úterý 12. ledna 2021

ZAKLÁDÁNÍ MĚST

 NA CO ČEŠTÍ HISTORICI S OBLIBOU ZAPOMÍNAJÍ (8.)

TOMÁŠ KRYSTLÍK


V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy často kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem a právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním (sic), obyvatelé měst podle německých právních předpisů odevzdávali daně králi, ne šlechtě. Výměnou za to města a jejich obyvatelé podléhali přímo králi. Čeští historici se snaží zastřít rozhodující roli německých městských práv při zakládání středověkých měst v českých zemích a v celé Evropě, město chybně definují, spíše zamaskovávají jeho vnějšími atributy: městskými hradbami, náměstím, kostelem (klášterem), radnicí, hospodou (krčmou) a podobně.

Jako první získal statut města v českých zemích v roce 1213 a to podle magdeburského práva Freudenthal (Vallis Gaudiorum, dnes Bruntál), ve stejném roce se stala městem, rovněž podle magdeburského práva, i Mährisch Neustadt (dnes Uničov). Jiné zdroje udávají pro Bruntál a Uničov i rok 1223, případně pro Uničov 1223 s tím, že Bruntál v té době již statut města měl.

Města záhy vystřídala již existující sídliště předměstského typu. Města se zakládala buď zcela nově nebo poblíž sídlišť se slovanským obyvatelstvem, která pak rychle pozbývala na významu, až postupně s německými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo se stávající povinností již usedlého obyvatelstva odvádět daně zemské šlechtě, které by další daňové odvody králi neuneslo. Města se zakládala a spravovala dle jednotlivých jihoněmeckých městských práv, dále podle městského práva magdeburského, hlubčického (podle německého města Leobschütz, dnes Głubczyce), vídeňského a enžského (Enns v Rakousku), například Brno, vlámského, např. Freiwaldau (Frývaldov, dnes Jeseník, Vlámsko /Flandry/ byla tehdy německým dialektem mluvící země). Založená města (bez nevolníků s právem tržním, berním, celním, soudním, mincovním atd.) odváděla daně přímo králům, kterým se ve středověku neustále nedostávalo finančních prostředků. Později vznikala i města, která nepřevzala německá městská práva přímo z původních německých měst, nýbrž z jiného města, které je již používalo.

I šlechta a církev mohly s povolením panovníka zakládat města. Jenže jejich zájmem nebylo zřizování autonomních měst se svobodnými obyvateli (bez jim poddaných), takže zřizovali sídliště, která se pak stávala součástí panství šlechtice-zakladatele nebo příslušného biskupství. Tak se stalo, že téměř všechna města v Česku kromě Tábora a několika málo pozdějších výjimek byla založena podle německých městských práv samotnými německy mluvícími nebo podle německých městských práv českými panovníky.

Založením města byl pověřen lokátor. Ten měl za úkol vybrat místo pro zřízení města a po schválení panovníkem je vyměřit, dále najít a tam usídlit přišedší obyvatelstvo, tedy zajistit faktickou i právní existenci nového města. Nově vzniklé město bylo pak na město, odkud pocházela jím převzatá městská práva, po právní stránce vázáno a soud „mateřského“ města sloužil jako nadřízená soudní instance, ke které směřovala odvolání od soudu v novém městě. Později, po zákazu krále Václava IV. se obracet na městské soudy v cizině, se našly bližší odvolací instance: města založená podle magdeburského práva se pak odvolávala místo do Magdeburku k soudu do Litoměřic nebo do Olomouce, pro města s jihoněmeckými městskými právy se staly odvolacími městské soudy ve Starém Městě pražském a v Brně. Civilizační dosah přebírání urbánních systémů z německy mluvících zemí vysvitne, uvědomíme-li si, že i tak vzdálená města jako Kyjev, Minsk, Vilnius a Kaunas byla založena podle magdeburského městského práva.

Praha coby příklad. Na přelomu tisíciletí vzniká v Poříčí (dnes mezi ulicí Na poříčí, Revoluční třídou, řekou a Těšnovem) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Kloster Strohhof (Strahovský klášter), okolo roku 1230 zakládá lokátor Eberhard s jihoněmeckými přistěhovalci německé město Stadt des Heiligen Gallus (další názvy: Nova civitas circa sanctum Gallum /Nové město kolem svatého Havla/, Gallusstadt, Havelské město, Město svatého Havla, Město u kostela svatého Havla). Pak teprve, někdy mezi lety 1235 až 1245 vzniká Prager Altstadt (Altstadt, Pragensis civitas, Pražské město, Staré Město pražské, Staré Město). Město svatého Havla si zachovává do roku 1287 samostatnost, pak se připojuje ke Starému Městu. Přemysl Otakar II. povolává Němce ze severního Německa a ti s lokátorem Pitrolfem zakládají Kleinseite (další názvy: Nova civitas sub castro Pragensi /Nové město pod Pražským hradem/, Civitas Minor Pragensis /Malé Město pražské/, Malá Strana), která dostává statut města v roce 1257. V roce 1320 na území dnešní Prahy vznikají Hradčany (Burgstadt /Hradní město/, Hradschin) ne coby město, nýbrž jako sídliště a součást panství purkrabího Berky z Dubé. Tím bylo až do roku 1598, kdy bylo Rudolfem II. vyhlášeno královským městem, za vlády Karla VI. bylo rozšířeno a vzato pod městské hradby Malé Strany. Všechna města na území Prahy byla spravována podle norimberského, švábského – Staré Město a Nové Město pražské (Prager Neustadt, Nova Civitas, Nova Locis, Nové Město, městem od roku 1348), a magdeburského městského práva – Malá Strana. Nové Město pražské nebylo ale založeno příchozími Němci, nýbrž českým králem Karlem I., současně císařem Svaté říše římské Karlem IV., který ze slovanských sídlišť před hradbami a příkopy Starého Města (jeden takový hraniční příkop, též pro pomalu odtékající splašky, vedl dnešními ulicemi Na příkopě, pak Národní třídou až k Vltavě) vytvořil královské město, takže jako jediné z tehdejších měst mělo výraznější část česky mluvících obyvatel.

Praha jako taková vzniká sloučením několika samostatných měst. Její název je asi odvozen od říčního prahu, tj. brodu, který se nacházel někde u Karlova mostu, možná přímo pod ním. Nejdříve byly v roce 1518 sjednoceny Staré a Nové Město, aby se o deset let později zase rozdělily, spojit města na území Prahy se podařilo až v roce 1784 za Josefa II. ze Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan coby součásti Malé Strany. Převaha německých příjmení v Čechách a na Moravě je doložitelná od druhé poloviny 16. století [Müller 1943–2]. Sice tím nelze s jistotou prokázat převahu obyvatelstva německy hovořícího, nicméně je to silná indicie, že jazykoví Češi neměli v Království většinu a z příčin uvedených výše už vůbec ne ve městech. Až do druhé poloviny 19. století byla Praha podle převažujícího podílu německy mluvících německé město, protože ještě při sčítání lidu v roce 1856 se hlásilo 73 tisíc obyvatel Prahy k obcovací řeči německé a 40 tisíc k české [Groulík, Jaksch 1990]. V pozdější době postupným připojováním okolních obcí k Praze, v nichž žilo a do nichž se houfně přistěhovávalo především česky mluvící obyvatelstvo, se tento poměr zvrátil ve prospěch česky mluvících, takže v roce 1869 žilo v Praze již 123 tisíc Čechů a 30 tisíc Němců [Heimann], aby v roce 1900 bylo v Praze 91 % obyvatel českého jazyka a už jen 9 % německého [Pernes 2006]. Stejného postupu k docílení převahy českého obyvatelstva v některých převážně německých městech se použilo hned po první světové válce – příkladem budiž Brno nebo Olomouc.

