Tomáš Krystlík
Čeští historici neváhají pro udržení líbivých národních mýtů lhát, až se jim od huby práší a neuvažující jedinci, jako Petr Žantovský (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-136-dil-SdP-a-reseni-ceske-otazky-625674) šíří ony lži dál, vydávaje je za posvátnou pravdu. Prochází mu to, protože vyvrátit jím uváděné rozsáhlé citace z publikací vyžaduje ještě více místa a přetěžuje čtenářovu schopnost se soustředit. V případě Grundplanungu O. A. je podvod natolik zřejmý, že se dá na něm lehce prokázat, jak čeští dějepisci lžou.
Neexistuje dokument, výrok nebo svědectví, které by alespoň náznakem doložily, že Konrad Henlein a vedení SdP před 21. 9. 1938 usilovali o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítali! Historici, kteří k tomuto závěru došli, Stanislav Biman a Jaroslav Malíř udávají, že K. Henleina přesvědčilo teprve přijetí britsko–francouzského ultimáta československou vládou 21. 9. 1938, tj. souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k Říši. Přípravné práce k tomu Henlein zahájil teprve 22. 9. 1938. Že byl Henlein s celým vedením SdP s výjimkou K. H. Franka do poslední chvíle ostře proti říšským záměrům zničit vojensky ČSR, neodstoupí-li mu Sudety, i proti připojení Sudet k Říši, je jiná kapitola.
Jediný, na první pohled vágní dokument, který podle českých historiků údajně potvrzuje přípravu SdP k odtržení Sudet, je Grundplanung O. A. (Základní plánování O. A.). Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Právě překlad tohoto dokumentu uvádí P. Žantovský ve svém článku. Nedatované (!) a nepodepsané (!) strojopisné memorandum bylo po válce podle historika Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři, podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemích a zlikvidovat český národ. Velmi pozoruhodné je, že o tomto memorandu nikde neexistují zmínky, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není, ba ani zmínka v jiných dokumentech o jeho existenci!
Po válce bylo Grundplanung O. A. předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s Hansem Krebsem a K. H. Frankem; základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka a poprvé bylo téměř celé publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až začátkem 60. let. V internetu lze nalézt fotokopie textu Grundplanung O. A. vydávané za originál, i jeho český překlad pod www.fronta.cz/dokument/sudetonemecka-strana-grundplanung-1938. Podrobíme-li text a okolnosti jeho vzniku analýze, objeví se nesrovnalosti zásadního rázu.
Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše německy psané nebo tištěné vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, takže dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny a pro další dějepisná bádání ztraceny. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony a proč byl nalezen zrovna v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců, a ne s prohlížením a hledáním dokumentů?
Podezřelá je také okolnost, že onoho memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní, ke kterému se svým textem přímo nabízí, a že až do konce 20. století nikdy nebylo zveřejněno celé!
Hned na začátku textu Grundplanung O. A. se objevuje nesmysl, který žádný Němec se základními znalostmi dějepisu nemůže zformulovat: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ) zanikla roku 1806 a německé státy byly sjednoceny coby Německá říše (Deutsches Reich) až v roce 1871! V mezidobí neexistovalo nic, co by se dalo nazvat německou říší, jen od roku 1815 do roku 1866 volný svazek německých států zvaný Německý spolek (Deutscher Bund), ke kterému patřily i české a rakouské země (ne už uherské) a který zasahoval právě až k západní uherské hranici v Malých Karpatech.
Dále se v dokumentu, údajně zhotoveném SdP, řeší říšskoněmecké geopolitické problémy, které se sudetských Němců netýkaly, o kterých rozhodovat za Říši nesměli, ba ani o nich vědět nemohli, které vznikly (!) až po rozpuštění SdP, což je další indicie, že dokument je podvržen. Příklady. „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ To nastalo teprve v prvních měsících roku 1939, kdy SdP již neexistovala. Zcela irealisticky plánovali údajní sudetoněmečtí autoři Grundplanungu O. A. i německá osídlení podél budoucích průplavů Odra–Labe a Odra–Dunaj a dálnic, hlavně kolem dálnice Vratislav–Vídeň, což byla pozdější a výhradně říšskoněmecká záležitost, o které v době údajného vzniku memoranda nevěděli a vědět nemohli.
Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP, jako připojení slezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“) a doporučovaná manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“), přičemž Konrad Henlein ještě 7. 8. 1940 varoval, že Němec, který si zvolí českého partnera, nebude přijat do NSDAP, stávajícím členům strany hrozil v důsledku toho vyloučením. Připojení odstoupených slezských území ke Slezsku místo k Reichsgau Sudetenland prosadila Německá říše teprve po obsazení pohraničí a to proti vůli Henleinově a sudetoněmeckého vedení. Říšská podpora smíšených manželství silně odporovala zamýšleným sudetoněmeckým představám o asimilaci a o oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Konrad Henlein. Říšská státní správa a SS se ke smíšeným sňatkům s Čechy stavěly vlídně, protože to vyhovovalo plánům SS k asimilaci českého obyvatelstva, tj. co nejvíce jich přenárodnit. To jsou další věci, o nichž SdP a její vedení nemohly mít v roce 1938 ani potuchy.
