Tomáš Krystlík
Pokud vím, tak v tomto století se nikdo ve sdělovacích
prostředcích nepokusil vznik bludu o české důležitosti, nadřazenosti nad jinými
etniky, pocitu, že Češi jsou národem, ke kterému všichni s obdivem vzhlížejí,
vysvětlit. Natožpak, aby proběhl jakýsi národní diskurs o tomto jevu. Jak tedy ono
falešné české přesvědčení o vlastní výlučnosti vlastně vzniklo?
Když se delegáti
Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším
tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za
miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil,
že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset
rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy
delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav
Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy
nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je
přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem
neohradili.
Ačkoliv
prezident Masaryk byl i za hranicemi populární, Češi jako národ nikoliv.
Dokumentují to nevlídná, ba ledová přijetí, kterých se dostávalo
československým sportovcům i ve státech přátelských jako byla Francie, či
neutrálních jako Švýcarsko. Vyvrcholilo to v roce 1931 na mistrovství světa v
ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům
urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva,
volalo se „Fuj!“, „České svině!“ a jásot zazníval, byl-li některý
československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu,
proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením,
že Češi jsou „miláčky Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“. Vysvětlení se
většinou nalézalo v „prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům
přinášeli světlo“. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, které
dráždily menšiny i Slováky a v cizině vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo,
že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci“.
Josef
Schieszl z Kanceláře presidenta republiky k tomu mínil, že daleko oblíbenější
Holanďané ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně
neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa… Snad jest
tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně
řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného
života… Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní
kolektivum, abychom sami nemusili nic dělati, a pokud něco děláme, abychom za
to nebyli zodpovědni“.
V pražském
deníku Deutsche Zeitung Bohemia se
psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům, což vše
Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany… Prusové jsou… neoblíbeni ve
světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro
tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany.“ K tomu Alfred Fuchs mínil:
„To, že Čechům chybí vlastnosti… zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní
nejistoty.“
Švéd
Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou
sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme
Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou, bez nejmenší
pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho,
kdo by chápal proč… Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost
Čechů faktem“.
Že se bludy
o vlastní výjimečnosti v českých myslích mezi válkami dokonale zabydlely,
dokládá i údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské
konferenci a uváděný v několika odlišných verzích. Historik Zbyněk Zeman
upozorňuje, že s jistotou jde o podvrh neznámého autora z podzimu 1938. V dopisu
se též pravilo: „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a
vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím
demokracie… přerostli jsme… svým pokrokem i demokracie západní, tzv.
přátelské". Důsledkem bylo, že se Československa „západní vládci báli“,
zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice.
Rozpad
československého státu vznikem protektorátu a slovenského státu způsobil, že
Češi mimořádně upnuli svou pozornost k evropskému a světovému dění, k
mezinárodním reakcím, i údajným, na dění v českých zemích a zároveň k pocitu
vlastní výlučnosti, což mělo za následek, že se ve sdělovacích prostředcích
začaly preferovat domácí události – zprávy domácí, jakkoliv málo významné, předcházely
zahraniční. Trend je patrný do dnešní doby.
Důsledkem
českého malformovaného myšlení bylo přesvědčení vycházející z domácích
odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká
otázka. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu
méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy
jsou pupkem světa“. České národní přesvědčení obsahovalo útěchu a
zadostiučinění, že západní velmoci, které údajně nechaly v roce 1938 ČSR
napospas Hitlerovi a nedovolily Čechům bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů
vést boj vyvolaný pádem československého státu. Od toho byl jen krůček ke
všeobecně rozšířenému českému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm,
kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se
původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a
s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním
území. Češi jako jediní se těšili na válku!
Výše
uvedená představa byla i mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po
celou dobu okupace. Přesvědčení, že „jiní nám vybojují svobodu“, bylo spojeno
se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou
pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická
a velmi nemorální. Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí,
skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že
jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes),
loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím
osvoboditelům.
Od konce války se na bludu, že Češi a Česko jsou středobodem
světa, prakticky již nic nezměnilo.
Zdroje:
Klimek, Antonín: Velké dějiny
zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Tesař, Jan: Traktát o „záchraně
národa“. Triáda, Praha 2006
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš.
Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Stredobodem-sveta-359812
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Stredobodem-sveta-359812
Sháníte nějaký knižní titul? Podívejte se do www.megaknihy.cz, www.megaknihy.sk, do websites druhého
největšího internetového knihkupectví v ČR.