Tomáš Krystlík
V poslední době se ve sdělovacích prostředcích množí
hypotézy, proč jsou v ČR potraviny dražší než například v Polsku a v Německu a
současně i méně kvalitní. Skoro vždy se vysvětlují odlišné ceny rozdíly ve výši
daně z přidané hodnoty (DPH): v Polsku (5 %, nyní dočasně na některé potraviny
0 %), v ČR (15 %), v Německu (7 %). Jenže to je omyl, rozdílné ceny se nedají
vysvětlit sazbami DPH. Čím také vysvětlit, že prodávané potraviny v Polsku a v
Německu jsou nejen levnější nýbrž i kvalitnější? Logicky by měly být levnější
potraviny kvalitativně horší. Též by se mělo najít vysvětlení skutečnosti, že
jakýkoliv úkon počínaje výrobou až po konečný prodej zákazníkovi je v Německu
zákonitě o dost nákladnější než tentýž v ČR a přitom potraviny v Německu jsou
levnější než v ČR! Ne sice o tolik jako potraviny v Polsku, ale přece.
Vysvětlení je nasnadě, ale nikomu se do něho nechce, protože
z toho nevychází český národ jako skvělý a následováníhodný. Jazykově česká
společnost si totiž lepší kvalitu potravin v minulosti, zejména však v
posledních třech desetiletích, kdy k tomu měla ničím neomezenou příležitost,
nikdy nevynutila, nevyžadovala ji a dodnes o ni neusiluje. Pro vysvětlení, proč
tomu tak bylo a je, musíme do minulosti.
Josef Jungmann v roce 1806 vyloučil z českého národa
všechny, kteří po většinu dne nemluví česky, především tedy šlechtu a vzdělance
- vyšší vzdělání bylo tehdy latinské nebo německé a šlechta byla většinou
vzdělaná - a takto definovaný český národ tvořily pouze málo vzdělané, chudé
vrstvy obyvatelstva, v podstatě plebs. Z ekonomických důvodů se neohlíželi na
kvalitu jídla, jejich cílem bylo pouze se nasytit. A tak vyloučením vrstev z
českého národa, které měly prostředky si opatřovat kvalitní jídlo, ale
nemluvily většinu času česky, se de facto u jazykových Čechů nevyvinula
dostatečná schopnost odlišovat kvalitní potraviny a jídla od podřadných. Během
vícero desetiletí jazykové segregace se vyvinuly i neblahé české stravovací
stereotypy panující dodnes, zejména tendence se levně najíst k prasknutí. To
potvrzují i dnešní průzkumy trhu, kdy Češi z každých vydaných 10 CZK za
potraviny utratí plných šest z nich za jídlo dočasně zlevněné v různých nabídkových
akcích, což je podíl na Západě naprosto nevídaný! Z téhož implicitně plyne, že
tlak českého zákazníka na kvalitu potravin bude zanedbatelný, nicotný, neb Čech
s oblibou konzumuje levné, logicky i kvalitativně podřadnější potraviny. V
Česku nemůže tedy dojít k něčemu podobnému jako na Západě, že rozezlení
zákazníci, pokud kvalita nabízeného výrobku jedním řetězcem (prodejcem,
výrobcem) klesne pod zákaznictvem akceptovatelnou mez, hbitě přeběhnou ke
konkurenčnímu prodejci (výrobci). V ČR to ani nejde, protože přeběhnout není ke
komu.