Mýtus o Praze coby slovanském městě pochází od Aloise Jiráska, z Libušiny věšťby o slávě Prahy: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati. Tam v lese jest místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ [Jirásek]

Literatura:

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994

Heimann, Mary: Czechoslovakia: The State That Failed. Yale University Press, Yale 2011; česky Československo. Stát, který zklamal. Petrkov, Havlíčkův Brod 2020

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Jirásek, Alois: Staré pověsti české. Cesty, Praha 1999

Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2

Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006


http://www.historieblog.cz/2021/01/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-8/

pátek 1. ledna 2021

Byla plánována etnická čistka nebo ne?

 Tomáš Krystlík

Rozhořčené a agresivní reakce českých političek a politiků na adventní projev B. Posselta, kde tento obrat použil v souvislosti s československými Němci, lze lehce vyvrátit následujícími fakty.

Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. 

Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 rakouskému ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“

Jaroslav Vrchlický v r. 1879 ve sbírce Mythy oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ 

Edvard Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě říká, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi.“ 

Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se poprvé v konkrétní formě objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území o 4000–6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců z ČSR. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá, že zbytek by se musel donutit k vystěhování z území neodstupovaných. 

Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu (!), se říkalo, že představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální“. Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá býti obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek.“

Adolf Hoffmeister v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávati tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“ 

V květnu 1939 hlásil americký diplomat George F. Kennan z Prahy: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašná bude pomsta Čechů.“

V článku Josefa Grni Nerozumíme si z 5. 9. 1946 v Peroutkově Dnešku č. 24/1946 nacházíme, že plán vyhnání Němců z ČSR a zabavení jejich majetku vznikl bezprostředně po vzniku protektorátu, tedy nikoliv vlivem represálií režimu německého národního socialismu, jak se s oblibou dodnes tvrdí: „Když se po 15. březnu 1939 začínal odboj organisovati a uvažovati o svém programu a cílech, byl jako první požadavek formulován úplný odsun Němců. Nebylo to žádné umělé, propagací vyvolané přání – byl to živelný požadavek všeho lidu, pociťovaný jakožto nezbytná, přímo osudová nutnost a závazek naší generace ke všem generacím potomků. Nebylo jediné vážné námitky proti oprávněnosti tohoto požadavku, i když z počátku snad byly některé názorové rozdíly o dosahu žádaného odsunu… Viděli jsme také, že naše přání narazí na mezinárodní potíže a počítali jsme se silným odporem Západu. Proto si vytkl náš domácí odboj za svůj úkol rozřešiti mezi jiným i tuto otázku revolučně. A tak na př. organisace ‚Obrana národa‘, největší a nejvýznamnější odbojová organisace, kolik jich u nás existovalo, měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personal pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců.“

Historik Johann Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země či vybít.

Československý vojenský a letecký atašé v Londýně podplukovník Josef Kalla v memorandu z 18. 1. 1940 sice považoval za bláhovou naději, „že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR dříve, nežli my se vrátíme do vlasti“, a navrhoval: „A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí býti tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“

Dva dny před Heydrichovým skonem, 2. 6. 1942, domácí odboj do Londýna podle amerického historika Benjamina Frommera hlásil, že každý Čech v Praze má vytipovanou nějakou osobu, kterou po osvobození zlikviduje. Zabíjení začne dětmi, aby se z nich nemohli rekrutovat noví nacisté!

Z Benešova poselství k domovu na vlnách BBC, 27. 10. 1943: „Mluvím k vám, přátelé, důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás psán krví. Bude se u nás bojovati jako všude jinde na evropském kontinentu a bude se vraceti Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od roku 1938 v našich zemích napáchali. Celý národ bude zapjat v tomto boji, nebude Čechoslováka, který by nepřiložil ruky k dílu, a nebude vlastence, který by nevzal spravedlivé odplaty za prožité utrpení národa.“ 

16. 7. 1944 Beneš instruoval přes BBC obyvatele republiky: „Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by všichni, více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbaviti jen z části, snad maximálně asi dvou milionů a nemůžeme tedy spoléhati a vyčkávati mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti brániti a klásti odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí býti připraven celý národ.“

3. 11. 1944 z BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.”

Ve Výzvě československé vlády k lidu českých zemí se 17. 4. 1945 z Košic pravilo: „Čechové a Češky!… Dejte vyvříti ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům. Vzpomeňte na všechna hrozná muka během šesti let německé okupace a uvědomte si, že nyní přišla chvíle odplaty za krvavé popravy Heydrichovy, Daluegovy a Frankovy, za smrt popravených a umučených, za utrpení vězněných, za ponížení zotročených, za slzy a žal tolika nešťastných rodin našeho národa. Jděte účtovati s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!“

V květnu 1945, po svém příjezdu do Prahy, vyzývá Beneš rozhlasem: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“

Že by etnická čistka na československých Němcích nebyla plánována? Ts, ts, ts!


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Byla-planovana-etnicka-cistka-nebo-ne-648968



úterý 29. prosince 2020

JAK SE V ČESKÝCH ZEMÍCH MLUVILO?

 

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 7

Tomáš Krystlík

Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.

Po objevení se slovanského obyvatelstva v českých zemích, snad po druhé polovině 6. století, se zde logicky začalo mluvit i slovansky. Leč z toho nelze vyvodit, kterým jazykem se pak v českých zemích převážně mluvilo, protože nevíme, co se stalo s neslovanskými dialekty, které se používaly v českých zemích předtím – ty se spíše udržely, protože pro do nedávna zastávanou hypotézu stěhování národů chybějí důkazy. Už v raném středověku se do českých zemí neustále někdo přistěhovával, případně z nich odstěhovával. Z hlediska geografické blízkosti a rozšíření němčiny museli být příchozími převážně lidé mluvící německy. Hodnověrně je teprve podchyceno, že ve velkém přicházeli do Království českého německy mluvící na pozvání českých králů ve 12. století a později. 

Máme písemné prameny z té doby ve formě dochovaných listin a záznamů, ale na rozdíl od starověké Říše římské nám zcela chybějí nápisy prostým lidem vyrývané do zdí, či na nich nakreslené, ze kterých by se dalo usuzovat, jakým(-i) jazykem(-y) se v českých zemích převážně mluvilo. Vysvětlení absence oné lidové tvořivosti je prosté. Na rozdíl od dob starověké Říše římské prakticky nikdo ve středověké Evropě kromě kněží nedovedl psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. V této souvislosti byl císař Svaté říše římské Karel IV., současně král český Karel I. ve středověku značnou raritou – dovedl stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z mála ze světských pánů i psát (sic).

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec, který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci historik František Palacký až v 19. století. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b. Čili všechno to jsou české pohádky.

Co se dá doložit? Na počátku letopočtu se v českých zemích Slované nevyskytují, objevují se tam koncem 6. století nebo později nejpravděpodobněji poslovanštěním původního neslovanského obyvatelstva malými skupinami slovanských ozbrojených nájezdníků. Cyril a Metoděj použili jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a Konstantinem (Cyrilem) uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, ale současně je etymologickými rozbory dokázáno, že ji nepoužívali, protože by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat výrazné stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoslovanského dialektu. Po misi Cyrila a Metoděje se latina opět stala v českých zemích jedinou liturgickou řečí.

Jak se prosazovaly živé jazyky? V Evropě mimo české země se první zápisy v němčině objevují v latinských listinách v 7. století a první literární útvar, báseň zapsaná v němčině pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v českých zemích zřejmě latina (pro písemnosti), český dialekt slovanštiny (staročeština) a němčina. V jakém poměru, není známo.

Písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Z toho lze vysoudit, že obyvatelstvo Království českého mluvilo nejpozději ve 13. století německy a ve 14. století již oběma živými jazyky. V jakém poměru, kterým převážně, nelze říci, nicméně se podle časové posloupnosti jejich použití v tehdejších listinách a písemných záznamech lze domnívat, nikoliv však s jistotou tvrdit, že němčinou (německými dialekty) se v českých zemích pravděpodobně mluvilo dříve nebo častěji než česky. Hypotéza šířená českými historiky, že se v českých zemích mluvilo českým dialektem slovanštiny a pak teprve přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví, které začalo ve 12. století, němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je neopodstatněná, protože německy mluvící přicházeli do českých zemí od nepaměti. Přistěhovalectví od 12. století bylo na tehdejší poměry rozsáhlé, nicméně se nejednalo o statisíce lidí. 

Čeští králové spravovali zemi v latině, němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, 15. a 16., se hlavně vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Království českém uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím Němců. Navíc relativně prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s českými zeměmi zajišťovali hlavně německy mluvící. Ani o tom se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují, aby nemuseli odpovídat na pro ně nepříjemné otázky.

Literatura:

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat,králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

 

http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-7/#more-5044

úterý 15. prosince 2020

Civilizační vlivy

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 6

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku. 

Exkurs. Imperium Romanum, Říše římská vzniká roku 800 korunovací franského krále Karla Velikého papežem na římského císaře, ale i nadále se nová říše, považovaná za nástupkyni Říše římské, nazývá Regnum Francorum, Království Franků, též Franská říše. Protože Říše byzantská coby zbytek Říše římské po rozpadu její západní části si ponechala název Imperium Romanum, bylo by používání stejného názvu pro novou říši rozkládající se na západě Evropy ilegální. 

Karel Veliký říši rozčlenil na hrabství, v pohraničí říše zřídil místo hrabství marky (politické jednotky u hranic říše) v čele s markrabími a s vojáky, kteří měli za úkol bránit říšské území před útoky zvenčí.

Středisky říšské správy byly královské dvorce s palácem a falci (statky), rozmístěné v různých částech státu. Říše neměla stálé sídlo krále nebo hlavní město, protože král se svou družinou byl nucen se po říši přesouvat – při tehdejší malé úrodnosti jeho královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí svého pobytu.  

Říše franská se rozdělila smlouvou Verdunskou v roce 843 na Říši západo-, středo- a východofranskou. Říše západofranská se stala pak základem Francouzského království, z Říše středofranské se vyvinulo Království burgundské a Velkovévodství lotrinské a Říše východofranská později přijala zcela oficiálně název Svatá říše římská. Od roku 1070 se pro Regnum Francorum Orientalium Království východních Franků používal též název Regnum Teutonicum (Království německé) nebo Regnum Teutonicorum (Království Němců), od roku 1157 se z tohoto útvaru stala Svatá říše římská (Sacrum Imperium Romanum, Heiliges Römisches Reich). Rokem 1486 a zcela oficiálně rokem 1512 se její název rozšířil na Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation, Svatá říše římská národa německého. Až do svého rozpuštění v roce 1806, kdy se rakouský a současně římský císař František II. zřekl říšské koruny a ponechal si jen rakouskou jako František I., byla Říše v čele s římským císařem coby panovníkem a Říšským sněmem se zástupci říšských stavů mnohonárodnostním státem, volným svazkem asi třech stovek (sic) suverénních území ve střední Evropě – království, vévodství, knížectví, hrabství, biskupství, klášterů, svobodných říšských měst coby říšských stavů. České království vzniklé 1085 korunovací Vratislava II. bylo od samého svého počátku až do roku 1806 součástí Svaté říše římské (národa německého). 

Cizinci přicházeli do Čech ze západu od nepaměti, převažovali Germáni ze sousedství, tedy Němci. Ve 12. a 13. století se začali stěhovat do českých zemí ve velkém, protože panovníci Království českého je začali do země zvát, což souviselo s neustálým nedostatkem finančních prostředků českých králů, kteří někdy neměli čím zaplatit dluhy i obyčejným obchodníkům zásobujícím je a jejich dvůr potravinami. Nedostatek financí nepostihoval jen české krále, to byl jev u středověkých panovníků zcela běžný. Příchozími byli vzhledem k zeměpisné blízkosti především německy mluvící, včetně těch ze vzdálenějších zemí, z dnešního Holandska a Vlámska (nazývaného též Flandry), rozprostírajícího se tehdy až za Dunkerque ve směru ke Calais a jižně pod Lille, kde se tehdy mluvilo dolnoněmecky (Nieder- neboli Plattdeutsch). Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými českého panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí tehdy vůbec nebylo, existovala jen oddanost danému panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával Němce-cizince, které neměl rád, od domácích Němců, poddaných českého krále. Na smyšleném rozporu mezi slovanskými a německými obyvateli Království českého nebo mimo ně, byla Františkem Palackým zkonstruována mylná filozofie českých dějin. 

Ve 12. století Němci přicházeli do Království českého ze západu a z jihu, z Bavor a z dnešního Rakouska, později z Franků, Durynska, Saska, Porýní, Vestfálska a dalších zemí, a nakonec ve století třináctém po německé kolonizaci Slezska i ze severovýchodu. Usazovali se především v neobydlených částech království. Byli lákáni a získáváni ve svých původních bydlištích tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu dědičný úřad rychtáře, výčepní právo nebo velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívala v místních názvech, například Kunzendorf (dnes Kunčice nad Labem), Heinrichsgrün (dnes Jindřichovice), Hermannseifen (dnes Rudník) a podobně [Rogall].

Hlavním důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci. Aby panovníci posílili svou moc a oslabili českou šlechtu (českou inkolátem, ne národností), zvali do své země cizince ve velkém. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedl se čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy, brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva Království českého zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středně vysokých polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí; z řady klášterů jmenujme např. Doksany, Litomyšl, Teplou, Milevsko, Hradisko u Olomouce, Strahov, Sedlec, Nepomuk a Plasy [Rogall]. 

Čeští králové ve středověku měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli těžit stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali vyspělejší řemeslné postupy a dovedli účinněji obdělávat půdu. Jejich znalosti obratem přejímali místní obyvatelé. A německým právem se neřídili pouze příchozí německy mluvící, nýbrž i místní obyvatelstvo. Ze Svaté říše římské tak proudily do českých zemí západoevropské znalosti, dovednosti a inovace. Zásadním civilizačním pokrokem byla proměna mentality obyvatel českých zemí osvojením si západního způsobu myšlení, které bylo a je založeno na předvídatelném právním jednání. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva. S právními jistotami šly ruku v ruce i změny ekonomické povahy. Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, pravidelný přísun drahého kovu umožnil ražbu mincí a peníze byly předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země obchodně se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost českých zemí [Kuncová].

Exkurs. Nepřímé důkazy postupného šíření civilizace a kultury. 20. 5. 1474 se zřítil už téměř dostavěný chrám Zesnutí Bohorodičky v Moskvě (Uspenskij sobor). Panovník posílá do Benátské republiky pro architekta, do Moskvy zamíří architekt Aristotele Fioravanti. Chrám se musel rozebrat do základů a postavit znova. I za kameníky byli pozváni alespoň Pskované, protože byli znalí „německého řemesla“. Italové a Němci pak stavěli knížecí dvorce a chrámy (moskevský Kreml navrhli a postavili Italové), sloužili jako vojenští odborníci u dělostřelectva i pěchoty, pracovali jako lékaři a překladatelé. Rusové je nebyli schopni ani po čase nahradit, nebyli s to dohnat rychle se rozvíjející renesanční Evropu [Zubov 2014]. Očitý svědek Sergej Šmeman napsal v 80. letech minulého století o poměrech na ruském venkově: „I přes všechny změny uskutečňované ve venkovském prostředí bylo v předvečer revoluce jeho obyvatelstvo stále nekulturní a zaostalé. Většina obyvatel byla negramotná. Pouze polovina hospodářství měla železné pluhy, při sklizni se stále používaly srpy (ve střední Evropě se kosy používaly již ve středověku)… Průměrný výnos obilovin z rolnické půdy byl jen nepatrně vyšší než na anglických panstvích ve 14. století.“ V době první světové války dovedlo v Rusku číst jen asi 10 % populace a v politice, dějinách a zeměpise se orientoval málokdo. [Zubov 2014] 

Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo

křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819

Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015


http://www.historieblog.cz/2020/12/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-6/#more-5042



sobota 5. prosince 2020

Meziválečná polská péče o vlastní židy

Tomáš Krystlík

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině. Ani to jim nevyšlo. 

