úterý 27. listopadu 2018

Když národní diskurs neproběhl

Tomáš Krystlík

V České televizi byl v listopadu odvysílán třídílný dokumentární pořad Česko–německé století (https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/217562266520003-odsun-jako-odplata-1945-1946) scénáristy a režiséra Jiřího Fiedora. Zatímco první díl obsahoval relativně málo nepravd a dal se vyhodnotit přes některá mylná tvrzení jako téměř zdařilý, situace s dalšími pokračováními zhoršovala, aby díl poslední už obsahoval české lži a dezinterpretace v běžné míře. Zde by byly více než sedm desetiletích po daných událostech zásahy odborných poradců Matěje Spurného, Libora Svobody i samotného scénáristy a režiséra v jedné osobě Jiřího Fiedora nanejvýš žádoucí. Pokud nějaké byly, nebyly patrné.

Proč se tím vlastně tím zabývám? Není snad lepší to nechat být? Inu, není, protože historické nepravdy ovlivňují dodnes chování Čechů. Nutno podotknout, že negativně. Očekával jsem, že za téměř tři desetiletí postkomunistického vývoje dojde k národnímu diskursu o líbivé, ale nepravdivé interpretaci české historie, podle níž skvělí čeští junáci vždy za nic nemohli, byli a jsou utiskováni zlými cizáky či odvěkými nepřáteli českého národa holubičích povah, zlými Němci. Začínající diskurs v 90. létech minulého století byl v zárodku zadušen a nepravdy vykládané českými historiky již od roku 1918 se převzaly beze změny. Opraveny byly jen dějiny komunistické éry. Proč a kým byl diskurs zadušen? Českými historiky, kteří by museli každý za svou osobu veřejně přiznat, že celou svou profesionální éru lhali ve jménu českého národa a státu a politiky, kteří by museli doznat, že český stát je vybudován na lži.

Abych nevyčerpával čtenářskou trpělivost výčtem nepravd v páně Fiedorově výtvoru, tak zde jen dva příklady coby pars pro toto.

Narátor v třetím díle Česko–německého století říká, že USA, Velká Británie, SSSR odsouhlasily Benešovi v roce 1943 poválečný odsun domácích Němců z Československa. Je sice pravdou, že Sovětský svaz signalizoval Benešovi, že nebude mít nic proti poválečnému vyhnání československých Němců za hranice, ale Velká Británie a USA nikdy s transferem Němců z ČSR nesouhlasily (!). Ke konci války Beneše několikrát vyzvaly, aby s vyháněním počkal na rozhodnutí velmocí na mírové konferenci. Ani na postupimské konferenci západní velmoci (zde včetně SSSR) neudělily svůj souhlas, jen „uznaly nutnost transferu“, což je významově zcela něco jiného.

Nicméně čeští historici dodnes lživě tvrdí, že britská vláda udělila Československu souhlas 2. 7. 1942. Tehdy Anthony Eden, ministr zahraničí, sdělil v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Vládní kabinet svolil. To však nepředstavuje souhlas s vyhnáním Němců z ČSR!

V polovině roku 1943 během návštěvy USA prý docílil Beneš svolení amerického prezidenta Roosevelta s transferem československých Němců, což se událo, pokud se vůbec událo, zcela bez vědomí amerického ministerstva zahraničí (!). O tomto rozhovoru a Rooseveltově svolení neexistuje písemný protokol; ani v Rooseveltově soukromém archivu není, záznamy, co se projednávalo, co se řeklo a dojednalo se, se ztratily. Jediným svědkem Rooseveltova souhlasu je tedy Beneš sám. Vágnost Benešova svědectví, ani okolnost, že americké ministerstvo zahraničí o tom nic nevědělo, nebrání dodnes českým historikům, aby Rooseveltův souhlas s transferem československých Němců pokládali za nevyvratitelný fakt.

Britské ministerstvo zahraničí se po návštěvě Beneše v USA dopídilo, že se Beneš v soukromých rozhovorech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dalo proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připomnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo nějakého určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“

Druhou ukázkou nepravdivého tvrzení je výrok v třetím díle Fiedorova dokumentu, že československá vláda zastavila odsuny těsně před vydáním dekretu presidenta republiky o ztrátě občanství Němců a Maďarů 2. 8. 1945 a obnovila je až v lednu 1946. Opak je pravdou, československou vládu zastavit vyhánění na žádost mocností z Postupimi ani nenapadlo (text protokolu z konference obdržela též 2. 8. 1945), byť před světovou veřejností předstírala opak. Protože Američané se hned od konce války bránili tzv. divoké odsuny československých Němců do svého okupačního pásma přijímat, vyháněli se českoslovenští Němci před tímto datem i po něm do zóny sovětské, navzdory explicitnímu přání spojenců na konferenci v Postupimi zastavit probíhající transfer: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“ Spojenecká kontrolní rada pro Německo vydala svá doporučení 20. 11. 1945 a počátek tzv. spořádaného neboli organizovaného transferu z ČSR byl stanoven na leden 1946.

Rusové oznámili, že z ČSR do svého okupačního pásma převzali z Československa do 12. 12. 1945 773 840 Němců. Vedoucí osídlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že „nejméně již 500 tisíc tak řečených sudetských Němců jest mimo naše hranice“. To představuje průměrně kolem 130 tisíc (!) vyhnaných měsíčně. Je naprosto iluzorní, že by takové množství lidí bylo živelně vyexpedováno za hranice bez úzké součinnosti s armádou, policií a vyššími složkami státní správy. Oficiální výklad české historiografie, že divoké odsuny (do konce července 1945) byly státem neorganizovaným projevem rozhorčeného českého lidu, je tedy průhledná lež.

Dost výroků českých historiků pronášených jimi v jednotlivých dílech třídílného seriálu přímo do kamery bylo nepravdivých nebo překroucených, což odborným poradcům a scénáristovi taktéž ušlo, nebo se řídili, což je pravděpodobnější, zásadou, že národní narativ se nesmí narušovat, natož vyvracet. Místo aby seriál se snažil obrazně zasypat obranné zákopy českého národa vůči Němcům, Západu, pomohl je tento třídílný dokumentární pořad České televize opět do dalších let uchovat.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kdyz-narodni-diskurs-neprobehl-561232

úterý 20. listopadu 2018

Exkurs: Rozdíly mezi fašismem, nacismem, komunismem a sociální demokracií

Vlivem komunistické sovětské ideologie se název fašismus prosadil v SSSR v 30. létech minulého století zcela nesprávně i pro německý nacionální (národní) socialismus jen kvůli tomu, aby se zamezilo vzniku paralely mezi internacionálním sovětským socialismem (komunismem, bolševismem) a německým nacismem (národním, nacionálním socialismem). Sovětští komunisté pak nemuseli vysvětlovat, proč je jejich systém v takovém rozporu s německým, když jsou oba socialismy, a později, proč mezi sebou válčí dvě socialistické země.

Po válce vlivem sovětského usu začali termín fašismus pro nacionální socialismus používat i jiné státy. Sovětská záměna nacismu za fašismus se vžila a dodnes jsou patrné následky: neonacismus je coby forma fašismu považován za extrémně pravicové hnutí, a to i západními žurnalisty a politiky navzdory tomu, že jde o národní socialismus, tedy nezvratně o levicové hnutí, tedy o extrémismus levicový.

Po vítězství NSDAP v Německu v roce 1933, kdy němečtí komunisté v čele s Ernstem Thälmannem prohráli volby, což vlastně podle marxistického učení neměli, přešel Stalin zcela utilitaristicky z doktríny proletářského internacionalismu k herezi z hlediska komunistické ideologie: k sovětskému patriotismu, svého druhu bolševicko-ruskému nacionálnímu socialismu.

