Dodatek k blogspotu Kdy konečně budou česká vláda a žurnalisté vyměněni?

Hned po nástupu nového ministra zdravotnictví jsme se minulý týden dověděli, že se z moci úřední omezuje návštěvnost na stadionech při sportovních utkáních na 2000 diváků, u uzavřených sportovních hal a stadionů na 1000. Tak jsme se oklikou dověděli, co česká vláda spáchala, když od 1. 7. 2020 odvolala všechna opatření proti epidemii coronaviru. V celé Evropě se hrála sportovní utkání a sportovci soutěžili před prázdnými hledišti, v Česku vláda furiantsky ukazovala světu, jak je hloupá. A ono se to vymstilo začátkem září – ČR má druhý nejvyšší nárůst nově nakažených na 100 000 obyvatel v Evropě.

A vláda se zmohla opět jen na neúčinné nošení roušek, teprve tento týden mají být zakázány akce s více než 10, venku s 20 osobami, diváci ze stadionů vyloučeni. A být vyhlášen nouzový stav, protože legislativně vláda není jinak s to ona omezení prosadit, což znamená, že zákony jsou nedostatečné, tj. Češi si nedovedou vládnout. Chcete lepší důkaz českého břídilství?

Kdy konečně budou česká vláda a žurnalisté vyměněni?

Tomáš Krystlík

Výsledek jarních kroků české vlády proti epidemii Sars-CoV-2, mimochodem vůbec nejpřísnějších na celém světě (zavření hranic i pro vlastní obyvatelstvo, celostátní nošení roušek i venku), byl nakonec srovnatelný se sousedními státy, nicméně průběh druhé vlny epidemie je dnes o hodně horší než tam. Vše se dosud odehrávalo a odehrává za posupné nečinnosti obou komor Parlamentu České republiky doprovázeno plejádou senzacechtivých a tudíž i nepravdivých komentářů českých médií. To se dá jednoduše doložit pars pro toto ocitováním titulku pod fotografií v jednom z článků v Novinkách.cz z 20. 9.: „Části lidí v Praze už nosí roušku i venku. Chrání se sami.“ 

Pro ty, kteří jsou ochotni výrok o sebeochraně rouškou považovat za pravdivý, máme připraven pokus. Nasaďte si jakékoli brýle, i nedioptrické, a roušku. Dýcháním se vám skla brýlí i v teplém počasí orosí. Čímpak to asi je? Inu, vlhkostí obsaženou ve vydechovaném vzduchu nositelem roušky a unikajícím ven otvory mezi rouškou a obličejem. Naprosto stejnou cestou se viry a baktérie dostávají zvenčí do vašeho dýchacího ústrojí a to i v případě, že je materiál roušky nepropustí! Roušky jako ochrana před nákazou jsou tedy neúčinné, ani nezabraňují nositelům nákazy šířit vir do okolí. Předseda vlády i jiní politici tento fakt svými slabomyslnými bláboly nezmění. Nákaza se pak odvíjí pouze od delší doby setrvávání (alespoň 20 minut) v blízkosti nakaženého jedince a od intenzity koncentrace viru v okolí.

Pro české vládní strany je velmi výhodné udržovat obyvatelstvo ve strachu, jsou pak vůči jiným, už nekalým opatřením vlády povolnější. Jenže je tu jeden velký negativní účinek jarní povinnosti plošného nošení roušek všude mimo byt, i pod širým nebem, který česká vláda zcela ignorovala, nicméně v německy mluvících zemích to v úvahu vzato bylo. Plošná jarní povinnost nosit roušky totiž zákonitě usnadnila a usnadňuje dodnes další šíření viru v ČR – striktní nařízení české vlády totiž vyvolalo v českém obyvatelstvu mylný dojem, že nošení roušky účinně chrání před nákazou. A začalo se podle toho chovat. Zatímco v Německu a Rakousku vlády nejdříve zavedly minimální odstupy mezi lidmi a nošení roušek se nařídilo až s velkým zpožděním a jen pro určité speciální případy - v prostředcích veřejné dopravy a v obchodech - v Česku spočívalo a dodnes spočívá těžiště vládních opatření víceméně jen v nošení roušek. A to i za cenu násilí, jak nedávno předvedla policie na jednom hříšníku bez roušky v pražském metru! Německé státy také nikdy zcela neuvolnily noční provozy barů, diskoték a podobně takovým způsobem jako učinila ČR začátkem léta. Vzaly si poučení z rostoucího zamoření Sars-CoV-2 Mallorky způsobené německými turisty, kteří tam po uvolnění španělské karantény ve velkém vpadli a skupinově po nocích tančili, zpívali a opíjeli se. To nyní, v září, vyústilo v Rakousku do zákazu konzumovat nápoje nebo jídlo v podnicích vestoje (tím se značně omezuje kontakt osob se sklenicí v ruce), v Mnichově zákazem pití alkoholických nápojů (včetně piva) na veřejnosti, a to i v přírodě, od 23. h v noci až do rána. 

Současný stav rouškové povinnosti v Německu, kde mají denně mnohem méně zjištěných nakažených na 100 tisíc obyvatel než v Česku, je následující. Po celém státě je povinnost nosit roušku v prostředcích veřejné dopravy a v obchodech, k tomu čtyři spolkové země mají navíc zavedenou povinnost nosit roušku na trzích, jedna spolková země i povinnost nosit roušky v knihovnách a v čekárnách ordinací lékařů. Srovnejte s českými nařízeními! Mnichov uvažuje, že od čtvrtka, 24. 9., zavede povinnost nosit roušku také na trhu s potravinami, u stánků a ve stáncích vyhlášeného Viktualienmarktu. Intenzívně se trasuje, hygienické stanice v Německu najaly tisíce obtelefonovávačů, připravují se na nasazení k telefonům i vojáci, v Rakousku byli k tomu povoláni dlouhodobě nezaměstnaní. K trasování v Německu a Rakousku pomocí mobilních telefonů není třeba předchozího souhlasu jejich majitelů, anonymizovaná data dostávají hygienické stanice neustále. Zjistí-li se nakažený, odanonymizují provideři telefony, které s ním přišly do styku i na jak dlouho. Na rozdíl od ČR je už v západní Evropě po léta prodej prepaid SIM-karet možný teprve po předložení osobního průkazu a vyplnění formuláře.

Česká vláda je nyní stejně jako na jaře, kdy chyběly roušky, respirátory, nanejvýš vystrašena, že bude povolána k odpovědnosti, a kupí chybná nebo zavádí zbytečně přísná rozhodnutí, která několikrát během týdne mění, a hrozí, co vše hodlá ještě zakázat nebo přikázat. A poslanci a senátoři obou komor PČR raději proti tomu nic nepodnikají, protože by pak museli za svá rozhodnutí proti vládě převzít politickou odpovědnost. Což se jim nechce. Ale kvůli tomu byli přece zvoleni. Nebo ne?

Víra v účinnost roušek vedla v září českou vládu k nařízení je nosit v uzavřených veřejných prostorách. Tatáž víra v účinnost roušek proti nákaze coronavirem vede obyvatelstvo k bezstarostnému pobývání v prostorách s větší koncentrací osob, tedy i větší pravděpodobností nákazy, příkladem budiž nákupní centra. Každý rozumný člověk, tj. ten, který ví o neúčinnosti roušek, se vyvaruje zbytných nákupů a bloumání v těchto prostorách. Většina českého obyvatelstva, která nepřemýšlí o tom, proč se asi brýle nad rouškou opocují, činí naprostý opak. 

Lze sice v ČR zavést omezení podobná těm v Německu nebo v Rakousku, ale jak vymýtit z myslí obyvatel představu, imprimovanou jim vládou, že roušky jsou účinnou ochranou proti coronaviru? To už asi nepůjde. Z českých médií by se musela vyhodit většina žurnalistů, kteří bulvárně reportují o coronaviru jako o jakékoli jiné senzaci, čili zveličují účinek svých zpráv, a být svržena vláda. Jenže kým ministry nahradit, když jarní opatření vlády byla přijímána českým obyvatelstvem jako správná a přiměřená, byť taková nebyla? Nová vláda zlepšení přinést nemůže, i kdyby chtěla, protože by byla složena z obdobných hlupáků jako ona dnešní, neboť složení vlády a parlamentu by v nových volbách opět určil zhlouplý elektorát. 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kdy-konecne-budou-ceska-vlada-a-zurnaliste-vymeneni-637960

Vesele se lže i po sedmi desetiletích – brněnská deklarace vlasteneckých organizací

Tomáš Krystlík

Brněnská deklarace (www.halonoviny.cz/articles/view/54232008) obsahuje mnoho nepravd. Níže výčet některých z nich včetně uvedení na pravou míru.

