středa 21. července 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (8)

BRITSKÁ PODPORA POLSKA PROTI NĚMECKU

Tomáš Krystlík

Po zřízení Protektoratu Böhmen und Mähren si britští politici a vládní úředníci uvědomili, že příštím Hitlerovým záměrem bude asi snaha připojit Danzig k Německu a poté by mohl začít usilovat o zpětné získání kolonií a zajištění si těžby ropy v oblasti Mosulu jako před první světovou válkou. Britský ministr zahraničí lord Edward Halifax v den obsazení zbytku českých zemí 15. 3. 1939 sdělil německému vyslanci v Londýně Herbertu von Dirksen: „Mám porozumění pro Hitlerovu zálibu v nekrvavých vítězstvích. Napříště bude Hitler donucen krev prolít.“ Italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano okamžitě rozpoznal ve vzniku protektorátu a Slovenského štátu nebezpečí pro Evropu a poznamenal si: „Věc je vážná, zvláště když Hitler všechny ujišťoval, že nemá v úmyslu anektovat jediného Čecha. Tento německý akt nezničil Československo z Versailles, ale to, které bylo stvořeno v Mnichově a ve Vídni. Jakou váhu lze v budoucnu přikládat těm prohlášením a slibům, které se nás týkají bezprostředněji?“

Velká Británie se smluvně 23. 3. 1939 zavázala k vojenské intervenci proti agresorovi, bude-li Holandsko, Belgie a Švýcarsko napadeno Německem a 13. 4. 1939 k obdobné záruce pro Rumunsko a Řecko. 12. 5. 1939 podepsala smlouvu o vzájemné pomoci s Tureckem. Z Turecka, Rumunska a Řecka byli učiněni spojenci kvůli ropě – Rumunsko kvůli svým zásobám, Turecko a Řecko coby budoucí tranzitní země pro přepravu mosulské ropy a ropných produktů železnicí do Německa. Zdůvodnění, že Británie chtěla odradit Hitlera od agrese vůči těmto zemím se někomu může jevit jako ušlechtilé gesto jen do chvíle, uváží-li míru rizika zatažení Velké Británie do válečného konfliktu plněním závazků z jedné z těchto smluv, které vedly nejen k odstrašení Německa, nýbrž spolehlivě též i k budoucí evropské válce. Dodnes nikdo neobjasnil, co Velká Británie těmito smlouvami vlastně zamýšlela.

Týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, 31. 3. 1939, přednesl britský ministerský předseda Neville Chamberlain v Dolní sněmovně ještě cosi mnohem horšího – fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ 

Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé diplomatická vyjednávání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou (sic). Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem a britskou vládou svěřeno do rukou Polákům. Kdyby si Velká Británie vymínila svou pomoc válčícímu Polsku splněním podmínky nevyprovokované agrese předepsané Společností národů, bylo by to legitimní a neohrožovalo by to evropský mír. Jenže poprvé v historii tak svěřila britská vláda i za vládu francouzskou rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci a tím významně spoluzavinila německo–polský vojenský střet, válku evropskou a světovou. 

Příčiny tohoto osudového kroku britské i francouzské vlády nejsou dodnes objasněny. Že je to past ohrožující Velkou Británii, ihned rozeznal bývalý britský ministerský předseda Lloyd George a prohlásil, že „garancí učiněnou Polsku může být jeho země proti svým životním zájmům zatažena války.“ Válkychtivý Churchill o této záruce Polsku později prohlásil: „Konečně došlo k rozhodnutí… které s jistotou muselo vést k vybití milionů lidí… Nikdo, kdo chápal situaci, nemohl nepochybovat, že tento krok… značí velkou válku, do které musíme být též zataženi (sic).“  

6. 4. 1939 při návštěvě polského ministra zahraničí Becka v Londýně bylo vydáno britsko–polské komuniké o připravenosti obou vlád uzavřít vzájemnou a vstřícnou smlouvu o vzájemné obraně. (Podle Víta Smetany podepsali britská vláda a Beck již tehdy tajnou předběžnou smlouvu. Pokud vůbec existuje, protože její text nebyl dodnes zveřejněn.) Oficiální smlouva o vzájemné obraně s Polskem byla uzavřena až 25. 8. 1939.

Kvůli polské částečné mobilizaci 23. 3. a oficiálnímu příslibu britské vlády Polsku z 31. 3. vypovídá Německo 28. 4. 1939 Německo–polský pakt o neútočení. Státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí (náměstek ministra se statutem úředníka, tedy stálý, nevyměnitelný) Ernst von Weizsäcker napsal: „V normální spojenecké smlouvě se strany zavazují k vojenské pomoci pro případ nevyprokované agrese třetí stranou. Zda tomu tak je, rozhoduje přirozeně strana, která má poskytnout pomoc. Zde (v příslibu Chamberlainově z 31. 3. 1939) tomu bylo naopak. Varšava měla britské impérium v hrsti – rozhodovala, zda je zatáhne do války.“


POLSKO–FRANCOUZSKÝ VOJENSKÝ PROTOKOL

Polský ministr války generál Tadeusz Kasprzycki odpověděl 18. 5. 1939 v Paříži na otázku důstojníků francouzského generálního štábu, zda polská hraniční opevnění vůči Německu odolají útoku: „Nemáme žádná, neboť hodláme vést pohybovou válku a hned začátkem operací vpadnout do Německa.“ 

Po jednání generálních štábů Polska a Francie v Paříži ve dnech 15.–17. 5. byl 19. 5. 1939 podepsán protokol – ne tedy mezinárodní smlouva – označovaný obvykle jako protokol Kasprzycki–Gamelin, ve kterém se pravilo, že „v případě německého útoku vůči Polsku nebo v případě ohrožení jeho životních zájmů v Danzigu, které by vyvolaly ozbrojenou akci Polska… zahájí Francie okamžitě leteckou akci podle předem stanoveného plánu. Jakmile bude část francouzského vojska schopna, tj. asi od třetího dne, zahájí pozemní ofenzívní akce omezeného dosahu. Jakmile by se měl hlavní nápor Německa soustředit na Polsko, to jest asi za 15 dní, tak by podstatná část (v originálu: gros) francouzského vojska zahájila ofenzívu proti Německu… Jestliže obráceně podstatná (hlavní) část německých ozbrojených sil napadne Francii zejména přes Belgii a Švýcarsko… bude polská armáda usilovat, aby vázala co největší počet německých jednotek.“ V protokolu použitý termín podstatná nebo hlavní část (gros) francouzských ozbrojených sil si vykládaly obě strany rozdílně. Francouzi pod tím chápali útvary, které budou u Maginotovy linie, Poláci celou francouzskou armádu a Gamelin měl pod ofenzívou na mysli pouhou hraniční operaci. Závaznost mezinárodního protokolu oproti mezinárodní smlouvě je obecně minimální.

 Doplňující polsko–francouzský protokol, tedy opět nikoliv mezinárodní smlouva, byl podepsán v Paříži vyslancem Polska Juliuszem Łukasiewiczem a francouzským ministrem zahraničí Georgesem Bonnetem 4. 9. 1939 (sic), tedy až po vypovězení války.

https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-8/

  


Výročí postupimské konference a odsun Němců z Československa. Transfer nebo vyhnání?

Vladimír Franta

 

Máme výročí postupimské konference. Jedním z bodů jednání byl odsun Němců ze států budoucího východního bloku. Publicistů Tomáše Krystlíka a Josefa Skály se ptáme, zda by zhodnotili transfer Němců ze zemí Východního bloku. Kdo sehrál iniciativu? Stačilo se Německo vůbec denacifikovat, než vstoupilo do NATO

V minulých rozhovorech jsme některá témata nakousli, nedopověděli. Pojďme nyní dokončit některé myšlenky. Jak to bylo s Německem po válce, o co šlo mocnostem? Jak to bylo s námi? Předně a hlavně – jaké bylo poselství jednání v Postupimi

Tomáš Krystlík, publicista: Nejdříve k postupimské konferenci. Její program nebyl předem rozhodnut, určoval se průběžně. Při prvním plenárním zasedání předložil Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahraničních věcí, politiky vůči Německu, realizace jaltské Deklarace o osvobozené Evropě a přijetí Itálie do OSN. Stalin žádal, aby se do programu jednání zařadilo rozdělení německého obchodního a válečného loďstva, německé i italské reparace, otázka poručenských území, vztahy k satelitním státům, otázka Frankova Španělska, mezinárodní status přístavu v Tangeru, otázka Sýrie a Libanonu i polských západních hranic. Na druhém zasedání se dohodlo, že Německo se bude chápat jako celek v hranicích z 31. 12. 1937. Nejkontroverznějšími body jednání konference byly západní hranice Polska, německé reparace a přijetí bývalých německých satelitů do OSN.

Transfer v cizině usedlých Němců do Německa a Rakouska byl vedlejším tématem, což dosvědčuje počet stran z celkové dokumentace konference mu věnovaných – cca 40 stran z celkových 4 000, tedy 1 %. Na pořad jednání se dostal jen oklikou. Dominovala jiná témata: viz nová území na západě přidělené Polsku a jejich obyvatelstvo... Velká Británie a USA byly proti transferu, ale neměly prostředky, jak mu zabránit. Že již z ČSR a Polska probíhal, věděly, to potvrdil svými výroky na konferenci i Stalin. V Maďarsku v době konání konference vyhánění domácích Němců ještě nezačalo.

V příloze 6 dokumentu z Konference v Berlíně s názvem Protokol jednání (Protocol of Proceedings) z 1. 8. 1945 se v položce XII praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně... Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 (Vyhnanci a uprchlíci německého etnického původu), tzv. Walter-Report (Walterova zpráva) Podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě“. Ve Walterově zprávě se také pravilo, že „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji“.

Spojenci Československu na konferenci v Postupimi tedy transfer nevnutili, nenařídili, ani neschválili nebo nepotvrdili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se, schvalujeme, potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku“. Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako závazná mezinárodní smlouva s patřičně závaznými mezistátními důsledky. Ta by musela být pak parlamenty zemí účastníků smlouvy ratifikována a zveřejněna v publikacích pro to určených, například ve sbírkách zákonů.

Své domácí Němce (bydlící tam již před válkou) vyháněly jen ČSR, Polsko, Jugoslávie, Maďarsko, přičemž Maďarsko asi 3/4 z nich dokázalo uhájit před tlakem sovětských okupačních úřadů je vyhnat a nechalo si je. Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánsko, Rumunsko je nevyháněly – přesněji: Nizozemí jen 3 691 ze 170 tisíc v zemi, Dánové chtěli vyhnat své Němce, ale nesměli, Rumunsko sice je nevyhánělo, ale když opustili dobrovolně Rumunsko, nesměli se již vrátit. SSSR své Němce za hranice nevyháněl. V případě Nizozemí a Dánska sehrál velkou roli velitel přilehlé britské okupační zóny v Německu, který po vyhnání oněch prvních necelých čtyř tisíc Němců z Holandska prohlásil, že nemá pro ně ubytování ani jídlo a že když budou Holanďané v jejich vyhánění pokračovat, že nechá vyvézt do Holandska všechny usedlé Holanďany ve své zóně. A bylo po vyhánění. Obdobné argumenty uplatnil i proti Dánům.

 Josef Skála, historik a politik: Pojďme k samému jádru věci. To, v jakém poměru byly k hitlerovskému Německu Británie a Spojené státy, v jakém Sovětský svaz, to se dneska falšuje naprosto nezřízeně. Německo, sešněrované versaillským diktátem, změnily v agresívní monstrum i miliardy dolarů a liber. Pro Moskvu byl obchod s Berlínem důležitým zdrojem moderní techniky. Osvojení si nových technologií ostatně pomohlo SSSR porazit německou válečnou mašinerii. Z nacistické ekonomiky neměla Moskva jedinou dividendu. Zato k „demokratickému“ kapitálu proudila i za války, hlavně přes Bank of International Settlements.

Navzdory dezinformacím z mainstreamu, jinak tomu bylo i ve vztahu k poraženému Německu. Západní velmoci zvažovaly atomizaci Německa do mikroskopických státečků, stejně tak totální deindustrializaci země. A někteří „dobrodinci“ dokonce i plošnou sterilizaci Němců. (Viz neuvěřitelná Kaufmanova kniha Germans must perish /USA,1941/, pozn. aut.)

Wehrmacht a SS vyhlazovaly Sovětský svaz, a ne Británii či USA. Moskva však razila nepoměrně humánnější koncepci. Znovu a znovu navrhovala dokonce zachování jednotného Německa. Logicky za podmínky skutečné denacifikace, a ne z velké části fingované denacifikace, a dále také za podmínky opravdové demokratizace. Západní okupační mocnosti na to nepřistoupily ani na jaře 1952, kdy jim to znovu navrhl Stalin. Vrchu nabyl strach, že by země měla blíž k SSSR. Už tehdy to neskrýval ani Adenauer. Bez skrupulí to stojí i v Kissingerových memoárech.

„Vyhnání“ je nactiutrhačný pojem. Přišel s ním Sudetoněmecký landsmanšaft, zakládaný i prokázanými nacisty s krvavou reputací. Z postupimské ani z dokumentace jiných summitů Velké trojky podobný slovník k nalezení není. Transfer většiny německé populace žijící u nás před Mnichovem, ten iniciovala Británie, a ne že ne. Československo se s návrhem ztotožnilo i z ušlechtilých pohnutek, které se dneska zatloukají. Jen tak si totiž mohlo ušetřit gigantický seriál soudních procesů, které by – na základě práva platného už před válkou – musely vynést tisíce hrdelních trestů a nepoměrně víc trestů odnětí svobody, přičemž na desítky let, ba i na doživotí. Skutkové podstatě toho, jak se ke své československé vlasti zachovala drtivá většina německé populace, by jiné řešení odporovalo. Transfer byl projevem velkorysého humanismu, za nějž se sluší zdvořile děkovat, a ne arogantně nadávat.

Otázka kontextová: Ještě, než mohl skončit proces denacifikace, již za čtyři roky od Postupimi se Spolková republika Německo (SRN/dříve NSR) začlenila do NATO, někteří němečtí (hlavně lokální) politici či důstojníci měli v tomto smyslu problematickou minulost. Dá se z toho něco vyvozovat? Jak to, že jedni dělali kariéru, jiní skončili ve vězení s podivným koncem, viz Rudolf Hess...

Krystlík: Pokud chcete, aby obranná aliance [NATO] fungovala, nemůžete do ní začlenit stát zcela okupovaný, kde navíc není jasné, do jakých důsledků půjde denacifikace, která se prakticky dotýkala mnoha nebo téměř všech dospělých, již jen řadovým členstvím v nějaké zločinecké organizaci, a tou byl i Německý červený kříž. Musíte kritéria uvolnit.

