Výsadky do protektorátu

Tomáš Krystlík

Před 77 lety začaly paravýsadky do protektorátu. První skupinu o devíti mužích vysadil SSSR 31. 8. 1941 u Varšavy a ona pak proklouzla do protektorátu. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že prvními parašutisty z SSSR byla v únoru 1940 skupina pěti bývalých československých vojenských letců v Polsku prošlých zpravodajským výcvikem v SSSR, která se dostala do protektorátu pozemní cestou z Maďarska a ze Slovenska. Navázala kontakt s NKVD v sovětském konzulátu v Praze a během měsíce byla pochytána Gestapem, s ní byly zatčeny asi dvě stovky osob.

Sovětské velení zamýšlelo vysadit důstojníky Svobodovy armády s početnějšími skupinami mužstva k desantním úkolům na československém území, pak přišlo na nápad, že by celá Svobodova armáda mohla být vysazena nad československým územím, aby plnila zpravodajské úkoly, uskutečňovala sabotáže a teroristické akce. Byl nutný kompromis, z československé strany se zahájil tedy výběr dobrovolníků pro tyto akce. Heliodor Píka pak uvolnil 14 mužů pro sovětský zpravodajský výcvik a vysazení do ČSR. V této době měla Svobodova armáda v SSSR jen několik desítek vojáků, kteří nestačili odjet k britským jednotkám přes Střední východ. Teprve později byla doplněna uprchlíky z ČSR, v té době v naprosté většině uvězněných v táborech GULAGu.

První takový výsadek se uskutečnil v noci z 1. na 2. 9. 1941, kdy tři muži ze Svobodovy armády byli vysazeni u maďarského Miskolce, ačkoliv měli být shozeni u Prešova. Chybným místem dopadu nebyla skupina schopna plnit své úkoly. Druhá o čtyřech vojácích Svobodovy armády vyskočila 10. 9. 1941 u Dřínova na Moravě, navázala spojení s ON a PVVZ. Do konce října 1941 byli pochytáni a s nimi zatčeno 91 dalších osob. Výsadky z SSSR nebyly příliš úspěšné: z 33 parašutistů bylo 23 zatčeno, tři se zabili při seskoku, dva byli zastřeleni při zatýkání, jeden se dobrovolně přihlásil Gestapu, tři se stali konfidenty a jen jeden jediný zůstal delší dobu na svobodě. Výsadky z SSSR ustaly, aby byly obnoveny až březnu 1943.

První britský výsadek nad protektorátem se uskutečnil 4. 10. 1941. Parašutista měl ÚVODu a ON předat vysílačku, 25. 10. 1941 byl ale zatčen a vysílačky se zmocnilo Gestapo. Pro nepřízeň počasí byl další výsadek uskutečněn až 29. 12. 1941, kdy byly vysazeny rovnou tři skupiny. První skupina, Silver A pod velením Alfréda Bartoše, jenž byl pověřen také velením všem parašutistům v protektorátu, instalovala v obci Ležáky vysílačku a odtamtud navázala spojení s Londýnem. Kvůli snadnému zaměření ve venkovské aglomeraci s malým počtem budov k prohledávání (osm budov plus jeden statek) bylo fatální chybou umístit vysílačku v tak malé ani ne vesnici, nýbrž osadě. Opravdu byli parašutisté tak mizerně vycvičeni? Nejdůležitějším úkolem Bartošovy skupiny bylo navázat kontakt s agentem československé zpravodajské služby Paulem Thümmelem (A 54). Ten ale už byl tou dobou pod policejním dohledem, Gestapo ho využívalo jako volavku. Druhá skupina, Silver B, o svou vysílačku při přistání přišla a nezdařilo se jí ani spojit se se skupinou Silver A. Třetí vysazená skupina, Anthropoid, zaútočila po pěti (!) měsících pobytu v protektorátu na Heydricha.

Za další čtyři měsíce byly nad protektorátem vysazeny další skupiny. Žádný z jejich úkolů, počínajíc navázáním dalšího rádiového spojení s Londýnem a sabotážemi, parašutisté nesplnili. Dva z nich zajalo Gestapo, dva zastřelilo, dva těsně před dopadením spáchali sebevraždu, dva se dali k dispozici Gestapu a čtyřem se podařilo spojit se se skupinou Alfréda Bartoše.

Celkem pět z dvaceti pěti z Anglie do té doby vysazených parašutistů (20 %) spolupracovalo s Gestapem. Parašutisté z Velké Británie neměli potravinové lístky ani pracovní knížky, jen protektorátní občanské legitimace vystavené jediným (!) úřadem Brně. Při každé trochu důkladnější prohlídce by byli prozrazeni. Kdyby v protektorátu měli operovat jen krátce a ne měsíce, dalo by se to akceptovat. Jakou naději měli na přežití s tak mizerným vybavením?

Důsledkem atentátu na Heydricha bylo zlikvidování většiny parašutistů vyslaných exilovou vládou v Londýně. Další výsadek se uskutečnil 24. 10. 1942 pod krycím názvem Antimon. Parašutisté měli pokračovat ve zpravodajství pro exilovou vládu a navázat kontakty se zbytky ÚVODu. Jejich vysílačka udržovala rádiové spojení s Londýnem od poloviny listopadu 1942 do 12. 1. 1943 a odvysílala asi dvacet depeší, většinu z nich s nepříliš závažnými sděleními. Skupina navázala spojení s posledním člověkem, jenž unikl ze zátahu vůči ÚVODu, s Vladimírem Krajinou. Hlásila, že ÚVOD byl zcela rozbit, že vysílat další parašutisty nemá žádný smysl, dokud nebude vybudována nová organizace. Výsadek Antimon navázal spojení i s komunistickou podzemní organizací v Čelákovicích, která jim zabavila vysílačky a vydala parašutisty Gestapu.

S pochytanými odbojáři a parašutisty již zacházela německá moc diametrálně jinak než před a bezprostředně po atentátu na Heydricha. Byli zatýkáni, ale většinou je nepopravovali, ani je nepopohnali před soudy, zřejmě aby se předešlo rozsudkům smrti a nestali se z nich hrdinové-mučedníci. Všeobecný pokyn pro zacházení s agenty-parašutisty vydal ještě Heydrich. Zněl takto: „Jakmile se podaří zajmout agenta, pak primárním cílem je zachovat rádiové spojení, které agent už navázal, anebo s pomocí dovezených přístrojů má ještě navázat. Takovým způsobem lze případně řídit, a tudíž zneškodňovat vysazování dalších agentů.“

Dva výsadky, které měly převzít štafetu po předchozích parašutistech, byly u Mnichova sestřeleny. Ve vysílání parašutistů z Velké Británie nastala delší pauza. Na jaře 1944 dorazil do protektorátu větší počet parašutistů v devíti výsadcích. Tato vlna nejspíš souvisela se zpravodajskou přípravou spojenecké invaze ve Francii. 3. 4. 1944 přibyla do protektorátu skupina Calcium, jejíž vysílačka navázala spojení Rady tří s exilovou vládou, a po posílení dalším výsadkem vysílala do dubna 1945. Skupina Barium, která seskočila spolu s Calciem, pracovala s vysílačkou určenou pro severočeskou ON. Gestapo ji zaměřilo již 19. 4. 1944, podařilo se mu dešifrovat její depeše a až do října 1944 její zprávy odposlouchávalo. V říjnu 1944 Gestapo velkou část spolupracovníků Baria zatklo, v lednu 1945 dopadlo i vedoucího skupiny, dva parašutisté spáchali sebevraždu.

Ani s dalšími třemi skupinami, které do protektorátu seskočily v noci na 9. 4. 1944, neměl Londýn štěstí. Sodium bylo zlikvidováno zanedlouho po seskoku, skupina Sulphur a její vysílačka pracovala od 16. 5. 1944 pro Gestapo, třetí skupina, Chalk, vysílala jen asi týden. V půli května byli její členové zadrženi, tři z nich začali spolupracovat, a až do ledna 1945 vysílali zprávy sestavované Gestapem.

Výsadky Carbon (zvaný též Magnesium) a Clay (též Aluminium), vysazené v noci na 13. 4. 1944, byly úspěšnější. Carbon se sice musel obejít bez rádiového spojení, protože vysílačka byla zničena při přistání, a také záhy přišel o dva muže. Počátkem roku 1945 se mu však podařilo kontakt s Londýnem obnovit. Skupina Clay odeslala do Velké Británie velký počet rádiových depeší, vysílala až do února 1945. Výsadek Clay při své činnosti narazil na organizaci, za níž se skrývalo Gestapo a která mu dodávala podvržené zprávy pro exilovou vládu. Pro Gestapo nebyl žádný problém zničit větší část skupiny, kterou zorganizoval Clay, neudělalo to však.

Skupina Potash vysazená 5. 5. 1944 byla hned po seskoku rozprášena, jeden její příslušník se dal do služeb Gestapa. Totéž se poštěstilo Gestapu v případě skupiny Glucinium, vysazené 4. 7. 1944, která při seskoku přišla o vysílačku. Skupina Spelter, která přistála společně s Potashem, mohla svou vlastní úlohu, zpravodajskou činnost, zahájit až po shození nové vysílačky. Další výsadek Wolfram, který přistál 19. 9. 1944 v Beskydech, spolupracoval s oddílem Rady tří Beta a s partyzány.

Další skupina, která seskočila z 21. na 22. 12. 1944, byla zadržena hned po přistání. Zároveň dorazila posila pro Calcium. Jako oficiální spojka s R 3 a později s ČNR následoval počátkem roku 1945 štábní kapitán Jaromír Nechanský s vysílačkou, jehož stanici 21. 3. 1945 posílil další parašutista, který měl přímé spojení se spojeneckou leteckou základnou v Brindisi. Ten však nemohl být na rozdíl od Nechanského převezen do Prahy, neboť pražský odboj nebyl s to obstarat mu byt.

Souhrnně lze konstatovat, že prakticky po dva roky, od ledna 1943 až do posledních dnů roku 1944 neměl protektorát s exilovou vládou v Londýně rádiové spojení. Za pomoci agentů a konfidentů se Gestapu v podstatě trvale dařilo odhalovat celé odbojové skupiny. Používalo k tomu jak západní, tak východní parašutisty. Koncem roku 1944 a začátkem 1945 se Gestapo ještě jednou pokusilo dostat podle osvědčené metody pod kontrolu všechny odbojové skupiny. Jeho agenti Jaroslav Nachtmann a Antonín Vohradník svolali odbojové skupiny ke společné schůzce do jednoho pražského dominikánského kostela. Tam rozdali formuláře, na nichž měly jednotlivé skupiny informovat o své činnosti. Na druhé schůzce zástupci skupin tyto zprávy skutečně odevzdali. Pro nedůvěřivé organizace si dalo Gestapo prostřednictvím spolupracujících parašutistů potvrdit svou autenticitu heslem odvysílaným v londýnském rozhlase. Na Moravě postupovalo podle stejného receptu, rovněž nechalo své agenty autorizovat Londýnem.

Výsadkáři z Velké Británie měli za úkol dopravovat do protektorátu sabotážní materiál, předat ho odbojovým skupinám, a pak jako instruktoři pro destrukce vyškolit domácí odbojáře. Další skupiny výsadkářů byly vysazeny do protektorátu s vysílačkami, aby zřídily rádiové spojení s Londýnem. Parašutistické výsadky s výjimkou atentátu na Heydricha své úkoly vesměs (!) nesplnily. Příčinami byly různé ztráty materiálu při seskoku, hrubá nekázeň parašutistů, udávání z řad obyvatelstva, spolupráce některých parašutistů s Gestapem.

Bez vědomí československé exilové vlády vysadili Britové ke konci války do Sudet několik výsadků tvořených zřejmě Sudetoněmci. O ty se zatím žádný český dějepisec nezajímal. Karel Pacner spočítal, že západní spojenci vysadili bez oněch britských výsadků do Sudet celkem 78 parašutistů, Rusové shodili na československé území asi 850 výsadkářů, z toho asi 410 československých občanů, na jejichž přesný počet a úkoly si budeme muset počkat, až se otevřou archívy Ruské federace.

http://www.historieblog.cz/2018/12/vysadky-do-protektoratu/

Bylo by záhodno přestat Masaryka uctívat

Tomáš Krystlík

Češi by měli být kritičtější a konečně přestat adorovat tatíčka Masaryka tak, jak to například činí Zdeněk Čech ve svém posledním článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kdyz-prijel-taticek-Masaryk-do-republiky-to-bylo-slavy-Historicky-publicista-Zdenek-Cech-nam-popsal-co-vsechno-se-odehravalo-564289. Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře.

Masaryk lhal i po přibytí do Prahy, tedy v době, kdy dejme tomu již tak nemusel činit z důvodů válečně propagandistických. 22. 12. 1918 pronesl k československému Revolučnímu národnímu shromáždění: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ [Kovtun] Konstatujme, že v německých sídelních územích žilo v té době asi jen necelých pět procent českého obyvatelstva [Glaser] a že není jisté, jakým jazykem se před porážkou českých stavů v bitvě na Bílé hoře v českých zemích převážně mluvilo. Podle výskytu českých a německých příjmení v českých zemích, to mohla být němčina [Müller].

O den později, 23. 12. 1918, prohlásil v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské divadlo) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ [Kovtun] V jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, zcela očividně lhal.

Ve své řeči k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. také řekl: „Organisovali jsme za hranicemi všechny naše kolonie emigrantské.“ Ve skutečností české a slovenské kolonie v zahraničí naopak zorganizovaly československý zahraniční odboj. „Nevzali jsme od Spojenců ani krejcaru – zdůrazňuji to, protože naší odpůrci mluví o ruských, anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu pobytu v zahraničí neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím říci, sotva kdy byla provedena.“ [Kalvoda] Byly to nehorázné lži. Masaryk byl za války opulentně financován britskou vládou za informace od své nesmírně výkonné americké špionážní organizace, kterou mu zřídil Emanuel Voska. Měli pro své špiony k dispozici nejen cestovní pasy tehdy neutrálních USA, nýbrž i pravé rakouské. Získané informace prodával Masaryk nejdříve Britům a ti mu peníze mu poukazovali přes USA, po vstupu do války mu za ně platila i vláda americká. Dohromady se sbírkami amerických krajanů a s vybranou tzv. národní daní v USA získal statisíce amerických dolarů, v dnešní kupní síle desítky milionů USD. Z těchto peněz financoval i potřeby E. Beneše a velké množství spřízněných, tj. koupených žurnalistů ve spojeneckých zemích, aby o něm a Benešovi psali vždy dobře. Těm také podsouvali ke zvěřejnění dezinformace a lži sloužící jejich cílům. Československá republika tedy vznikla ze lží a propagandy. Pod přísahou před československým soudem TGM pak své financování Beneše během války popřel. Aby své příjmy po válce vyúčtoval, ho ani nenapadlo, odmítl to učinit [Kalvoda].

Masaryk 10. 1. 1919 vůči francouzskému deníku Le Matin řekl: „Naše historické hranice téměř souhlasí s hranicemi etnografickými. Pouze v severním a západním okraji českého čtyřúhelníku existuje německá menšina, která vznikla následkem silné migrace během posledních staletí. Pro tyto cizáky se vytvoří asi určitý modus vivendi, a když se osvědčí jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament aspoň v oblasti veřejného školství dovolí nějakou autonomii. Konec konců jsem přesvědčen, že před námi stojí rázná degermanizace těchto území.“ Záměrně zmenšeným územím, kde žijí německy mluvící a falešným údobím příchodu Němců do Čech (od 12. století) zveřejňuje TGM na počátku mírové konference v Paříži ve francouzském deníku nejen záměrně lži, nýbrž proklamuje i budoucí nepřípustné české zacházení s německou národnostní skupinou v jednom státě!

Předseda sudetoněmecké sociální demokracie a nesmlouvavý antinacista Wenzel Jaksch později o TGM velmi výstižně shrnul: „Masarykova politická filozofie nebyla filozofií, protože filozofie je důsledné uplatňování řady principů, byla směsicí pravdy, lží a protikladů, doktrínou čisté účelnosti, která pod maskou demokratické etiky vyhovovala specifickým potřebám velkočeské mocenské politiky. Následkem bylo rozšíření směsice politických bludů, které morálně narušily myšlení dvou generací.“ [Jaksch] Což se promítlo i do dalších generací a je znatelné dodnes. I v páně Čechovu posledním pajánu.


Zdroje:

Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (Pozor! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa Monographs, Boulder, New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa, Praha 1998
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935. Torst, Praha 2005
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Bylo-by-zahodno-prestat-Masaryka-uctivat-564470

Benešovy lži v úsilí o uznání československé exilové vlády

Tomáš Krystlík
  
Aby soukromníci ve Velké Británii v čele s Edvardem Benešem byli uznáni za československou exilovou vládu a prezidenta, bylo nutné před světem předstírat kontinuitu první Československé republiky, že nezanikla, a že oni jsou jejími reprezentanty. Umělá právní konstrukce jimi nazvaná teorie kontinuity praví, že právní kroky československého státu a jeho politiků, později protektorátu a Slovenské republiky, byly počínajíc 30. 9. 1938 vynuceny a tudíž jsou od počátku in toto neplatné. Což je v rozporu s pravdou, protože ne všechny kroky vlád na území ČSR po tomto datu byly Německem vynuceny a nakonec i protektorátní vláda dokázala prosadit dost svých záměrů. V teorii kontinuity jde hlavně o tvrzení, že Edvard Beneš navzdory své abdikaci 5. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem Československé republiky. Beneš ale abdikoval dobrovolně, byť pod tlakem československé generality a politiků.

Teprve 21. 7. 1940 britská vláda svolila zřízení provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondenci, kterou v této věci vedl Beneš s britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem, předložil Edvard Beneš československé vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského (!). Vyplývalo z ní, že britské uznání provizorní vlády neznamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu Mnichovské smlouvy, a že československá vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Britové Beneše upozornili, že československý stát zanikl již před válkou [Zeman]. Vláda Velké Británie nehodlala prohlásit, že Mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat ve věci určení budoucích československých hranic, nesouhlasila ani s teorií politické a právní kontinuity ČSR a odmítla přiznat československým exilovým orgánům pravomoci nad československými státními příslušníky v zahraničí, pokud se jim sami dobrovolně nepodřídili. Britská vláda se postavila záporně i k Benešovu tvrzení o kontinuitě jeho prezidentské funkce. Beneš abdikoval 5. 10. 1938 a ve svých provoláních z USA, kde pak přednášel na univerzitě, se sám označoval za „bývalého československého prezidenta“. I Hubert Ripka ve své knize Munich: Before and After tvrdil, že „president Beneš, acting on his own initiative, not under pressure of any kind, announced his resignation“  (prezident Beneš, jednaje ze své vlastní iniciativy a ne pod jakýmkoliv nátlakem, oznámil svou rezignaci). Háchovi pak k jeho zvolení za prezidenta ČSR Beneš v listopadu 1938 písemně blahopřál. Navíc teorii kontinuity popřel v červenci 1940 sám Beneš prohlášením, že se ujímá znova funkce prezidenta. Jak by se jí mohl ujímat, když prezidentem být nepřestal? [Kuklík – Němeček 2004].

