JAK SE V ČESKÝCH ZEMÍCH MLUVILO?

 

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 7

Tomáš Krystlík

Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.

Po objevení se slovanského obyvatelstva v českých zemích, snad po druhé polovině 6. století, se zde logicky začalo mluvit i slovansky. Leč z toho nelze vyvodit, kterým jazykem se pak v českých zemích převážně mluvilo, protože nevíme, co se stalo s neslovanskými dialekty, které se používaly v českých zemích předtím – ty se spíše udržely, protože pro do nedávna zastávanou hypotézu stěhování národů chybějí důkazy. Už v raném středověku se do českých zemí neustále někdo přistěhovával, případně z nich odstěhovával. Z hlediska geografické blízkosti a rozšíření němčiny museli být příchozími převážně lidé mluvící německy. Hodnověrně je teprve podchyceno, že ve velkém přicházeli do Království českého německy mluvící na pozvání českých králů ve 12. století a později. 

Máme písemné prameny z té doby ve formě dochovaných listin a záznamů, ale na rozdíl od starověké Říše římské nám zcela chybějí nápisy prostým lidem vyrývané do zdí, či na nich nakreslené, ze kterých by se dalo usuzovat, jakým(-i) jazykem(-y) se v českých zemích převážně mluvilo. Vysvětlení absence oné lidové tvořivosti je prosté. Na rozdíl od dob starověké Říše římské prakticky nikdo ve středověké Evropě kromě kněží nedovedl psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. V této souvislosti byl císař Svaté říše římské Karel IV., současně král český Karel I. ve středověku značnou raritou – dovedl stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z mála ze světských pánů i psát (sic).

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec, který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci historik František Palacký až v 19. století. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b. Čili všechno to jsou české pohádky.

Co se dá doložit? Na počátku letopočtu se v českých zemích Slované nevyskytují, objevují se tam koncem 6. století nebo později nejpravděpodobněji poslovanštěním původního neslovanského obyvatelstva malými skupinami slovanských ozbrojených nájezdníků. Cyril a Metoděj použili jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a Konstantinem (Cyrilem) uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, ale současně je etymologickými rozbory dokázáno, že ji nepoužívali, protože by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat výrazné stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoslovanského dialektu. Po misi Cyrila a Metoděje se latina opět stala v českých zemích jedinou liturgickou řečí.

Jak se prosazovaly živé jazyky? V Evropě mimo české země se první zápisy v němčině objevují v latinských listinách v 7. století a první literární útvar, báseň zapsaná v němčině pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v českých zemích zřejmě latina (pro písemnosti), český dialekt slovanštiny (staročeština) a němčina. V jakém poměru, není známo.

Písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Z toho lze vysoudit, že obyvatelstvo Království českého mluvilo nejpozději ve 13. století německy a ve 14. století již oběma živými jazyky. V jakém poměru, kterým převážně, nelze říci, nicméně se podle časové posloupnosti jejich použití v tehdejších listinách a písemných záznamech lze domnívat, nikoliv však s jistotou tvrdit, že němčinou (německými dialekty) se v českých zemích pravděpodobně mluvilo dříve nebo častěji než česky. Hypotéza šířená českými historiky, že se v českých zemích mluvilo českým dialektem slovanštiny a pak teprve přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví, které začalo ve 12. století, němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je neopodstatněná, protože německy mluvící přicházeli do českých zemí od nepaměti. Přistěhovalectví od 12. století bylo na tehdejší poměry rozsáhlé, nicméně se nejednalo o statisíce lidí. 

Čeští králové spravovali zemi v latině, němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, 15. a 16., se hlavně vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Království českém uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím Němců. Navíc relativně prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s českými zeměmi zajišťovali hlavně německy mluvící. Ani o tom se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují, aby nemuseli odpovídat na pro ně nepříjemné otázky.

Literatura:

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat,králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

 

http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-7/#more-5044

Civilizační vlivy

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 6

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku. 

Exkurs. Imperium Romanum, Říše římská vzniká roku 800 korunovací franského krále Karla Velikého papežem na římského císaře, ale i nadále se nová říše, považovaná za nástupkyni Říše římské, nazývá Regnum Francorum, Království Franků, též Franská říše. Protože Říše byzantská coby zbytek Říše římské po rozpadu její západní části si ponechala název Imperium Romanum, bylo by používání stejného názvu pro novou říši rozkládající se na západě Evropy ilegální. 

