sobota 15. února 2020

Výročí bombardování Drážďan připomnělo nesmyslnost kobercových náletů


Tomáš Krystlík


V druhé světové válce se začalo používat místo ničení výhradně vojenských cílů mezinárodním právem zakázané bombardování civilního obyvatelstva, obytných domů. Není mi znám žádný článek přibližující české veřejnosti strategii kobercových bombardování, takže se do toho musím pustit sám. Z dalšího textu vysvitne, proč se historici tématu vyhýbají.

První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení se je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Mezi válkami se očekávalo, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí. Britská vláda v roce 1939 ještě v míru odhadla počet obětí německého bombardování za první týden po vypuknutí války s Německem vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu trvání druhé světové války!

Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – podle jeho doktríny mělo válku rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést válku a zničilo základnu pro výrobu dalších zbraní. Následkem toho se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud ležela v akčním radiu jeho bombardérů.

28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry, nemělo, protože plnilo ustanovení Versailleské smlouvy, takže Baldwinova varovná slova byla namířena proti silnému letectvu francouzskému!

Britská vláda se v rozporu s mezinárodními úmluvami 11. 5. 1940 rozhodla, že bude bombardovat i civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na 17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Noční bombardování vojenských cílů letadly, která ještě neměla palubní radary, byla nesmyslná záležitost, pokud neležely mimo obydlená území. V té době Luftwaffe útočila výhradně na britské vojenské cíle. Nicméně část historiků tvrdí, že britské bombardování civilního obyvatelstva v Německu začalo až v září 1940 a snaží se tak zatušovat prvotní britské provinění proti mezinárodním konvencím posunutím začátků bombardování britského civilního obyvatelstva v Německu až za incident v londýnském East Endu 24. 8. 1940. Bombardování Berlína se RAF zatím vyhýbala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna.

24. 8. 1940 přeletěly německé bombardéry vojenský cíl v Londýně a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v East Endu. Nikdo sice nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který takový incident toužebně vyhlížel, hned přikázal RAF (Royal Air Force), aby v nastávající noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad Berlínem byla ale pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou velkou akci dostatečně reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí, což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 jako s odvetným opatřením začala i Luftwaffe. Hitler učinil naprosto stejnou chybu jako Churchill - domníval se, že bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor.

Hned po druhém bombardování Berlína na začátku září 1940 vypracoval Winston Churchill s Charlesem Portalem, velitelem bombardovacího letectva RAF, zničující taktiku. Nejdříve RAF shodí zápalné pumy, pak, až přijedou na místo hasiči a záchranáři, bude totéž místo bombardovat druhá vlna letadel bombami tříštivými, aby se museli před bombami ukrýt a plameny ze zápalných bomb měly čas dokonat své dílo, nebo aby byli zabiti. Ke zvýšení účinku mělo přispět používání chemických rozbušek u britských, později i u amerických leteckých bomb s nedefinovatelným zpožděným okamžikem výbuchu po dopadu pumy. V důsledku nárazu došlo nejdříve k roztříštění ampule s kyselinou, která pak rozleptává filmový perforovaný celuloidový pásek přidržující přes péro kontakty rozbušky od sebe, až proleptán praskne. Účelem byl pozdější výbuch bomby, optimálně až při vyprošťovacích a hasicích pracích, aby bylo obětí co nejvíce. Německo a SSSR zpožděné chemické rozbušky nepoužívaly. Dodnes je zneškodňování nevybuchlých anglo-amerických leteckých pum z druhé světové války v Německu velmi nebezpečná záležitost, protože jejich chemické rozbušky jsou i po létech funkční a je třeba je v zarezlém pouzdře s nejvyšší opatrností vyšroubovat z hlavice pumy. Když to nejde, musí se puma přivést k explozi na místě.