Kontinuita státu byla tak jako tak přerušena rozpadem Česko-Slovenska na Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenský štát. Od té doby měly protektorát a Slovensko své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla Československo reprezentovat třetí vláda v Londýně? Československá vláda v Londýně měla 16 členů, protektorátní jen 11. Na asi čtyři tisíce československých vojáků ve Velké Británii byli ve vládě dva generálové [Kuklík – Němeček 2004, Zeman].

Beneš se ale rozhodl lhát a navzdory výše uvedeným skutečnostem stál ve své rozhlasové řeči k domovu 24. 7. 1940 zcela nepravdivě na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic a vůbec se nezmínil o provizorním statutu československé exilové vlády. Řekl, že Čechoslováci neuznali Mnichov, že Masarykova republika právně žije dále, že on sám nepřestal být prezidentem republiky a že je neexistující a bezprávné všechno, k čemu byli Čechoslováci od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Hubert Ripka jako mluvčí vlády obdobně trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichovských hranicích. Československá exilová vláda se vědomě rozhodla ono nepříjemné britské stanovisko lidem doma zcela zatajit a vytrvale lhát [Feierabend].

Tento rozpor mezi československým a britským stanoviskem nebyl znám ani britské veřejnosti. Korespondence mezi Benešem a lordem Halifaxem zveřejněna nebyla a v jeho dopise z 21. 7. 1940 o uznání provizorní vlády, který byl v tisku otištěn, nebyla tato diference zřejmá. Britská veřejnost mylně pokládala uznání československé provizorní vlády za doznání, že britská mnichovská politika byla nesprávná, zatímco britská vláda i nadále uznávala platnost Mnichovské smlouvy. Britské veřejnosti bylo ale nápadné, proč je československá vláda jen provizorní, kdežto všechny ostatní byly uznány za stálé, definitivní, příčiny nedovedl vysvětlit v parlamentní debatě ani sám předseda vlády Winston Churchill [Feierabend].

Nicméně Halifaxův dopis z 21. 7. 1940 o provizorním statutu československé vlády umožnil Benešovi, aby jmenoval sám podle vlastní vůle ministry, předsedu vlády a členy Státní rady, jejího předsedu a její místopředsedy. Všechny jmenoval jen na jeden rok  a mohl kohokoliv kdykoliv odvolat (!). Tak činil až do odjezdu do SSSR na jaře 1945. Všichni ministři a členové Státní rady tedy byli závislí na Benešově přízni, neb nad nimi neustále až do konce existence vlády v Londýně visel Damoklův meč poklesu radikálního poklesu životní úrovně a následným živořením na sociální podpoře [Kuklík – Němeček 2004].

Beneš domluvil s Brucem Lockhartem, že britská vláda v den druhého výročí Mnichovské dohody, 30. 9. 1940, učiní prohlášení, v němž potvrdí, že mnichovský diktát neexistuje. Projevu se ujal osobně Churchill, ale v navrhovaném znění projevu Benešem vyškrtl pasus, že Mnichovská dohoda pozbyla platnosti a nahradil ho větou, že byla německým postupem v březnu 1939 zničena, což je z právního hlediska podstatný rozdíl a hovořil pouze o obnovení československých svobod jako o jednom z britských válečných cílů. Osuský správně usoudil, že se Churchill se tím schválně vyhnul jakékoli zmínce o obnově Československa. Beneš předal 10. 10. 1940 tento Osuského výrok britskému diplomatickému zástupci u československé exilové vlády R. Bruceovi Lockhartovi se žádostí, aby se britská strana k němu vyjádřila. Lockhart odpověděl dopisem z 11. 11. 1940, podle něhož se britská strana necítí být vázána rozhodnutím o hranicích podle Mnichovské smlouvy. Opět žádné prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody nebo slib plné restituce ČSR v hranicích první republiky [Kuklík – Němeček 2004, Feierabend].

O rok později, 18. 7. 1941, smluvně uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou i Československé republiky Sovětský svaz. Tentýž den Beneš smlouvu podle příslušného dekretu prezidenta republiky sám (!) ratifikoval. Ve stejný den československou vládu zrovnoprávnila britská vláda s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, byť ji ještě neuznala za představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické československé ústavy.“ [Feierabend] Tím se československá vláda zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a prezident s ní, a podrobí se volbám, což po válce nedodržela. Ministr zahraničí Eden ve výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu, uvedené v Benešově memorandu, jsou „poněkud složité“ a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli“ a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“ [Feierabend]. Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, ani neprohlásila Mnichovskou smlouvu na neplatnou.

USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7. 1941 československou vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní. V otázce předválečných hranic a neplatnosti Mnichovské dohody se od samého počátku připojily ke stanovisku britskému [Feierabend]. V aide-mémoire se pak uvádělo: „Vztah mezi dvěma vládami neznamená závazek ze strany americké vlády s ohledem na hranice území Československa nebo na právní plynulost československé vlády vedené dr. Benešem.“ [Zeman]

O rok později, po mnohonásobném Benešovu úsilí o uznání právní konstrukce kontinuity, když takticky upustil od svého požadavku na neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, a po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V dopise také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ [Gebhart – Kuklík 2007] To sice znamenalo, že nebude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Československá exilová vláda v Londýně vládě britské i lhala. 16. 12. 1941 prohlásil Beneš, že ČSR je ve válečném stavu se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR nebo USA. Na následný přímý dotaz britského ministerstva zahraničí, od kterého data je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, odpověděla československá vláda, že od 17. 9. 1938 s Německem (sic) a od 10. 10. 1938 s Maďarskem (sic) [Gebhart – Kuklík 2007]. Vylhaně.

