čtvrtek 28. května 2015

Nepořádek a korupce v českém zdravotnictví



Tomáš Krystlík

Doplatky u léků hrazených pojišťovnami má zavedeno hodně zemí. V Německu, abychom nechodili daleko, se doplácí pacient za léky přesahující cenou nadiktovanou hranici domluvenou mezi všemi pojišťovnami taxativně 5, 7 nebo 10 € podle míry překročení stanoveného cenové limitu a velikosti balení. Je to přehledné a hlavně po celé republice naprosto stejné.

Ne tak v ČR. Státní úřad pro kontrolu léčiv sice vydává přehled maximálních stanovených doplatků na jednotlivé léky, jenže lékárny je sice nepřekračují, ale se jich ani trochu nedrží. Příklad. U atorvastatinu Sortis 20 mg na snížení cholesterolu je podle tabulek Státního úřadu pro kontrolu léčiv v balení 100 ks stanovena maximální výše doplatku pacienta na 3413 Kč. Lékárny však doplatek nevybírají. Další příklad. V některých lékárnách se doplácí na 50 tobolek Ebrantilu 30 retard (proti vysokému tlaku) 78 Kč, v jiných 138 až 202 Kč. SÚKLem stanovený maximální doplatek pacienta pro Ebrantil 30 je 230 Kč. Může mně někdo vysvětlit, jakým mechanismem lékárny určují doplatky na jednotlivá léčiva?

Můj známý z Bavor-emigrant musel vyhledat v Česku o víkendu lékařskou pohotovost. Tam sloužící praktická lékařka ho ošetřila a pečlivě ho vyzpovídala, jaké léky bere. Dotyčný ji jmenoval účinné látky ve svých lécích, vše bylo v pořádku, až do kalciumblokátoru lercanidipin používaného proti vysokému tlaku. Nevěděla, co to je. Přitom je to preparát modernější a účinnější a jen o něco dražší než v Česku běžně používaný Ca-blokátor amlodipin.

Uvažujme logicky. Rozdíl v ceně obou Ca-blokátorů nemůže hrát při jejich předepisování roli. Nicméně, praktická lékařka na pohotovosti, která ve dne pravidelně předepisuje ve své ordinaci kardiakům prášky na čtvrtletí podle doporučení kardiologů, o něm v životě neslyšela. Tedy ani jeden z kardiologů, u nichž její pacienti někdy v minulosti byli, lercanidipin nepředepsal. To vypadá, že se mu čeští kardiologové vyhýbají, navzdory tomu, že je modernější a podle informací z internetu je i účinnější a k pacientům ohleduplnější než amlodipin. Nedalo mi to a poptal se na něj přes známé jedné české kardioložky. Ta lercanidipin (v ČR vyráběný pod názvem Kapidin Zentiva) znala, ale dosud nikomu ze svých pacientů nepředepsala.

Uvažujme dále. I v Německu mají farmaceutické koncerny snahu, aby lékaři předepisovali pacientům především právě jejich preparát, a zásobují proto jejich ordinační skříně na léky zadarmo vzorky, které pak lékař rozdává pacientům, kteří je potřebují. V Česku to funguje zřejmě jinak, ve formě seminářů v exotických zemích například. Jsou možné u jiné formy korupce lékařů.

V případě lékáren to ale musejí být finanční toky kompenzující ušlé doplatky ze strany pacientů. Oba léky uvedené jako příklad na začátku jsou různé: jeden pochází od velkého farmauceutického koncernu, další od malého výrobce. Hádejte, který od kterého!

Jenže i v ČR existuje antimonopolní úřad, který by měl zasáhnout. Proč tak nečiní?