Případ Rudolfa Hesse je natolik obsáhlý, hlavně v Česku zhola neznámý, že by bylo třeba mu věnovat místo samostatně. Zde jen zcela stručně. Hitler mezi zářím 1939 a červnem 1941 s alespoň dvěma tucty návrhů se marně snažil o uzavření míru s Velkou Británií. Churchill, veden touhou zničit Německo coby konkurenta ve světovém obchodu, věděl, že nad Německem nezvítězí bez tehdy ještě neutrálních USA. Snažil se co nejrychleji zatáhnout USA do války a držel Hitlera pomocí tajných služeb v přesvědčení, že existuje v Británii skupina, která chce s Hitlerem, až se [tato skupina] dostane k moci, uzavřít mír. Jenže mezitím hynuli na bojištích a při bombardování Britové a vypadalo to, že Británie bez zapojení USA do války pravděpodobně prohraje.

V květnu 1941 odstartoval Hess se svou stíhačkou do Skotska na domluvené jednání o mírové smlouvě. Britové si mysleli, že přiletí emisar, který bude muset dohadovat každý kompromisní krok v jednání s Hitlerem, takže budou moci jednání protahovat, nevěděli, že to bude postavením druhý muž v Říši, který má pravomoc vše na místě sám rozhodnout a podepsat. Hrozilo, že vyjde najevo, jak Churchill oddaloval zbytečně jednání o míru a prodlužováním války způsobil Británii zbytečné lidské a materiální ztráty. Nad Churchillem a jeho vládou najednou visela hrozba soudu a odsouzení. Po ohlášení Hesse rádiem, Britové zhasli světla přistávací dráhy, přerušili rádiové spojení. Hess vylétal benzín a vyskočil padákem.

Skála: Anglosaská okupační správa předávala v roce 1949 moc sestavě, která se osobami se skandální nacistickou minulostí doslova hemžila. Ty škraloupy kupodivu nevadily ani na půdě NATO. Americké „služby“ nepohrdly ani vyvrhely kalibru Reinharda Gehlena. Velel represivní verbeži, specializované na plošné vyvražďování komunistů a komsomolců i dalších příslušníků sovětské moci na okupovaném území. S Gehlenem převzali už předchůdci CIA i stovky jeho podřízených. Z řad jejich agentury, kterou za války rekrutovali na území SSSR, formovali i své „podzemní armády“ třeba na západní Ukrajině a nejen tam.

Jinak – než se to dneska kamufluje –, to bylo i s Rudolfem Hessem. Druhý muž nacistické hierarchie vyrazil do Británie těsně před nacistickým útokem na Sovětský svaz. Dohodnout holport s tou částí britského establishmentu, která se mnichovanské podpory Hitlera nezřekla ani teď. Veškerá britská dokumentace, resp. o tom, co následovalo po jeho přistání, je dodnes předmětem přísného utajení.

Hess zůstal roky posledním vězněm v zařízení, z nějž byli už dlouho předtím propuštěni nacisté, přímo spojení s válečnými zločiny. Pak prý „spáchal sebevraždu“. Vážně? Po desítkách let za mřížemi, kdy se o to nepokusil ani náznakem? Tu verzi odmítají i jeho blízcí příbuzní, kteří s ním hovořili krátce před jeho smrtí. Ve spandavské věznici se právě měnil režim ostrahy. Dosud v ní měla Británie vliv, garantující že Hess si svá tajemství odnese do hrobu. Teď však přicházela právě o tyto záruky. A tak Hess „spáchal sebevraždu“, jak zněla zpráva ve chvíli, kdy to měl Londýn ve Spandau ještě pod kontrolou.

Díky oběma respondentům za rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210720/vyroci-postupimske-konference-a-odsun-nemcu-z-ceskoslovenska-transfer-nebo-vyhnani--15212095.html

úterý 13. července 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (7)

Tomáš Krystlík

NĚMECKÁ VYJEDNÁVÁNÍ S POLSKEM 1938–1939

  Německo muselo mezi válkami překonávat potíže s dopravním tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor, což byl několik desítek kilometrů široký přístup Polska k Baltskému moři na úkor Německa z jihu na sever, který odděloval Východní Prusko od zbytku německého státu. Tranzitní železniční tratě přes polský koridor nebyly v dobrém stavu a Poláci začali v druhé polovině 30. let navíc vyžadovat tranzitní poplatky pouze v polských złotých, jinou měnu neakceptovali. Němci neměli dost deviz, a už vůbec ne złoté. Polsko následkem toho postupně uzavíralo tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu v roce 1939 zbyla do Východního Pruska jen cesta po moři. Vyvstaly velké obtíže s nedostatečnou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, kterému začalo v důsledku toho vbrzku hrozit hospodářské zhroucení. Podle svědectví dvou pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v květnu a červnu 1939 zvláštních jednání v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a jeho následnou anexi. Ze setkání s vedoucím oddělení polského generálního štábu a dalšími důstojníky pořídil Hubert Gladwyn Jebb pamětní spis, ve kterém stálo: „Částečně od něj, částečně od dalších pánů jsem se dověděl, že se zamýšlí začátkem války napadnout Východní Prusko, protože pro Němce bude obtížné provincii posílit dostatečně a včas… V každém případě je všeobecným názorem, že Východní Prusko musí být Polskem anektováno.“
   
  Exkurs. Nebylo to poprvé, kdy se Poláci hodlali zmocnit Východního Pruska a vojensky přepadnout Německo. Takové plány existovaly již za Piłsudského v roce 1933, kdy Polsko bylo zajištěno Polsko-sovětským paktem o neútočení podepsaným 25. 7. 1932 na tři roky. Dokumenty to jednoznačně dokazující byly objeveny Brity až v roce 1958. Německo se svými sto tisíci vojáky oproti dvěma milionům vycvičených polských vojáků představovalo tehdy relativně lehkou kořist. Robert G. Vansittart odhadl, že by válka proti Německu v roce 1933 stála Polsko asi 30 tisíc mrtvých. K válce tehdy nedošlo, protože britská vláda rozhodným způsobem polské válečné plány zavrhla, čímž podpořila Francii, aby je také odmítla. Československý vyslanec ve Varšavě Václav Girsa 10. 5. 1933 sděloval ministerstvu zahraničí v Praze, že mezi polskými důstojníky panuje názor, že válka s Německem je nevyhnutelná a bude vítězná, pokud vypukne ještě v tomto roce, kdy Německo není na válku připraveno a vnitropoliticky je ještě rozpolcené. Takový názor sdílel i maršál Piłsudski, a polský generální štáb nechal do polského koridoru přesunout vojenské jednotky a v dubnu 1933 další k hranici s Německem poblíž Litvy. Zjevným cílem byla anexe Východního Pruska. Válka se měla vést pod egidou „osvobození polských území zpoza německého jha“. Teprve když se francouzská vláda vyjádřila, že polskou akci nepodpoří, změnilo Polsko svou politiku vůči Německu a 26. 1. 1934 s ním podepsalo desetiletý pakt o neútočení.
  
  Danzig, dnes Gdańsk, byl bezprostředně po první světové válce pro Polsko jako přístav životně důležitý, ale po vybudování polského přístavu v Gdyni (Gdingen) ztratil svou důležitost a spíše potřeboval Polsko, než Polsko potřebovalo Danzig. 
  
  Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop v rámci „generálního urovnání všech stávajících třecích ploch mezi Německem a Polskem“ požádal 24. 10. 1938 polského ministra zahraničí Józefa Becka prostřednictvím polského vyslance v Berlíně Józefa Lipského o souhlas se zřízením exteritoriální vícekolejné železniční tratě a dálnice do Východního Pruska, které by dohromady tvořily pás území maximálně jeden kilometr široký přes polský koridor a s připojením území Svobodného města Danzig s přibližně 95 % (podle jiných zdrojů až 97 %) německého obyvatelstva zpět k Německu. Za to nabízelo Německo, co žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených prohranou válkou Polsku. Návrh zněl:
  
> Svobodné město Danzig (Freie Stadt Danzig) se vrátí k Německé říši,
> koridorem (polským přístupem k moři) bude zřízena exteritoriální říšská dálnice patřící Německu, jakož i exteritoriální vícekolejná železniční trať (tzv. dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký napříč polským územním přístupem k moři), 
> Polsko dostane v území Danzigu rovněž exteritoriální silnici nebo dálnici, železnici a volný přístav,
> Polsku bude zaručen odbyt jeho zboží a hospodářská práva na území Danzigu, 
> stávající hranice mezi Polskem a Německem budou uznány za definitivní,
> německo–polská smlouva o neútočení se prodlouží na 25 let,
> obě země připojí ke své smlouvě konzultační doložku,
> společně s Polskem a Maďarskem se bude garantovat nezávislost slovenského státu, přičemž Německá říše se zřekne mocenského přednostního postavení v tomto prostoru,
> Německo podpoří vojensky Polsko v případě jeho napadení ze strany SSSR.
(Hitler později ve svém projevu 29. 4. 1939 uvedl nepodstatně odlišná znění některých výše uvedených bodů z 24. 10. 1938, některé vynechal, a dodal, že polská vláda jeho nabídku odmítla a prohlásila, že je ochotna pouze vyjednávat v otázce nahrazení komisaře Společnosti národů pro Danzig a uvažovat o úlevách pro tranzitní dopravu polským koridorem.)

  Odpověď na návrh z 24. 10. přednesl polský vyslanec Józef Lipski ústně ministru zahraničí Ribbentropovi 19. 11. 1938 v Berlíně: statut Danzigu by se dal nahradit polsko–německou smlouvou, ale zůstal by i nadále svobodným městem v celní unii s Polskem, polské menšině v něm by byla zajištěna všechna hospodářská práva. K otázce exteritoriálního dopravního koridoru neměl Lipski oficiální stanovisko, ale čistě osobně může říci, že „by takové německé přání snad v Polsku nepadlo na neúrodnou půdu“.
  
  Při návštěvě polského ministra zahraničí Józefa Becka v Berlíně 5. 1. 1939 prodiskutoval s ním Hitler i maďarsko–polskou otázku s tím, že Německo nemá za Karpatami své zájmy. K problému Danzigu se Beck vyjádřil podrobněji o den později v Mnichově v rozhovoru s Ribbentropem, že nenalezl řešení, ale že by se muselo Polsko otázkou Svobodného města Danzig zabývat buď tehdy, ztratila-li by Společnost národů zájem na Danzigu a vzdala-li by se svého komisariátu, nebo kdyby vzhledem k novému vývoji v Danzigu muselo Polsko zaujmout stanovisko. Joachim von Ribbentrop vytkl Beckovi špatné zacházení s německou menšinou v Polsku. 
  
  Ani další schůzka Ribbentropa s Beckem 26. 1. 1939 ve Varšavě nic nového v otázce Danzigu nepřinesla, Ribbentrop opět vznesl námitky proti způsobu zacházení s německou menšinou. Beck se netajil, že Polsko má aspirace namířené proti sovětské Ukrajině.
  
  Gerd Schultze-Rhonhof uvádí, že již v lednu 1939 francouzský ministerský předseda Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet Varšavu nabádali, aby „kategoricky záporně odpovídala na požadavky jistých sousedů“. Roosevelt a Chamberlain též naléhali na Polsko, aby Německu neustupovalo. Důvody, proč tak činili, nejsou dodnes známy.
  
  Poláci na německé návrhy nepřistoupili. Důvěřovali ve svou sílu, pohrdajíce českou měkkostí vůči Německu v roce 1938, nehodlali ustoupit ani o píď, což považovali za správnou metodu v jednání s Německem. Nebudou spolupracovat se SSSR proti Německu, ale také ne s Německem proti SSSR. Pohlíželi na sebe jako na velmoc, ale zapomněli, že polský stát vznikl z vůle Dohody po porážce všech států, kterým polská území do té doby patřila: Rakouska, Ruska a Německa. Nyní se cítili být v pozici, že si mohou vybrat mezi Německem a SSSR. Spolupráci s Německem bránil v podstatě jen problém Danzigu (Gdańska), které chtělo Německo vyřešit a Beck z výše uvedených důvodů jej naopak ponechával nevyřešen. Poláci ignorovali, k čemu se zavázali bilaterální mezinárodní tzv. arbitrážní smlouvou uzavřenou v říjnu 1925 v Locarnu, že budou s Německem jednat o všech sporných otázkách. Stejně jako předtím Češi.
  
  Polsko nabylo dojmu, že pomocí svých spojenců, Velké Británie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídilo 23. 3. 1939, den po připojení území Memelu k Německu (Memelland, Memelgebiet, Klaipedos kraštas, území podle Versailleské smlouvy odebrané Německu a svěřené Společnosti národů, přičemž administrativu vykonávala Francie, v roce 1923 obsazeno litevských vojskem a přičleněno k Litvě, po plebiscitu předáno 22. 3. 1939 Německu), částečnou mobilizaci polských branných sil – povoláno bylo 330 tisíc záložníků, velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Polská tajná služba byla 22. 3. přesvědčena, že Německo 28. 3. přepadne Polsko. Německo ale nemobilizovalo, neposlalo svá vojska do pole. O pět dní později táž tajná služba hlásila, že v Danzigu 1. 4. 1939 vypukne německý protipolský puč. Někteří historici hrozbu puče v Danzigu uvádějí za důvod polské mobilizace, zcela ale ignorujíce, že mobilizace časově předcházela hlášení polské tajné služby.
  
  V ulicích polských měst byly vylepovány plakáty s obrázky a nápisy „Vzhůru na Berlín!“ Polské divize zaujaly bojové pozice na hranicích s Danzigem a Východním Pruskem, čímž Polsko jednostranně porušilo Německo–polský pakt o neútočení z 26. 1. 1934, kde stálo: „Pro sporné otázky, které by se nedaly urovnat přímými jednáními, budou (obě strany)… hledat řešení… mírovými prostředky… Za žádných okolností nepřikročí při řešení takových sporných otázek k použití síly.“ 
  
  Němci vzali polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě opatření přímo na hranici nic nepodnikli; Berlín nechtěl ohrozit svá v té době probíhající a nepřerušená diplomatická vyjednávání s Varšavou. Od roku 1892 se mobilizace nicméně považovala za casus belli, přímý válečný akt bez oficiálního vypovězení války. 25. 3. vydává Hitler směrnici: „Führer si nepřeje řešit otázku Danzigu silou. Nepřeje si tím vehnat Polsko do náručí Británie. O eventuálním vojenském obsazení Danzigu lze uvažovat jen tehdy, když L(ipski) dá najevo, že polská vláda nedokáže dobrovolné postoupení Danzigu zdůvodnit vlastnímu lidu a že fait accompli by jim rozhodnutí ulehčil.“ 
  
  Polská vláda 26. 3. 1939, tři dny po zahájení polské částečné mobilizace, německou nabídku z 24. 10. 1938 definitivně zamítla s tím, „že jakékoliv další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem.“ Ministr zahraničí Józef Beck 28. 3. rozšířil tento casus belli i na případ, kdyby se Německo jednostranně pokusilo jen změnit statut Svobodného města Danzigu (sic). 3. 4. 1939 dává Hitler pokyn pro zpracování plánů pro operaci Bílý (Fall Weiß), pro přepad Polska těmito slovy: „Politické vedení považuje za svůj úkol Polsko pokud možno… izolovat, to znamená omezit válku na Polsko.“ 28. 4. 1939 vypovídá Německo Německo–polský pakt o neútočení, kvůli tomu, že Polsko ji mobilizací 23. 3. a pohrůžkou války 26. 3. porušilo. 
  
  V roce 1938 proběhla v Polsku pozemková reforma, v jejímž rámci nesměli polští Němci v pásmu 30 km od hranic s Německem vlastnit půdu. Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Koncem února 1939 začaly bojkot podniků a obchodů německy mluvících obyvatel a demonstrace proti německé menšině v Polsku, které končily výtržnostmi – na ulicích byli Němci uráženi a biti. Polské davy chtěly přivtělení Danzigu a Königsbergu (Královce ve Východním Prusku, dnes Kaliningradu) k Polsku a vyhnání polských Němců ze země. 
  
  Ministr zahraničí Józef Beck pronesl 5. 5. 1939 v polském Sejmu provokační projev, v němž zatajil Německem nabízenou záruku dosavadních hranic, a tím násilnosti ještě vystupňoval, což stálo životy polských Němců. Při útěcích Němců před násilím do Říše po nich na hranicích Poláci stříleli. Podle statistik německého ministerstva vnitra bylo do 21. 9. 1939 umístěno v táborech pro uprchlíky na 70 tisíc německých běženců z Polska. Do toho nebyly započteny osoby, kterým se zdařil útěk na území Danzigu a osoby, které se do táborů nedostavily a nalezly přístřeší u známých a příbuzných v Německu. Jiný údaj hovoří o 76 tisících Němců uniklých do Německa a o 18 tisících do oblasti Danzigu. Tyto údaje můžeme na rozdíl od propagandisticky zveličených počtů sudetoněmeckých uprchlíků z ČSR do Německa během krize v roce 1938, o jejichž počtech referoval bez patřičných oficiálních podkladů německý tisk, pokládat za poněkud věrohodnější, protože vznikly úřední sumarizací údajů složek německého ministerstva vnitra. 
  
  V polském tisku se začaly objevovat požadavky, že ne Odra, nýbrž Labe bude budoucí západní hranicí Polska, a tvrzení, že Berlín není město německé, nýbrž „staré slovanské a polské sídliště“. V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Edward Rydz-Śmigły v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ Jeho výroku prezentujícího polské válečné tužby si všiml západoevropský tisk a zveřejnil ho, ve Velké Británii například Daily Mail 6. 8. 1939. Rydz-Śmigły se též již v březnu 1939 nechal dopředu zvěčnit zvěčnit na olejomalbě v pozici vítězného vojevůdce na koni před Braniborskou branou v Berlíně. (Avšak po zářijovém válečném debaklu se sám degradoval na vojína.)
  
  V posledních týdnech před vypuknutím války se polské protiletadlové jednotky několikrát snažily sestřelit civilní letadla Lufthansy na lince Berlín–Královec (Königsberg), docházelo k přestřelkám na hranicích s mrtvými a raněnými, vypalování statků v Německu poblíž polsko–německých hranic i nadále pokračovalo. 
  
  Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko–sovětské válce v roce 1920 Polsku přepustit. 
  
  Poznámka. Poláci zacházeli s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci, Rusíny a židy v polském státě nevlídně, kdo promluvil na veřejnosti jinak než polsky, mohl se dostat do vězení. Tak si etničtí Poláci tvořící 69% podíl obyvatel ve státě stihli mezi válkami popudit proti sobě zbytek jinojazyčných obyvatel v zemi. Poláci se z toho poučili a po druhé světové válce se, na rozdíl od Čechů, odvrátili od nevábného modelu národního státu.
  
  Dalším, ještě silnějším sovětským motivem, byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka Evropu silně rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud komunismus v Evropě nezvítězí sám od sebe, převálcuje ji pak, rozvrácenou válkou, snadno Rudá armáda, a nastolí jej sama. 
  
  Jak píše historik Toman Brod, objevila se již v červnu 1939 (sic) v českém ilegálním tisku prognóza ohlašující, že Sovětský svaz sice tvrdě naléhá na Anglii, ale nepřistoupí-li Britové na dohodu, spojí se Rusko s Německem, odejmou společně Anglii a Francii kolonie, rozdělí mezi sebe Polsko, Sovětský svaz si přivtělí Besarábii, zatímco zbytek Rumunska přenechá Německu. Nezůstalo jen u této kombinace, jiný leták z téže doby předvídal i „nové dělení Evropy“, Polsko totiž si mělo za odstoupená východní území vzít náhradou kus Německa „až za Odru“ a „severní Prusko“ (zřejmě míněna část Východního Pruska na sever od polského území). Pomineme-li detaily, tak se to téměř dokonale shoduje s pozdějšími událostmi. 
  
  Hitler měl smůlu, že v polských politicích narazil na hazardní hráče stejného ražení. Doplatila na to celá Evropa. Poláci hráli va banque, protože by si jinak neuchovali iluzi o postavení svého státu coby velmoci. Střízliví politici by kapitulovali po zvážení nebezpečí, která Polsku hrozila, zejména zvážila-li by se nedostatečnost jeho zdrojů: na jedné straně jako nepřítel Německo, na straně druhé SSSR a daleko dva neochotní spojenci připravení s Hitlerem uzavřít kompromis, navíc z geografického hlediska bez možnosti poskytnout Polsku účinnou pomoc. Poláci nevyužili bez zbytku ani to, co mohli. Vojenský výcvik neměla ani polovina mužů schopných vojenské služby, záložníci si nemohli být jisti, zda pro ně vybude výzbroj a výstroj. Polsko mělo 250 bojových letadel a jeden tankový prapor. Polákům bylo jasné, že každý jejich vstřícnější tah bude spojen s ústupky v otázce Danzigu, ale ještě více se obávali možnosti, že jakmile začnou vyjednávat, tak Francie a Velká Británie ustoupí v otázce Danzigu Německu. Takže nevyšli Německu v ničem vstříc.


https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-7/
  

neděle 4. července 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (6)

Tomáš Krystlík


OSTUDA V ÉVIANU

  Že z českých zemí, Německa a poté z okupované Evropy neemigroval větší počet židů a německých politických uprchlíků, mělo svou příčinu hlavně v neochotě cílových států přijímat uprchlíky, později i ve vypuknuvší válce. Od 6. 7. do 15. 7. 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32 států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko obeslaly konferenci svými pozorovateli. 

  

  Exkurs. Následkem anšlusu (Anschluß, připojení) Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938, tedy několik měsíců před konáním konference v Évianu, zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (podle jiného odhadu 12 000) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (sic). Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

  

  V Évianu se jednalo se o zemích a oblastech, které by židy a politické uprchlíky z Německa přijaly, o Angole, Birobidžanu, Madagaskaru. Velká Británie jejich imigraci do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo. Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů; Rafael Trujillo koupil pro ně území zvící 100 km2 (podle jiných zdrojů jim daroval ze svého majetku 110 km2), ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600 (jiné zdroje udávají 800), z nichž většina po čase putovala dále do USA. Spojené státy měly již v předchozích letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně 27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v předchozích letech.

  

  Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 RM (sic) na osobu. Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a požadavek odmítla.

  

  Jediným konkrétnějším výsledkem konference bylo zřízení Intergovernmental Committee on Refugees (Mezivládní uprchlický výbor), zvaného též Comité d'Évian (Évianský výbor), který se měl starat o kooperaci s Německem při vystěhovávání odpůrců německého režimu a židů. Německo však spolupráci s výborem odmítlo a jeho činnost byla v následujících letech silně omezena neochotou států, členů Společnosti národů, přijímat převážně židovské uprchlíky.

  

  Fatálním činem évianské konference bylo přijetí deklarace na návrh Francie, že žádný z účastníků „neupírá německé vládě absolutní právo užít vůči některým ze svých příslušníků opatření spadající do její suverenity“, čímž se otevřela cesta ke Křišťálové noci a diskriminaci židů.

  

  Po odstoupení československých území Německu se uvolila Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. Č-SR jim uhradila cestu. Austrálie se vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti měsících vrátili zpět, již do protektorátu. Později většina z nich zahynula.

  

  Ve skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi 12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství. 15 tisíc židů (podle jiných zdrojů 20 nebo jen 10 tisíc) našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí. 

  

  V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal židy z Německa a jemu připadlé části části Polska, SSSR odmítl. Když Wehrmacht v roce 1940 dobyl západní Evropu, padlo Německu do rukou na 30 tisíc z Německa se vystěhovavších židů. S německými, rakouskými, českými a polskými židy se jednalo o circa dva miliony osob. Byli shromažďováni v ghettech, například v Terezíně, Łódźi a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení. Po pádu Francie už přicházel pro vystěhování v úvahu Madagaskar, ale nacistické Německo přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich přesun do oblastí na východ od Německé říše.


POLSKÉ ÚZEMNÍ PŘEDSTAVY

  Podle polských představ se měl polský stát, zvaný též Międzymorze (Intermarium, Mezimoří, též Trójmorze, Třímoří), rozprostírat souvisle od moře k moři, od Baltského k Černému a Jaderskému, další variantou byla federace složená buď z Polska, Běloruska, Ukrajiny, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska pod polským vedením, nebo z Polska, Československa, Maďarska, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Bulharska a Rumunska taktéž pod polským vedením. To byly varianty umírněnější. Velkolepější verze zahrnovala Polsko včetně celého Německa i Alsaskem a Lotrinskem, celé Dánsko, Norsko, Švédsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, všechny země Předlitavska (rakouské země včetně dnešního Slovinska, české země, Halič, Bukovinu, Rakouské přímoří a přibližně polovinu Dalmácie), část Uherska v rozsahu dnešního Slovenska, Podkarpatskou Rus, část dnešního severního Maďarska, severozápadní část Chorvatska a přístav Fiume (Rijeka), dále souvislou přímořskou část Rumunska, Bulharska, Řecka až po Soluň (Thessaloniki) včetně, k tomu celou evropskou část dnešního Turecka a kus jeho asijské části až po Izmir (Smyrna) včetně, celé evropské Rusko až po Ural a Kavkaz včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a kavkazských republik.

  

  V Gazetě Gdańsk se 9. 10. 1925 psalo: „Polsko musí trvat na tom, že bez Královce (Königsberg, dnes Kaliningrad) a celého Východního Pruska nemůže existovat. Musíme nyní v Locarnu požadovat, aby celé Východní Prusko bylo zlikvidováno. Může obdržet autonomii pod polskou svrchovaností. Pak koridor (pás území několik desítek kilometrů široký vedoucí z vnitrozemí k moři přidělený Polsku na úkor Německa) přestane existovat. Pokud se to vše nestane mírovou cestou, pak dojde k druhé bitvě u Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili řád německých rytířů, též nazývaná bitva u Tannenbergu) a všechny země se jistě rády vrátí do klína milované vlasti.“

  

  Důstojník generálního štábu Henryk Bagiński definoval v knize vydané v roce 1927 ve Varšavě a vyznamenané Polskou komisí pro mezinárodní intelektuální spolupráci hlavní cíle polské zahraniční politiky – anexi Gdańska (Danzigu), Východního Pruska a velké části Slezska – a dodal: „Mír v Evropě nezavládne, dokud polské země nebudou zcela vráceny Polsku, dokud název Prusko, název podle dnes již neexistujícího národa, nebude vymazán z mapy Evropy, dokud Němci nepřeloží svoje hlavní město z Berlína dále na západ k bývalému hlavnímu městu Magdeburku na Labi nebo do Merseburgu na Sále (Saale)… a dokud nepřestanou snít o korekci hranic na východě.“ 

  

  V roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, časopis blízký polské vládě: „Jsme si vědomi, že válce mezi Polskem a Německem nelze zabránit. Musíme se na tuto válku energicky a systematicky připravit. Dnešní generace uvidí, že nové vítězství u Grunwaldu bude zapsáno do historie. Tuto bitvu u Grunwaldu povedeme v předměstích Berlína. Naším nejvyšším cílem je Polsko s hranicemi na Odře na západě, na Nise v Lužici a Prusko od Pregoly (řeka v blízkosti Královce, Königsbergu, Pregel) až po Sprévu (Spree). V této válce se nebudou brát vojáci do zajetí, nebude místo pro humanitární cítění. Celý svět překvapíme svou válkou proti Německu.“

  

  Polský týdeník Naród w walce 20. 7. 1939 zcela otevřeně požadoval: „Gdańsk musí zůstat polský a Německo musí být donuceno odstoupit prostor Východního Pruska bez obyvatelstva Polsku.“ Polský časopis Nasza przyszłość (Naše budoucnost) požadoval v létě 1939 vznik polsko–japonské hranice na Uralu.

  

  Někteří britští politici měli jinou, geopoliticky reálnější představu. Například lord Lothian, pozdější britský vyslanec ve Washingtonu, ve své řeči 29. 6. 1937 v Chatham House v Londýně prohlásil: „Pokud uplatníme princip sebeurčení národů ve prospěch Německa stejným způsobem, jak byl v jeho neprospěch použit ve Versailleské smlouvě, bude výsledkem: (1) sloučení Rakouska s Německem, (2) včlenění Sudetoněmců, Danzigu a pravděpodobně i Memelu do Německé říše, (3) určitá urovnání s Polskem ve Slezsku a v (polském) koridoru.



https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-6/

  


sobota 3. července 2021

Před 74 lety ČSSR odmítlo Marshallův plán. Měli jsme přijmout, neměli jsme poslouchat SSSR?

Vladimír Franta

Harry Truman v doktríně řekl (1947): „Semena totalitních režimů jsou živena utrpením a nedostatkem. Šíří se a rostou ve zlé půdě chudoby a svárů...“ Kde USA po válce investovaly, tam dnes vojenské základny. SSSR se po válce z ČSR stáhl… Měli jsme si nechat od USA zaplatit novou identitu, jako Němci? Ptáme se publicisty a novináře Tomáše Krystlíka.

Roku 1947 se poválečná ekonomika dostala do krize. Zasažena byla např. Itálie a Británii. Během války vzrostla prestiž komunistů (díky úspěšnému protinacistickému odboji), dělo se tak ve zmíněných zemích, ale i ve Francii či Řecku atd. Mínily proto USA svou pomoc Evropě ve formě Marshallova plánu altruisticky, nebo se nabídkou na obnovu Evropy snažily zastavit proces, kdy hrozilo, že v některých státech mocensky posílí právě komunisté?

Tomáš Krystlík: Oboje platí. Spojené státy měly zboží k rozdávání (válka nezasáhla USA, výroba běžela na plné obrátky, pozn. aut.). Samy by to nespotřebovaly. Spojené státy v rámci Trumanovy doktríny (od 12. 3. 1947 koncepce zahraniční politiky USA spočívající v zadržování sovětského bolševismu, přičemž všude na světě) poskytly nejdříve hospodářskou pomoc Turecku a Řecku.

Na jaře 1947 byli komunisté vytlačeni z francouzské a italské vlády a USA ohlásily Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím. (pozn.: prof. Ivo Budil Sputniku telefonicky sdělil, že USA měly skutečně díky válce takový ekonomický přebytek, že hrozilo „přehřátí“ ekonomiky. Upotřebit zboží v rámci Marshallova plánu se tedy hodilo, a také Evropě pomohlo. Zajímavé, že kvůli strukturálním záležitostem Británie, která dostala největší krajíc, možností Plánu cele nevyužila…)

Pak že USA do chodu cizích zemí nezasahují. Proč rostla prestiž komunistů, dokonce na půdě USA? Neměla Amerika svou pomoc začít daleko dříve, třeba nějakým způsobem ještě za války? Jak významné byly dodávky UNRRA?

Socialismy všeho druhu – tedy i sovětský bolševismus a zejména nacismus – byly všude mezi válkami v oblibě; sám prezident USA F. D. Roosevelt byl radikální socialista. USA nemohly během války do obsazených zemí nacisty přece nic dodávat (jiný názor viz kniha Dušana Rovenského Zákulisí velké války, pozn. aut.).

Ekonomicky vzato: v roce 1945 představovaly dodávky UNRRA do Československa trojnásobek veškerého vývozu z ČSR. To vše při zmodernizovaném a prakticky neporušeném československém průmyslu. Ještě v roce 1947 tyto dodávky činily 70 % veškerého dovozu. V podstatě to ukazuje na neefektivitu československého hospodářství…

Obával se SSSR oprávněně, že jej USA chtěly připravit o válečné reparace? Nebyl to totiž SSSR, kdo trval na rozbití Německa…Jan Masaryk by plán obnovy uvítal v případě, pokud by dotyčná pomoc politicky nerozdělila Evropu, rovněž si nepřál pošramotit vztahy s SSSR…

V Evropě měla Rudá armáda dvojnásobnou převahu nad angloamerickými vojsky. Jak by Amerika měla připravit SSSR o reparace?

Pokud by se Německo rozdrobilo, nebyl by nástupnický stát (jako že nakonec nebyl), a tudíž žádné reparace pro SSSR…

Stalin nechtěl rozbití Německa na menší útvary, než byly okupační zóny, protože se nevzdal plánu, že v západní Evropě nastolí Rudá armáda – někdy v budoucnu – bolševismus. A k tomu potřeboval alespoň formálně celý německý stát. Marshallův plán nerozděloval Evropu, to Sovětský svaz svou nelibostí vůči němu Evropu rozdělil.

Kde USA získaly tak ohromné prostředky, aby mohly začít Evropě pomáhat finančně?

Zbraně jsou spotřební zboží (ničí se válkou, morálně zastarávají), nemají dlouhou životnost, takže stát, který zbrojí (vyrábí převážně „spotřební“ zboží), ekonomicky sílí. Z tohoto titulu si nemyslím, že měl pravdu Che Guevara, když říkal: „Ještě více Vietnamů (válek ve Vietnamu) a USA se ekonomicky zničí.“

V Praze se o Marshallovu plánu jednalo, pro jeden americký dokumentární film doktor Antonín Sum, tehdejší pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČSR, připomněl, že 1/3 vlády byli komunisté, prý se vyjadřovali k věci nejprve pozitivně. V jiných zdrojích čteme, že v roce 1947 státní tajemník Clementis chtěl vyčkat na vyjádření Sovětů… Později si Stalin zavolal na kobereček tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda…

V Marshallově plánu, týkajícím se poválečné obnovy, spatřovala Moskva potvrzení, že se USA budou i nadále angažovat v Evropě a zaplní mocenské vakuum vzniklé oslabením Velké Británie a Francie, kam Moskva hodlala sama svým vlivem expandovat. Bylo však také jasné, že v západní Evropě podlehne Spojeným státům, protože není schopna obdobnou hospodářskou pomoc poskytnout.

Pomoc by se byla mohla vztahovat i na SSSR (bylo mu to nabídnuto, za války SSSR čerpal zboží z Lend Leasu, pozn. aut.), neboť Marshall prohlásil, že plán zahrnuje celou Evropu, resp. západně od Asie, tedy včetně SSSR. (Dle prof. Iva Budila, jak řekl Sputniku, Marshallův plán nebyl nabídnut Španělsku, pozn.). V červenci 1947 Stalin československé vládní delegaci v Moskvě nicméně nastínil, že Marshallův plán může znamenat „pokus o izolaci SSSR“, takže československou účast v projektu považuje za čin namířený proti SSSR… Sovětský vůdce dal na srozuměnou, že na přijetí nebo odmítnutí Marshallova plánu „závisí sovětsko – československé přátelství“.

Účast Československa na konferenci o Marshallově plánu v Paříži by se Sovětům příčila. Podle svědectví člena delegace, generálního tajemníka ministerstva zahraničí Arnošta Heidricha: „Stalin označil za cíl nynější sovětské politiky dostat Američany z Evropy a Asie… Marshallův plán je pro Spojené státy jen prostředkem, jak upevnit svůj politický a hospodářský vliv v Evropě…“

Z toho by vyplývalo, že Československo se na samém úsvitu moci komunistů rozhodlo, že americkým zájmům naproti nepůjde. Sovětský svaz počítal s tím, že kdyby moc Američanů v poválečné Evropě polevila, Francie i Británie by se octly v určité osamocenosti, což by naopak konvenovalo záměrům Sovětského svazu, který v těch časech usiloval o projekci svého vlivu i směrem západním.

Nabídl nakonec Sovětský svaz Československu nějakou alternativu Marshallova plánu?

Nikoliv. Nebyl s to.

Díky za rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210702/pred-74-lety-cssr-odmitlo-marshalluv-plan-meli-jsme-prijmout-nemeli-jsme-poslouchat-sssr-15035560.html


úterý 29. června 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (5)

Tomáš Krystlík

SNAHY O ZLEPŠENÍ POSTAVENÍ NĚMECKA

16. dubna 1922 uzavřelo sovětské Rusko s Německem smlouvu v italském Rapallu, oba státy plně obnovily vzájemné diplomatické a konzulární styky. V tajném dodatku k této smlouvě se Rusko zavázalo k dodávkám zbraní pro německou armádu a k poskytování výcvikových prostor pro ni na svém území. Důsledkem smlouvy byla i velmi účinná úvěrová politika pro SSSR, například v únoru 1926 schválila německá vláda dlouhodobý úvěr pro SSSR ve výši 300 milionů marek, za který ručila do výše 60 %. V době, kdy světová hospodářská krize ničila národní ekonomiky, těžilo sovětské Rusko z faktu, že se na ně nevztahovaly zákony světového trhu; počátek světové hospodářské krize se shoduje se zahájením masivní industrializace SSSR. Sovětský trh se stal velmi atraktivním, pro investice v SSSR bylo možné získat výhodné úvěry nejen v Evropě, nýbrž i v USA, inženýři, specialisté a kvalifikované síly se do Ruska přímo hrnuli. Více než 75 % všech zařízení, které SSSR v roce 1932 instaloval, pocházely z dovozu; největší část z Německa. Hitler po svém nástupu k moci v lednu 1933 ukončil výcvik německých jednotek v SSSR a objem sovětsko–německého obchodu prudce poklesl. V dodávkách zařízení do SSSR nahradily Německo hlavně Spojené státy.

Zatímco v roce 1923 představovala německá produkce pouze 65 % objemu z roku 1913, v roce 1927 to bylo již 122 %. Dva plány (Dawesův a Youngův) za velkého žehrání Francouzů snížily objem reparací na reálnější úroveň, nicméně Němci za velké hospodářské krize v třicátých letech oznámili, že nejsou schopni pokračovat ve splácení. Moratorium prezidenta USA Herberta Hoovera v roce 1931 přerušilo splácení reparací na dvanáct měsíců. V roce 1932 na konferenci v Lausanne se stanovilo, že zbytek reparací ve výši tří miliard zlatých říšských marek má být splacen jednorázově. Toho Německo schopno nebylo a každý rok si úspěšně vyjednalo odklad. Málo se ví, že Německo si již ve 20. letech minulého století vypůjčilo od soukromých amerických investorů (a nesplácelo) více, než zaplatilo na reparacích. I Komunistická strana Německa (KPD) měla ve svém programu zrušení podmínek Versailleské smlouvy. Stranický list Die Rote Fahne z 24. 8. 1930 psal: „Slavnostně prohlašujeme, že v případě našeho uchopení moci budou všechny povinnosti vyplývající z versailleského míru prohlášeny za neplatné.“ 

Po druhé světové válce, v roce 1953, začala Spolková republika Německo podle uzavřené londýnské dohody o dluzích splácet svůj podíl v dosud nezaplacených reparacích Německé říše po první světové válce, v roce 1990 přibrala k tomu i podíl Německé demokratické republiky, aby v roce 2010 ony reparace i s úroky plně splatila.

Většina lidí si dodnes nepřipouští, že stát vyrábějící pro spotřebu, i když si obyvatelstvo musí utahovat opasky, ekonomicky sílí, tedy i Německo, protože reparační dodávky s výjimkou surovin byly určitou formou okamžité spotřeby. Mnozí čtenáři si snad vzpomenou na z ekonomického hlediska zcela mylnou tezi Ernesta Che Guevary, že „ještě více Vietnamů (myšlena vietnamská válka 1955–1975) ekonomicky zničí USA“. Do kategorie zboží brzké spotřeby patří totiž i zbraně. Zbraně se zničí buď použitím ve válce, nebo během relativně krátké doby morálně zastarají a je nutné je vyměnit za modernější. Zbrojením, tedy výrobou pro spotřebu, stát ekonomicky sílí. Zcela opačně, než se domníval Guevara.

Německo bylo od roku 1927 až do začátku roku 1935 prakticky odzbrojeno – nemělo tanky, letadla, těžká děla, vycvičené zálohy. Podle zkušeností trvalo tehdy obvykle až deset let, než se stát vyzbrojí, z čehož vycházeli i Hitler a Mussolini, když předpokládali ve svých úvahách, že osudovým rokem, kdy budou obě jejich země dostatečně vyzbrojeny, bude rok 1943. Jenže nikdo z rozhodujících evropských politiků nekalkuloval s tím, že Hitler je hazardní hráč, který bluffuje a dokáže i s nedostatečnými ozbrojenými silami oklamat protivníka – viz obsazení demilitarizovaného Porýní, přepadení Polska, a to dokonce při značně omezených výdajích na zbrojení.

Němečtí národní socialisté byli známi svým odporem k židům a církvím, přesvědčením, že socialismus se dá účinně budovat jen na národním principu, kapitalismus ani církve neměly být ušetřeny. K likvidaci církví a kapitalistů se němečtí nacisté nedostali, kdežto s diskriminací svých politických odpůrců a židů začali prakticky hned po převzetí moci 30. 1. 1933. Za židy byli jimi považováni i konvertité a bezvěrci, šlo o rasu. Přísně vzato se lidé podle nacistů dělili na rasy, jen židé byli „rasovým nic“, „opakem rasy“.   

Nastoupivší německá národně socialistická vláda se snažila židy segregovat, zbavit majetku, přinutit je k odchodu ze země. V září 1935 byly vydány diskriminační rasové, tzv. norimberské zákony. Začátkem března 1938 ještě před anšlusem Rakouska byl Adolf Eichmann pověřen shromažďováním podkladů pro „zahraničně politické řešení židovské otázky“. O způsobu konečného řešení se rozhodlo až v průběhu války, v lednu 1942. Do onoho rozhodnutí se shromažďovalo židovské obyvatelstvo v ghettech. 

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie nakonec ani polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině. V roce 1938 Polsko alespoň zamezilo návratu svých občanů židovského původu z Německa zpět do země.

Vláda nacionálních socialistů oddělila říšskou marku od zlatého standardu a začala s hospodářskými reformami. Byly úspěšné. Začátkem roku 1933 při nástupu nacistů k moci bylo v Německu přes šest milionů nezaměstnaných, v roce 1936 byla dosažena plná zaměstnanost. Třetí říše uzavřela se 26 zeměmi v jihovýchodní Evropě a v Jižní Americe, které měly obdobný nedostatek deviz jako Německo, smlouvy o výměnném obchodu bez nutnosti platit za zboží (barter). V roce 1932 exportovalo Německo zboží za 241 milionů říšských marek, v roce 1937 již za 663 milionů RM.

Rozvinula se stavba dálnic. Na asfalt chyběly Německu devizy, proto se dálnice stavěly z betonových tvárnic, vyráběných z domácích surovin. Výrobce lidového automobilu Volkswagen (VW) potřeboval pneumatiky, ale kaučuk byl jen za devizy, vynalezl se tedy polymerizační proces umožňující výrobu kaučuku z uhlí. Auta potřebovala benzín, ropa byla taktéž jen za devizy, proto byl i benzín získáván z uhlí. Problémy byly i s oblečením, chyběly devizy na nákup bavlny. Problém vyřešil vynález umělých vláken, která se míchala s bavlněnými a vlněnými. Během čtyř let se postavilo milion a půl obytných domů, přičemž nájemné bytu v nich nesmělo překročit osminu průměrné mzdy dělníka. Půjčky mladým manželům se umořovaly při každém dítěti čtvrtinou půjčené částky s odůvodněním, že rodiče půjčku vracejí státu ve formě daní obsažených ve zboží kupovaném pro své děti.

Zajímavou exportní strategii vypracoval finančník Hjalmar Schacht. V druhé polovině 30. let začalo Německo vykupovat za relativně vysoké ceny zemědělské přebytky a suroviny od východoevropských států, též od Jugoslávie a Rumunska, s podmínkou, že získaný peníz použijí na nákup německého zboží. Tím ztratila Malá dohoda zcela smysl. V roce 1938 uzavřelo Německo smlouvu s Rumunskem, podle které mělo Německo přednostní odkupní právo na veškerou z Rumunska exportovanou ropu.

18. 6. 1935 povoluje britská vláda Německu smluvně a v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou vybudovat loďstvo ve výši 35 % výtlaku loďstva britského a 100 % v ponorkách.

1. 3. 1935 připadlo Sársko po lednovém plebiscitu pod dohledem Společnosti národů opět Německu. Versailleská smlouva platící od 21. 1. 1920 svěřila Sársko na dobu 15 let pod správu Společnosti národů. Hitler před jeho konáním navrhl Francii smlouvu o navrácení Sárska k Německu s tím, že surovinové bohatství země budou využívat i nadále Francouzi. Ti si byli tak jisti, že Sársko po plebiscitu zůstane Francii, že odmítli. Ale 90,8 % odevzdaných hlasů bylo pro připojení se k Německu, 0,4 % k Francii, 8,8 % obyvatel Sárska chtělo samostatnost. Na základě toho přednesl Hitler v Reichstagu vládní prohlášení, ve kterém se slavnostně za Německo zřekl nároku na Alsasko a Lotrinsko a prohlásil německo–francouzské hranice po návratu Sárska do Německa za definitivní.


