Benešova pomsta

Tomáš Krystlík

Generála Aloise Eliáše, předsedu protektorátní vlády, popravili za heydrichiády, ale jeho smrt neměla s atentátem na Heydricha nic společného. Důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou velmi pozoruhodné. Na odsouzení Eliáše k smrti se podílel Edvard Beneš.

Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Reichsprotektor Konstantin von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil v rámci svých možností chránit. (Svobodní zednáři byli jak v Německu, tak i v protektorátu zakázáni.) Eliáš dával najevo svůj despekt k německé okupační moci také tím, že s von Neurath mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal velmi dobře německy, výhradně francouzsky, řečí diplomatů.

Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Československým národním výborem v Paříži styky, Eliáš skončil se zasíláním zpráv Benešovi přibližně čtvrt roku před začátkem války s SSSR [Brandes]. Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovi vlády Eliášovi zprávu, kde žádal protektorátní vládu, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident (Hácha) mohl odejít“ [Kalvoda 1999]. To by znamenalo i rezignaci vlády, tedy otevřené vypovězení spolupráce Čechů s Říší. Přes Benešovo naléhání vláda tak neučinila, oprávněně se obávajíc, že její a prezidentova demise by vedla k podstatnému zhoršení postavení Čechů v Německé říši a k represáliím. Beneš se tak ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval zcela lživě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny (sic), čímž směřoval k diplomatickému uznání své exilové vlády v Londýně, o což enormně usiloval, protože jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády stavěly vysloveně záporně, neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství, vždyť přece abdikoval, a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní vládu. Slováci také svou vlastní, slovenskou. Demisí protektorátní vlády a prezidenta v Praze by se tak Beneš a jeho vláda stali jedinými zástupci Čechoslováků, stejně jako ostatní, již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí v Londýně. To byl účel Benešova naléhání. Odmítnutím se zachovat podle Benešova pokynu se protektorátní vláda a prezident Hácha přeměnili v očích Beneše ve zrádce [Kalvoda].

Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky, protože se mu, byť svobodozednářskému bratru, Beneš ještě za války pomstil. Na Háchu a ostatní členy protektorátní vlády dopadla Benešova msta až po válce – Hácha, byť v té době již dementní, byl zatčen a zemřel bezmocný ve vězeňské nemocnici, kde na něj ležícího na lůžku močili bachaři i vězni, ostatní byli odsouzeni na doživotí nebo k dlouhým trestům na svobodě. Nejen jim se Beneš pomstil. Nezapomněl ani na své politické kontrahenty mezi válkami, nechal odsoudit do vězení za spolupráci s nacisty například i Berana, Stříbrného a Gajdu navzdory nevyvratitelnému faktu, že se všichni po vzniku protektorátu zcela stáhli do soukromí a skončili s jakoukoli politickou činností.

Eliáš byl označen krycím jménem Judas (Jidáš) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby v oddělení M předhozen Benešem Gestapu – zhotovily se tři kompromitující dopisy adresované Judasovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a postupně odeslány Eliášovi z Chile [Kalvoda, Stevenson]. Dopisy Judasovi byly podle připravených návrhů přepsány v New Yorku dívkou slovenského původu. Přesvědčivě zmínkami o reáliích dokazovaly, že údajná Anna je obeznámená s podrobnostmi z Eliášova osobního života. Papír, na kterém byly dopisy napsány byl zhotovený podle vzorků papíru používaného v Chile odborníky v kanadském papírenském průmyslu, aniž by jim byly poskytnuty bližší informace, než byly pro jejich úkol nezbytné. Obálky, inkoust atd. byly chilské. Do akce podle Williama Stevensona byly zapojeny nejvýše tři osoby seznámené s pravou identitou Judase.

Němci dopisy od Anny zachytili, což byl jediný účel výroby těchto falz. Po prozkoumání oněch dopisů přicházejících ze Santiaga de Chile nabylo Gestapo přesvědčení, že generál Eliáš udržuje tajnou komunikaci s nepřáteli nacismu. Dopisy totiž obsahovaly fráze a čísla v otevřené řeči, které lze považovat za kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“ „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými złotými." „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým o 60 stopách, i když dvě měla jen 28 stop“. Když byl Eliáš Gestapem vyslýchán, co tyto věty znamenají, nedokázal jejich smysl vysvětlit. Jak by také mohl. Podle Gestapa byly ale důkazem, že komunikuje s nepřítelem v otevřeném kódu. Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu nebo osobu se za ni vydávající znal. Gestapo mu nevěřilo, protože Anna psala i o takových detailech z jeho života jako o zvycích jeho bývalé manželky nebo o okolnostech neobvyklé smrti jeho bratra [Kalvoda, Stevenson].

