JAK SE V ČESKÝCH ZEMÍCH MLUVILO?

 

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 7

Tomáš Krystlík

Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.

Po objevení se slovanského obyvatelstva v českých zemích, snad po druhé polovině 6. století, se zde logicky začalo mluvit i slovansky. Leč z toho nelze vyvodit, kterým jazykem se pak v českých zemích převážně mluvilo, protože nevíme, co se stalo s neslovanskými dialekty, které se používaly v českých zemích předtím – ty se spíše udržely, protože pro do nedávna zastávanou hypotézu stěhování národů chybějí důkazy. Už v raném středověku se do českých zemí neustále někdo přistěhovával, případně z nich odstěhovával. Z hlediska geografické blízkosti a rozšíření němčiny museli být příchozími převážně lidé mluvící německy. Hodnověrně je teprve podchyceno, že ve velkém přicházeli do Království českého německy mluvící na pozvání českých králů ve 12. století a později. 

Máme písemné prameny z té doby ve formě dochovaných listin a záznamů, ale na rozdíl od starověké Říše římské nám zcela chybějí nápisy prostým lidem vyrývané do zdí, či na nich nakreslené, ze kterých by se dalo usuzovat, jakým(-i) jazykem(-y) se v českých zemích převážně mluvilo. Vysvětlení absence oné lidové tvořivosti je prosté. Na rozdíl od dob starověké Říše římské prakticky nikdo ve středověké Evropě kromě kněží nedovedl psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. V této souvislosti byl císař Svaté říše římské Karel IV., současně král český Karel I. ve středověku značnou raritou – dovedl stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z mála ze světských pánů i psát (sic).

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec, který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci historik František Palacký až v 19. století. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b. Čili všechno to jsou české pohádky.

Co se dá doložit? Na počátku letopočtu se v českých zemích Slované nevyskytují, objevují se tam koncem 6. století nebo později nejpravděpodobněji poslovanštěním původního neslovanského obyvatelstva malými skupinami slovanských ozbrojených nájezdníků. Cyril a Metoděj použili jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a Konstantinem (Cyrilem) uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, ale současně je etymologickými rozbory dokázáno, že ji nepoužívali, protože by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat výrazné stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoslovanského dialektu. Po misi Cyrila a Metoděje se latina opět stala v českých zemích jedinou liturgickou řečí.

Jak se prosazovaly živé jazyky? V Evropě mimo české země se první zápisy v němčině objevují v latinských listinách v 7. století a první literární útvar, báseň zapsaná v němčině pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v českých zemích zřejmě latina (pro písemnosti), český dialekt slovanštiny (staročeština) a němčina. V jakém poměru, není známo.

Písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Z toho lze vysoudit, že obyvatelstvo Království českého mluvilo nejpozději ve 13. století německy a ve 14. století již oběma živými jazyky. V jakém poměru, kterým převážně, nelze říci, nicméně se podle časové posloupnosti jejich použití v tehdejších listinách a písemných záznamech lze domnívat, nikoliv však s jistotou tvrdit, že němčinou (německými dialekty) se v českých zemích pravděpodobně mluvilo dříve nebo častěji než česky. Hypotéza šířená českými historiky, že se v českých zemích mluvilo českým dialektem slovanštiny a pak teprve přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví, které začalo ve 12. století, němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je neopodstatněná, protože německy mluvící přicházeli do českých zemí od nepaměti. Přistěhovalectví od 12. století bylo na tehdejší poměry rozsáhlé, nicméně se nejednalo o statisíce lidí. 

Čeští králové spravovali zemi v latině, němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, 15. a 16., se hlavně vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Království českém uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím Němců. Navíc relativně prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s českými zeměmi zajišťovali hlavně německy mluvící. Ani o tom se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují, aby nemuseli odpovídat na pro ně nepříjemné otázky.

Literatura:

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat,králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

 

http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-7/#more-5044

Civilizační vlivy

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 6

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku. 

Exkurs. Imperium Romanum, Říše římská vzniká roku 800 korunovací franského krále Karla Velikého papežem na římského císaře, ale i nadále se nová říše, považovaná za nástupkyni Říše římské, nazývá Regnum Francorum, Království Franků, též Franská říše. Protože Říše byzantská coby zbytek Říše římské po rozpadu její západní části si ponechala název Imperium Romanum, bylo by používání stejného názvu pro novou říši rozkládající se na západě Evropy ilegální. 

Karel Veliký říši rozčlenil na hrabství, v pohraničí říše zřídil místo hrabství marky (politické jednotky u hranic říše) v čele s markrabími a s vojáky, kteří měli za úkol bránit říšské území před útoky zvenčí.

Středisky říšské správy byly královské dvorce s palácem a falci (statky), rozmístěné v různých částech státu. Říše neměla stálé sídlo krále nebo hlavní město, protože král se svou družinou byl nucen se po říši přesouvat – při tehdejší malé úrodnosti jeho královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí svého pobytu.  

Říše franská se rozdělila smlouvou Verdunskou v roce 843 na Říši západo-, středo- a východofranskou. Říše západofranská se stala pak základem Francouzského království, z Říše středofranské se vyvinulo Království burgundské a Velkovévodství lotrinské a Říše východofranská později přijala zcela oficiálně název Svatá říše římská. Od roku 1070 se pro Regnum Francorum Orientalium Království východních Franků používal též název Regnum Teutonicum (Království německé) nebo Regnum Teutonicorum (Království Němců), od roku 1157 se z tohoto útvaru stala Svatá říše římská (Sacrum Imperium Romanum, Heiliges Römisches Reich). Rokem 1486 a zcela oficiálně rokem 1512 se její název rozšířil na Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation, Svatá říše římská národa německého. Až do svého rozpuštění v roce 1806, kdy se rakouský a současně římský císař František II. zřekl říšské koruny a ponechal si jen rakouskou jako František I., byla Říše v čele s římským císařem coby panovníkem a Říšským sněmem se zástupci říšských stavů mnohonárodnostním státem, volným svazkem asi třech stovek (sic) suverénních území ve střední Evropě – království, vévodství, knížectví, hrabství, biskupství, klášterů, svobodných říšských měst coby říšských stavů. České království vzniklé 1085 korunovací Vratislava II. bylo od samého svého počátku až do roku 1806 součástí Svaté říše římské (národa německého). 

Cizinci přicházeli do Čech ze západu od nepaměti, převažovali Germáni ze sousedství, tedy Němci. Ve 12. a 13. století se začali stěhovat do českých zemí ve velkém, protože panovníci Království českého je začali do země zvát, což souviselo s neustálým nedostatkem finančních prostředků českých králů, kteří někdy neměli čím zaplatit dluhy i obyčejným obchodníkům zásobujícím je a jejich dvůr potravinami. Nedostatek financí nepostihoval jen české krále, to byl jev u středověkých panovníků zcela běžný. Příchozími byli vzhledem k zeměpisné blízkosti především německy mluvící, včetně těch ze vzdálenějších zemí, z dnešního Holandska a Vlámska (nazývaného též Flandry), rozprostírajícího se tehdy až za Dunkerque ve směru ke Calais a jižně pod Lille, kde se tehdy mluvilo dolnoněmecky (Nieder- neboli Plattdeutsch). Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými českého panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí tehdy vůbec nebylo, existovala jen oddanost danému panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával Němce-cizince, které neměl rád, od domácích Němců, poddaných českého krále. Na smyšleném rozporu mezi slovanskými a německými obyvateli Království českého nebo mimo ně, byla Františkem Palackým zkonstruována mylná filozofie českých dějin. 

Ve 12. století Němci přicházeli do Království českého ze západu a z jihu, z Bavor a z dnešního Rakouska, později z Franků, Durynska, Saska, Porýní, Vestfálska a dalších zemí, a nakonec ve století třináctém po německé kolonizaci Slezska i ze severovýchodu. Usazovali se především v neobydlených částech království. Byli lákáni a získáváni ve svých původních bydlištích tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu dědičný úřad rychtáře, výčepní právo nebo velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívala v místních názvech, například Kunzendorf (dnes Kunčice nad Labem), Heinrichsgrün (dnes Jindřichovice), Hermannseifen (dnes Rudník) a podobně [Rogall].

Hlavním důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci. Aby panovníci posílili svou moc a oslabili českou šlechtu (českou inkolátem, ne národností), zvali do své země cizince ve velkém. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedl se čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy, brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva Království českého zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středně vysokých polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí; z řady klášterů jmenujme např. Doksany, Litomyšl, Teplou, Milevsko, Hradisko u Olomouce, Strahov, Sedlec, Nepomuk a Plasy [Rogall]. 

Čeští králové ve středověku měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli těžit stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali vyspělejší řemeslné postupy a dovedli účinněji obdělávat půdu. Jejich znalosti obratem přejímali místní obyvatelé. A německým právem se neřídili pouze příchozí německy mluvící, nýbrž i místní obyvatelstvo. Ze Svaté říše římské tak proudily do českých zemí západoevropské znalosti, dovednosti a inovace. Zásadním civilizačním pokrokem byla proměna mentality obyvatel českých zemí osvojením si západního způsobu myšlení, které bylo a je založeno na předvídatelném právním jednání. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva. S právními jistotami šly ruku v ruce i změny ekonomické povahy. Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, pravidelný přísun drahého kovu umožnil ražbu mincí a peníze byly předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země obchodně se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost českých zemí [Kuncová].

Exkurs. Nepřímé důkazy postupného šíření civilizace a kultury. 20. 5. 1474 se zřítil už téměř dostavěný chrám Zesnutí Bohorodičky v Moskvě (Uspenskij sobor). Panovník posílá do Benátské republiky pro architekta, do Moskvy zamíří architekt Aristotele Fioravanti. Chrám se musel rozebrat do základů a postavit znova. I za kameníky byli pozváni alespoň Pskované, protože byli znalí „německého řemesla“. Italové a Němci pak stavěli knížecí dvorce a chrámy (moskevský Kreml navrhli a postavili Italové), sloužili jako vojenští odborníci u dělostřelectva i pěchoty, pracovali jako lékaři a překladatelé. Rusové je nebyli schopni ani po čase nahradit, nebyli s to dohnat rychle se rozvíjející renesanční Evropu [Zubov 2014]. Očitý svědek Sergej Šmeman napsal v 80. letech minulého století o poměrech na ruském venkově: „I přes všechny změny uskutečňované ve venkovském prostředí bylo v předvečer revoluce jeho obyvatelstvo stále nekulturní a zaostalé. Většina obyvatel byla negramotná. Pouze polovina hospodářství měla železné pluhy, při sklizni se stále používaly srpy (ve střední Evropě se kosy používaly již ve středověku)… Průměrný výnos obilovin z rolnické půdy byl jen nepatrně vyšší než na anglických panstvích ve 14. století.“ V době první světové války dovedlo v Rusku číst jen asi 10 % populace a v politice, dějinách a zeměpise se orientoval málokdo. [Zubov 2014] 

Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo

křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819

Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015

http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-6/#more-5042

Meziválečná polská péče o vlastní židy

Tomáš Krystlík

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině. Ani to jim nevyšlo. 

Následkem anšlusu Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938 zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (udává se i 12 000 a více) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně! Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

Český přínos k holocaustu

Tomáš Krystlík

 V protektorátu byla otázka rasového pronásledování jako téměř všechny resorty svěřena české protektorátní vládě a českým úřadům (sic) – výjimkou byly resorty obrany, financí, hospodářství a zahraničních věcí, které zůstaly v říšských rukách. Říšský protektor von Neurath zasáhl pouze do protektorátní definice žida, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zajistit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu Rakouska. Organizace židovských transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům s výjimkou zabíjení byly svěřeny českým úřadům, přičemž obzvlášť iniciativně si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Na deportace z ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů české úřady již vliv neměly. Málo se ví, že návrh na povinné označení židů na veřejnosti byl ryze český návrh (sic), který Říše ve formě našité žluté šesticípé hvězdy jen převzala a zavedla. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první literární zdroj mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Říše se Čechům do zacházení s židy vmísila jen v definici žida a dohledem nad arizací. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení židy v protektorátu z moci úřední utiskovat, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, arizovat jejich majetek, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost by mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost, pracovních míst bylo dost.

Rozhodnutí o perzekuci cikánů přijala vláda Česko-Slovenska ještě před okupací českých zemí, tzv. cikánské koncentráky (oficiální název: kárné pracovní tábory pro osoby práce se štítící) fungovaly pak za protektorátu výhradně pod českou správou a deportaci cikánů do německých koncentračních táborů organizovaly české úřady. Protože protektorát byl součástí Německé říše se zvláštním statutem, nemuselo se jako na Slovensku za každého rasově nevhodného odtransportovaného na východ od Říše platit.

  

„NE VŠICHNI ČEŠI JSOU ČEŠI“ ANEB JUNGMANNŮV A PALACKÉHO PODVOD

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5)

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“

 

Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.

 

Český král byl od počátku Království českého (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) též říšským kurfiřtem (Kurfürst, princeps elector imperii, volící kníže). Království české bylo hned od svého vzniku součástí Svaté říše římské nazývané z počátku ještě pár desítek let Říší východofranskou či Královstvím německým. Kurfiřtové byli čtyři vysocí šlechtici – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, později jich bylo celkem šest, a tři arcikancléři (arcibiskupové), všichni s právem volit císaře Svaté říše římské. Český král byl mezi nimi říšským arcičíšníkem (Erz-Mundschenk, archipincerna), což byla prestižní ceremoniální říšská dědičná funkce přidělená českým králům, a občas, byl-li zvolen, se stával i císařem Svaté říše římské, od roku 1512 nazývané Svatá říše římská národa německého. Poddaní českého krále (König von Böhmen) se latinsky nazývali Bohemi (psáno též Boemi) a mluvili česky nebo německy; německy se jim říkalo Böhmen, jedni mluvili böhmisch (česky), druzí deutsch (německy). Až ke konci 18. století vznikla potřeba je občas rozlišit na Deutschböhmen, na Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, na Čechy mluvící česky, jazykové Čechy. (Doslovně na kmenové Čechy, protože Stock znamená v němčině hůl, kmen, kládu, pařez, odtud pochází přeneseně obrat Čech jako poleno; výraz Stockböhme se též používal coby označení pro hloupého, vzpurného, tvrdohlavého člověka, ťulpasa [Adelung]). Ve století devatenáctém se ustálil pro jazykového Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

 

Výrazy Němci, Češi se ve středověku relativně brzy ustálily, avšak pod Čechy byli míněni vždy Bohemi, Böhmen, tj. usedlí obyvatelé Království českého bez ohledu na jazyk. Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyvatele Čech do svého pětidílného česko–německého slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně nezahrnul, odlišné výrazy k německému Böhme a Tscheche, böhmisch a tschechisch nevytvořil. Pro obé podle něj v češtině odpovídalo jediné podstatné či přídavné jméno a to Čech, český a z Königreich Böhmen (Regnum Bohemiæ) se tudíž stalo Království české. A František Palacký se to nesnažil uvést na pravou míru, naopak.

 

Traduje se, že v tom mělo svůj podíl i to, že ve francouzštině, v mezinárodním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král, francouzsky roi de Bohême, začali Francouzi nazývat cikány i obyvatele Českého království stejně: bohémiens [Klimek 2003–2].

 

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, Palackého adorace husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům definovaným jazykově, podle teze J. G. Herdera zprostředkované Jungmannem, že nejvyšší metou národa je národní stát, se domnívat, že Království patří jim, a vznášet svůj nárok na veškerá území Království českého [Klimek 2003–2]. Příznačná je i změna názvu Palackého Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech) v původní německé verzi na Dějiny národu českého v později vydané verzi české. To vše jazykovým Čechům umožnilo pohlížet na německy mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v českých zemích právo původních (autochtonních) obyvatel, byť zde žijí mnohá staletí, a nakonec založením republiky v roce 1918 odkázat jinojazyčné obyvatelstvo do pozic trpěných přistěhovavších se menšin (alochtonního obyvatelstva) navzdory tomu, že jazykoví Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva československého státu (sic). Po celé 19. století až do konce meziválečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zemským a jazykovým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhnání se české země staly prakticky jednonárodnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazykové zásoby dodatečně, ukazuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině je to přídavné jméno zpodstatnělé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národnost, čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

 

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým pojetím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. V němčině je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, Tscheche je Čech vymezený jazykově. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ničemu to nevede, protože usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byli z tohoto hlediska Češi, a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého v rámci Svaté říše římské, později Svaté říše římské národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Romisches Reich Deutscher Nation), zase Němci.

 

Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit, a to ani opisně. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic v češtině nevypovídá o mateřském jazyce nositelů.

 

Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země. Pro zajímavost. Jak Jungmann, tak Palacký byli národnostně Němci českých zemí, Palacký podle matričního zápisu se jmenoval Franz Pallatzky.

 

Literatura:

 

Adelung, Johann Christoph: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart mit beständiger Vergleichung der übrigen Mundarten, besonders aber der Oberdeutschen. Johann Gottlob Immanuel Breitenkopf und Compagnie, Leipzig 1793–1801

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

 

 

 

 

http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-5/

Poláci a šoa

Předchozí blogspot pana Marka Lisa vyvolal nesouhlasné výkřiky z řad čtenářů, takže podrobněji.

Velkou měrou se zabíjení židů, zúčastnili i Poláci. V Jedwabnem 10. 7. 1941 Poláci upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní (policja granatowa, tmavomodrá policie, oficiálně: Policja Polska Generalnego Gubernatorstwa, Polnische Polizei im Generalgouvernement) a polští civilisté ubíjeli i jinde židy sami. Polští civilisté však střelné zbraně neměli a tak židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi. Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder 2015]. 

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do vyhlazovacích KZs a do okupovaných území SSSR. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Zmapovat konkrétní svědectví o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou a budou přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků nechce vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942, nedaleko od nově zřízeného nacistického vyhlazovacího KZ Treblinka. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy.“ Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ‚dentisté‘. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena.“ O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy.“

Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela, Poláci volali: „Dej nám svoje boty!“ Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

Po druhé světové válce uplatňovalo restriktivní politiku proti zbylým židům komunistické Polsko. Ze zbylých 180–240 tisíc židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech (zejména v Kielcích v roce 1946) asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (sic) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify. Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek od roku 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (sic), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].

Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018

Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa  8. 4. 2018. http://www.newsweek.pl/polska/spoleczenstwo/jak-polacy-mordowali-zydow-okladka-newsweeka,artykuly,425799,1.html?src=HP_Section_2

Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015

Parlamentní zvůle. Ve jménu většiny proti všem

Marek Lis

 

Rok 2020 byl skutečně oproti těm předchozím ojedinělý a zdá se, že koronavirus tu s námi nějakou donu zůstane a že s ním musíme počítat. Některé důležité události nás obešly, protože jsme museli řešit mnohé komplikace. Ještě před vypuknutím pandemie si Česká republika připomínala sté výročí vydání první československé ústavy, tzv. Ústavní listiny a v tomto roce tak činilo i Rakousko, jejichž ústava z 1. října 1920 (tzv. Kelsenova) je stále v platnosti. Zatímco ta československá se dlouhodobě neosvědčila a bylo třeba experimentovat dál, Kelsenova je v mnoha ohledech inspirativní i dnes. Proč? Vnáší totiž do politických systémů, tak jak je známe z evropských zemí, prvek ústavního soudnictví, tzv. Verfassungsgerichtbarkeit. Toto soudnictví, stojící mimo soudní soustavu, posuzuje právní normy na základě ústavy samotné a lidských práv, v ČR např. na základě Listiny základních práv a svobod. Výnosy těchto soudů jsou definitivní a závazné, neboť vykládají základní státoprávní a lidskoprávní normy, které, jak se vyjádřil i český ústavní soud, nejsou a nemohou být hodnotově neutrální.

 

V hledáčku evropských institucí je (právem) již několik let polský ústavní soud, který je ve srovnání s jeho evropskými protějšky spíše pro srandu králíkům, ale to jen v případě, že v Polsku nežijete. Je téměř skandální, že polská ústava (z roku 1997) umožňuje generovat ústavní soudce dolní komorou parlamentu, tedy sejmem, nadpoloviční většinou všech členů, což se v praxi kryje s většinou, o niž se opírá vláda. Obecně tak lze říci, že soudci nejsou posuzováni dle svého profesního profilu, ale spíše dle politické preference té či které vládnoucí partaje. Stačí, aby se k moci dostala politická strana, pro niž z logiky věci představuje právní stát základní ohrožení jejího politického programu, jímž je udržení se u moci. Story s polským ústavním soudem byla mnohokrát a detailněji popsána v různých médiích a nemá cenu ji rekapitulovat, jde hlavně o to, jak se zachoval ústavní soud v Polsku v posledních měsících.

 

Koncem října po slyšení před plénem ústavního soudu byl vydán judikát, který tvrdí, že provádění interrupcí je prý neshodné s ústavními právy. Samozřejmě, že tato otázka bude vždy kontroverzní a budit emoce. Postoj k ní do značné míry určuje ta která situace té které ženy, případně její světonázorové ukotvení. Budiž. Vláda se tak šikovně vyhnula politické odpovědnosti za toto rozhodnutí a ponechala ho na ústavním soudu, resp. ústavní soud byl zaúkolován stranickým sekretariátem PiS. V řadách voličů, pro něž je důležitější náboženská orientace (lze-li ještě vůbec v případě Polska o náboženství mluvit), si tohoto majstrštyku nevšimnou. Otázka, proč je pro část polské veřejnosti otázka potratů a "ochrany života" tak zásadní, lze jen spekulovat. Jde-li státu skutečně o věci morálky, musí jednotlivcům ponechat možnost volby. Jen s plnou svobodou je možné jednání člověka mravně kvalifikovat. Navíc v době, kdy je potřeba chránit život seniorů a rizikových skupin obyvatelstva před epidemií viru Sars-Cov-2 a kdy stát systematicky v této věci selhává, se jeví judikát ústavního soudu jako dvojnásobně pokrytecký. Ženy za interrupcemi budou cestovat do zahraničí (polské právo život tedy neuchrání), navíc je třeba řešit otázku ochrany života, která je skutečně a aktuálně na pořadu dne.

 

Aby toho nebylo málo, byla Polsku nabídnuta ze strany Německa nezištná humanitární pomoc, kromě jiné i ve formě přístrojů nucené ventilace pacientů zdarma, kterou polská vláda papalášů odmítla. A to tolikrát řve před volbami směrem k Německu (ovšem patrně pro domácí méně vzdělané publikum) o nesmyslných válečných reparacích (nehledě na to, že Polsko je v bilanci v EU čistým příjemcem, nikoli plátcem), aniž by sama uznala Polsko spoluzodpovědným za účast na holocaustu v podobě lhostejnosti polského obyvatelstva vůči osudům osob židovského vodu a rozpoutání 2. světové války. Neustálé stavění se do role oběti, mučedníka a propagandistické šíření tohoto obrazu dává možnost vládě dovolit si vůči obyvatelstvu prakticky cokoli, na druhou stranu diskredituje Polsko jako stát, který je schopný postarat se o vlastní obyvatelstvo v době, kdy je to třeba, a poskytnout mu veškerý servis efektivního demokratického a právního státu.