„…neudržitelný stav pak vyúsťuje… plošnými restitucemi církví, a to i těch, jež v době rozhodné ani neexistovaly…“ Když neexistovaly, tak logicky také v té době neměly majetek a tudíž není co restituovat! Nebyli snad schopni autoři brněnské deklarace tak jednoduché úvahy

„…odporujících historickým fundamentům oné doby, zejména Postupimské konferenci stanovující legitimitu odsunu…“ Postupimská konference nic o legitimitě transferu nestanovila, jen v protokolu a ve zprávě z konference stojí: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku...“ Vítězné mocnosti v Postupimi tedy Československu transfer nevnutili, nenařídili, neschválili, ani nepotvrdili, protože zpráva a protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“, „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze výše uvedenou větu, tedy že berou již probíhající transfer z ČSR a Polska bez svolení vítězných mocností na vědomí. V Maďarsku transfer tehdy ještě nezačal, tam do té doby Rudá armáda odvlekla přes 60 000 Podunajských Švábů na práci do GULAGu. Proč nejsou v protokolu z konference zmíněny další státy? Protože jen u těchto tří států se USA a Velká Británie obávaly, že by místní německé obyvatelstvo mohlo skončit za polárním kruhem, pokud by jejich transfer do Německa a Rakouska neumožnily a dotyčné státy by o to požádaly SSSR. Dalším Němce vyhánějícím státem byla Jugoslávie, kde eventuální předání etnických Němců Sovětskému svazu nehrozilo.  Ostatní státy okupované Německem své etnické Němce nevyháněly. Holandsku se sice podařilo vyhnat necelé čtyři tisíce Němců z celkových asi 170 tisíc v zemi usedlých, ale to jim promptně zatrhl velitel britské okupační zóny v Německu, který dal Holandsku na vědomí, že budou-li v tom pokračovat, vyhostí všechny jejich státní příslušníky usedlé v britské zóně Německa zpět. Dánové se chtěli také zbavit Němců v zemi, ale narazili na téhož britského velitele v Německu, takže je nevyhnali. Maďaři si zase chtěli své Němce nechat, ale byli sovětskou okupační správou k tomu donuceni, nicméně se jim podařilo vyhnat jen necelou čtvrtinu. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale kdo z nich opustil rumunské území, toho již nevpustilo zpět. Ostatní státy jim vracely bez dalšího občanství, navzdory tomu, že propuštěni ze zajateckých táborů si chodili třeba na radnice v Alsasku a Lotrinsku pro francouzské identifikační legitimace v otrhaných uniformách Wehrmachtu nic jiného na sebe nemajíce.

„…která (pařížská reparační dohoda) stanovuje přesně podíl reparací, jež doposud Německo nikdy nezaplatilo“. Nepravda. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu německého majetku, který bude mocnostmi do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. O hotové zboží z kategorie A nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami surovin a služeb odmítaly. Sovětský svaz se sanoval ze své okupační zóny v Německu a z onoho majetku předával Polsku jeho díl reparací. Reparace zastavily západní velmoci v roce 1962. Podle závěrečného vyúčtování obdržela ČSR v kategorii B místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % slíbeného podílu. Obdobně se vedlo i ostatním 17 státům. 

„Útoky (verbální) tzv. Sudetoněmců alias bývalých československých Němců nemají pražádné právní opodstatnění ani z hlediska právního řádu republiky ani z mezinárodního právního hlediska.“ Podle mezinárodního práva bylo již tehdy protiprávní zbavovat obyvatele státu občanství (státní příslušnosti), což se osobám německé a maďarské národnosti plošně stalo 2. 8. 1945 dekretem presidenta republiky č. 33/1045 Sb. Navíc stále platná československá ústava z roku 1920 dekrety presidenta republiky neznala a nepřipouštěla. Takže námitky Sudetoněmců jsou právně relevantní.

„Tzv. Sudetoněmci se tak počali označovat až maximálně pozdně od roku 1900… a již tehdy agresivně hodlali vystěhovat Čechy z vlastního území k Ledovému oceánu a na Sibiř. Hitler pouze zopakoval jejich tehdejší plány.“ Nezopakoval, protože měl s Čechy zcela odlišné úmysly. V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů: (1) Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům. (2) Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí, kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva. (3) Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Führer z historických rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře. Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ Není ničím doloženo, že by Hitler později svůj názor, jak naložit s Čechy, podstatně změnil. Podmínky pro asimilaci Čechů byly později výrazně zmírněny, protože podle Himmlerova rozkazu z 12. 9. 1942, který nemohl vydat bez předchozí domluvy s Hitlerem, se pro poněmčování Čechů měla používat pouze rasová měřítka pro výběr do SS včetně kategorie III, klasifikované dosud jako „rasově nežádoucí přírůstek němectví“ a všechny vhodné „v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení!“ Tím se přenárodnění podle provedených průzkumů německými úřady stalo schopných 87,54 % Čechů. Zbytek do 100 %, tzv. nevyvážení míšenci z rasové kategorie IV, nevhodní k přenárodnění coby rasově neúnosní, byli v české populaci zastoupeni 12,45 % a tzv. zcela rasově neúnosní z kategorie IVf podílem jen 0,015 %. Češi z kategorie IV (12,45 % z populace) měli být z rasových důvodů pracovně nasazeni ve staré Říši k pozvolné převýchově. A nakonec 0,015 % Čechům (kategorie IVf), tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů, hrozilo vystěhování do Generalgouvernement. Pro nevěřící zdroje: Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015; Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008; NA, sg. 109-4/60. 

„Za sudetské agresivní krize 98 procent Sudetoněmců volilo zločineckou Henleinpartei, která pak splynula slučováním s NSDAP.“ Ve dvou termínech konání několikrát již v německých sídelních územích odložených československých komunálních voleb na přelomu května a června 1938 získala Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) přes 90 % hlasů. Do voleb coby se svým programem šla s tzv. karlovarskými požadavky, tj. s požadavkem autonomie německých sídelních oblastí a jejich setrvání v ČSR. Po odstoupení pohraničí Německé říši byla SdP rozpuštěna. Do NSDAP byla převzata jen menšina jejích členů a bylo nutné si o členství zažádat. Kdyby byla SdP zločinnou, tak by nebyla do květnových voleb československým ministerstvem vnitra připuštěna!

„Existuje dokonce Návštěvní kniha reichsprotektora Konstantina von Neuratha, kde jsou tito němečtí šlechtici podepsáni, a tím deklarují zde svou loajalitu k Třetí říši.“ Nesmyslnost vysvětlím na příkladu. Jsem třeba diplomat nějaké cizí, nepříliš spřátelené země a hostitel v druhé zemi mě požádá o podpis ve své knize návštěv. Podepsáním se pod několika vřelými slovy k hostiteli projevuji loajalitu k onomu druhému státu? To je přece úplná hloupost!

„Nešlo v žádném případě o pochod smrti (z Brna na rakouské hranice), jak to prezentuje protistrana a úmrtí Němců nebyla vyvolána represí organizátorů, ale epidemií z nedostatku tábora Pohořelice, založeného protektorátní mocí, nikoli osvobozenými orgány republiky.“ Co má dělat v souvislosti s epidemií fakt založení tábora v Pohořelicích ještě protektorátní mocí, když v době Brněnského pochodu smrti v něm vládla a vše organizovala již československá státní moc? Mrtvých bylo podle českých šetření 1691, z toho 459 jen v Pohořelicích, podle odhadu rakouského 4140, z toho v Pohořelicích 2000. Vyberte si! Aby se nedalo mluvit o represi, tak by mimo mrtvé v Pohořelicích zemřelých výhradně následkem epidemie bylo únosných pět až deset úmrtí přestárlých během pochodu vyčerpáním, infarktem a podobně.