Cílem všech socialismů (internacionálního, sociálně demokratického či národního) bylo společné, státní nebo všelidové vlastnictví, kterého se mělo dosáhnout buď evoluční (sociální demokracie, národní socialismus), nebo revoluční cestou (bolševismus, tedy komunismus). Základní hybnou silou internacionalistické socialistické (komunistické, sovětské, bolševické) i sociálně demokratické (taktéž internacionalistické) ideologie byla dělnická třída; v národním (nacionálním) socialismu (nacismu) to byl národ a dělnická třída.

Ve fašistické ideologii byly základní hybnými silami stát a profesní stavy. Mussolini byl přesvědčen, že existují národy-proletáři a národy-kapitalisté, přičemž Italové jsou národem proletářským, který se musí semknout do jedné korporace v boji s kapitalistickými národy, které Italy okrádají. (Dnes bychom použili spíše názvů státy-proletáři a státy-kapitalisté, protože italské pojetí národa bylo a je smluvní.) Hlásal, že italský podnikatel, učitel, rolník či dělník by neměli bojovat vzájemně mezi sebou, jak k tomu vyzývají socialisté, nýbrž by měli spojit své schopnosti v zájmu záchrany a posílení italského národa a státu. Všechny společenské skupiny se musí zorganizovat ve stát, který bude usmiřovat dílčí zájmy sociálních vrstev a skupin v zájmu blaha každého jednotlivce i celého národa (všech obyvatel státu). Italským fašistům se tak brzy podařilo sjednotit všechny společenské vrstvy od dělníků až po aristokraty a průmyslníky. Podle ideologa fašismu, filozofa Giovanniho Gentilea platilo: „Vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu.“ Práva továrníků a bankéřů Mussolini omezil ve prospěch státu obdobně, jako práva dělníků. Nezlikvidoval starou elitu jako bolševici v Rusku, ale donutil ji sloužit svým cílům. Jednotlivce reprezentovaly stavy jednotlivých profesí podle jejich poměrného zastoupení ve společnosti.

Poněkud odlišně se zformovala třetí agresivní totalitní síla meziválečné Evropy, německý národní socialismus, nacismus. Živnou půdou pro něj byly patrně reparace po první světové válce, jimi vyvolaná hyperinflace a zklamání z válečné porážky v kontrastu se vžitým přesvědčením, že německý dělník je nejdovednější dělník na světě, německý sed­lák ten nejzkušenější, nejvýkonnější, německý voják nejstatečnější. Převládl názor, že socialismus se vybuduje nejúčinněji v rámci jednoho národa, a jestliže k porážce ve světové válce došlo, tak vinou nepřítele, leč ne vojenského. V německé společnosti usídlila představa, že jakýsi nepřítel zmařil Německu v první světové válce vítězství, zrovna když už ho mělo na dosah. Tímto nepřítelem se stali komunisté a židé, přesněji židobolševici, neboť mezi německými komunisty, kteří se v listopadu 1918 pokusili v Německu uchvátit moc, byli židé, ať už místní či vyslaní z Ruska, zastoupeni značným podílem. To vedlo Němce nakonec k přesvědčení, že světové židovstvo iniciuje revoluce podobně jako v Rusku, přičemž současně ovládá kapitál největších bank a korporací po celém světě, a vystupuje proti národům, které se nechtějí podřídit celosvětové židovské moci a touží žít svobodně.

Zásadní vnější rozdíl mezi oněmi třemi totalitními režimy spočíval v následujícím: za vlády Mussoliniho a Hitlera měli nesouhlasící dovoleno mlčet, za vlády Lenina a Stalina se vyžadovalo od každého aktivní a veřejné nadšení, a kdo tak nečinil, vystavoval se značnému riziku perzekuce, smrti.

Sociálně demokratické strany se koncem 50. let 20. století většinou zcela rozešly s Marxovým učením; do té doby se lišily od internacionálního socialismu (komunismu) jen evolučním a nenásilným dosažením týchž cílů. Čeští dějepisci soustavně zatajují, že nacionální socialismus s představou, že socialismus lze nejúčinněji budovat pouze v rámci jednoho národa, dali světu v roce 1897 ve formě České strany národně sociální a její ideologie Češi a její předseda Václav Klofáč. Od nich se myšlenka přenesla v roce 1903 do německých sídelních území v českých zemích, pak v roce 1919 do Vídně a nakonec v roce 1920 teprve do Mnichova, kde všude vznikaly příslušné národně socialistické strany německy hovořících. Po druhé světové válce všechny národně (nacionálně) socialistické strany ve střední Evropě zanikly, zůstala jen Československá strana národně socialistická, přejmenovaná po roce 1948 na Československou stranu socialistickou, aby se z ní v roce 1993 po několika změnách názvu stala Česká strana národně sociální. Kromě ní existuje i Česká strana národně socialistická a strana Národní socialisté – LEV 21 (Levice 21. století). Jako jediný stát Evropy má Česká republika dodnes nominálně komunistické a národně socialistické strany.

Popudem k tomuto článku byly nesmysly v komentáři (http://www.historieblog.cz/2015/07/neco-o-fasismu-a-nemeckem-fasismu-zvanem-nacismus/) dokazující, jaký mají Češi v těchto termínech zmatek.


http://www.historieblog.cz/2018/11/exkurs-rozdily-mezi-fasismem-nacismem-komunismem-a-socialni-demokracii/#more-4566

pondělí 19. listopadu 2018

Jak to vlastně bylo s odstoupením území Německu v roce 1938

Tomáš Krystlík 

Než přejdeme k okolnostem odstoupení pohraničí, tak co by se stalo, kdyby došlo k vojenskému konfliktu ČSR s Německem. Společností národů by bylo Československo označeno jako agresor, protože v roce 1938 dvakrát mobilizovalo proti Německu (Německo nemobilizovalo ani jednou) a mobilizace se od roku 1892 pokládala za akt agrese, za akt nevypovězené války.

Francie podle spojenecké smlouvy francouzsko-sovětsko-československé z roku 1935 by tak kvůli klauzuli ve smlouvě o nevyprovokované agresi nemusela přispěchat na pomoc. I kdyby tak učinila, jak by asi její pomoc vypadala, když generální štáby obou zemí neměly žádný plán, který by určoval další postup proti společnému nepříteli s výjimkou dodatečné dohody z roku 1936, že do ČSR přeletí několik letek francouzských bombardérů, které budou operovat z českých letišť. Jenže v září 1938 nebyla pro ně letiště vybudována, nebyly pro ně vytvořeny zásoby leteckého benzínu, nebyl vycvičen pozemní personál k údržbě francouzských strojů.

Ba ani letecké pumy nebyly pro ně připraveny. Pro příklad, co by se asi stalo, si dojděme do událostí o rok později. Francouzské jednotky po vypovězení války Německu (3. 9. 1939) kvůli přepadení Polska zahájily 9. 9. 1939 útok v Sársku, pronikly až osm kilometrů za německé hranice, ale Wehrmacht jim nekladl vůbec žádný odpor, území vyklidil – Německo se snažilo zabránit vojenskému střetu na dvou frontách. Francouzi se posléze, 21. 9. 1939, nevědouce co dělat, stáhli zpět za své hranice. Tedy žádné bombardování německých cílů, žádná dělostřelba, ani palba z ručních zbraní, nic. Armádní generál Ludvík Krejčí odhadoval, že první rudoarmějec by se mohl objevit na Moravě – za teoretického předpokladu, že by Polsko a Rumunsko povolily průjezd Rudé armády přes svá území – tak za šest týdnů. Podle odhadu jiných historiků by to nebylo dříve než za tři měsíce. To už by v obou případech bylo po československé armádě – klešťové přetnutí Moravy ze severu a jihu, které by zabránilo plánovanému ústupu československé armády na Slovensko, a její zničení v české kotlině.