 

Jak si to všechno vysvětlit? Polsko je přece střední Evropa, jak by mohl někdo namítnout. Taková námitka by vyžadovala několik misálů poznámek pod čarou. Ve zkratce snad lze říci, že voličstvo strany Právo a spravedlnost (PiS) a její program do značné míry kopíruje, resp. derivuje nacionalismus ruský a přetváří ho ke svému obrazu. Politická kultura polské elity v Říšském sněmu ve Vídni (Agenor Gołuchowski, Alfred Potocki) je asi definitivně zničena či nebyla dostatečně rozvinutá.

 

Zaštiťování se většinou obyvatelstva či tou parlamentní vůči jiným kontrolním orgánům je typické pro východní oligarchie, nikoli projevem evropské parlamentní demokracie. Terminologicky se jedná o parlamentní zvůli, která se ve výsledku obrátí proti všem. Otázka je, zda si toho u nich někdo všimne. 

Pane Putine, Polsko udělalo dobrou práci za vás. Můžete si gratulovat. Klíče si vyzvedněte u taváryšče Kaczyńskiego. 

Cvičí vůbec někdo české policajty, hasiče a řidiče záchranek jak jezdit s modrými majáky a se sirénou?

Tomáš Krystlík

 19. 11. 2020 se možná stane památným dnem – o umění řidičů Policie ČR se na vlastní oči mohla přesvědčit cizina při havárii policejního hlídkového vozu pár kilometrů za hranicí v saském Großschönau.

Ale to je jen jakási imaginární špička ledovce vyčnívající nad hladinu. Česká média pravidelně hlásí havárie aut policejních, hasičských nebo záchranné služby, relativně často s těžce raněnými a mrtvými. Zejména přicházejí o život nemocní v sanitkách a sedící na místě spolujezdce, kteří zřejmě nebývají připoutáni. Za tři měsíce bývá v ČR víc takových případů, než takových případů v Německu za tři desetiletí. V čem to asi může být? 

Určitě ne v pravidelných ročních kurzech a přezkušování profesionálních řidičů. Jenže zřejmě nikdo neučí řidiče vozidel s absolutním právem jízdy praktickým dovednostem při jízdách vyšší rychlostí s majákem a sirénou v běžném provozu. Kdyby tomu bylo naopak, nejezdili by policajti, záchranky jako prasata. První jejich prohřešek: spoléhají na absolutní přednost v jízdě jen se zapnutými modrými majáky, přičemž zákon předepisuje, že pro absolutní právo jízdy musí být zapnuta i siréna. Dále dojde-li k nehodě s jiným vozem, že bude vina českými soudy vždy přičtena protistraně. Ale to je naprosto scestné. Západoevropští policajti, sanitky, hasiči mají právo absolutní přednosti jízdy, ale nesmějí však způsobit nehodu s jiným vozem. Pokud k ní dojde, je soudem posuzována i míra jejich zavinění. To je v Česku neznámé. Vina padá na vůz zapletený do havárie. Samozřejmě, pokud není účastníkem nehody další auto, nezbývá českému soudu nic jiného než posoudit míru zavinění řidiče vozu s modrým světlem.

Prostě a jednoduše: policajti, řidiči záchranek a hasičských vozů nedovedou jezdit v režimu absolutního práva jízdy.

 

Češi jen vykrádali německá auta. „Samet“ nachystala StB. Češi, posloužili jste, říká historik Krystlík

 Václav Fiala

 

Při vzpomínkách na 17. listopad zapomínáme, že jeho největší chybou bylo pokračování komunistických zákonů ještě dlouhou dobu po „sametové revoluci“. I její název je protimluv, ostatně podle historika a publicisty Tomáše Krystlíka něco takového jako něžná revoluce neexistuje a svědčí to o tom, že puč připravila tehdejší Státní bezpečnost. A Češi se tak zmohli jen na vykrádání odstavených východoněmeckých automobilů, které tu zanechali občané NDR, kteří opravdu jen „s holými zadky“ utíkali na vytoužený Západ…

 

Při vzpomínkách na 17. listopad – může být podle vás „revoluce něžná, sametová“? Není v tom trochu protimluv?

 

Nejen trochu, nýbrž zcela, je to contradictio in adiecto – protimluv v přídavném jméně. Takže to byla buď revoluce, nebo něco něžného, sametového, ale ne revoluce. Člověk, který toto spojení vypustil do světa, chtěl vyjádřit, že obyvatelé ČSSR docílili zvratu režimu bez krveprolití a násilí. Jenže vše ukazuje, že to byla jen inscenace I. správy Sboru národní bezpečnosti, což byla československá rozvědka, kde československá veřejnost, zejména 17. 11. 1989, hrála jen roli neplacených statistů.

 

Chybně. Omítáme si uvědomit, že obyvatelstvo ČSSR jen posloužilo estébákům vytvořit nátlakovou skupinu na Jakeše a spol. v KSČ, aby se neodvážili násilím vrátit ČSSR do předlistopadového stavu. Většině estébáků v I. správě bylo již na začátku roku 1989 naprosto jasné, že Československu hrozí východoněmecký scénář – státní bankrot – pokud něco proti tomu sami nepodniknou. A podnikli: Zifčák, nasměrování demonstrujících na Národní třídu, jejich zbití, Šmíd a odvysílání podvržené zprávy o jeho smrti Svobodnou Evropou v Mnichově. Nikdo ze skalních komunistů pak nemohl žádat násilný návrat k předlistopadovým poměrům. A bylo to.

 

Občanská společnost podle Václava Havla je podle některých lidí přežitá. Je to tak?

 

Aby někdo v nějakém státě byl společensky aktivním, nepotřebuje k tomu nic, ani teze Václava Havla. Jedinou nezbytnou podmínkou je, že nesmí být za své veřejně projevené názory státem perzekvován. Jenže jakákoliv společenská či politická občanská aktivita v daném státě je určována úrovní politické kultury v zemi – a ta je v ČR téměř nulová. Politici důvodně podezřelí z nekalých činů abdikují v zemích s nenulovou politickou kulturou až do vyjasnění své viny nebo neviny policií a soudy. Bureš… nedivme se pak, že absencí politické kultury jsou politické a společenské aktivity v Česku i mnohdy přehnané, často mylné, což budí dojem, že jde o aktivity přežité. Na Západě existují četné nadace starající se o politickou gramotnost obyvatelstva a s tím spojené neustálé zvyšování jeho politické kultury, kdežto v ČR tak nečiní vůbec nikdo.

 

Možná zapomínáme, že již nějaký čas před 17. listopadem bylo tehdejší Československo zaplaveno trabanty a wartburgy a že občané NDR stanovali v zahradě západoněmecké ambasády v Praze…

 

Události z doby před třemi desetiletími se nám vlivem času znejasňují, vymazávají z paměti. Což je přirozené. Na druhou stranu ale neznám nikoho, kdo by si v době, kdy vzpomínky na to byly ještě v dobré paměti, plně uvědomil rozdíl v počínání Němců z NDR a Čechů. Východní Němci se vzdali veškerého svého majetku a šli téměř doslova s holými zadky za svobodou. U Čechů by to obdobně znamenalo hromadný odjezd například do Budapešti a tam lézt přes ploty vyslanectví západních států a žádat o politický azyl. To ne prosím! Češi nejdříve vykradli opuštěné trabanty a wartburgy, odmontovali z nich, co se dalo. Po čase byli nalákáni na Národní třídu, pak vrchnost nevydržela morální tlak a podvolila se, upustila od návratu k předlistopadovým poměrům a oni si zazvonili klíči na již povolené demonstraci.

 

Přebíjí covid jak současné kauzy, tak i právě vzpomínku a odkaz 17. listopadu?

 

Pokud se všechna česká média dnes chovají jako bulvární, tj. neustále se od března předhánějí v negativních zprávách o šíření covidu-19 z celého světa, a přidáme-li naprosto hloupé kroky české vlády proti epidemii SARS-CoV-2, nelze nic jiného očekávat.

