Tomáš Krystlík
NACIONALISMUS, NEÚCTA K VLASTNÍMU STÁTU, ČESKÁ JEDINEČNOST
Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k
vlastnímu nacionalismu se ale odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní
postoj, láska k zemi, k regionu bez pocitu nepřátelství k jiným státům a
národům. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti,
nadřazenosti, pohrdání, vyvyšování se vůči národnostně a etnicky cizím, je to
nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a
snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť
se zamyslí nad tím, jak posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky,
Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.
Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu
a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů
a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest. Poměry na českých silnicích
vycházejí z téhož. Tento nešvar má své kořeny již v rakouské monarchii. V roce
1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci
zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to
dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění.
Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla velmi nepříznivý další
důsledek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný rakouský stát, byť
své požadavky, splnitelné nebo ne, vznášeli vůči němu neustále. Státní
règlement prostě bojkotovali, protože vlivem obrození si vypěstovali neúctu ke
svému, rakouskému státu, nepovažovali Předlitavsko za vlastní stát a začali
jej mít za nepřátelský, k čemuž se dopracovali přes definici národa na jazykovém
základě Jungmannem, přes vyloučení šlechty a vzdělanců z českého národa taktéž
Jungmannem a přes dezinterpretaci dějin Palackým.
Zákony a předpisy nepřátelského cizího státu se tudíž mohou
porušovat, je společensky únosné takovému státu škodit bojkotováním, nakonec i
ničením a kradením státního, obecního majetku. Že tím okrádají i sebe samy, že
na to přispěli i ze svého, si neuvědomovali. Tento zvyk v Češích zakořenil,
takže za mocnářství přezdívali Čechům v rakouských zemích die böhmischen Zirkel,
česká kružítka, protože vše ve svém dosahu otočili, shrábli (němčina má obdobný
výraz entwenden pro ukrást; wenden = otočit). Neblahého návyku se nezbavili ani
za první, druhé a třetí republiky – jen za protektorátu se to kvůli
riskantnosti drželo v mezích – aby onen národní obyčej dále rozkvetl za
bolševické éry a přetrval dodnes. V souvislosti s ním se během času vytvořilo
typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“.
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Češi posílají i zcela
bezvýznamné poštovní zásilky doporučeně a proč razil Masaryk pro Čechy heslo
„nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské
radnice? To první kvůli tomu, že dobře znají své soukmenovce, jde o prevenci
krádeže. Obvykle to vynikne až ve srovnání s extrémně nízkým podílem
doporučených zásilek v jiných státech.
Už za první republiky si Češi heslo „nebát se a nekrást“
také zkrátili na přiléhavější a výstižnější „nebát se a krást“, což přetrvalo
dodnes. Zpívávalo se podle Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu,
kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“
Petr Příhoda napsal: „Česká demokratičnost, dodnes velmi
vyzdvihovaná, jako by přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen
obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si
nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez
skrupulí přijalo. Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém
měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě
politiky v rozměrnějším, ale pevněji vy-mezeném rámci státním, a nemohla
probouzet ani státnickou odpovědnost.“ [Podiven]
Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli
rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům,
že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Kdysi za tím stála
potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence (obnova jazyka
nedostačujícího požadavkům doby je stála století zpoždění v civilizačním rozvoji,
ale to je jiná kapitola), dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále
přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“,
„dějiny“. Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí
tím, co „řeknou lidé“, v případě národa „co tomu řekne cizina“. Jako dítě,
které se řídí tím, co tomu řeknou dospělí. Infantilitou Čechů se vyvinul zcela
mylný pocit, národní blud, že celý svět události v českých zemích pozorně
sleduje.
To se upevnilo zejména za druhé republiky a za protektorátu.
Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili,
ale současně tak učinili s vědomím národní výlučnosti a znamenitosti českého
národa. To vyvolávalo v Češích mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění,
usilovně hledali zahraniční reakce k událostem v českých zemích – i takové,
kte-ré se jen s největším sebezapřením mohly za takové považovat. Vedlo to k
tomu, že domácí událos-ti byly vždy zásadně preferovány na úkor zahraničních.
Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za druhé republiky a protektorátu, že
hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otáz-ka, protože podle
domácích, českých událostí se řídí celý svět. Byl to typický projev
(pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.
Obdobná překompenzace se projevila také v českém pohledu na
události kolem pražského jara 1968 a v jeho hodnocení („jedinečnost a
převratnost jeho idejí“) i v prezentaci jeho konce coby málem světové
katastrofy. A ona představa o důležitosti domácího dění pro celý svět přetrvává
dodnes.
Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí
adjektivum „český“: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, „Čeští vědci
objasňují mužskou neplodnost“, „Češi našli zub mamutího mláděte“, „České ovoce
hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené za-hrady
berou cizincům dech“, „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa,
porazila…“ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou
ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že k Čechům s obdivem
vzhlížejí ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se
zahraniční zkušeností, z nich zdaleka ne všichni.
O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek,
kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V
českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza – líný,
nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes
spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s
kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv
výčitkami svědomí. V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii,
zatímco všude v zahraničí jako satira na typického Čecha.
Představa o české jedinečnosti se škodlivě projevuje i
jinak. „Každý a pokaždé chce u nás být znovu jediný a první, stát se začátkem
světa, jako by myšlení zahajoval on, Stvořitel. Nový a n-tý důkaz udýchaností a
nezralostí naší svobodomyslné kulturní tradice, neschopné vědomí své dějinné
kontinuity, a právě proto tak sebou samou nejisté a brzo kapitulantské,“
poznamenal ve svých pamětech Václav Černý.
Potřeba ukázat, že Češi přece patří mezi nejvyspělejší
národy, vedl podle něj k dalším absurditám: „Roku 1918 bychom byli jistě
stačili na to, obsadit na nejvyšší vědecké úrovni university dvě, ale byly by
se musily snažit vychovat intensivním pěstěním talentů do deseti roků další
vědecké sbory, a třebas pro universit pět. Rázem tři vysoké školy místo
dosavadní chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního
chvastounství a vymstil se brzo. Do Brna, do Bratislavy šli na některé obory
lidé vědeckých rozměrů o málo nadstředoškolských, počestní pílníci, jejichž
jedinou jiskrou byla snaživost, bystře se chápající příležitostí… konec války
(druhé světové), a s ním nová vlna československé kulturní hochštapleřiny či
domýšlivého gründerství, na jejich vodách především komické zakládání nových
vysokých škol, a tedy spousta nových příležitostí a nových míst. To byl hon,
panebože! Začalo to obnovováním university v Olomouci… a končilo to za pár let
tím, že každé krajské město chtělo mít svou universitu, nebo alespoň nějakou
její fakultu, a rozhodně dostalo alespoň fakultu pedagogickou, na universitní
fakulty povýšeny totiž bývalé středoškolské ústavy, ale to pak na takovou
pedagogickou fakultu vzneslo nárok í leckteré město okresní a často byl nárok
splněn; a učitelé z venkovských měšťanek se rozsedli do křesel universitních
profesorů, udíleli grady a nejvíc ze všeho si zamilovali taláry, barety a
slavnostní promoce, jak teď říkali maturitám… Zavedeny nové vědní obory,…
stěží uvěřitelné… žurnalistiky… a dokonce zvláštní fakulta loutkařská.“ [Černý
1983]
Dnešní mizení učňovského školství a jeho nahrazování
učňovskými obory s maturitou je vlastně projevem téhož. Hypertrofie českého
vysokého školství v roce 2016: akreditováno sedm a půl tisíce studijních oborů
(sic), například studijní obor mediální komunikace a geografie pro veřejnou
správu. V ČR je 43 soukromých vysokých škol.
Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv
podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor
mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných
skutečností. Zde se často projevuje představa o české výjimečnosti,
transformovaná do přesvědčení, že český obecně přijímaný výklad čehokoliv je
jediný správný. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení,
že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné
psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení; ve
filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o
absenci účinné skepse. V praktické rovině se to projevuje buď nekritickým
přejímáním, nebo odmítáním vzorů, protiněmectvím a latentním protizápadnictvím.
(pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat