Beneš, agent sovětské tajné služby! K osvobození ČSR nemuselo dojít, české země mohly zůstat v Německu. Výbušná fakta česko-německého historika

Václav Fiala

Edvard Beneš, agent sovětských tajných služeb, způsobil vydaným pokynem k atentátu na Heydricha velké neštěstí v českých zemích, které si v protektorátu na rozdíl od jiných států zas až tak nežily špatně. Jak Heydrich, tak poté K. H. Frank se snažili o zmírnění válečných dopadů. Pokud by došlo k mírovým smlouvám vedení Německa s Británií i dalšími zeměmi, s největší pravděpodobností ani nemuselo na území střední a západní Evropy dojít na osvobozování Sovětským svazem a Spojenci. To uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz historik, novinář a spisovatel Tomáš Krystlík.

Dnes se diskutuje skutečně o všem možném, a výjimkou není ani účelnost atentátu na říšského protektora...

Lze to nazírat z několika hledisek. Z hlediska provedení byl atentát obrázkem, spíše velkou výkladní skříní chyb učiněných při výcviku atentátníků a též nebetyčného diletantismu těch, kteří je poslali, aby ho vykonali - dlouhých pět měsíců před atentátem přežívali atentátníci v protektorátu bez potravinových lístků, bez pracovních knížek při panující všeobecné pracovní povinnosti, s protektorátními průkazy vydanými všem dosud 20 vysazeným parašutistům jediným úřadem v Brně, takže každá trochu důkladnější policejní kontrola by je objevila. Po atentátu se shromáždili údajně na rozkaz na jednom jediném místě, ačkoliv pravidlo velí se po akci co nejvíce rozptýlit. Přes přísný zákaz si mezi sebou do protektorátu vezli fotografie na památku a dopisy milých v protektorátu, mezi sebou porušovali zákaz sdělování si osobních dat, navíc pět, tedy čtvrtina parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovala s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo. Heydrich zemřel na infekci z víceméně banálního poranění při atentátu. Kdyby toho nebylo, atentát by se nezdařil. Z hlediska motivace máme na vybranou několik okruhů osob, které si přály Heydrichovu smrt a které ho mohly přikázat zabít. Ale ani jeden z nich není dodnes věrohodně identifikován a potvrzen. Ví se jen, že zájem provést něco spektakulárního v protektorátu měl E. Beneš, že Heydricha se zbavit mohli též chtít Britové, nejvyšší představitelé Německé říše, které mohl Heydrich ohrožovat, a SSSR.

Jaké jsou tedy podle vás jednotlivé hypotézy?

Britové Benešově exilové československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu,“ píše František Moravec ve svých pamětech. Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci cizí armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před hrozícími následujícími represáliemi obrovského rozsahu nejen naléhavě varoval, ba byl zásadně proti. Beneš kalkuloval zcela chladnokrevně s tím, že Němci se pomstí a že zabijí 50 000 až 100 000 Čechů, což podle něj pak vyvolá ozbrojený odpor Čechů proti okupantům, který si Beneš tak vroucně přál. První část jeho kalkulu mu málem vyšla, Hitler rozkázal pozabíjet nejdříve 10 000, pak 30 000 Čechů, což mu ale dvakrát dokázal svými osobními intervencemi rozmluvit K. H. Frank, když za ním kvůli tomu doletěl. Dalším možným důvodem atentátu mohl být dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše a vlastně celou exilovou londýnskou vládu.

Proč vlastně Heydrich nahradil Konstantina von Neurath v úřadu říšského protektora?

Podle českých historiků důvodem byl pokles válečné výroby a stoupající odboj. Ale bylo to složitější. V létě 1941 relativně rychle klesla výkonnost ve zbrojním průmyslu hlavně v důsledku problémů ve výživě českého dělnictva o 15 až 20 procent, 15. 9. 1941 referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles výkonnosti“. Závěrem požadoval Neurath naléhavě „přídavky z říšských zásob“. Frank už předtím, 21. 8. 1941, písemně vyzval Neuratha, aby pro ně oba domluvil společnou audienci u Hitlera, protože „stále hrozivější situace ve výživě protektorátu naléhavě vyžaduje Vůdcovo rozhodnutí, zda bychom mohli být v následujících měsících zásobováni z říšských zásob… nebo budeme nadále odkázáni na nedostačující protektorátní zásoby. Pokud nám Říše nemůže pomoci, je třeba z toho vyvodit závažné politické důsledky. I toto rozhodnutí musí učinit sám Vůdce, a sice po našem vysvětlení“. K tomu poznamenal, že se jedná o „poslední možnost, jak zajistit v protektorátu potřebný klid a nakonec i nadále nést politickou odpovědnost“. Dalšími důvody výměny říšského protektora byl nárůst černého obchodu s potravinami, tajných porážek, zatajování úrody i stoupající počet různých odbojových organizací. Jejich počet sice stoupal, ne však závažnost sabotáží, pokud za ně nepovažujeme nárůst počtu zničených veřejných telefonních budek ve městech a přeřezaných brzdových spojek železničních vagonů, jejichž následkem se prodlužuje brzdná dráha vlaku, avšak nijak dramaticky. Do Prahy přibyvší R. Heydrich brzy s K. H. Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu – zvýšení přídělů hlavně tabáku, cigaret a alkoholu. Heydrich po několika měsících nechal zvýšit příděly plošně všem Čechům a vyrovnal je s příděly pro německé obyvatelstvo. Dělníkům nechal zdarma rozdat 200 000 párů pracovní obuvi, což byla za války kvůli nedostatku kůže velká vzácnost. Hned po příjezdu vyhlásil v okrscích některých oberlandratů stanné právo, pod něž spadaly všechny činy proti Říši a držení střelných zbraní. Podle tehdejšího českého tisku byly 404 osoby popraveny, z popravených bylo 42 procent odsouzeno za těžké hospodářské delikty, většinou za keťasení – to je slovo z německého Kettenhändler, překupník. Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích, poválečné ROH tuto praxi jen převzalo, rázem zvýšil o 75 procent vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti, sociální pojištění služek, zdravotní pojištění důchodců, protože důchodci po celou dobu meziválečné republiky až do té doby nebyli nemocensky pojištěni! Snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800.

…teď jsem poněkud konsternován…

Snad nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká jasně: „Prorazí-li Němci až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… to jest spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotáže, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“

To vypadá, že nejpravděpodobnějším osnovatelem atentátu na Heydricha byli Edvard Beneš a jeho exilová vláda v Londýně…

Edvard Beneš a jeho zpravodajská služba pod Františkem Moravcem museli být do přípravy atentátu zataženi, ale exilová československá vláda neměla o chystané akci ani potuchy. Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české protektorátní nečinnosti. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků po atentátu velmi prospělo postavení Beneše a jeho londýnské exilové vlády. Že Beneš za války o pozadí atentátu mlčel, je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že i po válce tvrdil představitelům domácího odboje, mj. i Vladimíru Krajinovi a Jaroslavu Drábkovi, že nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašutisty zabít Heydricha. Zřejmě se obával výčitek za oběti následného teroru. Roli strůjce atentátu převzal na sebe dobrovolně nebo z donucení František Moravec. Nicméně u hypotézy, že to byla akce Benešova a jeho zpravodajské služby, je třeba důkladně vyjasnit postup, jakým se Benešovi podařilo získat pro akci Brity, kteří pro výsadkáře museli poskytnout letadla a letecký personál. O tom se dodnes nic neví. Je ale známo, že další skupina parašutistů z prvních britských výsadků do protektorátu měla za úkol atentát na Emanuela Moravce, k němuž vůbec nedošlo.