Při zkoumání fotokopií údajného originálu v internetu je nápadné, že „ß“ je psáno zásadně jako „ss“, což Němec neučiní; jedině Češi a Švýcaři byli zvyklí nahrazovat „ß“ „ss“. Dokument mohl být napsán na českém psacím stroji, kam se „ß“ na klávesnici nedostalo pro nedostatečný počet volných kláves vyčerpaných písmeny s diakritikou, ale proč je pak háček v Kramářově příjmení doplněn ručně perem? (Na psaní diakritických znamének ve jménech byli Sudetoněmci alespoň u obecně známých osobností zvyklí, např. známý poslanec za sudetoněmeckou stranu Bund der Landwirte Franz Křepek byl Němec a trval na psaní „ř“ ve svém příjmení.)
Grundplanung O. A. není ani datováno ani podepsáno, není v něm ani uvedeno, kdo a kde je měl podepsat, chybí i obligatorní douška, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost, nemá oporu v jiných dokumentech, není jimi zmiňováno (!), originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv Ministerstva vnitra ČR nepředložil ani nepodepsaný, nedatovaný „originál“, nýbrž pouze jeho fotokopii, pocházející z nedávné doby. Patrně stejnou, která je v internetu. Vypovídací hodnota takového dokumentu je mizivá a sporná, označovat jej za akční program SdP je chybné.
A kdy mělo být Grundplanung O. A. zformulováno? Podle věty: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje (Petržalka) připadne Německé říši“ je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938, protože předtím by Petržalka připadla Rakousku! Další věta dokumentu: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, například Kramářem“ vymezuje vznik dokumentu zase do doby, kdy Kramář ještě žil, tedy do období před jeho smrtí 26. 5. 1937. Ona věta o Kramářovi nebyla historikem Václavem Králem podle něj v kompletním překladu Grundplanung O.A. zveřejněna. Proč? Spojíme-li časová vymezení vzniku dokumentu z poznámky o Petržalce a o Karlu Kramářovi, máme v ruce nezvratný důkaz, že memorandum Grundplanung O. A. vlastně nemohlo vzniknout – muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938, což je nemožné.
Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je falsum, téměř s jistotou české. Podle všeho se jedná o poválečný podvrh, přímo vyžádaný z nejvyšších míst československého státu, nebo s jejich vědomím a posvěcením, který měl diskreditovat SdP a prokázat její napojení k národně socialistickému Německu ještě před rokem 1937. Jenže autorům proklouzlo do falzifikátu mnoho chyb. Pomineme-li rozpor v dataci vzniku dokumentu a základní neznalosti německého dějepisu, tak se dokument snaží podsunout Sudetoněmcům říšskoněmecké úmysly a plány, které jim známy být nemohly a vyvstaly až po odstoupení československých území Německu a rozpuštění Sudetoněmecké strany.
K čemu takové falšovatelské úsilí mělo sloužit? Kromě využití v procesu s K. H. Frankem mělo memorandum přehlušit svědectví Čechů, dosvědčující diametrálně odlišný vztah většiny sudetských Němců k československému státu, než se traduje v české historiografii. Jedno z nich podává Hubert Ripka, pozdější němcobijce a strůjce vyhnání Němců českých zemí (!), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které vypuklo tři dny po Hitlerově sjezdové řeči v Norimberku 12. 9. 1938, napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce)… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vnesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno, stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne československou mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš na sudetoněmecké obyvatelstvo nezapůsobilo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“
Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech píše, že ještě v druhé polovině září 1938 byla většina německého obyvatelstva českých zemí loajální k ČSR. Což nepřímo dosvědčuje i velmi vysoké procento Sudetoněmců, které uposlechlo mobilizačního rozkazu, udává se, že to bylo 85 %. Existují i jiné odhady, například Antonín Klimek uvádí, že necelá jedna třetina Němců českých zemí mobilizačního rozkazu neuposlechla.
Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé propagandě už za války, natož po válce. Náklad knihy se nedal skoupit, což autor zřejmě předvídal, proto byla neprodejná a byly jí poděleny britské knihovny a instituce. Podle australského historika Stanislava Bertona, který cituje Karla Lochera, prohledávali muži Františka Moravce britské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla nikdy přeložena do češtiny, Československo před světem razilo a dodnes razí mýtus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrínou poválečné ČSR, lží, na níž je založen poválečný československý stát.
O míře nacionálně socialistické orientace Sudetoněmců a z ní odvoditelné snaze o secesi od ČSR svědčí i následující fakta. Při komunálních volbách 22. a 29. 5. 1938 a 12. 6. 1938 zvolilo SdP v převážně německých volebních krajích 90 %, 92 % a 90,9 % německého obyvatelstva českých zemí (jiné zdroje udávají 85–93 % hlasů), zbytek volebních hlasů připadl většinou sudetoněmecké sociální demokracii DSAP, která si v některých obecních zastupitelstvech nicméně zachovala většinu. Jelikož v programu SdP, ale i dalších sudetoněmeckých stran, chyběl jakýkoliv požadavek secese od ČSR (!), karlovarské požadavky jakožto její program ji ani náznakem neobsahovaly, lze výsledek voleb interpretovat coby plebiscit s výsledkem, že téměř všichni voliči z řad německého obyvatelstva českých zemí (přes 90 %) volící kandidáty SdP hlasovali pro autonomii v rámci ČSR, proti odtržení a proti připojení k Říši! Když byla po 30. 10. 1938 SdP se svými 1 320 193 členy rozpuštěna, přešlo do NSDAP jen 450 000 jejích členů (Arnold Suppan udává 420 000). Lze jen spekulovat, kolik z nich tak učinilo z utilitaristických důvodů, ale v každém případě většina členů SdP do NSDAP nepřešla. Vladimír Mertlík uvádí, že obrovský nárůst nových členů SdP po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl způsoben i fámou mezi Němci českých zemí, že tomu, kdo nebude mít legitimaci SdP, bude zabaven majetek. V rozšiřovaných letácích pak stálo, že po 31. 5. 1938 již nikdo do SdP přijat nebude. Kdo tuto šeptandu vypustil a co bylo jejím motivem, se neví.