úterý 26. května 2015

Miloslav Ransdorf neříká pravdu



Tomáš Krystlík

Ve svém pojednání www.parlamentnilisty.cz/profily/PhDr-Miloslav-Ransdorf-CSc-3263/clanek/Poslusne-hlasim-ze-jsem-opet-zde-41135 s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Slovan-ma-byt-bicovan-jak-osel-je-to-nejhnusnejsi-z-lidskych-kmenu-Debata-o-vztahu-Cechu-s-Nemci-nabrala-velmi-tvrdou-podobu-376645 se snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, pane Ransdorfe, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že byste to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci, pane Ransdorfe, mluvíte? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Co se psalo v augsburských novinách, má jistě menší váhu než oficiální zvací dopis Frankfurtského národního sněmu, který nikterak nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy jako bratry a spojence: „Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu. Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody… přijměte místo, které vám v našem středu náleží". Kde jste tedy přišel k pojmu „spáchání národní sebevraždy“? Přejímáte nekriticky žvásty českých oficiálních historiků?

Píšete, že „v československém státě od roku 1918 měli Němci garantována všechna menšinová práva, měli své ministry ve vládách, měli vysoké školy, kulturní instituce, divadla.“ Ano, to je fakt, jenže ona „všechna menšinová práva“ vypadala hezky pouze na papíře. Československý stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tímto mechanismem podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům. Státní zakázky dostávali jen Češi, respektive české podniky nebo s většinou českého osazenstva. Stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české. Pobočky soukromých podniků bez státní účasti v německých sídelních územích musely mít stejný procentuální podíl zaměstnanců národnosti československé jako v sídle firmy, tj. většinou v Praze. Kolik německých rodin kvůli tomu ztratilo obživu, nikdo nevyčíslil. V roce 1925 se začalo s „redukcí“ počtu státních zaměstnanců v poměru: propuštěno bylo 15 000 Čechů a Slováků ale 18 000 Němců a Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. K nalezení Ve válce Čechů s Němci Emanuela Rádla. Německy mluvící účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. Za úřední řeč, „státní jazyk“ stanovil jazykový zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý. Úředníci státní správy směli pouze v obcích s více než 20 % menšinového obyvatelstva jedné národnosti jednat se stranami v jejich „neúředním“, „pomocném“ jazyce. Nejen od státních úředníků, nýbrž i od všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání státního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti. Jinak o své místo přišli. O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, hlavně zákon č. 17/1926 Sb. z. a n., které jeho uskutečňování konkretizovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly. Státním zaměstnancům např. na železnici, na poštách, v tabákových, muničních továrnách a zbrojovkách, bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce – zde musel např. Němec mluvit se zákazníkem nebo se svým spolupracovníkem, též Němcem českých zemí, pod trestem jen česky. Nebo železničář, Němec prodávající jízdenky nesměl podle předpisu ani v německých sídelních územích pod sankcí rozumět požadavku či dotazu pronesenému v němčině a musel odpovídat zásadně ve státním jazyce československém. Existovala povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací, což vedlo k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Zavedení státního jazyka bylo citelným zásahem do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství, kde pokles činil pouze 9 %. O křiklavě nespravedlivé pozemkové reformě a následné ztrátě obživy pro minimálně 100 000 sudetoněmeckých rodin se pro nedostatek místa nezmiňuji. Takže, pane Randorfe, měli Němci českých zemí důvod k nespokojenosti nebo ne?

