středa 16. listopadu 2022

Vyšší ceny potravin tkví v české mentalitě

Tomáš Krystlík

 

Obyvatelstvo ČR se pomalu dopracovává k názoru, že v Německu a v Polsku (i před snížením DPH na nulu) jsou k mání kvalitnější a levnější potraviny než v Česku. Uveďme hned zpočátku dva příklady, které naznačují obrovskou šíři okrádání českého zákazníka. Český management jednoho řetězce v ČR si dokázal vynutit nižší podíl masa ve vídeňských párcích u německého výrobce, který je dodává pod stejným názvem a ve stejném balení i pro stejnojmenný řetězec ve SRN, leč v ČR jsou nejen okradené co do podílu masa, nýbrž i dražší. U polských výrobců si český řetězec německého názvu vynutil sýry, kde kravský tuk je nahrazen rostlinnými oleji, které se v Polsku, ani v Německu vůbec neprodávají. Ale Češi je kupují, hlavně že jsou levné, jejich mizernou kvalitu nerozeznávajíce.

 

Tímto stavem není v žádném případě vinna česká vláda, český stát, nýbrž česká mentalita manažerů řetězců podle názvu zahraničních, nicméně veskrze českých právnických subjektů byť zřízených za peníze z ciziny. S výjimkou několika mála jedinců-cizinců ve vedení oněch řetězců převládá všude český management. A v tom je kámen úrazu.

 

Že si řetězce v ČR a v Německu každý den vyměňují aktuální ceny veškerého svého zboží, asi nepřekvapí. Vynechme cenové nabídky (slevy) platící pár dní nebo týden a soustřeďme se na dlouhodobější pohyby cen. Když jeden řetězec v Německu zlevní balení něčeho mimo slevovou akci třeba o jediný cent, tak konkurenční řetězce nelení a neprodleně u obdobné položky tentýž den ráno personál prodejen ručně tlustě píšícím markérem namaluje cedule s novou cenou namísto již vytištěné. A to i tehdy, jedná-li se o miniaturní slevu například z 2,79 € na 2,78 €! Naopak zvýšená cena u konkurence ostatní řetězce neovlivní, protože jim poskytuje cenovou výhodu. Pokud se vyšší cena časem stane nezbytností pro všechny, pak nezbývá všem nic jiného než položku pomalu zdražit.

 

Z okamžitého přepisování cen byť i o jeden jediný cent plyne, že západní řetězce se snaží vytvářet zisk zvyšováním celkového objemu obratu a ne zvětšováním marže jako v ČR, která bývá nestydatě vysoká (obvykle přes 30 %). Západní řetězce samozřejmě též vědí, že zvyšovat si zisk vyšší marží lze buď kartelovými cenovými dohodami mezi řetězci, nebo nucením výrobců k nižším prodejním cenám. Kartelové dohody o cenách, které v ČR zcela z povahy věci zcela jistě existují, by na Západě odhalily a promptně ztrestaly protimonopolní úřady, což v Česku vůbec nehrozí.

 

Neustálé tlačení hlavně domácích výrobců k nižším prodejním cenám vede ale spolehlivě k nižší kvalitě, což má na Západě, pokud by to nastalo, a v ČR kupodivu opačný efekt. Západní zákazník dovede ocenit kvalitu, byť i jen standardní, takže odchýlit se od ní by znamenalo pro řetězec odchod zákaznictva ke konkurenci. Ne však v ČR. Český zákazník vyznává hlavně zásadu „co nejlevněji se nažrat za co nejméně peněz“, takže jakákoli sleva nebo nižší cena je jím vítána bez ohledu na kvalitu výrobku, kterou zákazník už není s to rozeznat vlivem desítek let konzumace nechutných jídel ve školních, závodních jídelnách, v běžných restauracích a nakonec i doma. Co jiného se dá očekávat, když do učení na kuchaře byli po celou dobu bolševické éry bráni nejhloupější žáci s nejhorším prospěchem, protože povolání bylo mizerně placeno, ale režim počítal s kompenzací, že se v práci nejen nasytí a že si nějaké potraviny i nakradou. Takto vyučení kuchaři-neumětelové školili a dodnes školí další kuchařský dorost. Není divu, že Češi jsou dnes schopni pozřít téměř cokoli, je-li to levné a už někdy to jedli.

 

Statistiky potvrzují, že v ČR se potravinářské zboží v nabídce většinou velmi rychle vyprodá, aby se pak v dalších týdnech a měsících povalovalo v regálech až do příštího zlevnění zákazníky téměř ignorováno. Samozřejmě i na Západě se prodává zboží v nabídce rychleji, ale rozdíl mezi objemy prodeje ve slevě a pak za normální cenu není ani zdaleka tak obrovský.

 

Převážně český management českých potravinářských řetězců, navozujících stejným názvem dojem, že jsou západní, nutí nejen domácí nýbrž občas i zahraniční výrobce ke snížení kvality, tedy k nižší ceně a k většímu zisku řetězce. Není čemu se divit. Češi v kradení i v okrádání svých bližních mají více než stoletou praxi. Ne nadarmo se za první republiky zpívávalo na slova básníka Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“

 

Vzájemné hlídání se řetězců v Německu dospělo k obdivuhodné dokonalosti. Každý rok se obměňující zkušební nákupní koš (se stejným zbožím různých výrobců a stejné gramáže) zakoupený za necelých 50 € v obvykle čtyřech, maximálně pěti velkých německých řetězcích (testy organizují a financují obvykle německé veřejnoprávní televizní stanice, které o tom natočí program) vychází v posledních pár letech na cent přesně ve všech testovaných řetězcích! Obdivuhodné! Jen potřebná doba na nákup se liší o pár minut.

 

Kromě tendence „se nažrat za málo peněz“ se projevuje i další český záporný fenomén: „co neznám, to nežeru!“ Takže zboží, které Češi kupují málo nebo vůbec, se vůbec nedovezlo nebo dovezeno mizí po čase pro malý zájem natrvalo z regálů obchodů. Zejména nápadné je to ve výběru sýrů, dováželo a dováží se do řetězců jen málo druhů. Nepočítáme do toho relativně široký výběr sýrů české provenience, které jsou s výjimkou Gran Moravia mizerné kvality a velkým dílem tavené. Též je dost nepochopitelné, jak Češi rychle zapomněli na jídla jim dříve důvěrně známá. Jako příklad mě právě napadá řeřicha nebo ředkev, známé a konzumované našimi rodiči a prarodiči, které se pro nezájem přestaly dovážet a prodávat. Srovnání vynikne, podíváme-li se na dnešní záplavy ředkviček v řetězcích, které jsou chuťově ředkvi dost podobné.

 

Zásada českého zákazníka, že nejí, co nezná, spolehlivě petrifikuje tristní současný stav bez naděje k obohacení českých stravovacích zvyklostí v době, kdy jsou dostupné jakékoli potraviny, jen je dovézt. Jako malý test české ochoty připustit chuťově něco nového, poslouží vznesený dotaz, zda dotyčný používá pro přípravu salátů balsamico a olej místo lihového octa, cukru a vody. S dotazem po používání ručních odstředivek na zbavení salátové zeleniny vody po jejím opláchnutí to raději v českém prostředí vůbec nezkoušejte.

 

Vysvětlit, jak se někteří pokoušejí, levnější potraviny v německých a polských obchodech tím, že oba státy mají nižší DPH na potraviny než ČR, nelze. Rozdíly v cenách jsou vyšší, než rozdíly mezi mezi DPH ve výši 7 %, 8 % a 15 %. A současně tam prodávané potraviny jsou i kvalitnější, což je s podivem zejména v Německu, kde jakýkoli úkon spojený s prodejem nebo vynaložený na prodej je o dost dražší než tentýž v ČR nebo v Polsku.

 

Na závěr ještě jeden příklad českého okrádání kvality jiným způsobem. Německý prachobyčejný měkký salám Jagdwurst, importován a prodáván v některých řetězcích v ČR v témž 200g balení pod názvem Myslivecký salám dráže než v Německu, obsahuje podle etikety 92 % vepřového masa, což je více než mají mnohé české šunky, kde by člověk předpokládal vyšší masný podíl než u měkkého salámu. To nepřímo potvrzuje i názvosloví českých šunek, z nichž některé mají přívlastek „šunka nejvyšší kvality“, což je nonsens, protože buď je výrobek šunkou nebo není. Třetí možnost neexistuje.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Vyssi-ceny-potravin-tkvi-v-ceske-mentalite-720602 

pondělí 4. července 2022

„Češi si nedovedou vládnout.“ Tomáš Krystlík našel chybu vlády, jde o plyn

Oldřich Szaban

 

POLOČAS ROKU HRŮZY „Každý alespoň trochu strategicky uvažující člověk, musí dojít k závěru, že Putin a Ruská federace musejí prohrát, protože kdyby vyhráli, tak se Čína bude cítit povzbuzena tím, že agrese Putinovi vyšla, a vrhne své ozbrojené síly proti Tchaj-wanu s následky nedozírnými pro celý svět. Konflikt na Ukrajině asi skončí příměřím po vytlačení ruské armády do pozic před začátkem letošní invaze. Za jak dlouho, je otázka,“ konstatoval spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík. Pár slov ztratil také o energetice.

 

Jaké vidíte příčiny vzniku války na Ukrajině, kterou napadlo Rusko?

 

Ruská představa mocného státu se pojí již od carských dob s jeho velkou rozlohou. Ve 20. století ruská říše, jedno zda carská nebo bolševická (sovětská), více území poztrácela, než nabyla, přičemž ruská představa o vlastním státě coby velmoci zůstala bez změny a právě ona letošní vojenskou agresi proti Ukrajině umožnila. Usnadňující okolností taktéž bylo, že Rusové nazývají Ukrajince Malorusy, tedy za Rusy mluvící vlivem nevzdělanosti místním venkovským dialektem ruštiny. Putinovi pak stačilo ve Velkorusech vyvolat propagandistickými argumenty pocit akutního ohrožení ruské vlasti ze Západu.

 

Pomáháme jako Západ Ukrajině dostatečně? Například Německo bývá v tomto směru kritizováno, že za rétorickými sliby pak chybí konkrétní činy, zvláště u vojenské pomoci...

