Němci zvyšují odškodnění obětem komunistického režimu v NDR. Co na to Češi?

Tomáš Krystlík

Zatímco v Česku musejí oběti bolševické zvůle dokazovat, že se aktivně zúčastnily odboje proti komunistickému režimu, aby dostaly jednorázové odškodnění ve výši 100 000 CZK a jejich starobní důchody byly zvýšeny alespoň na celostátní průměr, tak Němci nyní zvyšují kompenzace postiženým za bolševický útisk v bývalé Německé demokratické republice vyplácené jim již před (!) vznikem nároku na starobní důchod, bez ohledu na věk. A nově usnadňují i podmínky pro jejich získání. Všem politicky perzekvovaným, tedy nikoliv pouze účastníkům protikomunistického odboje jako v ČR!

Spolkový sněm (Bundestag) zrušil k 1. 1. 2020 též veškeré lhůty, ve kterých lze žádosti o kompenzace podat. Učinil tak kvůli tomu, aby nebyly ve svých žádostech lhůtami omezeny děti odebrané rodičům-nepřátelům státu a rozmístěné do dětských domovů v tzv. Německé demokratické republice.

Spolkový sněm rozhodl, že kompenzace nezávislá na výši příjmu za věznění v NDR (minimálně 90 dní dlouhé, předtím 180 dní) a odporující zásadám právního státu se zpětně od listopadu 2019 zvyšuje z 214 na 240 € měsíčně a okruh jeho příjemců se nově rozšiřuje o děti a mladistvé, které následkem vlastního politického pronásledování nebo svých rodičů v NDR byli režimem znevýhodněni ve vzdělání a volbě povolání. Mají být obdobně rehabilitováni jako dospělí. Zatím jim bude jako odškodnění poskytnuta jednorázová částka 1500 €.

Se zpětnou platností od listopadu 2019 se též zvyšuje důchod obětím SED, tzv. SED-Opferrente (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – východoněmecká komunistická strana, doslovně Jednotná socialistická strana Německa) z 300 na 330 € měsíčně příslušející přísluší každému, kdo v období od 8. 5. 1945 do 3. 10. 1990 strávil z politických důvodů ve vězení nebo vazbě alespoň 90 dní (dosavadní podmínka: alespoň 180 dní), doslova: „který byl zbaven osobní svobody na základě principů podstatně se neslučujících s pravidly právního státu“.

Na jednorázovém odškodnění takového věznění – 306,78 € za každý započatý měsíc zbavení svobody - se tímto nejnovějším rozhodnutím Spolkového sněmu nic nemění.

Důležité je, že vyrovnání nezávislé na výši příjmu za věznění v NDR i důchod obětím SED, na výši příjmu dotyčného závislý, se vyplácejí a doposud vyplácely ihned po schválení žádosti, podložené soudní rehabilitací, nenastupují po přiznání jednorázových 100 000 korun jako v ČR až s přiznáním starobního důchodu. Čistý měsíční příjem žadatele o důchod oběti SED nesmí překročit 1272 € (1696 € u ženatých nebo žijících s druhem/-žkou/). Do příjmu se ale nezapočítává sociální podpora, dále všechny příjmy manžela(-ky), druha(-žky), starobní nebo invalidní důchod žadatele či přídavky na děti mu vyplácené. Při překročení příjmového limitu se důchod obětí SED snižuje, při čistém příjmu o více než 300 € nad danou hranici odpadá zcela. Důchod obětem SED neobdrží ti, kteří se sami provinili zásadám lidskosti nebo právního státu, nebo v převážné míře zneužili svého tehdejšího postavení ke svému prospěchu, nebo k újmě jiných nebo zažili na vlastní kůži osud, který pod ochranou násilné moci přivodili jiným, nebo byli odsouzeni k trestu odnětí za úmyslný trestný čin svobody delší než tři roky a mají o tom záznam ve spolkovém trestním rejstříku.

Takže kromě jednorázového kapitálového odškodnění za každý započatý měsíc zbavení svobody (306,78 € za měsíc) dostává zavřený komunistickým režimem v NDR alespoň na 90 dní nyní 240 €/měsíc a k tomu v závislosti na výši svého příjmu až na 330 €/měsíc. K regulérnímu starobnímu nebo invalidnímu důchodu, pokud nemá vyšší vedlejší příjmy, než je zákonný limit, dostává tedy od německého státu příplatek 570 € měsíčně.

Dostáváme se k řečnické otázce z titulku. Odpověď zní: Něco takového Češi nezvládnou. Vzpomeňte jen na soudní rehabilitace po cinkání klíči, jak soudy vesele vynášely tzv. zbytkové tresty. Například, když někdo ukradl při útěku do zahraničí dopravní prostředek, byl sice rehabilitován za trestný čin opuštění republiky, ale ne za s útěkem související krádež auta, motocyklu, což mělo vliv na restituci majetku zabaveného mu v rámci rozsudku za nezákonné opuštění republiky, protože z něj mohl po rehabilitaci teoreticky dostat jen podíl odpovídají odečtení poměru (zlomku) zbytkového trestu k celkovému od jeho celkové hodnoty. Příklad. Když za krádež vozidla mu zůstal čtvrtinový trest z původního rozsudku coby zbytkový, měl nárok na restituci jen tří čtvrtin zabaveného majetku. Rehabilitační rozsudky relativně často vynášeli stejní soudci, kteří dotyčného za bolševické éry odsoudili. Vinu na tomto stavu má jednoznačně a cele Václav Havel. Nicméně to není hlavní příčina nerealizovatelnosti něčeho podobného jako v Německu v českém prostředí.