Váš výrok: „V létě 1938 stanovila Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl totální zničení české národní existence“, je naprostá nepravda. Nic takového není doloženo s výjimkou jediného dokumentu – memoranda Grundplanung O. A., které je ale jasným českým padělkem. Zajímavé je, že o tomto memorandu nejsou zmínky, ani odkazy k němu, jak je obvyklé, v dalších dokumentech; v německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není. Hned na začátku textu Grundplanungu O. A. se objevuje nesmysl, který žádný sudetský Němec se základními znalostmi dějepisu nemůže zformulovat: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona „die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze“ neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého zanikla roku 1806 a německé státečky byly sjednoceny coby Německá říše až v roce 1871. V mezidobí, od roku 1815 do roku 1866 existoval jen volný svazek německých států zvaný Německý spolek (Deutscher Bund), ke kterému patřily i české a rakouské země. Dále se v Grundplanungu O. A. navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP, jako například připojení slezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“) a doporučují se manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“). První prosadila říše proti vůli sudetoněmeckého vedení hned po odstoupení území Německu, druhé ostře odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které zastávalo vedení SdP. Říše se pak ke smíšeným sňatkům stavěla o poznání vlídněji, protože vyhovovaly plánům SS k asimilaci českého obyvatelstva. Dále se v memorandu, údajně zhotoveném SdP, řeší říšskoněmecké geopolické problémy, které se sudetských Němců netýkaly, o kterých rozhodovat nemohli, ani o nich vědět nemohli, které vznikly a řešily se až po rozpuštění SdP, což je další indicie, že dokument je podvržen. „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ To vyvstalo jako problém teprve v prvních měsících roku 1939, kdy SdP již neexistovala. Zcela irealisticky údajně plánovali údajní sudetoněmečtí autoři Grundplanungu O. A. i německá osídlení podél budoucích průplavů Odra–Labe a Odra–Dunaj a dálnic, zřejmě hlavně kolem dálnice Vratislav–Vídeň, což byla výhradně říšskoněmecká záležitost. Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno, není v něm ani uvedeno, kdo a kde je měl podepsat, chybí i obligatorní douška, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost, nemá oporu v jiných dokumentech, není jimi zmiňováno, originál není k nalezení. Čeští historici kladou vznik memoranda do období od 12. 3. 1938 do konce srpna 1938. Podle věty textu memoranda: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši“, je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938. Petržalka pak po mnichovské smlouvě připadla říši. Další věta dokumentu: Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, například Kramářem“, vymezuje vznik dokumentu zase do doby, kdy Kramář ještě žil, tedy do období před 26. 5. 1937. Spojíme-li časová vymezení vzniku dokumentu z poznámky o Petržalce a o Karlu Kramářovi, máme v ruce nezvratný důkaz, že memorandum Grundplanung O. A. vlastně nemohlo vzniknout – muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938, což je nemožné. Nevěděl jste výše uvedené, pane Ransdorfe, nebo jste se rozhodl ignorovat fakta?

Píšete, že Sudetoněmecká strana (SdP) zamýšlela i toto: „Po válce byl plánován nutný odsun českého obyvatelstva – idea, o které se na sudetoněmecké straně přemýšlelo už na přelomu 19. a 20. století.“ Ve Vašem českém nacionalistickém rozhořčení, pane Ransdorfe – jako komunista byste ale podle bolševické internacionalistické doktríny nacionalistou být neměl – Vám zcela ušlo, že válka vypukla až rok po zrušení Sudetoněmecké strany! Ani Německá říše nic takového neplánovala. René Küpper v životopisu K. H. Franka vydaného i česky (Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012) uvádí výsledky statisticky průkazného výzkumu pražskou pobočkou Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS). Z vyšetřeného českého vzorku osob v období od září 1943 do února 1945 bylo 31,2 % české populace, bylo uznáno za „žádoucí, respektive únosný přírůstek obyvatelstva". Do kategorie osob vhodných pro „proces opětovného poněmčení" bylo zařazeno dalších 58 % Čechů. Z uvedeného plyne, že jen 10,8 % Čechů bylo rasově nevhodných. Od září 1941 do února 1945 byl rasově vyšetřen vzorek minimálně 326 022 Čechů v protektorátu a 62 482 v Říšské župě Sudety. Detlef Brandes v novější práci, než je Küpperova (Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-Volkstumspolitik in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012), do češtiny nepřeložené, tvrdí, že až 85 % Čechů podle výše uvedeného průzkumu bylo „schopno poněmčení“, tedy pouze 15 % coby „rasově neúnosných“ či „rasově nevhodných“ poněmčení schopno nebylo. Aplikujeme-li tato rozdělení na teoretické způsoby zacházení s Čechy, přednesené Heydrichem v Černínském paláci 2. 10. 1941, znamená to, že by předem neodhadnutelné části z 31,2 % z veškerého českého dospělého obyvatelstva, tj. rasově nejčistším Čechům hrozila smrt, pokud by nezměnili svůj veřejný negativní postoj vůči Německu. Dále předem neodhadnutelné části z 10,8 nebo 15 % z veškerého českého obyvatelstva, z „rasově neúnosných“ Čechů, by hrozilo rozptýlení v říši a zbytku, pokud by nezměnil ani na oko svůj negativní postoj k říši, by hrozilo vystěhování na východ. Protože se Češi z pochopitelných důvodů naučili své pravé politické postoje skrývat, byl by počet určených pro „s konečnou platností postavit ke zdi“ a k „vystěhování na východ“ minimální. Ostatní by byli ponecháni na pokoji. Jednoduše sdělujete veřejnosti záměrně nepravdu, pane Randorfe! En passant, Božena Němcová, tehdy ještě Barbara Pankel, již v roce 1850 psala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“.

