Mýty o nekvalitních potravinách ze Západu

Tomáš Krystlík

Nepravdy, že potraviny ze západní Evropy prodávané v České republice jsou mizerné nebo horší kvality než české, šíří sdělovací prostředky, novináři a různé zemědělské svazy, takže většina obyvatelstva tomu věří. Vše je umocněno masivní propagandou českých výrobků v podobě českých vlaječek na štítcích u zboží a výzvami ke koupi údajně kvalitnějších českých potravin. Současně je rozšířena také představa, že ČR je jakousi popelnicí západní Evropy, že to, co by se tam neprodalo, Češi zkonzumují.

Nesnažme se vyvracet tato tvrzení, podívejme se na to z perspektivy českých nákupních preferencí, byť stravovací zvyklosti navzdory tomu, že hrají klíčovou roli, se obvykle s dováženými potravinami do souvislosti nedávají. Ale již Martin Luther věděl, že „er frisst wie ein Böhme und säuft wie ein Deutscher" (žere jako Čech a chlastá jako Němec). I dnes je rozpoznatelné, že obyvatelstvo Česka upřednostňuje množství jídla před kvalitou, což vede k nakupování levných až nejlevnějších potravin a to i v případech, že na dražší má kupující dostatek peněz. Obchodní řetězce se českým nakupovacím zvyklostem přizpůsobily a gros jejich zboží pochází z oné nejnižší kvalitativní skupiny, zatímco kvalitní potraviny, zákonitě dražší, se z prodávaného sortimentu pro menší odbyt a také, aby si prodejci nepřidělávali práci, vyřazují. Koupí-li si někdo gothajský salám nebo salám Junior za cca 60 Kč/kg, musí přitom vědět, že začíná-li cena za kilogram masa kolem stokoruny, k čemuž přistupují náklady na zpracování, za koření a podobně, může v oněch salámech očekávat pouze velmi nekvalitní ingredience.

Dalším oblíbeným českým bludem je tvrzení o podřadných polských potravinách. Na rozdíl od Česka má Polsko kvalitní potraviny, jenže na export do Česka Poláci vyrobí podle požadavku českých řetězců výrobky příslušně levné, tedy málo kvalitní. Je to vidět třeba na nabídce polských sýrů v jednom českém řetězci: na jedné straně dobré a drahé polské sýry a hned vedle v regálu zcela nejlevnější stejné provenience.

Obdobně, ale zřídka, si české řetězce vynutí totéž i na západních výrobcích. Příkladem budiž párky – tradičně jsou známy vídeňské, frankfurtské a debrecínské. K nim přibyly v Česku od německého výrobce relativně nedávno párky, o kterých nikdo nikdy v zemi jejich původu nic neslyšel: stuttgartské. Důvod je hned patrný, prostudujeme-li si jejich složení na etiketě. Zatímco tradiční párky obsahují (alespoň v Německu) téměř 100 % masa, stuttgartské ho mají jen přes 80 %, což je hlavní účel jejich výroby, nižší cena. Ovšem i nižší kvalita. Zde mají zastánci teorie, že by se takový výrobek nesměl v Německu vyrábět a prodávat, kupodivu pravdu, protože tam dodnes platí stařičký potravinářský zákon, že salámy a vuřty smějí obsahovat pouze maso, sůl a koření.

Je nutné ale poznamenat, že jeden západní výrobce sám od sebe záměrně snížil kvalitu svého výrobku dodávaného pro český trh. U zmrzliny Magnum prodávané v ČR byl oproti západní Evropě ve dvou krocích razantně snížen podíl smetany, tedy kravského tuku, který byl nahrazen tukem levnějším, rostlinným, protože Češi nebyli ve spotřebitelských ochutnávacích testech schopni rozdíl rozpoznat. Obdobný případ, ale pravděpodobně již dle požadavku řetězců, je šlehačka ve spreji. Ta se běžně prodává v ČR jen se 17 % kravského tuku, na Západě s 30 až 33 %

Dalších příkladů je přehršel, každý si je může nalézt sám, jen nesmí sednout na lep nepravdivým blábolům o skvělých a kvalitních českých potravinách.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Myty-o-nekvalitnich-potravinach-ze-Zapadu-316842

Snad to Krystlík nemyslí vážně?