Ta spočívá v českém zvyku vykládat právo pozitivististicky - co není v zákoně, to se smí, co tam je, to stát přísně trestá. Nikdo ze soudců není ochoten respektovat smysl, ne literu, zákonného předpisu, nadřadit ho, je-li to potřeba, jeho paragrafovému znění, protože by pravděpodobně, byť po čase, následovala sankce od nadřízených. A to už nemluvíme o souzení podle zásad zvykového práva. Nerozebírejme, kde má tento postoj kořeny, to je jiný příběh, ale tímto se česká společnost významně liší od (západo)německé nebo západoevropské. Soudy v bývalé NDR obsadili soudci ze SRN zvyklí soudit i podle zvykového práva. Tedy když někdo v souvislosti s útěkem na Západ ukradl automobil, protože jinak by se tam zřejmě nedostal, posoudili by to v rehabilitačním řízení jako nutnou podmínku bez níž ne (conditio sine qua non), srovnali by závažnost krádeže se zločinnými zákonnými nařízeními tehdejšího režimu a „neodměnili“ by ho zbytkovým trestem jako soudci čeští.

Další potíž je v chybně formulovaném českém odškodňovacím zákoně, protože existuje velká skupina politicky perzekvovaných československým komunistických režimem, odsouzených a zavřených, kteří ale nebyli odbojáři, takže nic nedostali a nedostanou. Týká se to například chycených útěkářů přes hranice, kteří byli sice soudně rehabilitováni, ale jinak vyšli – oproti německým - naprázdno.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Nemci-zvysuji-odskodneni-obetem-komunistickeho-rezimu-v-NDR-Co-na-to-Cesi-608486

Panelová diskuse v Šilheřovicích na téma Moje vlast Slezsko

Tomáš Krystlík

V šilheřovickém zámku se 18. 12. 2019 konala panelová diskuse zaměřená na mladší ročníky z řad Hlučíňanů, kteří se v českých školách učí o historii Hlučínska víceméně nepravdy a jejich předci jim historii oblasti a jejího obyvatelstva buď z neznalosti ústně nepředali nebo ji z různých důvodů zamlčují.

Byl jsem vyzván, abych v rámci diskuse písemně zodpověděl pár otázek a vysvětlil, jak probíhala opce Hlučíňanů pro německý stát po první světové válce. Zde jsou.

Jaký byl rozsah územních požadavků na Ratibořsku, předložený na pařížské mírové konferenci představiteli československého státu a jakými argumenty byl tento požadavek odůvodňován? Vzdala se ČSR nároků na toto území (viz jeho obsazení po druhé světové válce)?

Na mírových jednáních v Paříži po první světové válce požadovala ČSR na úkor Pruského Slezska, tedy Německa, zejména Ratibořsko a Kladsko kvůli tomu, že tam žili Češi, za než byli pokládáni i Moravci mluvící archaickou verzí češtiny s mnoha výpůjčkami z polštiny a němčiny. Územní požadavky ČSR na hornoslezská území patřící Německu předložená v Memorandu 8 na mírových jednáních v Paříži zahrnovala města s okolím (v dnešních názvech) Łąka, Żory, Rybnik, Racibórz, Głubczyce, Głuchołazy a území jižně od nich. Spojenci jim vyhověli jen z menší části, protože vyjednávací postavení Československa radikálně zhoršil ozbrojený konflikt s Poláky o Těšínsko v lednu 1919.

Většina území Těšínska patřícího k českým zemím jako součást Rakouského Slezska, byla od konce října 1918 obsazena polskou armádou, 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových (etnografických) hranic. To se pražské vládě nelíbilo a dohodu o demarkaci neuznala. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Československá armáda zahájila 23. 1. 1919 obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za následný vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo. Praha se snažila předstírat, že jedná v intencích Dohody, která „posílá do Těšínska dohodová vojska pod velením dohodových důstojníků“, a proto ultimátum předávala 23. 1. 1919 Polákům deputace sestavená z podplukovníka francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kapitána armády USA Emanuela Vosky a jako stafáž byli s nimi ještě jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády. Podle ultimáta měli Poláci během dvou hodin vyklidit území až za řeku Biału. Dotyční důstojníci armád států Dohody jednali bez pověření svých vlád a všichni dohromady bez pověření armád, v jejichž uniformě vystupovali. Byl to prachsprostý Masarykův podvod. Během týdne se podařilo Poláky z většiny území za cenu 45 mrtvých na československé straně vytlačit. Na místo byla vyslána vojenská mise Dohody, která 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující pražské představy a domluvila konání plebiscitu v celém Těšínsku. Místo zamýšleného plebiscitu byla pak 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska, v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem, s řešením, k němuž konference sama dojde. Nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části sporných území Těšínska, Spiše a Oravy Československu.

Československu pak byla Versailleskou smlouvou podepsanou 28. 6. 1919 přiřčena na úkor Německa jen jižní, přibližně třetinová část ratibořského okresu, tvořící dnešní Hlučínsko, kde žili Moravci, aniž se tamějších obyvatel někdo ptal na jejich názor. Po ratifikaci Versailleské smlouvy, která vstoupila v platnost 10. 1. 1920, vtáhlo 4. 2. 1920 do Hlučínska československé vojsko. Dodatečně byly v roce 1923 připojeny k ČSR i dvě obce z ratibořského okresu Píšť a Hať.

Po druhé světové válce si Československo přálo nejen udržet Ratiboř, kam se dočasně dostala i československá armáda, nýbrž získat i Rybnik v Horním Slezsku. Od něj měla budoucí hranice ČSR pokračovat severozápadně až k Odře u města Kędzierzyn-Koźle. Důvodem bylo, že od tohoto města je Odra splavná a přes něj vede železniční trať z Bohumína, takže by mohlo sloužit jako překladiště pro levnou lodní přepravu. Vyhrazenou exteritoriální část přístavu ve Štětíně, obdobnou jako má ČR dodnes v Hamburku, vlastnilo Československo již od konce první světové války; vzdalo se ho ve prospěch Polska až v 50. létech.

Poté měla československá hranice pokračovat po Odře s malým pravobřežním vybočením, aby do ČSR připadla i celá Vratislav, až do Frankfurtu nad Odrou, odkud by pokračovala západním směrem - Československo mělo hraničit s jihovýchodním okrajem Berlína. Ve výčtu československých územních nároků dále nepokračujeme, ale byly velkolepé. Československé požadavky vůči Slezsku narazily ihned na odpor SSSR, protože s výjimkou Ratiboře by se z těchto německých území přiřknutých Polsku po první světové válce a z náhradních německých území přidělených Polsku po druhé světové válce za ztracená polská v roce 1939 na východě země ve prospěch SSSR musela stáhnout polská armáda a správa, tj. Polsko by se muselo těchto přidělených území vzdát. To by vedlo k rozladění Poláků a o něco takového Stalin nestál. Mírová konference se po válce nikdy nesešla, takže chybělo i fórum, kde by československé územní požadavky mohly být projednány. Posléze československá armáda musela vyklidit Ratiboř a všechny návrhy na zvětšení ČSR spadly pod stůl.

Proč v Hlučínsku nebylo obyvatelstvo vyzváno, aby v plebiscitu rozhodlo, zda si přeje zůstat u Německa, nebo být připojeno k ČSR?

Protože Hlučínsko bylo bez plebiscitu přiděleno Československu Versailleskou smlouvou z 28. 6. 1919 na základě osídlení Moravci, byť předtím v neoficiálním referendu konaném v Ratiboři 14. 5. 1919 se vyslovilo 93,7 % hlučínského obyvatelstva pro setrvání v německém státě. Politicky, navzdory slovanskému mateřskému jazyku, tíhli Moravci k Německu, k Prusku, československý stát jim byl cizí.

V Horním Slezsku patřícím Prusku byl pak 20. 3. 1921 uspořádán oficiální plebiscit, ve kterém hlasovalo 59,6 % obyvatelstva pro setrvání v Německu. Konference vyslanců v Paříži rozhodla 20. 10. 1921 o rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Prusko, takže šest východních okresů německého Horního Slezska, kde mělo polské obyvatelstvo převahu mimo města, připadlo zcela nebo zčásti nově vzniklému Polsku.

Jak je v současné době vnímáno Slezsko v jednotlivých státech na jejichž území se rozkládá (Německo, Polsko a Česká republika)?

V Polsku je Slezsko pojem, což je dáno skutečností, že mezi válkami část Horního Slezska patřícího předtím Prusku připadla Polsku a po druhé světové válce se již většina celého Slezska nejdříve nacházela pod polskou správou, aby od 15. 3. 1991, v okamžiku nabytí právní moci Smlouvy 2 + 4 připadla definitivně Polsku. Navíc od roku 1920 patří Polsku i část Těšínska z Rakouského Slezska. Ke slezské národnosti se v Polsku dodnes hlásí dost obyvatel bez ohledu, jakou řečí mluví. Takže snad každý obyvatel Polska ví, co to je Slezsko a kde leží. Slezané též mluví svými dialekty, kterým běžný Polák nerozumí.