Teprve 26. 10. 1942 USA oficiálně uznaly československou exilovou vládu za stálou [Feierabend, Kuklík – Němeček 2004].

Francie, zastoupená Francouzským národním výborem, jako jediná ze západních spojenců uznala 29. 9. 1942 československé hranice před zářím 1938 a popřela stejně jako SSSR platnost Mnichovské dohody ex tunc (od samého vzniku) [Feierabend]. Italský kabinet ji uznal za neplatnou od samého počátku 26. 9. 1944. Nicméně USA, Velká Británie a Spolková republika Německo ji dodnes jako neplatnou od samého počátku neuznaly. Ve smlouvě mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR z 11. 12. 1973 (č. 94/1974 Sb.) nedokázala československá strana prosadit neplatnost Mnichovské dohody od samého podepsání, nýbrž pouze prostou její neplatnost od 15. 3. 1939, kdy ji Německo samo svým jednáním porušilo.

Československá exilová vláda v Londýně zacházela s pěnězi dost rozmařile. Benešův plat byl osminásobkem platu ministra britského impéria! Celkově utratili prezident, vláda, Státní rada za čtyři roky tolik, co činil jednoroční rozpočet celého předmnichovského patnáctimilionového Československa včetně enormních výdajů na budování betonových pevností! [Gebhart – Kuklík 2004].


Literatura:

Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Paseka, Praha 2004
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002



http://www.historieblog.cz/2018/12/komentar-benesovy-lzi-v-usili-o-uznani-ceskoslovenske-exilove-vlady/

Seriál České televize Česko-německé století

Tomáš Krystlík

S názorem na pětidílný seriál České televize Česko-německé století uvedeným ve www.reflex.cz/clanek/komentare/91698/ceska-televize-konecne-zabodovala-serial-cesko-nemecke-stoleti-resi-stare-tragedie-s-nadhledem.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu lze rámcově souhlasit. Proti předchozím obdobným TV-pořadům neprezentuje Němce českých zemí jen coby zavilé a od nepaměti nepřátele holubičího českého národa, nýbrž naznačuje, že byli Čechům povahově vlivem soužití po mnohé generace blízcí, ba nejbližší.

Seriál režiséra a scénáristy Jiřího Fiedora tedy československé Němce nevykresluje jako přistěhovalce, kolonisty, lumpy, vrahy, nevypráví pouze, jak Čechům ubližovali, což činily předchozí televizní pořady s obdobnou tématikou, snaží se, a to je nutné ocenit, o neutrální pohled na celou etapu jejich vzájemného soužití s Čechy ve 20. století. Kdo se chce podívat, tak všech pět dílů je v https://www.ceskatelevize.cz/porady/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/dily/. Ale jak to bývá, ne vše se povede beze zbytku, bez vad na kráse, které jdou na vrub zejména scénáristovi a režiséru panu Jiřímu Fiedorovi a odborným poradcům seriálu, historikům Matějovi Spurnému a Liboru Svobodovi. Proč dopustili, aby se v seriálu objevovaly nepravdy, které se neshodují s historickými fakty? Předvedu to na dvou namátkově vybraných příkladech.

Narátor v komentáři k filmovým záběrům tvrdí, že Beneš v roce 1943 docílil souhlas Velké Británie, USA a SSSR s odsunem československých Němců. To je vyslovená nepravda, lež českých historiků. SSSR se sice ústně stavěl pozitivně k Benešovým úmyslům vyhnat ze země německé obyvatelstvo, Velká Británie a USA svůj souhlas k tomu nikdy neudělily. Ani po válce ne, protože na konferenci v Postupumi jen "uznaly, že transfer musí být proveden a dokončen", což není souhlas.

Beneš podle svého vlastního tvrzení dostal svolení s transferem od amerického prezidenta Roosevelta při své návštěvě v USA v roce 1943. O Benešových rozhovorech s Rooseveltem ale neexistují písemné záznamy, ztratily se, americké ministerstvo zahraničí o nějakém souhlasu svého prezidenta v tomto smyslu nic neví. Jediným svědkem Rooseveltova údajného souhlasu je Beneš sám.

2. 7. 1942 psal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To vydávají čeští historici za britský souhlas s tranferem československých Němců, byť to nepředstavuje souhlas s vyháněním Němců z ČSR! Britské vládě se po návštěvě Beneše u Roosevelta v USA doneslo, že se Beneš v soukromých rozhovo­rech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dala proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připo­mnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo něja­ké­ho určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“ Čeští historici se dodnes drží Benešova výkladu, tedy lžou.

Stanovisko vlády USA z z 31. 1. 1945 znělo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Be­neš), by se měly uskutečňovat na základě patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a za me­­zinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl pro­bíhat po­stupně s cílem usnadnit spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda nebude dosaže­na, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na zá­kladě výše uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést takovou jednostrannou akci. Pro­tože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departe­ment souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říš­ských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být po­necháno spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce učinili pravý opak.

Obdobně jako americká reagovala 8. 3. 1945 i vláda britská prostřednictvím nóty: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memo­ran­da s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochope­ním prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problé­my v sou­vislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky ne­prodiskutu­je se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsa­že­né v memo­randu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přá­ní prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veli­čen­stva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jas­ně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spo­jencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to opět rovnalo zákazu.

Druhý příklad. Tvrzení narátora, že ČSR 2. 8. 1945 na žádost velmocí z postupimské konference zastavila odsun německého obyvatelstva do doby, než Kontrolní rada pro Německo stanoví pro řádný transfer organizační pokyny a časové rozvrhy, je také lež. ČSR začala Němce českých zemí vyhánět hned 9. 5. 1945, ale protože Američané do své okupační zóny sudetské Němce nepřijímali prakticky až do konce roku 1945 - vpouštěli jen Němce bez domova z východních území Německé říše bez omezení denního limitu osob a Němce přistěhovavší se do českých zemí za války v maximálním počtu 2000 osob denně – byli Němci českých zemí vyháněni do sovětských okupačních zón v Německu a Rakousku. Rusové pak oznámili, že do svého okupačního pásma jen v Německu převzali do 12. 12. 1945 z ČSR 773 840 Němců. Tak obrovské množství nevyženete během necelých tří měsíců (od 9. 5. do 2. 8.), takže československý stát pokračoval ve vyhánění i po tomto datu, byť světu lživě předstíral, že s vyháněním přestal! Transfer podle podmínek Kontrolní rady pro Německo vydaných 20. 11. 1945 začal až v lednu 1946.