Nyní souslednost událostí. 21. 9. 1938 v 9 h vyhovuje československá vláda nótám Francie a Velké Británie a odstupuje území s více než polovinou německého obyvatelstva Německé říši. Vědouc, že tak činí protiprávně, bez souhlasu parlamentu, vyčká, až ministerstvo zahraničí zpraví v 17 h o jejím souhlasu Paříž a Londýn, a 22. 9. ráno abdikuje. Nová vláda Syrového, ač mohla, nikdy souhlas předchozí vlády neodvolala, jen spekulovala, jak to udělat, aby Němci dostali co nejméně území. 23. 9. vyhlásila s výslovným svolením Francie a Velké Británie mobilizaci – N. Chamberlain se v Bad Godesbergu nemohl s Hitlerem dohodnout na dalším postupu, Hitler hrozil ČSR vojensky zničit. 29. 9. se scházejí v Mnichově představitelé Velké Británie, Francie, Itálie, Německa, aby Hitlerovi zabránili ve vojenském vpádu do Československa, aby stanovili organizační rámec odstupování československého území Německu, tj. které bude obsazeno Wehrmachtem nejdříve, které potom a které naposledy a to i s příslušnými termíny. Dokonce obsazovaná pásma byla jen naznačena na mapě jen přibližně tětivami, takže mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města obývaná zejména Němci jako Opava (Troppau), Liberec (Reichenberg), Ústí nad Labem (Aussig), Znojmo (Znaim) a další. To jen podtrhuje pouze organizační rámec stanovený Mnichovskou dohodou, když souhlas s odstoupením byl od ČSR již předem získán (21. 9.), což je uvedeno v preambuli Mnichovské smlouvy podepsané 30. 9. 1938.

K mezinárodnímu právu. Velká Británie a Německo dodnes neuznaly neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. Velká Británie se navíc nikdy nezavázala k obnově ČSR v předmnichovských hranicích, pouze sdělila československé exilové vládě v Londýně, že po válce nebude přihlížet k územním ztrátám ČSR plynoucím z Mnichovské smlouvy. To je z hlediska mezinárodního práva nebetyčný rozdíl, v žádném případ to není zneplatnění Mnichovské dohody.

Článek pana Alexandra Frieda (http://www.historieblog.cz/2018/10/uvaha-kratce-a-strucne-o-tom-kdybychom-se-branili/, na který je v tomto komentáři reagováno, pozn. editora) nelze hodnotit jinak než jako dezinformaci. Pan Fried podává o českém dějepisu čtenářům líbivé české pohádky.


http://www.historieblog.cz/2018/11/uvaha-jak-to-vlastne-bylo-s-odstoupenim-uzemi-nemecku-v-roce-1938/#more-4564

neděle 4. listopadu 2018

Česko-německý spisovatel: Že by kariéru Merkelové ukončilo „vítání uprchlíků“? Úplný nesmysl. Její působení hodnotím jako skvělé

ROZHOVOR „Působení kancléřky Merkelové hodnotím jako skvělé. Zařadila se po bok největšímu poválečnému kancléři Konradu Adenauerovi,“ hodnotí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz česko-německý spisovatel a publicista Tomáš Krystlík. Odmítá tvrzení, že kariéru Merkelové ukončilo rozhodnutí z léta 2015, když prohlásila, že migranti jsou vítáni a že to zvládnou. „Kdyby tomu tak bylo, pak by v zemských volbách v Hesensku museli zaznamenat velký úbytek hlasů Zelení, strana, která je na německé politické scéně zřetelně nejvíce proimigrační. Opak byl pravdou. Zeleným hlasy prudce přibyly,“ vysvětluje.