Oproti tomu si obyvatelstvo ČR již často neuvědomuje, že součástí státu je i Slezsko téměř v rozsahu Rakouského Slezska, tj. území neodstoupeného v roce 1742 Prusku a od roku 1920 zmenšeného o část Těšínska připadlou Polsku. Domnívají se, že se jedná o jistý kout Moravy. Zemský patriotismus Slezanů - láska ke slezskému domovu, vlastenectví nespočívající na jazyku – dodnes Češi, zejména ti z Čech, nechápou, nebo onomu zemskému patriotismu nehodlají rozumět. Tipoval bych kvůli dodnes zbytnělému českému nacionalismu, že to bude to druhé. Přispěla k tomu též malá územní velikost Slezska v ČSR (ČR) a paradoxně i připojení Hlučínska. Hlučíňané, byť též Slezané, nadřazují svou hlučínskou identitu nad slezskou, což je logické, neboť Hlučínsko představuje pro ně bezprostřednější domov než Slezsko, případně Horní Slezsko. Vliv na tento postoj má i jejich politický příklonu k Prusku, k německému státu - považovali se vždy spíše za státní příslušníky Německa, kdežto ostatní Slezané v ČSR mimo Hlučínsko tuto tendenci postrádali, protože jejich předchozím mateřským státem bylo Království české a Rakouské císařství. K povlovnému zapomínání na Slezsko coby jednu ze zemí československého (českého) státu nakonec přispěla i migrace obyvatelstva do Slezska ze všech konců republiky po druhé světové válce. Hlučíňané mluví častěji svým dialektem než ostatní Slezané v ČR. Dialekt, který nazývají „po našemu“, je pro Čechy nesrozumitelný, protože se jedná o jazyk vytvořený z dialektových forem polštiny, moravštiny (češtiny) a němčiny.

V Německu, zejména v bývalé NDR, se ví o Slezsku málo, učí se o něm jen v hodinách dějepisu. Je to tím, že v bývalé NDR zůstala nejmenší část Slezska vůbec, od hraničního Zhořelce se táhne asi 80 km západním směrem zužující se trojúhelníkový cíp Slezska až po Hoyerswerdu, Ruhland a Ortrand včetně od základny zvící asi 60 km na dnešní německo-polské hranici tvořené Nisou, od Ostritze až po Bad Muskau. Dále také tím, že v bývalé NDR bylo zrušeno zemské zřízení a po sjednocení Německa nebyla ona část Slezska v Německu jako federální země obnovena obdobně, jako se stalo se západní částí Pomořanska (Mecklenburg-Vorpommern). Navíc onen kus Slezska ležící v dnešní spolkové zemi Svobodný stát Sasko je v myslích lidí překryt územím Horní Lužice, což odpovídá pravdě. V původní BRD před sjednocením připomínaly Slezsko osoby vyhnané nebo později vystěhovavší se, které se ke svému slezskému původu všude hrdě hlásily, a zejména němečtí řezníci a uzenáři původem ze Slezska s tradicí vynikajících masných výrobků. Chvályhodné je, že se Němci i nových spolkových zemích snaží zemské dělení ve všech vhodných příležitostech alespoň připomínat, např. spořitelna pro oblast Žitavy, Zhořelce a Horní Lužice se nazývá Sparkasse Oberlausitz-Niederschlesien.


Opce na Hlučínsku

V článku 85 Versailleské smlouvy se pravilo:

„Do dvou let od doby, kdy tato smlouva nabude působnosti, budou příslušníci němečtí, kterým je víc než 18 let a kteří jsou usazeni na některém z území uznaných za součást československého státu, míti volnost optovati pro státní občanství německé. Čechoslováci příslušníci němečtí, usazení v Německu, budou míti rovněž volnost optovati pro státní občanství československé.

Opce manželova zahrnuje opci manželčinu a opce rodičů zahrnuje opci jejich dětí, kterým ještě není 18 let.

Osoby vykonavší vzpomenuté svrchu právo opce budou povinny do následujících dvanácti měsíců přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly.

Bude jim volno podržeti nemovité statky, které mají na území druhého státu, v němž měly bydliště před svou opcí. Budou směti odnésti svůj majetek movitý jakéhokoli druhu. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu žádný poplatek ani z vývozu ani z dovozu.

V téže lhůtě Čechoslováci příslušníci němečtí, prodlévající v cizině, budou míti - neodporuje-li tomu cizí zákon a nenabyli-li cizího státního občanství - právo nabýti státního občanství československého, ztrácejíce občanství německé, jestliže splní podmínky předpisů vydaných státem československým.“

Československý stát očekával, že většina z hlučínského obyvatelstva připadlého Versailleskou smlouvou z Německa do ČSR bude optovat pro Německo a že území Hlučínska přičleněné k ČSR budou moci značnou měrou osídlit jazykoví Češi. To se zcela nesplnilo, byť v dané dvouleté lhůtě začínající 10. 1. 1920 byly podány 4604 opční přihlášky pro Německou říši. Neznáme způsob evidence zájemců o opci, ale pokud vše probíhalo podle litery článku 85 Versailleské smlouvy, tak se za rodinu registroval jen manžel. Pak je nutné k počtům optujících osob pro Německo přičíst i manželky a nezletilé děti, tj. vynásobit počet opčních přihlášek tehdy platným koeficientem pro odhad počtu členů průměrné rodiny 3,06. Jednalo se tedy o značnou část obyvatel Hlučínska, přibližně čtvrtinu. Jaké to bylo pro Hlučíňany obtížné rozhodování, svědčí i okolnost, že většina opčních přihlášek pro Německou říši byla podána až těsně před vypršením oné dvouleté lhůty.