Ve svém přípisu máte též větu: „Český NÁROD jen taktak PŘESTÁL DOBU, VE KTERÉ MU ŠLO O HOLÉ PŘEŽITÍ.“ Z výše uvedeno vyplývá cosi odlišného. Žádný z okupovaných národů nechtěli Němci s výjimkou Čechů poněmčit, ani Holanďany sobě pokrevně nejbližší ne! Píšete nepravdy, pane Ransdorfe!

Zajímavé, že jdete do střetu se mnou poté, co jste stáhl ocas mezi nohy a odmítl se zúčastnit debaty na téma TGM před televizními kamerami; přesněji: nejdříve jste dramaturgovi pořadu s účastí v debatě se mnou živě souhlasil, abyste za pár dní nebyl jakýmkoliv způsobem k zastižení. Důvod je zřetelný: Co kdybyste v debatě nedokázal některé mnou předložené argumenty vyvrátit nebo zpochybnit? To je noční můrou každého politika. Nebo jste snad už nabyl odvahy a utkáte se se mnou před televizními kamerami Debatního klubu (http://debatniklub.webnode.cz) na téma česko–německé soužití ve 20. století? Tipuji, že se toho neodvážíte.


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Historik-Krystlik-vyzval-Ransdorfa-na-souboj-pred-kamerami-Kvuli-teto-vazne-veci-376882

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Miloslav-Ransdorf-nerika-pravdu-376805?nocache=1

čtvrtek 21. května 2015

Interview pro Parlamentní listy





Omluvou za odsun sudetských Němců by se Česká republika zařadila mezi civilizované národy. I to zmínil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz česko-německý spisovatel Tomáš Krystlík, který se podrobně věnuje historii. Plánované oslavy 600 let od upálení mistra Jana Husa „slouží do jisté míry coby i kompenzace českého národního komplexu méněcennosti“. Hus podle Krystlíka nemůže být velkou inspirací pro současnost: „Civilizované společnosti nepotřebují v 21. století národní ikony.“ Češi, přivlastnili jste si území, které nebylo vaše. Až se omluvíte Němcům, pak teprve budete civilizovaný národ. Žijete v pohádkách o své veliké minulosti, říká historik.


Brněnští zastupitelé se v úterý omluvili za poválečný divoký odsun místních německy mluvících obyvatel, při kterém zahynulo asi sedmnáct set lidí. Primátor města je spokojen, jihomoravský hejtman Michal Hašek nesouhlasí: „Politika nemá hodnotit a interpretovat historii, bohužel k tomu dnes v Brně došlo. Je mi líto, že nové vedení města podlehlo tomuto pokušení,“ napsal Hašek na Facebook. Co si o tom myslíte?

Historická reflexe přísluší každému a rozpravy o dějinách jsou neoddělitelné od politického života. Pan hejtman Hašek dokumentoval, že historii vlastního státu ignoruje, prohlášením: „Sám pojem smíření znamená, že si ruku podávají obě strany. Ale kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 na jižní Moravě, za statisíce popravených odbojářů v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna?“. V normálním státě by za tyto své výroky již odstoupil, protože statisíce odbojářů v Kounicových kolejích popraveny nebyly, neboť v celé ČSR v hranicích z roku 1937 to bylo pouze 8327 československých státních příslušníků a to včetně sudetských Němců. Německo z Československem odstoupených území mnichovskou smlouvou Čechy nevyhánělo, tak si počínaly pouze Polsko a po svém vzniku 14. 3. 1939 i Slovenský štát.