neděle 31. května 2020
středa 13. května 2020
České lži. Pražské povstání bylo zbytečné. Partyzáni verbovali lidi Gestapa. Beneš? Asi agent SSSR, říká Tomáš Krystlík
„Přeceňuje se jeho význam vojenský i pro konec války. Nic
neovlivnilo, jen zahynula řada civilních osob. Válka by v Praze a kolem Prahy
skončila tak jako tak a navíc prakticky ve stejný okamžik jako s Pražským
povstáním, avšak bez zbytečných civilních obětí,“ uvádí o Pražském povstání
publicista a spisovatel Tomáš Krystlík. Vysvětluje i proč si myslí, že pokud by
nás osvobodili Američané, prezidentu Benešovi by hrozilo, že by musel abdikovat
i s vládou a vypsat volby. Označuje za nepravdu rozšířené tvrzení, že dohoda o
demarkační linii byla sjednána na konferenci v Jaltě, že tamtéž se rozhodlo, že
ČSR připadne do sféry sovětského vlivu či že transfer československých Němců
schválili spojenci.
Jaký je hlavní smysl připomínání konce druhé světové války?
Aby se neopakovaly ony hekatomby mrtvých, zraněných,
zbavených majetku, státní příslušnosti, cti, domova.
Co si myslíte o čím dál častějším přístupu k hodnocení druhé
světové války, že všechnu tuto hrůzu způsobili jacísi „nelidé“, nacisté, a
nikoli příslušníci jednoho velkého, kulturního a civilizačně velmi vyspělého
státu, který si tehdy vsugeroval, že může všechno, neboť je „über alles“?
Každý národ nebo sociální skupina, mají-li příležitost,
mohou svého postavení zneužít a také zneužívají. Jak ukázaly pokusy amerického
profesora psychologie Philipa Zimbarda a dalších se studenty, velmi lehce lze
je k tomu svést. Všechny překvapila snadnost, jakou se dali přemluvit nejen k vědomému
fyzickému mučení svých studentských kolegů, nýbrž i ke stupňování jejich
strádání, jejich bolesti.
Bývalý prezident Václav Klaus k letošnímu výročí uvedl, že
viníci této hrůzné války, respektive jejich potomci, se už oklepali a začínají
ji vykládat novátorsky. Její příčinu a svou vlastní vinu zamlčují. Zdá se jim,
že přišel čas konstruovat novou budoucnost, do které se události druhé světové
války nehodí. Dal byste mu za pravdu? Je v zájmu nějaké budoucnosti přepsat
realitu největšího válečného konfliktu v dějinách?
Nejde o „oklepání“, „konstrukci nové budoucnosti“, ani o
„novátorský výklad“, to jsou páně Klausovy bludy, nesmysly. Pár jedinců jen
usiluje zjevit ostatním pravdu o minulosti. Tento trend se začíná větší měrou
projevovat teprve dnes, protože vítězní spojenci udělali vše, co bylo v jejich
silách, aby svou spoluvinu za vznik druhé světové války a za holocaust svalili
výhradně na bedra Němců, aby se nikdo nedověděl, jak se podíleli na vypuknutí
druhé světové války, jak ignorovali šoa, ač o jeho průběhu a rozsahu byli
informováni. Jediný státník, který chtěl židům pomoci, byl W. Churchill, ale
jeho snahy paralyzoval jeho vlastní vládní kabinet v čele se zuřivým
židobijcem, ministrem zahraničí R. A. Edenem. Dalším radikálním antisemitou,
který ovlivňoval v této věci celé počínání vlády USA via prezident F. D.
Roosevelt, byla jeho manželka Eleanor. Nutno se zmínit, že ve Velké Británii a
zejména v USA byl antisemitismus obyvatelstva již před válkou značně rozšířen. Laskavou
spojeneckou péčí jsou nejen zmanipulované nálezy IMT (International Military
Tribunal at Nuremberg, Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku, 20. 11.
1945 – 1. 10. 1946), nýbrž i zcenzurována ADAP říšského ministerstva zahraničí
(Akten zur deutschen auswärtigen Politik, Akta k německé zahraniční politice)
vydaná přímo západními spojenci v 50. letech ve SRN. „Správný“, tj. spojenecký
výklad německé historie byl ve SRN do budoucnosti preventivně zajištěn článkem
7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung
entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení,
tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku
Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a
rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby
pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku
7, odst. 1 Předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při
podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in
Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu,
Zwei-plus-Vier-Vertrag), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé
školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních
činitelů se musely a nadále musejí tímto ustanovením, tedy západními spojenci
určenými „pravdami“ dodnes řídit.
V Česku se v posledních letech výrazně posunul pohled na
osvobození země. Zatímco do roku 1989 se nemluvilo o osvobození západního území
americkou armádou, nyní je pomalu otázkou odvahy zmiňovat roli Rudé armády a
rok od roku se nekriticky zveličuje vojenská role Spojenců. Jak bychom měli na
přínos velmocí pro naše osvobození pohlížet bez ideologických brýlí?