„Další zločineckou organizací tzv. Sudetoněmců byl Freikorps o síle odhadované od 50 do 70 tisíc mužů s velením v německém Donndorfu a odtud a z dalších míst byly vysílány nelegální bojové tlupy k sabotážím, přepadům pošt, celnic, četnických a vojenských stanovišť.“ Když Henlein vyzval 17. 9. 1938 rozhlasem z Německa, kam uprchl, k vytvoření Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského sboru (Sudetendeutsches Freikorps, SFK) ze sudetoněmeckých mužů mezi 18. a 50. rokem, tak kolik se jich mohlo přihlásit, být vycvičeno a posláno zpět na území ČSR do konání mnichovské konference? Podle německých, zřejmě propagandisticky zveličených údajů bylo zájemců o SFK tolik, že počet jeho členů musel být omezen na 40 tisíc. Jak by ale desetitisíce mužů mohly překročit během pár dní po Henleinově výzvě ilegálně československé hranice do Německa, aniž by tomu československé úřady nezabránily? Týž den, 17. 9., Hitler Henleinovi, coby veliteli SFK, přiděluje k zvládnutí vojenských záležitostí jednoho (!) podplukovníka Wehrmachtu. Členové SFK se museli alespoň minimálně vycvičit a ilegálně proniknout zpět do ČSR. Kolik škod materiálních i na životech mohl SFK vykonat, když vznikl teprve 17. 9. a již čtyři dny poté, 21. 9., československá vláda odsouhlasila odstoupení svého pohraničí Německu, tedy odpadl důvod dalších akcí proti ČSR. K tomu 23. 9. byla vyhlášena mobilizace československých branných sil, kdy armáda v poli byla s to činnosti Freikorpsu účinně zabránit. SFK se pak chlubil chlubil 164 úspěšnými akcemi se 110 zabitými, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky, ale ve zprávě Ministerstva vnitra ČSR se hovoří celkově o 27 mrtvých, z toho bylo 16 Čechů a 11 Němců, v průběhu roku až do 30. 9. 1938 včetně, tj. do počátku obsazování pohraničí Wehrmachtem.  

„Sudetoněmci i vnitrozemští čs. Němci se podíleli na vyhánění a pronásledování československých občanů, a tak došlo k vyhnání 250 tisíc Čechoslováků z pohraničí, což dokládají pamětníci i dobové fotografie. Později v protektorátu se čs. Němci podíleli na vyhnání Čechů z vnitrozemí, a to v počtu dalších 100 tisíc.“ Z pohraničí odstoupeného Německu nemohlo být vyhnáno 250 000 lidí, protože k 1. 9. 1939 byl evidováno jen 193 277 přestěhovalců ze všech koutů státu i z ciziny, tedy z německého, polského, maďarského záboru, z odtrženého Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nikdo Čechy z jejich domovů v územích odstoupených Německu nevyháněl, odcházeli do vnitrozemí pro ztrátu obživy, protože je tam československý stát již nemohl vydržovat, někteří též kvůli obavám, jak se k nim bude chovat místní obyvatelstvo, když po celou dobu první republiky se k místním v německých sídelních územích chovali jako kolonizátoři. Neexistují fotografie dokládající, jak Češi nakládají svůj majetek a odjíždějí pod dozorem německých policejních nebo vojenských jednotek. V územích odstoupených Německu zůstalo po stažení všech státních zaměstnanců, úředníků, učitelů, policistů, pošťáků, železničářů a vojáků 81 % Čechů! A kam bylo československými Němci vyhnáno 100 000 Čechů z protektorátu? Co je to za nesmysl? 

Brněnská deklarace je jakousi kvintesencí českého nazírání na moderní dějiny. I po více než sedm desetiletí po událostech Češi opakují svůj lživý výklad historie.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Vesele-se-lze-i-po-sedmi-desetiletich-brnenska-deklarace-vlasteneckych-organizaci-637288

Česko vítězí nad Německem

Tomáš Krystlík

Prozatím jen v počtu nakažených. Skóre z pátku 11. 9. 2020: 1630 nových případů SARS-CoV-2 v Německu versus 1447 v Česku. Vztáhneme-li to na počet obyvatel v obou zemích (83,02 milionů vs. 10,69), vypadá to hrozivě – počet nově nakažených v Česku na sto tisíc obyvatel či milion je téměř sedmkrát vyšší než v Německu! Ony počty nakažených jsou navíc ovlivněny počtem provedených testů (čím méně testů, tím méně nakažených), takže ve skutečnosti skóre bude pro ČR vypadat ještě hůře, protože Německo, jak je známo, testuje denně o řád více osob než Česko! Lze se tedy domnívat, že se v Česku v onen pátek nově nakazilo, aniž to testy zjistily, celkem až desetkrát více osob než 1447. Přesný počet se zjistit nedá.

Jako to, když Češi se celému světu chlubili, jak jarní epidemii ve své zemi téměř geniálně zvládli? Odpověď zní, že vůbec nezvládli, situaci zhoršili! Důsledky se projevují dnes. Politici reagovali na jaře zcela panicky, nařídili nosit roušky i venku a po celém státě, neb lékaři radící politikům jim neřekli, že je to opatření neúčinné. Tak Česko učinilo jako jediný stát na světě! Neúčinnost roušek počet nakažených neovlivnila, ale měla nepříjemné důsledky na českou psychiku. K tomu česká vláda a politici uzavřeli republiku proti celému světu, s výjimkou přepravy zboží. To je oprávněné opatření jen pro cizince z oblastí postižených epidemií, tzv. rizikových, ale vláda zakázala vjezd všem cizincům nebydlícím v ČR! Naprosto hloupé opatření.

Dále ČR rovnou zavřela všechny obyvatele republiky do koncentračního tábora s názvem Česká republika. To učinila opět jako jediný stát na světě! K tomuto kroku schází dodnes jakékoli zdůvodnění, protože stačilo jen testovat Čechy vracející se z rizikových oblastí! Nebo zastáváte názor jako vláda, že řidiči mezinárodní dopravy byli a jsou všichni odolní proti SARS-CoV-2? Z jarních opatření vlády ČR to ale implicitně plyne!

Dalším nesmyslným opatřením bylo uzavření restaurací, když se ponechaly v provozu závodní jídelny. V závodním stravování se snad podle české vlády koronavirus nešíří? Restaurace se měly nechat alespoň na pár hodin kolem oběda a večeří v provozu.

Nejchybnějším rozhodnutím bylo vládou nařízené nošení roušek po celém státě mimo domov. To vyvolalo v českém obyvatelstvu mylný dojem, že nošení roušek je ochrání před nákazou, což pravda není. Následkem toho bylo obyvatelstvo ČR tímto opatřením zbytečně vystrašeno, odmítalo chodit i k lékaři, nechat se ošetřovat, operovat, takže v budoucnu čeká ČR následkem zanedbání léčebné péče z těchto důvodů o dost vyšší úmrtnost, tj. zemřou lidé, kteří zemřít nemuseli. A je to vina pouze české vlády a parlamentu!

Dále se české obyvatelstvo začalo mylně domnívat, že když někdo nedodržuje nošení roušky, tak je ohrožuje na životě. Začalo se vesele udávat, i pokusy o lynčování nakažených v obcích pod karanténou byly, vystrašení venkované bránili své obce proti vjezdu přespolních a lufťáků nejen obecními vyhláškami to zakazujícími, nýbrž i s vidlemi v ruce.

Ochrana proti koronaviru rouškami je totiž zásadní omyl. Jen respirátory (ony polomasky s vydechovacím ventilem, které byly k vidění jen na obličejích vzácných českých ministrů a neméně vzácných a cenných úředníků) chrání nositele podle třídy FFF1 až FFP3 z 87,3 až 99 % proti virům a bakteriím. Jakékoli sebelepší lékařské roušky používané lékaři a zdravotnickým personálem (neplést si s hadry před ústy přizpůsobenými doma k nošení) chrání jen z 10 až 85 % a nemají žádný předepsaný stupeň ochrany proti virům a baktériím jako respirátory. Nosí se kvůli tomu, aby při ošetřování a operacích lékaři a zdravotnický personál neprskali do otevřených ran, když se občas musejí nad pacientem sklonit.

Kdyby vláda nepodlehla panice a místo nošení roušek nařídila pouze metrový odstup od další osoby a pokusila se omezit styk osob v kritické blízkosti (kritické jsou vzdálenosti pod 75 cm) na nejvýše několik minut (maximálně na čtvrt hodiny, kritických je 20 minut), bylo by to účinnější než jakékoli roušky. Roušky netěsní mezi obličejem a jejími okraji, navíc, kdo ji používá, musí být vyškolen ve způsobu jejího snímání, kromě toho si nesmí sáhnout rukou pod roušku a podrbat se třeba, nesmí si promnout svědící oko nebo nos. Kdo to zvládá? Ani vycvičený zdravotnický personál mimo operační sály mnohdy ne!