Ivo Fencl ve svém článku nedávno vydaném Parlamentními listy (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Ino-Fencl-Analyzy-Heydrichova-konce-nerekly-jeste-posledni-slovo-634223) rozvíjí možné příčiny atentátu na zastupujícího říšského protektora. Co říkáte jeho přehledu?

Shoduji se s australským historikem Stanislavem Bertonem, největším znalcem problematiky atentátu na Heydricha, v tom, že příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu, byly: provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru in spe s důsledky pro ČSR, odčinění Mnichovské dohody, získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR. A S. Berton přidává i další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely německá Sicherheitspolizei (tedy Bezpečnostní policie) a německý Sicherheitsdienst - - Bezpečnostní služba - německého hudebníka, který se pak přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bartíka ze skupiny Františka Moravce potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí. Neví se, kdo to byl, spekuluje se o Martinu Bormannovi. Další podrobnosti nejsou známy. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb mohl plnit atentátem na Heydricha přání Moskvy – potvrzení o převzetí peněz od NKVD v roce 1938, které se všeobecně pokládá samo o sobě za vázací akt, je k dispozici. Další dokumenty potvrzující tuto hypotézu jsou v uzavřených ruských archivech. Ivo Fencl ve svém článku naznačuje, že zájem na Heydrichově smrti mohlo mít více osob z vedení Říše, protože ohrožoval jejich pozici. Kdyby tomu tak bylo, zůstává nevyřešenou otázkou, jakým mechanismem by Němci přinutili jiné, aby se Heydricha kvůli nim pokusili zabít. Spíše by zinscenovali dopravní nehodu, při které by Heydrich zahynul, nebo by mu nezakázali jeho hobby, bojové nasazení coby vojenského pilota stíhaček Luftwaffe na francouzské, později i na ruské frontě, kde byl v roce 1941 sestřelen za linií německo-sovětské fronty a musela se za ním vydat záchranná skupina. Pak by připadalo v úvahu i inscenování sestřelu jeho letadla. Fenclův článek končí odstavcem, ve kterém se vyskytuje dost nesmyslů. Invazi do Anglie Heydrich nepřipravoval, protože v roce 1941 britská ani německá vojska nebyla z technických důvodů schopna výpadu přes kanál La Manche už jen kvůli nemožnosti vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, kvůli docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování a hlavně kvůli nedostatku speciálních plavidel vhodných pro vyloďování. I kdyby Němci zabavili pro vylodění poslední francouzskou, belgickou nebo holandskou rybářskou bárku, nestačilo by to. Dále popud k povinnému nošení žluté Davidovy hvězdy Židy nepřišel od Heydricha, jak tvrdí pan Fencl, nýbrž to navrhli Češi, respektive české protektorátní úřady a jejich nápad pak zavedli Němci v celé Říši. Tvrzení pana Fencla, že „v Čechách a na Moravě se měl díky němu – Heydrichovi - uskutečnit pokus o vytvoření vzorově ideálního nacistického státu“ se nezakládá na pravdě. Určité zlepšení mělo nastat, ale pouze v nové Říšské župě Sudety, kde reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státním aparátem ve staré Říši, si župu Sudety zvolili pro svůj experiment s novou říšskou reformou a soustředili do rukou župního vedoucího Konrada Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie. V jiných územích odstoupených Německu a v protektorátu mělo zůstat vše při starém. Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí. A Heydrich Henleina, kterého SD vedla pod židovským krycím jménem Kohen, nenáviděl a snažil se jej zničit. Považoval spannisty, ke kterým Henlein patřil, za největší nebezpečí pro Říši hned po komunistech. Ale to už je jiný příběh.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Benes-agent-sovetske-tajne-sluzby-Na-osvobozovani-Evropy-Rudou-armadou-a-Spojenci-nemuselo-dojit-Vybusna-fakta-cesko-nemeckeho-historika-635280

Protikoronavirová opatření a psyché českého obyvatelstva

 Tomáš Krystlík

 

Během jednoho srpnového týdne změnila česká vláda třikrát podmínky pro povinnost nosit roušky od září letošního roku. Glos o tom, jak je vláda nekompetentní, se vyrojilo dost, znova se potvrdilo, že si Češi nedokáží vládnout. Nicméně nikdo z kritiků se nezabýval následky striktních opatření vlády proti šíření coronaviru na psyché a chování obyvatel České republiky. Učiňme tak.

 Byť se česká vláda chlubí, jak skvěle ochránila svými jarními přísnými opatřeními proti šíření coronaviru obyvatelstvo Česka, tak pravdu nemá, relativně nízký počet nakažených a mrtvých oproti jiným evropským státům není zásluhou jejích opatření. Proč?

 Každé skriptum pro mediky nebo učebnice pro střední zdravotnické školy uvádí pro nákazu virem nezbytnost pobývat v nebližším okolí nakažených alespoň 20 minut. To pod širým nebem běžně nenastane, proti nákaze stačí dodržet odstup 3/4 metru od další osoby, protože nakažený dále nedokýchne, neodprskne a vzniklé kapénky padnou k zemi maximálně 3/4 metru daleko. Jemný aerosol vznášející se i minuty ve vzduchu člověk nevyvíjí. Kromě toho se zjistilo, že pro infikování coronavirem je zřejmě třeba vyšší koncentrace viru v ovzduší než u běžné chřipky.

 Dále se v Itálii ukázalo, že počet infikovaných coronavirem závisí na genetické výbavě dané skupiny obyvatel, a v Portugalsku, že i na předchozím očkování proti tuberkulóze (TBC). Z Lombardie, kde virus v Itálii řádil nejvíce, se značná část obyvatelstva těsně před policejním karanténním uzavřením celé oblasti rozprchla ke svým známým a příbuzným na jih. A ejhle! V Římě se dle očekávání o dost zvýšil počet nakažených, ale v jiných částech Itálie to nějaký obdobně dramatický nárůst počtu nakažených jako v Lombardii nezpůsobilo. A právě o jižní Itálii panovaly velké obavy, protože na jihu není zdravotnictví tak vybavené jako na severu země. Tak se statisticky potvrdilo, že intenzita šíření coronaviru závisí na genetické dispozici místního obyvatelstva, protože v Itálii se desítky kmenů-národů teprve v 19. století shodly, že přejdou ze svých jazyků vyšlých z vulgární latiny na jeden spisovný jazyk. Ostatně, jak jinak by se daly vysvětlit někdy i značné rozdíly v rozsahu infikovaných mezi dalšími západoevropskými státy?

 Pak si vědci všimli, že v Portugalsku byla a je epidemie o mnoho mírnější než ve Španělsku. Proč, když obě země jsou na stejném poloostrově a sousedí spolu? Vysvětlení se našlo v povinném očkování proti TBC, protože Portugalsko bylo jedinou ze západoevropských zemí, která zavedla v minulém století povinné očkování, a to pouze proti TBC. Průběhy epidemie v jednotlivých evropských zemích tuto hypotézu statisticky potvrdily. V bývalých státech Varšavské smlouvy, kde bylo očkování povinné, jsou epidemie coronaviru mírnější než na Západě, což v rámci Německa potvrzuje i nižší počet nakažených v územích bývalé Německé demokratické republiky než ve zbytku země.

 Příčiny mírnějšího průběhu epidemie coronaviru v ČR ve srovnání s mnoha evropskými státy tedy nespočívají v opatřeních zavedených českou vládou, nýbrž dílem v genetice obyvatelstva a dílem v jeho povinném očkování proti TBC, které i po letech poskytuje určitou ochranu proti nákaze coronavirem a zmírňuje průběh nákazy. Určitě to není zásluhou nošení roušek.

