Tomáš Krystlík
Nejjednodušší a nejpřiléhavější odpověď zní: Protože se
Hitlerovi nepodařilo uzavřít s Velkou Británií mír. Že vám to čeští historici a
učitelé dějepisu nesdělili? Inu, snaží se ze všech sil zmanipulovat minulost.
Poté co Velká Británie s Francií vypověděla dva dny po
přepadení Polska, 3. 9. 1939, Německu válku, s čímž Hitler nepočítal a nebyl na
ni připraven, protože se domníval, že ozbrojený německo–polský konflikt nepřeroste
v konflikt evropský a zůstane jen lokálním. Dobře to dokumentuje následné několikaměsíční
období tzv. podivné války, též nazývané válkou vsedě, kdy znepřátelené armády
stály na francouzsko–německé hranici proti sobě a nic se nedělo. Mezitím se Německo
snažilo uzavřít s Velkou Británií mír.
Až do 10. 5. 1940 trvala tzv. předstíraná válka, směšná válka, než Německo zaútočilo
přes Belgii proti Francii. Pozoruhodné je, že téměř současně jako německé
pronikly do Belgie útvary francouzské a britské armády dislokované ve Francii a
to ještě dříve, než Belgie stačila oznámit porušení své neutrality Německem!
Britský expediční sbor byl koncem května 1940 Wehrmachtem obklíčen u přístavu
Dunkerque a 848 loďmi evakuován do Velké Británie – zachráněno bylo 338 226
britských vojáků, což představovalo 85 % britského expedičního sboru, a
123 tisíc vojáků francouzských, výzbroj byla zanechána na místě. Němci
lodní evakuaci podle rozkazu k nečinnosti vydaným velitelem Gerdem von
Runtstedt přes tři dny v podstatě nečinně přihlíželi. Ten určitě nejednal sám o
sobě bez pokynů Hitlera. Proč se tak Hitler rozhodl, zůstává dodnes neobjasněno.
Plausibilním vysvětlením je, že doufal uzavřít s Velkou Británií mír a nechtěl
ji popudit. Ušetřil tak před zničením prakticky celou britskou armádu. Její
zničení by bylo pro Velkou Británii velmi tíživé, kromě jiného by pak neměl kdo
cvičit brance.
V nabídkách míru Velké Británii Němci nepřestali, takže nakonec
jich bylo přes dvě desítky. Ze 14. 11. 1940 pocházejí poslední známé německé
mírové podmínky britské straně, pozdější nejsou známy, pravděpodobně britskou
stranou dodnes utajovány nebo zničeny. Čtěte je, prosím, pozorně, dějepisci se
je snaží veřejnosti zatajit:
„Norsko, Dánsko,
Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci
zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty
záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude
na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě
reparací za škody způsobené během záboru.
Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak
budou ozbrojené síly redukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým
potřebám každé země.
Německo požaduje navrácení svých bývalých
kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika (dnešní
Namibie) by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení
odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku
1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání
odejít.
Politická nezávislost a národní identita
polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z
diskusí vyloučeno (nebylo v moci Německa ani Velké Británie k tomu SSSR
přinutit). Československu nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru,
ale zůstane pod ochranou Říše.
Měla by být prosazena širší evropská
ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím
jednání a porozumění mezi evropskými národy“.
Winston Churchill se neodvážil nikomu z politiků nabídku jen
ukázat, protože se britská situace od léta velmi zhoršila, Británie válku
prohrávala, následky německého bombardování byly strašlivé, britská vojska byla
takřka nepřetržitě porážena zeměmi Osy, kdekoliv se s nimi střetla. Dalo se
předpokládat, že za této situace by byl po zveřejnění vládní kabinet dotlačen k
mírovým jednáním. K tomu nebyl Churchill ochoten, protože chtěl Německo coby
největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, a už vůbec nepřipustit, aby
Německo ovládalo natrvalo hospodářsky prakticky celou kontinentální Evropu. K
tomu potřeboval do války zatáhnout USA, protože Velká Británie sama nebyla s to
Německo zdolat. Její zlaté a devizové rezervy, zvláště když na konci roku 1940
musela přenechat jako záruku své zlato Spojeným státům, se povážlivě ztenčily,
takže v nejlepším případě by vydržela bez pomoci Washingtonu čelit Německu
nejvýše dvanáct měsíců. Dále by musel vysvětlovat Britům, proč je nechal
nesmyslně tolik trpět těžkými nálety Luftwaffe, když celkem přijatelné německé nabídky
k uzavření míru přicházely ještě před leteckou Bitvou o Anglii i po ní.
Hitler měl být pomocí britské SO1 (Special Operations 1, Speciální operace 1) udržován v dojmu, že
skupina stojící mimo vládu v čele s Edwardem Halifaxem a Samuelem Hoarem, která
neexistovala a byla vytvořena jen k oklamání Hitlera, bere jeho nabídku vážně,
v pravou chvíli vystřídá Churchillovu vládu a uzavře s Německem mír. Byla to
značně riskantní hra. Kdyby Němci zveřejnili své návrhy Velké Británii, byl by
Churchill politicky odrovnán a USA by mohly tlačit na Brity, aby uzavřeli s
Němci mír, protože v německém návrhu předaném Hoarovi 13. 11. 1940 bylo jen
minimum bodů, které se jevily jako méně přijatelné. Tím by se Velká Británie
musela smířit s hospodářskou nadvládou Německa v Evropě a nakonec i ve
světovém obchodu.
Rudolf Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 v uniformě
poručíka Luftwaffe vezl s sebou z povahy mise zcela jistě detailní mírové
návrhy, které se dostaly po jeho seskoku do rukou Britů a hned se údajně
ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje
klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. SO1 byla
po válce neprodleně rozpuštěna, archiv SOE byl nedlouho po válce z 80 %
údajně zničen požárem.
Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR
Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké
Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S
postupujícím časem, bez uzavření míru s Velkou Británií, totiž rostlo pro
Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi
najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla s to
z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche (nemožnost vytlačení
nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, nemožnost docílení absolutní
převahy ve vzduchu v místech vyloďování, nedostatek plavidel vhodných pro
vyloďování), kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se Německu naskytla
příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Nechme
stranou skutečnost, že se Hitlerovi podařilo předejít Stalinovu vpádu do
západní Evropy o dva až tři týdny.
Na druhé straně to byla i sovětská nenasytnost, která přiměla
Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939
připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko,
zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem
válečných událostí se po 17. 9. 1939 zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda,
a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí
do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné doložky 26.
9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky
smlouvy obsazením Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě
dodržení dohody.
Ministr zahraničí SSSR V. Molotov se pak vypravil na svou
první zahraniční cestu v životě a do německého hlavního města přibyl 12. 11.
1940. Ministru zahraničí Joachimu von Ribbetrop předložil ultimativní sovětské
požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné
doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo, a že je třeba
sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno
neúspěšnou válkou s Velkou Británií a že si může diktovat. Dalším důvodem
zřejmě bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně s
vlastními zájmy.
Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle
tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal
volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u
Slovenského štátu, který se v Bratislavě objevil, byl sovětský, Slovensko bylo
pro SSSR strategicky významné pro průnik sovětského loďstva po Dunaji do nitra
Německa, nakonec vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo
umožňovat sovětským dělovým člunům se celoročně dostat z Černého moře přes
místní mělčiny až do Německa a přes spojovací průplavy až do Rýna), dále do
sovětské mocenské sféry mělo připadnout Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, v
Turecko, Írán, Řecko, Jugoslávie a Špicberky, vznesl požadavek na zřízení
sovětských vojenských základen v oblasti Bosporu a Dardanel (kvůli volné plavbě
sovětských válečných lodí z ruských přístavů u Černého moře do
Středozemního) a v oblasti výstupních úžin z Baltského do Severního moře,
Kattegatu a Skagerraku (kvůli plavbě sovětských válečných lodí z Baltského moře
do Atlantiku). Německo by mělo smluvně zpřístupnit Sovětskému svazu veškeré
úžiny mezi Jutskem a ostrovy v Baltském moři, průlivy Malý a Velký Belt. Dále
Molotov požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z
roku 1914, tj. včetně Varšavy.
O Molotovově vystoupení v Berlíně si zaznamenal Paul Schmidt,
šéf tlumočníků v německém ministerstvu zahraničí: „Od jednání s Chamberlainem o
sudetoněmecké krizi (v Bad Godesbergu) jsem se neúčastnil žádného tak ostrého
střetnutí jako v Berlíně během rozhovoru mezi Hitlerem a Molotovem. Podle mého
přesvědčení rozhodlo se v těchto dnech o tom, že Hitler dal podnět k přípravám
útoku na SSSR.“ Hermann Göring se vyjádřil o vystupování Molotova v Berlíně
lapidárněji: „Všichni jsme spadli s židlí.“
Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou
ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a
hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a
Itálie.
Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici
Barbarossa (Fall nebo Unternehmen Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář
invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale zatím jako jedna z
mnoha teoretických možností dalšího vývoje. 22. 6. 1941 invaze do SSSR začala.
