sobota 29. března 2014

„Pane Radolo, která evropská země na tom byla podle vás za první republiky lépe než Československo?“



Tomáš Krystlík

Tento dotaz padl mezi diskutéry v mém blogu. Oslovení Radola je dáno pseudonymem dotazovaného (Radola Gajda).

Zde je odpověď. Pro jednoduchost se soustřeďme pouze na ekonomiku a na všeobecné znaky životní úrovně a vyspělosti.

Předválečného objemu těžby uhlí, důležitého ukazatele průmyslové činnosti, dosáhla a překročila jej ČSR až roce 1927. V témže roce dosáhl dovoz surovin předválečného objemu. Tkalcovský průmysl se z toho mezi válkami vůbec nevzpamatoval (pokles ze 137 000 tkalcovských stavů na 75 000), taktéž výroba cukru, piva a alkoholu. Hospodářský nacionalismus praktikovaný nástupnickými státy, a nejen jimi, způsobil, že ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě: 35,8 %. Nástupnické státy draze zaplatily za své osvobození – výměna zboží mezi nimi klesla na zlomek předválečného objemu.

Obavy čs. výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky s vysokými cly i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou, a prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem clům dalších 200 %. Domácí výrobci požadovali právo na zaručený odbyt svých výrobků na vnitrostátním trhu, nehodlajíce se vystavit soutěži jakostí a cenou s výrobky zahraničními. Už v roce 1921 vypudili přívržence uvolňování trhu z křesla ministra obchodu, aby jeho nástupce ještě téhož roku zvýšil cla na deseti- až třicetinásobek rakouského tarifu. Zřejmě aby byl systém dokonalý, zavedlo se clo i na dovoz letadel; navzdory tomu, že jediným takovým dovozcem byl stát, který by si clo od sebe vybíral i sobě platil. To, že čs. ochranářské vysoké celní sazby měly charakter trvalý, podněcovalo země, se kterými ČSR obchodovala, aby svá cla také zvyšovaly. Československo v Evropě trend ochranářských cel vedlo a nepřímo je vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Peroutka explicitně uvádí, že nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina čs. průmyslu jejich následkem téměř zničena.

Platy v Německu a v Rakousku byly ve druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát při těchto relacích: kg chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt bylo v ČSR vyšší než v Německu, taktéž ceny elektřiny a plynu.

Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské vyjma Itálie a skandinávské státy kromě Finska, dokonce i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Laicky řečeno: za určitý obnos bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kurzu koruny (Rašínova měnová politika) i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export. O technologické vyspělosti svědčí i tento údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity byl značně vyšší.

Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných obyvatel klesl ze 7,39 % v roce 1921 na 4,06 % v roce 1930, v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88 %. Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6, v Maďarsku 37,2.

V roce 1935 dosahovala průmyslová výroba jen 70,1 % své úrovně z roku 1929, obdobně se těžilo jen 68 % uhlí, vyrábělo se 44 % železa a 54 % oceli, vývoz celkově dosahoval jen 29 % objemu z roku 1929. Ostatní země se hospodářsky z následků světové hospodářské krize již vzpamatovaly.

Daňové příjmy např. v prvním pololetí roku 1938 pocházely z 61 % od Němců českých zemí a z 39 % od osob národnosti československé.

Shora uvedená otázka je ve světle těchto faktů poněkud nepatřičná.

pátek 28. března 2014

Neúcta k pravdě



Tomáš Krystlík

Každý diskutér tepající výrok paní ministryně spravedlnosti Válkové o protektorátu má sice právo naložit se svými dosud získanými informacemi o české historii dle libosti, ale měl by vzít na vědomí i další fakta.

Ani politikové, kteří lživě mávají nad hlavou jako klackem válečnými obětmi celé ČSR i se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí (!) vydávajíce je za české protektorátní ztráty, případně za lidské ztráty českých zemí, což je značně nemravné získávání výhod pro kritiku ministryně, tak nečiní. Zde namátkově vybraná fakta, která mohla v diskusích a kritikách zaznít a omezit „rozlet“ největších kritiků:

Dojmy dvou Němců ze „staré“ říše po návštěvě protektorátu: „Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organizací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství."

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru."

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému německému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, pojednává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit." Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká Židů a Cikánů.

„Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“ Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě. V květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ,Vše pro našeho vůdce Adolfa Hitlera!'" Výše uvedené podle [Brod, Brandes], v uvozovkách jsou doslovné citace.