Následkem anšlusu Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938 zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (udává se i 12 000 a více) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně! Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.



čtvrtek 3. prosince 2020

Český přínos k holocaustu

Tomáš Krystlík

 V protektorátu byla otázka rasového pronásledování jako téměř všechny resorty svěřena české protektorátní vládě a českým úřadům (sic) – výjimkou byly resorty obrany, financí, hospodářství a zahraničních věcí, které zůstaly v říšských rukách. Říšský protektor von Neurath zasáhl pouze do protektorátní definice žida, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zajistit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu Rakouska. Organizace židovských transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům s výjimkou zabíjení byly svěřeny českým úřadům, přičemž obzvlášť iniciativně si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Na deportace z ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů české úřady již vliv neměly. Málo se ví, že návrh na povinné označení židů na veřejnosti byl ryze český návrh (sic), který Říše ve formě našité žluté šesticípé hvězdy jen převzala a zavedla. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první literární zdroj mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Říše se Čechům do zacházení s židy vmísila jen v definici žida a dohledem nad arizací. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení židy v protektorátu z moci úřední utiskovat, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, arizovat jejich majetek, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost by mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost, pracovních míst bylo dost.

Rozhodnutí o perzekuci cikánů přijala vláda Česko-Slovenska ještě před okupací českých zemí, tzv. cikánské koncentráky (oficiální název: kárné pracovní tábory pro osoby práce se štítící) fungovaly pak za protektorátu výhradně pod českou správou a deportaci cikánů do německých koncentračních táborů organizovaly české úřady. Protože protektorát byl součástí Německé říše se zvláštním statutem, nemuselo se jako na Slovensku za každého rasově nevhodného odtransportovaného na východ od Říše platit.

  

úterý 1. prosince 2020

„NE VŠICHNI ČEŠI JSOU ČEŠI“ ANEB JUNGMANNŮV A PALACKÉHO PODVOD

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5)

Tomáš Krystlík


Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.


Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“

 

Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.

 

Český král byl od počátku Království českého (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) též říšským kurfiřtem (Kurfürst, princeps elector imperii, volící kníže). Království české bylo hned od svého vzniku součástí Svaté říše římské nazývané z počátku ještě pár desítek let Říší východofranskou či Královstvím německým. Kurfiřtové byli čtyři vysocí šlechtici – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, později jich bylo celkem šest, a tři arcikancléři (arcibiskupové), všichni s právem volit císaře Svaté říše římské. Český král byl mezi nimi říšským arcičíšníkem (Erz-Mundschenk, archipincerna), což byla prestižní ceremoniální říšská dědičná funkce přidělená českým králům, a občas, byl-li zvolen, se stával i císařem Svaté říše římské, od roku 1512 nazývané Svatá říše římská národa německého. Poddaní českého krále (König von Böhmen) se latinsky nazývali Bohemi (psáno též Boemi) a mluvili česky nebo německy; německy se jim říkalo Böhmen, jedni mluvili böhmisch (česky), druzí deutsch (německy). Až ke konci 18. století vznikla potřeba je občas rozlišit na Deutschböhmen, na Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, na Čechy mluvící česky, jazykové Čechy. (Doslovně na kmenové Čechy, protože Stock znamená v němčině hůl, kmen, kládu, pařez, odtud pochází přeneseně obrat Čech jako poleno; výraz Stockböhme se též používal coby označení pro hloupého, vzpurného, tvrdohlavého člověka, ťulpasa [Adelung]). Ve století devatenáctém se ustálil pro jazykového Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

 

Výrazy Němci, Češi se ve středověku relativně brzy ustálily, avšak pod Čechy byli míněni vždy Bohemi, Böhmen, tj. usedlí obyvatelé Království českého bez ohledu na jazyk. Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyvatele Čech do svého pětidílného česko–německého slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně nezahrnul, odlišné výrazy k německému BöhmeTscheche, böhmisch a tschechisch nevytvořil. Pro obé podle něj v češtině odpovídalo jediné podstatné či přídavné jméno a to Čech, český a z Königreich Böhmen (Regnum Bohemiæ) se tudíž stalo Království české. A František Palacký se to nesnažil uvést na pravou míru, naopak.

 

Traduje se, že v tom mělo svůj podíl i to, že ve francouzštině, v mezinárodním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král, francouzsky roi de Bohême, začali Francouzi nazývat cikány i obyvatele Českého království stejně: bohémiens [Klimek 2003–2].

 

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, Palackého adorace husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům definovaným jazykově, podle teze J. G. Herdera zprostředkované Jungmannem, že nejvyšší metou národa je národní stát, se domnívat, že Království patří jim, a vznášet svůj nárok na veškerá území Království českého [Klimek 2003–2]. Příznačná je i změna názvu Palackého Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech) v původní německé verzi na Dějiny národu českého v později vydané verzi české. To vše jazykovým Čechům umožnilo pohlížet na německy mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v českých zemích právo původních (autochtonních) obyvatel, byť zde žijí mnohá staletí, a nakonec založením republiky v roce 1918 odkázat jinojazyčné obyvatelstvo do pozic trpěných přistěhovavších se menšin (alochtonního obyvatelstva) navzdory tomu, že jazykoví Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva československého státu (sic). Po celé 19. století až do konce meziválečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zemským a jazykovým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhnání se české země staly prakticky jednonárodnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazykové zásoby dodatečně, ukazuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině je to přídavné jméno zpodstatnělé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národnost, čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

 

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým pojetím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. V němčině je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, Tscheche je Čech vymezený jazykově. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ničemu to nevede, protože usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byli z tohoto hlediska Češi, a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého v rámci Svaté říše římské, později Svaté říše římské národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Romisches Reich Deutscher Nation), zase Němci.

 

Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit, a to ani opisně. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic v češtině nevypovídá o mateřském jazyce nositelů.

 

Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země. Pro zajímavost. Jak Jungmann, tak Palacký byli národnostně Němci českých zemí, Palacký podle matričního zápisu se jmenoval Franz Pallatzky.

 

Literatura:

 

Adelung, Johann Christoph: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart mit beständiger Vergleichung der übrigen Mundarten, besonders aber der Oberdeutschen. Johann Gottlob Immanuel Breitenkopf und Compagnie, Leipzig 1793–1801

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

 

 

 

 


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-5/

neděle 29. listopadu 2020

Poláci a šoa

Předchozí blogspot pana Marka Lisa vyvolal nesouhlasné výkřiky z řad čtenářů, takže podrobněji.

Velkou měrou se zabíjení židů, zúčastnili i Poláci. V Jedwabnem 10. 7. 1941 Poláci upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní (policja granatowa, tmavomodrá policie, oficiálně: Policja Polska Generalnego Gubernatorstwa, Polnische Polizei im Generalgouvernement) a polští civilisté ubíjeli i jinde židy sami. Polští civilisté však střelné zbraně neměli a tak židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi. Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder 2015]. 