Nošení roušek se přibližně v polovině kulminace jarní epidemie prosadilo i v Rakousku a Německu, ale jen v prostředcích veřejné dopravy a v obchodech. A co se nestalo? Tento týden byly zveřejněny výsledky průzkumu německých železnic (Deutsche Bahn), které zjišťovaly, kolik jejích zaměstnanců se nakazilo SARS-CoV-2 a to v kategorii zaměstnanců železnic, kteří přicházeli v rámci své pracovní činnosti do styku s veřejností, cestujícími, a v kategorii zaměstnanců, kteří pracovně s nimi do styku vůbec nepřicházeli. Výsledek je reprezentativní, protože výzkum zahrnoval velké množství osob po celém Německu, a také – velmi překvapující. U zaměstnanců Deutsche Bahn přicházejících pracovně do styku s veřejností byla zjištěna nákaza koronavirem u 1,3 % z nich, zatímco v kategorii bez pracovního styku s veřejností bylo 2,7 % nakažených! Přitom všichni, kteří přicházeli při práci do styku s veřejností, museli od určitého data nosit roušky, masky nebo plexisklové obličejové štíty, ostatní zaměstnanci nikoliv. Chcete snad lepší důkaz o neúčinnosti roušek coby ochrany před koronavirem?

Kdo ani nyní nevěří, tak ať si otevře internet a najde si fotodokumentaci pokusu, kdy umělá hlava vypouští nosem i ústy přes roušku tabákový dým. Kouř unikající otvory mezi obličejem a rouškou má stejnou hustotu jako dým rouškou procházející. Co to asi značí? Když někdo hloupě namítne, že roušce chybí báječná a Čechy vynalezená nanovrstva, tak co si počne s netěsnostmi mezi rouškou a obličejem?

Zatímco Rakušané a Němci jsou s to sledovat nakaženou osobu co do styku s ostatními lidmi sledováním pohybu jejího mobilního telefonu anonymně, tedy bez předchozího svolení majitelů telefonů, Češi vymysleli na stejném principu tzv. chytrou karanténu, která dodnes nefunguje, ke které je ale potřeba souhlasu jednotlivých osob, což zdržuje, při odmítnutí souhlasu způsobuje nepřesnosti. Operátoři mobilních sítí v Německu dodávají hygienickým stanicím bez vyzvání zcela anonymizované údaje o pohybu všech mobilních telefonů v síti (bez volacích čísel a majitelů, pod kódy), informace kdo, kde a kdy se dostane do blízkosti dalšího. Když se zachytí nakažený, odanonymizují se na žádost „potkávací kontakty“ s jedinci v jeho blízkosti majícími telefon v kapse a může se začít s trasováním a hledáním hotspotu. Německý systém má výhodu, že se sledují vzájemné kontakty moderních mobilních telefonů nejen přes hlasové nebo datové spojení (většinou ze tří bodů /přijímačů/ vzdálených jednotky kilometrů), což ve městě přináší přesnost lokalizace max. 5 m, nýbrž i přes technologii Bluetooth samotných moderních mobilních telefonů s dosahem jen pár metrů, která umožňuje určit vzdálenost osobního kontaktu pod 5 metrů.

Klíčovou roli má jak v českém, tak v německém případě, tzv. trasování – spojit se se všemi, kteří přišli s nakaženými do blízkého kontaktu. K obtelefonovávání je potřeba hodně lidských sil. V Německu tedy zaměstnali dobrovolníky-laiky, dále spolková vláda se dohodla se zeměmi (mají v gesci zdravotnictví, nikoliv Bund), že v několik etapách zvýší počet pracovníků hygienických stanic o stovky až tisíce. V Rakousku ohlásili, že to budou vykonávat dlouhodobě nezaměstnaní. V Česku hygienické stanice odmítly pomoc laiků, trvaly na odbornosti dotazujících se navzdory tomu, že k obtelefonování není třeba speciálního vzdělání, jen dostatečný počet lidí a telefonních linek. V Česku tedy panuje nedostatek personálu pro trasování a nakonec i telefonních linek, protože se hygienickým stanicím mimo jiné nelze již dnes dovolat.

Následkem dlouhé abstinence vycestovávání ze země se Češi podle předpokladu vydali v hojném počtu na letní dovolené do ciziny. Vládě muselo být jasné, že situace se může zavlečenými SARS-CoV-2 nákazami zhoršit. Politici opomněli včas omezit otevírací dobu nočních barů v ČR, kde vlivem alkoholu lidé tráví, jako všude na světě, delší dobu v nedostatečné vzdálenosti k druhým. Což bylo mimo jiné osudné španělským Balearám. Naopak si to správně a včas uvědomili v Bavorsku, v nejohroženější zemi v Německu, a jako podpůrné opatření zakázali v noci pití alkoholu na veřejnosti.

V Česku se zase rouškuje… Proč se neozve parlament, když vláda opakuje své chyby?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesko-vitezi-nad-Nemeckem-636855

  

Karl Hermann Frank a Češi

Tomáš Krystlík

Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci původně pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (v Německém tělovýchovném svazu /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (ve Svazu Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (v Německém kulturním svazu /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (v Německé národně socialistické dělnické straně /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra (strana se těsně předtím rozpustila sama, aby její majetek nepřipadl státu) přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (do Sudetoněmecké vlastenecké fronty, SHF), hnutí založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. SHF byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit.

Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se nemá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou československých parlamentních voleb (!), nechtěla žádná z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.

Do řad Allgemeine SS přijal Himmler Franka teprve 17. 1. 1939; o dva dny později byl povýšen do nejvyšší hodnosti, kterou směl Heinrich Himmler udělovat bez Hitlerova souhlasu, SS-Brigadenführera a byl jmenován vedoucím ve štábu říšského vůdce SS Himmlera [Král 1964, Küpper]. 18. 3. 1939 jmenoval Hitler Franka státním tajemníkem říšského protektora Konstantina von Neurath, 28. 4. 1939 byl Himmlerem jmenován vyšším vůdcem SS a policie (Höherer SS- und Polizeiführer, HSSPF) v protektorátu, přičemž v této funkci podléhal přímo Himmlerovým pokynům [Groscurth]. K ruce měl pro celý protektorát 800 úředníků Gestapa (v roce 1941 1500), 300 úředníků kriminální policie a 350 členů Sicherheitsdienstu [Suppan 2014]. Jeho pravomoc z titulu této funkce byla 15. 2. 1944 rozšířena i na Říšskou župu Sudety. 20. 8. 1943 se stal ze státního tajemníka u říšského protektora německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. V listopadu 1939 byl povýšen na SS-Gruppenführera, v červnu 1943 na SS-Obergruppenführera [Suppan 2014].

Vůči tlakům na germanizaci prostoru českých zemí reagoval K. H. Frank memorandem Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940, ve kterém psal: „Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi milionů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“ [Brandes 1999]

Říšský protektor Constantin von Neurath, jeho Úřad říšského protektora (Amt des Reichsprotektors) a protektorátní landrati vycházeli z toho, že přenárodnit lze prakticky všechny Čechy [Brandes 2012]. Frank sám osobně byl přesvědčen, což prozradil později v jednom interview, že Češi jsou přímo ze 60 % německé krve [Küpper].

V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, kdy Hitler Frankovy výhrady z 28. 8. akceptoval, se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Führer z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ [Brügel 1974]

Na další poradě u Hitlera v tentýž den, 23. 9. 1940, za přítomnosti říšského ministra spravedlnosti Franze Gürtnera Hitler nařídil, aby se chystaný proces s příslušníky Obrany národa (ON) odsunul na dobu po válce, aby soudy tak neprodukovaly české mučedníky. Po válce mohou být odsouzeni k smrti, on jim však udělí milost a buď se deportují na nějaký ostrov, anebo poputují do čestné vazby v nějaké pevnosti, „kde budou moci v zapomenutí spokojeně skonat“. Podle Goebbelsova zápisu v deníku z 24. 9. 1940 si též Hitler přál „stále více politiky asimilace v protektorátu“. V českém vydání Goebbelsových deníků tyto pasy chybí! Proč asi? Hitlerově zákazu odbojáře odsuzovat a popravovat se Heydrich podřídil se zpožděním, až v březnu 1942 (!) [Brandes 2012].