Karel Veliký říši rozčlenil na hrabství, v pohraničí říše zřídil místo hrabství marky (politické jednotky u hranic říše) v čele s markrabími a s vojáky, kteří měli za úkol bránit říšské území před útoky zvenčí.

Středisky říšské správy byly královské dvorce s palácem a falci (statky), rozmístěné v různých částech státu. Říše neměla stálé sídlo krále nebo hlavní město, protože král se svou družinou byl nucen se po říši přesouvat – při tehdejší malé úrodnosti jeho královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí svého pobytu.  

Říše franská se rozdělila smlouvou Verdunskou v roce 843 na Říši západo-, středo- a východofranskou. Říše západofranská se stala pak základem Francouzského království, z Říše středofranské se vyvinulo Království burgundské a Velkovévodství lotrinské a Říše východofranská později přijala zcela oficiálně název Svatá říše římská. Od roku 1070 se pro Regnum Francorum Orientalium Království východních Franků používal též název Regnum Teutonicum (Království německé) nebo Regnum Teutonicorum (Království Němců), od roku 1157 se z tohoto útvaru stala Svatá říše římská (Sacrum Imperium Romanum, Heiliges Römisches Reich). Rokem 1486 a zcela oficiálně rokem 1512 se její název rozšířil na Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation, Svatá říše římská národa německého. Až do svého rozpuštění v roce 1806, kdy se rakouský a současně římský císař František II. zřekl říšské koruny a ponechal si jen rakouskou jako František I., byla Říše v čele s římským císařem coby panovníkem a Říšským sněmem se zástupci říšských stavů mnohonárodnostním státem, volným svazkem asi třech stovek (sic) suverénních území ve střední Evropě – království, vévodství, knížectví, hrabství, biskupství, klášterů, svobodných říšských měst coby říšských stavů. České království vzniklé 1085 korunovací Vratislava II. bylo od samého svého počátku až do roku 1806 součástí Svaté říše římské (národa německého). 

Cizinci přicházeli do Čech ze západu od nepaměti, převažovali Germáni ze sousedství, tedy Němci. Ve 12. a 13. století se začali stěhovat do českých zemí ve velkém, protože panovníci Království českého je začali do země zvát, což souviselo s neustálým nedostatkem finančních prostředků českých králů, kteří někdy neměli čím zaplatit dluhy i obyčejným obchodníkům zásobujícím je a jejich dvůr potravinami. Nedostatek financí nepostihoval jen české krále, to byl jev u středověkých panovníků zcela běžný. Příchozími byli vzhledem k zeměpisné blízkosti především německy mluvící, včetně těch ze vzdálenějších zemí, z dnešního Holandska a Vlámska (nazývaného též Flandry), rozprostírajícího se tehdy až za Dunkerque ve směru ke Calais a jižně pod Lille, kde se tehdy mluvilo dolnoněmecky (Nieder- neboli Plattdeutsch). Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými českého panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí tehdy vůbec nebylo, existovala jen oddanost danému panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával Němce-cizince, které neměl rád, od domácích Němců, poddaných českého krále. Na smyšleném rozporu mezi slovanskými a německými obyvateli Království českého nebo mimo ně, byla Františkem Palackým zkonstruována mylná filozofie českých dějin. 

Ve 12. století Němci přicházeli do Království českého ze západu a z jihu, z Bavor a z dnešního Rakouska, později z Franků, Durynska, Saska, Porýní, Vestfálska a dalších zemí, a nakonec ve století třináctém po německé kolonizaci Slezska i ze severovýchodu. Usazovali se především v neobydlených částech království. Byli lákáni a získáváni ve svých původních bydlištích tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu dědičný úřad rychtáře, výčepní právo nebo velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívala v místních názvech, například Kunzendorf (dnes Kunčice nad Labem), Heinrichsgrün (dnes Jindřichovice), Hermannseifen (dnes Rudník) a podobně [Rogall].

Hlavním důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci. Aby panovníci posílili svou moc a oslabili českou šlechtu (českou inkolátem, ne národností), zvali do své země cizince ve velkém. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedl se čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy, brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva Království českého zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středně vysokých polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí; z řady klášterů jmenujme např. Doksany, Litomyšl, Teplou, Milevsko, Hradisko u Olomouce, Strahov, Sedlec, Nepomuk a Plasy [Rogall]. 

