Tomáš Krystlík
Obyvatelstvo ČR se pomalu dopracovává k názoru, že
v Německu a v Polsku (i před snížením DPH na nulu) jsou k mání kvalitnější
a levnější potraviny než v Česku. Uveďme hned zpočátku dva příklady, které
naznačují obrovskou šíři okrádání českého zákazníka. Český management jednoho řetězce
v ČR si dokázal vynutit nižší podíl masa ve vídeňských párcích u německého
výrobce, který je dodává pod stejným názvem a ve stejném balení i pro
stejnojmenný řetězec ve SRN, leč v ČR jsou nejen okradené co do podílu masa,
nýbrž i dražší. U polských výrobců si český řetězec německého názvu vynutil sýry,
kde kravský tuk je nahrazen rostlinnými oleji, které se v Polsku, ani
v Německu vůbec neprodávají. Ale Češi je kupují, hlavně že jsou levné, jejich
mizernou kvalitu nerozeznávajíce.
Tímto stavem není v žádném případě vinna česká vláda, český
stát, nýbrž česká mentalita manažerů řetězců podle názvu zahraničních, nicméně
veskrze českých právnických subjektů byť zřízených za peníze z ciziny. S výjimkou
několika mála jedinců-cizinců ve vedení oněch řetězců převládá všude český
management. A v tom je kámen úrazu.
Že si řetězce v ČR a v Německu každý den vyměňují aktuální
ceny veškerého svého zboží, asi nepřekvapí. Vynechme cenové nabídky (slevy)
platící pár dní nebo týden a soustřeďme se na dlouhodobější pohyby cen. Když jeden
řetězec v Německu zlevní balení něčeho mimo slevovou akci třeba o jediný
cent, tak konkurenční řetězce nelení a neprodleně u obdobné položky tentýž den
ráno personál prodejen ručně tlustě píšícím markérem namaluje cedule
s novou cenou namísto již vytištěné. A to i tehdy, jedná-li se o miniaturní
slevu například z 2,79 € na 2,78 €! Naopak zvýšená cena u konkurence ostatní
řetězce neovlivní, protože jim poskytuje cenovou výhodu. Pokud se vyšší cena časem
stane nezbytností pro všechny, pak nezbývá všem nic jiného než položku pomalu
zdražit.
Z okamžitého přepisování cen byť i o jeden jediný cent
plyne, že západní řetězce se snaží vytvářet zisk zvyšováním celkového objemu obratu
a ne zvětšováním marže jako v ČR, která bývá nestydatě vysoká (obvykle přes
30 %). Západní řetězce samozřejmě též vědí, že zvyšovat si zisk vyšší marží lze
buď kartelovými cenovými dohodami mezi řetězci, nebo nucením výrobců
k nižším prodejním cenám. Kartelové dohody o cenách, které v ČR zcela
z povahy věci zcela jistě existují, by na Západě odhalily a promptně ztrestaly
protimonopolní úřady, což v Česku vůbec nehrozí.
Neustálé tlačení hlavně domácích výrobců k nižším prodejním
cenám vede ale spolehlivě k nižší kvalitě, což má na Západě, pokud by to
nastalo, a v ČR kupodivu opačný efekt. Západní zákazník dovede ocenit
kvalitu, byť i jen standardní, takže odchýlit se od ní by znamenalo pro řetězec
odchod zákaznictva ke konkurenci. Ne však v ČR. Český zákazník vyznává hlavně
zásadu „co nejlevněji se nažrat za co nejméně peněz“, takže jakákoli sleva nebo
nižší cena je jím vítána bez ohledu na kvalitu výrobku, kterou zákazník už není
s to rozeznat vlivem desítek let konzumace nechutných jídel ve školních,
závodních jídelnách, v běžných restauracích a nakonec i doma. Co jiného se
dá očekávat, když do učení na kuchaře byli po celou dobu bolševické éry bráni
nejhloupější žáci s nejhorším prospěchem, protože povolání bylo mizerně
placeno, ale režim počítal s kompenzací, že se v práci nejen nasytí a
že si nějaké potraviny i nakradou. Takto vyučení kuchaři-neumětelové školili a
dodnes školí další kuchařský dorost. Není divu, že Češi jsou dnes schopni
pozřít téměř cokoli, je-li to levné a už někdy to jedli.