Důvody opce pro Německou říši byly v podstatě jednoduché – tisíce Hlučíňanů i po připojení k ČSR pracovaly jako zedníci, horníci, podomní obchodníci a tak podobně nadále v německém Slezsku, protože československý stát jim náhradní pracovní příležitosti nevytvořil. Oddělení Hlučínska od Říše znamenalo pro ně každý den překonávat státní hranici za situace, kdy přeshraniční doprava byla omezena, a nutnost si pořídit cestovní pas. Dalším problémem byl tehdejší vysoký kurs koruny vůči marce – pokud Hlučíňané i nadále pracovali v Říši, tak za svůj výdělek mohli jen s velkými obtížemi uživit svou rodinu již v ČSR. To vše se odehrávalo na pozadí rostoucí nezaměstnanosti v ČSR, přičemž přednost v získávání pracovních míst získávali jiní, Hlučíňanům se v ČSR s despektem přezdívalo „Prušáci“. Československý stát se pustil na Hlučínsku i do rušení německých organizací a omezování počtu německých hlučínských škol. To bylo citelným zásahem do práv hlučínské menšiny, protože navzdory tomu, jakým jazykem mluvili Hlučíňané doma, chtěli vzdělávat své děti ve školách s německým vyučovacím jazykem.

To vše byly hlavní důvody opce Hlučíňanů pro Německou říši. Že nebyla ještě četnější, způsobilo německé pojetí vlasti, domova, které se nevztahuje na celý stát jako u Čechů, nýbrž k zemi, okresu, vesnici nebo dokonce jen k jedné ulici s okolím. Pro mnohé bylo neúnosné opustit místo, kde žili a jsou pochováni jejich předci. To vše je pro Čechy dodnes neznámá věc, protože považovali a považují za vlast, domov vlivem svého nacionalismu celý svůj stát, tj. od Aše až po Jasinu na Podkarpatské Rusi, dnes jen po Lanžhot, a to včetně oblastí, kde tehdy žádní Češi nežili nebo skoro nežili.

Největším problémem plynoucím z volby státu, kterého chtějí být Hlučíňané státními příslušníky, bylo pro Německo jejich ubytování, což hlavně zatěžovalo města Ratiboř, Hlubčice a jejich okresy, kam směřoval hlavní proud optantů a to během jednoho jediného roku. Muselo se pro ně postavit ubytování v provizorních barácích. Část optantů se podařilo pracovně umístit i v Porúří, čím se v pruském Horním Slezsku bytová nouze částečně zmírnila.

http://www.historieblog.cz/2019/12/odpovedi-panelova-diskuse-v-silherovicich-na-tema-moje-vlast-slezsko/#more-4900

Za třicet let jsme nedosáhli takové svobody, jakou nám dalo rakouské mocnářství, říká historik Krystlík. Zeman i Klaus se chovají jako agenti Moskvy

„Byť se obyvatelstvu Čech daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobody, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství,“ myslí si publicista a spisovatel Tomáš Krystlík. O zhroucení východního bloku se dle něj nejvíce zasloužil Ronald Reagan, Havel se na prezidenta nehodil, Beneš, Klaus a Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, změna systému nastala z rozhodnutí StB.

Slavíme třicáté výročí 17. listopadu 1989. Jak dalekou cestu ušla za tu dobu Česká republika? Byla to úspěšná doba, či jsme ji promarnili?

Češi nevyužili po roce 1989 možnost se ekonomicky etablovat v západní Evropě navzdory kapitálu ochotně půjčovaného československými (českými) bankami. Proč investice směřovaly jen do domácích podniků, se můžeme jen dohadovat. Roli v tom mohly hrát obavy z podnikání a investic v cizím prostředí, přesvědčení, že po změně systému v Československu se dá doma vydělat více a rychleji než na Západě, že po českých výrobcích bude, když zmizela exportní omezení, velká poptávka v zahraničí. Pro neefektivně vyrábějící české podniky byly nakonec požehnáním, záchranou před krachem výroba dílů pro složitější západoevropské produkty a to, co se shrnuje pod pojem „montovna“.

Byť se obyvatelstvu Česka daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobod, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství. Demokracie je dnes z velké části zaručena jen na papíře, v praxi neprosaditelná, protože bez fungování právního státu nelze plné demokracie dosáhnout. A právním státem Česko není, což je způsobeno mizernými zákony a českým bohulibým zvykem zákony a nařízení od druhé poloviny 19. století obcházet a ohýbat.

Markantní vadou českého státu je nedostupnost práva, projevující se zejména v délce soudních sporů. Nápravu tohoto stavu, pokud k ní vůbec dojde, lze očekávat nejdříve za dvě tři generace, a to by musely být místo dosavadní tvorby českých zákonných paskvilů přebírány celé vyzrálé zákoníky ze západních zemí s kontinentálním právem a musel by se opustit v Česku oblíbený právní pozitivismus (neposuzovat vše rigidně podle litery zákona, nýbrž dbát i o soulad s duchem zákona).

Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí?

Nikoliv. Tím není míněno, že bývali členové KSČ a jejich pomahači by měli být hojně odsuzováni a zavíráni do věznic; bylo by bývalo stačilo, kdyby morální hranice mezi systémy, mezi komunisty a nekomunisty, mezi udavači, pomahači a ostatním obyvatelstvem, byla vedena ostřeji a zřetelněji. Ne způsobem blížícím se k „co jsme si, to jsme si“. Pak by se také nestalo, aby se Andrej Babiš stal členem české vlády.

Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, nepotrestáni. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?

Nebyli dostatečně vyloučeni, protože žádný vylučovací zákonný předpis jako je lustrační zákon, nezaručí, že ho nebude možno obejít. Typický příklad: od soudních exekutorů nebylo v souladu s lustračním zákonem k výkonu povolání vyžadováno čisté lustrační osvědčení, což byl s nejvyšší pravděpodobností záměr. Ve společnosti chyběla a chybí ostrakizace bolševiků a jejich pomahačů, což se názorně ve vší nahotě projevilo při pohřbívání Karla Gotta.

Postavit Štrougala a Jakeše před soud lze dnes ale pouze za vraždu, a to ještě jen v Německu, kde je zločin vraždy na rozdíl od ČR nepromlčitelný. Otázkou je, zda německý soud jim vinu za vraždy na státní hranici dokáže. Ale když se podařilo po sjednocení Německa v roce 1993 odsoudit Ericha Mielkeho, do roku 1989 ministra státní bezpečnosti NDR za politickou vraždu jím spáchanou před 62 lety v roce 1931, tak se to možná povede i u Štrougala a Jakeše.

Proč se podle vás minulý režim a východní blok zhroutil? A kdo se o to zasloužil?

Ronald Reagan se rozhodl rázně opustit politiku zadržování bolševismu a přejít k jeho zničení. Srazil pomocí Saúdské Arábie ceny ropy na světovém trhu, tedy i zemního plynu, tím i radikálně příjmy SSSR z jejich exportu. Sovětský svaz tak ekonomicky dostal na kolena a následně ho uzbrojil, protože SSSR kvůli nedostatku peněz nemohl udržet krok s USA ve financování nových zbrojních technologií. Reagan si byl vědom, že rozklad sovětského bloku musí přijít i zevnitř, USA tedy na jeho popud navázaly dosud neexistující diplomatické styky s Vatikánem a Reagan přesvědčil Jana Pavla II., že pokud protisovětská rezistence vyjde z Polska jako nejslabšího článku sovětského bloku, přispějí na ni finančně i fyzicky, například importem rozmnožovací a tiskařské techniky potřebným skupinám. Papež rezistenci přes polskou římskokatolickou církev zorganizoval a o své roli v rozbití SSSR pomlčel. Proč bylo Polsko nejslabším článkem? Bylo totiž jedinou zemí Varšavského paktu, kde by se Moskalové neodvážili kvůli historickým resentimentům Poláků vůči Rusům použít k potlačení nepokojů sovětskou armádu jako například v roce 1956 v Maďarsku. Věděli, že by se Poláci úporně bránili včetně své armády se zbraní v ruce, komunistické přesvědčení sem nebo tam.

SSSR při kritickém úbytku příjmů z exportu ropy a plynu nemohl hospodářsky udržet nad vodou NDR, která od roku 1982 neochvějně směřovala ke státní insolvenci. Franz Josef Strauß zařídil v roce 1983 Německé demokratické republice půjčku německých komerčních bank ve výši 1 miliardy DM. Od té doby měla SRN východní Německo ekonomicky v hrsti, byť se pak NDR držela s potížemi nad vodou zvyšováním prodeje svých občanů do SRN a uměleckých předmětů na Západ. Když chyběly sovětské finance na pomoc strategicky nejdůležitější zemi Varšavského paktu, NDR, tak zákonitě musely chybět i pro další země RVHP v obdobných potížích. I ČSSR hrozil časem státní ekonomický krach, což se nelíbilo Lubomíru Štrougalovi a I. správě SNB (rozvědce), kteří se začali zaobírat myšlenkou záchranné liberalizace systému, k čemuž jim napomáhala glasnosť zaváděná v SSSR Gorbačovem a jeho tamní snahy o reformy. Štrougal byl ale svými partajními druhy hned v počátcích svých snah odstaven od moci. Bylo jasné, že dojde-li ke změnám, bude v první řadě nutné zabránit skalním komunistům ve vedení KSČ a státu v opětném nastolení předchozích tuhých komunistických poměrů.

Proto byli provokací Státní bezpečnosti studenti v Praze nasměrováni do Národní třídy a estébák Zifčák sehrál roli mrtvého studenta Šmída. Mrtvý student měl jako pojistka zabránit návratu ke stávajícím poměrům. Nemáme dodnes informace, jak vše z hlediska řízení událostí přesně proběhlo, ale z povahy věci to byla jasná akce StB. Můžeme se jen dohadovat o míře spolupráce ruských tajných služeb. Změna systému nenastala vlivem počínání českého obyvatelstva, to maximálně fungovalo jako statisté ve filmu, nýbrž z rozhodnutí StB.

