ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (4)

Tomáš Krystlík

 

VZTAH K NĚMCŮM, NUTNOST ODČINĚNÍ KŘIVD

Speciální je český vztah k Němcům. Nechme to zdůvodnit meziválečného německého vyslance v Praze, Waltra Kocha, který měl za manželku Češku: „V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s Němci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Tak vzniká ona fundamentální hrůza Čechů z ‚germanizace‘, přímo úzkostná psychóza, jež už sama o sobě vysvětluje jejich základní politické postoje.“ [Brügel 1967] Je to přímý důsledek Jungmannova vyloučení šlechty a vzdělanců z národa a Palackého pokřiveného výkladu dějin.

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace katolíci, šlechta, Rakousko, Němci, komunisté, Rusové.

Prožité utrpení je u Čechů stejně jako u Srbů, avšak na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil (sic) evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš demokratické a moderní (sic). Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničení kulturních statků a vybíjení lidi ve velkém, nýbrž že představovalo prototyp demokratické české společnosti.

 Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo bylo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené skvělé cesty českého národa, takzvaně odčiněny.

Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: první, po první světové válce na úkor šlechty, byla odčiněním pobělohorské křivdy, doby temna, druhá, bezprostředně po druhé světové válce, konfiskací a rozdělením půdy patřící Němcům a Maďarům, byla odčiněním za odstoupení československých území Německu a Maďarsku a za národní pokoření. Jak z názvu vyplývá, byly odčiněním též i poválečné retribuční zákony; latinský výraz retributio znamená odplatu, oplátku, vrácení.

Historik Jan Tesař podotýká, že působí i „neblahá konstanta českých dějin: morbus bohemicus (česká choroba), všeobecný reflex vzdát úplně všechno po první ztracené bitvě; reflex, který je tak hluboký a rozkladný, že jeho působením někdy přestává existovat samo vědomí o společenství… skutečnost důležitá pro jakékoli mezinárodní porovnávání s národy, které touto chorobou netrpí. Také to je varování pro každého, kdo se kdy v budoucnu pokusí toto národní společenství povznést a případně s ním spojí svůj osud.“ [Tesař 2019] 

 

(pokračování)