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do vyhlazovacích KZs a do okupovaných území SSSR. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Zmapovat konkrétní svědectví o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou a budou přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků nechce vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942, nedaleko od nově zřízeného nacistického vyhlazovacího KZ Treblinka. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy.“ Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ‚dentisté‘. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena.“ O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy.“

Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela, Poláci volali: „Dej nám svoje boty! Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

Po druhé světové válce uplatňovalo restriktivní politiku proti zbylým židům komunistické Polsko. Ze zbylých 180–240 tisíc židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech (zejména v Kielcích v roce 1946) asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (sic) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify. Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek od roku 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (sic), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].


Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018

Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa  8. 4. 2018. http://www.newsweek.pl/polska/spoleczenstwo/jak-polacy-mordowali-zydow-okladka-newsweeka,artykuly,425799,1.html?src=HP_Section_2

Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015


sobota 28. listopadu 2020

Parlamentní zvůle. Ve jménu většiny proti všem

Marek Lis

 

Rok 2020 byl skutečně oproti těm předchozím ojedinělý a zdá se, že koronavirus tu s námi nějakou donu zůstane a že s ním musíme počítat. Některé důležité události nás obešly, protože jsme museli řešit mnohé komplikace. Ještě před vypuknutím pandemie si Česká republika připomínala sté výročí vydání první československé ústavy, tzv. Ústavní listiny a v tomto roce tak činilo i Rakousko, jejichž ústava z 1. října 1920 (tzv. Kelsenova) je stále v platnosti. Zatímco ta československá se dlouhodobě neosvědčila a bylo třeba experimentovat dál, Kelsenova je v mnoha ohledech inspirativní i dnes. Proč? Vnáší totiž do politických systémů, tak jak je známe z evropských zemí, prvek ústavního soudnictví, tzv. Verfassungsgerichtbarkeit. Toto soudnictví, stojící mimo soudní soustavu, posuzuje právní normy na základě ústavy samotné a lidských práv, v ČR např. na základě Listiny základních práv a svobod. Výnosy těchto soudů jsou definitivní a závazné, neboť vykládají základní státoprávní a lidskoprávní normy, které, jak se vyjádřil i český ústavní soud, nejsou a nemohou být hodnotově neutrální.

 

V hledáčku evropských institucí je (právem) již několik let polský ústavní soud, který je ve srovnání s jeho evropskými protějšky spíše pro srandu králíkům, ale to jen v případě, že v Polsku nežijete. Je téměř skandální, že polská ústava (z roku 1997) umožňuje generovat ústavní soudce dolní komorou parlamentu, tedy sejmem, nadpoloviční většinou všech členů, což se v praxi kryje s většinou, o niž se opírá vláda. Obecně tak lze říci, že soudci nejsou posuzováni dle svého profesního profilu, ale spíše dle politické preference té či které vládnoucí partaje. Stačí, aby se k moci dostala politická strana, pro niž z logiky věci představuje právní stát základní ohrožení jejího politického programu, jímž je udržení se u moci. Story s polským ústavním soudem byla mnohokrát a detailněji popsána v různých médiích a nemá cenu ji rekapitulovat, jde hlavně o to, jak se zachoval ústavní soud v Polsku v posledních měsících.

 

Koncem října po slyšení před plénem ústavního soudu byl vydán judikát, který tvrdí, že provádění interrupcí je prý neshodné s ústavními právy. Samozřejmě, že tato otázka bude vždy kontroverzní a budit emoce. Postoj k ní do značné míry určuje ta která situace té které ženy, případně její světonázorové ukotvení. Budiž. Vláda se tak šikovně vyhnula politické odpovědnosti za toto rozhodnutí a ponechala ho na ústavním soudu, resp. ústavní soud byl zaúkolován stranickým sekretariátem PiS. V řadách voličů, pro něž je důležitější náboženská orientace (lze-li ještě vůbec v případě Polska o náboženství mluvit), si tohoto majstrštyku nevšimnou. Otázka, proč je pro část polské veřejnosti otázka potratů a "ochrany života" tak zásadní, lze jen spekulovat. Jde-li státu skutečně o věci morálky, musí jednotlivcům ponechat možnost volby. Jen s plnou svobodou je možné jednání člověka mravně kvalifikovat. Navíc v době, kdy je potřeba chránit život seniorů a rizikových skupin obyvatelstva před epidemií viru Sars-Cov-2 a kdy stát systematicky v této věci selhává, se jeví judikát ústavního soudu jako dvojnásobně pokrytecký. Ženy za interrupcemi budou cestovat do zahraničí (polské právo život tedy neuchrání), navíc je třeba řešit otázku ochrany života, která je skutečně a aktuálně na pořadu dne.

 

Aby toho nebylo málo, byla Polsku nabídnuta ze strany Německa nezištná humanitární pomoc, kromě jiné i ve formě přístrojů nucené ventilace pacientů zdarma, kterou polská vláda papalášů odmítla. A to tolikrát řve před volbami směrem k Německu (ovšem patrně pro domácí méně vzdělané publikum) o nesmyslných válečných reparacích (nehledě na to, že Polsko je v bilanci v EU čistým příjemcem, nikoli plátcem), aniž by sama uznala Polsko spoluzodpovědným za účast na holocaustu v podobě lhostejnosti polského obyvatelstva vůči osudům osob židovského vodu a rozpoutání 2. světové války. Neustálé stavění se do role oběti, mučedníka a propagandistické šíření tohoto obrazu dává možnost vládě dovolit si vůči obyvatelstvu prakticky cokoli, na druhou stranu diskredituje Polsko jako stát, který je schopný postarat se o vlastní obyvatelstvo v době, kdy je to třeba, a poskytnout mu veškerý servis efektivního demokratického a právního státu.

 

Jak si to všechno vysvětlit? Polsko je přece střední Evropa, jak by mohl někdo namítnout. Taková námitka by vyžadovala několik misálů poznámek pod čarou. Ve zkratce snad lze říci, že voličstvo strany Právo a spravedlnost (PiS) a její program do značné míry kopíruje, resp. derivuje nacionalismus ruský a přetváří ho ke svému obrazu. Politická kultura polské elity v Říšském sněmu ve Vídni (Agenor Gołuchowski, Alfred Potocki) je asi definitivně zničena či nebyla dostatečně rozvinutá.

 

Zaštiťování se většinou obyvatelstva či tou parlamentní vůči jiným kontrolním orgánům je typické pro východní oligarchie, nikoli projevem evropské parlamentní demokracie. Terminologicky se jedná o parlamentní zvůli, která se ve výsledku obrátí proti všem. Otázka je, zda si toho u nich někdo všimne. 

Pane Putine, Polsko udělalo dobrou práci za vás. Můžete si gratulovat. Klíče si vyzvedněte u taváryšče Kaczyńskiego. 

sobota 21. listopadu 2020

Cvičí vůbec někdo české policajty, hasiče a řidiče záchranek jak jezdit s modrými majáky a se sirénou?

Tomáš Krystlík

 19. 11. 2020 se možná stane památným dnem – o umění řidičů Policie ČR se na vlastní oči mohla přesvědčit cizina při havárii policejního hlídkového vozu pár kilometrů za hranicí v saském Großschönau.

Ale to je jen jakási imaginární špička ledovce vyčnívající nad hladinu. Česká média pravidelně hlásí havárie aut policejních, hasičských nebo záchranné služby, relativně často s těžce raněnými a mrtvými. Zejména přicházejí o život nemocní v sanitkách a sedící na místě spolujezdce, kteří zřejmě nebývají připoutáni. Za tři měsíce bývá v ČR víc takových případů, než takových případů v Německu za tři desetiletí. V čem to asi může být? 