ZVĚTŠENÍ NĚMECKÉHO ŽIVOTNÍHO PROSTORU

V 90. letech 19. století Německo začalo soupeřit s Velkou Británií, vrhalo miliony marek do stavby bitevních lodí, které by v době války udržely trasy do německých kolonií průjezdné. Soutěžení bylo finančně velmi zatěžující, takže Karl Haushofer, začínající formulovat zásady německé geografické politiky (pozdější profesor geopolitiky radící Hitlerovi, studoval u něj po první světové válce i Rudolf Heß), přišel na nápad změny pravidel, tj. vzdát se zámořských kolonií a vybudovat německé impérium na pevnině absorbováním etnických germánských skupin mimo dosavadní hranice Německé říše spolu s dostatečným územím. Obrovské budoucí impérium se mělo táhnout za příznivých okolností od Severního moře až po Pacifik. Haushofer při svých úvahách sice nezdůrazňoval skutečnost, že většina území na Východě patřila v té době Rusku, předpokládal však, že rozšíření německého impéria nastane výhradně mírovými prostředky (sic) a to během asi sta let. 

Klíčové bylo získání půdy pro výrobu potravin, protože intenzifikace zemědělství byla tehdy v úplných počátcích, pokud se dalo vůbec o ní hovořit, takže cesta ke spolehlivému dostatku jídla při přibývání obyvatelstva státu byla extenzivní, cestou získávání nového zemědělské půdy. 

Volání po rozšíření životního prostoru, Lebensraumu, zesílilo během první světové války a po ní. Značný vliv měla i skutečnost, že Německo ztratilo v první světové válce značnou část svého území. Fritz Fischer shrnul ve své práci z roku 1961 tehdejší německé cíle týkající se životního prostoru: Belgii dostat pod německou kontrolu, francouzská železnorudná ložiska anektovat, Ukrajinu a území po první světové válce vzniklého Polska připojit k Německu a vyčistit je od neněmeckého obyvatelstva. 

Málo se uvádí, že myšlenka rozšíření životního prostoru vůbec nepocházela od německých nacionálních socialistů, Hitler ji pouze převzal a modifikoval. Na rozdíl od představ německých zastánců rozšíření životního prostoru zamýšlel si s Velkou Británií smírně rozdělit světovládu, ponechat Němce v Jižním Tyrolsku Itálii, aby v ní získal spojence v oblasti Středozemního moře, odmítl představu výmarské republiky, aby se zavržené státy, Německo a Rusko spojily na účet Polska a zcela v rozporu s politikou výmarského státu uzavřel 26. 1. 1934 s Polskem desetiletý pakt o neútočení. Tím omezil politický vliv Francie v Polsku. Stejně jako Haushofer nejevil zájem o zámořské kolonie ani o jejich opětovné získání. Byl přesvědčen o nutnosti expanze do širšího „německého východu“, který si ve středověku Němci podmanili a osídlili, aby pak byli odtud vytlačeni Slovany. Oproti Haushoferovým tezím omezil budoucí růst Německé říše na východ Irákem a pohořím Uralu, coby přirozeným nárazníkem mezi Říší a Asií, a zcela se vzdal jejího rozšíření západním směrem, kde by německá expanze mohla kolidovat se zájmy britskými. V knize Mein Kampf se Hitler věnoval Lebensraumu jen okrajově a v roce 1937 začal veřejně požadovat pro Německo „životní prostor na východě“.

Karl Haushofer se svým synem Albrechtem navázali ve 30. létech rozsáhlé styky s ukrajinskou organizací Hetman, usilující o osvobození Ukrajiny zpoza sovětské nadvlády. Západní část SSSR a Kavkaz hrály klíčovou roli v německých geopolitických představách: Ukrajina se měla stát říšskou obilnicí, kavkazské oblasti zdrojem ropy. Haushofer ale vždy uvažoval jen v pojmech: diskuse, jednání, plebiscit, smlouvy.


KONEC LOCARNSKÉHO PAKTU

7. 3. 1936 vstoupil Wehrmacht do demilitarizovaného Porýní, tj. do území Německa na levém břehu až k hranicím Německa a na pravém do pásma širokého cca 50 km od Rýna do vnitrozemí. Levobřežní území měli okupovat podle Versailleské smlouvy po dobu 15 let spojenci, nicméně se Německo v Locarnském paktu zavázalo po odchodu spojeneckých jednotek z levobřežního území nebudovat opevnění jak v levo-, tak v pravobřežním demilitarizovaném pásmu, ani tam stacionovat své vojenské jednotky.

Vinu za vojenský vpád do demilitarizované zóny – do vlastního německého území – historici obvykle připisují Hitlerovi, ale celý incident vyvolala Francie, vina padá jednoznačně na ni. 2. 5. 1935 nahradila Francie svou smlouvu se Sovětským svazem o neútočení, uzavřenou v roce 1932, Smlouvou o vzájemné pomoci mezi Francií a Svazem sovětských socialistických republik, tj. smlouvou o vzájemné vojenské pomoci obou signatářských zemí. V dodatečném protokolu ke smlouvě pak obě strany deklarovaly, že si přijdou vojensky vzájemně na pomoc i v případě – a to bylo velmi na pováženou – že Rada Společnosti národů ozbrojenou pomoc nedoporučí, což by nastalo, kdyby jeden ze států byl agresorem, nebo by se jednalo o tzv. vyprovokovanou agresi. Oba státy tedy deklarovaly volnost vlastního rozhodování bez ohledu na Společnost národů, což hrubě porušovalo Versailleskou smlouvu, tudíž i stanovy Společnosti národů v případě Francie i smlouvu Locarnskou. Z povahy francouzsko–sovětské smlouvy vyplývalo, že byla zaměřena především proti Německu.

Velká Británie si toho byla vědoma a v dubnu 1935, ještě před jejím uzavřením, varoval britský ministr zahraničí John Simon francouzskou vládu, že „Velká Británie by byla znepokojena, kdyby Francie podepsala smlouvu, která by ji mohla eventuálně zatáhnout do války s Německem a to za podmínek, které jsou neslučitelné s článkem 2 Locarnského paktu.“ Francouzsko–sovětský pakt z 2. 5. 1935, ke kterému se 16. 5. připojilo i Československo s tím, že pomoc SSSR byla vázána na časově předcházející vojenskou pomoc Francie, byl právě porušením článku 2 Locarnské smlouvy ve znění: „Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce.“

A smlouva francouzsko–sovětská takovým směřováním k válce byla, protože text připojeného protokolu k francouzsko–sovětské smlouvě, u československého připojení se k paktu to byl text podpisového protokolu, umožňoval rozpoutání války těmito slovy: „V případě, nevydá-li Rada (Společnosti národů) z jakéhokoliv důvodu žádného doporučení aneb nedospěje-li k jednomyslnému usnesení (o původci agrese nebo o nevyvolaném útoku), závazek pomoci přes to bude proveden.“ To bylo flagrantním porušením Versailleské smlouvy a s ní i stanov Společnosti národů (sic).

Německo na porušení tohoto článku Locarnské smlouvy upozornilo 25. 5. 1935 nejen Francii, nýbrž i oba garanty Locarnského paktu, tj. Velkou Británii a Itálii. Zůstalo to bez odezvy. Ještě v lednu 1936 navrhlo Německo Francii uzavření paktu o neútočení. Francouzská vláda to odmítla a francouzský parlament 27. 2. 1936 francouzsko–sovětský pakt ratifikoval. Pro Německo to byl jasný signál, že Francie nepokládá Locarnský pakt pro sebe za závazný a že za stavu, kdy francouzské branné síly mnohonásobně převyšují německé, může být demilitarizovaná zóna Porýní coby součást Německa eventuálně využita k francouzskému vojenskému nástupu proti Německu přes ničím nechráněnou vnitrostátní hranici mezi německým demilitarizovaný územím a vlastním Německem.

Německý Abwehr získal konkrétní plán francouzského generálního štábu, vypracovaný na základě jednání Maurice Gamelina s maršálem Michailem Tuchačevským při jeho návštěvě Francie 13. a 14. 2. 1936, který předpokládal umístění francouzských vojsk do demilitarizovaného Porýní a pak výpad podél Mohanu (Main) směrem k Československu, kde by se na jeho hranicích setkala s Rudou armádou (sic), viz XVI. díl protokolu z jednání Mezinárodního soudního dvora v Norimberku 1945–1946 (IMT).

Jelikož Francií porušený Locarnský pakt obsahoval i souhlas Německa s demilitarizací vlastního území v Porýní, Hitler pakt vypověděl a 7. 3. 1936 nechal vpochodovat jen 19 praporů Wehrmachtu do porýnské demilitarizované zóny, přičemž, aby otupil výhrůžnost tohoto činu, nechal obsadit levý břeh Rýna a města Saarbrücken, Trevír (Trier), Cáchy (Aachen) pouze třemi prapory z nich. Doprovodil tento svůj krok návrhem na demilitarizované pásmo po obou stranách Rýna zasahující částečně i do Francie a Belgie s určeným nejvyšším počtem francouzských, belgických a německých vojáků v něm a návrhem na uzavření smlouvy s Francií, Belgií a Holandskem o neútočení s britsko–italskými garancemi na dobu 25 let, dále že Německo znovu vstoupí do Společnosti národů, pokud bude nastolena rovnost i pro Německo. Návrhy byly odmítnuty.

Francie přesunula vojska z jihu země k německým hranicím. Britská vláda i přes prosbu Francie odmítla mobilizovat a nabídla Francii jen zprostředkování. 14. 3. 1936 se sešla Rada Společnosti národů, aby se tímto porušením Versailleské smlouvy zabývala. Francie žádala jednoznačné odsouzení německého činu, ale britský delegát podotkl jménem britské vlády: „Je zjevné, že vpád do Porýní představuje porušení Versailleské mírové smlouvy. Přesto nepředstavuje tato akce ohrožení míru a nevyžaduje bezprostřední protiakci. Bezpochyby oslabila moc Francie, ale neoslabila v žádném případě její bezpečnost.“ Ve Velké Británii panovala takřka jednomyslná shoda v tom, že Němci osvobodili své vlastní území, což byla pravda. Po týdnu porad se Společnost národů usnesla, že Německo porušilo článek 43 Versailleské smlouvy, tj. že v demilitarizované zóně je zakázáno udržovat a shromažďovat branné síly, ale nevznesla proti Německu sankce a ani nepožadovala stažení jeho vojsk z Porýní. Obsazení demilitarizované zóny dodatečně schválilo 29. 3. 1936 německé referendum. 

Z vojenského hlediska bylo obsazení Porýní husarským kouskem, neboť bylo provedeno v podstatě boje neschopnou a slabou armádou. O rok dříve zavedenou všeobecnou vojenskou povinností byli vojáci Reichswehru rozptýleni coby instruktoři v nových útvarech, takže bojová hodnota německé armády byla mizivá. Po obsazení Porýní německými jednotkami bylo jasné, že Locarnský pakt již neplatí. Velká Británie se smluvně zavázala francouzské vládě vojenskou pomocí, bude-li Francie přímo napadena, v jakési dočasné náhradě za Locarnskou smlouvu, než bude uzavřena jiná, nová smlouva. Smlouva nahrazující Locarnskou ale už uzavřena nebyla a tak se Velká Británie od tohoto okamžiku musela starat o to, aby ji Francie nezatáhla do válečného konfliktu. 

Francie byla vyvedena z konceptu – měla velkou armádu, Němci neměli prakticky žádnou. Mohla bez větších problémů vtrhnout do Německa, jenže, co pak? Vynutit si na Němcích slib, že se budou v budoucnu lépe chovat a pak zase odtáhnout? Jaké jiné řešení vlastně existovalo? Paříž se začala obávat, i když tomu nic nenasvědčovalo, že Němci budou chtít zpět Alsasko a Lotrinsko navzdory tomu, že se jej vícekrát smluvně a veřejně definitivně zřekli. Hitlerovo pozdější jednání o statutu Danzigu (Freie Stadt Danzig) s Polskem vzbuzovalo naopak starosti ve Velké Británii, která se domnívala, že jakmile bude tento problém vyřešen, přijde na řadu požadavek vrácení kolonií Německu. Tyto obavy vyvolala depeše britského vyslance v Berlíně Erica Phippse, který těsně před ukončením své mise v Německu v roce 1937 sdělil britskému ministerstvu zahraničí: „Hitler chce Rakousko, pak Sudety, pak Memel (dnes Klaip?da, oblast tehdy osídlená převážně německým obyvatelstvem, spravovaná po první světové válce Litvou), koridor (polský přístup k moři, přidělený Polsku po první světové válce), Danzig a nakonec ztracené kolonie.“

Skutečnost, že se Hitler prosadil proti svým poradcům a německé generalitě ve věci obsazení Porýní, kdy vojáci byli přesvědčeni, že Francie si to nenechá líbit a zcela určitě vojensky proti Německu vystoupí, se v důsledku vymstilo. Hitler začal podceňovat akceschopnost a rozhodnost cizích vlád a začal se přeceňovat – získal dojem, že jeho úsudek předčí odborný názor vlastního armádního velení. Též bylo jasné, že diplomatická jednání ke zmírnění podmínek Versailleské smlouvy nepovedou. Hitler začal od roku 1937 vyhrožovat… a měl úspěch. Svědectví britského vyslance Nevila Hendersona v Berlíně: „Poválečné zkušenosti nacistické Německo nešťastným způsobem naučily, že bez násilí nebo bez hrozby násilí se nedá nic docílit.“ 

Obsazení demilitarizovaného Porýní a konec Locarnského paktu vyvolaly pro Francii značně prekérní situaci. Belgie, od roku 1919 francouzský vojenský spojenec, zvolila v roce 1937 neutralitu, čímž pro Francouze vyvstal strategický problém, protože Maginotova linie proti Německu se táhla od švýcarských až po belgické hranice, a Francouzi nemohli počítat s tím, že neutrální Belgie zřídí na svých relativně krátkých hranicích s Německem opevnění. Zato francouzsko–belgická hranice byla značně dlouhá a prodloužení Maginotovy linie nepřipadalo z finančních důvodů v úvahu. Francie by zde ani opevnění postavit nemohla, protože by tím připustila, že se obrany Belgie vzdala, nebo že ji považuje za nepřátelský stát. Francouzi udělali tedy to, co se v takových případech dělává – předstírali před světem i před sebou, že problém neexistuje.


https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-5/


sobota 19. června 2021

Nacisté nebo Němci?

Tomáš Krystlík


V poslední době se v českých médiích řeší otázka, zda je správné nazývat represivní okupační moc v protektorátu nacisty nebo Němci, například https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/800-nacistu-v-Resslovce-Zase-falsujete-dejiny-Profesor-Fiala-to-na-siti-schytal-667903/diskuse. 