Část republiky obsadila Rudá armáda, další část americké
vojsko. Nic více, nic méně. Otázkou je, co by se stalo, kdyby se Rusové dalšímu
postupu Američanů do českých zemí nebránili. Pokud by Američané směli
postupovat dál, tak by minimálně prakticky celé Čechy obsadili. To by pak mělo
svůj vliv na vnitropolitické poměry v ČSR. Navzdory tomu by se Československo
asi i tak stalo sovětským satelitem, protože SSSR si svými parašutisty již za
války vytvářel síť poválečných kolaborantů se sovětskou mocí. Cílem
partyzánských velitelů vysazených sovětskými letadly bylo získávat české
spolupracovníky hlavně z řad konfidentů Gestapa coby sovětskou pátou kolonu v
poválečné ČSR, nechával je podepisovat vázací listiny. Tím se vyhnuli
potrestání. Bojovat proti Němcům bylo pro partyzánské skupiny řízené
parašutisty z SSSR jen věcí druhořadou, pouhou zástěrkou pro vytváření sítě
agentů. Obdobně získával Sovětský svaz své agenty prostřednictvím osvětových
důstojníků ve Svobodově armádě v SSSR. Sám Ludvík Svoboda se ve svých pamětech
přiznal, že byl zverbován NKVD. Nakonec dalším zverbovaným sovětským agentem byl
pravděpodobně i sám prezident Edvard Beneš.
Před rokem vyvolalo u příležitosti 8. května velkou
pozornost vyjádření expremiéra Mirka Topolánka, který na sociálních sítích
uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl
ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná
území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let“. Lze dát bývalému
premiérovi za pravdu?
Ano, naprosto.
Ve svém loňském textu Nepravdy o konci války píšete o
zveličování významu Pražského povstání. V čem je zveličeno?
Přeceňuje se jeho význam vojenský i pro konec války. Nic
neovlivnilo, jen zahynula řada civilních osob. Válka by v Praze a kolem Prahy
skončila tak jako tak a navíc prakticky ve stejný okamžik jako s Pražským povstáním,
avšak bez zbytečných civilních obětí.
Také ve zmiňovaném textu píšete, že pokud by Prahu
osvobodili Američané, prezidentu Benešovi by hrozilo, že by musel abdikovat.
Můžete vysvětlit proč?
18. 7. 1941, smluvně uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku
ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou i Československé republiky
Sovětský svaz. Plně tedy uznal prozatímní londýnskou exilovou vládu a pro
Beneše učinil důležité vyhlášení, že z hlediska Sovětského svazu Mnichovská
dohoda neexistuje. Tentýž den Beneš smlouvu podle příslušného dekretu
prezidenta republiky sám ratifikoval. Beneš pak obratem varoval západní
spojence, že nebudou-li neodkladně následovat sovětského příkladu, ponechají
poválečnou ČSR na pospas protizápadnímu komunistickému režimu. Prvního výsledku
se dočkal již za několik hodin - ve stejný den zrovnoprávnila britská vláda
československou s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra
zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, byť ji ještě neuznala za
představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově
memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště
pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní
československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické
československé ústavy.“ Tak to v Benešově memorandu doslova stálo a bylo to
podmínkou britské vlády pro plné uznání Beneše a jeho exilové vlády. Tím se
československá vláda jednoznačně zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a
prezident s ní a podrobí se volbám, což po válce nedodržela. Eden dále
pokračoval: „Vláda Jeho Veličenstva se také nezavazuje, že uznává a bude
podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“ Tedy neprohlásila
Mnichovskou smlouvu na neplatnou. USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7.
1941 československou vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní a výslovně
poukázaly na to, že to neznamená uznání příštích československých hranic, ani
Benešova postavení coby prezidenta. V otázce předválečných hranic a neplatnosti
Mnichovské dohody se od samého počátku připojily ke stanovisku britskému. V
americkém aide-mémoire se pak uvádělo: „Vztah mezi dvěma vládami neznamená
závazek ze strany americké vlády s ohledem na hranice území Československa nebo
na právní plynulost československé vlády vedené dr. Benešem.“ Kdyby ČSR
osvobodila anglo–americká vojska (zřejmě by stačilo obsadit jen hlavní město),
v praxi Američané, musel by Beneš po příjezdu do vlasti s celou vládou, jak
slíbil, abdikovat a vypsat volby. Dalším důsledkem obsazení Československa
západními spojenci by bylo obtížné obnovení předválečných hranic, protože
zejména britská vláda se v této věci nehodlala vázat, což důrazně několikrát
předtím učinila. Mohlo by se tedy stát, že všechny národy, které před válkou
žily v ČSR (Češi, Slováci, Němci, Poláci, Moravští Charváti, Maďaři, Rusíni, Rumuni)
by si mohly svobodně zvolit, zda chtějí s Čechy být ve stejném státě, nebo
nechtějí, a ve kterém státě pak chtějí žít. Tím by se Československo
pravděpodobně rozpadlo.
Jaké další nepravdy se podle vás objevují o konci války v
českých zemích?