Systematickou vadou seriálu je skutečnost, že výpovědi českých historiků, kteří do kamery tvrdí relativně často polopravdy a nepravdy, nikdo nekoriguje. S něčím takovým se oba odborní poradci-historici a scénárista nenamáhali.

Požadavky Sudetoněmecké strany

Tomáš Krystlík

V článku http://www.historieblog.cz/2018/10/dokument-karlovarsky-program/ se vyskytuje dost chyb a nepřesností.
Určitě je značný rozdíl, když se tam třetí požadavek z celkových osmi karlovarských požadavků z 24. 4. 1938 českému čtenáři podává ve zmanipulovaném překladu coby „uznání nedotknutelnosti německého sídelního území“ místo „stanovení a uznání německého sídelního území“, jak zní korektní překlad.
Není pravda, že sudetoněmecké karlovarské požadavky pocházejí od Hitlera. Zpracovalo je vedení SdP samo. Henleinovi Hitler 28. 3. 1938 při prvním oficiálním setkání obou sdělil, že „zamýšlí československý problém v dohledné době řešit“, a dodal, že „Říše sama nezasáhne a za události je nadále odpovědný Henlein sám“. Henlein na žádost Hitlera tehdy přebírá úlohu hájit politiku Němců českých zemí, kterou Hitler svěřil výhradně do rukou SdP. V souladu s požadavkem von Ribbentrop z předchozího dne žádá Hitler Henleina, aby se nespokojil jen s dílčími ústupky, které by mohla československá vláda před světem neopodstatněně vydávat za národnostní řešení. Henlein zformuloval tento úkol vlastními slovy: „Musíme tedy stále požadovat tolik, abychom nebyli uspokojeni,“ a Hitler jeho interpretaci schválil.
29. 3. 1938 nastiňuje ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop znovu Henleinovi již za přítomnosti K. H. Franka a Ernsta Eisenlohra, německého vyslance v Praze, že vytyčováním radikálnějších požadavků, než je momentálně třeba, získá SdP lepší výchozí požadavky pro jednání o autonomii, protože československá strana už jednou klamně před světem vydávala účast dvou sudetoněmeckých ministrů v československé vládě za vyřešení sudetoněmecké otázky beze zbytku. Ribbentrop ho k tomu instruoval: „Záleží na tom, aby se stanovil maximální program, který by poskytl Sudetoněmcům plnou svobodu.“
Čeští historici interpretují březnové berlínské instrukce Henleinovi a následující kroky SdP coby jen kladení nesplnitelných požadavků vůči československé vládě. Jenže karlovarské požadavky i pozdější sudetoněmecké návrhy byly veskrze realizovatelné, i když by vyžadovaly místy radikálnější zásahy do správy republiky a přestavbu země na jiném, ale taktéž demokratickém základě. Aby měli pravdu čeští historici, musely by ony nerealizovatelné požadavky být vzneseny a někde doloženy, což nejsou. Prostě jen chyběla ochota české strany navzdory vážnosti situace, ve které se tehdy nacházel československý stát, o sudetoněmeckých návrzích jednat.
Sudetoněmecká strana předložila 9. 6. 1938 československé vládě (Václav Kural uvádí datum 4. 6. 1938, Antonín Klimek 8. 6.) memorandum o soužití národností v jednom státě, nazvané Skizza nového uspořádání vnitrostátních záležitostí, kde se vzdala podmínky vyznávání německého světového názoru (nacionálního socialismu) obsažené v posledním, osmém bodu karlovarských požadavků. V onom memorandu SdP se pravilo, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definovaly se v něm sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zřídí se národní sněmy (Volkstag), jejichž předsedové budou vybaveni pravomocí jmenovat samosprávné úředníky, zruší se některá ministerstva a jejich pravomoci a náplně se přenesou na ministry národních vlád. Zákonodárná moc se svěří společnému parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti (Volkstag) s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky.
Všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením. Některé body potřebují vysvětlení. V pozemkové reformě po první světové válce bylo celostátně 98 % půdy přiděleno osobám československé národnosti (!), přičemž Němci českých zemí, kteří tvořili třetinu obyvatelstva českých zemí, obdrželi jen něco málo přes jedno procento půdy. Tzv. menšinové školy, kterými se ČSR před cizinou chlubila, nesloužily národnostním menšinám republiky (!), nicméně byly za takové vydávány, byly převážně určeny nově uměle vznikajícím českým menšinám v německy osídlených územích překládáním tam českých úředníků, státních zaměstnanců i s rodinami. Od konce války do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo již zhruba 1400. Statistická data říkají, že ke konci 20. let bylo z nově postavených 1139 menšinových škol pouze dvacet německých (!) a dvě polské (!), ostatní československé. Československý stát při překonávání následků světové hospodářské krize podporoval všemožně, i bankovními půjčkami a přidělováním zakázek, jen české podniky, legionáři byli enormně a prakticky všude za své zásluhy o stát po celé meziválečné období nespravedlně zvýhodňováni.
Wehrmacht nezačal připravovat přepadení ČSR 22. 4. 1938, jak se píše ve shora citovaném článku, bylo tomu zcela jinak. Říšský ministr války Werner von Blomberg vydává 24. 6. 1937, tedy téměř o rok dříve, všeobecné pokyny k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě“, respektive „zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Hitler vyslovil svůj úmysl napadnout Československo a připojit Rakousko při vhodné mezinárodní situaci v časovém horizontu let 1943–1945 (!) až 5. 11. 1937. Jako důvod tehdy uvedl získání životního prostoru a širší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého obyvatelstva a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün (Fall Grün) je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ To nakonec nevyšlo, nicméně z výše uvedeného plyne, proč chtěl Hitler v roce 1938 Československo vojensky zničit. Místo toho se po mnichovské konferenci musel spokojit jen s odstoupenými územími, podepsáním Mnichovské dohody prohrál.
Kdy konečně přestanou čeští historici tyto události překrucovat?
http://www.historieblog.cz/2018/12/pozadavky-sudetonemecke-strany/