Na druhou stranu, kdo vraždil a terorizoval obyvatelstvo za mnohem delší bolševické éry v Československu takové otázky nevyvolává, protože perzekvovaní i perzekvující se rekrutovali ze stejného národa, což žádné vyvření českých národních pudů – strachu z cizinců, nenávisti vůči Němcům - nevyvolává. Jde ale o naprosto stejný problém – Čechy jednou vraždili a věznili nacisté, podruhé komunisté. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že Čechy terorizovali Češi, jenže oheň je na střeše, připomenou-li se nacistické represivní akce z války: „To nebyli nacisté, nýbrž Němci! Basta!“


Logika v tom žádná není, nehledejte ji. Naprostá většina perzekvujících činila tak na základě rozkazu, příkazu, ne že to byli členové NSDAP nebo KSČ. Členů v těchto stranách bylo jak v Německu, tak v Československu přibližně stejné procento: 8 až 10 % obyvatelstva státu bez ohledu na věk. Rozkazy a příkazy k tomu dostávali od nacistických nebo bolševických nadřízených, od představitelů jednoho nebo druhého totalitárního režimu.


Argumentace Petra Hampla ve výše uvedeném článku k výročí smrti atentátníků na Heydricha se dá jednoduše posunout v čase a přepsat do formy: „Není žádných dokladů o tom, že by všichni, kteří perzekvovali Čechy na rozkaz nebo příkaz, byli přesvědčení komunisté (v originálu: nacisté). Nemůžeme říci, jestli každý z nich opravdu obdivoval Klementa Gottwalda (v originálu: Hitlera). Ale je prokazatelné, že je všechny spojovalo něco jiného – česká národnost (v originálu: německá).“  A z toho hned vysvítá nesmyslnost nacionalistické argumentace pana Hampla, že perzekvující spojovala německá národnost.


A Jana Bobošíková si nesmyslně přisazuje: „Podle České televize vraždili a odvlékali do koncentračních táborů nacisté. Zřejmě ve druhé světové válce neexistovalo Německo, ale jen jakýsi ‚Nacististán‘´“. 


Domysleme tedy argument paní Bobošíkové do důsledků. Holocaust byl umožněn nadvládou německého nacismu nad velkou částí Evropy odstraněním původních státních zřízení na východě Evropy, ale vraždění židů se zúčastnilo do čtyř tisíc Němců (!), tj. necelé tři tisíce členů všech policejních zásahových skupin a oddílů SS a SD, které měly zabíjení a to nejen židů na starosti, plus několik stovek Němců-dozorců SS v pěti vyhlazovacích táborech. Odtažmo od faktu, že po několik málo měsíců po přepadení SSSR vypomáhala ve vraždění v nově obsazených územích i německá pořádková policie, než byla převelena pod armádu k podpoře útoku na Moskvu. V řadách místních uniformovaných pomocných policií zřízených německou okupační správou ale střílely obyvatelstvo a židy statisíce občanů Sovětského svazu (!) a to bez ohledu na své bývalé členství v komunistické straně, v Komsomolu! V německých koncentračních táborech připadalo v průměru 15 až 20 dozorců-Ukrajinců na jednoho dozorce-Němce z řad Allgemeine SS! V řadách Wehrmachtu se navíc bilo 1,2 až 1,24 milionů občanů Sovětského svazu za Německo, opět bez ohledu na své předchozí členství v KSSS a v Komsomolu, každý 17. německý voják (bez dozorců v koncentračních táborech a členů pomocné policie) byl občan SSSR! 


Kdo tedy zabíjel podle paní Bobošíkové židy a jak by nyní nazvala stát složený z jejich vrahů? Nacibolševistán, snad?


Lidé jako Petr Hampl a Jana Bobošíková by se neměli k takovým věcem vůbec vyjadřovat.   


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Naciste-nebo-Nemci-668014


TŘICETILETÁ VÁLKA 1914-1945 (4)

NÁSLEDKY VÁLKY PRO NĚMECKO, NÁVRHY NA OMEZENÍ ZBROJENÍ

TOMÁŠ KRYSTLÍK


Posledních několik velkých německých ofenzív na západní frontě probíhajících od 21. 3. 1918 do začátku dubna, jejichž postup byl Dohodou zastaven, je znám pod názvem Německá jarní ofenzíva 1918 neboli Ludendorffova ofenzíva. Měly přinést rozhodující zvrat ve válce, ale mezi německými vojáky na frontě začala, což je známo málo, silně řádit tzv. španělská chřipka. Protože německý tisk nesměl o její epidemii na frontě ani špitnout, teprve od června 1918 směl psát o epidemii a jejích německých obětech ale jen pouze z řad civilního obyvatelstva. Nemoc dostala svůj název zcela nepřípadně jen kvůli tomu, že válčící státy zmínky o ní ve vlastních zemích a v armádě cenzurovaly, k čemuž neutrální, ale epidemií též postižené Španělsko nemělo důvod, takže podle agenturních zpráv a článků v tisku to zdánlivě vypadalo, jako kdyby Španělsko bylo epidemií více zasaženo než ostatní země. Tisíce (sic) německých vojáků na západní frontě tehdy týdně na španělskou chřipku umíraly. Hlavní německý stratég, generál Erich Ludendorff onu epidemii uvedl za hlavní důvod ztroskotání německé jarní ofenzívy 1918 a následně i prohry Německa v první světové válce, nota bene za stavu, kdy všechny fronty probíhaly mimo území Německa! Po ztroskotání této ofenzívy odmítlo 29. 10. 1918 německé válečné námořnictvo zaútočit na britskou flotilu pro beznadějnost, v zemi se ustavovaly dělníky a vojáky zvolené rady, které požadovaly konec války a monarchie, aby 9. 11. byla prohlášena republika.

Mírová smlouva z Versailles Německo hospodářsky neobyčejně zatížila. Německá říše přišla o 13 % území, o osm milionů svých obyvatel, o válečné loďstvo, o téměř celé loďstvo obchodní, o své železnice, protože musela odevzdat pět tisíc lokomotiv a desítky tisíc vagónů, o patenty a kolonie. Celková výše reparací, navzdory naléhání USA na stanovení určité pevné částky a Velké Británie na snížení enormně vysokých požadavků Francie, nebyla stanovena. Mírová smlouva pouze konstatovala princip reparací, jejichž výše měla být stanovena dodatečně. Do konce dubna 1921 mělo Německo zaplatit 20 miliard zlatých marek, z toho Francie měla dostat podle usnesení spojenecké konference ve Spa v roce 1920 52 %. Francie používala německých reparačních plateb na úhradu svých válečných dluhů v USA.

Americký ministr zahraničí Robert Lansing se o Versailleské smlouvě vyjádřil 8. 5. 1919 takto: „Tato mírová smlouva je nesmírně drsná, ponižující a mnohé podmínky jsou navíc nesplnitelné… Projdete-li smlouvu (Versailleskou), zjistíte, že národy (podle amerického náhledu je národem obyvatelstvo státu) byly vydány do moci těch, kteří je nenávidí, přičemž jejich hospodářské zdroje byly jim odňaty a předány jiným. Nenávist a roztrpčení, pokud ne zoufalství musejí být následkem takových ustanovení. Bude asi trvat léta, než se tyto utlačované národy ocitnou ve stavu, kdy budou schopny setřást jho. Stejně jistě jako noc přichází po dni, nastane okamžik, kdy se o to pokusí. Máme mírovou smlouvu, která nepřinese trvalý mír, protože je postavena na měnících se zájmech jednotlivých signatářů.“

Navzdory tomu, že v Německu po uzavření mírové smlouvy panoval nedostatek potravin – Dohoda se po podepsání příměří ještě několik dlouhých měsíců neměla k odstranění dovozní blokády, zejména Britové námořní, a minimálně desítky tisíc lidí zbytečně zemřely hlady – museli Němci odevzdat 140 000 krav. Francie si dodatečně navíc vyžádala a dostala 90 000 krav, 2000 plemenných býků, 500 plemenných hřebců, 30 000 klisen, 1000 beranů a 10 000 koz. Francie, Belgie a Itálie požadovaly dohromady od Německa 367 milionů tun uhlí, ačkoliv Německo ztratilo tři ze čtyř svých uhelných revírů.

Francie žádala pro sebe veškerá německá území na levém břehu Rýna a Lucembursko. Proti byly USA a Velká Británie, a tak dostala jen Alsasko a Lotrinsko. Sársko bylo na 15 let podřízeno Společnosti národů s francouzskou správou. Belgii muselo Německo odstoupit oblasti kolem Malmédy, Eupenu a Moresnetu, Dánsku Severní Šlesvicko, Československu Hlučínsko, Společnosti národů Memel a Danzig s okolím, Polsku území o ploše 130 tisíc km2 (hornoslezskou průmyslovou oblast, Poznaňsko, téměř celé Západní Prusko). Poláci to přijali s nevolí, polský delegát Roman Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku. Podle versailleského míru bylo bohaté Svobodné město Danzig (dnes Gdańsk), k němuž patřily okolní městečka a obce, podřízeno přímo Společnosti národů, dohlížel na ně komisař Společnosti národů, jeho statut zajišťovaly polské a britské vojenské jednotky; navenek (diplomaticky) zastupoval Danzig polský stát.

Britský ministerský předseda David Lloyd George ve svém memorandu z 25. 3. 1919 k pařížské mírové konferenci: „Udržení míru bude záviset na tom, aby nebyly žádné příčiny k zoufání, jež ustavičně podněcují ducha vlastenectví, spravedlnosti nebo fair play. Naše podmínky mohou být tvrdé, ba kruté a dokonce nemilosrdné, abychom dosáhli zadostiučinění, současně však mohou být tak spravedlivé, aby země, jíž budou uloženy, ve svém srdci cítila, že nemá právo k žalobám. Avšak nespravedlnost a vypínavost, projevené v hodině triumfu, nebudou nikdy zapomenuty nebo prominuty. Proto jsem co nejostřeji proti tomu, odnímat německé vládě více Němců, než je nezbytně třeba, a postupovat je jinému národu (v anglosaském smyslu = veškeré usedlé obyvatelstvo státu). Nedovedu si představit pádnější příčiny budoucí války než situaci, kdy německý národ, jenž se nepochybně ukázal jako jedna z nejsilnějších a nejmocnějších ras (tehdejší homonymum pro národ ve středoevropském smyslu) světa, byl obklopen řadou malých států, z nichž se mnohé skládají z národů, jež předtím nikdy neustavily stálé vlády, z nichž však každý zahrnuje široké masy Němců, žádajících sjednocení se svou vlastí. Návrh polské komise, aby 2,1 milionů Němců bylo postoupeno pod dohled národu jiného náboženství (pod svrchovanost obyvatel jiného státu), jenž ještě nikdy v průběhu svých dějin neprokázal způsobilost k vlastní stabilní vlá¬dě, musí podle mého úsudku vést dříve či později k nové válce ve východní Evropě.“ Uhersko bylo těžce postiženo Trianonskou mírovou smlouvou, ztratilo 70 % svého území a s ním 60 % svého oby¬va¬telstva (sic). Traduje se bonmot, že Maďarsko de facto hraničí kolem dokola samo se sebou, neboť je obklopeno územími Uherska, která byla odstoupena jiným státům.

Holandský vyslanec Reneke de Marees van Swinderen napsal britskému diplomatu Esmemu W. Howardovi: „Mírové podmínky z Versailles obsahují všechny zárodky pro spravedlivou a permanentní válku.“ Maršál Ferdinand Foch, vrchní velitel francouzských vojsk v první světové válce, se vyjádřil, že důsledkem Versailleské mírové smlouvy, kterou pokládal spíše za příměří, bude další válka do dvaceti let. Italský ministerský předseda Francesco Nitti napsal v roce 1924: „Ještě nikdy se nedosáhlo opravdového a trvalého míru na základě plundrování, soužením a ruinování poraženého, nemluvě už vůbec o tom, že poraženým je velký národ. A to a nic jiného byla Versailleská smlouva.“

Dokonce i hlavní strůjce Versailleské smlouvy David Lloyd George, přiznal 7. 10. 1928 ve své řeči v Guild Hall v Londýně: „Veškerá dokumentace, kterou nám jistí naši spojenci předkládali, byla vylhaná. Rozhodli jsme (ve Versailles v roce 1919) na základě podvrhů.“ Narážel tím na Beneše, který na mírové konferenci s pomocí a vědomím Masaryka falšoval údaje o menšinách v československém státě. Další architekt versailleského míru, francouzský ministerský předseda George Clemenceau, sdělil americkému prezidentovi: „Ještě za mého života bude válka a budeme vás opět v Evropě potřebovat.“ Jaké cíle válkou sledovala Velká Británie, prozradil Winston Churchill v interview v London Times v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“ USA Versailleskou mírovou smlouvu neratifikovaly, takže byla jištěna pouze Francií, Velkou Británií (Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů v roce 1933, vliv Itálie jako velmoci rychle upadal, aby v roce 1937 vystoupila taktéž), což se ukázalo jako nedostatečné.

Německo mělo během 36 let zaplatit reparace v astronomické výši 463 miliard marek (později byla tato nereálná suma snížena na 132 miliard) a muselo Dohodě odevzdávat 26 % finanční hodnoty svého exportu coby vývozní clo. Protože německý stát nestačil reparace včas platit, obsadila francouzská a belgická vojska 8. 3. 1921 města Duisburg a Düsseldorf v demilitarizovaném pásmu, aby si Francie zajistila kontrolu říčních přístavů v této oblasti, přes které šel veškerý export uhlí, oceli a dalších výrobků z celého Porúří. Záminkou pro zábor byl skluz v reparačních dodávkách telegrafních sloupů.

K vynucení splácení reparací pak Francouzi a Belgičané obsadili v lednu 1923 celé Porúří. Proti tomuto kroku hlasovala v reparační komisi Velká Británie. Porúrští Němci přešli k pasivnímu odporu – odmítli splácet reparace i mezistátní dluhy, vyráběli pouze pro vlastní potřebu, ignorovali francouzské a belgické pokyny. Vojenské jednotky, rekvírující suroviny a zboží, nenacházely potřebné německé pracovní síly. Francie tak musela vlastními silami zajistit chod dolů a továren. Odvetou zavíraly francouzská a belgická armáda továrny, podniky a dílny, zabavovaly institucím a obcím finanční majetky, a vysídlily z Porúří na 180 tisíc Němců. Zakročovaly brutálně, i střelbou – do srpna 1924 to stálo 137 německých životů a 603 raněné. Odpor některých obyvatel Porúří přerostl v aktivní – poškozovali koleje, mosty, lokomotivy, napadali stanoviště Francouzů a Belgičanů, smrtí ztrestali osm kolaborantů.

Okupace Porúří a následný odpor Němců, který chtěla Francie za každou cenu zlomit, vyvolaly hrozbu války. Paříž své spojence tlačila k hospodářské blokádě Německa, ale ČSR se tomu snažila vyhnout, protože klíčovým hospodářským partnerem bylo pro ni Německo a ne Francie. V Německu zavládla hyperinflace, například cena vajec stoupla z předválečné ceny třicetimilionkrát (sic). Kvůli hyperinflaci musel německý stát v září 1923 svůj pasivní odpor utlumit.

