ČSR nikdy mezi deset nejvyspělejších států světa nepatřila

Tomáš Krystlík

Nepravdivý výrok o hospodářské vyspělosti meziválečné republiky opakuje dodnes kde kdo, neprotestují proti němu ani vrcholní politici KSČM (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nase-zeme-byla-na-spicce-nez-jste-prisli-vy-Takto-celili-komuniste-rozohnenemu-ctenari-485188), ba ani ministr Daniel Herman (www.parlamentnilisty.cz/profily/Mgr-Daniel-Herman-32312/otazka/Ad-Preji-pekny-den-pane-ministre-1-2-113530).

Mýtem je, že prvorepubliková ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly západoevropské a skandinávské země, dokonce i poražené Německo a Rakousko s výjimkou Itálie a Finska.

V roce 1932 byla ČSR úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913, přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za určitý obnos vztažený ke zlatu bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kursu koruny i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export. O technologické vyspělosti ČSR svědčí, že v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně převyšoval.

V relativní rovině pak platy a mzdy v Německu a v Rakousku v druhé polovině 20. let byly vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát, při cenových relacích: kilogram chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu v přepočtu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za srovnatelný byt bylo v ČSR vyšší než v Německu, taktéž ceny elektřiny a plynu.

Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Podíl negramotných obyvatel v československém státě klesl ze 7,39 % v roce 1921 na 4,06 % v roce 1930, v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88 %. Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6, v Maďarsku 37,2.

Osm desetiletí po zániku první republiky by se konečně mohlo přestat o ní lhát.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-CSR-nikdy-mezi-deset-nejvyspelejsich-statu-sveta-nepatrila-485224?nocache=1

Když se ministr Herman mýlí

Tomáš Krystlík

Zdůvodnění pana ministra kultury Daniela Hermana, že vyhnání československých Němců bylo etnickou čistkou, se částečně míjejí s pravdou (http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Mgr-Daniel-Herman-32312/otazka/Pane-Hermane-113257, http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Odsun-sudetskych-Nemcu-jako-etnicka-cistka-Ministr-Herman-se-stretl-se-ctenarem-484087).

Především „vysídlení československých Němců“ nemohlo být „samozřejmě následkem těžkých zločinů nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého lidu.“ Takto nazíráno, by v roce 1990 měli být analogicky všichni Češi vysídleni do SSSR, Severní Koreje nebo na Kubu za podílení se na komunistických zločinech v přibližně stejném percentuálním počtu jako Němci na zločinech nacionálního socialismu.

„Odsun německého obyvatelstva byl tedy na pozadí válečných útrap do značné míry z dobového pohledu pochopitelný.“ Nikoliv, protože většina evropských států si své Němce ponechala, a navíc válečné útrapy se českých zemí na rozdíl od států, které své Němce nevyhnaly, prakticky nedotkly. Své Němce vyháněly pouze Polsko, Jugoslávie a ČSR. Maďarsko pod tlakem sovětské okupační správy vysídlilo důstojným způsobem asi jen třetinu svých Podunajských Švábů.

„Z odsunu byly vyňaty osoby tzv. nepostradatelné pro hospodářskou výrobu a někteří příslušníci smíšených manželství.“ To není celá pravda. Českoslovenští Němci ekonomicky potřební byli co do šance vyhnout se vyhnání rozděleni do tří skupin. Přednost dostaly bezdětné, svobodné a ovdovělé osoby obojího pohlaví, a to ženy nad pětatřicet let a muži nad čtyřicet let. Pak následovaly bezdětné manželské páry, pokud manželka byla starší pětatřiceti let. Nakonec se připouštěla i eventualita, že v zemi zůstanou německé rodiny s jedním nebo nanejvýš dvěma dětmi, jestliže manželce bylo více než 35 let; to však bylo možné jedině tehdy, když Němci z předchozích dvou skupin početně nepostačovali k udržení nutného chodu podniků. Tvrdost stanovených podmínek ilustruje mimo jiné fakt, že podle znění opatření i směrnic nesměly ve svých dosavadních domovech zůstat žádné německé ženy mladší 35 let. V pozadí stál zcela nepochybně záměr dosáhnout podstatného snížení natality zbylé německé populace, a tím i usnadnit její postupné vymření.