Tato britská taktika a vůbec bombardování civilních cílů se značně nelíbily podřízeným velitelům britského bombardovacího letectva RAF, ale neměli vzhledem k postavení Portala jinou možnost než se podřídit. W. Churchill precizoval svoje strategické úvahy takto: „Stíhačky jsou naše záchrana, ale bombardéry jsou prostředky k vítězství.“ Churchill byl v otázce bombardování civilního německého obyvatelstva ovlivněn svým poradcem Frederickem Lindemannem, prvním vikomtem Cherwellem, vzděláním fyzikem, který argumentoval následovně. Tuna leteckých bomb zbaví stovku až dvě stovky lidí střechy nad hlavou, každé bombardovací letadlo má průměrnou životnost 14 náletů, tedy v průměru svrhne necelých 40 tun bomb. Do poloviny roku 1943 vyrobí Velká Británie cca 10 tisíc bombardérů a již jen polovina svržených bomb na 58 větších německých měst s více než sto tisíci obyvateli zbaví přibližně třetinu Němců jejich obydlí. Výzkumy podle interpretace Lindemanna prý ukázaly, že ztráta vlastního obydlí snižuje vůli vydržet více než úmrtí přátel nebo příbuzných. Nicméně směrnici, že hlavním cílem bombardování je demoralizace německého civilního obyvatelstva, dostali velitelé bombardovacích jednotek RAF oficiálně až 14. 2. 1942. V létě 1942 se k bombardování Německa připojilo i americké letectvo. Američané se ale snažili bombardovat za dne a pouze cíle důležité z vojenského hlediska, kdežto Britové nadále bombardovali převážně v noci a civilní obyvatelstvo.

V celkovém vedení války se ale anglo–americké bombardování minulo účinkem, protože po většinu války nezabránilo zvyšování objemu německé výroby. Válku nezkrátilo, natož aby ji rozhodlo. Omezovat německou výrobu se začalo dařit až na přelomu let 1944/1945, tedy pozdě. Dnes se západní historici shodují, že kobercové bombardování civilního obyvatelstva Němce zatvrdilo a válku v Evropě naopak prodloužilo. Podle britských historiků stálo britské bombardování německých měst a vojenských cílů více, než kolik hodnot se oním bombardováním v Německu zničilo! Konkrétně zaměstnávalo bombardování 7 % britských branných sil a spotřebovávalo 25 % nákladů britské válečné výroby. Obdobně tomu bylo i u amerického letectva.

V únoru 1944 objednal Churchill ze Spojených států čtvrt milionu antraxových bomb. Měl také 26 tisíc tun yperitu a šest tisíc tun fosgenu, buď přímo v bombách, nebo ve skladovacích nádobách. Podle jeho slov by to „stačilo na Berlín, Hamburk, Kolín, Essen, Frankfurt a Kassel dohromady“. Při zasedání kabinetu 6. 6. 1944 poručil svým podřízeným, aby se připravili, že „zaplaví“ šest vybraných německých měst otravným plynem. Znamenalo to porušení všech mezinárodních smluv, zejména ženevských o vedení války, což byly podle něj „hloupé konvence“, „móda, která střídá jednou krátké sukně a jednou dlouhé“. Jeho podřízení prokázali velkou statečnost, když se proti němu postavili, a nakonec prosadili svou vůli, takže antraxové pumy a pumy s bojovými plyny nasazeny nebyly.

V květnu 1945 nebylo jisté, jak dlouho bude Japonsko odolávat. Američané odhadli, že dobývání Japonska by je stálo asi milion vojáků. Na kolena dostaly Japonsko výbuchy dvou atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki. Ne natolik svým účinkem, nýbrž eventualitou dalších nasazení nové ničivé zbraně (v Hirošimě bylo 70 tisíc mrtvých, v Drážďanech 25 tisíc a 50 tisíc v Hamburku). Že jiné jaderné bomby nebyly k dispozici, Japonci nevěděli. Nad Hirošimou bylo dva dny před výbuchem Američany shozeno 720 tisíc letáků se sdělením v japonštině, že město bude srovnáno se zemí, ale nikdo to nebral vážně. Nagasaki byl náhradní objekt bombardování v případě nepříznivého počasí nad původním cílem. Takže paradoxně pouze tyto útoky atomovými pumami na dva městské cíle v Japonsku měly za druhé světové války kýžený demoralizační účinek na obyvatelstvo.

A dostáváme se k bombardování Drážďan. Západní historici se dnes netají s názorem, že britské ničení kulturních památek v Drážďanech bylo zcela záměrné. 13. 2. 1945 kolem 22. hodiny shodila letadla z předvoje britských bombardérů světelné zaměřovače (několik desítek minut svítící světlice) a tak vyznačily cílovou plochu. Oficiálním cílem bylo bombardování drážďanského nádraží, na něj bezprostředně navazujícího vlakového seřadiště a několika továren na periférii. Tvrzení, že při prvním náletu způsobila nízká viditelnost minutí cíle a zasažení městského centra, je nevěrohodné. Ve výšce 900 m totiž město předtím obletěl a zkontroloval přesnost pozic rozsvícených zaměřovacích světlic sám velitel nočního náletu podplukovník Maurice Smith a povolil zahájení akce. Takže vymezovací světlice byly k vidění. Navíc od roku 1943 byla britská letadla vybavována radary H2S přímo na palubě a na stínítcích palubních radarů se přesně zobrazovaly budovy a pozemní zařízení, takže nádraží by bylo jasně rozeznatelné i při nulové viditelnosti.

První vlna 240 britských lancasterů začala bombardovat takto označenou cílovou plochu z výšky tří až čtyř kilometrů. Zasáhly střed města s velmi cennými stavebními památkami. Po půlnoci jinou plochu vyznačenou opět ze vzduchu barevnými dlouho svítícími světlicemi bombardovala druhá vlna 525 britských letadel, tentokrát bylo cílem hlavní shromaždiště přeživších z prvního bombardování.

14. 2. kolem poledne se objevily coby poslední regulérně naplánovaná útočná vlna létající pevnosti Američanů, které teprve s úspěchem zaútočily na válečně zdůvodnitelné cíle: na nádraží, přilehlé železniční seřadiště a na pár továren pro válečnou výrobu mimo centrum města. Pak ještě 15. 2. opět kolem poledne přiletěly nad Drážďany coby nad náhradní cíl další americké bombardéry, ale v porovnání s předchozími nálety již srovnatelně velké škody nenapáchaly.

14. 4. 1945 RAF zopakovala podobnou akci, když 491 britských letadel vybombardovalo bez jakéhokoli válečného důvodu polovinu budov postupimského historického centra zřejmě kvůli tomu, že byla sídlem pruských králů, tedy symbolem pruského státu a Německa.

Malý doplněk. Hned po skončení války v Evropě, bombardovala 9. 5. 1945 a v následujících pár dnech (!) sovětská letadla četná česká města a o život přišlo asi 1300 lidí z řad civilního obyvatelstva, spíše dvojnásobek. Používala přitom většinou trofejních německých bomb. Důvody bombardování nejsou dodnes známy. Pro srovnání: počet obětí leteckých útoků na celém území ČSR během celé druhé světové války, včetně německých civilních osob, byl kolem 4000.


neděle 9. února 2020

Symbol národního utrpení nesmí být poskvrněn

Tomáš Krystlík

Řeč je o nacistické exekuci Lidic a Ležáků. Nedávno se objevilo nově v médiích tvrzení, že četnický strážmistr Evžen Ressl označil ve svém poválečném svědectví jednu obyvatelku Lidic, že pár dní před lidickou exekucí udala kvůli židovskému původu svou podnájemnici, která byla odvlečena a později zavražděna. A strhla se mela očividně vedená snahou, že takovou pomluvou se nesmí znesvětit památka národního utrpení.

Ono ale takových sporných nebo nevysvětlených momentů je v příběhu Lidic a Ležáků více. Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, protože je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich periodicky předkládaných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu [Kalvoda]. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa jeho vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ [Kalvoda, Moravec]

Původcem odplaty v Lidicích za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Karl Hermann Frank nebyl. Podle historika Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho Frank jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz k exekuci do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes 1999]. 

Ani to, že Frank telefonoval do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. Frank se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank].

Aby z Lidic a do Lidic během poprav, vypalování, odvážení žen a dětí nikdo neunikl a nepronikl, o to se postarala neprodyšným kordonem česká protektorátní policie. Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů přežilo 143, o dětech níže.

Ani podle indicií Frank nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské československé prozatímní exilové vládě, takže lidická hromadná exekuce, pokud byl atentát podle předpokladu proveden z ciziny, by postrádala smysl. Původce nápadu exekuce Lidic je třeba hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler. Za jejím konkrétním provedením stál Horst Böhme z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes) [Brandes 1999, Berton 1982, 2007]. Detlef Brandes a Stanislav Berton jako první z historiků dospěli k závěru, že K. H. Frank nebyl původcem odvetné lidické exekuce.

Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest (!) záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes 1999]. Na tak malou obec jich bylo příliš, pro srovnání: v Pardubicích jich bylo 12, v Praze 10, v Bernarticích devět, po třech v Plzni a Hradci Králové, v Ležákách dvě atd. Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zpočátku zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě lidické záchytné adresy (mít je poznačeny bylo přísně zapovězeno, parašutisté se museli všech 47 adres učit zpaměti – tedy to byla hrubá nekázeň) a to rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé (!) ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé (!) vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci [Schicha – Metzing]. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.

Je doloženo, že pět, tj. 20 % z veškerých československých parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. To byli parašutisté tak mizerně vycvičeni, že nevěděli, že v malé venkovské osadě ji zaměřit a hlavně najít je oproti městu hračkou? Při ležácké exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí předáno do Migračního střediska v Litzmannstadtu (dnes Łódź) stejně jako děti z Lidic.