Tomáš Krystlík

Tato řečnická otázka se objevila v diskusi ke blogspotu Proč se ČSR neměla v roce 1938 vojensky bránit k mému výroku: „Kdyby britská vláda nedala polské vládě koncem března 1939 plnou moc vyvolat válku s Německem a zatáhnout přitom Velkou Británii do války, evropská válka by stejně jako v roce 1938 nevznikla.“ Jak to tedy bylo?

Britský ministr zahraničí lord Edward Halifax v den obsazení zbytku českých zemí 15. 3. 1939 sdělil německému vyslanci v Londýně Herbertu von Dirksen: „Mám porozumění pro Hitlerovu zálibu v nekrvavých vítězstvích. Napříště bude Hitler donucen krev prolít.“

Ministerský předseda Neville Chamberlain osobně 31. 3. 1939 koncipuje ujištění pro polskou vládu v tomto znění: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva a francouzská vláda by jim ihned poskytly veškerou podporu, která bude v jejich moci“ a v tomto smyslu promlouvá 31. 3. v britském parlamentu.

Týž den pronáší Chamberlain řeč, ve které obdobně tvrdí: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“

Velká Británie se tedy zavázala – podle depeše polské vládě i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé jednání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou. Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem svěřeno do rukou Polákům, přičemž pojem nevyprovokované agrese byl smeten se stolu. Kdyby si Velká Británie vymínila pro svou pomoc válčícímu Polsku splnění podmínky nevyprovokované agrese, bylo by to legitimní a neohrožovalo by to evropský mír. Poprvé v historii svěřila britská vláda rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci.

Churchill o této záruce Polsku později prohlásil: „Konečně došlo k rozhodnutí… které s jistotou muselo vést k vybití milionů lidí… Nikdo, kdo chápal situaci, nemohl nepochybovat, že tento krok… značí velkou válku, do které musíme být též zataženi.“

Státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí (náměstek ministra v pozici úředníka) Ernst von Weizsäcker napsal: „V normální spojenecké smlouvě se strany zavazují k vojenské pomoci pro případ nevyprokované agrese třetí stranou. Zda tomu tak je, rozhoduje přirozeně strana, která má poskytnout pomoc. Zde (v příslibu Chamberlainově z 31. 3. 1939) tomu bylo naopak. Varšava měla britské impérium v hrsti – rozhodovala, zda jej zatáhne do války.“

Francouzi neprojevovali ale žádné nadšení umírat kvůli Danzigu a polským choutkám. K tomu byli donuceni až 3. 9. 1939 Velkou Británií.

Proč se ČSR neměla v roce 1938 vojensky bránit

Tomáš Krystlík

Otázka v titulku padla v diskusi k blogspotu s názvem Psywar 1938 je nesmysl. Zde je odpověď.

ČSR si během své krátké existence brzy všechny sousední státy znepřátelila, výjimkou bylo pouze Rumunsko. Všechny sousední státy, s výjimkou Rakouska a Rumunska, měly vůči Československu územní požadavky a hodlaly je v roce 1938 dosáhnout podle potřeby i vojensky. V případě války s Německem by vpadla armáda polská a maďarská do Československa, aby si ona území zajistila a získala nějaká navíc.

Francie podle spojenecké smlouvy by přispěchala v ozbrojeném konfliktu na pomoc ČSR jen tehdy, označila-li by Rada Společnosti národů Československo jako oběť nevyprovokované agrese. Poté a po vojenském zásahu Francie proti Německu by se smluvně otevřela cesta pro pomoc SSSR. Tuto možnost si Češi zmařili sami svými dvěma mobilizacemi, které Společnost národů zásadně pokládala podle svých stanov za agresivní válečný akt. I kdyby polská a rumunská vláda souhlasily s transportem Rudé armády přes svá území, dorazily by sovětské vojenské síly na slovensko-moravské pomezí asi za šest týdnů. To už by Československo zřejmě neexistovalo.

