Tomáš Krystlík
Britové Benešově exilové československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu [Kalvoda 1999]. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“.
Beneš tehdy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ [Kalvoda 1999, Moravec, F.] Jenže zde se by se muselo dostatečně vysvětlit, co vedlo Brity k jejich rozhodujícímu podílu na přípravách atentátu, což se dodnes nestalo: vyčlenit letadlo i s osádkou, vybrat a připravit parašutisty (formálně to byli britští vojáci), vybavit je falešnými doklady, oblečením obvyklým v protektorátu a podobně.
Pro atentát na Heydricha byli vybráni Kubiš s Gabčíkem, aby s dalšími skupinami československých parašutistů byli 29. 12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve pět měsíců poté, 27. 5. 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi vyvolané nečistotami v ráně. Proč tak dlouho s atentátem otáleli, se nikdo nepokusil vysvětlit.
Odvetu přikázanou Hitlerem spočívající v okamžité popravě alespoň deset tisíc Čechů dokázal 28. 5. 1942 zvrátit státní sekretář v Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank, nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí u Hitlera. Tvrdil, že on i všichni jeho spolupracovníci se „shodují v tom, že v případě atentátu jde o ojedinělý čin zinscenovaný nepřítelem, nikoli o akt velkého povstaleckého nebo odbojového hnutí zakotveného v českém národě“. A pokračoval: „Jestliže bychom nyní zatýkali a exekuovali ve velkém rozsahu, zcela by se tak opustila Heydrichova politika.“ Heydrichův postup v protektorátu podle Franka dosáhl toho, že „zbrojní průmysl pracuje na plný výkon, výrobní bitva je v plném proudu, sabotážní akce ustupují, vláda má důvěru Reichsprotektora a aktivně spolupracuje“. Masové zatýkání a masové exekuce by naopak jen daly za pravdu zahraniční propagandě, „která hovoří o velikém odbojovém hnutí opírajícím se o veškeré české obyvatelstvo“. Navíc „50 000 až 100 000 lidí, rodinní příslušníci zatčených, by bylo fakticky vehnáno do první frontové linie v boji proti nám a dobrovolně bychom se zbavili velmi cenných politických sil a ochromili bychom, anebo nechali nevyužitu spolupráci s těmi, kdož se nám dnes nabízejí k pozitivní práci. Například: protektorátní vláda, odbory atd.“ S ohledem na tyto Henleinovy argumenty Hitler svůj rozkaz zastřelit 10 000 Čechů odvolal [Brandes 1999].
O tom, že za atentátem stojí Londýn, zřejmě přesvědčil Franka šéf vyšetřovací komise Gestapa pátrající po atentátnících, kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Führerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou.“ Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos [Pannwitz].
Původcem exekuce v Lidicích Frank nebyl. Podle Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho Frank jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes 1999]. Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů přežilo 143, dětí se vrátilo z 98 jen 17.
Ale ani to, že Frank telefonoval do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě, protože k tomu existuje jen jedno svědectví, Horsta Böhmeho a žádný jiný doklad. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, tj. v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. On sám se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank, E.].
Frank dost dobře nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako Pannwitz a protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě, takže lidická odvetná hromadná exekuce by jaksi postrádala smysl. Původce nápadu vyhladit Lidice nutno hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler [Brandes 1999, Berton 1982, 2007].
Za konkrétním provedením lidické exekuce stál Horst Böhme z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes) [Brandes 1999, Berton 1982, 2007]. Detlef Brandes a Stanislav Berton jako první z historiků tedy dospěli k závěru, že Frank nebyl původcem odvetné lidické exekuce.
Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes 1999]. Podle Pannwitzovy pozdější korekce ve vlastních pamětech byly jen dvě, nicméně v závěrečné zprávě RSHA (Reichssicherheitshauptamt, Hlavní říšský bezpečnostní úřad) se uvádí šest záchytných adres v Lidicích.
Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé (!) ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo.
Dále se Gestapu do rukou dostal dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích. 4. 6. tedy Gestapo podruhé (!) Lidice bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci [Schicha – Metzing]. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.
Pět, tj. 20 % (!) z 25 československých parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených do protektorátu spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.