Smíšená manželství. V roce 1945 tak směly žádat o zpětné přiznání občanství jen německé manželky Čechů, v roce 1947 měli tuto možnost němečtí manželé českých manželek a teprve od roku 1949, kdy už bylo po odsunu a v ČSR zbylo jen nepatrné množství původního německého obyvatelstva, ostatní.

Ponechání obyvatel Hlučínska („Prajzska“) v ČSR mělo své příčiny, protože německá státní příslušnost jim po mnichovské konferenci nebyla podle mezinárodní smlouvy z 20. 11. 1938 přidělena, nýbrž vrácena. Hlučínsko bylo Versailleskou smlouvou odtrženo v roce 1920 od Pruska a předáno ČSR – právní stát je nemůže zbavit státní příslušnosti – takže bylo pro československý stát poněkud nepříhodné je vyhnat, zejména hlásili-li se v naprosté své většině v obou československých meziválečných sčítáních lidu k československé národnosti. (Že to byl při obou sčítáních z hlediska českých sčítačích komisařů většinou evidentní podvod – sčítaní nesměli sčítací archy na Hlučínsku dostat k vyplňování vůbec do ruky a tamější komisaři měli pravomoc zapisovat údaje podle vlastního uvážení – nechme nyní stranou.) Menší část Hlučíňanů hlásící se při čs. sčítáních k německé národnosti však vyhnána byla. Navíc proti pojetí pana ministra patří Hlučínsko do Slezska, nikoliv k Moravě.

Doplnění. Za německé antifašisty bylo oficiálně uznáno 146 632 osob, z nichž okolo 23 tisíc v ČSR zůstalo, ostatní šli do odsunu. Zemské národní výbory (ZNV) v Praze v Brně s působností pro všechny české země vydaly v červnu 1945, kdo se má nebo nemá zařazovat do odsunu. Ty ale neobsahovaly žádnou výjimku vynětí z vyhnání pro německy mluvící židy. Židé, sotva přišedší z německých koncentráků, pokud se v předválečných československých sčítáních lidu nehlásili k československé národnosti a byli předtím perzekvováni NS-režimem jen kvůli své rase a nikoliv současně též pro odboj proti nacismu, byli z ČSR vyhnáni s ostatními československými Němci.

K posouzení, zda vyhnání československých Němců bylo etnickou čistkou nebo genocidou, uveďme, aniž bychom zatěžovali čtenáře podrobnou definicí OSN, krátkou definici genocidy z francouzského trestního zákoníku: „Genocida je realizace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého svévolného kritéria“. Rozhodnutí necháváme na čtenáři.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kdyz-se-ministr-Herman-myli-484204

Co se po skončení intervencí ČNB změní?

Tomáš Krystlík

Vyhlášeným cílem ČNB bylo údajně odvrácení deflace, docílení 2% inflace a pomoc českému exportu sníženou hodnotou koruny. Tuzemští spotřebitelé se měli přinutit k vyšším výdajům za nákupy zboží z dovozu, případně i domácích dílem vyrobených z importovaných komponentů a tímto mechanismem docílit požadované míry inflace, když utrácení obyvatelstva stagnovalo vlivem nevhodného zvýšení obou sazeb DPH v roce 2013. Jenže stejného efektu se dalo docílit i netradiční metodou. Když ČNB už tiskla peníze, mohla je rozdávat sociálně slabším vrstvám, například důchodcům s nízkými důchody. Ti by měli za co nakupovat více zboží a vyšší poptávkou po zboží (prodejem) by stoupala inflace. Bylo by docíleno stejného efektu jako oslabováním měny.