 Roušky totiž nikde k omezení infekce nepřispěly. Kdo tvrdí opak, nemůže se opřít o žádný důkaz. Navíc na vnitřním navhlhlém povrchu roušek se mohou při delším nebo při opakovaném používání bez vyprání hromadit mikroby a viry, které teprve později příslušně infikují nositele roušky. Například ve Španělsku a v Belgii se po plošném zavedení nošení roušek počet nakažených zvýšil. Vůbec nevíme, zda v ČR po březnovém zavedení povinnosti jejich nošení nezpůsobily roušky vyšší počet nakažených coronavirem než bez jejich nošení. Jak také mohou roušky chránit, když mezi obličejem a rouškou jsou otvory, které nezadrží tam nebo ven vůbec nic, natožpak viry? Naprostým nesmyslem jsou pak české roušky vybavené vůči virům účinnou nanovrstvou. K čemu je skvělá neprostupnost takové roušky pro viry, když mezi ní a kůží proniknou do dýchacích otvorů bez jakékoli zábrany?

 Jako jediná země na světě nařídila Česká republika nosit všem roušky mimo domov. Tak přísná nebyla ani Čína, která onu povinnost zavedla jen v oblasti nákazy, ve Wu-chanu a okolí! Žádná země na světě, s výjimkou Severní Koreje, také nejen uzavřela své hranice vůči návštěvníkům z celého světa, nýbrž i pro domácí obyvatelstvo, a přes noc tak vytvořila koncentrační tábor zvaný Česká republika! K takovému kroku se neodhodlali ani bolševici! Pendlerům pracujícím za hranicemi se ztížilo vydělávání nesmyslnými podmínkami podle bohulibé české zásady „když má soused kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne“ přetransformované ad hoc do znění: „v cizině vydělává víc než já a ještě mě nakazí!“ Do volného pohybu zboží přes hranice česká vláda nezasáhla, bylo by to proti pravidlům EU a v ČR by navíc po určité době hrozil hlad. Ale jaký rozdíl je mezi řidiči mezinárodní dopravy a pendlery z hlediska přenosu coronaviru? Žádný nevidím.

 Přitom stačilo pouze omezit akce s velkým počtem účastníků, omezit otevírací hodiny vývařoven pro veřejnost - nezavírat je, protože jaký rozdíl je z hlediska přenosu coronaviru mezi restauracemi a závodními jídelnami, které zavřeny nebyly? Dále bylo třeba se pokusit zpřísněnými opatřeními chránit seniory, nejohroženější skupinu stoprocentními testy na coronavirus všech osob přicházejících s nimi do styku a s oddělením nakažených osob.

 Příliš ostrá opatření české vlády proti šíření coronaviru poškodily zbytečně nejen hospodářství a její epidemiologická nařízení velmi negativně zasáhla i do mentality obyvatelstva už jen tím, že plošně zavedená povinností nosit roušky vyvolala zcela zbytečně obrovský strach lidí před nákazou, nebudou-li nosit roušky. Do myslí lidí česká vláda svým opatřením imprimovala, že roušky jsou účinnou ochranou před nákazou, což je nepravda. Roušky, postrádající ochranný efekt, se staly jen pouhým amuletem proti coronaviru málo vzdělaných a málo samostatně uvažujících vrstev obyvatelstva. Neexistuje nic, co by účinnost roušek proti nákaze viry potvrzovalo. Respirátory s ventily jsou ochrannou účinnější, zřejmě proto byli jimi byli podle televize a fotografií médiích vybaveni jen vládní činitelé a úředníci. Uznejte, především vrchnost musí zůstat naživu! Ostrost opatření české vlády proti epidemii byla též podtržena nebývalou výší pokuty 10 000 CZK za porušení nařízení, což vynikne ve srovnání se 150 € maximální výší pokuty za totéž na Západě, kde se ani mnohdy ani neuplatňuje.

 Linky policejního tísňového volání v celém státě byly rázem zcela zahlceny udáními, kdo kde je bez roušky nebo kouří na svém balkoně či v okně bytu. Nelze ale rozhodnout, zda k udávání vedla lidi převážně tradiční česká záliba v této činnosti nebo strach z nákazy. Proč tradiční česká záliba? Inu, plechové smaltované tabule s dvojjazyčným nápisem „Hier werden Anzeigen eingereicht – Zde se podávají udání“ protektorátní úřady jistě nenechaly zhotovovat k podchycení jen několika mála udání, jejich pořízení nebylo nic levného. Zdokumentováno je to i jinak. Časopis Přítomnost 23. 8. 1939 a deník Expres otiskly stejný článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (sídlo Gestapa, dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“

 Když na jaře vstoupila v platnost nařízení ostrá omezení české vlády proti šíření coronaviru, vedla obava, ba panika z nákazy zvolené představitele mnoha obcí k vydávání nezákonných vyhlášek o zákazu vstupu do katastru obce přespolním a majitelům nemovitostí v obci, ale v obci nebydlícím. Byla zaznamenána i značná ochota domácích bránit jiným vstupu do obce násilím, například s vidlemi v ruce. V přibližně dvou desítkách obcí kolem Litovle, uzavřených z moci úřední do karantény, docházelo ze strany místních i k honům na místní nakažené. To vše se dá přičíst na vrub chybných rozhodnutí české vlády, které vyvolaly v lidech zcela zbytečně strach. I dnes, když už neplatí povinnost nosit roušku v obchodech a v dopravních prostředcích, cítím vystrašené a zároveň mě ničící pohledy zarouškovaných osob, že jak si, nemaje roušku, dovoluji je ohrožovat.

 Naděje, že vláda v budoucnu učiní správné kroky, je mizivá, stačí si jen uvědomit, že s platností od září chtěla nařídit nošení roušek v restauracích s výjimkou konzumace jídel a nápojů s tím, že to budou přísně kontrolovat pracovníci hygienických stanic. Jak, když nechám trochu jídla na talíři nebo nedopiji pivo do dna a dojím to nebo dopiji až po přinesení dalšího jídla nebo nápoje? To je pak jakýkoli kontrolor bezmocný. Má smysl nařizovat něco, co se nedá kontrolovat? Jsou opravdu v české vládě samí hlupáci? Opravdu tam není ani jeden, který by si neuvědomil, že takové nařízení je k ničemu?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Protikoronavirova-opatreni-a-psyche-ceskeho-obyvatelstva-634740

Omluva

Nové blogové formuláře Googgle způsobily, že jsem umazal, což dělám čas od času, místo čtyř set nejstarších diskusních příspěvků 400 nejnovějších. Vrátit to nejde. Takže jsem vymazal i ty nejstarší. 

Ve starých formulářích se mazalo po stovkách, jak se maže v nových nějakým obdobným způsobem a časově odzadu jsem dosud nenašel. Poraďte, prosím!    

Badatel: Ludvík Svoboda, agent SSSR, způsobil debakl u Sokolova. 1968? Celé jinak

Václav Fiala

 

Osmašedesátý vlastně nebyl pokus o demokracii, ale snaha Sovětského svazu mít své vojáky a taktické zbraně blíže k Západu, což prezident Antonín Novotný nikdy nechtěl. Naproti tomu generál Ludvík Svoboda, sovětský agent, zapříčinil debakl našich vojáků v bitvě u Sokolova, a pak zcela nesmyslně hnal naše jednotky bez jakékoliv podpory stále vpřed. Může i za bezprecedentní vyhnání německých občanů bezprostředně po válce, a to nejen ze Sudet. To uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz publicista a badatel Tomáš Krystlík.