Že dohoda o demarkační linii byla sjednána na konferenci v
Jaltě, že tamtéž se rozhodlo, že ČSR připadne do sféry sovětského vlivu. Nic z
toho se tam neprojednalo, jediná věc, kdy se v Jaltě o ČSR mluvilo, byla
zmínka, že Rudá armáda by se mohla v druhé polovině dubna 1945 dostat přibližně
na linii Vltava–Labe, nikdo tehdy nepočítal s tak rychlým pronikáním Američanů
do středu Evropy. A potom je tu kardinální česká lež, že transfer
československých Němců schválili spojenci. Skutečností je, že proti vůli USA a
Velké Británie začali Češi s vyháněním již 9. 5. 1945 a postupimská konference
jim nic takového, ani dodatečně, neschválila.
Ruská federace si letos nemůže připomenout vítězství ve
Velké vlastenecké válce vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí. Její nepřátelé
tvrdí, že to je jediné, co mohou Rusové ze své historie slavit. Je z tohoto
pohledu zrušení letošní přehlídky citelnou ranou pro udržování tradic a
povědomosti o hrdinství a chrabrosti národa?
Že přehlídka nebude, bude Rusům určitě líto. Ale žádnou
ranou pro jejich pocit nadřazenosti nad ostatními to nebude, najdou si hned
jinou pohádku o své skvělosti. Jen jestli mezitím nedojde ke státnímu bankrotu
Ruské federace vlivem nízkých cen ropy. Aby Rusko vyváželo ropu se ziskem,
potřebuje cenu vyšší než 70 USD/barel.
Je načase viníkům odpustit a nahlížet už na tehdejší
události s křesťanskou smířlivostí, nebo naopak připomínat zrůdnost tehdejší
ideologie jako varování před novými ideologiemi?
Musí se neustále připomínat zrůdnost německého národního
socialismu a internacionálního socialismu (komunismu). K tomu ale také patřili
od svého začátku a dodnes patří nejen čeští komunisté, nýbrž i čeští národní
socialisté, protože sdílejí stejnou ideologii s německými nacionálními
socialisty.
Oldřich Szaban
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ceske-lzi-Prazske-povstani-bylo-zbytecne-Partyzani-verbovali-lidi-Gestapa-Benes-Asi-agent-SSSR-rika-Tomas-Krystlik-623716
neděle 10. května 2020
Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě
Tomáš Krystlík
Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.
U odhadů československých válečných ztrát chybí většinou jak vymezení předmětu výzkumu, tj. které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne, tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Pokud nechybějí, tak věrohodnost odhadů počtu obětí druhé světové války ničí zásadní metodologické chyby.
Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější odhady. Ale jen pokusili. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937), protože v době skončení druhé světové války (8. 5. 1945) a obnovení ČSR byla Podkarpatská Rus (Karpatská Ukrajina) de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání tedy spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích první republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Židé, Rakušané, Slezané, Wasserpoláci, Rumuni, Jihomoravští Charváti a osoby jiné státní příslušnosti než československé nebo i bez ní ve státě v před mnichovskou konferencí stále žijící. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští židé deportovaní do terezínského ghetta, kam se přechodně soustřeďovali. Potud je to logické. Jenže ze započítávání ztrát byli vyloučeni českoslovenští státní příslušníci padlí v německých, maďarských a slovenských ozbrojených silách, aby padlí židé z maďarské armády (podléhali maďarské vojenské povinnosti), původně českoslovenští občané, se do zápočtu československých válečných ztrát zpětně dostali přes kategorii „rasově pronásledovaní“!
Za československé oběti se kvalifikovaly pouze vojenské osoby německé, řidčeji maďarské národnosti, které ztratily život ve vojenských akcích mimo území ČSR bojujíce v československých jednotkách na straně spojenců, pokud měli před mnichovskou konferencí československou státní příslušnost. Též civilní osoby německé národnosti se automaticky kvalifikovaly jako československé oběti, pokud za války zahynuly při spojeneckém bombardování nebo následkem perzekuce německého nacistického režimu!
Odhady počtu československých obětí války historici časově vymezili mnichovskou konferencí, tedy 30. 9. 1938 a koncem války v Evropě 8.–9. 5. 1945, aby do nich zahrnuli i oběti lokálních střetnutí před (!) konáním mnichovské konference – to je sice přípustné, ale oběti se potom nesmějí v žádném případě nazývat válečné, protože válka vypukla 1. 9. 1939, přísně vzato 3. 9. 1939 vypovězením války Německu Francií a Velkou Británií, tj. o 11 měsíců později! To jsou další zásadní metodologické chyby. Podle sdělení československé vlády v Londýně britskému ministerstvu zahraničí se Československá republika oficiálně nacházela ve válečném stavu s Německem od 17. 9. 1938 (!) a od 10. 10. 1938 (!) s Maďarskem, což bylo vynuceno udržením fikce kontinuity existence československého státu a prezidentství E. Beneše a podle nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999 byla ČSR ve válečném stavu od 17. 9. 1938 až do znovunavázání diplomatických styků s Japonskem dne 7. 5. 1957! Naléhavě se začíná vynořovat otázka, co vlastně takto vyčíslené oběti představují, co tím chtějí historici veřejnosti namluvit. Československé oběti druhé světové války to určitě nejsou, ba ani oběti německé okupace ne – Slovenská republika přece okupována nebyla! Slováci, Rusíni, židé (!) a Maďaři z československých území odstoupených Maďarsku museli rukovat do maďarské armády a kdo padl, nebyl podle uplatněné metodiky zahrnut do počtu obětí československého státu, avšak českoslovenští židé padlí v maďarské armádě byli zpětně započteni.