Obranné pevnosti byly ve výstavbě, dokončení bylo naplánováno na rok 1951 (!). V Čechách byly koncipovány jako tříliniové (plus lokální ochranné linie před některými velkými městy), žádná linie ale nebyla dostavěna, mezi pevnostmi jedné linie byly i proluky široké několik desítek kilometrů. A Wehrmacht měl podrobné mapy s umístěním pevností i s jejich palebnými úhly. Nikam nebylo namontováno ani jedno pevnostní dělo, v těžkých pevnostech byly jen občas nainstalovány těžké kulomety a rozmístěny asi dvě stovky polních (mobilních, tedy ne pevnostních) protitankových (nenamontovaných a nenamontovatelných) děl. Naprostá většina pevností byla tedy jen lepší kulometná hnízda. Wehrmacht by prolukami v jednotlivých liniích bez boje pronikl, kde by došlo k boji, museli by se obránci z menších pevností do pár minut vzdát, protože na rozdíl od velkých pevností měly mít nucenou ventilaci pouze na ruční pohon, která nebyla v září 1938 namontována – zplodiny ze zbraňových závěrů při palbě by je spolehlivě z bunkrů vypudily. Jeden z hlavních německých úderů měl jít přes Krkonoše a další přes západní část Jeseníků, kde byly podle plánu výstavby československých opevnění chráněny lehkými bunkry jen silnice a železniční trati.

Generální štáb naplánoval při německém útoku ústup československého vojska po pěti silnicích na Slovensko, protože jediná pořádná železniční trať na Slovensko vedla v bezprostřední blízkosti nepřátelského Polska a v dosahu Wehrmachtu ze Slezska. Luftwaffe by stačilo na několika málo místech bombardovat ustupující jednotky s těžkými zbraněmi, aby se ústup zcela zastavil. Na Slovensku měla československá armáda vyčkat vojenského vystoupení Francie a SSSR proti Německu. Tento plán se dal ještě aplikovat i za polského útoku na Těšínsko, Oravu a Spiš. Přistoupil-li by k tomu současný boj i proti Maďarsku, pak by nebyly ani nejmenší vyhlídky na úspěch, což náčelník generálního štábu Ludvík Krejčí sdělil Benešovi i nejvyšším československým politikům.

Přesto existovala řešení, ale pro české chápání značně netradiční. Buď se dohodnout s Poláky, popřípadě s Poláky, Maďary a Slováky, a nedat nic Němcům, nebo se spojit s Němci a nedat nic Polákům a Maďarům, obojí však znamenalo připojit československý stát buď k Polsku, případně vytvořit polsko-česko-maďarsko-slovenskou federaci, nebo k Německu. V každém případě Češi světu předvedli, že si svůj stát nedokáží udržet.

Přijetí eura

Tomáš Krystlík

Když se redakce rozhodne, že vyzpovídá údajné odborníky a zveřejní jejich odpovědi pod titulem Přijmeme euro a všechno podraží? A má to vůbec cenu? (www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ekonomika/Prijmeme-euro-a-vsechno-podrazi-A-ma-to-vubec-cenu-316686), tak první, co lze očekávat, je, že čtenáři zapomenou na otazník v první větě titulku a zapamatují si ono tvrzení bez něho. K tomu jsou odpovědi dvou odborníků v článku matoucí, místy nepravdivé.

To není nic nového pod sluncem, strach z eura začal vyvolávat již Václav Klaus, když tvrdil, že zavedením eura budou nejvíce ožebračeni čeští důchodci. Jak prosím by k tomu mohlo dojít, když ceny, důchody se přepočtou ve stejném kurzu? Tuto vyslovenou lež česká veřejnost Klausovi spolkla za součinnosti nezodpovědných politiků a ekonomů šířících podobné dezinformace. Nelze se pak divit, když v anketě připojené k článku si 82 % čtenářů zavedení eura nepřeje. Co si české obyvatelstvo neuvědomuje, protože mu to nikdo dostatečně nevysvětlil?

Výhody vlastní měny

Stát, respektive ČNB může pomáhat českému hospodářství změnou kurzu koruny a změnou eskomptní úrokové sazby (stanovení výše úroku mezi komerčními bankami Českou národní bankou).