I když to nikdo neřekne, bylo umělé oslabení koruny i pojistkou proti možnému politickému rozhodnutí o přijetí eura v České republice a to prostřednictvím bankéřů ČNB. Ptejte se, v čích intencích tak bankéři ČNB činili – stačí se podívat, kdo je jmenoval. Tento důvod pro oslabování měny byl možná převažující, ale nelze to dokázat. Před přijetím eura totiž musí, kromě jiných kritérií, splňovat měna kurzovou stabilitu vůči euru v pásmu odchylky plus minus 2,5 % a to po dobu dvou let před přijetím eura. Zásahy ČNB k oslabení měny toto kritérium sice vzorně plnily a vláda byla tím držena v šachu, protože by nízký fixovaný kurz koruny k euru jako nevýhodný do budoucna neakceptovala. Jenže bankéřům ČNB muselo být zřejmé, že po skončení intervencí nebude hodnota české měny po relativně dlouhou dobu vlivem mnoha faktorů, jejichž vliv se nedá předem odhadnout, stabilní, např. i prodejem korun měnovými spekulanty, kteří věděli, že měnové intervence ČNB někdy skončí, a opatřili si velké zásoby korun. Rozkolísanost hodnoty české měny bude pravděpodobně trvat pár let, o které se bude muset odsunout politické rozhodnutí o budoucím přijetí eura.

Ještě horší scénář představuje možná inspirace skupinou měnových spekulantů kolem George Sorose, která v roce 1992 vedla k oslabení hodnoty britské libry o 15 % vůči DM a 25 % proti USD. Když jeden silný spekulant nebo domluvená skupina spekulantů bude řízeně vrhat na trh nakoupené české koruny a tím rozkolísávat kurz, nemusí dojít k přijetí eura ani v dalším desetiletí. Nakonec i ČNB vlivem své nezávislosti může sabotovat přijetí eura sama a to krátkodobým znehodnocováním nebo zhodnocováním (eur k tomu má dost) hodnoty koruny, aby se nikdy nesplnil požadavek výše uvedené kurzovní stability potřebné pro přijetí eura. Zabránit jí v tom nemá kdo. Protože v Česku neexistuje potřebná politická kultura jako na Západě, tak se i toto může stát. Trend proti přijetí eura je v Česku tak silný, že se v zahraničním tisku již objevily odhady, že ČR přijme euro jako poslední v přibližně stejný okamžik jako Rumunsko a Bulharsko, nebo dokonce i po nich jako poslední země EU vůbec. Ke své vlastní škodě, odsunuta na vedlejší kolej.

Oslabení kurzu koruny sice usnadnilo situaci podnikům vyvážejícím zboží do ciziny, protože se jejich výrobky z principu staly v cizině o tolik procent levnějšími, o kolik oslabila česká koruna, ale na druhou stranu výrobci zlenivěli v zavádění nových technologií a ve zvyšování užitné hodnoty zboží, nebyli k tomu nuceni, zvýhodněni proti tamější konkurenci měnovou politikou ČNB. Kromě toho ČNB utratila za držení kurzu miliardy, které se mohly v tuzemsku investovat.

Nyní intervence ČNB skončily. Co asi nastane z hlediska Pepy Normálníhospotřebitele? Ten se nezaobírá tím, že exportující podniky, ztvrdne-li koruna, budou znevýhodněny a mohou se dostat do potíží i se všemi doprovodnými jevy, zajímá ho, že na dovolené u moře si bude moci vypít své espresso levněji než v letech oslabené koruny. Že je to bezvýznamná úspora, nehraje roli, je to pro něj jakýsi symbol pevnosti české měny a neopodstatněné hrdosti na ni. Pepa Normálníspotřebitel bude schopen si povšimnout, že postupně zlevní zájezdy do ciziny, zahraniční pobyty a dále dovezené technické výrobky. Potraviny z dovozu však s nejvyšší pravděpodobností nezlevní. Proč, když ceny veškerých věcí z dovozu by měly být při tvrdší koruně levnější?