Odhad počtu obětí rasového pronásledování mezi československými židy se pohybuje mezi 233 000 a 277 000. Do tohoto počtu nejsou započteny oběti z řad židů, kteří utekli (přes 5000) nebo se z českých zemí vystěhovali (do 30. 11. 1942 tak učinilo 26 111 židů) a později v cizině padli do rukou německé okupační moci a zahynuli. Další závažná metodologická chyba.
Vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí je obtížné, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií „rasově pronásledovaní“ (židé a cikáni) a kategorií „jinak pronásledovaní“.
Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 československých obětí. Nechal se vést fakty a následující kategorie se vynořily samy od sebe:
1. 8327 československých státních příslušníků včetně sudetských Němců bylo Němci popraveno
2. Přes 20 000 lidí včetně sudetských Němců, ale bez osob rasově pronásledovaných, zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších
3. Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 000 až 19 000 obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání
4. Přes 4000 lidí včetně sudetoněmeckých obětí zahynulo při náletech (podle historika Jiřího Rajlicha to bylo přibližně 12 000 osob)
5. 3461 osob zemřelo při pracovním nasazení v Německu (bez Němců českých zemí)
6. Na východní frontě padlo včetně Němců českých zemí 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200
7. Asi 7000 cikánů z českých zemí, z toho asi 900 z území odstoupených Německu, zahynulo v koncentračních táborech, z toho 534 českou péčí v českých koncentrácích, oběti z řad slovenských cikánů přičteny k obětem SNP
8. Zahynulo přibližně 265 000 židů s československým občanstvím.
Celkem dohromady mezi 337 000 a 343 000 obětmi. Škorpil se pokusil vydělit z toho ztráty pouze českých zemí. Vyšlo mu 121 698 osob bez ztrát spojeneckým bombardováním a bez padlých v německých ozbrojených silách, z čehož minimálně 70 549 bylo židovských a kolem 7900 cikánských obětí.
O stanovení počtu obětí z řad etnických Čechů se pokusil i rakouský historik Arnold Suppan. Z výše uvedených kategorií 1 až 8 uvádí jen české oběti, tj. bez rasově pronásledovaných: 8300 z kategorie 1 (popravených Němců českých zemí bylo podle něj přes 200, což neodpovídá skutečnosti, 10 000–12 000 z kategorie 2, 7000 z kategorie 3, 3000 z kategorie 4, 3000 z kategorie 5, 7000 lidí z kategorie 6 a podle svého vymezení na etnické Čechy neudává počet obětí z kategorie 7 a 8. K tomu ale zavádí kategorii novou: 4000–5000 Čechů padlých v německých ozbrojených silách. Dohromady tedy 42 300 až 45 300 Čechů. (Poznámka. Protektorátní Češi sloužit ve Wehrmachtu a v SS nesměli, starousedlí Češi v odstoupených územích Německu a Polsku dostali německou státní příslušnost přidělenu, aniž se jich někdo ptal – a museli rukovat, pokud do stanoveného data neoptovali pro Č-SR, což mnozí nestihli. Češi na Těšínsku odstoupeném původně Polsku a pak připadlém Německu optovat nesměli.)
Všichni historikové ignorují sudetské Němce padlé v německých ozbrojených silách, taktéž padlými bývalými československými občany v maďarské armádě (s výjimkou židů) a ve slovenské armádě.
Co takto stanovené počty československých obětí, případně jen z českých zemí, prezentují? Oběti války? Nikoliv, protože oběti začali čeští historici počítat dnem 29. 9. 1938, případně 15. 3. 1939. A chybějí v nich padlí sudetští Němci. (Poznámka. Sudetští Němci měli až do 3. 8. 1945 československé občanství, protože v ten den jim bylo odňato dekretem presidenta republiky.) Jsou to násilným způsobem zahynulí českoslovenští občané za během německé nebo maďarské okupace? Také ne, protože Slovenská republika okupována nebyla. Oběti z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi připadlé odstoupením území do Maďarska se v počtu obětí s výjimkou obětí židovských a padlých v československých zahraničních armádách, nevyskytují. Padlými sudetskými Němci v německých branných silách by se zvýšil odhadovaný počet československých obětí o dalších cca 190 000 až 199 000. Kde jsou započteni padlí Češi, Moravci, Poláci z Těšínska, bývalí českoslovenští občané, sloužící v německých, Slováci, Rusíni, Maďaři v maďarských ozbrojených silách a Slováci z armády Slovenské republiky?
Výše uvedené počty nejsou ani výčtem zahynulých osob československé státní příslušnosti nemaďarské a neněmecké národnosti, protože do výše uvedených odhadů jsou zahrnuty i oběti z řad sudetoněmeckých civilistů! Co tedy jsou výše uvedené sumární počty československých obětí? Naprosté paskvily, které neodpovídají ani československým obětem válečných událostí, ani československým obětem vlivem války a násilí okupační moci!
