středa 2. února 2022

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME

Tomáš Krystlík


Závist je nejvyšší formou uznání. (Juraj Kukura)

Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou tohoto národa. (Walter Koch, německý vyslanec v Praze o Češích)


KDO JE ČECH?

Češi mají obzvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Vše se odvozuje od národa, viz názvy jako Národní výbor, Národní divadlo, Národní knihovna, Národní muzeum, Národní galerie, Česká národní banka atd. Ne od státu. 

Češi se ještě dnes domnívají, že cikáni, židé, Vietnamci s českým občanstvím i ti již narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, Romové a židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní,“ tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého [Holý]. 

Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Uznávají sice, že se mohou stát občany České republiky, za Čechy je však nepokládají. Dále jsou přesvědčeni, že narodil-li se někdo v Česku českým rodičům, zůstane navždy Čech, i když žije v cizině a má cizí občanství [autorova anketa z roku 2008]. To vše vychází z představy, kterou rozšířil Josef Kajetán Tyl, původně Till, že být Čechem neznamená pouze mluvit česky, nýbrž i patřit k jediné velké národní české rodině. Tak se vědomá národní sounáležitost a soudržnost staly hodnotami češství. Byla to již tehdy a dodnes je naivně a sentimentálně prožívaná představa národní pospolitosti [Podiven].

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“, termíny pocházející a přežívající dodnes z doby obrozenecké, navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. 

Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: první k rodině a druhou k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům (exulantům), kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávali a dodnes očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, českým poměrům. Jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti: „Podívejte se, kam jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“, klasické chlubení se cizím peřím. S velkou nelibostí ale přijímají jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou českých praktik, své domácí, české praktiky pokládají za naprosto samozřejmé, skvělé, ba geniální. Kdo z emigrantů kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství a hlubokého opovržení, coby cizák je zavržen.

Za odrodilce národa se též považuje každý emigrant, který alespoň občas veřejně neprojeví, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Kritici domácích poměrů – a to nemusejí být jen emigranti – se mohou lehce stát zrádci národa. O to dříve, o kolik je jejich kritika ostřejší. 

Všem těmto jevům je netřeba se divit, protože Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno, člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne, nebo dokonce do rodného hnízda kálí, je zatracován.

(pokračování)

1 komentář:

  1. Jsou Moravané Češi?
    https://www.moravskynarod.cz/jste-moravane-nebo-taky-cesi/

    OdpovědětVymazat