11. a 12. 10. 1940 byl Frank opět u Hitlera a dověděl se, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů ihned [Brandes 1999]. Hitler to s ním projednal v několikahodinových rozhovorech a pověřil ho vypracováním detailního plánu germanizace v různě velkých oblastech českých zemí s tím, že s ním, Hitlerem, Frank v určených termínech plán probere. Hitlerem uložený úkol plnil Frank až do konce války [Küpper].

Po příjezdu do Prahy uložil Frank podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských odvětví. Útržkovité informace o zpracování plánu se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s nepravdivou propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Ilegální časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme býti zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ [Brandes 1999]

Z výpovědi K. H. Franka po válce před československým soudem: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou, ale dobře fungující zpravodajskou službou. Jejím prostřednictvím věděl, že Gestapo ví o neustálém tematizování otázky vysídlení Sudetoněmců malými českými šovinistickými spolky. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech (pro Čechy) tedy chtěl Gestapo předstihnout, dříve než (Gestapo) zveřejní české vysídlovací plány (pro Sudetoněmce). A pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o budoucích německých plánech na Východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Dolní Podunají se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátu Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se měl cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičišť nechat propojit německý element. Čeští a moravští Čechové… by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že by k tomu bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu, a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů však bylo otázkou vzdálené budoucnosti, a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, bylo v nich souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm milionů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“ [Frank, E.]

„Jestliže prostorová situace přímo nutí k začlenění Čech a Moravy do Říše, rasový obraz Čechů umožňuje pro větší část českého národa politiku asimilace resp. poněmčení a minulost nakonec ukazuje po staletí osvědčenou protektorátní formu začlenění Čech do staré říše,“ napsal Frank 16. 3. 1941 v týdeníku Das Reich. Zdůraznil rasová hlediska, protože „tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši (starou říší je míněna Svatá říše římská národa německého zaniklá v roce 1806) nebo k německým státům (míněno k Deutscher Bundu, k Německému spolku, k volnému seskupení, ke kterému české země patřily v období 1815–1866) neurčovala pouze politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého lidu, tj. výrazně ji změnila… Výsledkem tohoto… procesu je široká rasová vyrovnanost obou národů (Němců a Čechů) v českém prostoru, takže se zde dnes udržela pouze menšina původních rasových znaků v čisté podobě. Z této silné absorbce německé krve lze vysvětlit i schopnost českého národa, v mnohem větším rozsahu než například u slovanských Poláků, podávat významné civilizační a kulturní výkony.“ [Küpper]

Již na základě už této vysoké rasové hodnoty neměli být Češi na rozdíl od Poláků klasifikováni jako pomocný, méněcenný národ. Stejné stanovisko zaujal i protektor Konstantin von Neurath: „Kvůli úplnému promísení krve s Germány v minulém tisíciletí… se český národ velmi podstatně liší od Poláků a v zacházení s ním nelze vycházet ze stejných hledisek.“ [Kárný – Milotová 1987]

Vysídlení Čechů K. H. Frank odmítal jako neproveditelné a navrhoval „při setrvání velké části Čechů v Čechách a na Moravě současné použití nejrůznějších germanizačních metod podle x-letého plánu“. K tomu bylo podle Franka, hlavního Hitlerova pověřence pro přenárodnění Čechů, třeba vytvořit vhodné předpoklady: „Systematicky prováděnou politickou neutralizací a odpolitizováním je třeba dospět nejprve k politické (duchovní) a pak národní asimilaci českého národa, aby bylo nakonec dosaženo skutečné změny národnosti.“ [Küpper]

Německý historik René Küpper ve své biografii (dodnes jediné) K. H. Franka explicitně tvrdí, že K. H. Frank „v Češích prokazatelně neviděl žádné východní podlidi, nýbrž národ stojící v takzvané rasové hodnotě poměrně blízko k Němcům“. Shodoval se tak s rasovým hlediskem SS, „které vidělo v Češích z největší části hodnotnou národnost“. Küpper dovozuje, že proto byl Frank „ochotný k větším… ústupkům vůči Čechům než jeho bývalí kolegové v sudetské župě v čele s Henleinem“. Již tím se Frank nutně musel dostávat do konfliktu s NSDAP, jejíž představy o hodnotě českého národa byly v protikladu k názorům SS.  

Dále Küpper uvádí, že Frank na sebe nazíral spíše jako na zástupce státu než nacistické strany. Svou věcnou politiku vůči Čechům dokázal prosadit i proti vůli NSDAP, což nakonec vedlo k otevřenému nepřátelství mezi ním a vedoucími přilehlých žup Hugonem Jurym, Augustem Eigruberem a berlínským šéfem říšské stranické kanceláře Martinem Bormannem [Küpper]. Bormann Frankovi vyčítal jeho „přátelský vztah k Čechům“ a „separatismus“ [Küpper, Suppan 2014]. A oba se nenáviděli.

Frank nebyl pouze poslušným vykonavatelem Hitlerových rozkazů a rozkazů Himmlerových po linii SS, dokázal se často vzepřít a prosadit svou politickou iniciativu, a to i proti samotnému Hitlerovi, Himmlerovi a NSDAP. Dvakrát docílil odvolání rozkazů Hitlera k decimování Čechů po atentátu na Heydricha, Hitler mu dokonce schválil politiku vůči Čechům podle Frankových vlastních představ. Jeho zásluhou byl německý postup vůči Čechům pragmatický, ve svých důsledcích, a hlavně ve srovnání se zacházením s ostatními okupovanými národy, vlídnější. To připouští René Küpper ve své biografii K. H. Franka [Küpper] a nabízí k tomu obligatorní vysvětlení, ba axiom české historiografie, že to bylo následkem „podřízeností Frankovy politiky bezprostředním cílům německého válečného úsilí“.

Küpper o Frankovi ale také píše: „V protektorátu v žádném případě nepodporoval a neprováděl násilná opatření bez výběru, jen ze slepé nenávisti vůči všemu českému, nýbrž prosazoval cílený teror ve spojení s propagandou a bránil rozsáhlejším násilným opatřením, jež by si přál Berlín. I jiní vysocí funkcionáři SS jednali příležitostně s podobnou účelnou racionalitou, avšak ne s Frankovou plánovitostí a důsledností. Například, když v roce 1944 došlo k masovým dezercím u části českého Vládního vojska odveleného do Itálie a Hitler zjevně od Franka očekával mohutné represálie, Frank je odmítl: ‚Bylo naplánováno čelit rozmáhání se dezercí nejostřejšími postihy příbuzenstva dezertérů… Vzhledem k nynějšímu rozsahu dezercí se mi však taková opatření jeví jako neproveditelná a neslibující úspěch. Zasáhla by 4000 až 5000 lidí, z nichž velká část je nasazena do zbrojní výroby. Nepochybně by to vyvolalo závažné znepokojení širokých částí obyvatelstva a v jeho důsledku všeobecný otřes pracovního nasazení. Dále bychom museli počítat s tím, že mužští příbuzní ze strachu opustí domy a statky, budou se uchylovat do ilegality a vyhledávat napojení k partyzánům.‘ Zároveň přednesl umírněné návrhy, které byly zjevně i v tomto případě schváleny.“ [Küpper] Jsou to obdobné argumenty, které Frank použil při své odvážné a bleskové reakci ke zvrácení Hitlerova rozhodnutí zastřelit coby odvetu za atentát na Heydricha 10 000, později podle jeho nového rozkazu 30 000 Čechů.

Od 17. 9. 1942 začalo Gestapo na Frankův pokyn zatýkat příbuzné exilových politiků a členů zahraničních armád a do začátku října 1942 jich zajistilo 2644. Do konce roku 1943 jich bylo 3500 dopraveno do internačního tábora ve Svatobořicích, což nebyl německý koncentrační tábor, nýbrž zařízení pod protektorátní správou. Pět osob, příbuzných Edvarda Beneše a ministra exilové vlády Františka Němce bylo v prosinci 1942 dopraveno do policejního vězení v Malé pevnosti v Terezíně a pak rozmístěno do běžných německých koncentračních táborů. Poté, co ministr československé londýnské vlády Jaroslav Stránský reagoval na internaci členů rodin exilových vládních činitelů ve Svatobořicích v českém vysílání BBC, nechal Frank zavřít do německého koncentračního tábora i dva jeho příbuzné [Frajdl, Küpper, Der Neue Tag 13. 3. 1943].