 

Co bylo příčinou invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968? Dalo se jí nějak zabránit?

 

Začněme druhou otázkou. Náhlé invazi vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968, hlavně však Sovětské armády, zabránit šlo. Nedalo se však zabránit rozmístění sovětských vojsk v Československu. Z hlediska obyvatel ČSSR se jednalo o zanedbatelný rozdíl mezi náhlou invazí s komparzem vojsk ostatních spojeneckých zemí nebo rozmístěním sovětských vojsk v ČSSR bez onoho komparzu. Hlavním cílem totiž nebylo potlačit kontrarevoluci, tedy vnitropolitické změny známé pod souhrnným názvem „pražské jaro 1968“, nýbrž v Československu umístit trvale Sovětskou armádu.

 

Vše začalo v roce 1961, kdy se Sovětský svaz rozhodl přejít proti Západu na strategii útočnou. Tím neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa, sousedícího s Rakouskem a SRN, coby nástupiště útočících vojsk. Vyvstala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území, jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky s nebývalou statečností odmítal.

 

Stav československé armády v první polovině 60. let činil zhruba 150 tisíc osob, což již bylo na pokraji hospodářské únosnosti. SSSR ale požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 procent československé mužské populace! Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky. Československá vláda byla nucena ustoupit sovětské alespoň v požadavku na umístění raketových nosičů jaderných zbraní a posléze i jaderných hlavic na svém území.

 

Jak to tedy bylo s taktickými zbraněmi?

 

Začátkem 60. let dostaly armády Varšavského paktu operačně taktické raketové systémy s doletem 39 a 170 km, ale raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv. Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky“ přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy ze SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodin, takže  by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.

 

Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování tří skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raket jadernými hlavicemi na tři hodiny. První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy z prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy přál navíc Sovětský svaz.

 

Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 odletěl Brežněv místo rovnou zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem a zařídil po stranické linii vystřídání Novotného v čele KSČ. Novotného z postu prezidenta odvolat KSČ formálně nemohla, takže se v únoru 1968 uvolnila cenzura, aby měl takzvaný hněv pracujícího lidu vůči Novotnému volný průchod ve sdělovacích prostředcích, a tím se usnadnila cesta k jeho odvolání z funkce prezidenta ČSSR. Formálně Novotný 22. 3. 1968 abdikoval sám ze zdravotních důvodů. Jednou zastavené cenzurní zásahy již pak nešly bez represí znovu nastolit.

 

Sovětská armáda tedy, podle vás, potřebovala být dislokována v naší republice co nejdříve a vlastně za každou cenu…

 

Brežněv ale nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk s konvenční výzbrojí. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu, tedy Sovětské armády, na československém území.

 

Politické uvolnění bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky Sovětským svazem nekontrolované. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu ze SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily větší pozornost. A o to šlo.

 

Co byste řekl k tolik dnes diskutovanému generálovi Ludvíku Svobodovi? Jeho postava se dnes ocitá v roli téměř viníka osmašedesátého...

 

Ludvík Svoboda, profesionální voják, bývalý učitel maďarštiny ve vojenské akademii v Hranicích na Moravě s absolvovanými dvěma roky Zemské zemědělské školy ve Velkém Meziříčí, byl člověk bez maturity, agent NKVD a kryptokomunista. Že byl spolupracovník NKVD, prozradil ve svých pamětech sám. Stačí si příslušnou pasáž přečíst.

 

Největší skupině československých vojáků v Polsku s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, čítající asi 700 osob, přišel z polského velitelství v Tarnopolu rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou, nejvyšším československým armádním představitelem v Polsku a večer 17. 9. vyrazil pochodem na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél tehdejší polsko-sovětské hranice vzdálené od trasy pochodu asi 40 km. Sovětská vojska ten den přestoupivší hranice a postupující do hloubi polského území však legion zajala. Ve svých knižně vydaných pamětech Svoboda tvrdil, že legion vedl rovnou do SSSR, což pravda není.

 

Na počátku roku 1941 předala na Benešův pokyn československá tajná služba v Londýně Sovětskému svazu jména německých agentů působících v SSSR, kteří byli pak zneškodněni. Přes tento důkaz spolupráce Stalin pozdějším zprávám československých zpravodajců o Hitlerově úmyslu napadnout Sovětský svaz nedůvěřoval. Proto Edvard Beneš ve svém dopise podplukovníku Ludvíkovi Svobodovi 23. 3. 1941 ujišťoval Sověty, že jeho vláda nikdy nenaváže žádné spojení, které by bylo Rusku nepřátelské, a zdůraznil, že spolupráce se Sověty musí zůstat v tajnosti. Jak bylo již dříve dohodnuto, bude československá zpravodajská služba Britům předávat jen takové informace, které schválí či o které požádá sovětský protějšek, tedy žádná informace nebude Britům předána bez souhlasu SSSR! Tento dopis jasně dokazuje, že Beneš už v té době věděl o Svobodových úzkých vazbách k NKVD, když se na něj s takovými věcmi obracel.

 

Tak to je možná silná káva… a co tak proklamované Sokolovo?

 

Bojové nasazení 1. československého praporu u Sokolova v březnu 1943 pod velením Ludvíka Svobody nepřineslo ani strategický, ba ani taktický úspěch, byl to z vojenského hlediska debakl. Sovětská a československá propaganda ale bombasticky tvrdily opak, Gottwald a Fierlinger za podpory Svobody činili vše, aby tuto vojenskou porážku proměnili v politické vítězství. Ludvík Svoboda ale v této zkoušce skvěle obstál – dokázal, že je ochoten a schopen se za všech okolností zcela podřídit plánům komunistického vedení a SSSR bez ohledu na lidské ztráty.

 

Dne 9. 5. 1943 došel z Londýna do SSSR rozkaz o jmenování plukovníka Jana Kratochvíla velitelem 1. československé samostatné brigády. Svoboda funkci zástupce velitele brigády odmítl. Nakonec československé ministerstvo národní obrany podlehlo sovětskému tlaku a ustavilo velitelem brigády Svobodu a plukovník Kratochvíl se stal velitelem všech československých vojenských jednotek na území SSSR. O rok později byl Kratochvíl jmenován velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR.

 

Dne 7. 9. 1944 zaujaly československé jednotky pozici severovýchodně od polského města Krosna mezi sovětskými divizemi, den poté začal útok na Krosno, a tím i dukelská operace. Československé ztráty v boji o Krosno jsou odhadovány na 1200 vojáků. Sovětské velení vojenský neúspěch využilo k odvolání Jana Kratochvíla, a na jeho místo jmenovalo Ludvíka Svobodu, který pak bezohledně hnal vojáky vpřed v následující dukelské operaci bez jakékoli průzkumné a dělostřelecké přípravy!

 

… a bezprostředně po válce, kdy se odsunovalo německé obyvatelstvo nejen ze Sudet, byl prý Svoboda opět horlivý…

 

Po válce se Svoboda jako ministr národní obrany velmi zasloužil o vyhánění německého obyvatelstva ČSR. O fázi vyhánění označované za divokou, tedy za neorganizovanou, historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg prokázali, že byla řízena československým ministerstvem národní obrany a vnitra takovým způsobem, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Tuto skutečnost československá vláda před cizinou zčásti zatajovala, zčásti legitimizovala. Ústní pokyny k vyhánění přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody i od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Václava Noska samého. O tom, že odsun nebyl v žádném případě neorganizovaný, to jest divoký, svědčí i skutečnost, že přes 90 procent vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 bylo vysídleno jednotkami československé armády!