Do odhadů nejsou započteni zahynulí v táborech GULAGu z řad československých státních příslušníků, kteří byli po vypuknutí války v roce 1939 chyceni v sovětském záboru Polska, nebo uprchlíků z ČSR do SSSR, z nichž podle všeho minimálně jedna třetina zahynula. Nejsou započteny ani osoby z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi odvezené v posledních dvou letech války sovětskými úřady do GULAGu a zahynuly tam. Po příchodu Rudé armády na území ČSR v roce 1944 si začal Sovětský svaz doplňovat stavy vězňů v GULAGu značně prořídlé povoláním vězňů na frontu. Místní velitelé Rudé armády na Slovensku a na Podkarpatské Rusi to dělali tak, že nařídili sebrat všechny dospělé muže schopné práce obvykle z jedné poloviny obce rozdělené silnicí nebo vodním tokem a dopravit je na práce do GULAGu. Kolik jich takto bylo odvlečeno, k tomu neexistují spolehlivé odhady, od několika tisíc až po 60 000, možná i 100 000. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc (!) slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti vrátit se domů, o tom neexistuje ani jeden údaj. Navíc nejsou do žádných odhadů lidských ztrát republiky zahrnuti zajatí vojáci slovenské armády zahynuvší v sovětských zajateckých táborech. Do nich se dostali všichni, co byli chyceni v uniformě s výjimkou jednoho jediného slovenského praporu, pro který již nebylo k dispozici místo v tranzitním zajateckém sběrném táboře, takže prapor byl předán Ludvíku Svobodovi a zařazen do jeho armády.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Vycet-ceskoslovenskych-obeti-druhe-svetove-valky-neodpovida-pravde-623403
Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.
U odhadů československých válečných ztrát chybí většinou jak vymezení předmětu výzkumu, tj. které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne, tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Pokud nechybějí, tak věrohodnost odhadů počtu obětí druhé světové války ničí zásadní metodologické chyby.
Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější odhady. Ale jen pokusili. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937), protože v době skončení druhé světové války (8. 5. 1945) a obnovení ČSR byla Podkarpatská Rus (Karpatská Ukrajina) de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání tedy spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích první republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Židé, Rakušané, Slezané, Wasserpoláci, Rumuni, Jihomoravští Charváti a osoby jiné státní příslušnosti než československé nebo i bez ní ve státě v před mnichovskou konferencí stále žijící. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští židé deportovaní do terezínského ghetta, kam se přechodně soustřeďovali. Potud je to logické. Jenže ze započítávání ztrát byli vyloučeni českoslovenští státní příslušníci padlí v německých, maďarských a slovenských ozbrojených silách, aby padlí židé z maďarské armády (podléhali maďarské vojenské povinnosti), původně českoslovenští občané, se do zápočtu československých válečných ztrát zpětně dostali přes kategorii „rasově pronásledovaní“!
Za československé oběti se kvalifikovaly pouze vojenské osoby německé, řidčeji maďarské národnosti, které ztratily život ve vojenských akcích mimo území ČSR bojujíce v československých jednotkách na straně spojenců, pokud měli před mnichovskou konferencí československou státní příslušnost. Též civilní osoby německé národnosti se automaticky kvalifikovaly jako československé oběti, pokud za války zahynuly při spojeneckém bombardování nebo následkem perzekuce německého nacistického režimu!
Odhady počtu československých obětí války historici časově vymezili mnichovskou konferencí, tedy 30. 9. 1938 a koncem války v Evropě 8.–9. 5. 1945, aby do nich zahrnuli i oběti lokálních střetnutí před (!) konáním mnichovské konference – to je sice přípustné, ale oběti se potom nesmějí v žádném případě nazývat válečné, protože válka vypukla 1. 9. 1939, přísně vzato 3. 9. 1939 vypovězením války Německu Francií a Velkou Británií, tj. o 11 měsíců později! To jsou další zásadní metodologické chyby. Podle sdělení československé vlády v Londýně britskému ministerstvu zahraničí se Československá republika oficiálně nacházela ve válečném stavu s Německem od 17. 9. 1938 (!) a od 10. 10. 1938 (!) s Maďarskem, což bylo vynuceno udržením fikce kontinuity existence československého státu a prezidentství E. Beneše a podle nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999 byla ČSR ve válečném stavu od 17. 9. 1938 až do znovunavázání diplomatických styků s Japonskem dne 7. 5. 1957! Naléhavě se začíná vynořovat otázka, co vlastně takto vyčíslené oběti představují, co tím chtějí historici veřejnosti namluvit. Československé oběti druhé světové války to určitě nejsou, ba ani oběti německé okupace ne – Slovenská republika přece okupována nebyla! Slováci, Rusíni, židé (!) a Maďaři z československých území odstoupených Maďarsku museli rukovat do maďarské armády a kdo padl, nebyl podle uplatněné metodiky zahrnut do počtu obětí československého státu, avšak českoslovenští židé padlí v maďarské armádě byli zpětně započteni.
Odhad počtu obětí rasového pronásledování mezi československými židy se pohybuje mezi 233 000 a 277 000. Do tohoto počtu nejsou započteny oběti z řad židů, kteří utekli (přes 5000) nebo se z českých zemí vystěhovali (do 30. 11. 1942 tak učinilo 26 111 židů) a později v cizině padli do rukou německé okupační moci a zahynuli. Další závažná metodologická chyba.
Vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí je obtížné, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií „rasově pronásledovaní“ (židé a cikáni) a kategorií „jinak pronásledovaní“.
Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 československých obětí. Nechal se vést fakty a následující kategorie se vynořily samy od sebe:
1. 8327 československých státních příslušníků včetně sudetských Němců bylo Němci popraveno
2. Přes 20 000 lidí včetně sudetských Němců, ale bez osob rasově pronásledovaných, zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších
3. Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 000 až 19 000 obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání
4. Přes 4000 lidí včetně sudetoněmeckých obětí zahynulo při náletech (podle historika Jiřího Rajlicha to bylo přibližně 12 000 osob)
5. 3461 osob zemřelo při pracovním nasazení v Německu (bez Němců českých zemí)
6. Na východní frontě padlo včetně Němců českých zemí 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200
7. Asi 7000 cikánů z českých zemí, z toho asi 900 z území odstoupených Německu, zahynulo v koncentračních táborech, z toho 534 českou péčí v českých koncentrácích, oběti z řad slovenských cikánů přičteny k obětem SNP
8. Zahynulo přibližně 265 000 židů s československým občanstvím.
Celkem dohromady mezi 337 000 a 343 000 obětmi. Škorpil se pokusil vydělit z toho ztráty pouze českých zemí. Vyšlo mu 121 698 osob bez ztrát spojeneckým bombardováním a bez padlých v německých ozbrojených silách, z čehož minimálně 70 549 bylo židovských a kolem 7900 cikánských obětí.
O stanovení počtu obětí z řad etnických Čechů se pokusil i rakouský historik Arnold Suppan. Z výše uvedených kategorií 1 až 8 uvádí jen české oběti, tj. bez rasově pronásledovaných: 8300 z kategorie 1 (popravených Němců českých zemí bylo podle něj přes 200, což neodpovídá skutečnosti, 10 000–12 000 z kategorie 2, 7000 z kategorie 3, 3000 z kategorie 4, 3000 z kategorie 5, 7000 lidí z kategorie 6 a podle svého vymezení na etnické Čechy neudává počet obětí z kategorie 7 a 8. K tomu ale zavádí kategorii novou: 4000–5000 Čechů padlých v německých ozbrojených silách. Dohromady tedy 42 300 až 45 300 Čechů. (Poznámka. Protektorátní Češi sloužit ve Wehrmachtu a v SS nesměli, starousedlí Češi v odstoupených územích Německu a Polsku dostali německou státní příslušnost přidělenu, aniž se jich někdo ptal – a museli rukovat, pokud do stanoveného data neoptovali pro Č-SR, což mnozí nestihli. Češi na Těšínsku odstoupeném původně Polsku a pak připadlém Německu optovat nesměli.)
Všichni historikové ignorují sudetské Němce padlé v německých ozbrojených silách, taktéž padlými bývalými československými občany v maďarské armádě (s výjimkou židů) a ve slovenské armádě.
Co takto stanovené počty československých obětí, případně jen z českých zemí, prezentují? Oběti války? Nikoliv, protože oběti začali čeští historici počítat dnem 29. 9. 1938, případně 15. 3. 1939. A chybějí v nich padlí sudetští Němci. (Poznámka. Sudetští Němci měli až do 3. 8. 1945 československé občanství, protože v ten den jim bylo odňato dekretem presidenta republiky.) Jsou to násilným způsobem zahynulí českoslovenští občané za během německé nebo maďarské okupace? Také ne, protože Slovenská republika okupována nebyla. Oběti z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi připadlé odstoupením území do Maďarska se v počtu obětí s výjimkou obětí židovských a padlých v československých zahraničních armádách, nevyskytují. Padlými sudetskými Němci v německých branných silách by se zvýšil odhadovaný počet československých obětí o dalších cca 190 000 až 199 000. Kde jsou započteni padlí Češi, Moravci, Poláci z Těšínska, bývalí českoslovenští občané, sloužící v německých, Slováci, Rusíni, Maďaři v maďarských ozbrojených silách a Slováci z armády Slovenské republiky?
Výše uvedené počty nejsou ani výčtem zahynulých osob československé státní příslušnosti nemaďarské a neněmecké národnosti, protože do výše uvedených odhadů jsou zahrnuty i oběti z řad sudetoněmeckých civilistů! Co tedy jsou výše uvedené sumární počty československých obětí? Naprosté paskvily, které neodpovídají ani československým obětem válečných událostí, ani československým obětem vlivem války a násilí okupační moci!
Do odhadů nejsou započteni zahynulí v táborech GULAGu z řad československých státních příslušníků, kteří byli po vypuknutí války v roce 1939 chyceni v sovětském záboru Polska, nebo uprchlíků z ČSR do SSSR, z nichž podle všeho minimálně jedna třetina zahynula. Nejsou započteny ani osoby z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi odvezené v posledních dvou letech války sovětskými úřady do GULAGu a zahynuly tam. Po příchodu Rudé armády na území ČSR v roce 1944 si začal Sovětský svaz doplňovat stavy vězňů v GULAGu značně prořídlé povoláním vězňů na frontu. Místní velitelé Rudé armády na Slovensku a na Podkarpatské Rusi to dělali tak, že nařídili sebrat všechny dospělé muže schopné práce obvykle z jedné poloviny obce rozdělené silnicí nebo vodním tokem a dopravit je na práce do GULAGu. Kolik jich takto bylo odvlečeno, k tomu neexistují spolehlivé odhady, od několika tisíc až po 60 000, možná i 100 000. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc (!) slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti vrátit se domů, o tom neexistuje ani jeden údaj. Navíc nejsou do žádných odhadů lidských ztrát republiky zahrnuti zajatí vojáci slovenské armády zahynuvší v sovětských zajateckých táborech. Do nich se dostali všichni, co byli chyceni v uniformě s výjimkou jednoho jediného slovenského praporu, pro který již nebylo k dispozici místo v tranzitním zajateckém sběrném táboře, takže prapor byl předán Ludvíku Svobodovi a zařazen do jeho armády.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Vycet-ceskoslovenskych-obeti-druhe-svetove-valky-neodpovida-pravde-623403
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)