PROSBA

Nemá někdo z čtenářů mého blogu k dispozici text sborníku Zwischen Prag und Nikolsburg. Jüdisches Leben in den böhmischen Ländern v PDF a neposkytl by mi ho k přečtení?

tkrystlik@yahoo.de

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (6)

Tomáš Krystlík

 

OKRÁDÁNÍ BLIŽNÍHO SVÉHO

 

Český blud z druhé poloviny 19. století o oslabování rakouského císařství kradením a ničením obecního majetku, ignorováním a porušováním předpisů („vždyť jsou to zákony nám cizího státu!“) konvertoval po druhé světové válce do nebývalého okrádání nejen vlastního státu, nýbrž i bližních, zejména kdy kradoucí nezná okrádaného osobně. Za bolševické éry byly předpisy a zákony Čechy více než v minulosti ignorovány, protože stát nestačil jejich porušování postihovat. To se ještě zhoršilo po pádu bolševismu.

Kdo by chtěl protestovat, nechť najde a jmenuje v ČR pohostinství, kde se hostům dostává správné míry čepovaného piva! Česká, minimálně od poloviny 20. století již dědičná genetická česká vlastnost velí Čechům okrádat bližního svého, pokud ho člověk nezná osobně, tedy i šenkýřům okrádat hosty na míře čepovaného piva. Musejí takto okrádat i osoby, ke kterým mají přátelský vztah, aby si někdo z hostů nevšiml rozdílných měr. Reklamovat míru piva se v Česku nevyplácí, protože pak vám mohou přinést pivo dolité zvětralými zbytky, z nádobky zachycující odkapané tekutiny nebo zušlechtěné plivancem pana výčepního či jeho močí.

Metoda známá z bolševické éry, namáčení salámů a šunek přes noc do vody, aby druhý den více vážily, a tak prodávat i vodu z vodovodu jako masný výrobek, je dnes při šíři prodávaného sortimentu relativně pracná a nevyskytuje se už tak často.

Pečivo se ale i nadále vesele nedopéká – ušetří se tím hodně na energii a Češi si na nekvalitní pečivo zvykli, ba je nedopečené vyžadují, zaměňujíce jeho měkkost za čerstvost. 

Co zmizelo zcela vlivem moderních vah v prodejnách, je okrádání na váze a následně i na nesprávně vypočítané ceně, neb váha sama cenu spočte a vytiskne. Čtenářům se nechává na vůli, aby na další obdobné případy nepoctivosti přišli sami.   

Míra porušování zákonů v postkomunistické éře, jak výše poznamenáno, oproti bolševické značně zesílila, úřady, policie a justice nejsou s to zjednat pořádek a zavést poměry blízké západoevropským. Pro návštěvníky z ciziny je nepřehlédnutelná a nápadná symbióza ignorování předpisů českými řidiči a současně vyžadování jejich dodržování týmiž po jiných. Tedy neignorují předpisy všichni řidiči jako například v jižní Itálii, takže jízda po českých silnicích je velmi nebezpečná. O rozsahu a způsobech kradení v Česku varují baedekry i cizojazyčné vývěsky v prostředcích veřejné dopravy ČR. Varování v češtině chybějí, jsou zbytná, protože každý Čech si pravidlo „co Čech, to zloděj“ uvědomuje, i když to veřejně většinou popírá.

 

NÁRODNÍ OCHOTNICTVÍ            

 

Existuje i další ryze česká specialita. Historik Jan Tesař píše: „V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech, a v tom je začátek veškerých kvazi.“ [Tesař 2000]

Češi si přehrávají ve formě například lapidária bitvy u Lipan, dioramy boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě a různými divadelními inscenacemi nebo happeningy dějinné události, které jim coby důležité, klíčové vsugerovali čeští buditelé, historici, a tím se utvrzují v mýtech o vlastní historii. Dalším důsledkem téhož jsou velmi oblíbené úvahy nad smyslem života pronášené herci, spisovateli, což jinde v Evropě mimo satirická kabaretní vystoupení prakticky neexistuje.

To vše má pro české počínání závažné důsledky. Například, proč bojovat s druhou vlnou covidu-19, když Češi již své vítězství nad ním odehráli v první vlně před objektivy televizních kamer a stali se best in covid minimálně alespoň v Evropě? Podle všeobecného mínění Čechů, se národ sice k obdobnému vzepětí proti epidemii jako v první vlně může snadno vrátit, ale převládá názor, že český národ již světu ukázal, že když chce, tak to dokáže, a tudíž právě proto už chtít nemusí. „Proč se snažit, když po první vlně epidemie k nám celý svět tak obdivně vzhlíží? Když jsme se sami prohlásili po první vlně best in covid na celém světě, tak u toho zůstaňme a skutečnost, že v druhé vlně jsme worst in covid na celém světě, ignorujme!“

Obdobně předtím v mnichovské krizi 1938 Češi celému světu podle svého vlastního přesvědčení jasně ukázali, že byli odhodláni bojovat, ale byli spojenci zrazeni, a tak se tedy šlechetně obětovali pro zachování míru v Evropě. Následkem toho klást odpor okupantům jako v jiných obsazených zemích Evropy již nemusejí, stačí jim jen vyčkat, až jim jiné státy vybojují svobodu.

Pokud je v době epidemie libo humanitární sbírku, děkovný koncert, tak takové věci Češi nemají problém zorganizovat, ale k pár týdnů trvající racionální spolupráci, která je skutečným politickým výkonem společenství, k tomu se již neodhodlají. SARS-CoV-2 je jinde v Evropě společný nepřítel, který spojuje. Ne tak v Česku.

Pro Čechy je snadnější uspořádat pouliční kostýmované představení dobývání budovy rozhlasu v Praze za Pražského povstání 1945, repliky historických bitev proti Prusům 1866 nebo potyček z druhé světové války s příslušnými zbraněmi a bojovou technikou, národní oslavy sportovních vítězství či mohutné výroční připomínky událostí listopadu 1989 na Národní třídě v Praze než přistoupit k nějakému rozumově zdůvodněnému a hlavně potřebnému společnému úkonu. Po skončení první vlny epidemie Covidu-19 byli schopni uspořádat jen slavnostní žrací tabuli pro několik set lidí na Karlově mostě. Všechny výše uvedené činy a postoje jsou typické projevy nevyzrálosti, infantility českého národa. Bohužel.

 

ČAS PRO ZMĚNU ZÁSTAVY?

Češi odcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny předválečné, nikoliv z mnohem vyšší současné. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou). Češi v protektorátu vykrádali byty židů dříve, než stačili dojít na roh ulice a dostavit se na shromaždiště k transportu do Terezína. Arizovaný majetek Češi židům po válce nevrátili a většinu z nich vyhnali ze země i s domácími Němci. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a Maďary, vyhnali je a jejich majetek z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Znárodnění 1945 proběhlo formálně za úhradu, jejíž výše ale nebyla nikdy stanovena, natož vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek české šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili i naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních sedmnácti válkou poškozených států. Obírali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj připravili zcela. Okradli o majetek církve. Pak si důsledně přivlastňovali ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku hmotné statky emigrantů, v době normalizace pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku. Po roce 1989 se někteří zmocnili majetku z kuponové privatizace skupováním podílů od obyvatelstva, posléze i tunelováním. Češi inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních nasazených na práci měli stejná práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou plus dny navíc na cestu za rodinou, na rozdíl od Němců dostávali odlučné a nemuseli odvádět příspěvky německým organizacím.

Češi dovedou krást přímo skvěle. A okradou kdekoho. Z uvědomění si výše vylíčených fakt vyvěrá zákonitě i obava z toho, že by museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Nastal tudíž nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

 

(konec)

 

 

 

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (5)

Tomáš Krystlík

 

NACIONALISMUS, NEÚCTA K VLASTNÍMU STÁTU, ČESKÁ JEDINEČNOST

Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se ale odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi, k regionu bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti, pohrdání, vyvyšování se vůči národnostně a etnicky cizím, je to nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.

Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest. Poměry na českých silnicích vycházejí z téhož. Tento nešvar má své kořeny již v rakouské monarchii. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla velmi nepříznivý další důsledek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný rakouský stát, byť své požadavky, splnitelné nebo ne, vznášeli vůči němu neustále. Státní règlement prostě bojkotovali, protože vlivem obrození si vypěstovali neúctu ke svému, rakouskému státu, nepovažovali Předlitavsko za vlastní stát a začali jej mít za nepřátelský, k čemuž se dopracovali přes definici národa na jazykovém základě Jungmannem, přes vyloučení šlechty a vzdělanců z českého národa taktéž Jungmannem a přes dezinterpretaci dějin Palackým.

Zákony a předpisy nepřátelského cizího státu se tudíž mohou porušovat, je společensky únosné takovému státu škodit bojkotováním, nakonec i ničením a kradením státního, obecního majetku. Že tím okrádají i sebe samy, že na to přispěli i ze svého, si neuvědomovali. Tento zvyk v Češích zakořenil, takže za mocnářství přezdívali Čechům v rakouských zemích die böhmischen Zirkel, česká kružítka, protože vše ve svém dosahu otočili, shrábli (němčina má obdobný výraz entwenden pro ukrást; wenden = otočit). Neblahého návyku se nezbavili ani za první, druhé a třetí republiky – jen za protektorátu se to kvůli riskantnosti drželo v mezích – aby onen národní obyčej dále rozkvetl za bolševické éry a přetrval dodnes. V souvislosti s ním se během času vytvořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Češi posílají i zcela bezvýznamné poštovní zásilky doporučeně a proč razil Masaryk pro Čechy heslo „nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice? To první kvůli tomu, že dobře znají své soukmenovce, jde o prevenci krádeže. Obvykle to vynikne až ve srovnání s extrémně nízkým podílem doporučených zásilek v jiných státech.

Už za první republiky si Češi heslo „nebát se a nekrást“ také zkrátili na přiléhavější a výstižnější „nebát se a krást“, což přetrvalo dodnes. Zpívávalo se podle Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“

Petr Příhoda napsal: „Česká demokratičnost, dodnes velmi vyzdvihovaná, jako by přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez skrupulí přijalo. Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě politiky v rozměrnějším, ale pevněji vy-mezeném rámci státním, a nemohla probouzet ani státnickou odpovědnost.“ [Podiven]

Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům, že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Kdysi za tím stála potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence (obnova jazyka nedostačujícího požadavkům doby je stála století zpoždění v civilizačním rozvoji, ale to je jiná kapitola), dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“, „dějiny“. Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé“, v případě národa „co tomu řekne cizina“. Jako dítě, které se řídí tím, co tomu řeknou dospělí. Infantilitou Čechů se vyvinul zcela mylný pocit, národní blud, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje.

To se upevnilo zejména za druhé republiky a za protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně tak učinili s vědomím národní výlučnosti a znamenitosti českého národa. To vyvolávalo v Češích mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovně hledali zahraniční reakce k událostem v českých zemích – i takové, kte-ré se jen s největším sebezapřením mohly za takové považovat. Vedlo to k tomu, že domácí událos-ti byly vždy zásadně preferovány na úkor zahraničních. Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za druhé republiky a protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otáz-ka, protože podle domácích, českých událostí se řídí celý svět. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.

Obdobná překompenzace se projevila také v českém pohledu na události kolem pražského jara 1968 a v jeho hodnocení („jedinečnost a převratnost jeho idejí“) i v prezentaci jeho konce coby málem světové katastrofy. A ona představa o důležitosti domácího dění pro celý svět přetrvává dodnes.

Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum „český“: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, „Čeští vědci objasňují mužskou neplodnost“, „Češi našli zub mamutího mláděte“, „České ovoce hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené za-hrady berou cizincům dech“, „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila…“ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že k Čechům s obdivem vzhlížejí ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se zahraniční zkušeností, z nich zdaleka ne všichni.

O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza – líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí. V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii, zatímco všude v zahraničí jako satira na typického Čecha.

Představa o české jedinečnosti se škodlivě projevuje i jinak. „Každý a pokaždé chce u nás být znovu jediný a první, stát se začátkem světa, jako by myšlení zahajoval on, Stvořitel. Nový a n-tý důkaz udýchaností a nezralostí naší svobodomyslné kulturní tradice, neschopné vědomí své dějinné kontinuity, a právě proto tak sebou samou nejisté a brzo kapitulantské,“ poznamenal ve svých pamětech Václav Černý.

Potřeba ukázat, že Češi přece patří mezi nejvyspělejší národy, vedl podle něj k dalším absurditám: „Roku 1918 bychom byli jistě stačili na to, obsadit na nejvyšší vědecké úrovni university dvě, ale byly by se musily snažit vychovat intensivním pěstěním talentů do deseti roků další vědecké sbory, a třebas pro universit pět. Rázem tři vysoké školy místo dosavadní chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního chvastounství a vymstil se brzo. Do Brna, do Bratislavy šli na některé obory lidé vědeckých rozměrů o málo nadstředoškolských, počestní pílníci, jejichž jedinou jiskrou byla snaživost, bystře se chápající příležitostí… konec války (druhé světové), a s ním nová vlna československé kulturní hochštapleřiny či domýšlivého gründerství, na jejich vodách především komické zakládání nových vysokých škol, a tedy spousta nových příležitostí a nových míst. To byl hon, panebože! Začalo to obnovováním university v Olomouci… a končilo to za pár let tím, že každé krajské město chtělo mít svou universitu, nebo alespoň nějakou její fakultu, a rozhodně dostalo alespoň fakultu pedagogickou, na universitní fakulty povýšeny totiž bývalé středoškolské ústavy, ale to pak na takovou pedagogickou fakultu vzneslo nárok í leckteré město okresní a často byl nárok splněn; a učitelé z venkovských měšťanek se rozsedli do křesel universitních profesorů, udíleli grady a nejvíc ze všeho si zamilovali taláry, barety a slavnostní promoce, jak teď říkali maturitám… Zavedeny nové vědní obory,… stěží uvěřitelné… žurnalistiky… a dokonce zvláštní fakulta loutkařská.“ [Černý 1983]

Dnešní mizení učňovského školství a jeho nahrazování učňovskými obory s maturitou je vlastně projevem téhož. Hypertrofie českého vysokého školství v roce 2016: akreditováno sedm a půl tisíce studijních oborů (sic), například studijní obor mediální komunikace a geografie pro veřejnou správu. V ČR je 43 soukromých vysokých škol.

Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Zde se často projevuje představa o české výjimečnosti, transformovaná do přesvědčení, že český obecně přijímaný výklad čehokoliv je jediný správný. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení; ve filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o absenci účinné skepse. V praktické rovině se to projevuje buď nekritickým přejímáním, nebo odmítáním vzorů, protiněmectvím a latentním protizápadnictvím.

(pokračování)

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (4)

Tomáš Krystlík

 

VZTAH K NĚMCŮM, NUTNOST ODČINĚNÍ KŘIVD

Speciální je český vztah k Němcům. Nechme to zdůvodnit meziválečného německého vyslance v Praze, Waltra Kocha, který měl za manželku Češku: „V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s Němci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Tak vzniká ona fundamentální hrůza Čechů z ‚germanizace‘, přímo úzkostná psychóza, jež už sama o sobě vysvětluje jejich základní politické postoje.“ [Brügel 1967] Je to přímý důsledek Jungmannova vyloučení šlechty a vzdělanců z národa a Palackého pokřiveného výkladu dějin.

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace katolíci, šlechta, Rakousko, Němci, komunisté, Rusové.

