Tomáš Krystlík
BYL JOSEF ŠVEJK INTELIGENTNÍ ČLOVĚK, NEBO BLB?
Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že
všichni Češi jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní
buditelé, a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad
individualitu jednotlivců zásluhou Jungmanna, Palackého a Masaryka, tento étos
jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce
nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, avšak ne nedostatku inteligence nebo
schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti.
Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý
český člověk, který je zosobněním průměrnosti a také zdravého selského rozumu.
Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má zlaté
české ručičky, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a
vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého,
pro představy o Nečeších.
S tím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo
inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a hloupost
jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto nesmí být
hloupý. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro některé jiné národy
nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako
hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.
Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava
Haška nejprve v republice ne-vzbudil téměř žádnou odezvu. Povšimli si ho až
kritici a čtenáři v Německu, kde pohotově vyšel v německém překladu, a
postarali se o jeho proslulost. Pak teprve začal být známý i v Československu.
Jenže dodnes se diametrálně liší jeho hodnocení (sic). Celý svět onen román
považuje za satiru na chování Čechů, kdežto Češi za satiru (výsměch) na
rakousko-uherské mocnářství. Navíc místo toho, aby se Češi českých nectností v
onom románu popsaných vyvarovali jako nepatřičných, snaží se z nich udělat
cnost.
Romanista Václav Černý o Švejkovi napsal, že „je to člověk
bez jediného kladného rysu“.
Literát Jaroslav Durych o Švejkovi soudil toto: „Jest to
pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností, národ se v něm
bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s
čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena jest
nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká
jest jeho podstata.“ [Brezina]
ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY
Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i
statistiky z první republiky: na české výrobky, vyznačující se všeobecně nižší
technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na
srovnatelné produkty z Německa, Francie či z Velké Británie. Ale slovní spojení
die böhmischen goldenen Hände používané v 19. století v rakouských zemích
mocnářství (zlaté české ruce) své oprávnění mělo. Böhmisch znamená český ve
smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat jako český ve smyslu
všech obyvatelů Čech. Pořekadlo vzniklo poté, kdy do Vídně a Rakouska houfně
přicházeli řemeslníci z Čech, převážně však německého jazyka, protože řemesla
byla především doménou Němců Království bohemského. Jejich zručnost místní
Němce, tj. Němce alpských zemí (dnes si říkají Rakušané) přímo fascinovala.
Úsloví se tedy vztahovalo a vztahuje dodnes k obyvatelům Království Bohemie
bez ohledu na jazyk.
Obdobně se vztahovalo ke všem obyvatelům Království
bohemského i starší rčení v bavorském a rakouském prostředí böhmisch einkaufen,
česky nakoupit, tj. ukrást, protože na tamních trzích ob-čas nezaplatili za
zboží [Kořalka 2001]. Třebaže bychom mohli usuzovat, že takto na tamních trzích
„nakupovali“ více česky než německy mluvící z Königreich Böhmen, tvrdit to s
potřebnou jistotou nemůžeme. Nejistota plyne z faktu, že přiléhající Šumava,
Český les, pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy byly osídleny převážně
německy mluvícími, takže obyvatelstvo s mateřskou řečí českou mělo na dotyčné
trhy dále.
Pro odbytou práci se dnes v Rakousku naopak používá obrat
tschechisch gemacht (uděláno po česku), což je zcela jasně vztaženo pouze k
jazykovým Čechům, jinak by Rakušané použili adjektivum böhmisch.
Jiří Gruša připomíná, že Rakušané mají též výraz pro
nezřízené pití tschechern, což by se dalo přeložit jako čechovat [Gruša]. Ve
Vídni je frekventovaný i výraz Bezirkstschecherant, který se dá přeložit jako
obecní opilec, doslova: obvodní čechovec, neboť Stadtbezirk je městská čtvrť,
městský obvod.
Václav Černý ve svých pamětech píše, že slovo zmetek se
začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo brak, teprve v
prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–1948), kdy
cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé
výrobky [Černý 1983]. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni
dodržet kvalitu. Do té doby výraz zmetek označoval nedostatečně nebo
nepřirozeně vyvinutou živou bytost.
(pokračování)
To je síla....
OdpovědětVymazatPane, prosim, co to hulíte?
To je asi vážně kvalitní materiál...