Gestapo Eliáše již delší dobu podezíralo ze spolupráce s Londýnem, protože Československý národní výbor ve francouzském hlavním městě založený Benešem, vydávající se za nejvyššího představitele československého státu – Francie ale uznávala za nejvyššího představitele ČSR vyslance Š. Osuského – tam trestuhodně při evakuaci z Paříže zanechal část svého archivu, též s Eliášovými depešemi do Paříže, který padl do rukou Němců. Otázku, zda ony depeše tam nebyly zanechány spolu s jinými dokumenty schválně, aby byl Eliáš kompromitován, nebo byl alespoň podezříván, nelze zodpovědět. Vyberte si.

1. 10. 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za heydrichiády ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz. Beneš se pomstil.

Zdroje:
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Stevenson, William: A Man Called Intrepid. Lyons Press, Toronto 2000

Zlaté české ručičky? Chyba překladu. Češi jsou mentalitou Němci. Ale když nad nimi nikdo nestojí... Historik Krystlík o českém národu

Václav Fiala

Záznam z Debatního klubu, publikovaný na našich internetových stránkách, vyvolal značnou pozornost a na druhé straně rovněž rozpaky, a tak jsme položili protagonistovi akce – česko-německému spisovateli a znalci historie obou národů Tomáši Krystlíkovi - další otázky. Jak to bylo se vztahem ke germánské říši, kterou Češi obzvláště rádi napadali a plenili? Není slovanství jen naše upjatá chiméra? Po mariánském sloupu pak je podle Krystlíka zapotřebí vztyčit sochu Radeckému a pak vyhnaným po druhé světové válce…

Odkud se bere česká tendence zákony a nařízení obcházet a porušovat?

V druhé polovině 19. století prosazovali národní buditelé, že rakouské mocnářství je vláda cizáků nad Čechy definovanými používáním českého jazyka, zpod které je třeba se osvobodit. Lze proti nim bojovat i ignorováním jejich státních reglements, tedy zákonů a nařízení, takže státní a obecní majetek se může poškozovat, tedy i odcizovat. Češi ve své horlivosti zapomněli, že v obou případech se jedná o majetek, který spoluvytvořili, takže i jejich. Za první republiky se tento nešvar nestačil odstranit, zpívávalo se na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Za války to bylo riskantní, hrozil koncentrák, takže se zvyk obnovil v plné síle za poválečného a bolševického všeobecného nedostatku a pokračuje dodnes, např. v tunelování. A zákony se obcházejí opět v hojné míře po přestávce vyvolané válkou a komunistickým obdobím od roku 1989, dá se říci, že se v této disciplíně Češi vyžívají, příklady si jistě najde každý čtenář sám.

Proč je v české společnosti na rozdíl od jiných společenství, národů tak rozšířeno egalitářství a závist?

I na to je jednoduchá odpověď. Národní buditelé sugerovali Čechům, že všichni pocházejí ze skromných poměrů, z malých čistých chaloupek. Oboje pravda nebyla, byla to jejich romantická představa. Výsledkem bylo, že když česky mluvící v 19. století dosáhl většího majetku, pokládala to většina českého národa za cosi nepatřičného, když takové ekonomické úrovně nedosáhla většina z nich, za něco, co se protiví češství. Podle odhadu z roku 2007 činil v roce 1911 kapitálový podíl Čechů v průmyslu jen jednu pětinu místo tří čtvrtin při třetinovém podílu německého obyvatelstva v českých zemích! Dodnes se většina Čechů dívá na bohatší soukmenovce s podezřením, že svého majetku nabyli nekalým způsobem.

Byli a jsou Germáni odvěkými agresivními nepřáteli Slovanů, jak tvrdil Palacký?

Pokud vezmeme všechny historicky doložené větší ozbrojené výpady přes hranice Království českého, zjistíme, že více jich směřovala z království ven než dovnitř. S tímto faktem se musí vyrovnat každý sám. Navíc mezinárodní křížové výpravy pronikaly do Království českého přes hraniční hory z dnešního Německa a Rakouska, takže lehce vznikla legenda o agresivitě Němců.

Existovala snaha česky mluvící poněmčit?

To chtěli učinit až Němci za protektorátu. Málokdo ale tuší, že kdyby spor mezi králi v 17. století, bitvu na Bílé hoře vyhrály české stavy, čeština by pravděpodobně během tří generací vlivem protestantských farářů zanikla, protože se pro nedostatek českých farářů rekrutovali z německých zemí a na rozdíl od římskokatolických kázali německy. Dá se tvrdit, že češtinu zachránili jezuité, Balbín a spol., a pak habsburský dvůr. Rakouské císařství nebylo žádným žalářem národů, jak se tvrdí – neznalo pojem národnostních menšin, pouze národů – a do konce své existence nezvedlo úřední, tedy státní jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce říše budou mezi sebou komunikovat, podání úřadům a soudům byla zásadně vyřizována v jazyce, ve kterém byla podána.

Proč byli česká šlechta a vzdělanci vyloučeni z národa?

Jungmann považoval po způsobu německého filozofa J. G. Herdera za nejcennější na národu jeho jazyk a kmenové a národní zvyky. Zákonitě tedy z českého vyloučil vzdělance a šlechtu, kteří převážně, zejména doma mezi sebou, nemluvili česky. Důvod, proč česky nemluvili, byl prostý. Čeština byla v podstatě koncem 18. století mrtvý jazyk, neměl termíny pro novější výrobní postupy a nové materiály, nešlo v ní napsat v podstatě ani kuchyňský recept. Proč tomu tak bylo? Kvůli nucené rekatolizaci po porážce na Bílé hoře odcházeli ze země svobodní měšťané a šlechta přibližně z poloviny mluvící česky a druhá německy, převážně vzdělanci. V zemi zbyli poddaní, tedy málo vzdělaní, kteří nesměli opustit zemi, i kdyby chtěli, a museli rekatolizovat. Po třicetileté válce zbylo v Království českém jen asi 25–30 procent obyvatelstva, které bylo nutné doplnit přistěhovalectvím. Ale česky mluvící mimo království, kromě oněch vyhnaných protestantů, nežili. Takže přicházelo obyvatelstvo cizojazyčné, často z bezprostřední blízkosti a německy mluvící, dílem také vzdělané, takže o neustálou modernizaci němčiny bylo postaráno. Čeština však zastarávala, stávala se pomalu mrtvým jazykem, kterému chyběly moderní termíny. A nebyl nikdo, kdo by ji udržoval na úrovni doby. Vyšší školství bylo tehdy latinské, od roku 1784 nařízením Josefa II. i německé. Proces vydupávání češtiny ze země vytvářením v podstatě terminologicky umělého jazyka trval až do roku 1882, kdy byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou část. Češi svou energii, kterou mohli vynaložit na své zkulturnění, utápěli skoro celé století v obnově jazyka. Kult jazyka jako posvátného dědictví po předcích přežívá dodnes, stačí se podívat na vyšehradský Slavín – jediný pochovaný, který nemá co společného s jazykem, je František Křižík.

Říká se, že přísloví „zlaté české ručičky“ je dezinterpretováno…

Ano, je. V 19. století začali přicházet z českých zemí do rakouských zruční řemeslníci a rakouští Němci začali říkat die goldenen böhmischen Hände, což se překládá jako zlaté české ručičky, jenže má to vadu na kráse. Většina „českých“ řemeslníků byli Němci českých zemí. Logicky, protože řemesla vnášeli do Čech Němci ze západu. Dezinterpretovat toto úsloví umožnil Jungmann, který do svého pětidílného slovníku záměrně přeložil přídavné jméno böhmisch stejně jako tschechisch, tedy jako český. Jenže tschechisch znamená jazykově český, böhmisch znamená český bez ohledu na jazyk, což je vztaženo ke Königreich Böhmen, tedy Království českému a ke všem jeho usedlým obyvatelům. Takto byla Jungmannem a pak Palackým podsunuta česky mluvícím obyvatelům království, že na něj mají výhradní právo a Němci českých zemí, byť zde žijí staletí, jsou jen přistěhovalci a kolonisté.

Říkáte, že Čechům není nic svaté. Hovoří se o tom, že jsme „Švejci“. To by ale znamenalo, že jsme pochytili étos rudého komisaře Haška...