Prožité utrpení je u Čechů stejně jako u Srbů, avšak na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil (sic) evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš demokratické a moderní (sic). Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničení kulturních statků a vybíjení lidi ve velkém, nýbrž že představovalo prototyp demokratické české společnosti.

 Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo bylo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené skvělé cesty českého národa, takzvaně odčiněny.

Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: první, po první světové válce na úkor šlechty, byla odčiněním pobělohorské křivdy, doby temna, druhá, bezprostředně po druhé světové válce, konfiskací a rozdělením půdy patřící Němcům a Maďarům, byla odčiněním za odstoupení československých území Německu a Maďarsku a za národní pokoření. Jak z názvu vyplývá, byly odčiněním též i poválečné retribuční zákony; latinský výraz retributio znamená odplatu, oplátku, vrácení.

Historik Jan Tesař podotýká, že působí i „neblahá konstanta českých dějin: morbus bohemicus (česká choroba), všeobecný reflex vzdát úplně všechno po první ztracené bitvě; reflex, který je tak hluboký a rozkladný, že jeho působením někdy přestává existovat samo vědomí o společenství… skutečnost důležitá pro jakékoli mezinárodní porovnávání s národy, které touto chorobou netrpí. Také to je varování pro každého, kdo se kdy v budoucnu pokusí toto národní společenství povznést a případně s ním spojí svůj osud.“ [Tesař 2019] 

 

(pokračování)

Chyby Západu

Tomáš Krystlík

Kde jinde než ve vztahu k dnešní válce na Ukrajině? Nejpozději zabráním Krymu a iredentou části Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 bylo jasné, že Putin je odhodlán nastolit obdobu sovětského impéria silou a to v rozsahu, který mu bude Západem dovolen. Sám se několikráte vyjádřil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. 

A Západ, zejména EU a USA, začal v posledních letech vršit chyby. Evropa sedla na vějičku levného ruského zemního plynu, vycházejíc z mylné premisy, že kdo obchoduje, neválčí. Jen plynu, ne ropy, která se dá získat a dopravit do Evropy odjinud za přijatelnou cenu. Pro ruský plyn měly sloužit nově budované plynovody pod Baltským mořem Nord Stream 1 a 2. Donald Trump vyvinul tlak na Německo, aby alespoň druhý baltský plynovod nebyl dokončen a uveden do provozu. Většina se tehdy domnívala, že Trump se snaží tím pomoci v odbytu americkému zkapalněnému plynu převáženého po moři tankery, a který je dražší než zemní plyn. Ale Trump tehdy viděl strategické důsledky pro Ukrajinu a Polsko, přestanou-li být důležitými tranzitními zeměmi pro ruský zemní plyn do západní Evropy. Navíc Putin může kdykoliv nechat zatáhnout kohoutky a nechat obě země bez plynu. Obě země přijdou v každém případě o finančně nezanedbatelné tranzitní poplatky přes své území. Německo si toho bylo vědomo a zavázalo se Ukrajině nahradit finanční výpadek z tranzitu ruského plynu výrobou zeleného vodíku na Ukrajině, kde by technologická zařízení i stavbu financovala německá strana. A pro transport zeleného vodíku do zásobníků v západní Evropě by se použil stávající plynovod. Tím se ovšem neodstranilo nebezpečí, že Ukrajina bude přepadena vojsky Ruské federace, když Evropa nebude na ruském plynu přes Ukrajinu už závislá, protože pro západní Evropu ztratila svůj strategický význam. Polsko, na rozdíl od Ukrajiny, je dodnes proti témuž zatím chráněno statutem členského státu NATO.

Pak udělali vláda USA a Biden několik velkých chyb. Překotným ústupem z Afghánistánu ukázaly USA slabost – Trump smlouvou z Dauhá již předtím domluvil sedm etap stahování se USA z Afghánistánu s přísnou kontrolou, zda obě strany splnily cíle každé z etap, než se přikročí k další, ale Biden nechal evakuovat americké síly najednou a překotně. Pak Bidenova vláda udělala něco, co žádná us-vláda předtím. Dopustili, že se na začátku zimních olympijských her v Pekingu dohodlo Rusko s Čínou. Do té doby každá americká vláda byla po období vícero let vlídnější k jednomu z oněch obou států, aby druhý byl jí hlavním nepřítelem a tím účinně zabraňovala jejich spolčení. Teď to zanedbala, což může být pro světovou bezpečnost fatální. Podle rozhodnosti USA v nynějším ukrajinském konfliktu Čína usoudí, co se asi stane, když napadne vojensky Tchaj-wan. Kromě toho Čína může nechat Rusko provádět finanční transakce po zablokování SWIFTu přes svůj nezávislý bankovní systém. 

Zcela fatální americkou chybou bylo těsně před vpádem na Ukrajinu přestěhování svého diplomatického zastoupení z Kyjeva do Lvova ležícího pár desítek kilometrů od polské hranice s dovětkem, že diplomatický personál pro jistotu přenocovává na polském území. Šlo snad jasněji Putinovi sdělit, že USA mu vyklízejí celou Ukrajinu a že může i Lvov bombardovat, pokud tak učiní v noci? To je strašlivé stažení ocasu mezi nohy!

Ze čtvrtečního (24. 2. 2022) Putinova projevu lze zjistit, že hodlá Ukrajinu demilitarizovat a denacifikovat a že NATO by mělo existovat nejvýše v rozsahu ještě před rozšiřováním v roce 1997. Termínem denacifikace, když SSSR důsledně používal pro německý nacionální socialismus nesprávného, zcela mylného termínu fašismus, aby zabránil dotazům, proč mezi sebou válčí(-ly) dva socialistické státy, Německo a SSSR, chtěl Putin zřejmě naznačit, že se stane s ukrajinskou vládou, armádními a veřejnými činiteli totéž co v poválečném Německu, tj. budou popraveni. Pod demilitarizací Ukrajiny si lze představit ledasco, určitou naději skýtá možnost, že se Ukrajina stane neutrálním státem obdobně jako Rakousko. K tomu je zapotřebí dvou nebo spíše více silných států coby garantů neutrality Ukrajiny. Závažný je i Putinův výrok o NATO v rozsahu v roce 1997, což eo ipso znamená, že hodlá silou vystoupit i proti bývalým vazalským státům SSSR ve Varšavském paktu s výjimkou bývalé NDR. Když mu projde letošní napadení Ukrajiny, tak do pěti deseti let budeme prchat přes západní hranice i my.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Chyby-Zapadu-694241

JAK SE V REGNU BOHEMIÆ MLUVILO?

Tomáš Krystlík

Čeští dějepisci se dodnes snaží tvrdit, že nejdříve praslovansky, její západoslovanskou variantou, staročesky, pak česky, protože Češi byli podle nich původním (autochtonním) obyvatelstvem. Pak teprve od 12. století se podle nich začali přistěhovávat německy mluvící a následkem toho docházelo k rozšíření němčiny jako dorozumívacího jazyka. 

Slované, později podle dnešního usu jazykoví Češi, ale nemohli být původním obyvatelstvem, když za prvního doloženého panovníka na území budoucího Regna Bohemiæ, Markomana, tedy Germána, Marboda na začátku letopočtu zde sídlily germánské kmeny, které si předtím podmanily stávající keltské obyvatelstvo sídlící zde ještě před Kristem a splynuly s ním. Slované se zde tehdy ještě půl tisíciletí, až do 6. století po Kristu nevyskytovali (sic). 

Pragermánštinou (starogermánštinou) se mluvilo již na přelomu letopočtu v Evropě na územích od Atlantiku a od jižních částí Skandinávie na jih až po tok Dunaje, tedy i na územích pozdějšího Königreichu Böhmen, na východě až po Vislu a někde i dále za ní východním směrem.  

Po objevení se slovanského obyvatelstva v prostoru budoucího Království bohemského, snad v druhé polovině 6. století a zřejmě v nevelkém počtu, se zde vedle pragermánštiny začalo mluvit i praslovanštinou. 