V článku s názvem Zvrhlost české historiografie uvádíte k odsunu sudetských Němců: „Násilí na Němcích v českých zemích v souvislosti s jejich vyháněním nemělo charakter výstřelků, byla to genocida, což je realizace odsouhlaseného plánu.“ K čemu pomůže, že se vrátí Češi k přehodnocování historie?

Němci ve Spolkové republice Německo se veřejně přiznali k vinám svých otců a dědů, převzali jako nevinní potomci alespoň morální vinu za své předky za éry nacionálního socialismu a činí tak dodnes. Nikdo je nenutil, mohli zůstat zticha. Analogicky by se ke zločinům svých rodičů a prarodičů již dávno mohli doznat Češi a omluvit se za ně. Nic by je to nestálo. Zařadili by se tak mezi civilizované národy. Jediný z politiků, kdo tak dodnes učinil a neodvolal to, byl v 50. létech minulého století Lev Prchala. Jak dlouho hodlají Češi světu a sami sobě předstírat, že nic nespáchali?

Při příležitosti 600 let od upálení Jana Husa se připravují nejrůznější národní slavnosti, konference, výstavy, Česká televize natočila trilogii. Co si myslíte o pořádání těchto oslav? Budou pro Čechy přínosem?

Slouží stejnému účelu jako v minulosti, tj. méně k připomínce jeho role jako církevního reformátora, nesrovnatelně více k povzbuzování české národní důležitosti a k připomínce odvěkého boje Čechů s Němci. (Mezinárodní křižácké výpravy překračovaly české hranice většinou z dnešního Německa nebo Rakouska, čehož čeští dějepisci ruče zneužili k tvrzení o germánské agresivitě.) Ony slavnosti a další akce slouží do jisté míry coby i kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.

Jaký odkaz nám Mistr Jan Hus zanechal? Jakou je inspirací pro dnešek?

Hus byl církevním reformátorem, inspirace pro dnešní českou ateistickou společnost je relativně malá. Jeho vzdor, fanatismus a mučednictví nemohou být inspirací pro dnešní českou společnost.

V jedné polemice píšete: „Jan Hus byl reformátorem církve, v žádném případě „zástupce českého nacionalismu“. Český národ v moderním pojetí 19. století tehdy neexistoval, tehdy národem byli všichni obyvatelé Království českého, tedy i Němci, mnohem později známí pod souhrnným názvem sudetští, kteří byli i husity.“ Jak je to tedy podle Vás s ikonou českého národa?

Civilizované společnosti nepotřebují v 21. století národní ikony.

Uplynulo 70 let od konce války, poučili jsme se z historie?

Němci ve SRN určitě, v bývalé NDR ne zcela dokonale. Němci z Rakouska, kteří se od konce druhé světové války pro jistotu zvou Rakušané, aby se mohli vydávat za první oběti německého nacionálního socialismu, byť 43 % spojenci po válce hledaných válečných zločinců v Evropě pocházelo z Rakouska, už vůbec ne. Češi se z historie nepoučili, dodnes žijí pouze v pohádkách o své skvělé národní minulosti. O to horší a bolestnější bude jejich probuzení a vystřízlivění.

Bývalý ministr, hudebník Michael Kocáb v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz položil v souvislosti s návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Moskvě na oslavách konce války tuto řečnickou otázku: „Co tam jede slavit? Ukončení druhé světové války, kterou Německo zahájilo se Sovětským svazem?“ Co si o tom myslíte Vy?

Nezahájilo, druhá světová válka vypukla 3. 9. 1939 vyhlášením války Velkou Británií a Francií Německu. Otázkou je, nakolik se Zemanova přítomnost na přehlídce a jiných ceremoniích v Moskvě slučuje se zahraniční politikou českého státu. Za chování prezidenta je odpovědná vláda.

