pátek 14. května 2021

Beneš chtěl odsun Němců před válkou, po ní byli Němci vyhnáni. Prolomí se Benešovy dekrety?

Vladimír Franta 

Za 2. světovou válku může Německo, ale je pravdou, že po válce to Češi svým německým spoluobčanům pěkně spočítali. V dnešních časech naopak slyšíme, že by mohlo dojít k prolomení Benešových dekretů, Václav Havel se v 90. letech Němcům dokonce omluvil za odsun. O názor jsme poprosili česko-německého publicistu Tomáše Krystlíka a zástupce SPD.

13. května 1945 měl prezident Edvard Beneš projev k Brňanům, kde mluvil o nutnosti vyřešení německé problematiky: „… Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek ve městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás…“

V knize Úděl česko-německého sousedství autor publikace Jiří Otter píše, že odsun Němců byl Benešem promýšlen už po Mnichovu: Existoval plán, aby se německé obyvatelstvo z vnitrozemí ČSR přesídlilo do pohraničí, které mělo být postoupeno Německu. Na tento záměr před válkou nedošlo. Na konci války pak byl transfer Němců z našeho území znovu oficiálně naplánován, ale, jak Otter uvádí, „násilná opatření byla organizována skupinami (Národní odpor, Rudé gardy), složenými z dobrodružných živlů, které byly často označeny i českými občany za ‚rabovací gardy‘“. Autor vysvětluje, že Beneš v exilových projevech (i pozdějších dekretech) vyzýval ještě za války k povstání proti Němcům, že je to jedinečná historická šance, která se nesmí propást.

Tomáš Krystlík: Vyhnání Němců bylo důsledkem Jungmannovy definice českého národa, Palackého dezinterpretace dějin a stalo se přáním Čechů v druhé polovině 19. století. Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexandru von Bachovi se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Po 1. světové válce se Němce českých zemí vystěhovat za hranice nepodařilo, Češi tedy museli čekat na další příležitost. Lákavou představou byly přitom nemovitosti v německých rukách, které by zde v každém případě zanechali.

15. 9. 1938, tedy zhruba dva týdny před mnichovskou konferencí, posílá E. Beneš ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící mezi nimi a stávající státní hranicí: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Jeseník, Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Benešovou podmínkou bylo, že Německo území o rozloze 4 000 až 6 000 km2 převezme celkem se 1,5 až 2 miliony Němců z českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích nebylo, jen 800 až 900 tisíc, tak se měli (zčásti) přesídlit i Němci z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Pravděpodobně byl Beneš již tehdy přesvědčen, že pohraniční okresy Československo nedokáže udržet.

Beneš vyzval k povstání proti Němcům jen jednou, a to hned po pár měsících existence protektorátu. František Moravec 8. 9. 1939 kvůli požadavku britské tajné služby MI6 vydal po předchozí důkladné poradě s Benešem směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil radiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937. Heslo k zahájení povstání zaznělo v československém vysílání BBC 17. 9. 1939, Beneš současně vystoupil tamtéž s projevem, ve kterém apeloval na obyvatelstvo doma slovy: „Jsme dnes všichni povinni obětovati i svůj život své vlasti a cti… dnes se už násilnickému režimu neustupuje.“ A nestalo se vůbec nic, nikdo nepovstal, nikdo nehnul prstem! O tomto debaklu domácího odboje se zmiňují jen historik Jiří Šolc a Gebhart s Kuklíkem. Posléze vydal generál Sergěj Ingr směrnici novou, podle níž měla být Obrana národa připravena zahájit povstání a sabotáže teprve v době rozhodující bitvy na Západě.