 

Problém je v definici „dostatečně“, protože rozhodující počiny kolem rusko-ukrajinského konfliktu se odehrávají malými krůčky v zákulisí během diplomatických jednání a nejsou veřejnosti známy. Mohli jsme jen vytušit, jak návrhem na zřízení lodního vývozního koridoru z Oděsy Černým mořem svět usiluje zabránit hladomoru obyvatelstva Afriky a Asie nedostatkem ukrajinských obilnin na trhu, což je právě oním příslovečným malým kouskem ledovce nad hladinou, který je vidět. Němci v dodávkách zbraní mohou být kritizováni za své počáteční liknavé tempo, zejména ze strany kancléře Scholze. Dnes se Německo skokově zlepšilo ve svých postojích kdysi vyvolaných svalováním veškeré viny za druhou světovou válku na Německo, které jim vštípilo, že by nemělo podporovat vypuknuvší ozbrojené konflikty. Největším překvapením německé politické scény je, že němečtí Zelení, z principu strana napůl levicově bolševická, se stali největšími podněcovateli ozbrojeného odporu Ukrajiny, kdežto AfD se stala stranou nanejvýš opatrnickou nabádající k neutralitě v tomto konfliktu. Ale pro posouzení činů Německa nám scházejí srovnatelné údaje od ostatních států podporujících Ukrajinu, neboť se tak děje převážně s vyloučením veřejnosti.

 

Leží na Angele Merkelové, Emmanuelovi Macronovi či případně dalších politicích vina za přílišnou vstřícnost k Rusku? Aneb jaké chyby ve vztahu k Rusku Západ udělal?

 

Západ se mylně domníval, tedy alespoň Evropa, že platí zásada: „Kdo obchoduje, neválčí“. Teze to byla lákavá, kdekdo jí věřil, od 19. století, od Vídeňského kongresu fungovala. Navíc Bidenova politika po jeho nastoupení do funkce vzbuzovala dojem slabosti USA v globálním měřítku.

 

Jaké poučení si z této války máme vzít?

 

Si vis pacem para bellum – chceš-li mír, chystej válku. Bude se muset zcela předělat celý systém bezpečnosti v Evropě i ve světě, dosavadní selhal. A hlavně: Bude se muset mnohem více zbrojit. Ale jedna věc je do budoucna potěšitelná. Rusko si sice časem najde cesty, jak dovozní embarga obejít, ale bude mít ve srovnání před rokem 2022 značně ztíženou pozici. Státy a společnosti si budou napříště více hlídat, aby je nepostihlo tzv. sekundární embargo ze strany USA trestající je zastavením dovozu, odebráním výhod i jinými ekonomickými sankcemi za obchodování s Ruskem nebo za dodávky embargovaných dílů použitých jako součásti ve větších montážních celcích do Ruska. V minulém měsíci ukončily z tohoto důvodu japonské a čínské firmy stavbu velkého komplexu pro zkapalňování zemního plynu na LNG na ruském poloostrově Jamal. Rusko tedy bude muset i v budoucnu vyvážet zemní plyn plynovody. Jenže co pak nastane, když jej Evropa přestane odebírat a stavba plynovodů do Číny a Japonska není pro obrovské náklady reálná? Zavřít plynové vrty (na rozdíl od ropných) je značně nákladná záležitost. Většinu ropy nyní vyváží Rusko do světa loďmi. Jenže jak dlouho bude kvůli hrozbě postihů ze strany USA odběratelům ruské ropy mít zákaznictvo? Co pak Rusko bude vyvážet? Uhlí? Je embargované. Obilí jako Ukrajina? Kde si ruský stát pak bude opatřovat finance na svůj nutný chod?

 

Je reálné brzké ukončení bojů, nebo to vypadá spíše na dlouhý konflikt?

 

Každý alespoň trochu strategicky uvažující člověk, musí dojít k závěru, že Putin a Ruská federace musejí prohrát, protože kdyby vyhráli, tak se Čína bude cítit povzbuzena tím, že agrese Putinovi vyšla, a vrhne své ozbrojené síly proti Tchaj-wanu s následky nedozírnými pro celý svět. Konflikt na Ukrajině asi skončí příměřím po vytlačení ruské armády do pozic před začátkem letošní invaze. Za jak dlouho, je otázka. Toho musí Ukrajina s podporou Západu bezpodmínečně docílit. Přece nemůže zvítězit Ruská federace, která není s to dodnes vyrábět kuličková ložiska (mimochodem ani meziválečná ČSR to nedovedla), řízené katalyzátory, ABS, o elektronických dílech potřebných do zbraní ani nemluvě. Zpětné připojení Krymu, Luhanské a Doněcké oblasti v okamžiku příměří je značně nereálné – co si pak počít s proruskými bývalými Ukrajinci, kteří bojovali na ruské straně, jak zajistit jakýsi smír mezi tamějšími obyvateli, aby se pak vzájemně za spáchané křivdy nemstili, a jak zabránit případné partyzánské válce? Zpětné připojení ukrajinských území ukradených Ruskem v roce 2014 lze očekávat v časovém horizontu několika desetiletí. Pokud vůbec. Plebiscitem se místní obyvatelstvo – hlasovat by mělo i to, co bylo předtím vyhnáno – může většinově vyslovit pro setrvání v Ruské federaci. Co pak?

 

Česko postihla vysoká inflace, ceny stoupají zvláště v důsledku drahých energií. Dělá česká vláda dost v této oblasti v porovnání s vládami jiných zemí EU?

 

Že je inflace v ČR v rámci EU nadprůměrně vysoká, je dáno hlavně chybami v řízení české ekonomiky, které nejsou napravitelné ze čtvrtletí na čtvrtletí. Česká vláda svými počiny proti inflaci dnes nevybočuje v evropském průměru. Horší je to s odpovědností ČNB, ale to je jiná věc. Zde vláda zasahovat nemůže. Odpovědnost za činy ČNB padá na Klause a Zemana. Zásadní chybu české vlády vidím ve skutečnosti, že zařadila k dodavatelům poslední instance i Pražskou plynárenskou a. s. a pak neohlídala, ač to byla její povinnost, aby pro případ krize v cenách plynu měla PP a. s. dostatečně plné zásobníky a nemusela dvakrát po sobě plyn zdražovat, málem zkrachovat a zadlužit se. Hloupost vedení PP a. s. a české vlády zaplatí zákazníci, jak jinak! Opět stará známá bolest, Češi si nedovedou vládnout.

 

Měla by Evropská unie kvůli vysokým cenám energií přehodnotit své cíle v oblasti klimatu?

 

Měla by přehodnotit celou svou klimatickou politiku i proto, protože je chybná. Všem zaníceným ochranářům klimatu pokládám otázku, jak je možné, že v Grónsku ještě ve 14. století běžně sklízeli obilí, když exhalace vlivem průmyslové revoluce se začaly projevovat až půl tisíciletí poté. Dále bych zatrhl všechny akce typu Fridays for Future a přeložil je na soboty. A bylo by po protestech „klimaticky uvědomělé mládeže“. Bude nutné se vypořádat s důsledky evropské (hlavně německé) málem paniky kolem jaderné energetiky po fukušimské havárii – kdy na rozdíl od Černobylu nikdo nezahynul – kdy hysterii mohutně finančně podporovala Moskva, protože potřebovala prodávat více plynu a ropy Evropě a učinit ji na svých dodávkách závislou. Po mírových pochodech a lidských řetězcích protestujících proti dozbrojení NATO Pershingy 2 jako odpovědi na sovětské SS-20 za vlády Helmuta Schmidta, po ruské finanční podpoře britských příznivců brexitu, po financování volební kampaně Marie Le Penové a v neposlední řadě po moskevské finanční podpoře evropských skupin protestujících proti oteplování planety, by ruská destabilizace Evropy už konečně mohla konečně skončit, nebo ne?

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Cesi-si-nedovedou-vladnout-Tomas-Krystlik-nasel-chybu-vlady-jde-o-plyn-707550

čtvrtek 2. června 2022

Eliášův vrah zpoza psacího stolu – Edvard Beneš

Tomáš Krystlík


Smrt generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády, souvisí s atentátem na Heydricha jen okrajově – byl za heydrichiády popraven za něco, co s atentátem nesouviselo. Důvody, které vedly k jeho zatčení, k odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli a k smrti, jsou navýsost pozoruhodné, o jeho popravu se přičinil měrou zcela nejvyšší samotný Edvard Beneš. Přímý důkaz sice chybí, ale indicie vylučují, že by Beneš nebyl viníkem, Eliášovým vrahem zpoza psacího stolu.

Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Reichsprotektor Konstantin von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil, v rámci svých možností, chránit (tajně, protože svobodní zednáři byli jak v Německu, tak i v protektorátu zakázáni). Eliáš dával najevo svůj despekt k německé okupační moci také tím, že s protektorem von Neurath mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal velmi dobře německy, výhradně francouzsky, řečí diplomatů

Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Československým národním výborem v Paříži styky [Brandes 1999]. Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, ale poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovi vlády Eliášovi zprávu, kde žádal protektorátní vládu, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident (Hácha) mohl odejít“ [Kalvoda 1999]. „Lepší je, bude-li eventuelně přizvána k vedení ta nejhorší pakáž jako v Chorvatsku, anebo bude-li protektorát a autonomie vůbec zrušena.“ V červenci 1941 posílá do Prahy další vzkaz: „Bude nutné, abyste tím (demisí) hrozili a eventuálně to provedli. Kdyby vám chtěli ukládat nová břemena a nemohli byste tomu zabránit, je lépe odejít.“ [Gebhart – Kuklík 2007] Demitovat by ale znamenalo otevřené vypovězení spolupráce Čechů s Říší. Přes Benešovo naléhání protektorátní vláda a prezident tak neučinili, oprávněně se obávajíce, že by to vedlo k podstatnému zhoršení postavení Čechů v Německé říši a k represím, kterým by odstoupivší protektorátní vláda a prezident již nemohli čelit.

Gestapo již předtím Eliáše podezíralo ze spolupráce s československými exilovými činiteli v Londýně, protože Československý národní výbor ve francouzském hlavním městě – založený a řízený Benešem, vydávající se neoprávněně za nejvyššího představitele československé moci, přičemž Francie Československý národní výbor nikdy neuznala, pro ni byl nejvyšší představitel ČSR velvyslanec Štefan Osuský – tam trestuhodně při evakuaci z Paříže zanechal část svého archivu a to i s Eliášovými depešemi do Paříže, který padl do rukou Němců. Otázku, zda ony depeše tam nebyly na pokyn Beneše už tehdy záměrně zanechány spolu ve směsi s jinými dokumenty, aby byl Eliáš kompromitován, nelze zodpovědět. Vyberte si.

Beneš se, když protektorátní prezident a vláda na jeho pokyn neodstoupili, ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval zcela lživě, ba velkohubě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny (!), čímž směřoval k diplomatickému uznání své provizorní exilové vlády v Londýně za stálou, o což enormně usiloval, protože jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády od počátku stavěly vysloveně záporně, neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství – vždyť přece abdikoval a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní vládu, Slováci také svou vlastní, slovenskou! Demisí protektorátní vlády a prezidenta v Praze by se tak Beneš a jeho vláda v Londýně stali jedinými zástupci Čechů, stejně jako ostatní již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí ve Velké Británii. To byl hlavní účel Benešova naléhání, existence „nadbytečné“ slovenské vlády by se už nějak zaobalila. Odmítnutím zachovat se podle Benešova pokynu se protektorátní vláda a prezident Hácha přeměnili v očích Beneše ve zrádce [Kalvoda 1999].

Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky, protože se mu, byť svobodozednářskému bratru, Beneš ještě za války pomstil. Na Háchu a ostatní členy protektorátní vlády dopadla Benešova msta až po válce. Hácha, na konci války již dementní, byl hned po jejím skončení zatčen a zemřel bezmocný nakonec v pankrácké vězeňské nemocnici. Na Háchu, ležícího bezmocně na nemocničním lůžku, močili z ochozu bachaři i vězni. Většina členů protektorátní vlády byla po válce odsouzena na doživotí nebo k dlouhým trestům na svobodě.

Beneš nezapomněl ani na své dřívější politické kontrahenty z jiných stran, nechal odsoudit do vězení za spolupráci s nacisty například i Rudolfa Berana, Jiřího Stříbrného a Radolu Gajdu navzdory nevyvratitelnému faktu, že se všichni po vzniku protektorátu zcela stáhli do soukromí, skončili s jakoukoli politickou činností a s Němci nespolupracovali.

Eliáš byl označen krycím jménem Judas (Jidáš) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby v oddělení M předhozen Benešem Gestapu – zhotovily se tři kompromitující dopisy adresované Judasovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a postupně odeslány Eliášovi z Chile [Kalvoda 1999, Stevenson]. Dopisy Judasovi byly podle připravených návrhů přepsány v New Yorku dívkou slovenského původu. Přesvědčivě zmínkami o reáliích dokazovaly, že údajná Anna je obeznámená s podrobnostmi z Eliášova osobního života. Papír, na kterém byly dopisy napsány, obálky byly zhotoveny podle vzorků papíru používaného v Chile odborníky v kanadském papírenském průmyslu, aniž by jim byly poskytnuty bližší informace, než byly pro jejich úkol nezbytné. I inkoust měl chilské složení. Dopisy byly převezeny do Chile k odeslání místní poštou [Stevenson].

Do akce byly podle Williama Stevensona zapojeny nejvýše tři osoby seznámené s pravou identitou Judase. Že jednou z nich musel být Edvard Beneš, i když Stevenson nikoho jménem neuvádí, je nasnadě, protože jen Beneš měl onu možnost požádat Brity o spolupráci při jeho poslání na smrt. Teoreticky tak mohli učinit i František Moravec nebo Sergěj Ingr i za zády Beneše, jenže Britové by takovou akci nezapomněli ještě před realizací projednat s Benešem už jen kvůli tomu, že měl být zlikvidován jeden z nejvyšších představitelů protektorátní vlády.

Beneš tedy s jistotou o akci proti Judasovi musel vědět, znát jeho totožnost. Když akci proti proti Judasovi neodvolal, tak ji zcela jistě schválil. Zda ji inicioval jako první, nelze dokázat, měl ale možnost ji zarazit. Největší vinu za vraždu Eliáše nese bezpochyby hlavně Edvard Beneš.

Poznámka. Obdobným mechanismem musel též Beneš předem vědět, že českoslovenští parašutisté vysazení do protektorátu jako britští vojáci mají za úkol zabít Heydricha, případně Emanuela Moravce, byť všem, zejména po válce, vždy tvrdil opak.

W. Stevenson se ve své knize domnívá, že později odvolaný protektor von Neurath si vybudoval dobré vztahy k protektorátní vládě. Vzhledem ke svobodnému zednářství Eliášovu a Neurathovu je to dost pravděpodobné. Podle Stevensona dobrý vztah k protektorovi vadil domácímu odboji, který se domníval, že jeho úsilí je kolaboranty ve vládě podkopáváno, takže se po výměně protektora a příjezdu R. Heydricha do protektorátu rozhodl zabít jednoho kolaboranta-člena vlády, který dostal krycí jméno Judas [Stevenson]. Jenže účast domácího odboje na odstraňování Eliáše je vyloučena, protože domácí odboj neměl možnost zatáhnout do této složité likvidační akce britskou tajnou službu.

Němci dopisy od Anny Eliášovi zachytili, což byl jediný účel výroby těchto falz. Po prozkoumání oněch dopisů přicházejících ze Santiaga de Chile nabylo Gestapo přesvědčení, že generál Eliáš udržuje tajnou komunikaci s nepřáteli Německa – v Chile se nacházela a dodnes nachází silná německá menšina. Dopisy totiž obsahovaly fráze a čísla v otevřené řeči, které bylo možné považovat za kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“ „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými złotými." „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým o 60 stopách, i když dvě měla jen 28 stop“. Když byl Eliáš Gestapem vyslýchán, co tyto věty znamenají, nedokázal jejich smysl vysvětlit. Podle Gestapa byly ale důkazem, že komunikuje s nepřítelem v otevřeném kódu [Kalvoda 1999, Stevenson].

Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu nebo osobu se za ni vydávající znal. Gestapo mu nevěřilo, protože Anna psala i o takových detailech z jeho života jako o zvycích jeho bývalé manželky nebo o okolnostech neobvyklé smrti jeho bratra [Kalvoda 1999, Stevenson]. A jsme opět u otázky, odkud by to Britové sami mohli znát.

1. 10. 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za druhé heydrichiády, 19. 6. 1942 ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz. Beneš se pomstil.


Zdroje:

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999

Stevenson, William: A Man Called Intrepid. Lyons Press, Toronto 2000


https://blisty.cz/art/108402-eliasuv-vrah-zpoza-psaciho-stolu-edvard-benes.html

pondělí 30. května 2022

Jak tomu bylo ve skutečnosti s atentátem na Heydricha

Tomáš Krystlík


Britové Benešově exilové československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu [Kalvoda 1999]. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“.


Beneš tehdy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ [Kalvoda 1999, Moravec, F.] Jenže zde se by se muselo dostatečně vysvětlit, co vedlo Brity k jejich rozhodujícímu podílu na přípravách atentátu, což se dodnes nestalo: vyčlenit letadlo i s osádkou, vybrat a připravit parašutisty (formálně to byli britští vojáci), vybavit je falešnými doklady, oblečením obvyklým v protektorátu a podobně.


Pro atentát na Heydricha byli vybráni Kubiš s Gabčíkem, aby s dalšími skupinami československých parašutistů byli 29. 12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve pět měsíců poté, 27. 5. 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi vyvolané nečistotami v ráně. Proč tak dlouho s atentátem otáleli, se nikdo nepokusil vysvětlit.


Odvetu přikázanou Hitlerem spočívající v okamžité popravě alespoň deset tisíc Čechů dokázal 28. 5. 1942 zvrátit státní sekretář v Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank, nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí u Hitlera. Tvrdil, že on i všichni jeho spolupracovníci se „shodují v tom, že v případě atentátu jde o ojedinělý čin zinscenovaný nepřítelem, nikoli o akt velkého povstaleckého nebo odbojového hnutí zakotveného v českém národě“. A pokračoval: „Jestliže bychom nyní zatýkali a exekuovali ve velkém rozsahu, zcela by se tak opustila Heydrichova politika.“ Heydrichův postup v protektorátu podle Franka dosáhl toho, že „zbrojní průmysl pracuje na plný výkon, výrobní bitva je v plném proudu, sabotážní akce ustupují, vláda má důvěru Reichsprotektora a aktivně spolupracuje“. Masové zatýkání a masové exekuce by naopak jen daly za pravdu zahraniční propagandě, „která hovoří o velikém odbojovém hnutí opírajícím se o veškeré české obyvatelstvo“. Navíc „50 000 až 100 000 lidí, rodinní příslušníci zatčených, by bylo fakticky vehnáno do první frontové linie v boji proti nám a dobrovolně bychom se zbavili velmi cenných politických sil a ochromili bychom, anebo nechali nevyužitu spolupráci s těmi, kdož se nám dnes nabízejí k pozitivní práci. Například: protektorátní vláda, odbory atd.“ S ohledem na tyto Henleinovy argumenty Hitler svůj rozkaz zastřelit 10 000 Čechů odvolal [Brandes 1999].


O tom, že za atentátem stojí Londýn, zřejmě přesvědčil Franka šéf vyšetřovací komise Gestapa pátrající po atentátnících, kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Führerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou.“ Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos [Pannwitz].


Původcem exekuce v Lidicích Frank nebyl. Podle Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho Frank jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes 1999]. Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů přežilo 143, dětí se vrátilo z 98 jen 17.


Ale ani to, že Frank telefonoval do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě, protože k tomu existuje jen jedno svědectví, Horsta Böhmeho a žádný jiný doklad. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, tj. v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. On sám se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank, E.].


Frank dost dobře nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako Pannwitz a protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě, takže lidická odvetná hromadná exekuce by jaksi postrádala smysl. Původce nápadu vyhladit Lidice nutno hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler [Brandes 1999, Berton 1982, 2007].


Za konkrétním provedením lidické exekuce stál Horst Böhme z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes) [Brandes 1999, Berton 1982, 2007]. Detlef Brandes a Stanislav Berton jako první z historiků tedy dospěli k závěru, že Frank nebyl původcem odvetné lidické exekuce.


Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes 1999]. Podle Pannwitzovy pozdější korekce ve vlastních pamětech byly jen dvě, nicméně v závěrečné zprávě RSHA (Reichssicherheitshauptamt, Hlavní říšský bezpečnostní úřad) se uvádí šest záchytných adres v Lidicích.


Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé (!) ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo.


Dále se Gestapu do rukou dostal dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích. 4. 6. tedy Gestapo podruhé (!) Lidice bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci [Schicha – Metzing]. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.


Pět, tj. 20 % (!) z 25 československých parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených do protektorátu spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.


V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka, jejíž zaměření bylo na venkově doslova hračkou. Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, osada vypálena, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení celkem 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź) obdobně jako děti z Lidic.


V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů a Anglie a vlastní indiskrecí v místní hospodě, sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli, dovědělo se o nich Gestapo [Berton 2007]. Bernartice však vyhlazeny ani vypáleny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty (!), protože buď přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, takže by následky exekuce srovnáním vesnice se zemí byly projíždějícím na očích, nebo okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu [Brandes 1999]. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu [Brandes 1999, Pannwitz].


Pro srovnání: v Pardubicích měli parašutisté k dispozici dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jednu v Lázních Bělohrad a jednu v dalším místě (Pannwitzův rukopis je zde nečitelný).


Již na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, za přítomnosti říšského ministra spravedlnosti Franze Gürtnera Führer nařídil, aby se tehdy chystaný proces s příslušníky domácího odboje z Obrany národa (ON) odsunul na dobu po válce, aby soudy tak neprodukovaly české mučedníky. Po válce mohou být podle Hitlera odsouzeni k smrti, on jim však udělí milost a buď se deportují na nějaký ostrov, anebo poputují do čestné vazby v nějaké pevnosti, „kde budou moci v zapomenutí spokojeně skonat“. Tak to stojí i v zápisu v Goebbelsově deníku z 24. 9. 1940. V českém vydání Goebbelsových deníků tyto pasáže chybí [Brandes 2012].