Čeští dějepisci unisono tvrdí, že lidické a ležácké děti, které nebyly uznány poněmčení schopnými, byly povražděny v KZ Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem). Důkazy pro jejich tvrzení nejsou. Zcela mlčí o Hitlerově rozkazu přikazujícím lidickou exekuci s tím, že děti vhodné k poněmčení budou předány rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu.

13. 6. 1942 bylo 98 lidických děti, z toho sedm kojenců, odděleno v Kladně od matek. Tři děti ještě v Kladně, později v Praze z řad kojenců nejdříve tři, pak jen dvě byly v Praze shledány poněmčitelnými (5,1 %). Vzhledem k pozdějším rozsáhlým rasovým zkoumáním RuSHA (Hlavní rasový a osídlovací úřad SS, Rasse- und Siedlungshauptamt der SS) je to neuvěřitelně nízký percentuální podíl dětí vhodných k poněmčení (později rasovým průzkumem provedeným na statisících osobách v českých zemí byl v populaci Čechů zjištěn podíl poněmčitelných ve výši 87,54 % [Brandes 2015]).

Do Migračního střediska Posen (dnes Poznań), jeho pobočce v Litzmannstadtu (dnes Łódź), v Gneisenaustraße 41 (Umwandererzentrale Posen, Dienststelle Litzmannstadt) bylo předáno celkem 89 lidických dětí (88 dětí plus jeden kojenec). Zde bylo vybráno dalších sedm coby vhodných poněmčení a předáno do říšských dětských domovů v Povartí (Warthegau).

Vedoucí litzmannstadtské pobočky poznaňského migračního střediska SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey se vícekrát písemně obrátil k Referátu IV B 4 (Referat Auswanderung und Räumung, Referát Vystěhování a vyklizení) v Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který podléhal Adolfu Eichmannovi, s dotazem, zda ony lidické děti podléhají Sonderbehandlungu (zvláštnímu zacházení), nebo ne. Eichmann mu neodpověděl. Po válce se obecně přijímala ničím nepodložená domněnka, že Eichmann na Krumeyovy dálnopisné depeše reagoval a zabití lidických dětí nařídil. Jenže právě z tohoto trestného činu izraelský soud Eichmanna v roce 1961 osvobodil. Kromě toho v témž procesu došel izraelský soud k závěru, že výraz Sonderbehandlung nelze považovat za eufemismus pro likvidaci, což nebrání českým historikům, aby tvrdili opak.

Podle českých historiků bylo 82 lidických dětí z migrační centrály v Litzmannstadtu s největší pravděpodobností zavražděno v koncentračním táboře Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem) výfukovými zplodinami v uzavřených korbách na podvozcích nákladních aut. Podle nich se s určitostí nedožily konce války.

První pochyby vyvstanou, když si uvědomíme, že válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale jen 17 % dětí (!). Proč takový nepoměr? Onu otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil. Nebylo to přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována, svěřena německým rodinám do péče či rozebrána příbuznými a po válce zůstala buď nevypátrána nebo byl jejich další osud utajen? [NA, sg. 110–4/65; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949]

Poslední korespondenční lístky poslané lidickými dětmi příbuzným v protektorátu jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942, byly ještě vedeny v hlášení o stavu osob v pobočce migračního střediska v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod). Zjistilo se, že lidické děti z Litzmannstadtu odvezlo Gestapo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházel KZ Kulmhof, předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Svědek, zahradník z KZ Kulmhofu, v prosinci 1947 dosvědčil, že viděl někdy v létě 1942, jak byly do koncentračního tábora nákladními auty přivezeny nějaké děti. Podle jeho výpovědi se po válce v onom koncentračním táboře našly i české mince a knihy. Též se nalezla stvrzenka potvrzující zaplacení nájmu nákladního auta na 2. 7. 1942 litzmannstadtským Gestapem i s uvedením jeho poznávací značky, které podle českých historiků lidické děti z migračního střediska prý odvezlo, přičemž den poté, 3. 7., byly podle dokumentů ještě v Gneisenaustraße. Existuje též vícero dokladů o přibytí stejného nákladního vozu s touto poznávací značkou do KZ Kulmhof, ale všechna se vztahují k jiným, nehodícím se datům. Výpověď táborového zahradníka nestačí coby důkaz, že tam byly lidické děti přivezeny a zavražděny, protože v KZ Kulmhof byli za války umístěni čeští židé, mezi nimi i děti, takže z tamního poválečného nálezu protektorátních mincí a českých knih nelze smrt lidických dětí vyvozovat. Existuje i výpověď zdravotní sestry z RuSHA, která údajně doprovázela lidické děti až do konce. Jenže o ony děti se prokazatelně nikdo takto nestaral, výpověď je nevěrohodná [Schicha – Metzing].