 

Ví vůbec dnešní mládež, kdo to byl Jiří Dienstbier, Zifčák, Štěpán nebo třeba Karel Kryl či Erich Honecker nebo Michail Gorbačov...?

 

Proč by to měla vědět, když v 6. třídě většina žáků netuší, kolik má vlastně člověk ledvin a jejich rodiče na třídní schůzce tvrdí, že to vědět nemusejí, neb k tomu mají internet?

 

Které kroky po listopadových událostech byste označil jako fatální pro budoucnost?

 

To, že nebyly zrušeny zákony z komunistické éry in toto a nahrazeny vyspělými zákoníky ze zemí kontinentálního práva – z Rakouska, ze Švýcarska, SRN nebo i z jiných. Češi se mylně domnívali, že něco vymyslí lépe než všichni na světě, a vrhli se sami do novelizací a tvorby zákonů a zákoníků navzdory tomu, že museli vědět, že zákoníky vznikají, pokud mají být kvalitní, desítky let! Výsledek? Dnes se v českých zákonech nevyznají ani advokáti, jednotlivé zákony jdou svými paragrafy často proti sobě. Přitom zemí, které si nechaly jen přeložit cizí zákoníky a integrovaly je do vlastního právního systému, je dost.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesi-jen-vykradali-nemecka-auta-Samet-nachystala-StB-Cesi-poslouzili-jste-rika-historik-Krystlik-644210

Měla být vyvozena odpovědnost za komunistickou éru?

Tomáš Krystlík

Tato otázka zůstává v článcích k výročí událostí 17. listopadu 1989 nezodpovězena, i když je zřejmé, že odpovědnost za bolševickou éru v Československu vyvozena být měla, aby tím byla potvrzena zločinnost komunismu.

 Málokdo z čtenářů je s to si vybavit, co všechno s sebou přinášel komunismus nebo internacionální socialismus sovětského typu. Není to však zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce až do roku 1989 s přestávkou v létech 1939–1945 nejdříve péči Edvarda Beneše, pak komunistů se v Československu jako v jediné zemi Evropy (!) tajily zločiny komunismu.

První, co ztratilo hned v prvních letech bolševického panství cenu, byl lidský život. Mladíci v Čece (Čeka, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější bylo, že slečny byly takovými nabídkami potěšeny a často je přijímaly.

Výňatek z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

Další příklad. Krasnodarský mlýn na maso. Odsouzeného k smrti za politický delikt zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se řítil na dno do vodou poháněného mlýnku na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda do Kubáně. I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU (sovětské tajné služby, před ní GPU) trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži (PAAA, Handakten Ritter 29, Russland, 20. Juli 1941). Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uvedeno, „že ve své době zde zřejmě byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

O politickém teroru a hladomorech, které stály jen v SSSR život několik desítek milionů lidí, jako o průvodních jevech komunismu snad není třeba se zmiňovat. Výše uvedené muselo být po celou dobu existence Komunistické strany Československa alespoň rámcově známo alespoň všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. Museli si být vědomi, že zavedení komunismu v Československu bude mít za následek obdobné jevy, protože ty vyplývají z podstaty komunistického systému. Českoslovenští komunisté prosazující nelidský režim ve své vlastní zemi se tím stali prachsprostými spolupachateli, zločinci.

Co tedy s československými komunisty po změně režimu na přelomu let 1989/1990? Popohnat před soudy a pokusit se odsoudit více než milion členů KSČ? To bylo při stavu československé justice nereálné, což se později potvrdilo počtem odsouzených bolševiků, které lze na prstech spočítat. Navíc, kudy měla vést mezi vysoce postavenými komunisty a běžnými členy hranice trestní odpovědnosti za vytvoření a udržování zločinného režimu u moci?

Navrhoval jsem tehdy řešení, které dodnes má své opodstatnění, ale nemaje za sebou hlásnou platformu, byl jsem oslyšen. Všechny žijící členy KSČ i ty, kteří pozbyli své členství vyloučením nebo vyškrtnutím, a taktéž všechny kandidáty k datu 17. 11. 1989 doživotně podrobit dani z příjmu ve stejné výši jako byly členské příspěvky KSČ, tj. 4 %. Zlo by bylo touto cestou nejen pojmenováno, nýbrž žijící viníci konkrétně označeni, byť jejich trest by to byl spíše symbolický.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Mela-byt-vyvozena-odpovednost-za-komunistickou-eru-644410

 

Cožpak jsou v české vládě samí blbci?

Tomáš Krystlík

 Poslední opatření potvrzují, že nikdo z české vlády není schopen racionální úvahy. Když se ministři dohodli, že přikáží zavřít obchody s potravinami o nedělích a omezí jejich otevírací dobu ve všední dny 20. hodinou, mohli s jistotou očekávat přecpané obchody i to, že lidé mohou začít panikařit a skupovat trvanlivé potraviny. Zamyslel se někdo z české vlády nad tím, kdy se více lidí nakazí Covidem-19? Zda když budou nakupovat celý týden, i v neděli, a v nepřeplněných obchodech, nebo v obchodech nacpaných zákazníky (zvýšení jejich počtu o cca 40 %) a otevřených pouze ve všední dny a kratší dobu? Vysvětlení, že vláda chtěla zabránit z epidemiologického hlediska nedělním cestám za nákupy, aby se lidé tolik nenakazili v dopravních prostředcích, je přímo směšné!

 Tím to ale neskončilo. Čeští ministři se zřejmě zalekli návalů v krámech, které sami vyvolali zkrácením prodejní doby, a rozhodli se to napravit ještě idiotštějším opatřením platícím od 18. 11., že na každého zákazníka musí zbýt alespoň 15 metrů čtverečních prodejní plochy. Je jasné, že se to neobejde bez velkých front čekajících před obchody. Odhaduje se, že dlouhé čekání odradí přes 20-30 % lidí od nákupu potravin. Až jim dojdou potraviny, lze očekávat, že vezmou obchody útokem. Tím, že návštěvnost obchodu se technicky omezí odstraněním většiny nákupních vozíků, se nic nevyřeší, protože neexistuje povinnost vléci s sebou po krámě nákupní vozík nebo košík. Existuje jen povinnost vyložit vybrané zboží, třeba i z kapes, u pokladen na pás za účelem jejich zaplacení. Jestliže ochranka nebo policajti budou bránit ve vstupu bez vozíku nebo košíku, může velmi brzo dojít na brachiální násilí lid versus stát.

 Lidé si tedy během čekání ve frontách, než je vpustí do obchodů, úspěšně vymění SARS-CoV-2, přičemž důležitá bude délka vystavení (expozice) alepoň dvě desítky minut. Vláda tedy zcela opomněla přenos viru během dlouhého stání ve frontách. Idiotismus? Jistě! Stačí se sám sebe zeptat proč česká vláda ono pravidlo 15 m² plochy na osobu nenařídí též v prostředcích veřejné dopravy a na pracovištích. Že to nejde? Ano, nejde, ale jaký význam má potom pro nákazu Covidem-19 předepsaná minimální prodejní plocha pro jednoho zákazníka, když člověk na pracovištích pobývá každý den po nesrovnatelně delší dobu v blízkosti lidí na mnohem menší ploše?

 Další vládní nesmysl hned následoval. Vrchnost milostivě prodloužila prodejní dobu krámů do 21. hodiny. Jenže již předtím zakázala noční vycházení od 21 h do 5 h ráno. Takže, kdo nakoupí těsně před zavírací hodinou, tak bude pokutován, protože se s nákupem nedostane včas domů. Ostatně zákaz nočního vycházení je též zcela nesmyslný. Nezabraňuje soukromým nočním večírkům – stačí se na místo konání pod nějakou střechou dostavit před 21. a odejít po 5. hodině.

 Blbost českých ministrů podtrhuje fakt, že vláda stejným opatřením povolila milostivě otevřít kadeřnictví pro psy a kočky. Pro lidi však zůstanou zavřena.