Určitě ne v pravidelných ročních kurzech a přezkušování profesionálních řidičů. Jenže zřejmě nikdo neučí řidiče vozidel s absolutním právem jízdy praktickým dovednostem při jízdách vyšší rychlostí s majákem a sirénou v běžném provozu. Kdyby tomu bylo naopak, nejezdili by policajti, záchranky jako prasata. První jejich prohřešek: spoléhají na absolutní přednost v jízdě jen se zapnutými modrými majáky, přičemž zákon předepisuje, že pro absolutní právo jízdy musí být zapnuta i siréna. Dále dojde-li k nehodě s jiným vozem, že bude vina českými soudy vždy přičtena protistraně. Ale to je naprosto scestné. Západoevropští policajti, sanitky, hasiči mají právo absolutní přednosti jízdy, ale nesmějí však způsobit nehodu s jiným vozem. Pokud k ní dojde, je soudem posuzována i míra jejich zavinění. To je v Česku neznámé. Vina padá na vůz zapletený do havárie. Samozřejmě, pokud není účastníkem nehody další auto, nezbývá českému soudu nic jiného než posoudit míru zavinění řidiče vozu s modrým světlem.

Prostě a jednoduše: policajti, řidiči záchranek a hasičských vozů nedovedou jezdit v režimu absolutního práva jízdy.

 


čtvrtek 19. listopadu 2020

Češi jen vykrádali německá auta. „Samet“ nachystala StB. Češi, posloužili jste, říká historik Krystlík

 Václav Fiala

 

Při vzpomínkách na 17. listopad zapomínáme, že jeho největší chybou bylo pokračování komunistických zákonů ještě dlouhou dobu po „sametové revoluci“. I její název je protimluv, ostatně podle historika a publicisty Tomáše Krystlíka něco takového jako něžná revoluce neexistuje a svědčí to o tom, že puč připravila tehdejší Státní bezpečnost. A Češi se tak zmohli jen na vykrádání odstavených východoněmeckých automobilů, které tu zanechali občané NDR, kteří opravdu jen „s holými zadky“ utíkali na vytoužený Západ…

 

Při vzpomínkách na 17. listopad – může být podle vás „revoluce něžná, sametová“? Není v tom trochu protimluv?

 

Nejen trochu, nýbrž zcela, je to contradictio in adiecto – protimluv v přídavném jméně. Takže to byla buď revoluce, nebo něco něžného, sametového, ale ne revoluce. Člověk, který toto spojení vypustil do světa, chtěl vyjádřit, že obyvatelé ČSSR docílili zvratu režimu bez krveprolití a násilí. Jenže vše ukazuje, že to byla jen inscenace I. správy Sboru národní bezpečnosti, což byla československá rozvědka, kde československá veřejnost, zejména 17. 11. 1989, hrála jen roli neplacených statistů.

 

Chybně. Omítáme si uvědomit, že obyvatelstvo ČSSR jen posloužilo estébákům vytvořit nátlakovou skupinu na Jakeše a spol. v KSČ, aby se neodvážili násilím vrátit ČSSR do předlistopadového stavu. Většině estébáků v I. správě bylo již na začátku roku 1989 naprosto jasné, že Československu hrozí východoněmecký scénář – státní bankrot – pokud něco proti tomu sami nepodniknou. A podnikli: Zifčák, nasměrování demonstrujících na Národní třídu, jejich zbití, Šmíd a odvysílání podvržené zprávy o jeho smrti Svobodnou Evropou v Mnichově. Nikdo ze skalních komunistů pak nemohl žádat násilný návrat k předlistopadovým poměrům. A bylo to.

 

Občanská společnost podle Václava Havla je podle některých lidí přežitá. Je to tak?

 

Aby někdo v nějakém státě byl společensky aktivním, nepotřebuje k tomu nic, ani teze Václava Havla. Jedinou nezbytnou podmínkou je, že nesmí být za své veřejně projevené názory státem perzekvován. Jenže jakákoliv společenská či politická občanská aktivita v daném státě je určována úrovní politické kultury v zemi – a ta je v ČR téměř nulová. Politici důvodně podezřelí z nekalých činů abdikují v zemích s nenulovou politickou kulturou až do vyjasnění své viny nebo neviny policií a soudy. Bureš… nedivme se pak, že absencí politické kultury jsou politické a společenské aktivity v Česku i mnohdy přehnané, často mylné, což budí dojem, že jde o aktivity přežité. Na Západě existují četné nadace starající se o politickou gramotnost obyvatelstva a s tím spojené neustálé zvyšování jeho politické kultury, kdežto v ČR tak nečiní vůbec nikdo.

 

Možná zapomínáme, že již nějaký čas před 17. listopadem bylo tehdejší Československo zaplaveno trabanty a wartburgy a že občané NDR stanovali v zahradě západoněmecké ambasády v Praze…

 

Události z doby před třemi desetiletími se nám vlivem času znejasňují, vymazávají z paměti. Což je přirozené. Na druhou stranu ale neznám nikoho, kdo by si v době, kdy vzpomínky na to byly ještě v dobré paměti, plně uvědomil rozdíl v počínání Němců z NDR a Čechů. Východní Němci se vzdali veškerého svého majetku a šli téměř doslova s holými zadky za svobodou. U Čechů by to obdobně znamenalo hromadný odjezd například do Budapešti a tam lézt přes ploty vyslanectví západních států a žádat o politický azyl. To ne prosím! Češi nejdříve vykradli opuštěné trabanty a wartburgy, odmontovali z nich, co se dalo. Po čase byli nalákáni na Národní třídu, pak vrchnost nevydržela morální tlak a podvolila se, upustila od návratu k předlistopadovým poměrům a oni si zazvonili klíči na již povolené demonstraci.

 

Přebíjí covid jak současné kauzy, tak i právě vzpomínku a odkaz 17. listopadu?

 

Pokud se všechna česká média dnes chovají jako bulvární, tj. neustále se od března předhánějí v negativních zprávách o šíření covidu-19 z celého světa, a přidáme-li naprosto hloupé kroky české vlády proti epidemii SARS-CoV-2, nelze nic jiného očekávat.

 

Ví vůbec dnešní mládež, kdo to byl Jiří Dienstbier, Zifčák, Štěpán nebo třeba Karel Kryl či Erich Honecker nebo Michail Gorbačov...?

 

Proč by to měla vědět, když v 6. třídě většina žáků netuší, kolik má vlastně člověk ledvin a jejich rodiče na třídní schůzce tvrdí, že to vědět nemusejí, neb k tomu mají internet?

 

Které kroky po listopadových událostech byste označil jako fatální pro budoucnost?

 

To, že nebyly zrušeny zákony z komunistické éry in toto a nahrazeny vyspělými zákoníky ze zemí kontinentálního práva – z Rakouska, ze Švýcarska, SRN nebo i z jiných. Češi se mylně domnívali, že něco vymyslí lépe než všichni na světě, a vrhli se sami do novelizací a tvorby zákonů a zákoníků navzdory tomu, že museli vědět, že zákoníky vznikají, pokud mají být kvalitní, desítky let! Výsledek? Dnes se v českých zákonech nevyznají ani advokáti, jednotlivé zákony jdou svými paragrafy často proti sobě. Přitom zemí, které si nechaly jen přeložit cizí zákoníky a integrovaly je do vlastního právního systému, je dost.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesi-jen-vykradali-nemecka-auta-Samet-nachystala-StB-Cesi-poslouzili-jste-rika-historik-Krystlik-644210

středa 18. listopadu 2020

Měla být vyvozena odpovědnost za komunistickou éru?