27. 7. 1944 se ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung psalo: „Podle přehledu centrálního statistického úřadu v Praze stouply úložky obyvatelstva protektorátu za období 1939 až 1943 z 33,8 na 60 miliard korun, což představuje nárůst o 78 %… Současně celkový objem půjček poskytnutých družstevními záložnami klesl z 9,3 na 6,8 miliard korun, což znamená, že čeští sedláci oddlužili své usedlosti o 2,5 miliardy korun.“

Kromě rozbití odbojových organizací a zákroku proti keťasům následkem čehož bylo asi čtyři tisíce lidí zatčeno a z nich 437, 489 podle [Gebhart-Kuklík], 486 odsouzeno k trestu smrti a 2242 k umístění do koncentračních táborů podle [Sládek, O.], podle tehdejšího českého tisku bylo 404 osob popraveno [Brandes], zřídil Heydrich závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, vyrovnal příděly Čechům na úroveň přídělů pro Němce, dělníkům rozdal zdarma 200 000 párů pracovní obuvi (velká vzácnost za války při nedostatku kůže), zavedl ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo včetně rekreačních objektů), lázeňské pobyty, značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800 (proti více než 300 000 českých), zavedl všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti (předtím pouze pro členy odborů), uzákonil důchodové a zdravotní pojištění služek (předtím nebyly vůbec sociálně pojištěny) a zdravotní pojištění důchodců (předtím nebyli pojištěni). K nalezení hlavně v [Brandes], ale i v dalších publikacích.

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince zavedeném nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938, na straně 41 praví: „Árijského původu (= německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského“ [Der Ahnenpaß].

Zdroje:
Der Ahnenpaß. In: Virtuelles Museum für den Geschichtsunterricht. www.buehler-hd.de/gnet/neuzeit/zwanz/ns/ahnen pass2.htm
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Sládek, Oldřich: Standrecht und Standgericht. Die Gestapo in Böhmen und Mähren. In: Paul, Gerhard, Mallmann, Klaus-Michael (eds.): Die Gestapo im Zweiten Weltkrieg. „Heimatfront“ und besetztes Europa. Primus, Darmstadt 2000

sobota 22. března 2014

Srovnávání připojení Krymu s odstoupením československého pohraničí v roce 1938 neobstojí



Tomáš Krystlík

Rozsah území československého státu stanovily pařížské mírové smlouvy (1919 – 1920). V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí pařížských mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, kvůli soužití národností v československém státě mír v roce 1938 ohrožovalo.

Versailleská smlouva obsahuje též článek 86 tohoto znění: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území.

Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie. USA pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny ony čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoci Itálii.

Třetím mezinárodně právním důvodem odstoupení československého pohraničí byla existence bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva byla součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR, že ona bilaterální arbitrážní smlouva platí i nadále.

Spojenecké smlouvy s Francií a SSSR teoreticky chránily ČSR před nevyprovokovanou ozbrojenou agresí, ale již vůbec ne před změnou teritoriálního rozsahu státu. Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil prezident Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta Francii a Velké Británii nótami 21. 9. 1938, nová československá vláda sice 25. 9. protestovala proti rozšířenému znění požadavků z jednání v Bad Godesbergu, ale původní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, nýbrž znova potvrdila, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci (29. – 30. 9. 1938), která stanovila organizační rámec předávání území, byla zbytná. Chamberlain ji sice dvakrát navrhl, ale delegáti ostatních zúčastněných zemí ji zamítli.

Zůstává otázkou, nakolik si Češi nestálost hranic svého státu uvědomovali. Podle četných srovnávání přivtělení Krymu k Ruské federaci s odstoupením území Německu v roce 1938 lze snadno dovodit, že Čechům tehdejší územní nestabilita československého státu vůbec nedocházela a dodnes nedochází. Jak také, když výše uvedené okolnosti jim po celou dobu první republiky byly politiky a sdělovacími prostředky zatajovány a dodnes jsou českými historiky pečlivě zamlčovány.


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Historik-se-vratil-ke-srovnavani-Krymu-a-Sudet-O-tech-pry-nic-nevime-protoze-nam-o-nich-lhali-312476


Dodatek:


Francouzi na mírových jednáních nechtěli připojením pohraničních území českého království s německým obyvatelstvem posílit poražené Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic českého království. U jižních hranic Slovenska Beneš ale argumentoval strategickými vojenskými požadavky - vodními toky, železničními tratěmi - dále požadoval Lužici a asi 20 - 30 km široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. S požadavkem tzv. historických hranic Češi v Paříži na mírové konfereneci narazili na rozhodný britský a americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR - pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska (říšská zástava) argumentovali i tím, že historicky k zemím svatováclavské koruny nepatří. Američané chtěli jižní oblasti obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli zcela rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné zachování historických hranic“ českých zemí, který byl nakonec akceptován. Přičlenění Lužice a vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše dějepisci o faktu Benešem požadované dočasnosti hranic ČSR mlčí. 