Sporadické nápisy v runách, starogermánská jména osob v latinských textech a pak ve starofranštině (poznámka: název odvozen od germánských Franků, nikoliv od Francie), v jazyku odvozeném ze starogermánštiny, kterým se mluvilo kolem Rýna přibližně od Met (Metz) a Trevíru (Trier) na sever a západně od něj, jsou doloženy v 5. a 6. století. Podle listinných dokladů je v 7. století doložena starohornoněmčina, coby další samostatná verze němčiny vycházející ze staro-germánštiny, ve stejném období se oddělila od starogermánštiny i staroangličtina. Starohornoněmecky se pak mluvilo i na území budoucího Království Bohemie. Pozdější listiny z 9. až 13. století dokládají vznik řady dalších evropských jazyků vyšlých ze starogermánštiny: staroseverštiny (staronordičtiny), starofrízštiny, starosasštiny, staronizozemštiny. 

Přeměna Germánů na Němce je etymologicky doložena v roce 700 ve staroangličtině termínem theodisc a v latinských listinách od roku 786 výrazy theodiscus a diutiscus, aby do starohornoněmčiny přešly ve formě diutisc, což ve všech případech znamená příslušný k (vlastnímu) lidu, čímž se odlišovali germánští mluvčí východně od Rýna, tj. z Říše východofranské, od staroanglických, latinských nebo starofranských mluvčích. Z toho pak vznikly v němčině výrazy deutsch (německý, německy), Deutscher (Němec). 

Výraz Němec ve slovanských jazycích se zřejmě vyvinul z přídavného jména němý, které značilo nejen němého člověka, nýbrž snad i toho, kdo vydává nesrozumitelné zvuky, tj. mluví cizím jazykem. Vůči Slovanům to byli především jim geograficky nejbližší sousedé: Němci.

Bohemia coby název území budoucího státu Ducatus Bohemiæ nebo Regnum Bohemiæ je v latinských listinách doložen jako Boiohaemum (Země Bójů) již v 1. století po Kristu, ve starogermánských později, v roce 535 jako Baiahaim, později Boeheim ve stejném významu, z čehož vzniklo nakonec Böhmen, Königreich Böhmen. Bójové byli jeden z germánských kmenů zde sídlících [Richter]. 

Pro vznik názvu český, Čech ve slovanských jazycích existuje vícero hypotéz, ale ani jedna není dostatečně pravděpodobná, aby stála za citování.    

Máme k dispozici tehdejší písemné prameny ve formě listin a záznamů v latině. Na rozdíl od starověké Říše římské (Imperium Romanum), jejíž západní část zanikla v 5. století, nám ale chybějí nápisy prostým lidem hojně vyrývané do zdí, na nich kreslené, ze kterých by se dalo usoudit, jakým(-i) jazykem(-y) se v zemích budoucího Království bohemského převážně mluvilo. Proč? Na rozdíl od dob zaniklé Říše západořímské nedovedlo obyvatelstvo středověké Evropy s výjimkou kněží a mnichů psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. Psaní bylo svěřeno církevním osobám či písařům.

Poznámka. V této souvislosti byl pozdější císař Svaté říše římské Karel IV., současně bohemský král Karel I. ve své době raritou – dovedl sice stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z velmi mála z tehdejších světských pánů i psát (sic). 

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec – knížat do té doby na území budoucího království byla celá řada, jenže jejich existence není  věrohodně doložena – který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže zde nám servírují čeští historici zjevnou nepravdu. Rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci až František Palacký v 19. století, Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli, byla to pouze knížata (vévodové), panovníci Knížectví nebo Vévodství Bohemie (Ducatus Bohemiæ). To by ještě nebylo nic neobvyklého, ex post pojmenovávali panovnické rody i jiní historici, ale Palacký a s ním i všichni pozdější čeští historici tvrdili a dodnes předstírají, že Přemyslovci byli slovanskou (českou) panovnickou dynastií, což pravda není. 

Z ostatků přemyslovského knížete Spytihněva I. (asi 875–915), prvorozeného syna Bořivoje I., se v roce 2013 zjistilo, že měl germánsko-keltskou haploskupinu R1b. Takže Neslovanem (Germánem, pravděpodobně Němcem) musel být i jeho bezprostřední předek po meči, jeho otec Bořivoj I. a nakonec i všechna, byť historicky nedostatečně doložená přemyslovská knížata v přímé linii před ním.

Česká historiografie se zdráhala to nepotvrdit genetickými testy ostatků dalších Přemyslovců po Spytihněvovi I., protože by pak s vysokou pravděpodobností musela opravit, tj. přepsat dějiny 430 let vlády Přemyslovců s tím, že přemyslovská dynastie byla neslovanská, nečeská (jazykově) a vyvrátit axiomatický blud o vládě slovanských panovníků nejdříve v Ducatu Bohemiæ, pak v Regnu Bohemiæ po období delší čtyř století. Pokud by jedna jediná manželka přemyslovského panovníka se spustila se Slovanem a podvrhla mu tak následníka, tak by se dnešní jazykoví Češi mohli dětinsky těšit ze slovanské přemyslovské panovnické linie.

K čemu nenašli čeští dějepisci odvahu, učinili genetici z University of California v Santa Cruz, kteří prokázali, že všechny zachované pozůstatky přemyslovských panovníků od prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. až po posledního přemyslovského krále Václava III. včetně mají haploskupinu R1b, tedy germánsko-keltskou (sic) a nejsou tedy slovanským panovnickým rodem. To na veřejnost v Česku proniklo až devět let (sic) po DNA-analýze Spytihněvových ostatků, v únoru 2022 [Samuely], což je přímo skandální zpoždění. Následkem toho se Češi musejí smířit s faktem, že do roku 1306 vládli Regnu Bohemiæ Neslované, jazykoví Nečeši a že ani svatý Václav nebyl Slovan (sic). 

Listinné prameny z přemyslovského dvora jsou po celou dobu jeho existence pouze v latině a teprve ve 13. století se začínají vyskytovat i zápisy v němčině. Kdyby Přemyslovci byli Slované, (jazykoví) Češi, tak by se přece k listinám přemyslovského dvora přidružily k latinským jako první listiny v češtině!  

Poznámka. Ptáme-li se, který že panovník Regna Bohemiæ v posloupnosti králů do roku 1918 byl Čech podle pojetí českého národa od z 19. století dodnes, tedy ve smyslu kmenovém (pokrevním) a jazykovém, tj. jeho předci mluvili česky, a který měl převážně, když už ne cele, český pokrevní (kmenový) původ, dojdeme k závěru, že těmto kritériím by mohl, ale také nemusel, vyhovovat, Jiří z Poděbrad. Co z toho plyne? Češi podle své vlastní definice národa, platné od 19. století dodnes, měli tedy mezi panovníky Regna Bohemiæ za celou dobu jeho existence nejvýše jednoho zástupce, ostatní byli podle této pokrevní a jazykové definice českého národa cizinci. Dá se tedy tvrdit, že Češi s výjimkou snad Jiřího z Poděbrad si nikdy sami sobě nevládli, protože na trůně Království Bohemie se nacházeli vždy Nečeši nebo osoby s nadpolovičním podílem nečeské krve. 

Obdobná situace jako u Přemyslovců se v přibližně stejnou dobu řešila i u ostatků Tomáše G. Masaryka, kdy se jeho potomci i český stát brání zuby nehty DNA-srovnání s ostatky rakouského císaře Franze Josepha I., případně i Nathana Redlicha, protože existují důvodné hypotézy, že Masaryk byl buď císařovým levobočkem, nebo nemanželským synem Redlicha, obchodníka z Hodonína, u kterého matka Tomáše Masaryka Theresia Kropaczek v inkriminovanou dobu sloužila. I zde čeští dějepisci stáhli ocas mezi nohy, protože český stát, jejich chlebodárce, si DNA-analýzu Masarykových ostatků nepřeje, protože potřebuje zachovat národní modlu neposkvrněnu.