Ze stejných českých statistických průzkumů také plyne, že
zboží nezlevněné až do svého budoucího zlevnění tzv. „hlídá regály“, za
normální cenu se v mezidobí v podstatě neprodává nebo velmi málo. Je to jev
vyskytující se i na Západě, ale zřídka, protože i nezlevněné zboží se tam
prodává vlivem nákupních zvyklostí stále a prodejce dbá z konkurenčních důvodů
na velkou šíři nabídky. Výše uvedený jev vyvolává u managementů českých řetězců
prodávajících potraviny, což jsou vesměs české firmy, byť stejného názvu jako
zahraniční, jen byly v ČR založeny financemi ze zahraničí, zcela neblahou
tendenci vyřazovat zboží, které se po určité období málo prodává, navždy (!) ze
sortimentu, tedy zužovat pestrost výběru zboží. Jelikož tak činí všechny české
řetězce, nemusejí se obávat podstatně větší šíře nabídky u konkurence, která by
jim mohla odlákat zákaznictvo. Tímto postupem se též petrifikuje zásada českého
zákazníka „co neznám, to to nežeru!“
Posledních pár let nevěřícně zírám do reklamních letáků
českých řetězců, které často nabízejí zboží vyráběné za bolševismu, a to včetně
tehdejšího balení, což je naprostý úpadek stravovací kultury! České společnosti
evidentně zcela chybějí jedinci typu Jindřicha Vaňhy, kteří by se snažili o nápravu
a usměrnění českých stravovacích zvyklostí. Alespoň částečně by napomohla
změnit tento stav praxe známá ze Západu nabízející zákazníkům v obchodech často
a opakovaně zdarma ochutnávky méně běžných druhů potravin. Jenže to by řetězce
nejdříve něco stálo, byť v celkovém efektu zanedbatelně málo, ale větším
problémem je, co si počít s českou povahou, aby hned první ochutnávači si
nenahrnuli vše z talířů nebo podnosů do pusy, zdarma tak nepojedli a na další
se nedostalo. Nebo aby tohoto jevu nezneužil samotný personál, který by vzorky
odcizil a svedl to pak na zákazníky.
Svou roli hrají i neblahé návyky, stereotypy z posledních
dvou století: Češi nejedí nebo jedí málo ryby, zeleninu (tu obligatorně rozvaří
a saláty trestuhodně připravují s vodou, cukrem, kvasným octem a solí), zvěřinu
a jehněčí, aby na Vánoce se doslova přežírali kapry, ale pak aby se se po celý
rok rybám snad s výjimkou nevalných rybích prstů vyhýbali.
Příčiny dnešních vysokých cen potravin se dají odvodit pouze
z české mentality, tendencí co nejsnadněji splnit požadavek dostatečného zisku
a českou absencí zábran k okrádání bližního svého, pokud kradoucí kradeného
osobně nezná. Nezapomeňte, že navzdory stejným názvům firem známých ze
zahraničí jsou to ryze české podniky, jejichž management tvoří z cca 99 % Češi.
Zatímco managementy na Západě se snaží maximalizovat zisk podniku co největším
obratem, v Česku vytvářejí managementy zisk mnohem snadnější cestou, co
nejvyšší marží. Bezuzdné zvyšování marže obdobně jako v ČR nepřipadá na Západě
jako metoda maximalizace zisku v úvahu, protože to nedovolí tamější konkurenční
prostředí. Neustálé nucení výrobců potravin českými řetězci k co nejnižším
cenám - prodejní ceny mimo slevové akce jsou domluveny kartelovými smlouvami
mezi nimi, byť oficiálně neexistují, ale český protimonopolní úřad je naprosto
neschopný plnit své poslání - spolehlivě vede k postupné degradaci kvality
jakéhokoli výrobku, což Češi svou chorobnou zálibou nákupu zlevněného zboží
nejsou s to ani vnímat, natož na to přiměřeně reagovat jako zákazníci na
Západě. Přeběhnutí zákaznictva ke konkurenci není v ČR možné, protože všechny
řetězce se sídlem v ČR činí naprosto totéž – snaží se prodávat zboží s co
nejvyšší marží bez ohledu na kvalitu.
Následkem toho se kvalita potravin a jídel v ČR v posledních
dvou desetiletích ustálila na nejnižší možné úrovni. Stav se bude i nadále
zhoršovat vlivem upadajícího povědomí Čechů, pamětníci budou vymírat a většina
bude čím dál více zapomínat, jak mají kvalitní jídla nebo potraviny vlastně
chutnat.
https://www.blisty.cz/art/111041-proc-ma-cr-drazsi-a-horsi-potraviny.html