Pro hypotézu, že okupační moc v případě Bernartic již nechtěla stupňovat teror vůči českému obyvatelstvu, aby si je proti sobě zbytečně nepopudila, nevytvářela mučedníky, svědčí i pozdější podobná událost. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska pod Troskami se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského Gestapa dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně Eduardem Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté a Vladimír Krajina (jak se Němci dověděli, že se tam skrývá, není známo) Gestapu předáni. Oba parašutisté unikli zatčení spolknutím cyankáli [Rosenberg], obec zůstala ušetřena. Předmětem dotyčné smlouvy potvrzené osobně i K. H. Frankem byl závazek, že nejen bude ves ušetřena represí, nýbrž že i oba parašutisté a Vladimír Krajina nebudou popraveni ani mučeni a zůstanou coby Sonderhäftlinge (zvláštní vězni) do konce války nesouzeni, jen ve vazbě a že Krajinova manželka bude na základě této smlouvy propuštěna z internačního tábora [Černý 1977]. To bylo v případě Krajiny a jeho choti splněno, ale o tom čeští historici nepíší.


Oba pozdější atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku v Británii požadavky ve střelbě a museli se podrobit reparátu. Po vysazení do protektorátu byli nuceni improvizovat, byli vysazeni jinde, jejich atentátnická akce v podstatě selhala, Heydrichova smrt byla náhodná, nastala následkem kontaminace rány nečistotou z vycpávky sedadla protrženého střepinou. Ocenění, které se pak celé akci dostalo od politiků a historiků, plyne z faktu, že Heydrich byl coby jeden z nejvyšších představitelů nacistického Německa odstraněn, což ale na diletantismu přípravy a provedení akce nic nemění.


Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace [Berton 2007]. To se opakovalo u všech britských výsadků do protektorátu až do konce války.


Zfalšované osobní protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně [Pannwitz, Berton 2007]. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie [Gebhart – Kuklík 2007]. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by Britové parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu. Z dochovaných svědectví víme, že si pro fotografie do průkazů pořizovaných ještě ve Velké Británii museli mezi sebou půjčovat několik málo sak šitých ještě ve střední Evropě, zbylých jim po jejich útěku, aby je odlišný střih britských neprozradil. Vyberte si.


To nebylo vše – nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939, takže neměli možnost si opatřit potraviny jinak než za enormní peníz na černém trhu, čímž se vystavovali značnému dodatečnému riziku. Ještě horší bylo, že je nevybavili pracovními knížkami, byť v protektorátu a v celé Německé říši panovala pracovní povinnost, takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni.


Němci se brzy po atentátu dověděli, že parašutistům z Velké Británie podle razítka vydal osobní průkazy jen jeden jediný úřad v Brně. Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Musel jim to prozradit někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace natolik, že si toho sami ve svých průkazech všimli. Jiná možnost není.


Všechny stávající osobní průkazy vydané oním jediným brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny, aby se daly snadno od těch parašutistických odlišit [Pannwitz]. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. Gestapo předpokládalo, že výsadkáři z Anglie se k pobytu nepřihlásí. To vše usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na přežití.


Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů [Pannwitz].


Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo [Berton 2007]. Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však nezasáhli, když se atentát nezdařil? Proč atentátníci nepokračovali ve střelbě z pistolí? Na nic z toho neznáme odpověď. Vyberte si.


Podle poslední rekonstrukce, provedené v roce 2012 [Gazdík 2012] vůz s Heydrichem jedoucí shora a chtějící odbočit vpravo k Vltavě objel zleva tramvaj č. 14 stojící v zastávce před zatáčkou (křižovatkou typu T). Jeho řidič musel přidat plyn, aby se vyhnul protijedoucí tramvaji číslo 14 a zespoda (z ulice, kam hodlal odbočit) přijíždějící tramvaji číslo 3, a současně vybrat ostrou zatáčku doprava. Při předjíždění stojící tramvaje č. 14 s dvěma vlečňáky po její levé straně se vůz ztratil atentátníkům stojícím na chodníku z očí, aby se nečekaně objevil asi 1,5–2 m před Gabčíkem. Atentátníci museli improvizovat a místo domluveného postupu, tj. vržení bomby Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusil jako první na Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Sten gun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit, což byla fatální chyba, a hrnul se z vozu, zastrkuje teprve zásobník do pistole (!), si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš vhodil pod vůz bombu.



Řidič Heydrichova auta celkem dvakrát zásadním způsobem chyboval. Místo aby po atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), ač byl k takovému postupu cvičen, vystavil ho bolestí zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pronásledovat Gabčíka, místo aby s raněným Heydrichem co nejrychleji ujel (druhá chyba). Po atentátu se ze stojících tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet! Ten si musel klestit cestu nadávkami a varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje. Jak vidno, bylo to s tou nenávistí Čechů vůči okupantům, jak chtějí všem namluvit čeští historici a pamětníci, různé.


V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš [Berton 2007]. Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným vchodem a současně i východem (!), ze které nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele: buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali, nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu a zakládat partyzánské jednotky [Černý 1977]. Vyberte si, potvrzeno není nic z toho.


Hypotéza o vylákání parašutistů do kostela Gestapem vychází z faktu, že Gestapo nalezlo v pardubickém bytě manželů Hany a Václava Krupkových, kde se předtím velitel vysazených britských parašutistů Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z něj přijatých včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté budou hlásit (!), a sloužícími pro verifikaci výzvy (!) k setkání se na určitém místě [Gebhart – Kuklík 2007]. Od Bartoše to byl diletantismus nejhoršího druhu.


15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů [Brandes 1999]. O něm se čeští historici zmiňují velmi zřídka, prakticky vůbec ne. Dopadením atentátníků 18. 6. sice ztratil Hitlerův rozkaz smysl, nicméně Frank po válce vypověděl následující: „Ještě před polapením a zneškodněním Heydrichových vrahů, myslím, že to bylo 15. června, jsem z Berlína obdržel rozkaz nechat zatknout a zastřelit 30 000 politicky nespolehlivých a podezřelých Čechů, protože ještě nebyli nalezeni vrazi Heydricha a jejich pomocníci. Vyjádřil jsem u Himmlera své pochybnosti ohledně takového rozkazu a vyžadoval jsem, abych o tom směl hovořit s Adolfem Hitlerem. Už 16. června jsem byl povolán do jeho hlavního stanu ve Východním Prusku. Adolfu Hitlerovi jsem objasnil, že stojíme před dopadením pachatelů a že takové přísné opatření považuji za politicky nemoudré, protože mezi 30 000 Čechy, kteří by měli být zastřeleni, by se nacházeli převážně nevinní a slušní lidé, jejichž rodinní příslušníci a přátelé by pak přivedli na scénu armádu 300 000 pomstychtivých Čechů, čímž by byla citelně narušena spolupráce s celým českým národem. Zdůraznil jsem, že je třeba zvážit, že atentátníci nebyli žádní protektorátní Češi, nýbrž agenti z Anglie, kteří tu jen byli vysazeni, a že to nevypadá na vinu protektorátních příslušníků na atentátu. Řekl jsem, že ve skutečnosti neexistuje žádné početně významné odbojové hnutí. Také jsem ještě zdůraznil, že bychom neměli nepřátelské propagandě dodávat žádné nové důvody pro to, aby se na nás vrhli. Hitler se mým odůvodněním zpočátku vzpíral, ale přeci jen naši rozmluvu ukončil slovy: ‚Nemohu se zcela přiklonit k vašim vývodům.‘ Nicméně poté dal Himmlerovi pokyn, aby rozkaz zrušil.“ [Frank, E.].


Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 [Brandes 1999], podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, osm za falešné obvinění jiného (!), 477 pro schvalování atentátu [Brandes 1999]. Rozkazy k popravám nedával K. H. Frank, nýbrž je z titulu svého postavení protektora podepisoval zastupující říšský protektor Kurt Daluege. Ten také nařídil, že osoby, které se v souvislosti s atentátem vyjádří nepřátelsky na adresu Říše, schválí atentát nebo k němu zaujmou pozitivní postoj, budou odsouzeny stanným soudem a zastřeleny. Zastřelení má být vždy v dotyčném okrese i s odůvodněním oznámeno obyvatelstvu na plakátech [Küpper]. Naprostá většina udání přišla od Čechů. Což už jen kvůli počtu Němců v protektorátu tomu tak být muselo, protože tvořili jen kolem 4 % obyvatelstva.


Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě 252 příbuzných a pomocníků parašutistů [Brandes 1999]. Naživu a bez újmy zůstalo příbuzenstvo Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky [Berton 2007].


88 osob a čtyři města dostaly vysoké finanční odměny za pomoc při dopadení atentátníků, dohromady 15 399 000 korun, z toho parašutisté Karel Čurda a Viliam Gerik po pěti milionech korun. Oněch 88 odměněných osob není vyděleno podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se může jednat o 76 Čechů [Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha].


Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční, britské armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl zásadně proti [Berton 2007].


Benešův hlavní záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Do zimních měsíců 1944–1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se o odboji vůbec mluvit [Brandes 1999].


Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odboji [Straus-Hupe, Kalvoda 1995]. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou mlčí.


Heydrich s Frankem brzy dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu – hlavně tabáku, cigaret a alkoholu. Heydrich po několika měsících nechal zvýšit příděly plošně všem Čechům. Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), kulturní akce zdarma, značně zvýšil, rázem v průměru o 75 %, vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti (za první republiky bylo jen pro členy odborů), sociální pojištění služek (do té doby nebylo), zdravotní pojištění důchodců (za první republiky neexistovalo). Snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800 [Brandes 1999]; tento trend se udržel i po jeho smrti.


Heydrich se všude pohyboval proti předpisu bez ozbrojené ochrany, sám většinou neozbrojen, se slovy, že ozbrojeného doprovodu mu netřeba, protože ho Češi milují; podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu [Pannwitz]. Když jej říšský ministr pro zbrojení a munici Albert Speer navštívil v Praze a totéž mu vytýkal, s úsměvem mu odpověděl: „Češi nezabíjejí, Češi udávají.“ Jezdil v otevřeném voze bez ochranné stráže a bez zamontovaného ocelového plátu za zadním sedadlem, což bylo též proti říšskému předpisu a příčinou jeho skonu.


Vůbec nejpravděpodobnějším a nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše [Brandes 1999]. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… t. j. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ [Brandes 1999] Tento důvod čeští historikové zamlčují.


Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl Beneš a František Moravec. Stanislav Berton shrnuje příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu: (1) provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, (2) obava z uzavření separátního míru in spe se všemi důsledky pro obnovení ČSR, (3) odčinění Mnichovské dohody, (4) získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR následkem v podstatě Benešem plánovaných německých represálií vůči Čechům po atentátu. A přidává další, pátý možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se pak přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bartíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí. Spekuluje se, že jím byl Martin Bormann. Další podrobnosti nejsou známy [Berton 1982]. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb, což se nedá pro nepřístupnost ruských archivů doložit ani vyvrátit, mohl plnit atentátem na Heydricha též přání Moskvy. Vyberte si.


Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti, i když to byla zahraniční akce. Předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí následných represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe – počítal s 50 tisíci až 100 tisíců pobitých Čechů. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo [Kalvoda 1999].


Válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale bylo nalezeno jen 17 % dětí z Lidic a Ležáků! Oblíbený argument českých historiků, že se jednalo a nacistickou mstu vykonanou na dětech, neobstojí – kdyby šlo o mstu, tak by musely lidické ženy vykazovat přibližně srovnatelné procento ztrát jako jejich děti. Proč tedy takový nepoměr?


Tuto otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil. Nebylo to snad přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována nebo svěřena německým rodinám do péče a po válce zůstala nevypátrána? [NA, sg. 110–4/65; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949] Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 v pojízdných plynových komorách KZ Kulmhof blízko Litzmannstadtu za pravdivé navzdory tomu, že důkazy chybí, tak je ale vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 korespondence mezi německými úřady.


Pars pro toto uveďme dopis osobního referenta německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführera Roberta Giese členu osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführeru Rudolfu Brandtovi ze 13. 6. 1944, kde potvrzuje: „Standartenführer Sollmann prohlásil… že přichází v úvahu převzetí rasově hodnotných dětí Lebensbornem jen do šesti let, v jednotlivých případech dětí do dvanácti let, protože u starších, jak ukazuje praxe, doprovázejí jejich adaptaci v německých rodinách vesměs obtíže. Velitel Sipo a SD v Praze (SS-Oberführer Erwin Weinmann) přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřeli v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Heinricha Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo bývalo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (zařízení české, nikoli německé) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“ Podle českých historiků byly tyto lidické a ležácké děti již téměř dva roky po smrti!


Gies dále pokračuje: „Velitel Sipo a SD (SS-Oberführer Erwin Weinmann) se již začátkem roku 1943 snažil získat od RSHA rozhodnutí, jak naložit s dětmi nacházejícími se v internačním táboře a v dětském domově, které nebyly shledány poněmčitelnými, a navrhoval jejich odtransportování na východ. Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat.“ [Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65; Brügel 1974; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949, důkazní dokument IMT NO-435] Nedá se předpokládat, že by čeští historici o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici pod nosem v Národním archivu v Praze.


Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Jinými slovy, StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již léta tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že alespoň část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo, protože jinak by pátrání StB postrádalo smysl.


Zdroje:

Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech. Aktuálně.cz, 8. 6. 2012. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/dokumenty-zachycuji-jak-stb-jeste-25-let-po-valce-/r~i:gallery:27106

Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982

Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015

Černý, Václav: Pláč Koruny české. ‘68 Publishers, Toronto 1977

Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994

Gazdík, Jan: Atentát proběhl jinak, Heydrich jel rychleji a kličkoval mezi tramvajemi. In: iDnes 19. 10. 2012, http://zpravy.idnes.cz/nova-zjisteni-k-atentatu-na-heydrich-dv4-/domaci.aspx?c=A121018_161329_domaci_jav

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999

Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012

Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ‘68 Publishers, Toronto 1977

Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65

Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend. Poznámky a předmluva Stanislava Bertona. In: CS-magazín 4/2007, www.cs-magazin.com

Rosenberg, Peter: Der „Fall Leimer“: Hakenkreuz nebst Hammer & Sichel. Wie der tschechische Widerstand mit der Gestapo einen Vertrag aushandelte. Das Ostpreußenblatt 15. 5. 1999

Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main 1995

Straus-Hupe, Possony: International Relations. McGraw Hill Book Co. Inc., New York 1950

Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949

(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy 10. 6. 2012. www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Po-lidickych-detech-patrala-i-StB-v-60-letech-235554

Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha z fondu zřízeného říšskou a protektorátní vládou, seznam odměněných osob. NA, inv. č. 678, sg. 109 – 4/426, 1942, evid. j. ka 34. www.badatelna.cz


https://blisty.cz/art/108356-jak-tomu-bylo-ve-skutecnosti-s-atentatem-na-heydricha.html 

neděle 29. května 2022

Bláboly českého prezidenta o atentátu na Heydricha

     Tomáš Krystlík

 

V pátek 27. 5. 2022 pronesl na slavnostním shromáždění v Národním muzeu v Praze k výročí atentátu na Heydricha svůj projev i Miloš Zeman „Útok podle prezidenta Zemana stál za následné oběti z řad českého národa, protože zabránil možným mnohem větším obětem. Zeman v projevu připomněl požadavek odbojové skupiny Jindra, která varovala před množstvím obětí mezi Čechy v případě atentátu na Heydricha a za cíl doporučila kolaboranta Emanuela Moravce. Podle Zemana ale útok na Heydricha za následné oběti stál. Českému národu v Heydrichových plánech hrozilo vyhubení nebo odsun, řekl. Pokud by výsadkáři zaútočili na Moravce, znamenalo by to pouze nahrazení jednoho kolaboranta druhým, protože byl snadno nahraditelný.“

 

Je ostudné, že ani prezident státu nezná dějiny, v horším případě vědomě lže. Jediné, co by českému národu hrozilo, bylo rozplynutí se v německém národě v časovém horizontu minimálně jednoho sta let. V době příchodu Heydricha do Čech byli židé již od Čechů rasově separováni a perzekvováni, cikáni byli od roku 1939 až do konce roku 1942 pronásledováni výhradně Čechy, teprve pak se jich ujala Třetí říše. V roce 1941 v říjnovém tajném projevu v Černínském paláci vyjmenovat Heydrich všechny možné technické způsoby řešení české otázky v protektorátu, ale připojil: „nenaštvat, všechno jen teoreticky“.  

 

Pár měsíců po jeho smrti, v 12. 9. 1942 změnil Reichsführer SS Heinrich Himmler, odpovědný za říšskou rasovou politiku, kritéria přenárodňování Čechů na Němce, takže Němci se měli též stát i osoby podle německé klasifikace označené za nežádoucí (unerwünscht) přírůstek němectví. Celkem 87,54 % Čechů se mělo stát Němci, 0,015 % vystěhováno na Východ – přibližně tři osoby z 20 tisíc, ostatní měli zůstat na místě.

 

Kde tedy hrozilo českému národu vyhubení nebo odsun podle Zemana? Tím je také vyvrácen blud o méněcenném, pomocném českém národě, protože vzali byste si, být Němci, do národa méněcenné jedince?

 

Dále se dá též celkem lehce předvídat, že bez atentátu na Heydricha by bylo méně českých obětí než naopak.

 

A nakonec atentát, spíše neatentát na Emanuela Moravce. Výsadek Cín (Tin) měl zlikvidovat protektorátního ministra E. Moravce, byl ve složení Jaroslav Švarc a Ludvík Cupal. Letěli společně se skupinou Intransitive a vyskočili na Rožmitálsku 30. 4. 1942. V té době Gabčík s Kubišem dleli v protektorátu již čtyři měsíce. I když oba vyskočili bezprostředně po sobě, na zemi se již nikdy neshledali, Cupal místo na záchytnou adresu do Plzně se proti příkazům vydal do Prahy a pak ke svým rodičům na jižní Moravu. Sám Švarc nemohl atentát na Moravce uskutečnit, ocitl se nakonec v kryptě pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici s ostatními zbylými parašutisty a zastřelil se. Ludvík Cupal se skrýval ještě několik měsíců u rodičů na jižní Moravě. Řadě lidí však vyžvanil, proč byl z Velké Británie vysazen do protektorátu. Gestapo nakonec přivedl 15. 1. 1943 k jeho úkrytu jeho vlastní otec, Cupal se zastřelil.

 

Proč lže o minulosti i český prezident?

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Blaboly-ceskeho-prezidenta-o-atentatu-na-Heydricha-703762

 

 

středa 25. května 2022

Má Rusko šanci se opět stát světovou velmocí?

 

Tomáš Krystlík

Odpověď je jednoduchá: nemá. Lze ale něco takového predikovat v době, kdy rusko-ukrajinský válečný konflikt ještě neskončil? Je to možné, stačí si uvědomit důsledky embarga dalších států proti Ruské federaci, které válka vyvolala, v oblastech zdánlivě pro velmocenské postavení státu nedůležitých.

I když Ruská federace počítá s postupným rozdrobením odporu a opatření západních zemí vůči sobě, zapomíná, že široká západní veřejnost vlivem válečných zločinů ruské armády na Ukrajině s důkazy zprostředkovávanými prakticky okamžitě internetem tak lehce Rusku neustoupí. Ukázkovým příkladem budiž němečtí Zelení, kteří se z polobolševické strany najednou nanejvýš překvapivě stali válečnými jestřáby, nejradikálnější německou protiruskou silou ve vládní koalici. A naopak na AfD přistál cejch strany proruské.

Ruská federace jako skoro každý stát není zcela autarkní, neobejde se bez importu, tedy i bez předchozího exportu. Vymaňování se z energetické závislosti Evropy na RF přinese Rusku v příštích měsících a letech vlivem nedostatku plynu a ropy na světovém trhu možná ještě vyšší zisky než má dnes, ale co pak? Plyn proudí z Ruska prakticky jen do Evropy, zařízení pro jeho zkapalňování a hlavně pro asi 600násobné zmenšování jeho objemu (LNG) Rusko nemá a stavba nového zařízení na Sibiři vlivem dovozního embarga na některá zařízení minulý týden zcela skončila. Většinu své ropy nedopravuje Rusko svým zákazníkům ropovody, nýbrž loďmi, otázkou však je, jak dlouho ještě, když USA odběratele ruské ropy loďmi vystavují značnému hospodářskému tlaku. U plynu to bude pro Rusy finančně horší než u ropy, přestane-li plyn téci plynovody do Evropy za situace, kdy zkapalňovací zařízení pro LNG Rusko nemá a mít nebude, bude donuceno uzavřít mnohá těžící pole pro zemní plyn, což je věc nadmíru finančně nákladná. Uhlí je na světovém trhu dost, takže k exportu zbývá Rusku v podstatě jen obilí. Lze též předvídat, že vlivem dosahovaných výsledků na Ukrajině se zahraniční poptávka po ruských zbraních nezvýší, zejména když se ukázalo, že pro závažnou ruskou konstrukční chybu osádka tanku zásah nepřežije.