Čeští králové ve středověku měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli těžit stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali vyspělejší řemeslné postupy a dovedli účinněji obdělávat půdu. Jejich znalosti obratem přejímali místní obyvatelé. A německým právem se neřídili pouze příchozí německy mluvící, nýbrž i místní obyvatelstvo. Ze Svaté říše římské tak proudily do českých zemí západoevropské znalosti, dovednosti a inovace. Zásadním civilizačním pokrokem byla proměna mentality obyvatel českých zemí osvojením si západního způsobu myšlení, které bylo a je založeno na předvídatelném právním jednání. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva. S právními jistotami šly ruku v ruce i změny ekonomické povahy. Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, pravidelný přísun drahého kovu umožnil ražbu mincí a peníze byly předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země obchodně se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost českých zemí [Kuncová].

Exkurs. Nepřímé důkazy postupného šíření civilizace a kultury. 20. 5. 1474 se zřítil už téměř dostavěný chrám Zesnutí Bohorodičky v Moskvě (Uspenskij sobor). Panovník posílá do Benátské republiky pro architekta, do Moskvy zamíří architekt Aristotele Fioravanti. Chrám se musel rozebrat do základů a postavit znova. I za kameníky byli pozváni alespoň Pskované, protože byli znalí „německého řemesla“. Italové a Němci pak stavěli knížecí dvorce a chrámy (moskevský Kreml navrhli a postavili Italové), sloužili jako vojenští odborníci u dělostřelectva i pěchoty, pracovali jako lékaři a překladatelé. Rusové je nebyli schopni ani po čase nahradit, nebyli s to dohnat rychle se rozvíjející renesanční Evropu [Zubov 2014]. Očitý svědek Sergej Šmeman napsal v 80. letech minulého století o poměrech na ruském venkově: „I přes všechny změny uskutečňované ve venkovském prostředí bylo v předvečer revoluce jeho obyvatelstvo stále nekulturní a zaostalé. Většina obyvatel byla negramotná. Pouze polovina hospodářství měla železné pluhy, při sklizni se stále používaly srpy (ve střední Evropě se kosy používaly již ve středověku)… Průměrný výnos obilovin z rolnické půdy byl jen nepatrně vyšší než na anglických panstvích ve 14. století.“ V době první světové války dovedlo v Rusku číst jen asi 10 % populace a v politice, dějinách a zeměpise se orientoval málokdo. [Zubov 2014] 

Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo

křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819

Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015

http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-6/#more-5042

Meziválečná polská péče o vlastní židy

Tomáš Krystlík

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině. Ani to jim nevyšlo. 

Následkem anšlusu Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938 zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (udává se i 12 000 a více) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně! Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

Český přínos k holocaustu

Tomáš Krystlík

 V protektorátu byla otázka rasového pronásledování jako téměř všechny resorty svěřena české protektorátní vládě a českým úřadům (sic) – výjimkou byly resorty obrany, financí, hospodářství a zahraničních věcí, které zůstaly v říšských rukách. Říšský protektor von Neurath zasáhl pouze do protektorátní definice žida, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zajistit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu Rakouska. Organizace židovských transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům s výjimkou zabíjení byly svěřeny českým úřadům, přičemž obzvlášť iniciativně si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Na deportace z ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů české úřady již vliv neměly. Málo se ví, že návrh na povinné označení židů na veřejnosti byl ryze český návrh (sic), který Říše ve formě našité žluté šesticípé hvězdy jen převzala a zavedla. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první literární zdroj mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Říše se Čechům do zacházení s židy vmísila jen v definici žida a dohledem nad arizací. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení židy v protektorátu z moci úřední utiskovat, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, arizovat jejich majetek, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost by mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost, pracovních míst bylo dost.

Rozhodnutí o perzekuci cikánů přijala vláda Česko-Slovenska ještě před okupací českých zemí, tzv. cikánské koncentráky (oficiální název: kárné pracovní tábory pro osoby práce se štítící) fungovaly pak za protektorátu výhradně pod českou správou a deportaci cikánů do německých koncentračních táborů organizovaly české úřady. Protože protektorát byl součástí Německé říše se zvláštním statutem, nemuselo se jako na Slovensku za každého rasově nevhodného odtransportovaného na východ od Říše platit.

  

„NE VŠICHNI ČEŠI JSOU ČEŠI“ ANEB JUNGMANNŮV A PALACKÉHO PODVOD

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5)

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“

 

Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.

 

Český král byl od počátku Království českého (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) též říšským kurfiřtem (Kurfürst, princeps elector imperii, volící kníže). Království české bylo hned od svého vzniku součástí Svaté říše římské nazývané z počátku ještě pár desítek let Říší východofranskou či Královstvím německým. Kurfiřtové byli čtyři vysocí šlechtici – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, později jich bylo celkem šest, a tři arcikancléři (arcibiskupové), všichni s právem volit císaře Svaté říše římské. Český král byl mezi nimi říšským arcičíšníkem (Erz-Mundschenk, archipincerna), což byla prestižní ceremoniální říšská dědičná funkce přidělená českým králům, a občas, byl-li zvolen, se stával i císařem Svaté říše římské, od roku 1512 nazývané Svatá říše římská národa německého. Poddaní českého krále (König von Böhmen) se latinsky nazývali Bohemi (psáno též Boemi) a mluvili česky nebo německy; německy se jim říkalo Böhmen, jedni mluvili böhmisch (česky), druzí deutsch (německy). Až ke konci 18. století vznikla potřeba je občas rozlišit na Deutschböhmen, na Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, na Čechy mluvící česky, jazykové Čechy. (Doslovně na kmenové Čechy, protože Stock znamená v němčině hůl, kmen, kládu, pařez, odtud pochází přeneseně obrat Čech jako poleno; výraz Stockböhme se též používal coby označení pro hloupého, vzpurného, tvrdohlavého člověka, ťulpasa [Adelung]). Ve století devatenáctém se ustálil pro jazykového Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

 

Výrazy Němci, Češi se ve středověku relativně brzy ustálily, avšak pod Čechy byli míněni vždy Bohemi, Böhmen, tj. usedlí obyvatelé Království českého bez ohledu na jazyk. Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyvatele Čech do svého pětidílného česko–německého slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně nezahrnul, odlišné výrazy k německému Böhme a Tscheche, böhmisch a tschechisch nevytvořil. Pro obé podle něj v češtině odpovídalo jediné podstatné či přídavné jméno a to Čech, český a z Königreich Böhmen (Regnum Bohemiæ) se tudíž stalo Království české. A František Palacký se to nesnažil uvést na pravou míru, naopak.

 

Traduje se, že v tom mělo svůj podíl i to, že ve francouzštině, v mezinárodním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král, francouzsky roi de Bohême, začali Francouzi nazývat cikány i obyvatele Českého království stejně: bohémiens [Klimek 2003–2].

 

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, Palackého adorace husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům definovaným jazykově, podle teze J. G. Herdera zprostředkované Jungmannem, že nejvyšší metou národa je národní stát, se domnívat, že Království patří jim, a vznášet svůj nárok na veškerá území Království českého [Klimek 2003–2]. Příznačná je i změna názvu Palackého Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech) v původní německé verzi na Dějiny národu českého v později vydané verzi české. To vše jazykovým Čechům umožnilo pohlížet na německy mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v českých zemích právo původních (autochtonních) obyvatel, byť zde žijí mnohá staletí, a nakonec založením republiky v roce 1918 odkázat jinojazyčné obyvatelstvo do pozic trpěných přistěhovavších se menšin (alochtonního obyvatelstva) navzdory tomu, že jazykoví Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva československého státu (sic). Po celé 19. století až do konce meziválečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zemským a jazykovým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhnání se české země staly prakticky jednonárodnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazykové zásoby dodatečně, ukazuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině je to přídavné jméno zpodstatnělé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národnost, čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

 

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým pojetím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. V němčině je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, Tscheche je Čech vymezený jazykově. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ničemu to nevede, protože usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byli z tohoto hlediska Češi, a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého v rámci Svaté říše římské, později Svaté říše římské národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Romisches Reich Deutscher Nation), zase Němci.

 

Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit, a to ani opisně. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic v češtině nevypovídá o mateřském jazyce nositelů.

 

Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země. Pro zajímavost. Jak Jungmann, tak Palacký byli národnostně Němci českých zemí, Palacký podle matričního zápisu se jmenoval Franz Pallatzky.

 

Literatura:

 

Adelung, Johann Christoph: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart mit beständiger Vergleichung der übrigen Mundarten, besonders aber der Oberdeutschen. Johann Gottlob Immanuel Breitenkopf und Compagnie, Leipzig 1793–1801

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

 

 

 

 

http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-5/