Před druhou polovinou dvacátých let se vývoj v Německu stabilizoval a iniciativa v otázce reparací přešla na Brity. Ti si přáli Německo hospodářsky zdravé, zklidněné, a to nejen kvůli začlenění jeho ekonomiky do světové. Britský premiér Stanley Baldwin uvažoval zcela strategicky, že bez silného demokratického Německa bude Evropa na východ od Rýna takřka bezbranná vůči výbojům bolševiků. V zájmu hospodářské obnovy Německa byl v srpnu 1924 přijat plán Američana Charlese Dawese – mocnosti snížily výši reparací ze 132 na 50 miliard marek, taktéž zavedly nový splátkový režim do září 1928. Britové navíc vznesli požadavek zrušit politicky motivované sankce, především aby Francouzi a Belgičané vyklidili do konce srpna 1925 Porúří. Německo obdrželo velkou půjčku od USA a začaly mu proudit úvěry také odjinud.

V roce 1925 definoval německý ministr zahraničí Gustav Stresemann hlavní cíle svého úřadu: snesitelné řešení reparací, významné korektury východních hranic vůči Polsku a „ochranu oněch deseti až dvanácti milionů soukmenovců, žijících dnes pod cizím jařmem“. V roce 1926 vstoupilo Německo do Společnosti národů.

Versailleská mírová smlouva nařizovala Německu neprodleně zrušit povinnou vojenskou službu, zakazovala držbu těžkých a leteckých zbraní (vojenských letadel) a přikazovala mu snížit po etapách stav armády na 100 000 a námořnictva na 15 000 mužů. Předepsaný maximální počet vojáků a další podmínky Německo v lednu 1927 splnilo. Stanovy Společnosti národů v pařížských mírových smlouvách obsahovaly i článek č. 8: „Členové Společnosti (národů) uznávají, že udržování míru vyžaduje omezení státního zbrojení na nejmenší míru, jež stačí k bezpečnosti státu.“ Byť Německo svůj závazek z Versailleské smlouvy od roku 1927 plnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum vůbec neměly. Ba naopak, s výjimkou Velké Británie zbrojily. Zejména Československo, Francie a Polsko. O tom čeští dějepisci mlčí.

David Lloyd George v Dolní sněmovně britského parlamentu to později, 29. 11. 1934, objasnil slovy: „Signatářské velmoci Versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie zbrojily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, za které se budovala mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“

Německo i po uchopení moci nacionálními socialisty 30. 1. 1933, po opuštění konference o odzbrojení na podzim 1933 a po vystoupení po uspořádaném referendu (19. 10.) ze Společnosti národů k 12. 11. 1934, usilovalo i nadále o snížení stavu ozbrojených sil v Evropě, hlavně okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Německo navrhlo totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak navrhlo zavedení maximálního počtu 200 tisíc mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Nesetkalo se se souhlasem. Další návrh zněl na 300 tisíc mužů ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Odmítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně na omezení počtů všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním, taktéž odmítnutým německým návrhem, byla demontáž všech zařízení k vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků, omezení leteckých sil. Když Francie prodloužila vojenskou službu 15. 3. 1935 na dva roky, tak Německo o den později zavedlo všeobecnou vojenskou povinnost.

https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-4/


neděle 13. června 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (3)

ODVRÁCENÍ RUSKA OD DOBYTÍ ÚŽIN

Tomáš Krystlík


Britové bezprostředně po vypuknutí války podali skvělý, ale málo známý zákulisní výkon implicitně potvrzující, o co Britům ve válce šlo, kvůli čemu vlastně vyvolali světovou válku tahajíce z pozadí jen za příslušné provázky – o zničení Německa. Začalo totiž reálně hrozit, že se Rusko vrhne přes slib daný Britům místo na Německo na Cařihrad (Konstantinopol, dnes Istanbul) ležící na Bosporu a na od něj jihozápadně se nacházející Dardanely, aby si zajistilo vytoužený neomezený přístup z Černého do Středozemního moře. Ovládnutí těchto tureckých mořských úžin sice Británie již dříve Rusku přislíbila, ale nyní zahájit akci k tomu směřující by odporovalo britským plánům zničit za pomocí Ruska a Francie Německo. Ruský plán námořní invaze 127 500 vojáků proti Konstantinopoli, vypracovaný již v únoru 1914, byl uskutečnitelný jen za předpokladu, že Turecko nedostane dvě nové a moderní bitevní lodě, které pro ně stavěly britské loděnice a které měly být v červenci 1914 dokončeny a předány. Ty by dopomohly k turecké převaze v Černém moři a k odolání ruské invazní flotile. V květnu 1914 a v červnu opakovaně se Rusko obrátilo s prosbou k britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi, aby lodi nebyly Turecku předány. Bez úspěchu. 


Koncem července přijelo do loděnic v Newcastlu na severovýchodě Anglie na 500 tureckých námořníků, aby obě hotové lodě převzalo a odplulo s nimi do Konstantinopole. Ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov tedy v nótě z 30. 7. 1914 naléhavě varoval Velkou Británii, že Rusko „přikládá setrvání obou lodí v Anglii nejvyšší význam“, což obsahovalo naléhavou hrozbu zaobalenou do diplomatické řeči, že Rusko v opačném případě nebude ochotno vytáhnout do války proti Německu. Ministr námořnictva Winston Churchill nechal do loděnic Newcastlu nastoupit ozbrojenou námořní pěchotu, aby tureckým námořníkům zabránila ve vstupu na obě lodi. To se vzápětí zdůvodnilo tvrzením, že marže ze sedmi Tureckem objednaných bitevních lodí je tak nízká, že ani první dvě lodě nemůže Británie Turecku vydat. Turecko, nemajíc obě nové lodi potřebné pro účinnou obranu proti ruskému válečnému námořnictvu, pak zaminovalo jižní konec Dardanel a pro proplutí neutrálních a vlastních lodí nechalo jen úzký nevyznačený koridor. 


Tím ovšem nebylo zažehnáno akutní nebezpečí ruské invaze do Konstantinopole. 2. 8. 1914 byla podepsána tajná spojenecká smlouva mezi Tureckem a Německou říší zaměřená proti Rusku, která zavazovala Německo bránit území Osmanské říše, v případě nutnosti i zbraněmi, Turecko pouze k zachování striktní neutrality v eventuálním evropském vojenském konfliktu. Týž den telegrafuje německý vyslanec v Cařihradu Hans von Wagenheim, že Damad İsmail Enver Paša jej oficiálně požádal, zda by Německo nemohlo své válečné lodi ve Středozemním moři poslat do Konstantinopole. Německo s tím souhlasilo a vyslalo mu na pomoc právě ve Středozemním moři přítomný větší křižník Goeben a menší doprovodný křižník Breslau, které v té době kotvily v Istrii, v rakouském válečném přístavu Pula (dnes v Chorvatsku). Goeben si tam nechal opravovat vadný kotel. Oprava v okamžiku vypuknutí války nebyla ještě dokončena, přesto Goeben odrazil na rozkaz ze severního Jadranu, ale nemohl vyvinout svou maximální rychlost 27 uzlů za hodinu, jen 18. Obě lodi měly křižovat před alžírským pobřežím a snažit se bránit francouzskému 19. armádnímu sboru v nalodění se a odplutí na západní frontu. 4. 8. ráno oba křižníky ostřelovaly alžírské přístavy určené k naloďování, ale pak nabraly kurs na dva tisíce kilometrů dlouhou plavbu napříč Středozemním mořem, do moře Egejského s cílem Konstantinopol. Přes pronásledování dvěma eskadrami britských válečných lodí dorazily oba německé křižníky do přístavu neutrálního státu, do sicilské Messiny a dostaly 24 h na doplnění 1500 t uhlí, které jim stačilo až do Egejského moře, kde na ně měla čekat řecká loď s nákladem dalších 800 t uhlí zorganizovaná řeckou vládou. 

Pro britské námořnictvo by bylo relativně snadné oběma křižníkům odříznout další cestu do Konstantinopole a zničit je. Britové totiž nejen rozšifrovali rádiovou depeši ze 4. 8. přikazující oběma německým křižníkům odplout do Konstantinopole, nýbrž měli k dispozici i informaci o cíli obou křižníků z 3. 8. a to od císaře Wilhelma II. řeckému králi, kterou Konstantin I. neprodleně prozradil náčelníku britské námořní mise v Aténách. Rusko se o oněch dvou německých křižnících a cíli jejich plavby dovědělo přes své zpravodajské zdroje v Turecku a ruský ministr zahraničí Sazonov požádal oficiálně svého britského kolegu Edwarda Greye, aby oba křižníky byly potopeny. Britové si ale nepřáli, aby Rusko se v této chvíli soustředilo na ovládnutí tureckých strategických úžin, potřebovali Rusko ve válce proti Německu. 


Následkem toho se oba německé křižníky nepoškozeny objevily 10. 8. u Dardanel a následující den v Konstantinopoli. Minovými poli je provedli turečtí lodivodi. Tím byla zhacena i připravovaná ruská vojenská námořní intervence na Bosporu, Turecko by se s oběma německými křižníky již dokázalo ruskému vylodění ubránit. Aby bylo vyhověno tehdejší neutralitě Turecka, byly ony dva křižníky včleněny do osmanského válečného námořnictva. Goeben byl přejmenován na Sultan Javus Selim a Breslau na Midilli. Německé posádky i se svými veliteli vyměnily pouze tmavomodré čepice německého vojenského námořnictva za červené fezy tureckého námořnictva a nad jejich hlavami zavlály turecké vlajky. Obě lodě pak ostřelovaly po 29. 10. 1914 ruské přístavy. Ve stejnou dobu se britské válečné námořnictvo Royal Navy snažilo potopit turecké obchodní lodě vyplouvající z přístavu Smyrna (dnes Izmir). Následkem toho vyhlásilo 12. 11. 1914 Turecko válku Trojdohodě. 


V dubnu 1915 zahájila Velká Británie společně s Francií a australsko-novozélandskou armádou vyloďovací operaci na Dardanelském poloostrově, známou spíše jako operace Gallipoli (podle názvu města na poloostrově). Koncem srpna 1915 po nezměrných lidských ztrátách (do ledna 1916, kdy opustil poloostrov poslední dohodový voják, si operace vyžádala přes 100 000 padlých z invazních sil), aniž bylo dobyto významnějších cílů nebo zničena turecká obrana, vyšel britské straně její tajný plán, který operace Gallipoli plnila. Ukázat ruskému spojenci, jak se Dohoda bije za jejich zájmy v Úžinách a tak předejít ruskému vojenskému angažmá v této oblasti. Čtyři ruští důstojníci-pozorovatelé, pozvaní britskou stranou, aby sledovali, jak se bojuje za Rusko v Dardanelách, se na místě vyjádřili, že vojáci Dohody, početně hlavně Britové a Australané, svým počinem jim de facto zachránili celou kavkazkou armádu. 


V následném děkovném telegramu pak car Nikolaj II. (Mikuláš II.) „nejhlouběji litoval“, že jeho jeho armádní sbor kvůli chybějícím zásobám „nemohl přispěchat na pomoc“. Co už netušil, bylo, že kdyby se přece jen podařilo dobýt Dardanelský poloostrov, tak měl vrchní velitel invazních jednotek výslovný rozkaz netáhnout dále na Konstaninopol, tedy na Bospor, k druhé ze strategických mořských úžin. Ovládnutí jen jedné ze dvou za sebou jdoucích mořských úžin by Rusku k ničemu nebylo. Britům se tak obětováním obrovského množství vlastních vojáků a vojáků z dominií podařilo udržet Rusko ve válce jen proti Německu a Rakousku-Uhersku a odvrátit je od útoku na Úžiny. 


RUSKÉ REVOLUCE 1917 VYVOLANÉ CIZINCI


Vladimir Iljič Lenin (původně Uljanov) byl poslán i se svými spolurevolucionáři v dubnu 1917 ze Švýcarska přes Německo, neutrální Švédsko do Ruska (Finsko bylo tehdy ruské), vybaven penězi též od Německa, aby chaosem vyvolaným bolševickým pučem namířeným proti únorové revoluci 1917 zlikvidoval schopnost ruského státu válčit na straně Dohody. To je známo dostatečně. 


S předstihem, koncem března 1917, byl ze Spojených států do Ruska vyslán lodí udělat bolševický převrat stejně jako Leninova skupina i Lev Davidovič Trockij (původně Bronštejn) s rodinou a se svou skupinou revolucionářů. Naplánováno to bylo tak, aby dorazili do Sankt-Petěrburgu přes Norsko a Švédsko ve stejný den jako Lenin a jeho skupina (sic). V té době byly USA ještě neutrální zemí, jaký byl tedy důvod vyexpedování Trockého, nota bene když do toho byly zataženy i americké vládní kruhy včetně prezidenta USA Wilsona?


22. 2. 1917 (podle juliánského kalendáře) vypukla v Rusku tzv. únorová revoluce. V žádném případě nebyla povstáním utlačovaného a vykořisťovaného proletariátu, jak pak hlásali sovětští dějepisci, nýbrž byla vyvolána potížemi v zásobování potravinami a v klíčový okamžik i zavřenými branami velkého sankt-petěrburského podniku, Putilovovy zbrojovky. Cca 30 tisíc jejích dělníků zbrojovky se již předtím připravovalo stávkovat za vyšší mzdy a podněcovalo v té snaze i dělníky v některých dalších místních podnicích. Jenže 22. 2. nalezli brány své továrny, Putilovovy zbrojovky zavřeny. Bálo se snad vedení podniku sabotáží? Dodnes vysvětlení pro tento čin chybí. Vše nabývá smyslu, začneme-li zkoumat hypotézu, že za únorovou i říjnovou revolucí v Rusku stáli Anglosasové. Též Němci umožnili říjnový bolševický puč nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce.


Na následující den připadl podle juliánského kalendáře Mezinárodní den žen (podle gregoriánského připadá na 8. 3.) a očekávalo se, že desetitisíce žen, mezi nimi i válečné vdovy a ženy, jejichž muži byli na frontě, budou demonstrovat proti válce. Tak se i stalo a k nim se připojilo osazenstvo Putilovových závodů, které nemohlo ani další den do práce, a též dělníci z dalších podniků. Asi 90 tisíc lidí táhlo městem a protestovalo proti nedostatku potravin, volalo po ukončení bojů a po svržení monarchie. 