Ještě jednou k oduznání Mnichovské dohody

Tomáš Krystlík

Nevím, co si mám počít s vývody pana A. Frieda, který dezinterpretuje stanovisko britské vlády k Mnichovské smlouvě z dopisu britského ministra zahraničí A. Edena svému československému kolegovi J. Masarykovi z 5. 8. 1942 a čtenáře, který si nedá práci pořádně si přečíst anglický text, tak bezostyšně vodí za nos, protože v něm britská vláda neprohlásila Mnichovskou dohodu, tedy co 30. 9. 1938 podepsala, za neplatnou, jen ji pokládala Němci (od 15. 3. 1939) za zničenou, což je podstatný a obrovský rozdíl.
V dotyčném Edenově dopise se praví, že ministerský předseda W. Churchill prohlásil a pak oficiálně dopisem z 11. 11. 1940 E. Benešovi sdělil, že Mnichovská dohoda byla Němci zničena (obsazením zbytku českých zemí 15. 3. 1939) a taktéž, zcela nově, že při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později. To sice znamenalo, že britská vláda nebude přihlížet k faktu, že ČSR v roce 1938 odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938! Britská vláda se sice tímto dopisem zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, s výjimkou odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR, a hlavně neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku! Kritizovaný text pana Frieda je zde: http://www.historieblog.cz/2018/11/reakce-z-britskych-pohadek-o-mnichovu/#more-4573
Nelze rozhodnout, zda se jedná jen o páně Friedův omyl způsobený elementárním nedostatkem logického myšlení, nebo zda jde o jeho záměrnou lež. Ke které odpovědi se kdo přikloní, ponechávám na čtenářstvu.

http://www.historieblog.cz/2018/12/polemika-jeste-jednou-k-oduznani-mnichovske-dohody/

17. listopad 1939

Tomáš Krystlík

K Sovětskému svazu se Češi po vzniku protektorátu 15. 3. 1939 doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.
17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. Sicherheitsdienst (SD) to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“
Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda podnikla opatření a omezila demonstraci k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze podle německých hlášení Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby. Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale téměř jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv tehdejší hymny SSSR, Internacionály.
To vše dva měsíce po podpisu spojeneckého paktu Ribbentrop–Molotov. Německo–sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry podobně jako část Polska, Litvu, a převezme protektorát, tj. ochranu. Tím se osvobození od Němců stávalo reálné a blízké, včetně zvěstí o brzkém návratu E. Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to projev komplexu národa, který si navykl očekávat osvobození zvnějšku.
Při nepokojích 28. 10. 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček, student lékařství Jan Opletal byl zraněn těžce. Na venkově a v jiných městech protektorátu k demonstracím a střetům nedošlo, protože protektorátní vláda povolila demonstrace k 28. 10. jen v Praze. Kdo střílel, není dodnes známo, nebo je, ale nezveřejňuje se to; německé jednotky měly předem přísný zákaz vměšovat se do pacifikování demonstrací v Praze českou protektorátní policií. Celkem bylo hospitalizováno bylo 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice.
Na pekařského dělníka Václava Sedláčka se zapomnělo, zřejmé péčí českých nacionalistických historiků, protože nepatřil mezi vzdělance tak vysoce ceněné českým národem a navíc neměl příliš vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří Václav Sedláček narodil. Širší jeho rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, SSSR, rodiče s Václavem zpět do Čech.
11. 11. 1939 Opletal zemřel. Dalo očekávat, že pohřeb ze strany studentů se přeroste v národní manifestaci. Němci tedy studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste, a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace přerostl, rozháněla je česká policie. 17. 11. bylo Němci popraveno zastřelením devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí, a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly na tři roky zavřeny.
Od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