 

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cozpak-jsou-v-ceske-vlade-sami-blbci-644345

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 4

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

PRVNÍ BISKUPOVÉ V ČECHÁCH

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.

Pokřtění většiny obyvatel dnešního Česka se dělo hlavně ze Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru latinsky jako v celé Evropě, a přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, do kterých měli misionáři odejít. Misionáři nepřinášeli jen víru, kulturu a vzdělanost Západu, ale také znalosti např. o pěstování ovocných stromů a o používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha (respektive sídliště na jejím území) byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, běžné byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí. Jaké mravy musel mít potom prostý lid? [Rádl]

První biskup na území Prahy byl Němec Dietmar (Thietmar, Dětmar), pocházející z Magdeburku, tehdejšího centra slovanské mise, mluvící též českým dialektem slovanštiny, druhý byl jazykově Čech: svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm Němců (jazykově) a deset Čechů (jazykově). Obecný lid byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně nestálo proti sobě němectví a slovanství (češství), nýbrž církev východní a západní. Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl [Rádl].

Literatura:

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-4/

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 3

 Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.
ŘEKOVÉ COBY „SLOVANŠTÍ VĚROZVĚSTOVÉ“
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.

V roce 862 si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, dnes Istanbul). Konstantin (řeholní jméno Cyril), Metoděj a je doprovázející skupina pomocníků, přišedší na Moravu v roce 863, byli Řekové, dovedli ale mluvit a psát jimi vytvořenou umělou liturgickou řečí – staroslověnsky. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové podporující nacionální aspirace Čechů proti Němcům, kteří se do českých zemí tlačili od západu, přinášejíce s sebou křesťanství, je mýtus. Tehdy se jednalo o počínající rozkol mezi východní a západní církví, o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně území mezi Dunajem a Drávou, na západě včetně dnešní Vídně a až po dnešní Štýrský Hradec /Graz/), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (zemsky, nikoli národnostně) biskupů, tehdy biskupů Říše (východo)franské, jmenoval Metoděje arcibiskupem.

Hlavní důvod povolání Cyrila a Metoděje na Moravu byl ale mocenský. Předáci rodových klanů, stejně urození a bohatí, se knížeti nechtěli příliš podřizovat. A tak křesťanská víra napomáhala, aby se i oni smířili se skutečností, že od nich panovník může vybírat daně, soudit je, jim vládnout. Církev legitimizovala výlučné postavení vládnoucí dynastie, církevní hierarchie pomáhala nastolovat stabilnější systém světské vlády. Mojmírovci požádali tedy o vlastního biskupa, aby si tím zvýšili autoritu své knížecí moci. [Kuncová]

Křesťanský vliv na Slovany v Česku zprostředkovávala západní církev latinským liturgickým jazykem hlavně z diecéze v Pasově (Passau) v dnešním Bavorsku, ale i z Itálie a pobřežních dalmátských měst, posléze i východní církev prostřednictvím Cyrila, Metoděje a jejich skupiny umělým liturgickým jazykem slovanským, staroslověnštinou psanou hlaholicí, taktéž uměle jimi ad hoc vytvořenou. Mimoliturgická misie a kázání byly i ze strany bavorských kněží v západoslovanském dialektu (sic), respektive byly do něho tlumočeny pomocí tlumočníků, nicméně se v českých historiografických pojednáních často vyskytuje nesmysl, že tito kněží mluvili k lidu v jemu nesrozumitelném jazyce, latinsky.

Staroslověnštinou vytvořenou Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem se ale nikde na světě nemluvilo, ani nepsalo (sic). Její slovní zásoba byla sice převážně slovanská, slovanské byly i flexe a odvozování slov pomocí předpon a přípon, nicméně to byl jazyk uměle vytvořený pro církevní a literární potřeby. V každém případě se čeština nevyvinula z této staroslověnštiny, které slovanské obyvatelstvo českých zemí v podstatě rozumělo, nýbrž ze západoslovanského nářečí.   

Emanuel Rádl píše, že slovanští věrozvěstové neměli jiný zájem než šířit sympatie k církvi východní a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili – společně s tvrzením, že čeština se již tehdy vyrovnala latině – podsunout až čeští národní buditelé a nacionalisté v 19. století [Rádl].

U biskupů se znalost místního jazyka nevyžadovala, západní církev vycházela z toho, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli slovanští věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky.” [Rádl] Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanský jazyk jako liturgický jazyk, ale zakázal jej, jakmile ohrozil jednotu církve. Liturgickým jazykem se v českých zemích opět stala latina, která plnila i funkci psaného jazyka.

Cyril a Metoděj východní křesťanský ritus, kulturně slabý, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho následovníky z východní církve vypověděli ze země.


Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za
vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-3/

Kde není kontakt, není přenos

 Tomáš Krystlík

 

Tato slova použil Babiš ve svém pondělním (25. 10. 2020) TV-projevu k obyvatelstvu. Ano, tak jest. Současně z toho ale plyne, v čem vláda pochybila. Vlastně jen v jedné jediné věci – neomezila těsnější styk vícero lidí, protože se opět spolehla na neúčinné roušky.

 

Nechala zavřít vývařovny, školy, nakonec i většinu obchodů, přičemž nereflektovala, že obslužný personál hospod, též pokladní v super- a hypermarketech mají ze všech profesí jedno z nejnižších procent nakažených coronavirem navzdory tomu, že běhá mezi neorouškovanými hosty celý den a pokladní jsou celý den v blízkém dosahu nakažených. Roli hraje i minimální délka expozice potřebná k nákaze, což si měli uvědomit především epidemiologové. Když je pro personál restaurace nebo pokladní nebezpečí nákazy malé, tak musí být nižší pro hosty sedící maximálně ve čtyřech osobách u stolu hodinu či dvě, nebo pro kupující udržující si odstup alespoň 0,75 m.

 

Na západě Evropy se zásadně udržují školy otevřené, protože se ví, že fungují i jako jakýsi denní stacionář pro nakažené děti a mladistvé, u nichž se nákaza projeví mírně nebo vůbec ne. Kromě toho jsou si západoevropské státy vědomy, že díry ve vzdělání způsobené výpadky školní docházky se nedají dohnat. Když česká vláda školy zavřela, tak automaticky zvýšila nebezpečí nákazy v rodině, zejména starších osob, protože se dá předpokládat, že mladí budou více hodin trávit doma, než kdyby chodili do školy. Nehledě k tomu, že přetížila rodiče a přes ně i ekonomiku země. A nakažených je mezi mladistvými hodně.

 

Vláda však zcela zapomněla na trhy coby silný zdroj nákazy, na které si vzpomněl Bureš ve svém pondělním projevu. Kde je pak nějaká alespoň stopa po kompetenci české vlády? Správnou připomínku premiéra o trzích na pobřeží Vltavy v Praze za ní považovat nemůžeme.

 

Aniž by to oznámila, redukovala vláda příjezd do ČR ze zahraničí jen pro velmi odůvodněné případy. A vyslala na hranice policajty. To jsme se dověděli až ze zprávy německého ministerstva vnitra. Když jsou Češi nyní péčí české vlády mistry světa v počtu mrtvých zemřelých s coronavirem a počtem nakažených na světě, tak bych očekával, že se budou bránit vycestovávání obyvatel ČR cizí státy a ne naopak! Má snad někdo jiný názor?

 

Co zbývá za opatření, když se počet nakažených v úterý nestabilizuje? Zákaz vycházení, zákaz chození do práce, zákaz přesouvání se v rámci státu. Jenže, kdo to bude kontrolovat? Policajti, vojclové? Policie není dodnes schopna ani dohlédnout, natožpak zajistit, zda nakažení dodržují karanténu! Trasování naprosto zkolabovalo, protože stát nezajistil pro to podmínky – například nábor dodatečných a dočasných pracovníků pro hygienické stanice!