V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka, jejíž zaměření bylo na venkově doslova hračkou. Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, osada vypálena, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení celkem 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź) obdobně jako děti z Lidic.
V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů a Anglie a vlastní indiskrecí v místní hospodě, sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli, dovědělo se o nich Gestapo [Berton 2007]. Bernartice však vyhlazeny ani vypáleny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty (!), protože buď přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, takže by následky exekuce srovnáním vesnice se zemí byly projíždějícím na očích, nebo okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu [Brandes 1999]. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu [Brandes 1999, Pannwitz].
Pro srovnání: v Pardubicích měli parašutisté k dispozici dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jednu v Lázních Bělohrad a jednu v dalším místě (Pannwitzův rukopis je zde nečitelný).
Již na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, za přítomnosti říšského ministra spravedlnosti Franze Gürtnera Führer nařídil, aby se tehdy chystaný proces s příslušníky domácího odboje z Obrany národa (ON) odsunul na dobu po válce, aby soudy tak neprodukovaly české mučedníky. Po válce mohou být podle Hitlera odsouzeni k smrti, on jim však udělí milost a buď se deportují na nějaký ostrov, anebo poputují do čestné vazby v nějaké pevnosti, „kde budou moci v zapomenutí spokojeně skonat“. Tak to stojí i v zápisu v Goebbelsově deníku z 24. 9. 1940. V českém vydání Goebbelsových deníků tyto pasáže chybí [Brandes 2012].
Pro hypotézu, že okupační moc v případě Bernartic již nechtěla stupňovat teror vůči českému obyvatelstvu, aby si je proti sobě zbytečně nepopudila, nevytvářela mučedníky, svědčí i pozdější podobná událost. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska pod Troskami se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského Gestapa dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně Eduardem Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté a Vladimír Krajina (jak se Němci dověděli, že se tam skrývá, není známo) Gestapu předáni. Oba parašutisté unikli zatčení spolknutím cyankáli [Rosenberg], obec zůstala ušetřena. Předmětem dotyčné smlouvy potvrzené osobně i K. H. Frankem byl závazek, že nejen bude ves ušetřena represí, nýbrž že i oba parašutisté a Vladimír Krajina nebudou popraveni ani mučeni a zůstanou coby Sonderhäftlinge (zvláštní vězni) do konce války nesouzeni, jen ve vazbě a že Krajinova manželka bude na základě této smlouvy propuštěna z internačního tábora [Černý 1977]. To bylo v případě Krajiny a jeho choti splněno, ale o tom čeští historici nepíší.
Oba pozdější atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku v Británii požadavky ve střelbě a museli se podrobit reparátu. Po vysazení do protektorátu byli nuceni improvizovat, byli vysazeni jinde, jejich atentátnická akce v podstatě selhala, Heydrichova smrt byla náhodná, nastala následkem kontaminace rány nečistotou z vycpávky sedadla protrženého střepinou. Ocenění, které se pak celé akci dostalo od politiků a historiků, plyne z faktu, že Heydrich byl coby jeden z nejvyšších představitelů nacistického Německa odstraněn, což ale na diletantismu přípravy a provedení akce nic nemění.
Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace [Berton 2007]. To se opakovalo u všech britských výsadků do protektorátu až do konce války.
Zfalšované osobní protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně [Pannwitz, Berton 2007]. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie [Gebhart – Kuklík 2007]. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by Britové parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu. Z dochovaných svědectví víme, že si pro fotografie do průkazů pořizovaných ještě ve Velké Británii museli mezi sebou půjčovat několik málo sak šitých ještě ve střední Evropě, zbylých jim po jejich útěku, aby je odlišný střih britských neprozradil. Vyberte si.
To nebylo vše – nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939, takže neměli možnost si opatřit potraviny jinak než za enormní peníz na černém trhu, čímž se vystavovali značnému dodatečnému riziku. Ještě horší bylo, že je nevybavili pracovními knížkami, byť v protektorátu a v celé Německé říši panovala pracovní povinnost, takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni.
Němci se brzy po atentátu dověděli, že parašutistům z Velké Británie podle razítka vydal osobní průkazy jen jeden jediný úřad v Brně. Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Musel jim to prozradit někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace natolik, že si toho sami ve svých průkazech všimli. Jiná možnost není.
Všechny stávající osobní průkazy vydané oním jediným brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny, aby se daly snadno od těch parašutistických odlišit [Pannwitz]. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. Gestapo předpokládalo, že výsadkáři z Anglie se k pobytu nepřihlásí. To vše usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na přežití.
Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů [Pannwitz].
Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo [Berton 2007]. Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však nezasáhli, když se atentát nezdařil? Proč atentátníci nepokračovali ve střelbě z pistolí? Na nic z toho neznáme odpověď. Vyberte si.
Podle poslední rekonstrukce, provedené v roce 2012 [Gazdík 2012] vůz s Heydrichem jedoucí shora a chtějící odbočit vpravo k Vltavě objel zleva tramvaj č. 14 stojící v zastávce před zatáčkou (křižovatkou typu T). Jeho řidič musel přidat plyn, aby se vyhnul protijedoucí tramvaji číslo 14 a zespoda (z ulice, kam hodlal odbočit) přijíždějící tramvaji číslo 3, a současně vybrat ostrou zatáčku doprava. Při předjíždění stojící tramvaje č. 14 s dvěma vlečňáky po její levé straně se vůz ztratil atentátníkům stojícím na chodníku z očí, aby se nečekaně objevil asi 1,5–2 m před Gabčíkem. Atentátníci museli improvizovat a místo domluveného postupu, tj. vržení bomby Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusil jako první na Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Sten gun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit, což byla fatální chyba, a hrnul se z vozu, zastrkuje teprve zásobník do pistole (!), si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš vhodil pod vůz bombu.
Řidič Heydrichova auta celkem dvakrát zásadním způsobem chyboval. Místo aby po atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), ač byl k takovému postupu cvičen, vystavil ho bolestí zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pronásledovat Gabčíka, místo aby s raněným Heydrichem co nejrychleji ujel (druhá chyba). Po atentátu se ze stojících tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet! Ten si musel klestit cestu nadávkami a varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje. Jak vidno, bylo to s tou nenávistí Čechů vůči okupantům, jak chtějí všem namluvit čeští historici a pamětníci, různé.
V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš [Berton 2007]. Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným vchodem a současně i východem (!), ze které nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele: buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali, nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu a zakládat partyzánské jednotky [Černý 1977]. Vyberte si, potvrzeno není nic z toho.
Hypotéza o vylákání parašutistů do kostela Gestapem vychází z faktu, že Gestapo nalezlo v pardubickém bytě manželů Hany a Václava Krupkových, kde se předtím velitel vysazených britských parašutistů Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z něj přijatých včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté budou hlásit (!), a sloužícími pro verifikaci výzvy (!) k setkání se na určitém místě [Gebhart – Kuklík 2007]. Od Bartoše to byl diletantismus nejhoršího druhu.
15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů [Brandes 1999]. O něm se čeští historici zmiňují velmi zřídka, prakticky vůbec ne. Dopadením atentátníků 18. 6. sice ztratil Hitlerův rozkaz smysl, nicméně Frank po válce vypověděl následující: „Ještě před polapením a zneškodněním Heydrichových vrahů, myslím, že to bylo 15. června, jsem z Berlína obdržel rozkaz nechat zatknout a zastřelit 30 000 politicky nespolehlivých a podezřelých Čechů, protože ještě nebyli nalezeni vrazi Heydricha a jejich pomocníci. Vyjádřil jsem u Himmlera své pochybnosti ohledně takového rozkazu a vyžadoval jsem, abych o tom směl hovořit s Adolfem Hitlerem. Už 16. června jsem byl povolán do jeho hlavního stanu ve Východním Prusku. Adolfu Hitlerovi jsem objasnil, že stojíme před dopadením pachatelů a že takové přísné opatření považuji za politicky nemoudré, protože mezi 30 000 Čechy, kteří by měli být zastřeleni, by se nacházeli převážně nevinní a slušní lidé, jejichž rodinní příslušníci a přátelé by pak přivedli na scénu armádu 300 000 pomstychtivých Čechů, čímž by byla citelně narušena spolupráce s celým českým národem. Zdůraznil jsem, že je třeba zvážit, že atentátníci nebyli žádní protektorátní Češi, nýbrž agenti z Anglie, kteří tu jen byli vysazeni, a že to nevypadá na vinu protektorátních příslušníků na atentátu. Řekl jsem, že ve skutečnosti neexistuje žádné početně významné odbojové hnutí. Také jsem ještě zdůraznil, že bychom neměli nepřátelské propagandě dodávat žádné nové důvody pro to, aby se na nás vrhli. Hitler se mým odůvodněním zpočátku vzpíral, ale přeci jen naši rozmluvu ukončil slovy: ‚Nemohu se zcela přiklonit k vašim vývodům.‘ Nicméně poté dal Himmlerovi pokyn, aby rozkaz zrušil.“ [Frank, E.].
Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 [Brandes 1999], podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, osm za falešné obvinění jiného (!), 477 pro schvalování atentátu [Brandes 1999]. Rozkazy k popravám nedával K. H. Frank, nýbrž je z titulu svého postavení protektora podepisoval zastupující říšský protektor Kurt Daluege. Ten také nařídil, že osoby, které se v souvislosti s atentátem vyjádří nepřátelsky na adresu Říše, schválí atentát nebo k němu zaujmou pozitivní postoj, budou odsouzeny stanným soudem a zastřeleny. Zastřelení má být vždy v dotyčném okrese i s odůvodněním oznámeno obyvatelstvu na plakátech [Küpper]. Naprostá většina udání přišla od Čechů. Což už jen kvůli počtu Němců v protektorátu tomu tak být muselo, protože tvořili jen kolem 4 % obyvatelstva.
Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě 252 příbuzných a pomocníků parašutistů [Brandes 1999]. Naživu a bez újmy zůstalo příbuzenstvo Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky [Berton 2007].
88 osob a čtyři města dostaly vysoké finanční odměny za pomoc při dopadení atentátníků, dohromady 15 399 000 korun, z toho parašutisté Karel Čurda a Viliam Gerik po pěti milionech korun. Oněch 88 odměněných osob není vyděleno podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se může jednat o 76 Čechů [Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha].
Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční, britské armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl zásadně proti [Berton 2007].
Benešův hlavní záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Do zimních měsíců 1944–1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se o odboji vůbec mluvit [Brandes 1999].
Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odboji [Straus-Hupe, Kalvoda 1995]. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou mlčí.
Heydrich s Frankem brzy dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu – hlavně tabáku, cigaret a alkoholu. Heydrich po několika měsících nechal zvýšit příděly plošně všem Čechům. Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), kulturní akce zdarma, značně zvýšil, rázem v průměru o 75 %, vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti (za první republiky bylo jen pro členy odborů), sociální pojištění služek (do té doby nebylo), zdravotní pojištění důchodců (za první republiky neexistovalo). Snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800 [Brandes 1999]; tento trend se udržel i po jeho smrti.
Heydrich se všude pohyboval proti předpisu bez ozbrojené ochrany, sám většinou neozbrojen, se slovy, že ozbrojeného doprovodu mu netřeba, protože ho Češi milují; podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu [Pannwitz]. Když jej říšský ministr pro zbrojení a munici Albert Speer navštívil v Praze a totéž mu vytýkal, s úsměvem mu odpověděl: „Češi nezabíjejí, Češi udávají.“ Jezdil v otevřeném voze bez ochranné stráže a bez zamontovaného ocelového plátu za zadním sedadlem, což bylo též proti říšskému předpisu a příčinou jeho skonu.
Vůbec nejpravděpodobnějším a nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše [Brandes 1999]. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… t. j. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ [Brandes 1999] Tento důvod čeští historikové zamlčují.
Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl Beneš a František Moravec. Stanislav Berton shrnuje příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu: (1) provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, (2) obava z uzavření separátního míru in spe se všemi důsledky pro obnovení ČSR, (3) odčinění Mnichovské dohody, (4) získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR následkem v podstatě Benešem plánovaných německých represálií vůči Čechům po atentátu. A přidává další, pátý možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se pak přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bartíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí. Spekuluje se, že jím byl Martin Bormann. Další podrobnosti nejsou známy [Berton 1982]. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb, což se nedá pro nepřístupnost ruských archivů doložit ani vyvrátit, mohl plnit atentátem na Heydricha též přání Moskvy. Vyberte si.
Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti, i když to byla zahraniční akce. Předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí následných represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe – počítal s 50 tisíci až 100 tisíců pobitých Čechů. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo [Kalvoda 1999].
Válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale bylo nalezeno jen 17 % dětí z Lidic a Ležáků! Oblíbený argument českých historiků, že se jednalo a nacistickou mstu vykonanou na dětech, neobstojí – kdyby šlo o mstu, tak by musely lidické ženy vykazovat přibližně srovnatelné procento ztrát jako jejich děti. Proč tedy takový nepoměr?
Tuto otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil. Nebylo to snad přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována nebo svěřena německým rodinám do péče a po válce zůstala nevypátrána? [NA, sg. 110–4/65; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949] Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 v pojízdných plynových komorách KZ Kulmhof blízko Litzmannstadtu za pravdivé navzdory tomu, že důkazy chybí, tak je ale vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 korespondence mezi německými úřady.
Pars pro toto uveďme dopis osobního referenta německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführera Roberta Giese členu osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführeru Rudolfu Brandtovi ze 13. 6. 1944, kde potvrzuje: „Standartenführer Sollmann prohlásil… že přichází v úvahu převzetí rasově hodnotných dětí Lebensbornem jen do šesti let, v jednotlivých případech dětí do dvanácti let, protože u starších, jak ukazuje praxe, doprovázejí jejich adaptaci v německých rodinách vesměs obtíže. Velitel Sipo a SD v Praze (SS-Oberführer Erwin Weinmann) přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřeli v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Heinricha Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo bývalo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (zařízení české, nikoli německé) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“ Podle českých historiků byly tyto lidické a ležácké děti již téměř dva roky po smrti!
Gies dále pokračuje: „Velitel Sipo a SD (SS-Oberführer Erwin Weinmann) se již začátkem roku 1943 snažil získat od RSHA rozhodnutí, jak naložit s dětmi nacházejícími se v internačním táboře a v dětském domově, které nebyly shledány poněmčitelnými, a navrhoval jejich odtransportování na východ. Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat.“ [Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65; Brügel 1974; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949, důkazní dokument IMT NO-435] Nedá se předpokládat, že by čeští historici o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici pod nosem v Národním archivu v Praze.
Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Jinými slovy, StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již léta tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že alespoň část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo, protože jinak by pátrání StB postrádalo smysl.
Zdroje:
Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech. Aktuálně.cz, 8. 6. 2012. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/dokumenty-zachycuji-jak-stb-jeste-25-let-po-valce-/r~i:gallery:27106
Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982
Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Černý, Václav: Pláč Koruny české. ‘68 Publishers, Toronto 1977
Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994
Gazdík, Jan: Atentát proběhl jinak, Heydrich jel rychleji a kličkoval mezi tramvajemi. In: iDnes 19. 10. 2012, http://zpravy.idnes.cz/nova-zjisteni-k-atentatu-na-heydrich-dv4-/domaci.aspx?c=A121018_161329_domaci_jav
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ‘68 Publishers, Toronto 1977
Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65
Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend. Poznámky a předmluva Stanislava Bertona. In: CS-magazín 4/2007, www.cs-magazin.com
Rosenberg, Peter: Der „Fall Leimer“: Hakenkreuz nebst Hammer & Sichel. Wie der tschechische Widerstand mit der Gestapo einen Vertrag aushandelte. Das Ostpreußenblatt 15. 5. 1999
Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main 1995
Straus-Hupe, Possony: International Relations. McGraw Hill Book Co. Inc., New York 1950
Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949
(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy 10. 6. 2012. www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Po-lidickych-detech-patrala-i-StB-v-60-letech-235554
Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha z fondu zřízeného říšskou a protektorátní vládou, seznam odměněných osob. NA, inv. č. 678, sg. 109 – 4/426, 1942, evid. j. ka 34. www.badatelna.cz
https://blisty.cz/art/108356-jak-tomu-bylo-ve-skutecnosti-s-atentatem-na-heydricha.html