 

Po odvlečení československých politiků do Moskvy v srpnu 1968 sovětská strana Ludvíka  Svobodu považovala odpovídajícím způsobem i nadále za hrdinu SSSR a on jediný byl s to reálně odhadnout možnosti československé strany v nastalé situaci. Vynutil si propuštění Františka Kriegela, kterého si sovětská strana hodlala ponechat v SSSR a odsoudit v exemplárním procesu.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Badatel-Ludvik-Svoboda-agent-SSSR-zpusobil-debakl-u-Sokolova-1968-Cele-jinak-633858 

Jak to bylo s reparacemi

Tomáš Krystlík

Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!

Reparace sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být též nástrojem oslabení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti. Restituce měly za úkol navrátit majetek in natura do státu, ze kterého byl Německem odcizen.

Českoslovenští politici bezprostředně po válce a ekonomičtí experti ministerstva zahraničí ještě koncem roku 1946, zastávali názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši. V roce 1947 ale změnili svůj postoj a ČSR byla od té doby ochotna při řádném odvodu reparací akceptovat rozvoj německého „mírového“ průmyslu. Názorový obrat nepřišel sám od sebe, byl vyvolán stále rostoucí nechutí západních velmocí přihlížet rozsáhlým demontážím průmyslových kapacit ve svých zónách, nýbrž i sílícím přesvědčením československých reparačních plánovačů, že k vnitropolitické stabilizaci Německa je zapotřebí alespoň minimální, velmi omezený blahobyt, protože kdyby Německo i nadále vlivem reparací chudlo, nemuselo by být brzo schopno své reparační závazky plnit.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvousečné. Stanovily, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“, celkem 18 států, mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Další dvě země, Polsko a SSSR, si měly uhradit reparace ze sovětské zóny, přesněji: „Sovětský svaz uspokojí reparační nároky Polska ze svého vlastního podílu na reparacích.“ Kromě toho SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení z okupačních zón západních států. Začal se vynořovat problém, že by pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl spadat i majetek zanechaný v ČSR československými Němci poté, co byli dekretem prezidenta republiky zbaveni československého občanství a majetku.

Československá vláda k vyčíslení výše reparací přistupovala laxně. Ještě v polovině srpna 1945 byla přesvědčena, že má času habaděj, protože k projednávání reparací dojde až na mírové konferenci. Koncem srpna ale vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón, což byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši, a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže naplánované od 9. 11. 1945. Pak teprve byl 31. 8. 1945 vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc! Zde se projevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 československá vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské konference (příloha 6, položka III/5), coby černé na bílém, že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet reparací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“. Takový rozsáhlý úkol vyžadoval začít s vyčíslováním ihned!

Československo oficiálně tvrdilo, že přibližně 75 % reparačních nároků zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Na zasedání vlády 18. 9. 1945 náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis doslova prohlásil, že meziministerská komise dospěla k „fantastické cifře 630 miliard korun“ (hodnota koruny z roku 1938) coby reparačního československého nároku. Zároveň odhadl, že československé reparační požadavky budou sníženy asi na 330 miliard (cca 10 miliard US $ v hodnotě z roku 1938) a budou přibližně v poměru 1 : 3 s nároky Francie. Jak se ukázalo, jeho odhad se značně blížil skutečnosti. ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát – pouze ty směly být podle velmocí do reparací zahrnuty – ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938).

Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci všemi signatářskými státy činila 383 miliard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši jejího požadavku 11,583456 miliardy US $ byl tedy tříprocentní. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států IARA (Inter-Allied Reparation Agency, Mezispojenecká reparační agentura) percentuální podíl z celkového objemu reparací z německého majetku, který bude kdy do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států.

Přidělené procentní podíly pro ČSR byly obrovským úspěchem, protože vyjednávací pozice Československa nebyla příliš silná a státníci velmocí se již na konferenci v Jaltě domluvili, že německé reparace mají především připadnout zemím, které „nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem“. Tomu Československo vyhovovalo jen velmi omezeně, ba nepatrně, protože válečné dění postihlo jeho území málo, téměř vůbec, jeho účast na frontách, srovnána s celkovým rozsahem bojů, byla spíše symbolická. Nicméně Československu zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským výlohám se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, a k tomu též mobilizační výlohy z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být státem konfiskovaný majetek československých Němců považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanaci reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení, protože Sudetoněmci, Karpatoněmci a slovenští Maďaři byli v té době dekretem již zbaveni československého občanství. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně při příležitosti podpisu československo–sovětské spojenecké smlouvy, se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ československými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a karpatských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto svého závěru se Beneš držel po dobu války i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Vážně hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v reparačního dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného majetku sudetských Němců uspokojovat po boku Německa reparační nároky ostatních 17 spojeneckých států! Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.

Prvním opatřením bylo stažení diletantsky zformulovaného konfiskačního dekretu prezidenta republiky – oficiálně pro formální nedostatky – aby mohla být vypuštěna pasáž v § 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním; nové, opravené znění dekretu již takový výklad neumožňovalo.

Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské reparační konferenci, že pokud by se měl majetek domácích Němců započíst na účet reparací, tak československá strana hodlá použít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard US $ (1938), které vznikly za okupace, a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. Těmi byly míněny protihodnota za říšské marky zanechané na území ČSR, za aktiva Československé státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky, a za německé pokladniční poukázky v držení československých bank. Úmysl byl jasný, Československo se výměnou za konkrétní sudetoněmecký majetek vzdávalo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by reparační náhradu tak jako tak nedostalo.

Třetím, zcela jednoduchým opatřením československé vlády bylo, že v memorandu pařížské reparační konferenci pod položkou „německý zahraniční majetek na československém území“ nebyl konfiskovaný majetek československých Němců vůbec zahrnut!

Beneš ale ve své řeči na ustavující schůzi Národního shromáždění 28. 10. 1945, jen několik dní před zahájením pařížské konference, zopakoval svou nikdy neopuštěnou tezi o zkonfiskovaném majetku československých Němců jako o „záloze na československé reparace“. Druhý den na zasedání vlády Clementis upozornil, že formulace prezidenta „neodpovídá přesně stanovisku vlády“ a může „značně ztížit pozici československé delegace na pařížské reparační konferenci“. Vláda se pak pokusila cenzurovat text prezidentovy řeči ještě před jejím zveřejněním. Patrně z časových důvodů se jí to nepodařilo. Západní velmoci si Benešovy řeči povšimly.

Clementis měl pravdu, vyhlídky ČSR na reparační konferenci se tím zhoršily. Návrhy, především americké delegace, mířily k širšímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Konference dospěla k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“ a za vehementní podpory československých vyjednavačů, ne však jejich iniciativou, se objevil v reparační dohodě i pasus, že „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, se nebude započítávat na účet reparací“. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že je nepřípustné hradit reparační požadavky vznesené vůči státu ze soukromého majetku. V Praze vypukl jásot.

Problém tím ale zcela odstraněn nebyl. V následujících obdobích se vracel v různých podobách, protože pařížská reparační konference sice odlišila majetek československých a jiných domácích Němců od německého nepřátelského zahraničního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty!

Československá strana tedy hodlala v lednu 1947 v Londýně na konferenci náměstků ministrů zahraničí prosadit zakotvení definice německého nepřátelského majetku v budoucí mírové smlouvě tak, aby se nevztahoval na majetek „bývalých československých státních příslušníků německé národnosti“. Motivy byly dva. Aby mírová konference nepřijala reparační řešení pro ČSR nevýhodnější než ono z reparační konference a aby se získal majetek československých Němců mimo ČSR, který některé spojenecké státy se zdráhaly Československu vydat. Argumentovaly tím, že majetek československých Němců je vyloučen z vyúčtování na konto reparací jen tehdy, nalézá-li se na území ČSR, a na majetek československých Němců pod svou pravomocí nahlížely jako na německý zahraniční nepřátelský majetek. Koncem roku 1947 se Československu konečně zdařilo docílit vynětí zahraničního majetku československých Němců z nepřátelského německého majetku u Mezispojenecké reparační agentury IARA. Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Československa pasu o nezapočítávání majetku místní německé menšiny v daném státě i v cizině na účet reparací jen jeden další stát – Jugoslávie. Majetek zanechaný na jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily československé analýzy o problému konfiskovaného majetku československých Němců, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku československých Němců a Maďarů, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí československého státu“. Celá problematika zanechaného majetku československých Němců a Maďarů a jeho konfiskace není tedy právně dostatečně podložena a stav setrvává dodnes.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly převážně z tzv. kategorie B. Námořní lodě patřící do této kategorie se rychle rozdělily, ČSR na ně nárok nevznesla, zajímala se o říční lodě, ale Spojenecká kontrolní rada na jaře 1946 rozhodla, že tuto otázku vyřídí v rámci restitucí, což znamenalo časový odklad. Zbyla jen položka průmyslových demontáží. Demontovat se mělo zařízení z celkem 1650 závodů, v prvním kole ČSR dostala přiděleno 11 závodů, tj. více, než by jí nominálně příslušelo, byla ale zvýhodněna, protože nepožadovala námořní lodi. V dalším kole, do března 1947, bylo dáno k rozdělení celkem 80 závodů, rozděleno bylo 55. Od srpna 1947 se měly demontáže omezit jen na závody zbrojního průmyslu.

Složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B. Reparace z běžné produkce totiž zároveň předpokládaly zachování stávající německých průmyslových kapacit (bez nich by zboží pro reparace nevzniklo), což byla situace, která ostře odporovala představám Prahy o oslabení hospodářského postavení Německa. O hotové zboží nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami zboží, surovin a služeb odmítaly.

Mezinárodní smlouvy ze začátku 50. let – Smlouva o Německu z roku 1952 a 1954, Londýnská dohoda věřitelů Německa z roku 1953 – zastavily reparační dodávky až do podpisu mírové smlouvy. Poté už IARA neměla prakticky co rozdělovat s výjimkou výnosů z postupné likvidace německého majetku v neutrálních a nepřátelských státech. To se vleklo a skončilo teprve začátkem 60. let. Podle závěrečného vyúčtování z roku 1962 dostalo Československo celkem reparacemi majetek za 14 573 629 US $ (1938).

V reparační kategorii B tak obdržela ČSR místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, což tvořilo 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % ze slíbeného podílu. Procentní rozdělovník byl dohodnut předem na reparační konferenci v Paříži, takže skutečnost, že reparační odškodnění činilo jen malý zlomek z Československem požadované částky za reparace, je irelevantní, nejinak – pomocí přidělených procentních podílů z celku – se vedlo i ostatním 17 státům ve skupině.

V závěrečném vyúčtování z roku 1962 je velice problematická suma nahlášená Československem 4 938 965 US $ (1938) představující německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech neobvykle nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 14 800 000 US $ (1938), Nizozemsko 31 700 000 US $ (1938). Tento údaj je československým státem zfalšován, neboť v procesu přípravy na pařížskou reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 vyčíslila vláda německý zahraniční majetek v ČSR bez majetku československých Němců cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší než je uvedeno v závěrečném vyúčtování! Ale i tato suma ve výši 80 milionů byla již záměrně nižší než skutečnost, protože příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali od vlády direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. O kolik se jim podařilo v této fázi jeho hodnotu snížit, známo není. Kdyby se použila pro reparace tato, již snížená cena zahraničního německého majetku v ČSR, nedostalo by Československo z reparací ani floka! Kdyby nezredukovali hodnotu zanechaného nepřátelského německého majetku v ČSR na necelých 5 milionů z částky zřejmě o dost převyšující 80 milionů US $, nýbrž jen na 15 milionů, tak už by Československo nedostalo z reparací ani cent.

Že byl německý zahraniční majetek v ČSR obrovský, není třeba pochybovat. Německo za války přesunulo do českých zemí mimo akční radius angloamerických bombardérů většinu výroby citlivé pro zbrojní průmysl, a vybavilo závody v českých zemích nejmodernějšími a drahými technologiemi. Takže po skončení války měly s velkým odstupem nejméně poškozený a nejmodernější průmysl v Evropě dvě země – Švýcarsko a Československo!

Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou ono falšování čísel „reparační soutěží“. Motivem bylo neoprávněné získání většího podílu z reparací v i obava, zda by z velkého objemu zanechaného říšskoněmeckého majetku nemusel stát poskytovat reparační náhradu ostatním válkou poškozeným zemím, které ho měly méně.

Výslednou, již sníženou částku zanechaného nepřátelského majetku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů (též psán Hajdu). Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu z poválečných korun na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 v poměru 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočet 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Tím značně snížilo sumu za zanechaný německý zahraniční majetek v korunách nebo v amerických dolarech v jejich hodnotách z roku 1938.

Na podzim roku 1947 se Hajdů před svědky vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (říšskoněmeckého zahraničního majetku v ČSR)! Ani to nestačilo a Československo pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na onu konečnou sumu 4 938 965 US $ (1938)!

Navíc zbyl Československu veškerý majetek Němců českých zemí a karpatských Němců, prvních podle nejnovějšího odhadu ve výši 500 miliard euro, který nebyl na vrub reparací vůbec započten. K tomu UNRRA dodala po válce ČSR podle československé úřední zprávy z 10. 2. 1948 darem zboží za 246 milionů US $ plus 150 tisíc motorových vozidel do této sumy nezapočítaných.

K mírové konferenci a k podepsání mírové smlouvy, jak známo, nedošlo. Nahradila ji až Smlouva dva plus čtyři z 12. 9. 1990 (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, Zwei-plus-Vier-Vertrag), která otázku reparací definitivně uzavřela s tím, že skončily.

Zcela jinou kapitolou byly restituce. Již během války se spojenci shodli na principu restituce majetku, který byl Němci zabaven, tj. na jeho vrácení in natura. V deklaraci z 5. 1. 1943 si státy protihitlerovské koalice vymínily právo „vyhlásit za neplatné všechny převody a dispozice vztahující se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na územích okupovaných, nebo přímo či nepřímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží či náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech“. V dalším průběhu války bylo jasné, že při rozsahu válečného ničení bude nutné přinejmenším částečně tento majetek nahradit ve formě reparací.

Do začátku roku 1948 podalo Československo u západních okupačních úřadů v Německu 2743 restitučních přihlášek, z nichž bylo vyřízeno 683 v celkové hodnotě 4 500 000 US $ (1938). Československé restituované komodity se nacházely i v sovětské zóně Německa. Zde z 581 podané restituční přihlášky jich bylo vyřízeno jen devět! Československé úřady tušily, že podstatnou část československého majetku odvezla Rudá armáda jako válečnou kořist ještě předtím, než ho mohly identifikovat.