 

To není jen jediná katastrofa českého státu, ty jdou jedna za druhou. Na jaře nebylo možné dělat více testů, protože se úřady hádaly, kdo je k tomu oprávněn a kdo ne. Německé antidotum. Ze dne na den pověřil na jaře německý stát s okamžitou platností všechny veterinární stanice v zemi testovat lidi na coronavirus bez ohledu na jejich stávající oprávnění. Aby lidé zbytečně nepřenesli nákazu na druhé, přikázal německý stát vydávat pracovní neschopenky na 14 dní jen po telefonickém zavolání pacienta lékaři. Tento stav trval řadu týdnů a byl obnoven nyní v říjnu. Dovedete si představit, jak by toho Češi zneužili – celý národ by byl nemocný. Nebo ne? I když zatím to není v Německu aktuální a schváleno, budou očkováním proti Sars-CoV-2 a proti chřipce pověřeni i lékárníci přímo v lékárnách bez nutnosti dostavení se za lékařem. O tom, že testy na coronavirus jsou v Německu bezplatné, se nemusím ani zmiňovat.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kde-neni-kontakt-neni-prenos-641767

 

Ve vládě jsou zřejmě samí hlupáci

Tomáš Krystlík

 

Čekal jsem, že se někdo ozve s kritikou počinů české vlády za posledních 24 hodin. Nikdo si toho nepovšiml, takže to musím učinit sám.

 

Zpráva z tisku: „Česká republika omezením volného pohybu kvůli pandemii nemoci covid-19 zakázala turistické cesty ze zahraničí. Německé ministerstvo zahraničí proto varuje, že cesty z Německa a dalších států Evropské unie do Česka nejsou bez zdůvodnění prozatím možné. Nejméně do 3. listopadu tak není možné do Česka cestovat z turistických důvodů nebo kvůli návštěvám přátel.“

(www.lidovky.cz/domov/nemecko-upozornuje-na-zakaz-turistickych-cest-do-ceska-bez-padneho-duvodu-se-cizinci-do-zeme-nedosta.A201023_104951_ln_domov_libs#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail).

 

Může mi někdo racionálně vysvětlit, proč hlupáci v české vládě zakázali vjezd cizincům do země, poslali na hranice policajty, když Českou republiku nikdo nákazou SARS-CoV-2 nemůže ohrožovat, je-li v počtu nově nakažených na 100 tisíc obyvatel na prvním nebo druhém místě v Evropě? A kolik bude Česko stát zbytečné policejní nasazení na hraničních přechodech a snížení obratu prodeje absencí koupěchtivých cizinců?

 

Český premiér navíc nezná ústavu, hlásá-li, že ministra Prymulu odvolá. Podle ústavy České republiky smí premiér prezidentu republiky odvolání ministra pouze navrhnout a prezident jej odvolá, ne premiér. Když tak Zeman neučiní, nastane patová situace, protože ústava je tak mizerně napsána, že takovou situaci nepředvídala.

 

Takovými nesmyslnými vládními opatřeními rychle klesá reputace země v cizině a každá ztráta reputace je provázena i omezením investic v Česku s patřičnými důsledky pro životní úroveň obyvatelstva.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ve-vlade-jsou-zrejme-sami-hlupaci-641592

 

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 2

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

MEZI AVARSKÝM KAGANÁTEM A FRANSKOU ŘÍŠÍ

O takzvané Sámově říši vědí historici v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi Franskou říší, jejíž východní část se později stala Svatou říší římskou, a avarským kaganátem, společenstvím Avarů v Pannonii. Frankové byli Germáni, Avaři byli buď turkického, nebo mongolského původu, jejich řeč patřila do turkické jazykové skupiny, Sámova říše byla volným svazkem slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti vládě Avarů. Archeologické nálezy napovídají, že Slované se snažili Avary napodobovat a že kaganát byl v poslední fázi své existence už výrazně poslovanštěný. Po vítězném franském vojenském tažení proti kaganátu v roce 803 a následné porážce i slovanských kmenů hledal franský král Karel Veliký, což byl romanizovaný Frank, tedy Germán, někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy území na východě své říše. Ty nakonec volně (vazalsky) v roce 805 připojil ke Království Franků (k Franské říši).

Velká Morava je českými historiky a politiky vylhaná konstrukce neexistujícího státu jen kvůli odůvodnění vzniku republiky coby společného státního útvaru Čechů a Slováků údajně navazujícího na společný stát v dávné minulosti, mezi lety 833 až 907. Proč to všechno? Čechům a Slovákům totiž chyběly společné dějiny, protože žili v jiných státech. České země byly karolínskou markou (pohraničním územím Franské říše) s jistým stupněm volnosti pod dědičnou vládou mojmírovských knížat, jejichž primát legitimizovala křesťanská víra a bohatství plynoucí z výnosného obchodu s otroky, se kterými se ve střední Evropě běžně obchodovalo až do konce 11. století, v Pannonii i ve století 12. 

Trh s otroky propojoval východ Evropy s jihem a západem, pro moravské Mojmírovce měly zásadní význam Benátky, odkud otroci jimi prodávaní byli loďmi převáženi do Španělska, Tunisu, Egypta a na blízký Východ. V posledních letech odhalili archeologové na několika místech v dnešním Polsku značné množství sekaného stříbra a arabských dirhamů, řádově desítky tisíc kusů. Dirhamy nebyly podle původního předpokladu archeologů raženy Araby ve Španělsku, nýbrž ve střední Asii, kde tamní stříbrné doly těžily nejvíce stříbra právě mezi 8. a 10. stoletím a závisely na přísunu pracovní síly-otroků. A těmi byli hlavně Slované prodaní do otroctví Slovany. Není doloženo, že by se Mojmírovci, po nich Přemyslovci přímo podíleli na jejich lovu, spíše si k tomu najímali slovanské sousedy, nebo jim ukládali tribut, který zahrnoval také otroky – Mojmírovci čerpali své otroky v Povislí a Karpatské kotlině, Přemyslovci na Bugu. Největší zájem byl o mladé muže a ženy mezi dvanácti a dvaceti lety [Kuncová].  

Slovanské elity se chtěly podobat franským, ale náklady na pořízení obdobné zbroje, oděvů, šperků byly vysoké. Nákladný byl i tehdy obligatorní obdarovávací rituál, kdy host musel obdarovat hostitele cenným darem – zbraní, šperkem, kožešinou. Když hostitel dar přijal, znamenalo to, že host je vítán a v bezpečí. Na oplátku obdržel host při loučení dar obvykle ještě cennější. Výměnou darů se host i hostitel stávali spojenci a zároveň se rozšiřovala moc panovníka. Vyvážet tehdy se toho dalo málo, takže víceméně jediným dostupným zdrojem většího bohatství stalo obchodování s otroky. Tímto způsobem se slovanští předáci relativně rychle vyrovnali svým jměním franským protějškům, nicméně byli i nadále coby pohané vykazováni ze sakrálních rituálů, při společných hostinách museli sedět na podlaze, což bylo pro ně ponižující. Jejich takto dotčená důstojnost byla zřejmě hlavním motivem, který moravské a české velmože donutil se nechat pokřtít. 

Po svržení Mojmírovců nahradili výpadek v obchodu s otroky Přemyslovci, což dokládá zpráva známého židovského kupce Ibráhíma ibn Jákúba, který popsal državu českého knížete Boleslava I. Jeho slovům dávají za pravdu též nálezy sekaného stříbra a arabských dirhamů v českých zemích, byť jich zde nebylo nalezeno tolik jako v Polsku.