Co lze doložit? Na počátku letopočtu se na území budoucího Regna Bohemiæ Slované nevyskytují, objevují se tam někdy v druhé polovině 6. století a jak dokládají vykopávky a genetické testy, bylo nejpravděpodobněji původní neslovanské obyvatelstvo poslovanštěno malými skupinami ozbrojených slovanských nájezdníků, ne však přistěhováním velkého počtu osob. 

Cyril (Konstantin) a Metoděj na své misi používali jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, protože rozdíly mezi jednotlivými variantami slovanštiny, dnes slovanskými jazyky, byly tehdy mnohem menší. Etymologickými rozbory je ale dokázáno, že staroslověnštinu Cyrila a Metoděje nepoužívali, protože jinak by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoevropské verze (dialektu) slovanštiny. 

Jak se živé jazyky vlastně prosazovaly? V Evropě se mimo země budoucího Království Bohemia objevují první zmínky o starohornoněmčině v latinských listinách v 7. století, první německý literární útvar, báseň pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky obyvatelstva před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v zemích budoucího Království Bohemie, což je potvrzeno i listinnými nálezy, latina, staročeština (staroslovanština) a staroněmčina. V jakém poměru, není známo. E. Rádl k tomu podotýká, že „kmenová dvojitost obyvatelstva nebyla v tehdejších dobách nic zvláštního; národního vědomí nebylo a smíšenost jazyková byla tehdy normálním zjevem v státech evropských; obyvatelstvo dnešní Anglie bylo tehdy jazykově ještě smíšenější a také obyvatelstvo říše Franků a později i obyvatelstvo Francie bylo jazykově nejednotné" [Rádl, Richter]. Čeští historici s oblibou tvrdí, například Karel Richter, že až do začátku zvaní Němců ve 13. století a později bohemskými panovníky do království „neexistovalo nikde v Čechách a na Moravě rozsáhlejší území souvisle osídlené Němci“. Je to ale tvrzení, které nelze věrohodně doložit, spíše se jedná o zbožné přání.

Zachované písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou nejdříve psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Koncem 14. století byly již psány i některé úřední listiny v češtině. Z toho lze vysoudit, že buď (1) obyvatelstvo Regna Bohemiæ mluvilo ve 13. století německy a koncem 14. století již oběma živými jazyky, či to (2) potvrzuje skutečnost, že německy mluvící obyvatelé království pociťovali potřebu podchytit něco písemně dříve než jejich slovanští spoluobyvatelé. Vyberte si.

Rytíř Seifried Helbling, žijící v Nußdorfu v Dolním Rakousku popisuje ve svých básnických sbírkách vzniklých mezi lety 1290–1300 tehdejší dobu i těmito slovy: unser friunde grüezen „tobroytra“ des morgen (naši přátelé zdraví ráno „dobré jitro“) [Eisner]. 

Tvrzení českých historiků, že se v zemích budoucího Království bohemského mluvilo česky a pak teprve, ve 12. století, přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je to nedokazatelné a nepravdivé. Starogermánsky mluvící obyvatelstvo před příchodem Slovanů zde již sídlilo. Po příchodu slovanských bojovníků se určitá část z nich poslovanštila, nevíme však, jak velká část to byla.  

Panovníci Regna Bohemiæ, Königreichu Böhmen, Království Bohemie spravovali stát ve středověku, soudě podle listin, v latině, pak i v němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, ve století 15. a 16., se vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Regnu Bohemiæ uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království Bohemie ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím německy hovořících. Prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s královstvím zajišťovali hlavně obchodníci z německy mluvících zemí. O této přirozené germanizaci se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují a tvrdí, že nastala teprve až po porážce českých stavů na Bílé hoře, což je pravda jen do té míry, že poté český jazyk vlivem nedostatku vzdělanců, kteří by o něj pečovali, hlavně po následující třicetileté válce, rapidně upadal až do nepoužitelnosti – chybělo názvosloví pro nové reálie a nové pracovní postupy – a na jeho místo se vtlačoval zcela zákonitě jazyk stále modernizovaný, němčina, protože po třicetileté válce bylo chybějící obyvatelstvo Bohemského království nahrazováno převážně z blízkých zemí, tedy z německy mluvících a to včetně vzdělanců. Za války zemřelé česky mluvící obyvatelstvo a hlavně po bitvě na Bílé hoře emigrovavší českojazyčné vzdělance nebylo kým nahradit, vně království s výjimkou pobělohorských exulantů česky mluvící nežili. 

Používání češtiny a němčiny v Království Bohemie do 17. století neznamená, že zde panoval česko-německý bilingvismus známý z 19. a 20. století, kdy hodně jedinců přecházelo dle potřeby z jednoho jazyka do druhého. Do 17. století včetně existoval bilingvismus, především u vzdělanějších vrstev, ale ten byl česko-latinský nebo německo-latinský (sic) [Nekuda]. 

Na přelomu 18. a 19. století „mluví německy většinově celá společnost“ Bohemského království (sic) [Mertlík]. V němčině se především vyjadřovaly vzdělanější vrstvy, protože vyšší vzdělání bylo v latině nebo v němčině a němčina se vlivem každodenní potřeby modernizovala, vytvářelo se i nové výrazivo. I šlechta patřila mezi vzdělané. Když češtinu coby z větší části umělý jazyk (termíny dosazeny do českého jazyka z cizích řečí) začali obrodiči vydupávat ze země a preferovat ji a když pak se následkem revolučních událostí v roce 1848 rozešli v království česky a německy mluvící obyvatelé, začali si jazykoví Češi intenzivněji všímat, kdo podle Jungmannovy definice českého národa z roku 1806 po většinu dne hovoří česky a kdo německy. Pokud tak nečinil česky, do českého národa nepatřil. Začalo být též zřejmé, že češtinu používají méně vzdělané a ekonomicky méně úspěšné vrstvy obyvatelstva. Velkou měrou to bylo dáno i mechanismem vzniku měst a rozvojem řemesel. Podpořil to i výmysl národních obroditelů, že (jazykově) český národ pochází z malých chudičkých chaloupek. Vzniklé egalitářství členů (jazykově) české národní společnosti, ono rovnostářství jim imprimované do mysli národními buditeli se stalo účinnou brzdou pro velkopodnikání jazykovými Čechy, protože v souladu s tímto dogmatem se pojilo i přesvědčení, že podnikat ve velkém je cosi nenárodního. Zůstává dodnes nezodpovězeno, co národní buditele k vymyšlení tohoto bludu vedlo. Nakonec to mohla být i jejich snaha o zdůvodnění již tehdy nepřehlédnutelných sociálních a vzdělanostních rozdílů mezi česky a německy mluvícími, též mezi venkovem a městy v Königreichu Böhmen. Nevíme. Vyberte si. U česky mluvících se časem s prohlubováním národního uvědomění zákonitě dostavila závist a s ní i nevraživost vůči bohatším německy mluvícím.

Důsledkem českého národního rovnostářství („všichni Češi pocházejí z malých chudičkých chaloupek“) bylo, že třetina obyvatel Království bohemského mluvící německy měla v roce 1911 v rukou kapitálově asi 80 % veškeré ekonomiky království a česky mluvícím, tvořícím dvě třetiny obyvatel, příslušelo jen kolem 20 % [Dudek], což byla převaha přibližně osminásobná nad jazykovými Čechy (sic). Při vysvětlování tohoto jevu nepomohou žádné výmluvy na „utrpení českého národa po Bílé hoře“, na „dobu temna“, na „pobělohorský útisk českého národa“, na „vliv cizáků“ apod.

Rozdíl pokračoval i za první republiky a to přes všechny zásahy státu a zvýhodňování Čechů, respektive znevýhodňování Němců. Ještě v prvním pololetí roku 1938 tvořily odevzdané daně Němců z Čech, Moravy a z československé části Slezska 61 % celkových daňových odvodů těchto zemí (sic). Přičemž tvořili jen jednu třetinu obyvatelstva.

Zbývá jen vysvětlit, jakým způsobem převládli v Königreichu Böhmen česky mluvící, když rozdíl v natalitě sice existoval – česky mluvící měli o něco vyšší porodnost než německy hovořící – ale zdaleka ne o tolik, aby se tím dal vysvětlit zvrat v poměru národností během několika desetiletí až jednoho století. Průmysl a řemesla byly především ve městech a v 19. století se výroba, především průmyslová, nebývale prudce rozvíjela. Nejdříve se hledalo a nabíralo osazenstvo továren a dílen ve městě a v blízkém okolí, pak se dělníci museli shánět i ze vzdálenějších oblastí mimo města. Ve městech se od jejich založení ve středověku mluvilo německy a nyní do podniků v nich ve větší míře začali přicházet dělníci a zaměstnanci ze vzdálenějších oblastí, převážně českojazyční, protože na venkově se mluvilo převážně česky. Ti se do měst za prací přistěhovali i s rodinami. Někteří členové jejich rodin německy neznali nebo ne dobře, takže městští prodejci a obchodníci, u nichž si kupovali zboží denní potřeby, se jim snažili vyjít jazykově vstříc. Buď si vzpomněli na jazyk někdy v minulosti používaný, nebo se česky kvůli nim v dostatečné míře naučili. Ve sčítacích arších obyvatelstva rakouského mocnářství (od 1869 každých deset let) musel každý uvést ne svůj mateřský, nýbrž obcovací jazyk, tj. jazyk, který většinou používá. A od určité frekvence stýkání se s česky mluvícími zákazníky začali obchodníci udávat dle pravdy jako svůj obcovací jazyk místo němčiny češtinu. Své učinil i značný tlak národních buditelů na všeobecné a co nejširší používání češtiny v království.

Obdobný efekt pro převážení české národnosti mělo v Praze rozšíření území města o předměstské obce mající českou většinu, takže se mezi dvěma sčítání lidu v druhé polovině 19. století, tj. během deseti let (sic), se stala Praha s převážně německým obyvatelstvem najednou městem s převahou česky mluvících. Stejná metoda pro počeštění měst byla použita po první světové válce připojením okolních obcí k Brnu a Olomouci. Jinde použita být nemohla, protože městům by nově připojené okolní obce nezjednaly převahu česky mluvících. Větší města v království s převahou obyvatelstva s obcovací řečí českou byla před první světovou válkou jen tři (sic): Praha, Plzeň a Budějovice. 

Při meziválečných dvou československých sčítání lidu se uváděl mateřský jazyk. Jednoznačným cílem státu bylo tím zvětšení podílu osob československé národnosti v obyvatelstvu, čemuž nasvědčují i značně tvrdé trestní sankce za nepravdivé údaje. To společně s podvody sčítacích komisařů, kteří bez vědomí sčítaných je podle přání státu přiřazovali k národnosti československé, způsobilo, že německé strany volilo hned v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem (sic) [Seibt]. Například v jedné obci, kde podle prvního československého sčítání lidu žilo pouze sedm osob německé národnosti s volebním právem, bylo při volbách pro německé strany v ČSR odevzdáno 114 hlasů, což by národnostně čeští voliči nikdy neučinili [Gebel]. 

Údaj o mateřském jazyce však nic neprozrazuje o používání jazyka daným jedincem v pozdějších letech, ani o jeho národnosti. K čemu je pro určení národnosti mateřská řeč, zatím nikdo racionálně nezdůvodnil. Příklad. Rodiče mluví se mnou do čtyř let života česky, pak přejdu do prostředí mluvícího většinou třeba německy, češtinu přestanu používat, nejčastěji ji také skoro celou zapomenu. Jsem pak coby dospělý národnosti české nebo německé? 

 

 

Literatura:

Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

Eisner, Pavel: Chrám i tvrz. Pluto, Praha 1997

Mertlík, Vladimír: Lví silou, vzletem sokolím. První republika – mýtus a realita. Euromedia Group a. s. – Knižní klub v edici Universum, Praha 2018

Nekula, Marek: Česko-německý bilingvismus. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Samuely¸ Lenka: Odkud přišli Přemyslovci? Analýza DNA přišla byla pro vědce velkým překvapením.            Dotyk.cz, 17. 2. 2022. www.msn.com/cs-cz/zpravy/historie/odkud-                                                 p%C5%99i%C5%A1li-p%C5%99emyslovci-anal%C3%BDza-dna-p%C5%99i%C5%A1la-byla-pro-v%C4%9Bdce-velk%C3%BDm-p%C5%99ekvapen%C3%ADm/ar-AATYNYB?cvid=2d725a2ba3224f329473b4366cbad799&ocid=winp1taskbar

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (3)

Tomáš Krystlík

 

 EGALITÁŘSTVÍ, ZÁVIST, POVÝŠENOST

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu zvyku, bontonu. Vysvětluje se to svárem pocitu malosti, případně (pod)průměrnosti, s touhou se těmto poměrům vymanit. Češi podle národních buditelů vyšli z chudinkých poměrů z malých chaloupek. Důsledkem je, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá.

Horší bylo, že prezident Masaryk Karlu Čapkovi řekl a ten to reprodukoval v Hovorech s T. G. Masarykem: „Jsme společnost bez tradic, skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme čas se zformovati... vždyť my Češi jsme se začali poměšťovati před teprve několika málo desítkami let.“ [Čapek 2013] Ze způsobu, jakým Masaryk století po Jungmannovi stále z národa vylučoval šlechtu a měšťanstvo existující v království před obrozením, musí přímo mrazit.

Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti. Autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho ne uznávat, nýbrž rovnou zbožňovat, viz kult osobnosti TGM, Václava Havla), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají, a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi. Ivan Vágner to po-psal takto: „Tak jsem tuhle poslouchal (televizní) diskusní klub Netopýr o fenoménu zvaném česká národní povaha. O tom, o čem již uvažovali Čapek, Černý, Šalda, Peroutka a další. O našem národ-ním podučitelství, o té stísněnosti regionální i myšlenkové, o velkolepě omlouvané průměrnosti, vtipem obcházené morální konfekci a ztrátě nadhledu, o tom všem, co z nás činilo a dosud nepřiznaně činí – skansen blbů v srdci Evropy.“ [Holý]

České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem pro českou pospolitost může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi. Protože národní majorita neudrží krok s úspěšnou menšinou, musejí být úspěšní a výjimeční jedinci staženi na průměrnou úroveň většiny, aby se udrželo zdání rovnosti mezi členy českého národa.

Karel Kryl tuto tendenci popsal slovy: „Jak je něco čisté, tak to co nejvíc pošpinit… Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho s sebou dolů.“ [Holý]

„Češi… jsou závistiví a nepřející až hanba, dokáží druhému závidět i čistý štít.“ [Moserová]

V praxi se to též projevuje závistí. Typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň, podle zásady: „Soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!“. To se dá uskutečnit všelijak, nejsnadnější cestou je souseda vhodně udat.

Rovnostářství a strach z budoucího německého nebezpečí byly hlavní důvody, proč jediní Češi zu evropských národů si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty, stranu s největší vazbou k sovětskému Rusku, která jim přes sovětského spojence, využívajíc podvědomé tendence k panslavismu, nabízela vizi ochrany proti Němcům a slibovala egalitářskou, tedy podle českých představ i spravedlivější společnost.

Generalizace o národním charakteru nejsou již dnes předmětem zájmu badatelů, ale zůstaly součástí lidového diskursu. Češi, vedle obvyklého přisuzování charakteristických vlastností cizím národům, by se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z předválečné německé typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé, k čemuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989. Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [Rataj]. Příslušnou rozvahu nechť si každý učiní sám.