Kdo dle vás může za to, že čeští zaměstnanci mají stále zhruba třetinové mzdy oproti německým?

Do českých výrobků je vloženo buď méně vysoce kvalifikované práce, nebo méně lidského, technického umu, nebo jsou méně kvalitní. Na Západě se tedy za ně dociluje nižších prodejních cen. Pak je zákonitě k dispozici i menší objem peněz na platy a mzdy. V českých médiích se dnes hojně vyskytuje vysvětlení, že prodejem výrobně složitých finálních výrobků (třeba německými podniky) se dosahuje vyšší míry zisku než u komponentů (vyráběných českými podniky a prodávaných německým). To je principiálně pravdivé, ale zisky z prodeje značně složitých výrobků, například automobilů nejsou nijak závratné – z jednoho osobního mercedesu má Daimler-Benz zisk něco přes 10 % z jeho prodejní ceny, z jednoho porsche má VW kolem 11 %, ostatní automobilové značky mají procento zisku nižší, obvykle kolem 5 %. Nicméně jsou zisky automobilek mírně nadprůměrné, protože zisk nemonopolních výrobců (nevyrábí dané zboží sám jako jediný na světě) se pohybuje v optimálním případě do 4,5 %. Vyšší zisk konečného, tedy v tomto případě německého výrobce není natolik velký, aby se jím takový rozdíl v českých a německých platech dal vysvětlit.

Pak jsou zde skutečnosti, které by měly vést k rychlému zvyšování českých platů a mezd, ale kupodivu nevedou. Ve SRN se na mzdy a platy vynakládá 51,1 % HDP, a v Česku jen 41,3 %, v Německu činí míra zisku podniků 39,2 % HDP a v Česku 49,0 %, zbytek jsou v obou státech daně. Pravděpodobné vysvětlení je, že české podniky, tedy i ty založené v ČR německými (zahraničními) mateřskými firmami, používají rozdíl ve výši cca 10 procentních bodů ve výši zisku zřejmě z větší části ke zvýšení svého ročního zisku místo toho, aby jej vynaložily na mzdy nebo na technickou inovaci. Jako indicie může posloužit rozšířený a neblahý zvyk manažerů-Čechů velkých řetězců v ČR zvyšovat zisk maximalizováním marže v souladu se zavedeným českým zvykem „okrást bližního svého“, což je vykoupeno ošizenou kvalitou výrobků. Tedy nikoliv jako na Západě docilovat vyššího zisku především zvyšováním objemu prodeje.

O 90. letech  a privatizací někdo mluví jako o zločinech privatizace, v následujících letech se připomíná  korupce, nyní se řeší premiér Babiš. Ten tvrdí, že přišel napravit to, čím zemi ublížily dva prvně jmenované jevy. Má toto Babiš právo říkat? A proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím?

Každý má možnost říkat cokoli. Otázkou ale je, nakolik politikovi, který něco slibuje, něco prohlašuje, uvěří elektorát. Každý volič si prostě musí položit následující otázky: Je onen slib vůbec realizovatelný? Jaká je vůbec záruka, že se nejedná o předvolební populistický slib, který politik nehodlá dodržet? Když bude ten či onen slib dodržen, nebudou finanční prostředky na něj vynaložené státu někde jinde a podstatněji chybět? Pokud politik něco tvrdí, nakolik je jeho tvrzení věrohodné?

Typickým příkladem poslední doby, kdy české obyvatelstvo selhalo ve svém úsudku, je zdanění církevních restitucí. Část z toho, co bylo církvím ukradeno, stát vrací, tedy není to příjem, není co na tom danit! Přesto značná část médii zhlouplého obyvatelstva si přála zdanění, které zarazil až Ústavní soud. Druhým příkladem je získání peněz do státního rozpočtu zdaněním rezervního fondu pojišťoven (pro nepředvídatelné pojistné události velkého rozsahu). Ten tvoří nevyužité pojišťovací prémie pojištěnců, není to tedy uložený zisk, není to tedy nic, co by se smělo danit!

Nicméně Babiš, hledaje zdroje pro slíbené financování věcí, na které nejsou peníze, to prosadil a hlupáci sedící v českém parlamentu mu to odhlasovali. Bude to znamenat, že zahraniční pojišťovny po takovém nespravedlivém zásahu odtáhnou z ČR, nebo budou pojistné události vyřizovat ze zahraničí. To nepřispěje k bonitě České republiky, určující nakolik jsou investice v daném státě bezpečné. Proti tomuto zdanění obyvatelstvo ČR vůbec neprotestovalo. Tyto dva příklady za mnohé jiné ukazují, jak skóruje politická negramotnost obyvatel ČR, kteří se tím zásadně liší od západoevropských, kteří na takový špek neskočí.

Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman ho 28. října vyznamenal. Hned se začala ozývat kritika, že se za Klause tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, že udělil amnestii... Co k tomu říci?