Nevýhody vlastní měny

Minimálně dvě třetiny české produkce se exportují a to převážně do eurozóny. Stát je tedy závislý na exportu. O dodávkách se uzavírají dlouhodobé i několikaroční smlouvy většinou ve měně v zemi odběratele. Pokud výrobce není monopolní (kdyby byl monopolní, mohl by si diktovat libovolné ceny, protože zboží dodává jako jediný na světě), je rád, pohybuje-li se jeho zisk kolem 4 % z ceny prodaného zboží. To platí mezinárodně. Za této situace zasáhne ČNB a změní kurz koruny vůči měně cizí měně třeba o 5 %, tj. korunu devalvuje nebo revalvuje dejme tomu proti euru (pro jednoduchost předpokládejme, že český podnik vyváží celou svou produkci do eurozóny). V jednom případě mu tak stoupne zisk ze 4 na 9 %, v druhém případě podnik zaznamená ztrátu 1 %. A z dlouhodobých smluv nelze bez velkých finančních ztrát vystoupit. Podniky se takového kurzového rizika obávají, relativní omezení takových ztrát je stojí další finanční prostředky, tedy se stávají ve srovnání s podniky v eurozóně jen tímto mechanismem méně konkurenceschopné. Obdobné úvahy platí i pro materiál a suroviny pro výrobu nakupované v cizině.

Vyvážející podniky jsou zásadním způsobem omezeny nejasným vývojem kurzu koruny i při vynakládání finančních prostředků na technický rozvoj podniku – kdo do něj vloží velké sumy, když jen vlivem kolísání kurzu koruny vůči euru nemá s určitou vyšší pravděpodobností zajištěn odbyt svého zboží v eurozóně, tedy i návratnost investic?

Devalvace Českou národní bankou

Před několika měsíci devalvovala ČNB kurz koruny vůči euru. Učinila tak skupováním eur a tiskem bankovek na nákup. Postupovala jakoby přesně podle učebnice. Ovšem cíl – vyvolání vyšší spotřeby a odvrácení hrozby deflace – může být minut kvůli psychologickému účinku akce na nepříliš koupěschopné české obyvatelstvo (důchodci a lidé s nižšími příjmy), obecně na nejisté, třeba i movité spotřebitele, kteří nevědí, co mohou od budoucího vývoje očekávat. Ti na zdražování zboží odpovědí utahováním opasků, snížením spotřeby. Výsledek se tedy může značně lišit od učebnicového. Mnohem obtížnější ale bude pro český stát návrat k silnější koruně, což se má stát podle vyjádření ČNB po roce a půl až po dvou letech. To slibuje pro měnové spekulanty zisk kolem 9 %, což je pro ně velké lákadlo. Zde se skrývá velké nebezpečí pro české hospodářství. Začnou-li spekulanti skupovat koruny ve velkém, bude hodnota koruny vůči euru podle zákona o nabídce a poptávce stoupat a je jen otázkou, až kam. Nepochybuji, že ČNB zasáhne, ale není jisté, zda bude schopna náporu silného zhodnocení české měny plně čelit. Nakonec se může stát, že budou Českou národní bankou promrhány obrovské sumy deviz a česká koruna se usadí vlivem spekulantů někde u 21 až 22Kč/€. To by bylo pro české hospodářství zhoubné, za zboží vyvážené do eurozóny by utržily proti dnešku náhle o cca 25 až 31 % méně. Kolik českých exportujících podniků by to asi uneslo?

K nepřesným odpovědím zpovídaných

Eurozóna se nerozpadne, správný mechanismus byl nalezen v řešení kyperské krize a to využitím vkladů v místních komerčních bankách na úkor vkladatelů. Nutno mít stále na mysli, že euro je jako měna naprosto v pořádku, že pouze jednotlivé státy ji používající – viz případ Řecka – mohou směřovat ke státnímu bankrotu.

Tvrzení typu „některé drobné věci jako káva by možná o něco zdražily“ jsou naprostý nesmysl. K tomu lze jen říci, že nepoctiví obchodníci se budou snažit při přechodu na euro využít skutečnosti zpaměti nepřepočítatelných cen ve stanoveném kurzu ke skrytému zvýšení cen, většinou malému. To se asi během půl roku srovná.

Příklad švýcarského franku, který jako evropská měna odolá euru, je mylný. Po náhlém ztvrzování hodnoty CHF přijali Švýcaři jednostranný currency board, tj. jednostranné navázání své měny na euro tím, že parita 1,20 CHF/€ nesmí být v budoucnu nižší. To je předstupeň vzdání se vlastní měny. Tlak eura jako měny je tak silný, že švýcarský frank pravděpodobně zmizí v období 2019–2020.

Nakonec zopakujme kritéria přechodu země k euru: Zadlužení ne vyšší než 60 % HDP, nové roční zadlužení státu nepřesahuje 3 % HDP, končící měna se po dva roky drží v pásmu kolísání ± 2,5 % vůči euru.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Prijeti-eura-316841

Psywar 1938 je nesmysl

Tomáš Krystlík

Byl jsem upozorněn na knihu J. J. Duffacka Psywar 1938 - Sudetská válka. Nečetl jsem ji. V anotaci se uvádí, že Hitlerův postup proti Československu v roce 1938 byl první psychologickou válkou moderní doby. To považuji ve světle fakt za zcela chybnou interpretaci. Abych čtenáře nezatěžoval příliš podrobnostmi, nastíním cestu k odstoupení pohraničí v roce 1938 jen podle výroků zahraničních politiků a činitelů.

Po obsazení demilitarizovaného Porýní Německem v březnu 1936 řekl československému vyslanci v Paříži Štefanu Osuskému jeho jugoslávský kolega Božidar Purić: „Když Francie a Anglie pro sebe na Rýně nic neudělaly, bylo by bláhové domnívati se, že něco udělají pro někoho ve střední Evropě.“

Britský premiér Neville Chamberlain se 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí.

Britský vyslanec v Paříži George Clerk vyjádřil svému československému kolegovi Osuskému obavu: „Kdyby Německo obsadilo německé kraje Čech… anglická veřejnost (by) jednoduše řekla, že koneckonců Hitler jde jen osvobozovat Čechoslováky pronásledované Němce." Goebbels v létě 1936 řekl, že ve střední a východní Evropě už pouze ČSR nechce uznat vedoucí roli říše. Bude-li „pokračovat v útisku Němců a ve své bolševické politice – pak dovede Německo najít prostředky, aby Československo donutilo".

Počátkem roku 1937 oznámil Hitler armádnímu velení, že se rozhodl postupovat vůči Rakousku a ČSR z mocenských pozic. 23. 3. 1937 sděluje ministr zahraničí Konstantin von Neurath Vojtěchu Mastnému, že je vyloučen podpis „paktu o neútočení nebo garančního paktu, dokud pražská vláda nepřeruší své spojení s Ruskem a dokud nenastane zásadní změna v zacházení se sudetskými Němci".

Hitler poprvé vyslovil svůj úmysl napadnout Československo (a připojit Rakousko) 5. 11. 1937 a to při vhodné mezinárodní situaci v časovém horizontu let 1943–1945. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši“.

Lord Robert Gilbert Vansittart, britský stálý státní podtajemník pro zahraniční věci, ve svém rozhovoru s Konradem Henleinem v říjnu 1937 prohlašuje, že „Britové se zasadí za rozsáhlou autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, pokud se uskuteční bez ozbrojené pomoci Hitlera“.

Na podzim 1937 začal ve Velké Británii převažovat názor, že hlavním, ne-li jediným důvodem československých těžkostí ve vztahu k Třetí říši je „Benešova tvrdohlavost a malá myšlenková pružnost v řešení sudetoněmecké otázky“ [The Times, 29. 11. 1937]. Československo se v důsledku krize mezi Berlínem a Prahou ohledně Sudet a Benešových diplomatických aktivit vůči Moskvě stalo pro Západ jednoduše přítěží.

V listopadu 1937 sdělil britský vyslanec Nevile Arthur Henderson v Berlíně československému vyslanci tamtéž, Vojtěchu Mastnému, že existuje pouze jediný způsob, jak zachovat mír v Evropě, a to sjednocení Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a izolace SSSR. Hlavní překážkou míru je francouzsko-československo-sovětský pakt. Češi jsou „stejně paličatí jako Srbové na počátku první světové války a Praha se jednoduše bude muset vzdát své orientace na Francii a SSSR“.