Tomáš Krystlík

Tato otázka zůstává v článcích k výročí událostí 17. listopadu 1989 nezodpovězena, i když je zřejmé, že odpovědnost za bolševickou éru v Československu vyvozena být měla, aby tím byla potvrzena zločinnost komunismu.

 Málokdo z čtenářů je s to si vybavit, co všechno s sebou přinášel komunismus nebo internacionální socialismus sovětského typu. Není to však zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce až do roku 1989 s přestávkou v létech 1939–1945 nejdříve péči Edvarda Beneše, pak komunistů se v Československu jako v jediné zemi Evropy (!) tajily zločiny komunismu.

První, co ztratilo hned v prvních letech bolševického panství cenu, byl lidský život. Mladíci v Čece (Čeka, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější bylo, že slečny byly takovými nabídkami potěšeny a často je přijímaly.

Výňatek z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

Další příklad. Krasnodarský mlýn na maso. Odsouzeného k smrti za politický delikt zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se řítil na dno do vodou poháněného mlýnku na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda do Kubáně. I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU (sovětské tajné služby, před ní GPU) trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži (PAAA, Handakten Ritter 29, Russland, 20. Juli 1941). Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uvedeno, „že ve své době zde zřejmě byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

O politickém teroru a hladomorech, které stály jen v SSSR život několik desítek milionů lidí, jako o průvodních jevech komunismu snad není třeba se zmiňovat. Výše uvedené muselo být po celou dobu existence Komunistické strany Československa alespoň rámcově známo alespoň všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. Museli si být vědomi, že zavedení komunismu v Československu bude mít za následek obdobné jevy, protože ty vyplývají z podstaty komunistického systému. Českoslovenští komunisté prosazující nelidský režim ve své vlastní zemi se tím stali prachsprostými spolupachateli, zločinci.

Co tedy s československými komunisty po změně režimu na přelomu let 1989/1990? Popohnat před soudy a pokusit se odsoudit více než milion členů KSČ? To bylo při stavu československé justice nereálné, což se později potvrdilo počtem odsouzených bolševiků, které lze na prstech spočítat. Navíc, kudy měla vést mezi vysoce postavenými komunisty a běžnými členy hranice trestní odpovědnosti za vytvoření a udržování zločinného režimu u moci?

Navrhoval jsem tehdy řešení, které dodnes má své opodstatnění, ale nemaje za sebou hlásnou platformu, byl jsem oslyšen. Všechny žijící členy KSČ i ty, kteří pozbyli své členství vyloučením nebo vyškrtnutím, a taktéž všechny kandidáty k datu 17. 11. 1989 doživotně podrobit dani z příjmu ve stejné výši jako byly členské příspěvky KSČ, tj. 4 %. Zlo by bylo touto cestou nejen pojmenováno, nýbrž žijící viníci konkrétně označeni, byť jejich trest by to byl spíše symbolický.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Mela-byt-vyvozena-odpovednost-za-komunistickou-eru-644410

 

Cožpak jsou v české vládě samí blbci?

Tomáš Krystlík

 Poslední opatření potvrzují, že nikdo z české vlády není schopen racionální úvahy. Když se ministři dohodli, že přikáží zavřít obchody s potravinami o nedělích a omezí jejich otevírací dobu ve všední dny 20. hodinou, mohli s jistotou očekávat přecpané obchody i to, že lidé mohou začít panikařit a skupovat trvanlivé potraviny. Zamyslel se někdo z české vlády nad tím, kdy se více lidí nakazí Covidem-19? Zda když budou nakupovat celý týden, i v neděli, a v nepřeplněných obchodech, nebo v obchodech nacpaných zákazníky (zvýšení jejich počtu o cca 40 %) a otevřených pouze ve všední dny a kratší dobu? Vysvětlení, že vláda chtěla zabránit z epidemiologického hlediska nedělním cestám za nákupy, aby se lidé tolik nenakazili v dopravních prostředcích, je přímo směšné!

 Tím to ale neskončilo. Čeští ministři se zřejmě zalekli návalů v krámech, které sami vyvolali zkrácením prodejní doby, a rozhodli se to napravit ještě idiotštějším opatřením platícím od 18. 11., že na každého zákazníka musí zbýt alespoň 15 metrů čtverečních prodejní plochy. Je jasné, že se to neobejde bez velkých front čekajících před obchody. Odhaduje se, že dlouhé čekání odradí přes 20-30 % lidí od nákupu potravin. Až jim dojdou potraviny, lze očekávat, že vezmou obchody útokem. Tím, že návštěvnost obchodu se technicky omezí odstraněním většiny nákupních vozíků, se nic nevyřeší, protože neexistuje povinnost vléci s sebou po krámě nákupní vozík nebo košík. Existuje jen povinnost vyložit vybrané zboží, třeba i z kapes, u pokladen na pás za účelem jejich zaplacení. Jestliže ochranka nebo policajti budou bránit ve vstupu bez vozíku nebo košíku, může velmi brzo dojít na brachiální násilí lid versus stát.

 Lidé si tedy během čekání ve frontách, než je vpustí do obchodů, úspěšně vymění SARS-CoV-2, přičemž důležitá bude délka vystavení (expozice) alepoň dvě desítky minut. Vláda tedy zcela opomněla přenos viru během dlouhého stání ve frontách. Idiotismus? Jistě! Stačí se sám sebe zeptat proč česká vláda ono pravidlo 15 m2 plochy na osobu nenařídí též v prostředcích veřejné dopravy a na pracovištích. Že to nejde? Ano, nejde, ale jaký význam má potom pro nákazu Covidem-19 předepsaná minimální prodejní plocha pro jednoho zákazníka, když člověk na pracovištích pobývá každý den po nesrovnatelně delší dobu v blízkosti lidí na mnohem menší ploše?

 Další vládní nesmysl hned následoval. Vrchnost milostivě prodloužila prodejní dobu krámů do 21. hodiny. Jenže již předtím zakázala noční vycházení od 21 h do 5 h ráno. Takže, kdo nakoupí těsně před zavírací hodinou, tak bude pokutován, protože se s nákupem nedostane včas domů. Ostatně zákaz nočního vycházení je též zcela nesmyslný. Nezabraňuje soukromým nočním večírkům – stačí se na místo konání pod nějakou střechou dostavit před 21. a odejít po 5. hodině.

 Blbost českých ministrů podtrhuje fakt, že vláda stejným opatřením povolila milostivě otevřít kadeřnictví pro psy a kočky. Pro lidi však zůstanou zavřena.

 

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cozpak-jsou-v-ceske-vlade-sami-blbci-644345

úterý 17. listopadu 2020

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 4


Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

PRVNÍ BISKUPOVÉ V ČECHÁCH

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.

Pokřtění většiny obyvatel dnešního Česka se dělo hlavně ze Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru latinsky jako v celé Evropě, a přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, do kterých měli misionáři odejít. Misionáři nepřinášeli jen víru, kulturu a vzdělanost Západu, ale také znalosti např. o pěstování ovocných stromů a o používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha (respektive sídliště na jejím území) byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, běžné byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí. Jaké mravy musel mít potom prostý lid? [Rádl]

První biskup na území Prahy byl Němec Dietmar (Thietmar, Dětmar), pocházející z Magdeburku, tehdejšího centra slovanské mise, mluvící též českým dialektem slovanštiny, druhý byl jazykově Čech: svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm Němců (jazykově) a deset Čechů (jazykově). Obecný lid byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně nestálo proti sobě němectví a slovanství (češství), nýbrž církev východní a západní. Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl [Rádl].


Literatura:

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-4/



úterý 3. listopadu 2020

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 3

 Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.
ŘEKOVÉ COBY „SLOVANŠTÍ VĚROZVĚSTOVÉ“
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.