Do dětského domova v Praze-Krči bylo umístěno sedm lidických kojenců. Jeden z nich tam zemřel, tři z nich odpovídali rasovým kritériím poněmčitelnosti. Jedno z těchto dětí uznané coby schopné poněmčení bylo z neznámých důvodů opět prohlášeno pro poněmčení nevhodné a v červnu 1942 předáno spolu se staršími dětmi do Migračního střediska v Litzmannstadtu, Gneisenaustraße 41.

Po válce hledalo Československo v Německu především veřejnými výzvami 890 dětí (!) předaných za německé okupace do výchovy v Německu a to včetně dětí z Lidic a Ležáků. Bylo to velmi obtížné, protože Německo bylo rozdělené do okupačních zón, navíc plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, německé úřady, ve kterých by se mohly najít příslušné dokumenty, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta po různých místech nebo zničena. V prosinci 1945 byli v Německu nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti [Schicha – Metzing]. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že dalších 17 nalezených dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v bavorském Prienu u Chiemsee cestu do vlasti [Neue Zeitung München 14. 4. 1947]. Dohromady 23 dětí. Čeští historici se však sjednotili jen na 17 navrácených lidických dětech. Nicméně v oněch 23 přeživších a vrácených lidických dětech muselo být 10 dětí (při sedmnácti přeživších to musely být čtyři), o nichž čeští historici tvrdí, že byly zavražděny v plynové komoře a válku nepřežily. Že jen tento početní rozpor jejich tvrzení o fyzické likvidaci dětí nevhodných poněmčení znevěrohodňuje, je dodnes nikterak neruší. Podle českých historiků bylo devět ležáckých dětí z celkových jedenácti posláno do plynových komor taktéž v KZ Kulmhof a zahynulo. Dvě byly předány německým rodinám a po válce se vrátily do ČSR. Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 za pravdivé, tak je vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 korespondence mezi německými úřady. A právě toto se událo.

V prvních dvou dopisech z 20. 4. 1943 a 17. 6. 1943 ve Fondu 1464 Národního archivu v Praze „Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu“, sg. 110-4/65 se služebna Gestapa v Praze dožaduje u K. H. Franka uhrazení části nákladů na ubytování 68 dětí rodičů popravených podle stanného práva, protože přidělený obnos to zcela nepokryl.

V dalším dopise z 21. 6. 1943 pověřuje Reichsführer SS Heinrich Himmler Standartenführera Maxe Sollmanna, vedoucího Lebensbornu (spolku usilujícího o zvýšení počtu rasově vhodných dětí prostřednictvím anonymních porodů a nabídnutí dětí k adopci), aby s K. H. Frankem, který dostává dopis na vědomí, projednal otázku „zaopatření, výchovy a ubytování českých dětí, jejichž otcové, případně rodiče museli být jako příslušníci hnutí odporu exekuováni.“ Dále v dopise pokračuje: „Nevhodné děti budou umístěny do táborů pro děti. Z rasového hlediska vhodné děti… musí být přes dětské domovy Lebensbornu… svěřeny německým rodinám do péče nebo k adopci.“

Dopisem ze 6. 2. 1944 člen osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführer Rudolf Brandt urguje K. H. Franka, jak dopadlo jeho jednání se Sollmannem v souladu s Himmlerovým pověřením z 21. 6. minulého roku.

Až potud se nic z toho nemuselo týkat lidických a ležáckých dětí ale následuje dopis z 13. 6. 1944. kde osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführer Robert Gies potvrzuje Rudolfu Brandtovi, že se Frank se Sollmannem dne 2. 7. 1943, tedy před více než rokem, v Praze sešli: „Standartenführer Sollmann prohlásil… že přichází v úvahu převzetí rasově hodnotných dětí Lebensbornem jen do šesti let, v jednotlivých případech též dětí do dvanácti let, protože u nich, jak ukazuje praxe, doprovázejí jejich adaptaci v německých rodinách vesměs obtíže. Velitel Sipo a SD v Praze (SS-Oberführer Erwin Weinmann) přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřely v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit se značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých (!) a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo bývalo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (tábor český, nikoliv německý) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“

Výše uvedená citace z Gieseho dopisu z 13. 6. 1944 dokládá, že alespoň část lidických a ležáckých dětí byla tehdy naživu, byť podle českých historiků měly být tehdy již téměř dva roky po smrti. Dále z tohoto dopisu plyne, že část lidických a ležáckých dětí se mohla, dostat do péče českých příbuzných ještě za války a že tato skutečnost byla po válce veřejnosti utajena.