„Kariéru Angely Merkelové ukončilo to, že na sklonku léta 2015 neměla odvahu zavřít hranice,“ píše ve svém textu psaném pro MF Dnes publikovaném 31. října politolog Petr Robejšek. Je to podle vás hlavní příčina jejího odcházení?

Naprostý nesmysl. Kdyby tomu tak bylo, pak by v zemských volbách v Hesensku museli v porovnání s výsledkem posledních zemských voleb zaznamenat velký úbytek hlasů Zelení, strana, která je na německé politické scéně zřetelně nejvíce proimigrační. Opak byl pravdou, Zeleným hlasy prudce přibyly. V západních zemích bývá zvykem, součástí politické kultury, že po dramatičtěji prohraných volbách předseda strany odstupuje. Sice v Hesensku CDU volby neprohrála, stala se nejsilnější stranou, nicméně její volební výsledek proti posledním volbám byl o mnoho horší. Osobně si myslím, že zbavení se pozice předsedkyně strany využije Angela Merkelová k razantnějšímu prosazování své politiky, a to i v rámci EU, protože se nebude muset ohlížet na okolnost, že tak současně činí coby předsedkyně CDU, tedy vlastně i většina její strany. Pan Robejšek si musí být vědom, co by se stalo, kdyby Německo a Rakousko uzavřely v září 2015 své hranice před cca 1,2 miliony migrantů na trase z Řecka do středu Evropy.

Jak hodnotíte její působení v roli německé kancléřky?

Jako skvělé, zařadila se po bok největšímu poválečnému kancléři Konradu Adenauerovi.

Zmiňovaný Petr Robejšek o Angele Merkelové také napsal, že „její politiku často ovlivňovala váhavost a nečinnost“. Jinde jsem četl, že často problémy nechala vysedět. Dá se její politika takto charakterizovat?

V politice nastanou okamžiky, kdy něco, co považujete za dobrou a potřebnou věc, je neprosaditelné, tedy nezbývá nic jiného než počkat na vhodnější okamžik, nebo se ideje vzdát. Na druhé straně kancléřka zvládla ze všech dosavadních kancléřů Spolkové republiky Německo nejlépe taktiku tzv. útěku vpřed. Kdyby tak nečinila, skončila by jako předsedkyně strany asi dříve. Jediným antidotem je vymyslet volební témata atraktivnější, než mají jiné politické strany.

Vyhlášením opuštění jaderné energie sebrala před lety Zeleným nebezpečné volební téma tím, že si ho přisvojila pro svou stranu, přičemž jako jaderná fyzička se specializací na fyzikální chemii musela vědět, že návrat k jaderné energetice, pokud se nestane zázrak, bude nutný počínajíc rokem 2024.

Něco podobného zopakovala za velké migrační vlny v roce 2015, kdy hrozilo hospodářské zhroucení všech států na trase Řecko–Maďarsko, že se dohodla s rakouským kancléřem Wernerem Faymannem je do země vpustit. Když Orbán iniciativně začátkem září autobusy expedoval své migranty na hranici s Rakouskem, hrozil bráněním nebo omezením jejich vstupu do Rakouska a Německa rozpad schengenského systému a následně celé EU. Komu by to asi bylo ku prospěchu? Merkelové útěkem vpřed bylo pak prohlášení, že jsou migranti vítáni a že to Němci zvládnou. Když to bylo neodvratné, tak proč z toho neudělat ctnost? Ukradla tak na poslední chvíli pro její stranu nebezpečné volební téma Zeleným a SPD.

Jaký další vývoj se dá očekávat na německé politické scéně? V Česku sledujeme soumrak takzvaných tradičních stran; nejdříve před pár lety zažila strmý pád ODS, teď je ještě v horší situaci ČSSD. Dá se něco podobného očekávat v Německu, tedy že budou i nadále ztrácet dvě nejsilnější uskupení CDU/CSU a SPD?