čtvrtek 20. března 2014

Jak naložit s osvětimskou lží

Tomáš Krystlík

V knize současného německého autora Michaela Winklera Pranýř vydaného nakladatelstvím guidemedia etc v Brně 2014 se podle http://www.protiprudu.org/pavel-kamas-vystupil-v-kosiciach/ vyskytuje i toto souvětí: „Dnes smíte diskutovat o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Smíte dokonce zpochybňovat, že vůbec nějací andělé jsou. Co však ale rozhodně nikdy nesmíte, je začít počítat, kolik mrtvol lze spálit pomocí pár tun koksu, přinejmenším ne tehdy, jestliže jde o pálení, které mělo probíhat před 65 lety v Osvětimi. A už vůbec nikdy se nesmíte zeptat, jak to, že z jednoho a půl milionu Židů v Hitlerově mocenském teritoriu jich bylo zavražděno 6 milionů a devíti milionům je vypláceno odškodné. Tato svoboda vám byla odňata.”

Ano, v některých evropských zemích tak tomu je. Vzhledem k úvodním větám Winklerův výrok popíráním šoa není, ale čtenáře to navádí k převzetí tzv. osvětimské lži, to jest názoru, že během holocaustu zahynulo mnohem méně Židů, než se tvrdí. Historici se celkem pochopitelně vyvracení osvětimské lži vyhýbají, protože se nedá přímým a jednoduchým způsobem znevěrohodnit. Občas přes média dolehne k českému čtenáři, že někdo byl za popírání holocaustu odsouzen: v Rakousku britský historik David Irving, v Česku kanadský emigrant Vladimír Stwora. Nikdo se čtenáři ale neobtěžuje vysvětlit, proč nemají popírači holocaustu pravdu. Přitom je nanejvýš žádoucí, aby každý měl v této otázce jasno a dokázal vábení jednoduché konstrukce osvětimské lži nepodlehnout. To se netýká pouze české společnosti, nýbrž všech evropských společenství.

Historici se neshodnou v odhadech počtu židovských obětí, které kolísají od 4,2 až 4,7 milionu po 5,6 až 6,3 milionu, přičemž v Yad Vashem, kde jsou židovské oběti uvedeny jmenovitě, je zaneseno přes 4 200 000 obětí. Popírači šoa tvrdí, že během holocaustu zahynulo podstatně méně Židů, což podporují různými důvody, z technických například potřebným časem a množstvím koksu ke zpopelnění, že stěny plynových komor podle chemických analýz neobsahují sloučeniny s materiálem stěn vznikající při použití Zyklonu B, až po tvrzení, že německé koncentrační tábory byly pouze přestupnou stanicí pro putování Židů dále na východ, do Sovětského svazu, případně přes něj dále do světa.

Do ruky jim hraje trochu i fakt, že z tisíců německých koncentračních táborů bylo jen šest vyhlazovacích - Treblinka, Sobibór, Majdanek, Bełżec, Chełmno (Kulmhof) a Brzezinka (Birkenau-Auschwitz II), přičemž jen dva poslední byly v Německé říši a jen v jednom z nich, v Birkenau, se vraždilo Zyklonem B, v ostatních výfukovými plyny z dieselových motorů, dále i skutečnost, že v okupovaných územích SSSR byli Židé stříleni počínaje létem 1941 speciálními německými policejními zásahovými oddíly (Einsatzkommandos der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes), což je dokumentováno vágněji. Těla postřílených byla pohřbívána, počet zastřelených byl řádově srovnatelný s vyhlazováním v německých koncentračních táborech. Ne ve všech vyhlazovacích koncentračních táborech byla těla pálena vždy v krematoriích, někde byla i pohřbívána nebo pálena na hranicích bez použití koksu.

Počet 1 500 000 Židů uváděný M. Winklerem v „Hitlerově mocenském teritoriu“, je velmi podceněn, zřejmě záměrně, protože velký počet Židů padl do rukou Hitlera v dobytých územích SSSR - na Ukrajině, v Bělorusku, v baltských státech, v Rusku – z nichž bylo podle amerického historika Timothy Snydera 1 600 000 postříleno.

Němečtí národní socialisté se před válkou i za ní snažili Židy přimět k vystěhování mimo Evropu. To ztroskotávalo na neochotě cílových států Židy přijímat. Některé státy zcela otevřeně tvrdily, že nejsou ochotny si nechat svou zemi „zažidovat“, že se bojí rasových a hospodářských problémů vzniklých jejich imigrací a podobně. V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal Židy z Německa, Rakouska, českých zemí a General gouvernementu, SSSR odmítl. S německými, rakouskými, českými a polskými Židy se jednalo o cca 2 000 000 osob. Když Wehrmacht ve stejném roce dobyl západní Evropu, padli Němcům do rukou místní Židé a na 30 000 Židů se z Německa již vystěhovavších. S míšenci prvního stupně (dva židovští prarodiče ze čtyř) se zacházelo jako s nežidy – sloužili v německých ozbrojených složkách a byli do nich povoláváni. Osoby s více než 50 % židovské krve platily za Židy a byly shromažďovány v ghettech, například v Terezíně, Lodži a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení.