Novinář a hostující profesor New York University Tomáš Klvaňa řekl, že Rudá armáda se v květnu 1945 chovala jako dobyvatelé, i když se velkou měrou podílela na ukončení války a osvobození. Měli bychom si více připomínat americký podíl na osvobození Československa s ohledem na to, že americká účast byla před rokem 1989 z oficiální československé historie vymazána?

Ano. Ale též je nutné zmiňovat eminentní zájem prezidenta Beneše na záboru ČSR Rudou armádou – Britům totiž slíbil, že po překročení československých hranic okamžitě abdikuje i s vládou a neprodleně vypíše parlamentní a prezidentské volby. A on chtěl za každou cenu zůstat i nadále na prezidentském stolci, což by nebylo zaručeno, tomu byl nakloněn jen Stalin. Beneš též věděl, že by britská vláda, pokud by ČSR osvobodila anglo–americká vojska, trvala s USA na plebiscitu, zda národnostní menšiny (včetně Slováků) hodlají žít s Čechy v jednom státě. A oba státy by mu nedovolily zahájit odsun Němců. Českým svévolným vyháněním byly v Postupimi postaveny před hotovou věc rozdělených německých rodin, kdy části mnohých rodin již byly za hranicemi a některé ještě v ČSR.

Válečný veterán Jan Hronek, který byl nejmladším členem brigády Jana Žižky, pro ParlamentníListy.cz na českou adresu uvedl: „Naše vlastenectví bychom měli oprášit. Nás, jako děti, učili, že vlastenectví je vědomí osobní zodpovědnosti za současnost i budoucnost. Přál bych si, aby tohle bylo akcentováno při výchově nové generace.“ Chybí Čechům smysl pro vlastenectví a proč?

Nechybí, projevuje se ale většinou jako nacionalismus. (Dělítko mezi vlastenectvím a nacionalismem: první je láskou k vlasti bez vyvyšování se nad ostatní národy, druhý s vyvyšováním.) Rozhodující je též, k čemu Češi své vlastenectví vztahují. Normální je, že se vztahuje k zemi, ne k celému státu. Tedy pouze k Čechám nebo pouze k Moravě nebo pouze ke Slezsku, případně k menším útvarům. Jenže počínaje druhou polovinou 19. století si Češi začali činit nárok i na území, kde nežili nebo tvořili zanedbatelnou menšinu, např. v sídelních oblastech Němců českých zemí jich žilo na konci první světové války odhadem jen 5–6 %. O Slovensku a Podkarpatské Rusi nemluvě.

V jednom ze svých textů jste uvedl, že Češi mají „zvrhlý sklon k represi“ a také jste se ptal: „Dovedou Češi vůbec něco jiného než druhého ponižovat a ukazovat mu, kdo je pánem?“ Jde o projev nedostatku sebevědomí? Z čeho plyne?

Je to petrifikovaný pozůstatek rakouského mocnářství a první republiky. V obou státních útvarech měli úředníci privilegovaný status vyjádřený i tehdy vykazovaným společenským respektem a penzí (na rozdíl od důchodu – rozdíl mezi penzí a starobním důchodem Čechům naprosto uchází). Po vzniku republiky a po propuštění mnoha úředníků českonárodovecky nevyhraněných (bylo jim jedno, zda úřadují česky nebo německy) se vynořila otázka, kde sebrat nové, o jejichž skálopevném češství není žádných pochyb. Protože čeští vzdělanci v té době v naprosté většině prošli německými vyššími školami, což nevzbuzovalo důvěru, musely se nároky snížit a tak se sáhlo po nevzdělancích. Hlavně, když kandidát byl Čech jak poleno. A dáte-li primitivovi moc, většinou ji zneužije. Když nijak jinak, tak přehnaným zdůrazňováním svého postavení, což se projevuje ukazováním plebsu, tj. lidem k úřadu se obracejícím, kdo je zde pánem – tedy častějším uplatňováním represe nebo její hrozbou. Generace dalších českých úředníků tento způsob ochotně přejaly, což je dodnes velmi zřetelné.