Situace na politické scéně v ČR je odlišná od té ve SRN. V Česku je poznamenána rozčarováním nad diskrepancí předvolebních slibů, volebních programů klasických politických stran a jejich plněním během legislativní periody. Protože to dělaly všechny důležitější politické strany, vedlo to voliče k upřednostnění netradičních stran bez toho, že by si uvědomovali, že jim nabízejí líbivé, nicméně ještě méně splnitelné sliby. Že se mýlí, na to musí ale elektorát přijít sám a změnit pak své volební preference. Problém je, že strana, která zjeví voličům pravdu o tom, co je reálné splnit a co ne, nemá u českých voličů šanci se dostat do parlamentu. Voliči nechtějí slyšet pravdu, přejí si být opíjeni znova a znova rohlíkem.

V Německu jsou volební ztráty, třeba CDU/CSU a SPD, způsobeny jiným mechanismem. SPD již léta nemůže najít vhodná volební témata, která by zabrala, u CDU/CSU vládnoucí v koalici jsou voliči unaveni stálou a nudnou politikou, která dobře slouží potřebám státu a obyvatelstva, jenže je vnějškově neatraktivní. U CSU je situace na zemské úrovni (CSU je jen v Bavorsku, kde CDU není) odlišná. CSU, protože je to Křesťanská sociální unie mající sociální i v názvu, od války supluje v Bavorsku do jisté míry sociální demokracii, takže se SPD nemohla proti ní prosadit, což jí zaručovalo léta pohodlného vládnutí. Její ztráty v posledních zemských volbách jsou srovnatelně vysoké jako CDU v Hesensku a političtí analytici se shodují, že straně uškodila ostrá rétorika proti migrantům a vůči kancléřce od předsedy strany a spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera.

Jako protireakce vůči politice Merkelové, ale i dalších, se dá vysvětlil nárůst preferencí pro AfD. Daleko větší – a asi úplně největší – však mají Zelení. Čím to je?

Obé je způsobeno mechanismem tzv. protestní volby – když někdo není spokojen s Křesťanskodemokratickou unií (CDU) nebo s Křesťanskosociální unií (CSU), tak volí konkurenční strany. Protože sociální demokracie (SPD) nepředstavuje pro nedostatek volebních témat a nekonzistencí svého směřování vhodnou alternativu, dá volič hlas obdobně levé straně, navíc snažící se (alespoň ve svém programu) o zlepšení životního prostředí, Zeleným. V případě, že je rozkacen kvůli migrantům nebo tím, že na politické scéně se léta nic podstatného napříč stranami neděje, dá hlas Alternativě pro Německo (AfD). Odevzdaným hlasem pro AfD ovšem také hlasuje, aby ženy, které si nechají udělat potrat, šly do vězení – i to má AfD v programu. Kolik jejich voličů to ale ví? AfD je typická protestní strana s jepičím životem – za pár let ztratí na své oblibě, bude živořit, až vypadne ze zemských parlamentů. Kdo nevěří, ať se podívá, kde dnes jsou Legida nebo Pegida.

Angela Merkelová má k Česku osobní vztah, studovala tu. Změní se nějak naše vztahy s Německem, když bude kancléřem někdo, kdo k nám nemá osobně tak blízko?

Blízkost kancléřky k Čechům a k ČR se přeceňuje. Bude mít vlivem svého žití v bývalé NDR asi více empatií k podobně postiženým státům. V Praze po svém doktorátu strávila v roce 1985 v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie pod vedením Rudolfa Zahradníka přes půl roku. Ústav měl počítač, který nebyl v celé NDR k dispozici a který potřebovala budoucí kancléřka ke svému bádání. První, co Zahradník svým podřízeným v ústavu oficiálně zakázal, bylo mluvit s ní německy. Vše se tedy odbývalo přes angličtinu a ruštinu.


Oldřich Szaban
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesko-nemecky-spisovatel-Ze-by-karieru-Merkelove-ukoncilo-vitani-uprchliku-Uplny-nesmysl-Jeji-pusobeni-hodnotim-jako-skvele-558065