Souvisí to s prodejní kulturou v Česku. Prodejní řetězce mají mezi sebou uzavřen kartel týkající se prodejní ceny jednotlivých položek (český antimonopolní úřad je neschopný proti tomu cokoli podniknout), což se dá odvodit z obdobně vysokých cen některých potravin v českých obchodech, ale dražších než v Německu, byť se jedná o stejnou značku, výrobce a množství. (Rozdíl v cenách je vyšší, než lze zdůvodnit odlišnou výší daně z přidané hodnoty v obou státech.) Na vině jsou managementy řetězců v ČR – podle názvu zahraniční, nicméně jsou to české firmy založené zahraničním kapitálem – protože jej tvoří nejméně z 99 % Češi, jejichž alfou a omegou je maximalizace marže podle kréda: „Když něco lze nakoupit levněji a prodat dráže, proč bychom tak nečinili“. Kvalita zboží je managementu navíc lhostejná, hlavně že se zboží prodává. Prostě vše podle hesla „okrást bližního svého.“ Managementy nemají důvod promítnout zlevnění dováženého zboží vlivem kurzu koruny do koncových cen pro zákazníka, nechají ceny na stejné úrovni a zvýší si již nestydatě vysokou marži. Konkurence se vlivem cenového kartelu obávat nemusejí a většině obyvatel není dostupné nakupování kvalitních a současně levnějších potravin v Polsku a Německu, aby českým řetězcům coby memento klesal prodej. Obzvláště patrné je to u drogistických položek, kde zboží stejné značky a balení v Německu je podle českých médií v průměru o 40 % levnější než v ČR; já zaznamenávám i dvojnásobně vysoké ceny téhož zboží v ČR.

U dovážených technických výrobků a cen zahraničních zájezdů se zpevnění koruny do cen postupně promítne, protože nebudou-li je tvůrci tuzemských cen reflektovat, může si zájemce objednat výrobek v některé jiné zemi EU a nechat si ho dopravit domů, pro pobyt a zájezdy do ciziny při nespokojenosti s výší ceny může zase využít jakékoli cestovní kanceláře za hranicí.

Celkem se normálních spotřebitelů konec intervencí ČNB příliš nedotkne, protože kolikrát ročně utrácíte za jídlo a kolikrát za zahraniční zájezd nebo technické výrobky? S nepřímým vlivem je to horší, může zasáhnout Pepu Normálníhospotřebitele ztrátou pracovního místa, neboť české zboží zhodnocením koruny ztratí v cizině svou konkurenční cenovou výhodu získanou zásahy ČNB a je otázkou, zda se po revalvaci koruny na zahraničních trzích vůbec udrží. Pokud ne, tak se dostane hodně českých podniků do potíží a mohou začít propouštět. Tzv. montovny za tohoto stavu mohou zvýšit svůj finanční podíl v objemu českého exportu. Záplavě montoven by bylo bývalo zabráněno, kdyby Češi začali po éře komunismu vkládat do svých výrobků více práce a svého umu, aby se daly v zahraničí lépe prodávat, tedy zákonitě i s větším ziskem. To se ale po více než čtvrtstoletí po komunistické éře nestalo, a tudíž je v Česku tolik montoven a výroben dílů pro ně. Není důvodu se domnívat, že by se situace v dohledné době nějak výrazně zlepšila. Trend s montovnami nebude vadit do doby, než začnou opouštět ČR, stěhovat se do jiných zemí. Pak se Česká republika, pokud se nestane zázrak, dostane do velkých hospodářských potíží.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Co-se-po-skonceni-intervenci-Ceske-narodni-banky-zmeni-482971?nocache=1