Embargo se týká i dodávek náhradních dílů pro civilní letadla západní provenience koupená nebo pronajatá ruskými firmami, což znamená, že nebude-li dodržena jejich preventivní výměna v předepsaných intervalech, nebudou smět ona letadla vzlétnout. A těch je v ruském civilním letectví většina, přičemž Rusko je velmi rozsáhlé, pozemní dopravní síť nikterak hustá.

Zákaz dovozu se týká mnoha věcí, mimo jiné i dílů pro automobily. Následkem toho Rusko letos ukončilo výrobu osobních aut s díly dováženými nebo vyráběnými v licenci a nahradilo je výrobou starých typů Moskvičů 408 a 412 známými ještě z éry SSSR. Ty nemají ani řízený katalyzátor, což je hlavní důvod pro dnešní obnovení jejich výroby, protože Rusko lambda sondu a elektroniku pro regulaci bohatosti palivové směsi nebylo a není s to vyrábět. A to navzdory tomu, že řízené katalyzátory jsou v západní Evropě povinností již tři desetiletí (od roku 1993). Auta pro domácí ruský trh samozřejmě řízený katalyzátor mít nemusí, ale příklad dobře ilustruje technickou zaostalost RF. Svou technologickou úrovní se tak Rusko velmi liší od Číny, která je schopna vše potřebné vyvinout nebo alespoň okopírovat. A následně také exportovat.

Zničené ruské zbraně na Ukrajině bude třeba časem nahradit. Ale i ty často obsahují elektroniku sestavenou z embargovaných západních součástek již desetiletí, propašovaných do země Službou vněšněj razvědky (SVR) a GRU. Rozdíl proti civilnímu sektoru spočívá v počtu potřebných součástek - u zbraní řádově stovky či tisíce, v civilním sektoru však statisíce, jako by tomu bylo potřeba v případě katalyzátorových lambda sond pro auta. V dnešních dnech podle zpráv začíná Rusko na Ukrajině pociťovat nedostatek přesných řízených raket, takže je nuceno používat pro přesnější bombardování letadla. Nedostatek řízených raket bude muset být v budoucnu vyrovnán, celkem se bude jednat o jednotky tisíc kusů, zatím byly vystřeleny na ukrajinské cíle necelé tři tisíce řízených střel, jenže každá obsahuje složitou elektroniku a některé součástky není Rusko schopno vyrobit. Takže SVR a GRU začnou se je snažit jako obvykle pašovat ze zahraničí, jenže nyní, při vyšší bdělosti západních zemí vlivem rusko-ukrajinské války bude akvizice obou ruských tajných služeb zřejmě o dost slabší.

Byť se tyto a podobné potíže možná podaří Ruské federaci časem nějak překonat, není reálné, že v dohledné době vyvine životaschopný a zabezpečený komunikační a řídící systém koordinující činnost mnoha útočících složek vojsk v počtu několika desítek nebo stovek najednou, protože zde jsou technologické nároky enormní. Z těchto důvodů má ruské letectvo například nacvičeny přesné útoky jen ve dvojicích letounů, protože přesný útok celými letkami, navíc třeba z různých útvarů s odlišnými typy letadel nejsou schopni koordinovat, natož sladit je současnými akcemi pozemních a námořních vojskových útvarů.

Na Ukrajině se ukázalo, že systém pro šifrovanou komunikaci sice ruská armáda zaveden má, ale v poli nefungoval, takže ruští velitelé se běžně nekódovaně domlouvali se svými štáby a jednotkami mobilními telefony přes ukrajinskou veřejnou telefonní síť (!) a byli přitom – jak jinak - odposloucháváni.

Ještě jeden faktor brání ruskému vojsku efektivně bojovat. V západních armádách vydávají důstojníci rámcové rozkazy, tj. čeho má být dosaženo, s tím, že přesná realizace je svěřena poddůstojnictvu s mužstvem, kteří přizpůsobují taktiku momentálním poměrům na bojišti, které se nedají předem předvídat. A ruská a též i čínská armáda nemají poddůstojnictvo. Zřejmě z tohoto důvodu má ruská armáda na Ukrajině takové množství padlých generálů (i důstojníků), protože musejí do předních linií dohlédnout na plnění rozkazů. Zároveň to byl také důvod ztráty Krymu, doněcké a luhanské separatistické oblasti v roce 2014 – tamější ukrajinské vojenské jednotky podle tehdy platné sovětské (ruské) vojenské doktríny čekaly na rozkazy shora, co mají dělat, a ty nepřišly. Ukrajina si z toho vyvodila poučení a během následujících let přeměnila svou vojenskou doktrínu podle západního vzoru.

Další překážkou pro efektivitu ruské armády je zvyk z druhé světové války, na kterém se toho dodnes příliš nezměnilo, kdy rudoarmějci v počtu vystřílených nábojů na osobu z osobních zbraní skončili na posledním místě (!) ze všech válčících armád. Ne kvůli tomu, že by neměli do nich po většinu války munici, nýbrž že jim cestu vpřed proklestilo předchozí peklo způsobené mohutnou ale málo přesnou dělostřeleckou palbou, kaťušemi a bombardováním z letadel, takže nemuseli ze svých ručních zbraní střílet. Tuto taktiku se snaží uplatňovat ruská armáda i dnes.

Když to shrneme do důsledku, tak Ruská federace se světovou velmocí již nikdy stát nemůže.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ma-Rusko-sanci-se-opet-stat-svetovou-velmoci-703403

pondělí 2. května 2022

Ale budeme dávat dávky i bohatým!

Tomáš Krystlík                                                          

 A rádi.

 Premiér vlády ČR Fiala prohlásil (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Fiala-Nebudeme-davat-davky-bohatym-700843), že připravovaný jednorázový pětitisícový příspěvek pro rodiny s dětmi do osmnácti let „mají získat rodiny, které mají roční hrubý příjem do jednoho milionu korun. Vládní kabinet podle jeho slov nechce v žádném případě podporovat sociálními dávkami bohaté.“ Uvědomuje si vůbec skupina málo přemýšlejících jedinců tvořících vládu ČR, že to český stát přijde na víc, než kdyby vyplatil onen pětitisícový příspěvek plošně bez zkoumání výše příjmu rodin? Stačí jen jeden z ministrů, který dokáže myslet a vznést tuto námitku. Žel, žádný takový asi není.

Před lety asi dvanácti bylo nuceno německé ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti s výší vynakládaných finančních prostředků na dávky v dlouhodobé nezaměstnanosti rovné sociální podpoře po interpelaci spočítat, na kolik přijde poslání dopisu nezaměstnanému, že se má tehdy a tehdy dostavit do úřadu práce a přinést s sebou nějaké doklady. A to z hlediska nákladů na práci úředníků, nákladů na provoz budov úřadů práce a jejich údržbu, poštovné. Dopisy byly po vybrání adresy nezaměstnaného a s datem návštěvy úřadu s příslušnou nejvýše minutou z pracovní doby úředníků automaticky chrlené tiskárnami, balené do obálek bez podpisu, frankované tehdy 0,55 €. Tipněte si! Nevíte? 57 €, dnes jistě více. A to úředníci nemuseli přitom o ničem rozhodovat!

V Česku bude i dnes částka ke stejnému úřednímu výkonu o něco nižší, dejme tomu v přepočtu 35 €. Ale při jednorázové pětitisícové dávce stráví úředníci nad příjmy několika milionů (!) rodin v podstatě miliony pracovních hodin, aby zjistili, zda jejich roční příjem je nebo není vyšší než milion. Protože budou muset prozkoumat příjmy všech rodin s dětmi v republice, bude akce enormně nákladná.

Němci posuzují vše z hlediska nákladů, zda nebudou vyšší než uspořené peníze na nějakých dávkách. Ó, to Češi ne, pořádek musí být! Boháčům nic nedáme!

Máte snad lepší potvrzení toho, že Češi si nedokáží vládnout?


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ale-budeme-davat-davky-i-bohatym-700854

 

 

pátek 29. dubna 2022

S Čechy hýbe ruská propaganda, ale nedochází jim to, říká Krystlík. Odhalil, kde se lže

Zuzana Koulová

„Chování českého obyvatelstva po napadení Ukrajiny vzbudilo u mne ihned otázky a pochybnosti. Jak je možné, že stejní lidé, kteří nechtěli přijmout po roce 2015 ani jednoho migranta, se najednou uvolilo dobrovolně, ba s nadšením převzít přes 300 tisíc běženců z Ukrajiny?“ podivuje se spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík. Podle něj jsou Češi také velmi náchylní k ruské propagandě, ale nejsou si toho vědomi.

 S jakými pocity vnímáte události posledních dvou měsíců od vypuknutí války na Ukrajině?

Během několika měsíců obklopování Ukrajiny ruskými vojsky jsem nevěřil, že Putin (Vladimir, ruský prezident, pozn. red.) bude takový blázen, aby Ukrajinu vojensky napadl, a tím svou zemi dlouhodobě poškodil. Ale stalo se. Převážila imperiální mentalita Rusů spojená s představou rozšiřování ruské říše z doby carské, přes sovětskou až do současnosti. Dnes to vypadá, že Ukrajina možná vyhraje, ale problémem pro ukončení konfliktu je, že Rusko musí mít něco, co by mohlo vydávat za úspěch a neztratit tak tvář, což v Asii platí za největší potupu. Otázka tedy zní, co má Ukrajina Rusku předhodit, aby konflikt byl ukončen, protože vojenské vytlačení ruských ozbrojených sil z veškerého území Ukrajiny před rokem 2014 není reálné. A s nějakým ústupkem Ruské federaci musí souhlasit i ukrajinská veřejnost, což je další oříšek. Dalším řešením je zastavení postupu obou vojenských uskupení a zamrznutí konfliktu na desetiletí jako v Německu nebo v Koreji.

A co o Češích vypovídá jejich chování v této době?

Chování českého obyvatelstva po napadení Ukrajiny vzbudilo u mne ihned otázky a pochybnosti. Jak je možné, že stejní lidé, kteří nechtěli přijmout po roce 2015 ani jednoho migranta podle rozdělovacího plánu Evropské unie v počtu pár desítek nebo málo stovek, se najednou uvolilo dobrovolně, ba s nadšením převzít přes 300 tisíc běženců z Ukrajiny – ovšem, nutno zdůraznit, s výjimkou ukrajinských cikánů, zahraničních studentů na ukrajinských univerzitách. Netrvalo dlouho a už se v České republice objevily výroky o zvýhodňování ukrajinských běženců na úkor sociálně slabých Čechů, takže se vhodnými dezinformacemi může docílit, že po bok nenáviděných českých cikánů přibudou časem podle mínění lidu i Ukrajinci.

Přispíval jste za minulého režimu do exilových periodik, pracoval jste i pro Svobodnou Evropu. Jak si podle vás vedou česká média v informovanosti o konfliktu? 