Gies dále pokračuje: „Z těchto dětí bylo sedm posouzeno pobočkou RuSHA SS pro Čechy a Moravu jako schopných poněmčení a umístěno do dětského domova v Povartí.“ Zda se jedná o oněch sedm dětí vybraných ještě v Litzmannstadtu, nelze zjistit. „Velitel Sipo a SD (SS-Oberführer Erwin Weinmann) se již začátkem roku 1943 snažil získat od RSHA rozhodnutí, jak naložit s dětmi nacházejícími se v internačním táboře a v dětském domově, které nebyly shledány poněmčitelnými, a navrhoval jejich odtransportování na východ. Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat. Informace prosákly ven, protože z nedostatku německého obsluhujícího personálu musel být zaměstnán český.“ Poslední tvrzení vypadá jako výmluva, protože ona zařízení byla česká, ne německá. „Nedávno se konal znova (rasový) přezkum dětí RuS-vůdcem (nejvyšším představitelem Rasového a osídlovacího úřadu) pro Čechy a Moravu. Přitom byly tři další děti, které dříve vzhledem ke svému nízkému věku nemohly být vyhodnoceny, označeny jako únosný přírůstek obyvatelstva a devatenáct jako ještě únosný. Při stanovení posuzovacích kritérií se postupovalo velkoryse. Pro děti ubytované pod uzavřením se předpokládá, že rasově únosní jedinci budou předáni přes Lebensborn německým rodinám nebo do dětského domova, děti starší šestnácti let budou poslány do koncentračního tábora. Další opatření nejsou podle názoru SS-Obergruppenführera Franka nyní zapotřebí.“ [NA, sg. 110–4/65]

Je to jasný důkaz lhaní českých historiků. Nedá se předpokládat, že by o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici v Národním archivu v Praze! Protože internační tábor ve Svatobořicích a dětský domov v Praze-Krči byla zařízení česká, měly by někde být k dispozici i evidenční seznamy osob, které jimi prošly. Není mi známo, že by někdo svatobořickou evidenci osob porovnal se soupisem všech lidických a ležáckých obyvatel v roce 1942.

Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Jinými slovy StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již léta tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že alespoň část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo, protože jinak by pátrání StB zcela postrádalo smysl.


Zdroje:

Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech. Aktuálně.cz, 8. 6. 2012. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/dokumenty-zachycuji-jak-stb-jeste-25-let-po-valce-/r~i:gallery:27106
Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982
Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985
Berton, Stanislav: Poznámky a předmluva. In: Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend. CS-magazín 04/2007, www.cs-magazin.com
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ‘68 Publishers, Toronto 1977
Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65
Neue Zeitung München 14. 4. 1947
Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main 1995
Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949
(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy 10. 6. 2012. www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Po-lidickych-detech-patrala-i-StB-v-60-letech-235554

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Symbol-narodniho-utrpeni-nesmi-byt-poskvrnen-613004

pátek 7. února 2020

Pokud je někdo bezpečnostním analytikem, měl by se držet pravdy

Tomáš Krystlík

Výtky směřují proti tvrzením pana Martina Kollera v článku  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Osvetim-neosvobodili-Rusove-Mile-elity-EU-Prepisuji-se-dejiny-v-primem-prenosu-Martin-Koller-prinasi-fakta-612768

Komplex koncentračních táborů KZ Auschwitz zahrnoval tři koncentráky KZ Auschwitz I, KZ Auschwitz II–Birkenau a KZ Auschwitz III–Monowitz, z nichž jen jeden KZ Auschwitz II–Birkenau byl spojenci později zařazen mezi vyhlazovací.

Do všech německých vyhlazovacích koncentračních táborů (bylo jich šest) pronikla na konci války výhradně Rudá armáda, dva byly v Říši, další v Generalgouvernement, všechny jsou v dnešním Polsku. Sovětský svaz původně tvrdil, že v komplexu KZ Auschwitz bylo zavražděno pět milionů lidí, v norimberském procesu korigoval počet obětí v něm na čtyři miliony. Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil vyvrátit sovětský a komunistický údaj tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí – pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů. Historik Fritjof Meyer v květnu 2002 doložil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem. Pan Koller buď nic neví o údajích již téměř dvě desetiletí známých nebo je zatajuje.