Statistiky potvrzují, že v ČR se potravinářské zboží
v nabídce většinou velmi rychle vyprodá, aby se pak v dalších týdnech
a měsících povalovalo v regálech až do příštího zlevnění zákazníky téměř
ignorováno. Samozřejmě i na Západě se prodává zboží v nabídce rychleji, ale
rozdíl mezi objemy prodeje ve slevě a pak za normální cenu není ani zdaleka tak
obrovský.
Převážně český management českých potravinářských řetězců, navozujících
stejným názvem dojem, že jsou západní, nutí nejen domácí nýbrž občas i
zahraniční výrobce ke snížení kvality, tedy k nižší ceně a k většímu zisku
řetězce. Není čemu se divit. Češi v kradení i v okrádání svých bližních
mají více než stoletou praxi. Ne nadarmo se za první republiky zpívávalo na slova básníka Viktora Dyka:
„Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika,
od tatíčka Masaryka.“
Vzájemné hlídání se řetězců v Německu dospělo k obdivuhodné
dokonalosti. Každý rok se obměňující zkušební nákupní koš (se stejným zbožím
různých výrobců a stejné gramáže) zakoupený za necelých 50 € v obvykle
čtyřech, maximálně pěti velkých německých řetězcích (testy organizují a
financují obvykle německé veřejnoprávní televizní stanice, které o tom natočí
program) vychází v posledních pár letech na cent přesně ve všech testovaných
řetězcích! Obdivuhodné! Jen potřebná doba na nákup se liší o pár minut.
Kromě tendence „se nažrat za málo peněz“ se projevuje i
další český záporný fenomén: „co neznám, to nežeru!“ Takže zboží, které Češi
kupují málo nebo vůbec, se vůbec nedovezlo nebo dovezeno mizí po čase pro malý
zájem natrvalo z regálů obchodů. Zejména nápadné je to ve výběru sýrů,
dováželo a dováží se do řetězců jen málo druhů. Nepočítáme do toho relativně
široký výběr sýrů české provenience, které jsou s výjimkou Gran Moravia
mizerné kvality a velkým dílem tavené. Též je dost nepochopitelné, jak Češi
rychle zapomněli na jídla jim dříve důvěrně známá. Jako příklad mě právě napadá
řeřicha nebo ředkev, známé a konzumované našimi rodiči a prarodiči, které se
pro nezájem přestaly dovážet a prodávat. Srovnání vynikne, podíváme-li se na dnešní
záplavy ředkviček v řetězcích, které jsou chuťově ředkvi dost podobné.
Zásada českého zákazníka, že nejí, co nezná, spolehlivě
petrifikuje tristní současný stav bez naděje k obohacení českých stravovacích zvyklostí
v době, kdy jsou dostupné jakékoli potraviny, jen je dovézt. Jako malý
test české ochoty připustit chuťově něco nového, poslouží vznesený dotaz, zda
dotyčný používá pro přípravu salátů balsamico a olej místo lihového octa, cukru
a vody. S dotazem po používání ručních odstředivek na zbavení salátové
zeleniny vody po jejím opláchnutí to raději v českém prostředí vůbec
nezkoušejte.
Vysvětlit, jak se někteří pokoušejí, levnější potraviny v německých
a polských obchodech tím, že oba státy mají nižší DPH na potraviny než ČR,
nelze. Rozdíly v cenách jsou vyšší, než rozdíly mezi mezi DPH ve výši 7 %,
8 % a 15 %. A současně tam prodávané potraviny jsou i kvalitnější, což je s podivem
zejména v Německu, kde jakýkoli úkon spojený s prodejem nebo vynaložený na
prodej je o dost dražší než tentýž v ČR nebo v Polsku.
Na závěr ještě jeden příklad českého okrádání kvality jiným
způsobem. Německý prachobyčejný měkký salám Jagdwurst, importován a prodáván
v některých řetězcích v ČR v témž 200g balení pod názvem
Myslivecký salám dráže než v Německu, obsahuje podle etikety 92 %
vepřového masa, což je více než mají mnohé české šunky, kde by člověk
předpokládal vyšší masný podíl než u měkkého salámu. To nepřímo potvrzuje i
názvosloví českých šunek, z nichž některé mají přívlastek „šunka nejvyšší
kvality“, což je nonsens, protože buď je výrobek šunkou nebo není. Třetí
možnost neexistuje.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Vyssi-ceny-potravin-tkvi-v-ceske-mentalite-720602