Že Klausova amnestie byla na objednávku, bude snad možné prokázat, až aktéři zemřou. Dnes je k tomu příliš brzo. Hlavní výtka vůči Klausovi zní, že se po cinkání klíči nepostaral o dostatečný předem daný právní rámec privatizace, a tak vše neblahé, co se při ní odehrálo, padá na vrub jeho a jeho vlády. Poznámka na okraj. Sice to nelze pro nepřístupnost ruských archivů dokázat, ale Edvard Beneš, Václav Klaus i Miloš Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, protože v určitých okamžicích jednali a jednají v ruských intencích.

Oponenti Zemana a Babiše obviňují prezidenta a premiéra z ohrožení svobody a demokracie. Oprávněně?

Formálně Zeman a Babiš je neohrožují, protože zákony, které by je mohly ohrozit, schvaluje Parlament. Avšak neformálně, tj. schopností ovlivňovat úřady a složky státu korupcí, vyvoláváním strachu z možného trestního stíhání či ze ztráty povolání, postavení, vyhrožováním, již oba ohrožovat svobodu a demokracii ve státě mohou. Babiš využívá i nedostatku politické kultury v ČR – neměl se nikdy stát pro střet zájmů již ministrem a dávno měl odstoupit. Jenže instituce presumpce viny u politiků, pomocí níž by byl již dávno sesazen, v Česku neexistuje, byť na Západě je zcela obvyklá. Zeman zase těží z mezer v mizerně napsané Ústavě ČR, aby se prosadil.

Jak nakládají ti, co se hlásí k odkazu Václava Havla, s jeho dědictvím? Je o něm s odstupem referováno objektivně?

Havla vybral na prezidentský stolec Pavel Tigrid po poradě s dvěma levicovými redaktory RFE v Mnichově. Pro své vlastnosti se Havel na to nehodil. Západní intelektuálové si ho ale oblíbili, takže tím, že byl prezident, pomohl ČR (ČSFR) na mezinárodním fóru. České obyvatelstvo mělo a má dodnes iracionální potřebu zbožňovat osobu stojící v čele státu. Zbožnění, ba ani obdiv nejsou ale u Havla a ani u Masaryka namístě. Havel se měl postarat o celonárodní diskurs o palčivých otázkách vyplývajících z minulosti, což neudělal. Dodnes též není jasné, na čem se dohodl se sovětskými tajnými službami v letech 1989-1990.

38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Je to zřejmě důsledek reliktu z národního obrození, z tehdy rozšiřovaného romantického bludu, že všichni Češi pocházejí ze stejných skromných poměrů, z chudičkých chaloupek. Z toho plyne, že když všichni vycházejí ze stejných poměrů, měli by se mít všichni přibližně stejně dobře. Tento blud rovnostářství se dnes projevuje v podezíravosti, že když je někdo bohatý, tak určitě nabyl svého majetku nekalým způsobem, nebo se promítá do pořekadla: Když soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!

Oněch 38 % českého obyvatelstva spatřuje v reálném socialismu rovnostářštější společnost, než je ta dnešní a doufají, že se zbohatlíky zatočí a ti se pak opět budou maximálně vyskytovat v nejvyšších špičkách státu, prostě tam, kde nebudou na očích, čili tolik vadit už nebudou. Svou roli zřejmě také hraje nynější pro ně nepříjemná povinnost mít za svůj osud větší odpovědnost než za doby reálného socialismu. Zcela zřetelně se to projevuje při srovnání míry ochoty Čechů se stěhovat za prací oproti obyvatelům západní Evropy.

Je Rusko 30 let po sametové revoluci naším nepřítelem?

Ano, protože se opět snaží vybudovat z okolních zemí pás spřátelených států. Je to náhradní cíl, protože je jasné, že Ruská federace se světovou velmocí již nikdy nestane, dokud USA budou největší těžitelé ropy a zemního plynu na světě. Ruská federace se pokouší alespoň v Evropě hrát větší roli a pokud by v tomto úsilí byla úspěšná, znamenalo by to pro tyto země vytržení z Evropské unie a příklon k zaostalému Rusku. Formálně by si zřejmě zachovaly svou samostatnost, ve skutečnosti by se nastolily poměry obdobné, jako panovaly za reálného socialismu. Dovoluji si předpovědět, že životní úroveň by v ČR klesla ještě níže, než byla před rokem 1989.

Proč? Od Evropské unie a Západu by byla ČR oddělena celní bariérou, třeba i nízkou, ale dostačující k tomu, aby méně kvalitní české výrobky ztratily na západních trzích svou dnešní cenovou konkurenceschopnost. Čím by se pak Češi živili? Montovny by z Česka odtáhly, výrobci komponentů by ztratili zakázky. Navíc Česko přestalo být už před lety soběstačné ve výrobě potravin! Českému obyvatelstvu by hrozila vysoká nezaměstnanost a hlad, v lepším případě mnoho potravin by bylo běžnému obyvatelstvu cenově nedostupných.

Oldřich Szaban

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Za-tricet-let-jsme-nedosahli-takove-svobody-jakou-nam-dalo-rakouske-mocnarstvi-rika-historik-Krystlik-Zeman-i-Klaus-se-chovaji-jako-agenti-Moskvy-602975