Podané československé restituční nároky měly hodnotu cca 1,4 miliardy US $ (1938), přičemž 80 % z hodnoty nároku představoval bývalý československý předválečný vojenský materiál, jehož fyzická restituce byla spíše teoretické povahy. Hodnota vydaného majetku byla nakonec 76 809 039 US $ (1938). Necháme-li stranou vojenský materiál, který byl spotřebován nebo zničen, tedy jej vrátit nešlo, restituovalo Československo asi 27 % toho, co požadovalo, s vojenským, již spotřebovaným materiálem to bylo zhruba 5 %. Za tento ne právě potěšující výsledek restitucí byla na konci 50. let činěna spoluodpovědnou československá diplomacie, která údajně „uplatňovala československé restituční nároky nesoustavně, takže zdaleka nedošlo k vyčerpání všech možností“, které restituční řízení nabízelo.

Zvláštním a odděleným případem byla restituce zlatého pokladu. Podle pařížské reparační smlouvy mělo být veškeré Německem ukořistěné měnové zlato, nacházející se kdekoliv na světě, vloženo do společného fondu, a postižené země si ho měly rozdělit „v poměru svých příslušných ztrát zlata, jež utrpěly uloupením nebo bezprávným odvlečením do Německa“. Československo, které doložilo ztrátu 45 008 kg, mělo obdržet 24 507 kg ze zajištěného německého zlata. Jako zálohu dostalo v roce 1948 6074 kg. Proti vydání zbytku se postavily USA, které svůj souhlas podmínily vyplacením odškodného za znárodněný americký majetek v ČSR. Zbytek zlata po různých peripetiích byl vydán Spojenými státy až v roce 1982.

Z výše uvedeného nezvratně plyne, že Češi velkolepým a bezskrupulózním podvodem získali od Německa reparace, na něž neměli kvůli obrovské výši zanechaného nepřátelského majetku v ČSR vůbec žádný nárok! A všichni čeští politici a historici s jednou jedinou výjimkou mně známou o tom dodnes mlčí. Zřejmě vědí proč.


Zdroje:

Černý, Václav: Paměti IV. ‘68 Publishers, Toronto 1983
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Jak-to-bylo-s-reparacemi-632530

Česko-německý historik: Kdyby Benešovy dekrety přestaly od října 2020 platit, nic by se nestalo. A Visegrád? Zbytečný. Co chce, rozbít EU?

Václav Fiala

Beneš hodil protektorátního prezidenta Háchu obrazně řečeno přes palubu, protože potřeboval být jen jediný oficiální představitel Československa. Na generála Eliáše a další poté britské tajné služby s posvěcením londýnského exilu hodily kolaborantství, aby jej gestapo snáze dostalo. To tvrdí česko-německý spisovatel a znalec historie Tomáš Krystlík. Ten v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také uvádí, že lidé v Protektorátu Čechy a Morava měli větší samostatnosti než v Rakousku-Uhersku.

Ve svém blogu v článku Benešova pomsta se zmiňujete mj. o tom, jak se protektorátní prezident Hácha znelíbil exilovému prezidentu Benešovi. Jak vlastně hodnotíte „starého, unaveného a nemocného" doktora Háchu? Zdá se, že u nás dostává určitou reminiscenci a pochopení.

Emila Háchu hodnotím kladně. Čestný člověk, vážený soudce a odborník na správní právo, jsa již v důchodu, se podvolil naléhání druhých a stal se prezidentem. Věděl, do čeho jde, že s vysokou pravděpodobností bude v budoucnu za to pykat, ale obětoval se. Jako prezident bezmocný ani on, ani vláda ale nebyli, pokud to čeští historici tvrdí, lžou, protože s výjimkou obrany, zahraniční politiky, financí a hospodářství zůstaly všechny ostatní vládní resorty v rukou české protektorátní vlády! Hácha i vláda prosadili mnoho užitečných věcí, dokonce i proti vůli Němců. Ti chtěli udržet českou autonomii v rámci Německé říše, aby neměli s Čechy problémy, a tak zasahovali zcela minimálně a nepřímo.

To ovšem také znamená, že oba české cikánské koncentráky v Letech a v Hodoníně u Kunštátu, kde umírali na nakažlivé choroby a podvýživu, nejen vznikly odhlasováním příslušného zákona v parlamentu druhé republiky, nýbrž měly po celou dobu své existence český personál a byly hlídány českými četníky. Podvýživa zadržovaných byla způsobena enormním kradením potravin personálem táborů a četníky. Pozdější transporty Cikánů do německých koncentračních táborů na Východě zařizovaly a organizovaly české úřady. Německo je převzalo bezúplatně, protože protektorát byl součástí Říše. I všechny perzekuce Židů na území protektorátu až po transport do ghetta Terezín včetně taktéž organizovaly české úřady. Ale na transporty z terezínského ghetta dále již české úřady vliv neměly.

Přísně vzato, domyslíme-li si důsledky, Hácha a jeho vláda abdikovat nemohli. Co by se stalo? Nacisté by zcela určitě chtěli udržet i nadále současný smírný stav v protektorátu, kde sabotáže prakticky neexistovaly. Koho by ale Němci do české vlády přijatelné pro obyvatelstvo protektorátu sehnali? Nabízeli se čeští fašisté, kteří ale byli mezitím bojkotováni samotným protektorátním obyvatelstvem i úřady jako nepřátelé českého národa. Vláda z nich složená by nic proti vůli národně semknutého obyvatelstva neprosadila. To Němci i protektorátní vláda dobře věděli. Čeští fašisté byli též zuřivě nacionalističtí, takže nutně byli skrytě protiněmečtí, což by přineslo k chaosu ještě další komplikace. Kdyby Němci otevřeně sami převzali moc v protektorátu, bylo by po české autonomii, která byla mimochodem větší než za Rakouska-Uherska, a Češi by se zcela určitě začali vzpírat. A to Němci potřebovali ze všeho nejméně.

Ano, protože Benešovi se protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou Aloisem Eliášem a prezidentem Emilem Háchou v určitý okamžik znelíbila svou pouhou existencí, neboť mu blokovala uznání exilové československé vlády s ním v čele z prozatímní na stálou. Proč by měla vláda Velké Británie uznat československou vládu v Londýně za reprezentantku ČSR, to jest, aby měla stejný statut jako ostatní exilové vlády v Londýně, když v Praze byla jedna vláda s prezidentem a v Bratislavě druhá? K čemu by pak měla sloužit vláda třetí, exilová, londýnská v čele s Benešem? Statut stálých exilových vlád měly, na rozdíl od československé, vlády všech ostatních okupovaných států v Londýně kvůli tomu, že v jejich zemi nebyla žádná vlastní vláda ustavena.

Sovětský svaz 18. 7. 1941, měsíc po zatažení své země do války, československou vládu v Londýně plně uznal. Týž den zrovnoprávnila i britská vláda československou s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, to jest přestala ji považovat za prozatímní, ale ještě ji neuznala za představitelku Československa coby státu, jen jeho obyvatel. Vzala na vědomí, podle textu dopisu, sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické československé ústavy“. Tím se československá vláda zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a prezident s ní a podrobí se volbám, což po válce vláda ani Beneš nedodrželi. Ministr zahraničí Eden ve výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu, tedy pro nepřetržité prezidentství E. Beneše, uvedené v Benešově memorandu, jsou „poněkud složité“ a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli“ a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě“. Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, Mnichovskou smlouvu za neplatnou neprohlásila.

Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku styk s Benešem v cizině. Eliáš skončil se zasíláním zpráv Benešovi přibližně čtvrt roku před zahájením války s SSSR. Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovi vlády Eliášovi pokyn, ve kterém žádal protektorátní vládu, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident – tedy Hácha – mohl odejít“. To by znamenalo i rezignaci vlády, tedy otevřené vypovězení spolupráce Čechů s Říší. Vláda a prezident tak neučinili, oprávněně se obávajíce, že její a prezidentova demise by vedla k podstatnému zhoršení postavení Čechů v Německé říši a k represáliím. Beneš se tak ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím neustále ujišťoval lživě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny, čímž směřoval k diplomatickému uznání své exilové vlády v Londýně z provizorní na stálou. Odmítnutím se zachovat podle Benešova pokynu se protektorátní vláda a prezident Hácha přeměnili v očích Beneše ve zrádce.
Eliášovi, byť svobodozednářskému bratru, se Beneš ještě za války pomstil. Na Háchu a ostatní členy protektorátní vlády dopadla Benešova msta až po válce – Hácha, byť v té době již dementní, byl zatčen a zemřel bezmocný ve vězeňské nemocnici, kde na něj ležícího na lůžku močili bachaři i vězni; ostatní byli odsouzeni na doživotí nebo k dlouhým trestům na svobodě. Beneš nezapomněl ani na své politické kontrahenty před válkou, nechal odsoudit za spolupráci s nacisty například i Berana, Stříbrného a Gajdu do vězení, navzdory nevyvratitelnému faktu, že se všichni po vzniku protektorátu zcela stáhli do soukromí a skončili s jakoukoli politickou činností.

Eliáš byl označen krycím jménem Judas – tedy Jidáš a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby v oddělení M předhozen Benešem gestapu – zhotovily se tři kompromitující dopisy adresované Judasovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a postupně odeslány Eliášovi z Chile. Němci dopisy od Anny zachytili, což byl jediný účel výroby těchto falz. Po prozkoumání oněch dopisů posílaných ze Santiaga de Chile nabylo gestapo přesvědčení, že generál Eliáš udržuje tajnou komunikaci s nepřáteli nacismu, protože dopisy obsahovaly kromě reálií z Eliášova života i fráze a čísla v otevřené řeči, které bylo lze považovat za kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“ „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými złotými.“ „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým o 60 stopách, i když dvě měla jen 28 stop.“ Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu nebo osobu se za ni vydávající znal. Byl odsouzen za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned; za heydrichiády ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz.

Vidíte i v tom určitou rozpolcenost československé válečné emigrace?

Ano, existovala a je pro to dost příkladů, jenže to bychom pak pojednávali o jiném tématu, hlavně značně dlouhém. Shrneme-li, tak Beneš ve Velké Británii požádal o internaci asi čtyř stovek jemu a vládě údajně nepřátelských osob s československým občanstvím. Britové mu vyhověli. Hodně vojáků bylo vyloučeno nebo odešlo samo bojovat proti Hitlerovi z československé armády a z RAF k cizím, nečeskoslovenským jednotkám. Zajímavé bylo složení československého exilu v druhé světové válce, na Západě jednoznačně převažovali Židé a Němci českých zemí. Čechů v exilu byla všude – tedy i v SSSR, kde převládali mezi uprchlíky z ČSR komunisté, Židé, Rusíni – jen menšina. Velkou skupinou v SSSR byli i Slováci, kteří tam přibyli nikoliv jako uprchlíci, nýbrž jako váleční zajatci. Odstraňování nepohodlných osob z československých vojenských útvarů v SSSR zařizoval generál Ludvík Svoboda ve spolupráci s NKVD. Byly zatýkány a odsuzovány sovětskými soudy k mnohaletým trestům v táborech gulagu.

Češi, zhlouplí českou mediální propagandou, si myslí, že jsou nepostradatelné, a argumentují takovým nesmyslem, že by jejich zrušení bylo zpochybněním výsledků druhé světové války. Je třeba rozlišit dvě věci. Když se dnes český parlament usnese, že všechny dekrety prezidenta republiky, takzvané Benešovy, třeba od 1. října 2020 neplatí, naprosto nic se nestane! Zrušeno k nějakému datu bylo již vícero Benešových dekretů, jmenujme jako příklad dekret o znárodnění filmového průmyslu. Horší by to bylo s jejich zrušením od samého počátku, tedy ke dni jejich vydání. To by pak musel český a slovenský stát mimo jiné vracet československým Němcům a Maďarům zabavené majetky a občanství. Kdo by proti něčemu takovému protestoval, tak nechť si uvědomí, že za škody spáchané nacistickým Německem jako státem na ČSR neručí svým majetkem civilní československé obyvatelstvo hlásící se k německé národnosti, které mělo, považte, až do 3. 8. 1945 československé občanství!

V této oblasti se dá ale leccos vstřícného podniknout. Maďarsko vrátilo všem vyhnaným Podunajským Švábům a jejich potomkům v roce 1992 maďarské občanství a nabídlo jim symbolickou finanční restituci v přepočtu kolem 10 tisíc německých marek. Maďarské pasy, tedy i občanství, si dost vyhnanců a jejich potomků i bez znalosti maďarštiny vzalo, finanční restituci však nikoliv, protože by museli vrátit náhrady za zanechaný majetek v Maďarsku, které jim zástupně za Maďarsko zaplatila Spolková republika Německo v 50. letech. Srbsko postupuje v posledních letech obdobně, nemovité majetky vyhnaných lze restituovat dokonce in natura pod podmínkou, že majitel v době konfiskace nebyl válečným zločincem. Česko se k ničemu podobnému nemá, byť by Němci českých zemí ocenili i pouhé vstřícné gesto vrácení občanství jim a jejich potomkům.

Některými lidmi milované Maďarsko by tyto dekrety nejraději hned zrušilo. Patrně si neuvědomujeme jeho historické konotace především v souvislosti s Trianonskou smlouvou, jejíž kulaté výročí jsme si nedávno připomněli....

Uherský stát přišel podle Trianonské mírové smlouvy po první světové válce o 70 procent svého území. Analogicky je to totéž, jako kdyby z dnešní ČR zůstaly jen čtyři kraje ze čtrnácti a deset krajů i s Čechy tam bydlícími by připadlo okolním státům. Smutku a bědování by bylo v tomto případě ve zbytku Česka asi více než Maďarsku po Trianonu! Maďarské volání po zrušení Benešových dekretů vychází z faktu, že jim československý stát okradl vlastní občany maďarské – a též německé – národnosti o majetek bez jakékoli náhrady. Že je zbavil v srpnu 1945 dekretem prezidenta republiky i československého občanství není pro Maďary tolik naléhavé, protože na rozdíl od Němců jim Slovensko celkem velkoryse dovolovalo se reslovakizovat, prohlásit se za Slováky, pokud znali alespoň lámaně slovensky. Takovou možnost českoslovenští Němci, zejména českých zemí, neměli.

Skočme do současnosti – vidíte v Maďarsku pevného člena V4?

Považuji takzvanou Visegrádskou skupinu za zcela zbytnou. Co chce tento spolek docílit? Rozbít EU? Vznik dvourychlostní EU? Asi jim, tedy i nám, bude přání o dvourychlostní Evropě v dohledné době splněno. Vytvoří se tvrdé jádro EU ze států, které se přihlásí k většímu tempu federalizace EU a k rychlejším změnám, na rozdíl od ostatních členských států EU, které si budou přát změny a tempo pomalejší. Jenže, co přiřazení se do pomalejší části EU Česku přinese? Žádný klad nevidím, jen samé nevýhody.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesko-nemecky-historik-Kdyby-Benesovy-dekrety-prestaly-od-rijna-2020-platit-nic-by-se-nestalo-A-Visegrad-Zbytecny-Co-chce-rozbit-EU-632392