24. 3. 1938 sdělil britský vyslanec v Praze Basil Newton ministru zahraničí Kamilu Kroftovi, že „pro Velkou Británii není pokračování existence samostatného Československa nijak zavazující.“

28. 3. 1938 vykonává nový francouzský ministerský předseda Édouard Dalladier státní návštěvu v Londýně a od Nevilla Chamberlaina se dovídá: „Nikdy anglický lid, tím méně dominia, nezačnou válku, aby zabránili národům střední Evropy projevit v plebiscitu svou vůli.“

28. 4. 1938 hlásil z Londýna československý vyslanec Jan Masaryk ministerstvu zahraničí, že britský ministr války Isaac Hore-Berisha ten den sdělil vysokým zástupcům USA svůj názor na zahraniční politickou situaci. O Československu se vyjádřil, že „nic neochrání ČSR před německou nadvládou, které se dosáhne možná i bez přímé invaze“ a dodal, že „osud Československa je zpečetěn“.

„Situace v Československu je po připojení Rakouska zcela beznadějná. Jediné, v co můžeme ještě doufat, je, že rozpuštění ČSR proběhne bez krveprolití a Anglie a Francie budou moci zachovat tvář." Tak odhadoval americký vyslanec ve Francii William C. Bullitt již počátkem května 1938 situaci, již tlumočil prezidentovi Rooseveltovi.

14. 5. 1938 se vyslovuje Neville Chamberlain v rozhovoru pro New York Times pro připojení sudetoněmeckých území k Německu.

22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži William Bullitt Franklinu D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bolševismu na celém kontinentě“.

Polský filozof a diplomat hrabě Wacław Grzybowski prohlásil 26. 5. 1938 před svým francouzským kolegou Robertem Coulondrem: „Chtít zachránit Československo je blud. Dříve nebo později se zhroutí jako domeček z karet“.

18. 6. 1938 udílí Hitler pokyny německým ozbrojeným silám takto: „Blízkým cílem v popředí mých politických úmyslů je z mého svobodného rozhodnutí řešení české otázky. Jsem rozhodnut využít od 1. 10. 1938 každou výhodnou politickou příležitost k uskutečnění tohoto cíle. Rozhoduji se pro akci proti Československu pouze proto, že jsem jako při obsazování demilitarizovaného Porýní a vpochodování do Rakouska pevně přesvědčen, že Francie se nedá na pochod a tím nezasáhne ani Anglie“. O tomto Hitlerově rozhodnutí se v ČSR nedověděli ani československá vláda, ani Henlein nebo SdP. Vycházeli pouze z Hitlerova varování, že „k zájmu Německé říše též patří chránit práva soukmenovců v zahraničí, když nejsou s to tak sami učinit“.

Britský deník The Times otiskl 14. 7. názor, že sudetští Němci by měli dostat možnost rozhodnout o své budoucnosti sami.

Francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet předal 17. 7. 1938 dokument pro československou vládu, která se podle něj musí zbavit „iluzorních představ“. V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení otázky Němců v Československu, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl československému vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: „Francie nepovede válku kvůli Sudetám. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda… aby dosáhla čestného mírového řešení.“ V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, „československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde“.

Oficiální polský názor na Československo sděluje polský vyslanec v Paříži hrabě Juliusz Lukasiewicz francouzskému ministru zahraničí Georgesi Bonnetovi: „Československo, svévolná složenina četných vzájemně krajně znepřátelených menšin, je země odsouzená k smrti. Přes to všechno je bránit je těžký omyl Francie a Velké Británie“.

Runciman jako první věc po příjezdu do ČSR donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (tzv. I., II. plán) předložila československým Němcům vážný usmiřovací plán. Ale na nějaký konstruktivní návrh nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelizace jazykového zákona, miliardová půjčka pro oblasti postižené krizí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi, z nichž alespoň tři měly být čistě německé). I tento návrh, označovaný jako III. plán, shledala Runcimanova mise jako nedostatečný. 18. 8. se Henlein na schůzce s Runcimanem vyslovuje pro autonomii v rámci ČSR.

31. 8. 1938 jednali zástupci generálního štábu maďarské armády v Berlíně, kde se konstatovalo následující: (1) Německo napadne ČSR mezi 15. 9. a 15. 10. 1938. (2) Maďarsko se k útoku připojí. (3) Jeho přesný začátek závisí na tom, co Francie, Velká Británie a Malá dohoda mezitím podniknou. (4) Válečným cílem Německa jsou Malé Karpaty. (5) Realizace operace je zajištěna zejména převahou německé Luftwaffe, která je podle německé výpovědi silnější než letectvo Francie, Velké Británie a Belgie dohromady. (6) Podle německého názoru Francie a Velká Británie nezasáhnou, Jugoslávie také ne. (7) O společných vojenských operacích nebylo jednáno. Šéf maďarského generálního štábu si během tohoto jednání vyžádal, aby německé letectvo vytvořilo záminku pro válku s Československem tím, že svrhne po zabrání prvních letišť v ČSR bomby československé výroby na maďarské území. Okamžik bombardování určí Maďarsko.