V projevu 18. 10. 1942 Frank dosvědčil „skutečným kruhům české inteligence, které poskytují… silný kontingent úředníků, že dnes je jejich práce pro Říši dobrá a hodná ocenění a že podávají výkony, za něž jim náleží odměna a poděkování Říše“ [Frank, K. H. 1942]. Aby si udržel loajalitu českých úředníků a zaměstnanců, požadoval Frank 30. 7. 1943 v Berlíně „zlepšení autonomních mzdových poměrů“, protože „nízká úroveň autonomních mezd vedla k sociálnímu zbídačení širokých vrstev českého úřednictva a k politickému rozladění, které už nelze přehlížet. Nedostatečné příjmové poměry by mohly být jedním z důvodů, proč protektorátní zaměstnanci mnohdy nepracují s žádoucí iniciativou a výkonností… Ze zmíněných sociálních a politických důvodů vyplývá naléhavě žádoucí zlepšení jejich platů.“ [Küpper] Poznamenejme, že znehodnocování kupní síly úřednictva a státních zaměstnanců bylo způsobeno válečným zdražováním zboží bez zvyšování jejich platů, takže úředníci a státní zaměstnanci byli jedinou vrstvou v protektorátu, které nestoupal reálný příjem, nýbrž klesal. Změna platových tarifů původně plánovaná na 25. 9. 1943 se kvůli kompetenčním sporům s říšskými ministerstvy financí a vnitra o několik měsíců opozdila, takže až koncem roku 1943 se čeští úředníci a veřejní zaměstnanci dočkali zvýšení svých platů o 28 % [Brandes 1994].

Pro tehdejší potírání odboje, ve srovnání s terorem heydrichiády navenek umírněného, zároveň ale soustavného a úspěšného, je příznačný Frankův přednes z 26. 2. 1943 ze sálu pražské Lucerny, kde po připomínce, že „veškeré agenty-parašutisty včetně jejich bláhových pomocníků, kteří jim poskytli azyl, jsme dopadli a zničili“, mimo jiné prohlásil: „Práce německé policie je důkladná a systematická… Dnes díky naší prvotřídní policejní práci známe metody odbojářů až do nejmenších detailů a jsme na všechno připraveni… Uvidíme, kdo to vydrží déle, jestli pan Beneš v Londýně se svými štvavými hesly, kvůli nimž se dostávají do vězení další a další Češi, nebo já, který mám v ruce perfektní kartotéku všech nepřátel Říše a Benešových přátel, jež postupně zneškodním. Jeho výhrůžky mé osobě mě přitom nezneklidňují.“ [Frank, K. H. 1943]

René Küpper popisuje onu tehdejší situaci následujícími slovy: „Frank a jemu podřízené bezpečnostní síly skutečně v některých případech postupovali relativně mírně s ohledem na zbrojní výrobu a politickou náladu v zemi. Například kvůli tomu, aby dopadli již zmíněného významného odbojáře Krajinu živého, nabídlo Gestapo s Frankovým souhlasem obyvatelstvu zmíněných obcí jako odměnu za udání, že ušetří životy již vyšetřovaných civilistů, kteří podporovali jeho osobně nebo příslušníky skupiny parašutistů Antimonu. V případě k smrti odsouzeného pražského kanovníka Ottona Stanovského Frank úspěšně intervenoval u Bormanna kvůli odložení popravy. Vedly ho k tomu praktické politické úvahy. Stanovský byl považován ‚za jednoho z nejvýznamnějších exponentů českých katolických kruhů a požíval značného respektu u všech vrstev obyvatelstva. Vykonání rozsudku smrti na jeho osobě by vyvolalo nepříznivý účinek i u lidí, kteří se dosud ve všech případech prakticky nestavěli k říšské politice odmítavě. Nevyhnutelným důsledkem vykonání popravy by bylo vyostření nálad v širokých skupinách obyvatel, které jsou momentálně velmi ovlivnitelné. Když Hácha na jaře 1943 intervenoval u Franka, protože oznámení řady smrtí mezi českými vězni v koncentračním táboře Osvětim vedlo k intenzivnímu zneklidnění v českém obyvatelstvu, prosadil Frank u Himmlera a šéfa RSHA Kaltenbrunnera, že tamní i budoucí čeští vězni budou prozatím přemístěni do jiných koncentračních táborů s nižším stupněm úmrtnosti. Při všech represáliích po heydrichiádě vždy dbal na jejich účinek v protektorátní veřejnosti, aby neohrozil proces odpolitizování Čechů a chod průmyslové výroby.“ [Küpper]

Frankovi bylo jasné, že většina Čechů německou okupační správu v lásce nemá. V interview pro německou tiskovou agenturu Transocean/Europapress (též Telos GmbH) popsal 4. 6. 1943 mantinely, ve kterých by se Češi měli pohybovat: „Jestliže jsou Češi dnes ještě vnitřně poměrně vzdáleni říšské myšlence, nemá to vliv na současné politické požadavky pro Čechy a Moravu, jde jenom o to, aby se aktivně nestavěli proti říšské myšlence.“ Tedy nebylo podstatné, co si kdo myslel, jen když to neprojevoval veřejně.

Frankovu politickou linii ovlivňoval velkou měrou okruh jeho blízkých spolupracovníků a externí poradce Hermann Raschhofer, se kterými o svých opatřeních diskutoval. Těmito byli kromě jeho pravé ruky Roberta Gieseho sudetoněmecký odborník na národnostní politiku Ferdinand Fischer, původně v Goebbelsově ministerstvu působící vedoucí oddělení kulturní politiky Martin Wolf, vedoucí právního oddělení Helmut Krieser, velitel Bezpečnostní policie a SD Erwin Weinmann a vedoucí řídící úřadovny SD v Praze Walter Jacobi. Jak sám Frank tehdy nazíral na Čechy, vyplývá z jeho projevu k úředníkům vlastního ministerstva 29. 9. 1943: „Češi jsou rození opozičníci, aniž jsou hrdiny. Sami jsou si toho vědomi, a proto by se nikdy neodvážili hrdinského povstání se zbraní v ruce, dokud je tu soupeř, kterého je třeba brát vážně. Naopak jsou mistry v podzemním a zákeřném boji. Vytváření maffií (název odvozen z českého politického spolku Maffie z první světové války, ne od sicilské Mafie) a klamání, lest a obtížně postižitelné jednotlivé odbojové činy v malém… to jsou jejich metody a hesla. Samostatnost, která jim v roce 1918 spadla do klína bez obětí, z nich udělala domýšlivce a snílky, a dvacet let trvající štvaní proti všemu německému a proti Říši naše nepřátele… Bude trvat řadu let, než se dají duševně do pořádku a dokáží zase myslet reálně politicky. Německý úkol jejich výchovy nebo převýchovy je v tomto směru ohromný… Krásný sen o znovuzrození česko-slovenského státu… právě dnes opět sní mnoho Čechů. Je naším úkolem tyhle snílky probudit a uvést je zpět do reality.“ [Küpper]

Frank také považoval za vhodné předvést Čechům, že při správném chování je čeká zajištěná existence a 26. 2. 1943 před českým publikem prohlásil, že „nevinní trpět nebudou. Tato opatření nejsou žádným braním rukojmí, zasáhnou pouze viníky, pouze nepřátele Říše, u nichž je naprosto jisté, že se ve svých výrocích a činech chovali nebo konali nepřátelsky vůči Říši podle Benešova rozkazu. Kdo konspiruje, sabotuje nebo štve, ten musí padnout. Kdo se ničím neproviní, je rozumný, řádně pracuje, věrně slouží vládě, a tím svému národu, nemusí se nyní ničeho obávat a v budoucnu se bude i se svými dětmi a vnuky podílet na plodech našeho vítězství. Uvědomte si, že každý stát, i všechny tzv. demokracie, a především ve válce, by proti nepřátelům státu postupovaly naprosto stejně jako my. Odražení a zničení nepřítele není žádný nacionálně socialistický vynález. Žvanění o barbarských nacistických metodách je tedy nesmyslný a propagandistický klam.“ [Böhmen und Mähren 4/1943]

10. 3. 1943 Frank nařídil vyřazení nebo zneškodnění zařízení pro příjem krátkých vln u všech v protektorátu se nacházejících rozhlasových přijímačů… aby tak byla utlumena možnost zahraniční agitace. Tomuto opatření byli podrobeni, podle pravidla rovného zacházení se všemi, též i všichni protektorátní Němci!

