ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (2)

Tomáš Krystlík

 

BYL JOSEF ŠVEJK INTELIGENTNÍ ČLOVĚK, NEBO BLB?

Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni Češi jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé, a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců zásluhou Jungmanna, Palackého a Masaryka, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, avšak ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti.

Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a také zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má zlaté české ručičky, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o Nečeších.

S tím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto nesmí být hloupý. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro některé jiné národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška nejprve v republice ne-vzbudil téměř žádnou odezvu. Povšimli si ho až kritici a čtenáři v Německu, kde pohotově vyšel v německém překladu, a postarali se o jeho proslulost. Pak teprve začal být známý i v Československu. Jenže dodnes se diametrálně liší jeho hodnocení (sic). Celý svět onen román považuje za satiru na chování Čechů, kdežto Češi za satiru (výsměch) na rakousko-uherské mocnářství. Navíc místo toho, aby se Češi českých nectností v onom románu popsaných vyvarovali jako nepatřičných, snaží se z nich udělat cnost.

Romanista Václav Černý o Švejkovi napsal, že „je to člověk bez jediného kladného rysu“.

Literát Jaroslav Durych o Švejkovi soudil toto: „Jest to pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností, národ se v něm bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena jest nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká jest jeho podstata.“ [Brezina]

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vyznačující se všeobecně nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na srovnatelné produkty z Německa, Francie či z Velké Británie. Ale slovní spojení die böhmischen goldenen Hände používané v 19. století v rakouských zemích mocnářství (zlaté české ruce) své oprávnění mělo. Böhmisch znamená český ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat jako český ve smyslu všech obyvatelů Čech. Pořekadlo vzniklo poté, kdy do Vídně a Rakouska houfně přicházeli řemeslníci z Čech, převážně však německého jazyka, protože řemesla byla především doménou Němců Království bohemského. Jejich zručnost místní Němce, tj. Němce alpských zemí (dnes si říkají Rakušané) přímo fascinovala. Úsloví se tedy vztahovalo a vztahuje dodnes k obyvatelům Království Bohemie bez ohledu na jazyk.

Obdobně se vztahovalo ke všem obyvatelům Království bohemského i starší rčení v bavorském a rakouském prostředí böhmisch einkaufen, česky nakoupit, tj. ukrást, protože na tamních trzích ob-čas nezaplatili za zboží [Kořalka 2001]. Třebaže bychom mohli usuzovat, že takto na tamních trzích „nakupovali“ více česky než německy mluvící z Königreich Böhmen, tvrdit to s potřebnou jistotou nemůžeme. Nejistota plyne z faktu, že přiléhající Šumava, Český les, pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy byly osídleny převážně německy mluvícími, takže obyvatelstvo s mateřskou řečí českou mělo na dotyčné trhy dále.

Pro odbytou práci se dnes v Rakousku naopak používá obrat tschechisch gemacht (uděláno po česku), což je zcela jasně vztaženo pouze k jazykovým Čechům, jinak by Rakušané použili adjektivum böhmisch.

Jiří Gruša připomíná, že Rakušané mají též výraz pro nezřízené pití tschechern, což by se dalo přeložit jako čechovat [Gruša]. Ve Vídni je frekventovaný i výraz Bezirkstschecherant, který se dá přeložit jako obecní opilec, doslova: obvodní čechovec, neboť Stadtbezirk je městská čtvrť, městský obvod. 

Václav Černý ve svých pamětech píše, že slovo zmetek se začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo brak, teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–1948), kdy cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý 1983]. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni dodržet kvalitu. Do té doby výraz zmetek označoval nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost.

 

(pokračování)