V roce 862 si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, dnes Istanbul). Konstantin (řeholní jméno Cyril), Metoděj a je doprovázející skupina pomocníků, přišedší na Moravu v roce 863, byli Řekové, dovedli ale mluvit a psát jimi vytvořenou umělou liturgickou řečí – staroslověnsky. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové podporující nacionální aspirace Čechů proti Němcům, kteří se do českých zemí tlačili od západu, přinášejíce s sebou křesťanství, je mýtus. Tehdy se jednalo o počínající rozkol mezi východní a západní církví, o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně území mezi Dunajem a Drávou, na západě včetně dnešní Vídně a až po dnešní Štýrský Hradec /Graz/), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (zemsky, nikoli národnostně) biskupů, tehdy biskupů Říše (východo)franské, jmenoval Metoděje arcibiskupem.

Hlavní důvod povolání Cyrila a Metoděje na Moravu byl ale mocenský. Předáci rodových klanů, stejně urození a bohatí, se knížeti nechtěli příliš podřizovat. A tak křesťanská víra napomáhala, aby se i oni smířili se skutečností, že od nich panovník může vybírat daně, soudit je, jim vládnout. Církev legitimizovala výlučné postavení vládnoucí dynastie, církevní hierarchie pomáhala nastolovat stabilnější systém světské vlády. Mojmírovci požádali tedy o vlastního biskupa, aby si tím zvýšili autoritu své knížecí moci. [Kuncová]

Křesťanský vliv na Slovany v Česku zprostředkovávala západní církev latinským liturgickým jazykem hlavně z diecéze v Pasově (Passau) v dnešním Bavorsku, ale i z Itálie a pobřežních dalmátských měst, posléze i východní církev prostřednictvím Cyrila, Metoděje a jejich skupiny umělým liturgickým jazykem slovanským, staroslověnštinou psanou hlaholicí, taktéž uměle jimi ad hoc vytvořenou. Mimoliturgická misie a kázání byly i ze strany bavorských kněží v západoslovanském dialektu (sic), respektive byly do něho tlumočeny pomocí tlumočníků, nicméně se v českých historiografických pojednáních často vyskytuje nesmysl, že tito kněží mluvili k lidu v jemu nesrozumitelném jazyce, latinsky.

Staroslověnštinou vytvořenou Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem se ale nikde na světě nemluvilo, ani nepsalo (sic). Její slovní zásoba byla sice převážně slovanská, slovanské byly i flexe a odvozování slov pomocí předpon a přípon, nicméně to byl jazyk uměle vytvořený pro církevní a literární potřeby. V každém případě se čeština nevyvinula z této staroslověnštiny, které slovanské obyvatelstvo českých zemí v podstatě rozumělo, nýbrž ze západoslovanského nářečí.   

Emanuel Rádl píše, že slovanští věrozvěstové neměli jiný zájem než šířit sympatie k církvi východní a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili – společně s tvrzením, že čeština se již tehdy vyrovnala latině – podsunout až čeští národní buditelé a nacionalisté v 19. století [Rádl].

U biskupů se znalost místního jazyka nevyžadovala, západní církev vycházela z toho, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli slovanští věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky.” [Rádl] Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanský jazyk jako liturgický jazyk, ale zakázal jej, jakmile ohrozil jednotu církve. Liturgickým jazykem se v českých zemích opět stala latina, která plnila i funkci psaného jazyka.

Cyril a Metoděj východní křesťanský ritus, kulturně slabý, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho následovníky z východní církve vypověděli ze země.


Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za
vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-3/



pondělí 26. října 2020

Kde není kontakt, není přenos

 Tomáš Krystlík

 

Tato slova použil Babiš ve svém pondělním (25. 10. 2020) TV-projevu k obyvatelstvu. Ano, tak jest. Současně z toho ale plyne, v čem vláda pochybila. Vlastně jen v jedné jediné věci – neomezila těsnější styk vícero lidí, protože se opět spolehla na neúčinné roušky.

 

Nechala zavřít vývařovny, školy, nakonec i většinu obchodů, přičemž nereflektovala, že obslužný personál hospod, též pokladní v super- a hypermarketech mají ze všech profesí jedno z nejnižších procent nakažených coronavirem navzdory tomu, že běhá mezi neorouškovanými hosty celý den a pokladní jsou celý den v blízkém dosahu nakažených. Roli hraje i minimální délka expozice potřebná k nákaze, což si měli uvědomit především epidemiologové. Když je pro personál restaurace nebo pokladní nebezpečí nákazy malé, tak musí být nižší pro hosty sedící maximálně ve čtyřech osobách u stolu hodinu či dvě, nebo pro kupující udržující si odstup alespoň 0,75 m.

 

Na západě Evropy se zásadně udržují školy otevřené, protože se ví, že fungují i jako jakýsi denní stacionář pro nakažené děti a mladistvé, u nichž se nákaza projeví mírně nebo vůbec ne. Kromě toho jsou si západoevropské státy vědomy, že díry ve vzdělání způsobené výpadky školní docházky se nedají dohnat. Když česká vláda školy zavřela, tak automaticky zvýšila nebezpečí nákazy v rodině, zejména starších osob, protože se dá předpokládat, že mladí budou více hodin trávit doma, než kdyby chodili do školy. Nehledě k tomu, že přetížila rodiče a přes ně i ekonomiku země. A nakažených je mezi mladistvými hodně.

 

Vláda však zcela zapomněla na trhy coby silný zdroj nákazy, na které si vzpomněl Bureš ve svém pondělním projevu. Kde je pak nějaká alespoň stopa po kompetenci české vlády? Správnou připomínku premiéra o trzích na pobřeží Vltavy v Praze za ní považovat nemůžeme.

 

Aniž by to oznámila, redukovala vláda příjezd do ČR ze zahraničí jen pro velmi odůvodněné případy. A vyslala na hranice policajty. To jsme se dověděli až ze zprávy německého ministerstva vnitra. Když jsou Češi nyní péčí české vlády mistry světa v počtu mrtvých zemřelých s coronavirem a počtem nakažených na světě, tak bych očekával, že se budou bránit vycestovávání obyvatel ČR cizí státy a ne naopak! Má snad někdo jiný názor?

 

Co zbývá za opatření, když se počet nakažených v úterý nestabilizuje? Zákaz vycházení, zákaz chození do práce, zákaz přesouvání se v rámci státu. Jenže, kdo to bude kontrolovat? Policajti, vojclové? Policie není dodnes schopna ani dohlédnout, natožpak zajistit, zda nakažení dodržují karanténu! Trasování naprosto zkolabovalo, protože stát nezajistil pro to podmínky – například nábor dodatečných a dočasných pracovníků pro hygienické stanice!

 

To není jen jediná katastrofa českého státu, ty jdou jedna za druhou. Na jaře nebylo možné dělat více testů, protože se úřady hádaly, kdo je k tomu oprávněn a kdo ne. Německé antidotum. Ze dne na den pověřil na jaře německý stát s okamžitou platností všechny veterinární stanice v zemi testovat lidi na coronavirus bez ohledu na jejich stávající oprávnění. Aby lidé zbytečně nepřenesli nákazu na druhé, přikázal německý stát vydávat pracovní neschopenky na 14 dní jen po telefonickém zavolání pacienta lékaři. Tento stav trval řadu týdnů a byl obnoven nyní v říjnu. Dovedete si představit, jak by toho Češi zneužili – celý národ by byl nemocný. Nebo ne? I když zatím to není v Německu aktuální a schváleno, budou očkováním proti Sars-CoV-2 a proti chřipce pověřeni i lékárníci přímo v lékárnách bez nutnosti dostavení se za lékařem. O tom, že testy na coronavirus jsou v Německu bezplatné, se nemusím ani zmiňovat.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kde-neni-kontakt-neni-prenos-641767