Závist coby atribut Čechů lze doložit i nepřímo, jazykem. Zatímco v jinojazyčných textech převládají co do četnosti výskytu výrazy nenávist, nenávidět nad závistí a závidět, je v češtině tomu naopak [Eisner]. Máme tedy indicii, že Češi častěji než ostatní národy závidí, než nenávidí (sic), což se shoduje s realitou.

Němci českých zemí přirovnávali Čechy k cyklistům: „směrem nahoru se hrbí a směrem dolů šlapou“. K zákazům, příkazům, k nadřazenosti úřednictva, policie, k ostentativnímu dávání najevo propůjčené moci (i zdánlivé), poučování i v silničním provozu mají Češi nezřízený sklon dodnes.

Ony české vlastnosti existovaly již ve století devatenáctém, tedy vyvinuly se již dříve, protože již Jan Neruda překládal v souvislosti s Čechy Shakespearovu sentenci every inch a king jako každým coulem posluha.

Václav Černý zase podotýkal, opakuje po hraběti Františku Antonínu Thunovi-Hohensteinovi, místodržícím v Praze: „Čech líbá ruku, nebo je hulvát.“ [Černý 1983]

Jiří Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu píše již v roce 1914: „Čech buď líbá ruku, nebo se chová hrubě… Nejednou slyšíme stesky a vzdechy, jak docela jinak se slouží pod šéfem Němcem než Čechem, který jakožto představený jen pase po příležitosti, kterak by podřízenému dal najevo svoji povýšenost… Domůže-li se který Čech zámožnosti, stává se často nadutým a směšným všemu světu.“ [Landergott].

SEBEHODNOCENÍ

Podle průzkumu z roku 1992 bylo z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, 76 % výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist, jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28 % respondentů, nepřiměřená konformita (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %), lenost (8 %). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17 %), zručnost a smysl pro humor (po 8 %) [Holý].

Na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „99 % Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Ale současně se ani jeden z nich nedomníval, že by do této kategorie patřil (sic). Jako jakési shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům a chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti [Holý].

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž zcela smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci nebo zrádci. I v odborných historických pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o výmysl, o blud neodpovídající pravdě. Petr Příhoda ukázal, že první republika byla autokraticky a nedemokraticky řízena předáky politických stran a prezidentem, že ani česká společnost 19. století nebyla demokratická. Dalším všeobecně tradovaným a nepravdivým nesmyslem je představa, že český národ byl vždy veden vzdělanci [Podiven].

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě vždy zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa již od doby husitské (sic), v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty na světě, na což jsou přehnaně hrdi, byť vše z toho je nesmysl, blud. Že sebe přitom vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí.

Ale svoji kulturnost a vzdělanost považují za vyšší než u všech okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu.

Češi tedy žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, který se ale snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v nejbližším psychiatrickém ústavu. Následkem toho se rádi vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo sdělení, že se zvýšila její kursovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji zlezli, taktéž „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se v novinách objeví titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“.

Jan Hýsek napsal ve Fóru 44/1990: „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím… nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“

V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality… Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“

 

(pokračování)

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (2)

Tomáš Krystlík

 

BYL JOSEF ŠVEJK INTELIGENTNÍ ČLOVĚK, NEBO BLB?

Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni Češi jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé, a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců zásluhou Jungmanna, Palackého a Masaryka, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, avšak ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti.

Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a také zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má zlaté české ručičky, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o Nečeších.

S tím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto nesmí být hloupý. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro některé jiné národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška nejprve v republice ne-vzbudil téměř žádnou odezvu. Povšimli si ho až kritici a čtenáři v Německu, kde pohotově vyšel v německém překladu, a postarali se o jeho proslulost. Pak teprve začal být známý i v Československu. Jenže dodnes se diametrálně liší jeho hodnocení (sic). Celý svět onen román považuje za satiru na chování Čechů, kdežto Češi za satiru (výsměch) na rakousko-uherské mocnářství. Navíc místo toho, aby se Češi českých nectností v onom románu popsaných vyvarovali jako nepatřičných, snaží se z nich udělat cnost.

Romanista Václav Černý o Švejkovi napsal, že „je to člověk bez jediného kladného rysu“.

Literát Jaroslav Durych o Švejkovi soudil toto: „Jest to pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností, národ se v něm bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena jest nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká jest jeho podstata.“ [Brezina]

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vyznačující se všeobecně nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na srovnatelné produkty z Německa, Francie či z Velké Británie. Ale slovní spojení die böhmischen goldenen Hände používané v 19. století v rakouských zemích mocnářství (zlaté české ruce) své oprávnění mělo. Böhmisch znamená český ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat jako český ve smyslu všech obyvatelů Čech. Pořekadlo vzniklo poté, kdy do Vídně a Rakouska houfně přicházeli řemeslníci z Čech, převážně však německého jazyka, protože řemesla byla především doménou Němců Království bohemského. Jejich zručnost místní Němce, tj. Němce alpských zemí (dnes si říkají Rakušané) přímo fascinovala. Úsloví se tedy vztahovalo a vztahuje dodnes k obyvatelům Království Bohemie bez ohledu na jazyk.

Obdobně se vztahovalo ke všem obyvatelům Království bohemského i starší rčení v bavorském a rakouském prostředí böhmisch einkaufen, česky nakoupit, tj. ukrást, protože na tamních trzích ob-čas nezaplatili za zboží [Kořalka 2001]. Třebaže bychom mohli usuzovat, že takto na tamních trzích „nakupovali“ více česky než německy mluvící z Königreich Böhmen, tvrdit to s potřebnou jistotou nemůžeme. Nejistota plyne z faktu, že přiléhající Šumava, Český les, pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy byly osídleny převážně německy mluvícími, takže obyvatelstvo s mateřskou řečí českou mělo na dotyčné trhy dále.

Pro odbytou práci se dnes v Rakousku naopak používá obrat tschechisch gemacht (uděláno po česku), což je zcela jasně vztaženo pouze k jazykovým Čechům, jinak by Rakušané použili adjektivum böhmisch.

Jiří Gruša připomíná, že Rakušané mají též výraz pro nezřízené pití tschechern, což by se dalo přeložit jako čechovat [Gruša]. Ve Vídni je frekventovaný i výraz Bezirkstschecherant, který se dá přeložit jako obecní opilec, doslova: obvodní čechovec, neboť Stadtbezirk je městská čtvrť, městský obvod. 

Václav Černý ve svých pamětech píše, že slovo zmetek se začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo brak, teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–1948), kdy cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý 1983]. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni dodržet kvalitu. Do té doby výraz zmetek označoval nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost.

 

(pokračování)

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME

Tomáš Krystlík

Závist je nejvyšší formou uznání. (Juraj Kukura)

Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou tohoto národa. (Walter Koch, německý vyslanec v Praze o Češích)

KDO JE ČECH?

Češi mají obzvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Vše se odvozuje od národa, viz názvy jako Národní výbor, Národní divadlo, Národní knihovna, Národní muzeum, Národní galerie, Česká národní banka atd. Ne od státu. 

Češi se ještě dnes domnívají, že cikáni, židé, Vietnamci s českým občanstvím i ti již narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, Romové a židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní,“ tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého [Holý]. 

Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Uznávají sice, že se mohou stát občany České republiky, za Čechy je však nepokládají. Dále jsou přesvědčeni, že narodil-li se někdo v Česku českým rodičům, zůstane navždy Čech, i když žije v cizině a má cizí občanství [autorova anketa z roku 2008]. To vše vychází z představy, kterou rozšířil Josef Kajetán Tyl, původně Till, že být Čechem neznamená pouze mluvit česky, nýbrž i patřit k jediné velké národní české rodině. Tak se vědomá národní sounáležitost a soudržnost staly hodnotami češství. Byla to již tehdy a dodnes je naivně a sentimentálně prožívaná představa národní pospolitosti [Podiven].

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“, termíny pocházející a přežívající dodnes z doby obrozenecké, navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. 

Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: první k rodině a druhou k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům (exulantům), kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávali a dodnes očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, českým poměrům. Jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti: „Podívejte se, kam jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“, klasické chlubení se cizím peřím. S velkou nelibostí ale přijímají jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou českých praktik, své domácí, české praktiky pokládají za naprosto samozřejmé, skvělé, ba geniální. Kdo z emigrantů kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství a hlubokého opovržení, coby cizák je zavržen.

Za odrodilce národa se též považuje každý emigrant, který alespoň občas veřejně neprojeví, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Kritici domácích poměrů – a to nemusejí být jen emigranti – se mohou lehce stát zrádci národa. O to dříve, o kolik je jejich kritika ostřejší. 

Všem těmto jevům je netřeba se divit, protože Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno, člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne, nebo dokonce do rodného hnízda kálí, je zatracován.

(pokračování)

Degradace české psyché 7

Tomáš Krystlík

 

SHRNUTÍ

 

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce osudově vymstilo.

 

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

 

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

 

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

 

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

 

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. Němci zavedli v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti.

 

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

 

Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic). Navzdory tomu si v roce 2000 vymohli na Německu finanční odškodnění za svoje nucené i za nevynucené pracovní nasazení v Říši vyplácené společně s odškodněním vězňům německých koncentračních táborů a pracovním silám z Východu. Značně neetické, podvodně získané, srovnáme-li podmínky pracovně nasazených z protektorátu s jejich.

 

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

 

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

 

ILUZE V ČESKÝCH MYSLÍCH

 

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

 

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

 

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

 

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

 

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

 

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

 

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

 

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

 

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

 

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

 

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

 

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

 

(Konec)

Degradace české psyché 6

Tomáš Krystlík

 

NENÁVIST VŮČI NĚMCŮM

 

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa.“

 

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, což byly symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.

 

Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se tedy stává česká luza.

 

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsouť poslední mosty mezi námi a Němci strženy… (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění Mnichovské smlouvy.

 

V roce 1944 v brožuře Návrhy na výstavbu republiky sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchati jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ‚hodní‘ – stejní jako nacisti. Nynější Němec jest dobrý pouze tehdy, když jest – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstati nemohou.“ Potud J. Šimek.

 

Když Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu či nacisty, nýbrž pouze jako Němce, tak také snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Československo osvobodí, zatočí.

 

Tomuto trendu není třeba se divit, k vyhnání Němců směřoval celý vývoj českého národa nepře-tržitě od poloviny 19. století. Česko–německý antagonismus se vytvářel od počátku českého nacionalismu v 19. století jeho hlavní součást, vůdčí ideou bylo antiněmectví, a teprve od něj se odvozovalo slovanství českého národa. Obzvláště je to patrné ve srovnání s vývojem ostatních slovanských národů.

 

MECHANISMY PSYCHICKÝCH ZMĚN

 

U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíše s míněním masy představované národem. Při založení Národního souručenství se počítalo s obecnou touhou Čechů po jednotě proti okupantům, což přineslo výborné výsledky při semknutí národa. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku, nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, připustili, aby nabyly vrchu názory ne-vzdělaných vrstev obyvatelstva.

 

Následky hrály po válce velmi neblahou roli. Stávající i následné generace až do konce bolševické éry si zvykly přizpůsobit se systému hodnot, v němž mínění většiny, byť za bolševismu i státem předstírané, bylo automaticky cennější a správnější než jednotlivcovo. Imperativem se stalo tvrzení, že pravda není žádoucí, neslouží-li národu nebo, později za bolševismu, většině obyvatel nebo preferované třídě. Vliv tohoto hodnotového systému je patrný dodnes.

 

Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na východě měl za následek, že podřízení se komunistické totalitě se shledávalo méně špatným než podřízení se německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

 

V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do zahraničí. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci do-sadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Odboj by si vyžádal též oběti na životech, což by vedlo k oslabení národa, a životy se měly šetřit na rozhodující chvíli, kdy národ celý povstane proti okupantům a kdy ztráty na životech budou zanedbatelné.

 

Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro Říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o finančně velmi výhodná místa, o tučně placené přesčasy i o další výhody jim poskytované, a pokud byli svobodní, mohli pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od domova. Sabotáže v jiných oblastech, pokud byly, zase neměly žádoucí dopad.

 

Dokonce ani růst českého hospodářství zapojeného do válečné výroby Říše nebyl pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, posílení postavení svého (sic) národa do budoucnosti. Skutečnost, že česká ekonomika tím významně podporovala německé válečné úsilí a prodlužovala válku, zcela ignorovali.

 

Průmysl českých zemí, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval, protože byl po většinu války mimo dosah akčního radia spojeneckých bombardérů, tudíž z Německa se sem přesunovala nejmodernější výroba strategických celků a komponent. Fronta nakonec přes české země prakticky neprošla. Bezprostředně po skončení války mělo v Evropě jen Švýcarsko modernější a méně válečnými událostmi zničený průmysl. K tomu měly české země v té době i veliký přebytek potravin coby říšských válečných zásob (sic).

 

Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již od poloviny 19. století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním neslovanských národnostních menšin a polské minority ze země. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila msta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.

 

Mnichovský mýtus, jak v myslích Čechů přežívá dodnes, byl podle Jana Tesaře hlavních duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a současně i zdůvodněním prosovětského režimu.

 

Během protektorátu se značně vyhrotily vztahy mezi profesními či velkými sociálními vrstvami českého obyvatelstva. Přispěly k tomu zejména protikladné postoje českého obyvatelstva k atentátu na Heydricha.

 

Citujme pars pro toto z denní zprávy Sicherheitsdienstu (SD) z 25. 6. 1942: „Probíhající zveřejňování rozsudků stanných soudů (v protektorátním rozhlasu a denním tisku) se míjí stejně jako předtím s účinkem (sic). Jelikož zastřelení většinou přináleželi k vrstvě české inteligence, panuje právě v těchto kruzích určitý strach z dalšího vlastního osudu. Z nižších vrstev českého obyvatelstva se v této souvislosti stále častěji ozývají hlasy, které poukazují, že v budoucnu bude nutné se ještě více než doposud odvrátit od (české) inteligence, protože ona je za vše, co se v poslední době událo, odpovědná. Takto se vyjadřovali dělníci z kraje plzeňského oberlandrata (Oberlandratsbezirk Pilsen, doslova: Kraj vrchního zemského rady Plzeň; Oberlandrat odpovídá přibližně dnešnímu kraj-skému hejtmanovi, přičemž tehdy všude existovaly jako nižší územní celky okresy mající v čele landraty, zemské rady): ‚Nemůžeme přece za to, vinna je vždy naše inteligence.‘ Charakteristické pro české venkovské obyvatelstvo, které zaujímá podobný postoj, je následující vyjádření jednoho sedláka taktéž z Oberladratsbezirku Pilsen: ‚Vinu na celém utrpení má naše inteligence, obzvláště naši důstojníci (profesionální vojáci z rozpuštěné československé armády pracující v protektorátní správě). Zde se pochybilo. Tito pánové, kteří nejsou jinak k ničemu, by se museli povolat do armády, aby jim bylo možno přidělit alespoň podřadné práce. Dnes sedí tato sebranka v úřadech, ujídá nám a určuje nám tresty. Když to tak půjde dál, pak Němci tyto pány už nebudou muset zneškodňovat, neboť je již dříve (čeští) sedláci zabijí.‘“ Dokument je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu: Amt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, sg. 114–308–4. K české inteligenci se řadilo i učitelstvo. Je snad zbytečné se zmiňovat, že čeští historici se takovým dokumentům obloukem vyhýbají, protože nejen narušují tradovaný mýtus o statečném odboji Čechů proti okupantům, nýbrž i en passant ukazují, jaká asi byla vzdělanostní úroveň československého důstojnického sboru.

 

(pokračování)