Britský vyslanec Basil Newton navštívil 31. 8. (podle jiných zdrojů až 2. 9.) Beneše, aby mu oznámil, že dojde-li k válce, bude Československo poraženo a rozbito (podle jiných zdrojů že bude nevyhnutelně po dlouhou dobu okupováno Německem) a že silně pochybuje, že po skončení nepřátelství bude země obnovena (podle jiných zdrojů: „ať bude výsledek jakkoli příznivý, lze pochybovat o tom, že by Československo bylo obnoveno v současném tvaru“).

Beneš na návrh Runcimana převzal 4. 9. 1938 všech osm bodů z karlovarského programu SdP do tzv. IV. plánu s jedinou výhradou, že mezinárodní závazky ČSR zůstanou nedotčeny.

Winston Churchill píše 7. 9. 1938 v The Times, že „nejlepší východisko ze situace by bylo předání Sudet Německu Českosloslovenskem“. To mu ale nebránilo, aby 16. 10. 1938 v rozhlasovém projevu k americkým posluchačům neprohlašoval, že ČSR „byla vzorový demokratický stát ve střední Evropě, země, ve které se s menšinami jednalo lépe než kdekoliv jinde. Byla nechána na holičkách, zničena a spolknuta“.

Do věci se zapojil i Benito Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d’Italia zveřejnil svůj dopis Walterovi Runcimanovi se slovy: „Inkoustem stanovené hranice mohou být inkoustem přepsány. Něco jiného je, kdyby byly taženy rukou Boží nebo lidskou krví.“ Ve svém projevu v Terstu 18. 9. požadoval Mussolini pro všechny národnosti v Československu, které si toho přejí, vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci Victoru de Lacroix v Praze, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. pak duce řekl: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“

19. 9. se sešli zástupci britské a francouzské vlády, aby projednali výsledek tohoto jednání. Protože Chamberlain věděl, jak se Češi zdráhají odevzdat území Německu na základě plebiscitu, neb se obávají, že by ostatní národnosti ve státě mohly chtít totéž, navrhl přímé odstoupení území. Zástupci obou vlád se pak dohodli, (1) že pro zachování míru a zabezpečení životních zájmů Československa je nutné odstoupit sudetoněmecká území říši, (2) což se může učinit buď přímo, nebo podle výsledku plebiscitu, přičemž se upřednostňuje přímé odstoupení. (3) Odstoupit se mají území s více než 50 % německého obyvatelstva. Vedení hranic vynucené okolnostmi může být místy odlišné, o čemž rozhodne mezinárodní sbor, v němž ČSR bude mít své zástupce (4) Mezinárodní sbor může být pověřen otázkou výměny obyvatelstva na základě opčního práva. (5) Jestliže československá vláda přijme tato opatření, má právo žádat garanci bezpečnosti státu v budoucnosti. (6) Vláda Jeho Veličenstva je ochotna garantovat hranice československého státu proti nevyprovokované agresi za podmínky, že ona garance nastoupí za všechny vzájemné smlouvy vojenského charakteru uzavřené ČSR. (7) Obě vlády uznávají oběť československé vlády pro světový mír.

Požadavek postoupení území Německu byl týž den, 19. 9., předložen československé vládě Francií a Velkou Británií formou stejných diplomatických nót a byl Československem odmítnut s poukazem na platnou arbitrážní dohodu mezi ČSR a Německem.

Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Hodžova vláda v 9 h ráno postoupení území Německu s více než 50 % německých obyvatel přijala a demitovala.

Fritz Gause to celé lapidárně shrnul: „Sjednocení Němců v Československu nebylo následkem pouze uchopení Hitlerem moci v roce 1933, nýbrž stejně tak následkem chování Čechů a záviselo na vnitrostátním vývoji. Proto bylo jejich snažení po autonomii upřímné a Československo si situaci v roce 1938 způsobilo samo tím, že všechny (sudeto)německé návrhy na dohodu odmítlo“.