Nepříliš dobře. Chybějí západní pohledy na ozbrojený rusko-ukrajinský konflikt. Jediným zdarma přístupným českým médiem, které referuje alespoň o anglosaských článcích – samozřejmě, že jen o některých podle vlastního výběru – jsou Britské listy.

Podle průzkumů jen zhruba polovina Čechů věří, že v zemi jsou média svobodná. Celá čtvrtina si myslí opak. Stejně tak se polovina shoduje na tom, že v posledních pěti letech se svoboda médií zhoršila. Čím to podle vás je?

Médium nemůže být svobodné, pokud mu někdo mluví do toho, co má zveřejnit, nezveřejnit a jakým způsobem. Svoboda médií se automaticky snižuje se stoupajícím trendem rozdávat místa v českých kontrolních radách veřejnoprávních médií, dozorčích radách mediálních koncernů svým známým a vysloužilým politikům jako onehdy trafiky válečným invalidům. Situaci zhoršuje i snaha o soustředění různých médií do jedněch rukou. Kromě toho se přetahují všichni tvůrci pořadů o peníze, zejména v televizi dostávají přednost tvůrčí skupiny oblíbené panem ředitelem a jeho okolím. V neposlední řadě plní česká média značně špatně základní svou úlohu zpravovat obyvatelstvo, protože přetékají komentáři nebo podávají zprávy o událostech rovnou s komentářem redaktora, neoddělují komentáře od zpráv. Těžko lze hodinu trvající televizní zpravodajství vydávat za zprávy, když na celém světě zabírají 10 až 15 minut včetně sportu a předpovědi počasí.

K čemu může vést nedůvěra Čechů v média?

K tomu, že zákonitě budou náchylnější k akceptanci dezinformací a fake news, protože většina si nezjedná přístup k zahraničním médiím už jen kvůli neznalosti jazyků nebo pouze kvůli tomu, že jsou líní. Takže jim již dnes naléhavě chybí antidotum. Znalostmi získanými v českých školách, z českých publikací a médií si nevystačí.

Právě kvůli obavám, aby Češi nepodléhali dezinformacím a „prokremelským“ lžím, rozhodla vláda spustit web s výzvou Braňme Česko, kde nabádá k nahlašování dezinformací nebo lží na sociálních sítích. „Je to naprosto nevhodná výzva vlády ČR, která zhorší dnes již tak mizernou morální úroveň obyvatel Česka, protože zde k práskání vyzývá samotná vláda. K tomu všemu jí uváděné návody, jak „bojovat“ s dezinformacemi, jsou nedostačující a mylné,“ uvedl jste v nedávné anketě pro ParlamentníListy.cz. Proč to podle vás česká vláda dělá?

Protože ve vládě převažují lidé, kteří nejsou s to domyslet důsledky takového opatření, to je, že de facto podporují budování policejního státu.

Jsou Češi podle vás náchylní k ruské propagandě?

Zajisté a velmi. Nejsou si toho však vědomi, takže to popřou. Rok 1968 v Československu je dosud v povědomí obyvatel České republiky, takže nemají Rusy v lásce a měli by být proti jejich propagandě odolní přímo příkladně. Jenže podvědomě zde ještě působí panslavismus 19. století, představa, že když Češi budou ohroženi, budou se moci spolehnout na pomoc velké slovanské ruské říše: Na Východě stojí mohutné ruské dubisko, o které se Slovan v případě nebezpečí bude moci opřít. Tomuto romantickému bludu podlehli ze slovanských národů jen Češi, Slováci a Rusové, jinak nikdo. Dodnes se to projevuje právě v účinnosti ruské propagandy v České republice a zcela nejvíce v nadšeném přijímání slovanských bratří prchajících z Ukrajiny v kontrastu s ochotou týchž přijímat migranty z roku 2015.

A co propagandy jiných států? 

Nevím o žádném jiném státu, který by se v Česku pokoušel o propagandu. Proč také?

Jakou důvěru máte k Čechům ve schopnosti vyhledávat si různorodé informace a názory, srovnávat je mezi sebou, odolávat propagandě a rozeznávat ji od faktů?

Jsem přesvědčen po rozhovorech s mnoha jedinci v Česku, i s těmi, kteří jsou jinak excelentně vzdělaní, že je všeobecně velice nízká, ba skandálně mizivá. Vyvoláno absencí veřejných diskursů od roku 1918 dodnes s následkem, že většina obyvatel České republiky nemá ani potuchy, co se ve světě dělo a děje. Zkuste si vlastní anketu a zeptejte se ve svém okolí třeba na revoluční rok 1968 na Západě a na následný pochod do organizací a uvidíte.

A co respekt k odlišným názorům, diskuse s respektem k oponentovi nebo ochota uvažovat všemi směry? 

To nedovedou, protože nejsou zvyklí na rozsáhlou veřejnou diskusi, diskurs, dále pro uvažování všemi směry nemají relevantní informace, ani snahu je získat. Nutno si také uvědomit, že česká verze Wikipedie v ožehavých tématech mocně lže.

Je potřeba Čechům v orientaci ve velkém množství informací nějak pomoci? Případně jak?

Zahájit veřejné diskursy o všech dosud neuzavřených tématech. A těch je dost.

„Výzva by měla znít: Sledujte všechny zdroje a porovnávejte informace vzájemně si odporující a přemýšlejte o nich!“ uvedl jste ve zmíněné anketě. Budou zdroje a odporující si informace omezeny vzhledem k tomu, že na popud bezpečnostních složek došlo k blokaci internetových stránek, které byly označeny za „proruské“? Na Slovensku už schválili zákon, podle kterého bude takový zásah legální.

Jakékoli jejich omezení je naprosto špatné řešení. Všechny názory mají mít přístup do veřejného prostoru. Konzument, tedy většinou čtenář, sám rozhodne, zda informaci akceptuje nebo ne. A nějaké dezinformace a fake news i přes blokace a smazávání ve veřejném prostoru zůstanou.

Jak byste dosud zhodnotil působení pětikoaliční vlády ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Pirátů? A jak se jim daří komunikovat s voliči – i nevoliči?

Pravděpodobnost, že bude po té obrovské spoušti zanechané Babišovou vládou, kterou bude muset napravovat, hodnocena coby úspěšná, je naprosto minimální. Komunikace s voliči v tom všem hraje podřadnou roli, protože hlavně korigující zásahy do dosud platících rozhodnutí Babišovy vlády budou obyvatelstvo hodně bolet. K tomu i sama nová vláda dělá chyby, příkladem budiž zcela nesmyslný protiepidemický zákon jí prosazený.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/S-Cechy-hybe-ruska-propaganda-ale-nedochazi-jim-to-rika-Krystlik-Odhalil-kde-se-lze-700470

pátek 18. března 2022

PROSBA

Nemá někdo z čtenářů mého blogu k dispozici text sborníku Zwischen Prag und Nikolsburg. Jüdisches Leben in den böhmischen Ländern v PDF a neposkytl by mi ho k přečtení?


tkrystlik@yahoo.de



sobota 12. března 2022

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (6)

Tomáš Krystlík

 

OKRÁDÁNÍ BLIŽNÍHO SVÉHO

 

Český blud z druhé poloviny 19. století o oslabování rakouského císařství kradením a ničením obecního majetku, ignorováním a porušováním předpisů („vždyť jsou to zákony nám cizího státu!“) konvertoval po druhé světové válce do nebývalého okrádání nejen vlastního státu, nýbrž i bližních, zejména kdy kradoucí nezná okrádaného osobně. Za bolševické éry byly předpisy a zákony Čechy více než v minulosti ignorovány, protože stát nestačil jejich porušování postihovat. To se ještě zhoršilo po pádu bolševismu.

Kdo by chtěl protestovat, nechť najde a jmenuje v ČR pohostinství, kde se hostům dostává správné míry čepovaného piva! Česká, minimálně od poloviny 20. století již dědičná genetická česká vlastnost velí Čechům okrádat bližního svého, pokud ho člověk nezná osobně, tedy i šenkýřům okrádat hosty na míře čepovaného piva. Musejí takto okrádat i osoby, ke kterým mají přátelský vztah, aby si někdo z hostů nevšiml rozdílných měr. Reklamovat míru piva se v Česku nevyplácí, protože pak vám mohou přinést pivo dolité zvětralými zbytky, z nádobky zachycující odkapané tekutiny nebo zušlechtěné plivancem pana výčepního či jeho močí.

Metoda známá z bolševické éry, namáčení salámů a šunek přes noc do vody, aby druhý den více vážily, a tak prodávat i vodu z vodovodu jako masný výrobek, je dnes při šíři prodávaného sortimentu relativně pracná a nevyskytuje se už tak často.

Pečivo se ale i nadále vesele nedopéká – ušetří se tím hodně na energii a Češi si na nekvalitní pečivo zvykli, ba je nedopečené vyžadují, zaměňujíce jeho měkkost za čerstvost. 

Co zmizelo zcela vlivem moderních vah v prodejnách, je okrádání na váze a následně i na nesprávně vypočítané ceně, neb váha sama cenu spočte a vytiskne. Čtenářům se nechává na vůli, aby na další obdobné případy nepoctivosti přišli sami.   

Míra porušování zákonů v postkomunistické éře, jak výše poznamenáno, oproti bolševické značně zesílila, úřady, policie a justice nejsou s to zjednat pořádek a zavést poměry blízké západoevropským. Pro návštěvníky z ciziny je nepřehlédnutelná a nápadná symbióza ignorování předpisů českými řidiči a současně vyžadování jejich dodržování týmiž po jiných. Tedy neignorují předpisy všichni řidiči jako například v jižní Itálii, takže jízda po českých silnicích je velmi nebezpečná. O rozsahu a způsobech kradení v Česku varují baedekry i cizojazyčné vývěsky v prostředcích veřejné dopravy ČR. Varování v češtině chybějí, jsou zbytná, protože každý Čech si pravidlo „co Čech, to zloděj“ uvědomuje, i když to veřejně většinou popírá.

 

NÁRODNÍ OCHOTNICTVÍ            

 

Existuje i další ryze česká specialita. Historik Jan Tesař píše: „V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech, a v tom je začátek veškerých kvazi.“ [Tesař 2000]

Češi si přehrávají ve formě například lapidária bitvy u Lipan, dioramy boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě a různými divadelními inscenacemi nebo happeningy dějinné události, které jim coby důležité, klíčové vsugerovali čeští buditelé, historici, a tím se utvrzují v mýtech o vlastní historii. Dalším důsledkem téhož jsou velmi oblíbené úvahy nad smyslem života pronášené herci, spisovateli, což jinde v Evropě mimo satirická kabaretní vystoupení prakticky neexistuje.