Koncem loňského roku jste v souvislosti s chaosem kolem vybuchnutého muničního skladu ve Vrběticích mimo jiné také uvedl: „V českém státě jakžtakž něco funguje do chvíle, kdy nastane něco neobvyklého.“ Jak se dá vysvětlit, že nejsme schopní operativně reagovat, když, jak říkáte, si zakládáme na represi? Je tedy ta represe směřována jen vůči někomu?

Ano. Hlavní roli v uplatňování represe hrají záruky, že dotyčný úředník nepřijde následkem toho o místo. Tedy je čeští úředníci uplatňují jen vůči těm, kteří se dost dobře proti rozhodnutím úřadu nemohou bránit, neboť správní soudnictví v Česku prakticky nefunguje. V opačném případě se úředník musí oprávněně třást o místo. V ČR neexistuje, na rozdíl od civilizovaných evropských států, „nevyhoditelnost“ úředníků vykonávajících svůj úřad a to, co jim ukládá zákon.


www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesi-privlastnili-jste-si-uzemi-ktere-nebylo-vase-Az-se-omluvite-Nemcum-pak-teprve-budete-civilizovany-narod-Zijete-v-pohadkach-o-sve-velike-minulosti-rika-historik-376163

Jak se články psát nemají



Tomáš Krystlík

V jinak obsahově přínosném článku „Msta na konec. V Českém ráji zmasakrovali dva dny po válce 365 Němců“ (http://liberec.idnes.cz/masakr-genocida-vrazda-odsun-civilista-poprava-ruda-armada-po0-/liberec-zpravy.aspx?c=A150514_103615_liberec-zpravy_ddt) pojednávajícím o zúčtování s Němci v Rovensku pod Troskami 10. 5. 1945 je v textu pod obrázkem mrtvých legenda: „Mrtví Němci jsou zablácení, patrně jak je po zemi táhli k hromadnému hrobu. Rudoarmějci ještě prohledávají jejich kapsy. Vše cenné kradou. Při exhumaci se totiž kromě hodinek nenašlo u mrtvých vůbec nic.“ Poněkud nebývalé u rudoarmějců, není-liž pravda?

Výtka směřuje proti poznámce redaktora Tomáše Lánského: „Poprava německých civilistů, odzbrojených vojáků, žen a dětí je největší skvrnou v historii Rovenska pod Troskami, které se paradoxně proslavilo hrdinnou smrtí paravýsadku Antimony v roce 1943.“ Ze znění implicitně oslavného nevyhnutelně plyne, že autor nemá o událostech z roku 1943 ani zbla ponětí. Napravme to.

Okupační moc po exekucích v Lidicích a Ležácích nechtěla stupňovat teror, bernartické obyvatelstvo nebylo za skrývání dvou skupin parašutistů z Velké Británie již en bloc prezekvováno. Obdobně tomu bylo i v Rovensku pod Troskami. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského gestapa dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny gestapa v Jičíně, Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté gestapu předáni. Ti unikli zatčení spolknutím cyankáli. Do rukou gestapa padl i Vladimír Krajina skrývající se v okolí Rovenska. Obec zůstala ušetřena.

Třetí z výsadku Antimony, četař Stanislav Srazil byl chycen později v Horní Kalné a pod nátlakem se uvolil vysílat do Anglie. Ve svých depeších smluvenými znaky několikrát varoval exilové ministerstvo národní obrany v Londýně předem smluvenými chybami a nadbytečnostmi, že rádiové depeše z jeho stanice Barbora jsou vynucené. Zřejmě plk. František Moravec se dlouho zdráhal uvěřit, že jediné zbývající rádiové spojení s vlastí je pod kontrolou gestapa. Až když si tuto prohru přiznal, poslal Srazilovi depeši, jejíž text jednoznačně usvědčil Srazila ze snahy varovat londýnskou centrálu. Srazil byl opětovně zatčen a popraven.

Domnívám se, že navozovat ve čtenářích na příkladu smrti parašutistů skupiny Antimony hrdinskost odboje je neetické. Jenže, co dělat, když čeští žurnalisté nejsou příliš vzdělaní?