http://www.historieblog.cz/2018/11/17-listopad-1939/

Češi ve Wehrmachtu

Tomáš Krystlík
Čeští historici unisono tvrdí, že bez dobrovolného přihlášení se k německé národnosti to pro osoby bývalé české národnosti (oficiálně československé, česká k dispozici při sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 nebyla) možné nebylo. Neříkají však pravdu. Existovaly statisíce osob české národnosti s německou státní příslušností a desítky tisíc z nich sloužily ve Wehrmachtu a v jednotkách SS (!), aniž se někdy vzdaly české (československé) národnosti, protože Německo se nikdy, tj. od svého vzniku v roce 1871 dodnes, nezajímalo a nezajímá o národnost svých obyvatel: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, zní definice Němce podle zákona.
Proč tak čeští historici činí? Inu, museli by vysvětlovat, že za druhé světové války bojovalo na Hitlerově straně více Čechů než ve všech československých vojenských útvarech na straně spojenců, což se příliš nehodí do uměle vytvořeného mýtu českého národa statečně bojujícího proti nacismu. Obdobně SSSR zatajoval a Ruská federace dodnes zatajuje, že 1 240 000 (!) občanů SSSR bojovalo ve Wehrmachtu proti své zemi s důsledkem, že každý 17. voják Wehrmachtu byl státní příslušník Sovětského svazu.
Jakým mechanismem se tedy Češi dostávali do německé armády (do Wehrmachtu včetně Waffen-SS) a do německých policejních jednotek Allgemeine SS?
Déle usedlí Češi a všichni Neněmci s československou státní příslušností, obdrželi v územích odstoupených v říjnu 1938 Německu za podmínek uvedených ve Smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 č. 300/1938 Sb. z. a n. (Deutsch–tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), stejně jako tam bydlící Němci a osoby dalších národností, německou státní příslušnost bez ohledu na národnost, aniž se jich kdokoliv ptal, zda si to přejí či nikoliv. A museli pak k odvodu a rukovat. Pokud muži neněmecké národnosti optovali do konce března 1939 pro Č-SR (protektorát), službě v německých ozbrojených silách se vyhnuli; osoby s německou národností optovat podle oné smlouvy nesměli. Kritériem byla národnost, kterou uvedli v československém sčítání lidu v roce 1930. Od roku 1935 v Německu nepodléhali odvodu židé, ale míšenci do 50 % židovské krve včetně rukovali, během války přestali být povoláváni do Wehrmachtu cikáni.
Dle, už německého, sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety, tj. bez Hlučínska, jihozápadních a jižních odstoupených území Německu 174 150 Čechů s přidělenou německou státní příslušností podle výše zmíněné smlouvy z 20. 11. 1938, kteří neoptovali, tj. narozen sám nebo jeho otec nebo jeho děd po meči v odstoupených územích Německu před rokem 1910 a měl tam k 10. 10. 1938 bydliště, manželky nabývaly státní příslušnost manželů, manželské děti státní příslušnost otců. V územích připojených v roce 1938 k jiným německým župám (bez Hlučínska) žilo dalších 19 643 neoptovavších Čechů s přiděleným říšským občanstvím, byť podle některých českých historiků jich bylo v těchto župách ve skutečnosti o hodně více.
Druhý způsob nabývání německé státní příslušnosti. Německá státní příslušnost byla některým podle stejné výše uvedené mezistátní smlouvy vrácena. To se týkalo starousedlíků a jejich potomků z Hlučínska, které bylo Versailleskou mírovou smlouvou v roce 1920 odtrženo od Německa a přiděleno ČSR. Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla jim a jejich potomkům podle výše uvedené smlouvy z 20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost ne přidělena, nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805 tvořili Moravci, kteří se při československém censu v roce 1930 téměř všichni hlásili k československé národnosti (k moravské, slezské nebo české se hlásit mohli, ale nebyli tak zapsáni, protože tyto národnosti nebyly ve sčítacích arších na výběr).
Posledním způsobem nabytí německé státní příslušnosti bylo její získání přes Deutsche Volksliste, Německý národnostní soupis (DVL) zavedený v některých východních německých župách již v roce 1939, plošně od 4. 3. 1941. Německý národnostní soupis byl promyšleným a značně velkorysým německým pokusem z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce, a to až do 25. 4. 1943 bez ohledu na rasové znaky (!) a národnost. Základní idea Deutsche Volksliste vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko, žijících především na západě a na jihu polského území. Osob bývalé československé státní příslušnosti se Deutsche Volksliste týkala jen tehdy, pokud bydlely v těch částech Těšínska, které byly v roce 1938 Československem odstoupeny Polsku a poté připadly Německu, netýkala se tedy bývalých československých státních příslušníků v protektorátu ani v československých území odstoupených Německu v roce 1938. Usedlé obyvatelstvo Slezska bylo německými úřady považováno za etnické nebo kmenové Němce (Volksdeutsche, Stammdeutsche) bez ohledu na národnost a jazyk. To se týkalo i Kašubů a Mazuřanů.
Německý národnostní soupis měl čtyři tzv. oddělení (Abteilungen) podle stupně němectví.
Do oddělení I Německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) zapisovaly úřady lidi aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku (včetně Československem odstoupeného těšínského území) v různých německých organizacích, přičemž jejich německý původ se vůbec nezkoumal (!). Dostali ihned německou státní příslušnost a do NSDAP směli měli vstoupit okamžitě.
Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči v předválečném Polsku, ale pasivní při prosazování němectví. Dostali německou státní příslušnost taktéž ihned, do NSDAP mohli vstoupit až po určité čekatelské lhůtě.
Do DVL III (Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány polonizované osoby zpravidla již německy nehovořící, neprotivící se němectví (deutschstämmig, Volksdeutsche) na rozdíl od osob zapisovaných do DVL IV, tedy hlavně Kašubové, Mazurové, Slezané, Wasserpoláci, Češi z Těšínska a také všechny osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem (to platilo pro sňatky s německými ženami, protože v případě manžela-Němce nabývala jeho manželka německou státní příslušnost automaticky). Všechny ale za podmínky, že předtím nebyly členy předválečných polských politických organizací – v tom případě připadly do DVL IV. Osoby po zapsané do DVL III si mohly hned zažádat o tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání takto přidělené německé příslušnosti ze strany státu byla deset let. Podle § 5 Druhého výnosu o Německém národnostním soupisu a o německé státní příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 (Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten vom 31. Januar 1942) obdržely k tomuto datu německou státní příslušnost na odvolání z moci úřední všechny osoby zapsané do DVL III bez rozdílu.
Do DVL IV (Deutsche Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly mezi válkami polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Nemusely znát ani slovo německy. Mohly si ale o německou státní příslušnost na odvolání požádat ihned po zápisu do DVL IV. Od 25. 4. 1943 byli všichni zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.
Osoby zapsané do DVL III a IV nesměly vykonávat úřad v Německé říši, kdežto osoby z oddělení I a II okamžitě. Kdo z osob československé národnosti po polském záboru Těšínska v roce 1938 tam zůstal, připadl do oddělení III národnostního soupisu. Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nikdo nemohl, tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II podléhali vojenské povinnosti ihned, od 25. 4. 1943 i muži z Abt. III. Z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání obdrželi.
Německé úřady začaly zapisovat do Deutsche Volksliste, do Německého národnostního soupisu, počínajíc 28. 10. 1939 a to nejdříve osoby na Pozňansku, pak v Povartí a nakonec od 4. 3. 1941 na celém území bývalého Polska připadlého Německu. Později tak činily i v jiných okupovaných zemích, např. zapisovaly do ní slezské horníky v okupované Francii. Když byl dvanáctým výnosem z 25. 4. 1943 změněn zákon o říšském občanství (Zwölfte Verordnung vom Reichsbürgergesetz vom 25. April 1943), nesměli již nabývat německou státní příslušnost židé a cikáni. Himmlerovým rozkazem byli cikáni od 16. 12. 1942 posíláni do koncentračních táborů, zejména do komplexu KZ Auschwitz.
Následující odhad je učiněn z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná odvodu (1) z minimálně 193 793 osob československé národnosti (de facto české) s německým občanstvím v odstoupených územích bez Hlučínska k 17. 5. 1939, (2) z cca 45 000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) z minimálně 124 859 osob hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru Těšínska (stav k roku 1930) minus cca 30 000 přestěhovavších počínajíc podzimem 1938 do vnitrozemí. Všechny osoby z výše uvedených kategorií si mohly podržet svou původní národnost, Němce nezajímala.
V německých branných silách podle odhadu z výše uvedených počtů mohlo sloužit kolem 80 000 Čechů, tj. více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců (!), což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje.

http://www.historieblog.cz/2018/11/cesi-ve-wehrmachtu/