Frankovi se připisuje, že podepsal nebo schválil minimálně 250 poprav vězňů bez soudu v Malé terezínské pevnosti, sloužící jako policejní věznice, v období od začátku roku 1944 do konce války, které si vyžádala pražská služebna Gestapa, a též nejméně 109 takových poprav v působnosti brněnské služebny Gestapa [Sládek, O.]. Jenže příkazy k popravě byl oprávněn podepisovat a nařizovat vždy pouze protektor, nebo zastupující říšský protektor. To patřilo výhradně do jeho kompetence. A tím Frank nikdy nebyl.

Goebbels si poznamenal do svého deníku s datem 17. 4. 1944: „V celém protektorátu téměř nejsou zaznamenány sabotáže… Nepřítel však v prostoru protektorátu vysazuje velmi mnoho agentů-parašutistů, kteří mají nepochybně za úkol vyvolávat v zemi neklid. Zatím s tím ještě neuspěli.“ Měsíc později, 17. 5. 1944, si do svého deníku napsal: „Frank zde podává vynikající práci. Spokojuje se s tichým dohledem nad českou vládou, do které umístil své prostředníky a dohlížeče. V celém protektorátu se sabotáže téměř nevyskytují, jeho obyvatelstvo pracuje na sto procent pro naše válečná úsilí, je dobře živeno.“ [Reuth]

Podle protektorátního ministerského předsedy Jaroslava Krejčího si Češi naléhavě „přáli ukončení války a nastolení původního blahobytu – hlavně v jídle, pití a zábavě – ale přesto jsou ve srovnání s osudem jiných národů se svou situací naprosto spokojeni“. Těmto českým potřebám se Frank pokoušel vyjít vstříc. Nechal rozšířit pro rok 1944 tzv. rekreační akci Reinharda Heydricha na 1260 německých a 42 606 českých dělníků. Na cestu tam a zpátky měli její účastníci navíc zajištěnou výraznou slevu jízdenek Českomoravských drah. Kromě toho se postaral o další pobídky v podobě finančních prémií a mimořádných přídělů potravin. K tomu přistoupily pochvalné diplomy a knižní prémie. Frank se snažil prosadit názor, že by i státní příslušníci protektorátu měli obdržet válečný záslužný kříž, protože „je třeba nějak vyznamenat Čechy, kteří se zasloužili o válečné hospodářství“. To se mu ke konci roku 1944 podařilo, takže i Češi mohli napříště obdržet Kriegsverdienstkreuz (Válečný záslužný kříž) [Küpper].

K Frankovým hlavním snahám patřilo i tzv. odpolitizování Čechů, tj. rovnocenné zacházení s Němci i Čechy. Tomu se úporně bránili župní vedoucí z okolních žup s českými menšinami, s výjimkou Henleina, protože v rozporu s Frankovou linií a linií SS považovali Čechy za méněcenné. Jindy po stranické linii docílili (NSDAP v protektorátu podléhala přímo říšskému vedení strany), aby byli českobudějovičtí Němci vyzváni k vlajkové výzdobě domů při příležitosti svátku Hitlerjugend, což se příčilo Frankově snaze o stejné zacházení s oběma jazykovými skupinami. Frank kvůli nevhodnému zasahování NSDAP do chodu protektorátu byl s ní v neustálém konfliktu [Küpper].

Do programu jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Říšské župy Sudety v Karlově Studánce (Bad Karlsbrunn), konaném 28.–30. 3. 1944 byla zařazena přednáška K. H. Franka o říšské politice v protektorátu, tedy i o způsobu zacházení Čechy. Přednášející v Karlově Studánce měli být vysokými členy strany, pokud možno na postech ministerských nebo jim odpovídajícím. Protože Frankovy vztahy s vedoucími sousedních žup (Gauleiter) s výjimkou Henleina byly značně napjaté, a oni a jejich zástupci se měli konference zúčastnit, přednesl referát na toto téma sám Frank, aby zabránil projevům nevhodných názorů. Župní vedoucí sousedních žup totiž sledovali ostrou národnostní politiku NSDAP, kterou Frank nesdílel, a přes stranu se snažili zasahovat do řízení protektorátu. Frank se řídil svými odlišnými představami, které byly blízké plánům SS a Himmlera a nebyly tak vypjaté jako stranické, tedy zákonitě kolidovaly se záměry NSDAP. Frank ale dokázal své představy většinou prosadit i proti vůli NSDAP, a když to bylo nutné, přesvědčil o jejich vhodnosti samotného Hitlera. Frank byl i zásadním odpůrcem úmyslu župních vedoucích sousedních žup rozparcelovat si protektorát a připojit jeho části ke svým župním územím [Frank, E., Küpper].

Karl Hermann Frank se ve svém projevu o říšské politice v Čechách v Karlově Studánce zmínil o Češích a zacházení s nimi takto: „Je jisté, že protektorát – pokud nedojde k mimořádným událostem – bude zachován do konce války i po ní ve svých dnešních hranicích… Diskuse o rozčlenění českomoravského prostoru, ať jsou vedeny z jakékoli strany, jsou politicky chybné a musejí přestat… Český národ patřící k západním Slovanům neleží pouze v německém politickém, nýbrž i v německém národním prostoru. Tato poloha zapovídá politickou samostatnost. Neschopnost Čechů se natrvalo státně organizovat je osud tohoto prostoru… Původně existoval velký rasový rozdíl mezi germánskými Němci a slovanskými Čechy. Tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši nebo ke státům vedených Němci určila a rozsáhle změnila nejen politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého národa. Od počátku probíhalo v českomoravském prostoru mísení česko–německé krve, česká knížata si brala ženy z německých šlechtických rodů… Výsledkem tisíciletého dějinného procesu je rozsáhlé rasové sblížení obou národů… Vzdáleným cílem nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě je směřování ke znovuzískání půdy a na ní sídlících lidí pro němectví a říšskou ideu. K tomu existují dvě možnosti. Buď (A) úplné vysídlení Čechů z Čech a Moravy mimo Říši, nebo (B) ponechání většiny Čechů a Čechách a na Moravě při současném použití rozmanitých metod sloužících k asimilaci a přenárodnění podle x-letého plánu. Přitom se mohou sledovat tři základní linie: (1) přenárodnění rasově vhodných, tedy podle krve nám vítaných Čechů, (2) vysídlení rasově nepřijatelných (v originále „nestravitelných“) Čechů a všech destruktivních elementů z řad Říši nepřátelské inteligence, (3) znovuosídlení prázdného prostoru čerstvou německou krví. Ad A: Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepovažuji za proveditelné, protože (a) není k dispozici vhodný prostor, kde by mohli být nově usídleni, (b) nejsou k dispozici Němci, kteří by prázdný prostor zaplnili, (c) vysoce civilizované, hospodářsky a z dopravně technického hlediska nanejvýš citlivé srdce Evropy nesnese narušení své funkce a vakuum, (d) na desetiletí dopředu jsou zde lidé říšským kapitálem a my v nové říši nemůžeme postrádat sedm milionů Čechů, (e) šokující účinek takové evakuace na ostatní národy je nežádoucí.“ [Brandes 1999, Küpper, Frank, K. H. 1944]

A shrnul: „Kvůli absenci skutečně dobrého vojenského politického vedení není Čech náchylný povstat hrdinsky se zbraní v ruce, je pasivní, vyčkává. Je ovšem jako vždy mistrem ilegálních aktivit… podle metod z let 1915–1918, které jsou nám dobře známy díky jejich pečlivým písemným popisům dnešních českých emigrantů a jež jsou nám nyní Čechy všemi rejstříky přehrávány.“ [Beer 2017, Frank, K. H. 1944]

Na podzim 1944 se značně zvýšil počet osob v protektorátu, které nenastoupily po dovolené na své místo v rámci nasazení v Říši, tedy v úřední terminologii „porušily pracovní smlouvu“. V listopadu 1944 vyhlásil pro ně Frank amnestii, která jim měla umožnit zpětné začlenění do pracovního procesu za lepších pracovních podmínek, než by bylo jinak možné. Ti, kteří odešli pracovat do Říše před lety zcela dobrovolně a nenastoupili zpět do práce, mohli být nasazeni pak dokonce i v protektorátu, leč ne v místě bydliště. Ti, kteří nevyužili amnestie, byli předvedeni policií do pracovního úřadu, kde se jim dostalo poučení o trestnosti vyhýbání se práci (v Říši a protektorátu byla zavedena pracovní povinnost) a ono poučení museli podepsat. Amnestie byla pozoruhodně úspěšná [Kokoška].