Další den bylo na ulicích ještě více lidí, z hladu rozbíjeli výlohy a obsluhovali se v pekařstvích sami. Policie několik z nich zastřelila, ale na tak velkou masu lidí nestačila. 25. 2. se ustavila asi třicetičlenná rada dělnických a vojenských zástupců. 26. 2. zastřelili vojáci z místní posádky při pokračujících nepokojích na rozkaz cara, dlícího na frontě asi 800 km daleko v Bělorusku, čtyřicet až padesát demonstrantů. Jednotlivé sankt-petěrburské vojenské oddíly se začaly přidávat k civilnímu davu a střílely po vojácích z jiných jednotek. 26. 2. varoval předseda Státní dumy Michail Vladimirovič Rodzjanko cara Nikolaje II. (Mikuláše II.), že se zásobování Sankt-Petěrburgu zhroutilo a že je nutné, aby někdo, kdo má důvěru celé země, byl pověřen sestavením nové vlády. 27. 2. poslal caru další telegram, že se musí ihned něco podniknout ke stabilizaci, že dosavadní vláda není schopna to učinit, vojenské jednotky se připojují k revoltě, drancují a zabíjejí vlastní velitele. 


Car zůstal ještě tři dny na frontě a nic proti tomu nepodnikl, ani se nepokusil. Vysvětlení dodnes chybí. 2. 3. 1917 podle juliánského kalendáře najednou abdikoval ve prospěch svého 13letého syna Alexeje, pak si to rozmyslel a instaloval jako regenta svého bratra, velkoknížete Michaila. Ten byl ale realista a jmenování regentem odmítl. Tak skončilo carství v Rusku v okamžiku, kdy celé vojsko s výjimkou některých sankt-petěrburských oddílů, které se přidaly k davu, stálo pevně za carem včetně všech švadron jezdectva a kozáků (sic). Dost nepochopitelné. Sestavila se provizorní vláda, která chtěla v zemi zavést demokracii britského střihu a pokračovat ve válce proti Německu. 


Zajímavé jsou okolnosti. Britský vyslanec v Sankt-Petěrburgu opustil těsně před vypuknutím nepokojů, které vyústily v únorovou revoluci, město, aby údajně z bezpečného povzdálí mohl sledovat další události (odkud věděl, že k nim dojde?), car pár týdnů předtím udělil privátní audienci Alfredu Milnerovi z Milner Group, tehdy současně britskému ministru bez portefeuille, který za ním přijel z Velké Británie. Co spolu projednávali, není dodnes známo. Historici Docherty a Macgregor tvrdí, že Milner již před svým odjezdem do Ruska rámcově věděl, co se v Rusku odehraje. 


Nabízí se hypotéza, zda příčinou pádu dynastie Romanovců vlastně nebyla Mikulášova slova, že uvažuje jednat s Německem o uzavření míru v době, kdy Británie naléhavě potřebovala, aby Rusko ve válce pokračovalo, protože Německo zdaleka nebylo poraženo a zničeno. Nezodpovězenou otázkou je, zda Milner caru a jeho rodině také neslíbil útočiště ve Velké Británii, což je pravděpodobné. Britové to zřejmě nehodlali dodržet stejně jako slib daný Rusku ještě před válkou, že Rusové dostanou vojenské základny na Bosporu a v Dardanelách.


Další hypotézou je, že cílem Milnerovy skupiny politiků, bankéřů a podnikatelů nebylo odstranění cara a autokracie, nýbrž jen obsazení a kontrola ruských trhů, prostě na tom hodně vydělat. Tento motiv spojený s levičáctvím amerických politiků, bankéřů a mocných kapitalistů s vysokou pravděpodobností figuroval při vyslání Lva D. Trockého a jeho skupiny revolucionářů koncem března 1917 z USA do Ruska, kam měl dorazit současně s Leninem a jeho druhy. Aby car a jeho rodina nepřekáželi, aby nikdo se nemohl ucházet o carský trůn nebo se chopit vlády a vytlačit zahraniční investory, o to se postarali ruští bolševičtí revolucionáři, zejména ti importovaní v březnu a dubnu 1917 ze Západu, zaplacení britskými, americkými a německými finančníky, částečně i německým ministerstvem financí. Byla celá carská rodina vyvražděna jen kvůli tomu, aby nikdo v budoucnu nevznesl legální požadavek se ujmout v Rusku vlády? Poslední možností je, že bolševici vyvraždili carskou rodinu z jiných důvodů. Nic z toho nelze věrohodně dokázat. Vyberte si.  


Německu po odstoupení cara svitla reálná naděje na vyřazení Ruska z války, pokud vlivem revolučního chaosu země ztratí schopnost bojovat ve válce. Proto 9. 4. 1917 nastoupil Lenin a jeho druhové s rodinami, celkem 32 osob, ve švýcarském Bernu do vlaku, odjeli do Curychu, kde přestoupili do německého vlaku směřujícího přes Německo do baltského přístavu Saßnitz. Tam se nalodili, vystoupili ve švédském Trelleborgu a přes Stockholm pokračovali vlakem až do Sankt-Petěrburgu, kam přibyli 17. 4. 1917. Pár dní před odjezdem Lenina a jeho druhů ze Švýcarska převedlo německé ministerstvo financí pět milionů zlatých marek pro Lenina a jeho revolucionáře na konto Israilovi Lazarevičovi Gelfandovi (s poevropštěným příjmením Helphand, většinou ale známého coby Alexander Israel Parvus) převážně tehdy dlícímu v německy mluvících zemí. 


Gelfand, narozený v Bělorusku, se znal s Leninem od roku 1900, kdy v Mnichově působil jako novinář a marxistický teoretik. Za spoluvydávání časopisu Iskra byl v Rusku v roce 1905 odsouzen na tři roky do sibiřského vyhnanství. V tobolské gubernii se setkal s tam doživotně vyhnaným Lvem Trockým, kterého školil v marxistické teorii do doby, než se jim v roce 1906 podařil pěší útěk ze Sibiře přes Ural, přes celou evropskou část Ruska a tehdy ruské Finsko do Švédska a pak do Vídně. Pak dlel Parvus pět let v Cařihradu, věnuje se tisku revolučních propagandistických materiálů, dovozu obilí a hlavně obchodu se zbraněmi – prodával zbraně i britského Rothschildova zbrojařského kartelu Vickers Armaments. Pohádkově z toho zbohatl a tak z geniálního marxistického myslitele se stal též marxistickým milionářem (podle dnešní kupní síly tehdejších měn miliardářem), který si přes peněžní ústavy Rothschildů financujících obchody se zbraněmi vybudoval spojení k Milnerově skupině. Právě Parvus umožnil i za pomocí svých peněz, nejen německých, dosazení Lenina do čela Ruska. Lenin s ním stále udržoval živý styk, za zavřenými dveřmi kuli pikle, ale oficiálně, pro účely veřejné, jím Lenin opovrhoval. 


Parvus si svými penězi vybudoval významné postavení v Německu a přístup k německému ministerstvu zahraničí. Prohlašoval, že císařské Německo a ruští marxisté mají společný cíl: zničit ruskou autokracii. Po vypuknutí války začalo Německo ruské revolucionáře přes Parvuse finančně podporovat v naději, že se jim podaří v Rusku vyvolat chaos a oslabit schopnost Ruska bojovat proti Ústředním mocnostem. Němečtí financiéři činili totéž s výhledem na budoucí etablování se na ruských trzích. Britské nejvyšší kruhy, kde se prolínali podnikatelé, bankéři i politici, uvažovaly, když car začal vykazovat znaky slabosti a začal přemýšlet o uzavření separátního míru s Německem, které po létech války ještě nebylo zničeno, o jeho odstranění, následně i o získání kontroly nad ruskými trhy a vydělat na tom. Parvus (Helphand), který odjezd ze Švýcarska přes Německo Leninovi a jeho druhům přes německé ministerstvo zahraničních věcí zařídil, byl pravděpodobně německý i britský agent. 


Trockému po vypuknutí války začalo v Rakousku hrozit zatčení, takže přešel do neutrálního Švýcarska a pak v listopadu 1914 do Paříže, kde působil jako novinář pro Naše Slovo vydávané v ruštině. Svými články a protiválečnou agitací vyvolal podle francouzských úřadů vzpouru ruských vojenských jednotek ve Francii a byl za to vyhoštěn přes hranici do Španělska, kde byl po několika dnech zavřen a dopraven do Barcelony. V prosinci 1916 byl vyhoštěn i ze Španělska, tentokrát do USA. Parvus mu a jeho rodině uhradil plavbu první třídou španělským zaoceánským parníkem Montserrat a do USA ho osobně doprovodil. Jedenáct týdnů strávila rodina Trockých v nebývale pohodlném bytě v New Yorku s přidělenou limuzínou a šoférem, aby 25. 3. 1917 nastoupila do kabiny první třídy norské lodi SS Kristianiafjord odrážející den poté z newyorského přístavu do Osla (tehdy se nazývalo Kristiania). Podle zjištění britského historika Antonyho Cyrila Suttona z roku 1974 byli Trockij, jeho rodina a jeho pět spolucestujících revolucionářů vybaveni péčí nikoho menšího než amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona pravými americkými cestovními pasy, aby mohli „pokročit v demokratizaci Ruska“. Jejich americké cestovní pasy byly již předem opatřeny britským tranzitním a ruským vstupním vízem, Trockij k tomu dostal 10 000 dolarů v hotovosti (tehdejší kupní síla dolaru byla 70–100krát vyšší než dnes, údaje se liší), pravděpodobně od Němců žijících v USA. Výše částky tak neobvyklá nebyla, Trockij dostával již dříve velké sumy pro svou revoluční činnost. S Trockým a jeho skupinou v USA byl ve styku, pasy jim zařizoval a obnos 10 000 dolarů Trockému a jeho skupině předal Charles R. Crane, důvěrník prezidenta Wilsona, přítel a donor Tomáše Masaryka.


Charles Richard Crane, vicepresident Crane Company pak organizoval pronikání amerických firem do SSSR, hlavně koncernu Westinghouse; je doloženo minimálně 23 jeho pobytů v Rusku mezi roky 1890 až 1930. 


Exkurs. O Charlesu Richardu Craneovi se zachovalo výmluvné svědectví amerického ropného magnáta Edwarda Dohenyho z 1. 2. 1919, který řekl: „Jestliže věříte v demokracii, nemůžete věřit socialismu. Socialismus je jed ničící demokracii… Nejhorší bolševici v USA nejsou vysokoškolští profesoři jako například prezident Wilson, nýbrž kapitalisté a manželky kapitalistů… Vanderlip je bolševik, taktéž Charles R. Crane… Henry Ford je další.“ Nutno ovšem podotknout, že tehdy ještě nebyl bolševismus tak striktně oddělen od socialismu jako je dnes. Nicméně postoje Anglosasů k ruským bolševikům byly často osobité, což dokumentuje i výrok Geoge Bernarda Shawa z 30. let 20. století, po jeho návštěvě SSSR, v době největšího sovětského teroru: „Nemůžeme si dovolit vysocemorálně vystupovat, když náš smělý soused, Sovětský svaz humánně (sic) a spravedlivě (sic) likviduje hrstku vykořisťovatelů a spekulantů, aby ochránil slušné lidi (sic).“    


Za mezipřistání v kanadském Halifaxu 3. 4. 1917 byli lidé z Trockého skupiny včetně jeho samého, manželky a dvou synů coby potenciální nepřátelé států Dohody (mluvili mezi sebou německy), zavřeni do internačního tábora pro německé zajatce. Skupina byla propuštěna na naléhání britského vyslanectví ve Washingtonu, které bylo o to požádáno americkým ministerstvem zahraničí se zdůvodněním, že jde o občany USA, když mají americké cestovní pasy (sic). Skupina po propuštění z internace pokračovala v cestě jinou lodí. Z Kristianie (dnes Oslo) odjela vlakem a na nádraží v Sankt-Petěrburgu dorazila 18. 5. 1917. 


Spojené státy 3. 2. 1917 přerušily s Německem diplomatické styky, aby od 6. 4. 1917 se ocitly ve válce s Německem. Vyslání marxistických revolucionářů 26. 3. do Ruska k vyvolání chaosu likvidujícího bojeschopnost Ruska v první světové válce, nemohlo být tedy cílem americké vlády nakloněné britskému válečnému snažení. Vysvětlení pro angažmá W. Wilsona ve věci Trockého a jeho skupiny chybí. Jako jediná schůdná hypotéza se nabízí podle zásady „sleduj tok peněz“, že ruští marxističtí revolucionáři byli nastrčenými figurami, zaplaceni anglosaskými, zejména americkými finančními kruhy a také německými finančníky, aby na sebe strhli moc a oněm kruhům pak umožnili zisky z podnikání v Rusku a obsazení ruských trhů. Málo se ví, že válkou zanedbaný ruský průmysl (průmyslová výroba těsně po válce ve srovnání s rokem 1913 obnášela jen 10 %) postavily na nohy a (znovu)vybudovaly zahraniční korporace, zejména americké, britské, francouzské a německé, takže v roce 1928 již dosáhla průmyslová výroba SSSR předválečného objemu Ruska z roku 1913. Sovětský pětiletý plán (pětiletka) je též nápad zavedený a zpracovaný samotnými Američany, Gorkovskij avtomobilnyj závod (GAZ) kompletně postavil americký Ford, hydrocentrály vybudovaly firmy z USA.


Němcům se předpoklad vyřazení Ruska z války následkem revolučního chaosu splnil. Bolševici se dostali 25. 10. 1917 (juliánského kalendáře, podle gregoriánského 7. 11.) k absolutní moci prachobyčejným státním pučem nazývaným dodnes nepříhodně Velká říjnová socialistická revoluce. 3. 3. 1918 podepsali v Brestu Litevském mír s Centrálními mocnostmi a na východní frontě válka skončila. Německo a Rakousko-Uhersko mohly přemístit svá vojska na západní a italskou frontu.


Ruští revoluční marxisté byli po léta finančně podporováni z vícero stran. Situace je málo přehledná, není zájem, aby podpora ruských marxistických revolucionářů západními finančními kruhy vyšla najevo, zejména pak jejich následné investice v již bolševickém Rusku. Obdobně to platí i o pozdějších finančních prostředcích poskytovaných Spojenými státy německým nacionálním socialistům. 


Velká část finančních prostředků z USA a Německa přitékala ruským revolucionářům do prvních let po první světové válce přes švédskou banku Nya Banken, přes kterou šly i obnosy za tajné obchody mezi státy Dohody a Německem během první světové války. Z Německa přicházely peníze určené bolševikům hlavně z frankfurtské Diskont-Gesellschaft (z Diskontní společnosti), která přináležela k Rothschildově skupině. Nya Banken spolupracovala i s Parvusem. V USA podporovali bolševiky mnozí financiéři, veřejnosti je znám zejména Jacob Schiff ze společnosti Kuhn, Loeb & Co., který hlavním dílem financoval též americkou Hebrew Sheltering and Immigrant Aid Society (Hebrejskou společnost pro ochranu a pomoc imigrantům). Ten ruským revolucionářům převedl 20 milionů US $ (v dnešní kupní síle 70–100krát vyšší) a s touto obrovskou částkou jim tak umožnil v Rusku cestu k moci. Všechny vynaložené částky ve prospěch ruských revolucionářů se donorům v pozdějších létech mnohonásobně vrátily. Jenže to už je jiný příběh, nezmiňovaný, utajovaný.


https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-3/