Po pádu Francie již přicházel v úvahu původní projekt vystěhování Židů na Madagaskar, protože Francouzi už nemohli nic proti tomu namítat, ale nicméně pouze teoreticky, protože lodi je tam transportující by se pravděpodobně staly kořistí britského válečného námořnictva. Válka tedy znemožnila vystěhování židovského obyvatelstva mimo Evropu a nacistické vedení Německa přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich vyhlazení.

Vyvracením technických argumentů zastánců osvětimské lži bychom zabředli do velmi zdlouhavé, nepřehledné a nudné faktografie, která by každého běžného čtenáře spolehlivě odradila, a není také jisté, zda by se vůbec zdařilo najít k tomu potřebné a úplné podklady. Zvolme tedy postup nepřímý a znevěrohodněme tvrzení, že německé vyhlazovací koncentrační tábory byly jen přestupnými, že evropští židé se dostali na Sibiř do sovětských pracovních táborů a zvláštních sídlišť GULAG, kde přežili, nebo se přes SSSR rozptýlili po světě.

Před 22. 6. 1941, před vpádem do SSSR Německo Židy Sovětskému svazu nepředávalo a po jeho přepadení, tj. půl roku před konferencí ve Wannsee, to bylo i teoreticky zcela vyloučeno. Proveďme důkaz sporem. Dejme tomu, že se miliony evropských Židů dostaly na Sibiř. Je známo, že z GULAGu a z SSSR, po válce i ze zajateckých táborů, se na Západ sporadicky, ale přece dostávaly zprávy o poměrech v konkrétních sovětských pracovních táborech a zvláštních sídlištích, o tom, které skupiny lidí a jednotlivci jsou tam vězněni nebo pobývají mimo tábory, formálně na svobodě, aniž mají možnost návratu domů, do vlasti. Kdyby byla pravda, že se na Sibiři a v GULAGu nalézali evropští Židé, dali by o tom časem vědět svým příbuzným a blízkým, což by taktéž, a o to dříve, učinili z jakéhokoliv místa na světě mimo dosah nacistického Německa. To se nestalo, tedy zahynuli. Což nepřímo dokládá i způsob získání jmen do seznamů obětí šoa v Yad Vashem: 2,2 milionu jmen bylo shromážděno od přeživších příbuzných, přátel a známých obětí, kterým se po válce neohlásili, zbytek pochází z archivních podkladů a rešerší.

Postoj spojenců k vyvražďování Židů byl přímo ostudný. První zprávy o genocidě páchané Němci na Židech dorazily Světovému židovskému kongresu v Lausanne v srpnu 1942. V srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že v německých koncentračních táborech již zahynulo 1 702 500 Židů. To však neznamená, že o vyvražďování Židů vědělo německé obyvatelstvo. Bezpečnostní opatření týkající se vyhlazovacích koncentračních táborů byla velmi přísná a důmyslná. Britský historik Paul Johnson uvádí jako příklad příběh manželky jednoho německého důstojníka, která na jedné železniční stanici vstoupila omylem do vlaku smrti a musela také do plynu, aby neprozradila, co viděla.

Franklin D. Roosevelt nebyl ochoten poskytnout azyl evropským Židům, ačkoliv USA měly pro to dostatek prostoru a hlavně potravin. Winston Churchill jako jediný byl pro jejich převzetí, ať to stojí, co to stojí. Byl však přehlasován ostatními ministry ve vládě, zejména ministrem zahraničí Anthonym Edenem, o němž jeho sekretář zaznamenal: „Bohužel je A. E. (Anthony Eden) v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí Židy.“ Edena 6. 7. 1944 prosil Chaim Weizmann, předseda Světové sionistické agentury, o to, aby spojenecké bombardéry zastavily bombardováním železničních tratí k vyhlazovacím koncentračním táborům deportaci Židů z Maďarska. Churchill nechal zaprotokolovat: „Ať RAF podnikne všechno, co je jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mne“. Nic se však nestalo. Je sice otázkou, zda by taková akce byla úspěšná, nota bene v době, kdy většina evropských Židů byla již po smrti, ale je skutečností, že spojenci nepodnikli proti holocaustu zhola nic.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Jak-nalozit-s-osvetimskou-lzi-312271?nocache=1


www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pokouseji-se-nam-lhat-ze-holocaust-nebyl-Podle-historika-tomu-musime-celit-312269