Tomáš Krystlík
Václav Junek zveřejnil v Našem směru článek o
československém opevnění pod názvem Jak to bylo
s československým „betonem“? (http://nassmer.blogspot.cz/2014/08/jak-to-bylo-sceskoslovenskym-betonem.html#more).
Celkem čtivý článek, až na to, že vysvětlení jím podávaná v závěru článku, proč
byla opevnění budována, podíváme-li se na ně podrobněji, neobstojí.
„V inkriminovaném
čase muselo být jasné, že prostě nestačí a ani nestihne posloužit účelu, jemuž
údajně měla sloužit především.“ Ano, jenže existovaly okolnosti,
které vnímání skutečnosti zkreslovaly. Většina generálů československé armády
byla původním povoláním účetní nebo učitelé. Hlavním jejich kvalifikačním předpokladem
bylo, že to byli zběhové z rakouské armády, tedy legionáři. Po válce byli vyškoleni
válečnou školou ve Francii s vyučovacím jazykem pouze francouzským, aniž mnohdy
francouzštinu dostatečně ovládali. Zkoušky skládat nemuseli, takže bylo jedno,
zda přednáškám rozumějí nebo ne. Francouzská vojenská doktrína byla již tehdy
zastaralá: statické vedení bojů s rozkazy pedantně rozepsanými až po čety. Opravdu
vojensky vzdělaní důstojníci z rakouských vojenských škol byli z nové československé
armády až na naprosté výjimky vyházeni, takže armádě veleli nejvyšší velitelé
se znalostmi nejvýše poddůstojnickými. Ti rozhodli o výstavbě pevností a to
proti vůli francouzských vojenských expertů, kteří jejich výstavbu neschválili.
„Opevnění mohlo
sloužit jako prostředek k maximálnímu národnímu vzepjetí a posilování vůle
národa k obraně za každou cenu.“ Omyl. Všichni Češi se spoléhali na
uzavřené smlouvy, že spojenci v případě ohrožení přispěchají Československu
neprodleně na pomoc. Páně Junkův důvod by platil jen tehdy, kdyby si Češi uvědomovali,
že hlavní tíha vojenského střetu spočívá v podstatě výhradně na nich. Tak tomu
nebylo.
„Československé
pevnosti měly posílit vojenskou pomoc spojenců v pravou chvíli.“ Neměly.
Měly pouze odstínit nepřátelské útoky vůči ustupující československé armádě do
doby, než se vojska stáhnou na Slovensko a tam vyčkají akcí spojenců. Důkaz:
Nejtěžší pevnosti se budovaly na slezských hranicích, protože se očekávaly
útoky proti ustupující československé armádě ze Slezska (s anšlusem Rakouska
plány výstavby nepočítaly), na severozápadě a jihozápadě se výhradně budovala lehká opevnění.
(Opevnění) „sice do
značné míry posloužilo jako výrazný odstrašující moment, ale… nebylo ve svém
celku v září 1938 schopno efektivní strategické obrany. A ještě dlouho
nebyla žádná naděje, že tomu tak bude.“ Betonové pevnosti nikoho neodstrašily,
zejména ne Německo. Kdyby tomu bylo opačně, tak by Německo mobilizovalo a
rušilo československou mobilizaci, kde mohlo, aby snížilo případné své ztráty v
nastávajícím vojenském střetu. A to neučinilo, ba ani nehlo prstem.
„Tohle všechno Dr.
Edvard Beneš jistě dobře věděl.“ Mohl vědět, je však otázkou, zda to bral v
úvahu. Jediné, o čem se dá dokázat, že vědět musel, bylo, že Francie na pomoc
Československu nepřijde. Proto se pokusil pomocí jestřábů ve francouzské vládě
vyvolat v září 1938 státní převrat ve Francii a výměnu vlády. O svržení
Chamberlainovy vlády a jeho nahrazení Německu nepřátelským Churchillem, se snažil
pomocí spolku Focus i ve Velké Británii. Objektivně posuzováno, chtěl kvůli českému
útlaku percentuálně největší menšiny v Evropě zatáhnout Francouze, Brity i Rusy
do evropské války. Nevyšlo mu to.
