Generála Aloise Eliáše, předsedu protektorátní vlády, popravili za heydrichiády, ale jeho smrt neměla s atentátem na Heydricha nic společného. Důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou velmi pozoruhodné. Na odsouzení Eliáše k smrti se podílel Edvard Beneš.
Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Reichsprotektor Konstantin von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil v rámci svých možností chránit. (Svobodní zednáři byli jak v Německu, tak i v protektorátu zakázáni.) Eliáš dával najevo svůj despekt k německé okupační moci také tím, že s von Neurath mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal velmi dobře německy, výhradně francouzsky, řečí diplomatů.
Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Československým národním výborem v Paříži styky, Eliáš skončil se zasíláním zpráv Benešovi přibližně čtvrt roku před začátkem války s SSSR [Brandes]. Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovi vlády Eliášovi zprávu, kde žádal protektorátní vládu, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident (Hácha) mohl odejít“ [Kalvoda 1999]. To by znamenalo i rezignaci vlády, tedy otevřené vypovězení spolupráce Čechů s Říší. Přes Benešovo naléhání vláda tak neučinila, oprávněně se obávajíc, že její a prezidentova demise by vedla k podstatnému zhoršení postavení Čechů v Německé říši a k represáliím. Beneš se tak ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval zcela lživě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny (sic), čímž směřoval k diplomatickému uznání své exilové vlády v Londýně, o což enormně usiloval, protože jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády stavěly vysloveně záporně, neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství, vždyť přece abdikoval, a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní vládu. Slováci také svou vlastní, slovenskou. Demisí protektorátní vlády a prezidenta v Praze by se tak Beneš a jeho vláda stali jedinými zástupci Čechoslováků, stejně jako ostatní, již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí v Londýně. To byl účel Benešova naléhání. Odmítnutím se zachovat podle Benešova pokynu se protektorátní vláda a prezident Hácha přeměnili v očích Beneše ve zrádce [Kalvoda].
Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky, protože se mu, byť svobodozednářskému bratru, Beneš ještě za války pomstil. Na Háchu a ostatní členy protektorátní vlády dopadla Benešova msta až po válce – Hácha, byť v té době již dementní, byl zatčen a zemřel bezmocný ve vězeňské nemocnici, kde na něj ležícího na lůžku močili bachaři i vězni, ostatní byli odsouzeni na doživotí nebo k dlouhým trestům na svobodě. Nejen jim se Beneš pomstil. Nezapomněl ani na své politické kontrahenty mezi válkami, nechal odsoudit do vězení za spolupráci s nacisty například i Berana, Stříbrného a Gajdu navzdory nevyvratitelnému faktu, že se všichni po vzniku protektorátu zcela stáhli do soukromí a skončili s jakoukoli politickou činností.
Eliáš byl označen krycím jménem Judas (Jidáš) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby v oddělení M předhozen Benešem Gestapu – zhotovily se tři kompromitující dopisy adresované Judasovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a postupně odeslány Eliášovi z Chile [Kalvoda, Stevenson]. Dopisy Judasovi byly podle připravených návrhů přepsány v New Yorku dívkou slovenského původu. Přesvědčivě zmínkami o reáliích dokazovaly, že údajná Anna je obeznámená s podrobnostmi z Eliášova osobního života. Papír, na kterém byly dopisy napsány byl zhotovený podle vzorků papíru používaného v Chile odborníky v kanadském papírenském průmyslu, aniž by jim byly poskytnuty bližší informace, než byly pro jejich úkol nezbytné. Obálky, inkoust atd. byly chilské. Do akce podle Williama Stevensona byly zapojeny nejvýše tři osoby seznámené s pravou identitou Judase.
Němci dopisy od Anny zachytili, což byl jediný účel výroby těchto falz. Po prozkoumání oněch dopisů přicházejících ze Santiaga de Chile nabylo Gestapo přesvědčení, že generál Eliáš udržuje tajnou komunikaci s nepřáteli nacismu. Dopisy totiž obsahovaly fráze a čísla v otevřené řeči, které lze považovat za kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“ „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými złotými." „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým o 60 stopách, i když dvě měla jen 28 stop“. Když byl Eliáš Gestapem vyslýchán, co tyto věty znamenají, nedokázal jejich smysl vysvětlit. Jak by také mohl. Podle Gestapa byly ale důkazem, že komunikuje s nepřítelem v otevřeném kódu. Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu nebo osobu se za ni vydávající znal. Gestapo mu nevěřilo, protože Anna psala i o takových detailech z jeho života jako o zvycích jeho bývalé manželky nebo o okolnostech neobvyklé smrti jeho bratra [Kalvoda, Stevenson].
Gestapo Eliáše již delší dobu podezíralo ze spolupráce s Londýnem, protože Československý národní výbor ve francouzském hlavním městě založený Benešem, vydávající se za nejvyššího představitele československého státu – Francie ale uznávala za nejvyššího představitele ČSR vyslance Š. Osuského – tam trestuhodně při evakuaci z Paříže zanechal část svého archivu, též s Eliášovými depešemi do Paříže, který padl do rukou Němců. Otázku, zda ony depeše tam nebyly zanechány spolu s jinými dokumenty schválně, aby byl Eliáš kompromitován, nebo byl alespoň podezříván, nelze zodpovědět. Vyberte si.
1. 10. 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za heydrichiády ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz. Beneš se pomstil.
Zdroje:
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Stevenson, William: A Man Called Intrepid. Lyons Press, Toronto 2000