Ve svém článku píše: „58 000 vězňů schopných jít vyrazilo na pochod smrti do Německa a táborové baráky se zbývajícími byly zapáleny“, aby ve větě následující tvrdil, že „Rudá armáda… osvobodila pouze 7500 vězňů z celého komplexu.“ Jakých 7500 osvobozených vězňů, pane Kollere, když je podle vás předtím upálili v táborových barácích? Kontrolujete vůbec po sobě, co píšete? Podle pozdějšího významného židovského aktivisty a spisovatele Ellie Wiesela, taktéž tehdejšího vězně KZ Auschwitz, vyzvala německá správa tábora (Allgemeine SS) vězně, aby s nimi vlaky odjeli před postupující Rudou armádou na západ, kdo nechtěl nebo nemohl, směl zůstat. Poslední jednotky SS předaly 23. 1. 1945 komplex táborů táborové správě vytvořené ze zůstavších vězňů a odjely. Rudá armáda přibyla 27. 1. do již de facto svobodného táborového komplexu Auschwitz, takže dost dobře nelze tvrdit, že ho osvobodila!

Přesuňme se k Pražskému povstání, o němž pan Koller tvrdí: „Němci odtáhli na základě dohody s reprezentací pražského odboje a především proto, že Rudá armáda byla tak řečeno za dveřmi a blížila se z východu i ze severu… Němci by bez příchodu Rudé armády stihli zavraždit ještě tisíce obyvatel Prahy, a nejen Prahy.“ Co je to za nesmysl, pane Kollere? Proč by to dělali, když potřebovali jen Prahou projet nebo z ní odjet – Praha byla důležitým železničním a dopravním uzlem - mimo Prahu daleko široko málo mostů přes Vltavu. Němci podepsali dohodu s Českou radou a odtáhli 8. 5. 1945 odpoledne z Prahy k Američanům, tak kdo by pak z nich ony tisíce obyvatel Prahy byl s to zavraždit?

Další nepravdu hlásá pan Koller, tvrdí-li: „Americká armáda se před nimi po Praze projela cestou do Velichovek a ani se nenamáhala, aby Němce vyzvala ke kapitulaci, přestože ti by to přijali s nadšením a kapitulovali by možná rádi i před jedním seržantem v jeepu s bílou hvězdou.“ Opak je pravdou. Wehrmachtu v českých zemích velel tehdy polní maršál Ferdinand Schörner, který dlel se svým štábem ve východočeských Velichovkách. On jediný mohl vydat rozkaz ke kapitulaci. 7. 5. dorazila do Prahy skupina amerických tanků a vojenských vozidel vezoucí vyslance Dönitzovy vlády v hlavním Schörnerově stanu, který měl pro něj a jeho vojska příkaz ke kapitulaci. Americký vojenský zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství, pak kolona odjela do Velichovek.

Kollerovo tvrzení „…americká armáda se ani nepokusila vyzvat Němce ke kapitulaci již pátého května, stál český národ několik tisíc životů…“ je lživé. Bezpečnostnímu analytikovi musí být přece známo, že demarkační linie byla narychlo dohodnuta mezi D. Eisenhowerem a sovětským velením teprve 5. 5. 1945 bezprostředně poté, kdy Američané oznámili svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení důrazně zamítlo. Důvod pro demarkační vytyčení byl jednoduchý: americká bojová letadla otáčející se po akci nad německým územím obsazeným Rudou armádou byla jí systematicky ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi vypadalo na zemi při kontaktu obou armád? Čili vina za několik tisíc českých životů podle pana Kollera zbytečně ztracených padá na Sovětský svaz a ne na USA.

V jednom má pan Koller pravdu, to se musí přiznat. Spojenci a angloamerická veřejnost o holocaustu a jeho rozsahu věděli již od června 1942 (W. Churchill v utajeném režimu i před Američany již od 18. 7. 1941) a nic proti tomu nepodnikli. Zůstává otázkou, zda by bombardování tratí mělo vzhledem ke konfiguraci železniční sítě potřebný účinek. Přímé bombardování táborů by bylo nevyhnutelně doprovázeno oběťmi na životě z řad vězňů. Letecké útoky by byly málo efektivní, protože cíle-vyhlazovací koncentráky ležely při hranici akčního radia angloamerických bombardérů, tedy by se musel značně redukovat náklad bomb. Nedalo se počítat s tím, že by bombardéry přistávaly na sovětských letištích, aby natankovaly palivo pro zpětný let. Není známo, že by se SSSR podobným plánem zabýval navzdory tomu, že měl k oněm koncentračním táborům blíže. Svou roli určitě sehrál i silný a velmi rozšířený antisemitismus v anglosaských zemích, zejména v USA (v roce 1938 bylo 75-80 % amerického obyvatelstva antisemity). Zuřivým antisemitou byli např. britský ministr zahraničí Anthony Eden, proti jeho antisemitismu se nedokázal prosadit ani britský ministerský předseda Winston Churchill, a manželka amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Eleanor.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Pokud-je-nekdo-bezpecnostnim-analytikem-mel-by-se-drzet-pravdy-612829/diskuse