Máme v sobě i část čehosi slovanského, přiléhavě vyjádřitelného příslovím „Mouchy, snězte si mě!“, což znamená – i přeneseně – válení se na peci prakticky bez vlastní aktivity, pití alkoholu a tesklivé rozjímání a litování se. Ale kromě příležitostného litování se, jak nám, Čechům, všichni ubližují, to v nás nehraje významnější roli. Mentalitou jsme Němci s malými rozdíly: pracujeme jako Němci přesně, dokonce rychleji než Němci, ale Němci dělají, i když nad nimi nestojí dozor, Čechům v této situaci vypadne vše z ruky a přestanou dělat.

Hovořil jste o neagresivitě Germánů – znamená to, že již kupec Sámo byl výbojnější než jeho „sousedé“? O husitech a jejich „spanilých jízdách“ jistě není třeba mnoho hovořit, podívejme se jen přes hranice do Furth im Waldu na slavnosti Skolení draka...

Nemluvil jsem o jejich neagresivitě, mýtus agresivity Germánů byl jen východiskem pro srovnání četnosti ozbrojených výpadů z Království českého a do něj za dobu jeho existence, to jest od prvních králů. Počet výprav směrem ven z Regnum Bohemiæ je vyšší než opačným směrem. Když pro tento jev nenajde historik vysvětlení, což se mu nepodaří, tak mýtus německé agresivity ve srovnání s českou padá. Lidové tradiční představení Drachenstich probíhá nejen v Brodu nad Lesy, nýbrž i na české straně hranice a připomíná rok 1431 s křížovou výpravou do Čech. Ale o pár desítek kilometrů dále velký přístav na Dunaji na úpatí Šumavy, bavorský Deggendorf, nemá ve spojitosti s husitstvím ani co uspořádat – inscenace, jak bylo město husity dokonce třikrát po sobě vypáleno, není příliš vhodné téma pro lidové představení.

Můžeme podle vás vlastně ještě hovořit o Slovanech, když se tu za třicetileté války nahromadila švédská a posléze snad ještě více při napoleonských taženích a Slavkově především francouzská DNA? A to už nemluvím o zvláště na Moravě se vyskytujícím jménu Tureček, což je prý údajně pozůstatek dobyvatelů z Osmanské říše...

Nejen za a po třicetileté válce. Pojmy Slovan, Germán, Román slouží jako rozlišovací usus podle užívaného jazyka. Co se týká původu obyvatelstva českých zemí, je hypotéza o příchodu Slovanů do Čech, mírumilovných zemědělců odněkud z východu nebo jihovýchodu, neudržitelná. Ve střední Evropě ukazují výzkumy DNA i archeologické, že slovanské populace vznikly z původního neslovanského obyvatelstva, které bylo jen poslovanštěno. Vysvětluje se to teorií elit. Po Evropě se potulovaly malé skupinky slovanských ozbrojenců, kteří víceméně vybili v určité lokalitě mužské obyvatelstvo a časem zplodili s místními ženami děti. Původní obyvatelstvo převzalo jejich jazyk a zvyky. I archeologicky je to podloženo rozsáhlými vykopávkami ze středního Polska z nedávné doby, kdy nalezené předměty nesvědčí pro výměnu původního obyvatelstva v lokalitě za slovanské – styl a zdobení předmětů původního předslovanského obyvatelstva nebyly vystřídány slovanskými, nýbrž jen zčásti převzaty k původně používaným. Navíc již před českým stavovským povstáním, v druhé polovině 16. století, je doložena převaha nositelů německých příjmení v Čechách nad českými. To sice není důkaz, jakým jazykem se v Království převážně mluvilo, ale je to silná indicie.

Je tedy podle vás mariánský sloup pro tuto dobu vhodným řešením?

Znovu vztyčení sloupu bylo projevem slušnosti po více než jednom století zatemnění českých myslí – vzájemně si vysloveně lhaly, co mariánský sloup znamená, a to včetně Tomáše Masaryka – mariánský sloup neměl a nemá nic společného s porážkou povstání českých stavů v bitvě na Bílé hoře ani s údajným, mimochodem zcela smyšleným utrpením národa v době temna. Aby se to uvedlo alespoň ex post na pravou míru, je nutné české dějiny přepisovat, což se neděje. Obdobně jako mariánský sloup čeká na novou instalaci socha Radeckého a v budoucnu bude potřeba vytvořit pomník obětem vyhnání 1945–1947.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zlate-ceske-rucicky-Chyba-prekladu-Cesi-jsou-mentalitou-Nemci-Ale-kdyz-nad-nimi-nikdo-nestoji-Historik-Krystlik-o-ceskem-narodu-630692