Frank až do konce snažil pečovat o blaho českých pracujících i zákonodárnými opatřeními. Posledním takovým aktem byl zákon o pojištění samostatně činných zemědělců přijatý v březnu 1945 s účinností od 1. 5. 1945 [Küpper]. Důchody v protektorátu poprvé nechal zvýšit Heydrich, další tři zvýšení zařídil Frank. Celkem byly zvýšeny invalidní a starobní důchody o 235 %, vdovské o 270 % a sirotčí o 450 % (!) [Beer 2012].

Frank hodlal též ušetřit české země zničení podle plánu ALRZ (Auflockerung, Lähmung, Räumung, Zerstörung = uvolnění, ochromení, vyklizení, zničení). Sice vydal 9. 2. 1945 směrnici pro případ ohrožení nepřítelem i s těmito opatřeními, ale vyhradil si své vlastní posouzení jejich potřebnosti. Hitlerův rozkaz Nero z 19. 3. 1945 k „ničivým opatřením na území Říše“, tedy ALRZ-Maßnahmen (ALRZ-opatření) tak pro české země zneplatnil. Albert Speer ve svých vzpomínkách vydaných po válce napsal: „Společně s SS-Obergruppenführerem Frankem odpovědným za veškeré oděvní a potravinové sklady Wehrmachtu jsme se shodli na tom, že rozdělíme zásoby civilnímu obyvatelstvu.“ Podle Speera se Frank navíc 3. 5. 1945 „ve Flensburgu (v sídle německé vlády kancléře Karla Dönitze po smrti Hitlera) ujistil, že hospodářská podstata protektorátu má být předána nepoškozená – a odletěl s tímto ujištěním zpět (do protektorátu), místo aby se ztratil v davu uprchlíků ve Šlesvicku-Holštýnsku“ [Schramm, Küpper, Speer]. Týž den, 3. 5., po svém příletu do protektorátu sdělil Frank německé vládě ve Flensburgu, že povstání v Čechách je na dosah a protektorát není možné trvale udržet ani politicky, ani vojensky [Schramm].

Frank nechal přivézt z policejního vězení v Malé pevnosti v Terezíně i z jiných vězení šestnáct českých prominentních osobností, například Kamila Kroftu, Jaroslava Kvapila a Vladimíra Krajinu. Z nich a osob relativně nakloněných Němcům hodlal sestavit vládu Česko-moravské republiky, v níž měla být sudetským oblastem přiznána autonomie. 6. 5. 1945 Frank jednal s Českou národní radou (ČNR), byl ochoten vložit správu do českých rukou, ale trval na možnosti pro Schörnerova vojska bojovat proti Rudé armádě a v této souvislosti měla prozatímně zůstat dopravní infrastruktura v rukách Wehrmachtu. ČNR požadovala však bezpodmínečnou kapitulaci. 7. 5. ČSR jednání s Frankem přerušila. 8. 5. převzal jednání s ČNR generál Rudolf Toussaint, který téhož dne podepsal s ČNR bezpodmínečnou kapitulaci německých ozbrojených sil v Praze a jejím okolí a ty Prahu opustily. 9. 5. 1945 dorazila Rudá armáda [Mudra].

Julius Firt zaznamenal ve svých knižních vzpomínkách Knihy a osudy svědectví Miloše Havla, zakladatele filmových ateliérů Barrandov, který za války udržoval styk s Emanuelem Moravcem a okupační mocí ve snaze ochránit český film, herce a filmové pracovníky. Pokládá je za věrohodné: „Karl Hermann Frank nebyl zcela přesvědčen o trvalosti tisícileté říše národa německého. Měl vlastní plán, jak pomocí osobností mezi českým lidem známých a populárních zachránit české země pro Německo v jiné než nacistické konstelaci. Že přitom myslel i na sebe, na svou budoucnost, na zadní kolečka, je samozřejmé. Velice dobře věděl, že by s kolaboranty typu Emanuela Moravce ani u Čechů, ani u západních spojenců mnoho nepořídil. Smrti generála Eliáše zabránit nemohl, na to jeho síly nestačily, třebaže byl po Heydrichovi druhým mužem protektorátu. Když však byl Heydrich zabit a Frank se po dosazení Daluegeho dostal do výhodnější pozice, zachraňoval před popravou lidi, jejichž prostřednictvím chtěl pak svůj plán realizovat – nebo jejich popravu aspoň odkládal. Tím lze vysvětlit, proč osobnosti podle nacistických měřítek zralé pro šibenici, jako Vladimír Krajina, Zdeněk Dohalský a další, popraveny nebyly a zůstávaly až do konce války ve vězení. Jak je známo, Frank se pokusil získat na svou stranu i Ferdinanda Peroutku. Rozkázal, aby ho přivezli z Buchenwaldu do Prahy na Pankrác, dal si ho předvést a nabídl mu šéfredaktorství obnovené Přítomnosti. Peroutka si vyžádal psací potřeby a chtěl získat čas. Prý musí nejprve vysvětlit Frankovi, jak se on, literát a výtvarný kritik, dostal do politiky. Franka nakonec tato hra omrzela a poslal Peroutku zpět do Buchenwaldu.“ [Firt]

Bývalý člen vedení SdP Walter Brand, původně ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (KB), charakterizoval Franka těmito slovy: Byl „svým přesvědčením a typem pravým nacionálním socialistou“, přičemž „je ale nutno přiznat, že nepatřil k zločinnému typu, i když ho jeho tvrdost k této hranici někdy přiblížila“ [Weichselbaumer].

 

Zdroje:

 Beer, Lukáš: Před 70 lety byl podstatně navýšen standard sociálního pojištění v Čechách a na Moravě. Náš směr 15. 4. 2012. http://nassmer.blogspot.cz/2012/04/pred-70-lety-byl-podstatne-navysen.html

Beer, Lukáš: Hitlers Tschechen. Verlag Der Schelm, Leipzig 2017

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015

Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1939–1946. Nymphenburger Verlagshandlung GmbH, München 1974; česky: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008

Firt, Julius: Knihy a osudy. Index, Köln 1972

Frajdl, Jiří: Protektorát Čechy a Morava 1939–1945. Diatext, Moravská Třebová 1993

Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994

Frank, Karl Hermann: Reinhard Heydrichs Vermächtnis für Böhmen und Mähren. In: Böhmen und Mähren 3/1942

Frank, Karl Hermann: Um Besinnung und Einsatz. Ansprache von Staatssekretär SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank in der Großkundgebung am 26. Februar 1943 im Lucernasaal zu Prag. In: Böhmen und Mähren 4/1943

Frank, Karl Hermann: Projev K. H. Franka o říšské politice v Čechách a na Moravě na jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Sudetské župy v Karlově Studánce 28.–30. 3. 1944. Národní archiv ČR, číslo fondu 1464, název fondu: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha, značka fondu: NSM - bývalý fond SÚ MV č. 110, původce: Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110–9/5

Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970

Kárný, Miroslav, Milotová, Jaroslava, Moravcová, Dagmar (eds.): Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. Dokumenty z období říšského protektora Konstantina von Neuratha (1939–41). In: Sborník k problematice dějin imperialismu č. 21. Praha 1987

Kokoška, Stanislav: Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce 1944 a pokusy o její překonání. In: Soudobé dějiny 8/2001

Král, Václav: Proč je Mnichov neplatný. Horizont, Praha 1972

Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012

Mudra, Miroslav: České národní povstání v květnu 1945. Ministerstvo obrany České republiky/Generální štáb Armády České republiky, Praha 1995

Reuth, Ralf Georg (ed.): Joseph Goebbels. Tagebücher 1924–1945. Piper Verlag, München 1999

Schramm, Percy Ernst (ed.): Die Niederlage 1945. Aus dem Kriegstagebuch des Oberkommando der Wehrmacht. Band IV: 1944/45. Bernard & Graefe Verlag für Wehrwesen, Frankfurt am Main 1965

Speer, Albert: Erinnerungen. Ullstein, Berlin 2003

Suppan, Arnold: Hitler – Beneš – Tito. Konflikt, Krieg und Völkermord in Ostmittel- und Südsosteuropa. Institut für Neuzeit- und Zeitegeschichtsforschung. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 2014

Weichselbaumer, Ludwig: Walter Brand (1907–1980). Ein sudetendeutscher Politiker im Spannungsfeld zwischen Autonomie und Anschluss. Sudetendeutsches Archiv, München 2008

 

 http://www.historieblog.cz/2020/09/komentar-karl-hermann-frank-a-cesi/#more-5020