sobota 25. ledna 2020

Čeští historici dezinterpretují dějiny obdobně jako Rusové


Tomáš Krystlík

O začátku druhé světové války (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rusko-se-opet-pokousi-o-jednostranny-vyklad-historie-upozornuji-historici-611233) by si dějepisci neměli zčásti vymýšlet, překrucovat historii, vynechávat události. Měli by bez příkras a bez výkladu uvést rozhodující fakta, ať si je každý přebere:

1.  Polsko v rozporu s mezinárodní arbitrážní smlouvou uzavřenou v roce 1925 v Locarnu mezi Německem a Polskem obsahující závazek, že o všech sporných věcech budou oba státy spolu smírně jednat, přerušilo začátkem února 1939 jednostranně svá jednání s Německem o zřízení dopravního koridoru do Východního Pruska (maximálně jeden kilometr širokého se železnicí a dálnicí, které by mohlo využívat i Polsko) a o vrácení se Danzigu k Německu výměnou za definitivní ponechání Polsku dalších bývalých německých území připadlých Polsku po první světové válce.

2.  23. 3. 1939 vyhlásilo Polsko částečnou mobilizaci proti Německu a tím porušilo stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), výše zmíněnou arbitrážní smlouvu z roku 1925 a smlouvu s Německem z roku 1934 o vzájemném neútočení. Mobilizace je od roku 1892 pokládána za nevyhlášené vypovězení války. Německo nemobilizovalo.

3.  Polská vláda 26. 3. 1939 v rozporu s arbitrážní smlouvou definitivně zavrhuje smírná jednání s Německem a sděluje Německu, „že jakékoliv další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem.“ Vyhrožuje Německu tedy válkou, svou povinnost dle arbitrážní smlouvy ignoruje.

4.  Britský ministerský předseda Neville Chamberlain přednáší v Dolní sněmovně 31. 3. 1939, týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ Poprvé v historii vláda svěřuje rozhodnutí o válce do rukou vlády cizího státu!

5.  28. 4. 1939 vypovídá Německo Německo–polský pakt o neútočení kvůli tomu, že Polsko ji mobilizací 23. 3. a výhrůžkou války 26. 3. porušilo a spolčilo se s jinými státy (s Británií a Francií) proti druhému signatáři bilaterální úmluvy.

6.  24. 8. 1939 byl podepsán (datován 23. 8.) pakt Ribbentrop-Molotov, kde tajná doložka připouští budoucí zánik států: Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska, Besarábie jako část Rumunska se přiznává SSSR. Tak se také stalo: Německo získalo část Polska, jinak vše ostatní připadlo Sovětskému svazu, jen s Finskem to SSSR v zimě 1939/40 zcela nevyšlo.

7.  24. 8. 1939 Polsko podruhé mobilizovalo, tentokrát plně, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. Německo opět nemobilizovalo.

8.  25. 8. 1939 uzavírá Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem, která měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu!

9.  30. 8. Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením dopravy z Německa do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu hraniční železniční most v Dirschau (dnes Tzcew) a Polsko blokuje veškerou (!) pozemní dopravu do Východního Pruska.

10.  1. 9. 1939 přepadá Německo Polsko.

11.  3. 9. 1939 vypovídají Velká Británie a Francie Německu válku.

12.  Stalin vyčkává se vpádem do Polska z východu, aby nebyl označen za komplice Hitlera, po vypovězení války oddaluje vpád do Polska z obavy, aby mu Velká Británie a Francie také nevypověděly válku, Rudá armáda proniká do Polska až 17. 9. V okamžiku vpádu Rudé armády do Polska platila sovětsko-polská dohoda o neútočení.

Chtělo by to méně dezinterpretace a lží, že pánové historici Jiří Plachý, Jaroslave Šebku, Ondřeji Koláři, Jaromíre Mrňko!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesti-historici-dezinterpretuji-dejiny-obdobne-jako-Rusove-611310