To vše má pro české počínání závažné důsledky. Například, proč bojovat s druhou vlnou covidu-19, když Češi již své vítězství nad ním odehráli v první vlně před objektivy televizních kamer a stali se best in covid minimálně alespoň v Evropě? Podle všeobecného mínění Čechů, se národ sice k obdobnému vzepětí proti epidemii jako v první vlně může snadno vrátit, ale převládá názor, že český národ již světu ukázal, že když chce, tak to dokáže, a tudíž právě proto už chtít nemusí. „Proč se snažit, když po první vlně epidemie k nám celý svět tak obdivně vzhlíží? Když jsme se sami prohlásili po první vlně best in covid na celém světě, tak u toho zůstaňme a skutečnost, že v druhé vlně jsme worst in covid na celém světě, ignorujme!“

Obdobně předtím v mnichovské krizi 1938 Češi celému světu podle svého vlastního přesvědčení jasně ukázali, že byli odhodláni bojovat, ale byli spojenci zrazeni, a tak se tedy šlechetně obětovali pro zachování míru v Evropě. Následkem toho klást odpor okupantům jako v jiných obsazených zemích Evropy již nemusejí, stačí jim jen vyčkat, až jim jiné státy vybojují svobodu.

Pokud je v době epidemie libo humanitární sbírku, děkovný koncert, tak takové věci Češi nemají problém zorganizovat, ale k pár týdnů trvající racionální spolupráci, která je skutečným politickým výkonem společenství, k tomu se již neodhodlají. SARS-CoV-2 je jinde v Evropě společný nepřítel, který spojuje. Ne tak v Česku.

Pro Čechy je snadnější uspořádat pouliční kostýmované představení dobývání budovy rozhlasu v Praze za Pražského povstání 1945, repliky historických bitev proti Prusům 1866 nebo potyček z druhé světové války s příslušnými zbraněmi a bojovou technikou, národní oslavy sportovních vítězství či mohutné výroční připomínky událostí listopadu 1989 na Národní třídě v Praze než přistoupit k nějakému rozumově zdůvodněnému a hlavně potřebnému společnému úkonu. Po skončení první vlny epidemie Covidu-19 byli schopni uspořádat jen slavnostní žrací tabuli pro několik set lidí na Karlově mostě. Všechny výše uvedené činy a postoje jsou typické projevy nevyzrálosti, infantility českého národa. Bohužel.

 

ČAS PRO ZMĚNU ZÁSTAVY?


Češi odcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny předválečné, nikoliv z mnohem vyšší současné. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou). Češi v protektorátu vykrádali byty židů dříve, než stačili dojít na roh ulice a dostavit se na shromaždiště k transportu do Terezína. Arizovaný majetek Češi židům po válce nevrátili a většinu z nich vyhnali ze země i s domácími Němci. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a Maďary, vyhnali je a jejich majetek z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Znárodnění 1945 proběhlo formálně za úhradu, jejíž výše ale nebyla nikdy stanovena, natož vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek české šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili i naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních sedmnácti válkou poškozených států. Obírali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj připravili zcela. Okradli o majetek církve. Pak si důsledně přivlastňovali ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku hmotné statky emigrantů, v době normalizace pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku. Po roce 1989 se někteří zmocnili majetku z kuponové privatizace skupováním podílů od obyvatelstva, posléze i tunelováním. Češi inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních nasazených na práci měli stejná práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou plus dny navíc na cestu za rodinou, na rozdíl od Němců dostávali odlučné a nemuseli odvádět příspěvky německým organizacím.

Češi dovedou krást přímo skvěle. A okradou kdekoho. Z uvědomění si výše vylíčených fakt vyvěrá zákonitě i obava z toho, že by museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Nastal tudíž nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

 

(konec)

 

 

 

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (5)

Tomáš Krystlík

 

NACIONALISMUS, NEÚCTA K VLASTNÍMU STÁTU, ČESKÁ JEDINEČNOST

Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se ale odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi, k regionu bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti, pohrdání, vyvyšování se vůči národnostně a etnicky cizím, je to nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.

Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest. Poměry na českých silnicích vycházejí z téhož. Tento nešvar má své kořeny již v rakouské monarchii. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla velmi nepříznivý další důsledek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný rakouský stát, byť své požadavky, splnitelné nebo ne, vznášeli vůči němu neustále. Státní règlement prostě bojkotovali, protože vlivem obrození si vypěstovali neúctu ke svému, rakouskému státu, nepovažovali Předlitavsko za vlastní stát a začali jej mít za nepřátelský, k čemuž se dopracovali přes definici národa na jazykovém základě Jungmannem, přes vyloučení šlechty a vzdělanců z českého národa taktéž Jungmannem a přes dezinterpretaci dějin Palackým.

Zákony a předpisy nepřátelského cizího státu se tudíž mohou porušovat, je společensky únosné takovému státu škodit bojkotováním, nakonec i ničením a kradením státního, obecního majetku. Že tím okrádají i sebe samy, že na to přispěli i ze svého, si neuvědomovali. Tento zvyk v Češích zakořenil, takže za mocnářství přezdívali Čechům v rakouských zemích die böhmischen Zirkel, česká kružítka, protože vše ve svém dosahu otočili, shrábli (němčina má obdobný výraz entwenden pro ukrást; wenden = otočit). Neblahého návyku se nezbavili ani za první, druhé a třetí republiky – jen za protektorátu se to kvůli riskantnosti drželo v mezích – aby onen národní obyčej dále rozkvetl za bolševické éry a přetrval dodnes. V souvislosti s ním se během času vytvořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Češi posílají i zcela bezvýznamné poštovní zásilky doporučeně a proč razil Masaryk pro Čechy heslo „nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice? To první kvůli tomu, že dobře znají své soukmenovce, jde o prevenci krádeže. Obvykle to vynikne až ve srovnání s extrémně nízkým podílem doporučených zásilek v jiných státech.

Už za první republiky si Češi heslo „nebát se a nekrást“ také zkrátili na přiléhavější a výstižnější „nebát se a krást“, což přetrvalo dodnes. Zpívávalo se podle Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“

Petr Příhoda napsal: „Česká demokratičnost, dodnes velmi vyzdvihovaná, jako by přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez skrupulí přijalo. Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě politiky v rozměrnějším, ale pevněji vy-mezeném rámci státním, a nemohla probouzet ani státnickou odpovědnost.“ [Podiven]

Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům, že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Kdysi za tím stála potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence (obnova jazyka nedostačujícího požadavkům doby je stála století zpoždění v civilizačním rozvoji, ale to je jiná kapitola), dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“, „dějiny“. Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé“, v případě národa „co tomu řekne cizina“. Jako dítě, které se řídí tím, co tomu řeknou dospělí. Infantilitou Čechů se vyvinul zcela mylný pocit, národní blud, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje.

To se upevnilo zejména za druhé republiky a za protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně tak učinili s vědomím národní výlučnosti a znamenitosti českého národa. To vyvolávalo v Češích mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovně hledali zahraniční reakce k událostem v českých zemích – i takové, kte-ré se jen s největším sebezapřením mohly za takové považovat. Vedlo to k tomu, že domácí událos-ti byly vždy zásadně preferovány na úkor zahraničních. Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za druhé republiky a protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otáz-ka, protože podle domácích, českých událostí se řídí celý svět. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.

Obdobná překompenzace se projevila také v českém pohledu na události kolem pražského jara 1968 a v jeho hodnocení („jedinečnost a převratnost jeho idejí“) i v prezentaci jeho konce coby málem světové katastrofy. A ona představa o důležitosti domácího dění pro celý svět přetrvává dodnes.

Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum „český“: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, „Čeští vědci objasňují mužskou neplodnost“, „Češi našli zub mamutího mláděte“, „České ovoce hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené za-hrady berou cizincům dech“, „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila…“ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že k Čechům s obdivem vzhlížejí ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se zahraniční zkušeností, z nich zdaleka ne všichni.

O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza – líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí. V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii, zatímco všude v zahraničí jako satira na typického Čecha.

Představa o české jedinečnosti se škodlivě projevuje i jinak. „Každý a pokaždé chce u nás být znovu jediný a první, stát se začátkem světa, jako by myšlení zahajoval on, Stvořitel. Nový a n-tý důkaz udýchaností a nezralostí naší svobodomyslné kulturní tradice, neschopné vědomí své dějinné kontinuity, a právě proto tak sebou samou nejisté a brzo kapitulantské,“ poznamenal ve svých pamětech Václav Černý.

Potřeba ukázat, že Češi přece patří mezi nejvyspělejší národy, vedl podle něj k dalším absurditám: „Roku 1918 bychom byli jistě stačili na to, obsadit na nejvyšší vědecké úrovni university dvě, ale byly by se musily snažit vychovat intensivním pěstěním talentů do deseti roků další vědecké sbory, a třebas pro universit pět. Rázem tři vysoké školy místo dosavadní chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního chvastounství a vymstil se brzo. Do Brna, do Bratislavy šli na některé obory lidé vědeckých rozměrů o málo nadstředoškolských, počestní pílníci, jejichž jedinou jiskrou byla snaživost, bystře se chápající příležitostí… konec války (druhé světové), a s ním nová vlna československé kulturní hochštapleřiny či domýšlivého gründerství, na jejich vodách především komické zakládání nových vysokých škol, a tedy spousta nových příležitostí a nových míst. To byl hon, panebože! Začalo to obnovováním university v Olomouci… a končilo to za pár let tím, že každé krajské město chtělo mít svou universitu, nebo alespoň nějakou její fakultu, a rozhodně dostalo alespoň fakultu pedagogickou, na universitní fakulty povýšeny totiž bývalé středoškolské ústavy, ale to pak na takovou pedagogickou fakultu vzneslo nárok í leckteré město okresní a často byl nárok splněn; a učitelé z venkovských měšťanek se rozsedli do křesel universitních profesorů, udíleli grady a nejvíc ze všeho si zamilovali taláry, barety a slavnostní promoce, jak teď říkali maturitám… Zavedeny nové vědní obory,… stěží uvěřitelné… žurnalistiky… a dokonce zvláštní fakulta loutkařská.“ [Černý 1983]

Dnešní mizení učňovského školství a jeho nahrazování učňovskými obory s maturitou je vlastně projevem téhož. Hypertrofie českého vysokého školství v roce 2016: akreditováno sedm a půl tisíce studijních oborů (sic), například studijní obor mediální komunikace a geografie pro veřejnou správu. V ČR je 43 soukromých vysokých škol.

Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Zde se často projevuje představa o české výjimečnosti, transformovaná do přesvědčení, že český obecně přijímaný výklad čehokoliv je jediný správný. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení; ve filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o absenci účinné skepse. V praktické rovině se to projevuje buď nekritickým přejímáním, nebo odmítáním vzorů, protiněmectvím a latentním protizápadnictvím.


(pokračování)