Od roku 806 se odváděl franské říši tribut, vyměřený dohromady všem českým klanům. Jejich předáci se tedy museli scházet a dohadovat se, kolik, kdo a čeho dodá, aby byl naplněn, protože někde byl kraj úrodnější, jinde chovali především dobytek nebo rýžovali zlato. Místo konání pravidelných dohadovacích sněmů muselo být neutrální, zároveň je však někdo musel uspořádat a zajistit pro rokující bezpečnost, přenocování a dostatek zásob. Oním sněmovištěm byl pravděpodobně hřeben nad obloukem Vltavy, území chráněné vodním tokem ze tří stran, pozdější Pražský hrad. Protože nejblíže sídlili Přemyslovci, stali se zřejmě z tohoto důvodu organizátory sněmů a tak začala narůstat jejich společenská a mocenská role [Kuncová].

Česká knížata skládala slib věrnosti do rukou franských králů a postupně se zařadila k vysoce postaveným vazalům. Od 13. století patřila do sboru kurfiřtů, sedmičky říšských volících knížat a arcikancléřů (arcibiskupů), jež volila římskoněmecké krále. Přemyslovci tak měli přístup na dvorské sjezdy, kam je doprovázely skupiny velmožů z českých zemí. Ti se stávali svědky velkolepých dvorských rituálů, obdivovali tamější chrámy i paláce a po čase se viděné pokoušeli doma napodobit. Rozhodující předěl nastal kolem poloviny 12. století v souvislosti s tažením Vladislava II. do Lombardie. V dnešní severní Itálii se Češi setkali s jednou z nejvyspělejších forem středověké latinské civilizace a domů se nejspíš vraceli okouzleni. Tehdy se urychlil a prohloubil dialog se Západem, což umožnilo modernizaci českých zemí ve 13. století. V roce 1197 se vlády v zemi chopil dvojice bratrů Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich. Oba věděli, jak vypadá moderní správa země, a vytvořili prostor pro kohokoli, kdo byl ochotný v Čechách nebo na Moravě podnikat. Aby do země přilákali řemeslníky a zemědělce ze zahraničí, zaručili jim do té doby nevídaná práva [Kuncová].

Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za 

vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819

Prymula způsobil enormní nárůst nakažených

Tomáš Krystlík

 

Vše se má dělat s rozmyslem, což platí i o opatřeních proti šíření coronaviru. Vynechme inicializační lapsus české vlády vedoucí k šíření nákazy spočívající v připuštění diváků na sportovní utkání od 1. 7., což se vymstilo zejména po zahájení hokejové sezóny v září, kdy diváci namačkáni na sebe v uzavřených halách křičí a vyměňují si tak coronaviry více než např. u zápasů fotbalových.

 

Na začátku září bylo v Česku tzv. reprodukční číslo, tj. kolik jeden nositel viru nakazí lidí, 1,1 (10 nositelů viru nakazí 11 dalších), v polovině září vyskočilo již na 1,6. Vláda zavedla začátkem září nejprve v Praze povinné roušky ve veřejné dopravě a od 9. 9. i v obchodech a všude pod střechou, pak to postupně rozšířila i na ostatní kraje. Nakaženými byli zejména mladí lidé.

 

14. 9. vláda přikázala na noc zavírat restaurace a bary. Reprodukční číslo začalo klesat. Jenže nově jmenovanému ministru zdravotnictví, plukovníku Romanu Prymulovi byl pokles zjevně příliš pomalý, a tak k 1. 10. zavedl distanční výuku na vysokých školách a od 5. 10. na středních, tedy je prakticky zavřel. Reprodukční číslo začalo znovu stoupat. Proč, když mělo klesat? A jsme u obrovského pochybení Prymuly a vlády.

 

Středoškoláci, někdy i vysokoškoláci tráví podstatnou část dne ve škole, pak si dělají víceméně, co chtějí, aby domů přišli večer se najíst a vyspat. Když plukovník Prymula zamezil vyučování středo- a vysokoškolákům, začali doma trávit víc času a tudíž měli více času nakazit své rodiče, prarodiče, sourozence, protože nakažení je závislé nejen na koncentraci viru, nýbrž i na délce expozice. A jimi nakažený vyšší počet dospělých než před uzavřením škol si vezme vir s sebou do práce. A coronavirus se dále šíří. Školáci a studenti jsou sice nejvíce nakaženou věkovou skupinou, jenže s nulovými nebo velmi mírnými příznaky, takže jsou nevědomými přenašeči viru. To je známo po celé Evropě a mělo to být známo i plukovníkovi a vládě, přesto rozhodli chybně.

 

Pokladní v obchodech a obsluha v restauracích je poměrně značně málo nakaženou profesní skupinou, takže proč vyhlašovat celostátní uzavření restaurací od 14. 10.? Když se prakticky nenakazí personál, který je celý den ve styku s hosty, tak se hosté, sedíce omezenou dobu nejvýše po čtyřech u jednoho stolu, nakazí coronavirem ještě méně. A dosavadní nařízení si nasadit hadr na nos a ústa při vstupu a odchodu do hospody a při výletu na záchod, je přímo velesměšným opatřením dokumentujícím jen hloupost politiků.

 

Ale větší pohroma se na českou společnost pravděpodobně ještě řítí. Od 14. 10. se podle opatření vlády zavřou i základní školy, ergo reprodukční číslo zřejmě ještě poroste, počet nových nakažených podle mechanismu uvedeného výše bude stoupat a další přísnější opatření nebudou s to to kompenzovat. K tomu vláda vyhlásila, že všechna opatření budou v platnosti až do doby, než klesne reprodukční číslo po 0,8 (tj. 10 nakažených nakazí 8 dalších)!

 

Toho však nedosahují ani v Německu, jsou rádi, když udržují reprodukční číslo pod 1,16. Podívejme se, čem se liší jejich opatření od českých. Jelikož zdravotnictví je věcí jednotlivých spolkových zemí, do čehož jim federální vláda nemá co mluvit, tak se liší podle jednotlivých zemí. Až na výjimky jsou roušky povinné a prskací plexisklové hlavové štíty pouze ve veřejné dopravě a v obchodech – první rozdíl oproti ČR. V jedné spolkové zemi jsou navíc povinné i čekárnách lékařských ordinací a ve veřejných knihovnách, v Mnichově navíc na jednom tržišti a v některých ulicích, ve kterých si lidé natruc a načerno uspořádávali náhradní pivní oktoberfesty. V mnoha německých ochodech nemají pokladní roušky, protože jsou chráněny vysokými plexisklovými stěnami proti prskání zákazníků. Vyloučení diváků ze sportovních zápasů tam trvá od března nonstop dodnes – druhý rozdíl. Školy nejsou v celé Evropě zavírány ani dnes při rapidním vzestupu počtu nově nakažených (sice občas nějaká se v Německu přece jen kvůli nákaze přece jen zavře, protože dotyčná zemská vláda nervově nevydrží tlak části naléhajícího místního obyvatelstva, ale ke spočtení zavřených škol v celé BRD vám stačí prsty na obou rukách) – to je třetí rozdíl. Vědomě se žáci a studenti tímto způsobem drží mimo domovy a redukuje se jejich styk se staršími lidmi v rámci rodiny, u nichž COVID-19 často vypuká s těžkými příznaky. Prymula si to neuvědomil? Jak vidno, tak ne.

 

Uzavření škol bude mít své následky též v podobě nevzdělanosti žáků a studentů, což s nejvyšší pravděpodobností nikdy nedohoní, protože většinu třídy nelze při neznalostech nechat propadnout. Příklad. V 6. třídě jedné pražské základní školy zjistila učitelka, že žáci většinou ani netuší, kolik má člověk ledvin. Na třídní schůzce ji rodiče oponovali, že této znalosti jim netřeba, protože si informaci mohou kdykoliv najít v internetu. To byl stav v době ještě předkoronavirové, račte si představit následky letošních výpadků výuky, když vládní hlupáci oznámili, že opatření ze 14. 10. budou platit až do dosažení reprodukčního čísla 0,8 beze změny. To v praxi znamená až do nalezení vakcíny a do proočkovaní obyvatelstva.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Prymula-zpusobil-enormni-narust-nakazenych-640351