Pan Otter se mýlí, tvrdí-li: „násilná opatření (při vyhánění Němců) byla organizována skupinami složenými z dobrodružných živlů.“ Bezprostředně po konci války, již 9. 5. 1945, začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, převážně však na pokyn československé armády nebo bezpečnostních složek, národních výborů a ve spolupráci s nimi, vyhánět Němce přes hranice do sovětských okupačních zón a do území nově připadlých Polsku. Bez jakýchkoliv právních norem jen prostřednictvím vyhlášek nebo ústně či telefonicky předávanými příkazy. Tuto fázi vyhánění (do konce roku 1945) nelze označovat za divokou, tj. za neorganizovanou, protože historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg prokázali, že byla řízena československým ministerstvem národní obrany a vnitra takovým způsobem, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Ústní pokyny přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody i od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Václava Noska samého. O tom, že odsun nebyl v žádném případě neorganizovaný, to jest divoký, svědčí i skutečnost, že přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 – celkem vyhnáno kolem 700 tisíc – bylo vysídleno jednotkami československé armády. Vyhnat takový vysoký počet lidí za hranice je možné pouze naložením do vlaků, pěšky a auty jich tolik vyhnat za tak krátkou dobu nelze. A vlaky patřily ČSD, státnímu podniku. To je důkaz, že divoký odsun byl organizován a řízen československým státem, stát musel vlaky dát k dispozici i se železničáři, upravit jízdní řády a podobně. Mimochodem Američané na jimi obsazených českých územích divoké odsuny nepovolovali. 

Odpověď na Vaši otázku „Proč je toto téma tak nepopulární v našich médiích ještě dnes?“ zní: „Protože by Češi museli doznat, že Němci je zabíjeli v letech 1939-1945 (bez Slováků, Rusínů, Židů, cikánů) podstatně pomaleji, než pak Češi Němce v letech 1945-1947.

V knize Edgara Snowa s názvem Američan se dívá na Sovětský svaz se lze dočíst, že když němečtí zajatci šli Tverskou ulicí v Moskvě, místní obyvatelé jim neubližovali. Dokonce si Snow vybavuje, že je i litovali, pokud třeba šli bez bot. Po válce se v Rusku lidé chodili dívat na trofejní německé muzikály, které se těšily velké oblibě. Naše země nebyly tak válkou poškozeny jako Rusko, přesto se naše obyvatelstvo chovalo vůči Němcům o poznání nenávistněji. Jak to? Otter: „Často docházelo k nekontrolovanému teroru, nuceným pracím, mučení, až i k zabíjení…“

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa“.

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi se od začátku protektorátu dívali na všechny Němce, i domácí, s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejméně vzdělaného, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se stává česká lůza.

Otter udává, že se transfer Němců zvrhl v živelné vyhánění, akce se opírala o exilové dekrety československé vlády, kde se hovoří o „bezprávnosti Němců po prohrané válce“. Současná Česká republika si v těchto letech vzpomněla, že chce po německé straně válečné reparace. Jak byste to komentoval?

Dekrety prezidenta republiky se týkaly osob německé a maďarské národnosti – které měly československé občanství – dále jejich majetku, který byl zabaven. Že pak tento asi jen z poloviny připadl československému státu, protože zbytek byl Čechy rozkraden, to už je věc jiná.

Blud o nezaplacených reparacích Československu se objevuje stále dokolečka. Ve zkratce tomu bylo takto. Československá strana vznesla nesmyslně vysoký reparační požadavek proti Německu, který neodpovídal skutečnosti, byl mocně zfalšován ministerskými úředníky. Reparační konference v Paříži sečetla vznesené reparační nároky 18 států vůči Německu, i ten nadsazený československý, což vzala jako 100 %, a vypočetla procentní podíly jednotlivých zemí z reparačního majetku podle vznesených návrhů. V celkem dvou reparačních kategoriích (více jich nebylo) připadlo pro ČSR asi 4,57 %. Majetek určený k reparaci se rozděloval podle onoho klíče z pařížské reparační konference, než západní mocnosti v roce 1962 reparace ukončily. ČSR dostalo o něco méně, než bylo stanoveno. Obdobným způsobem bylo zkráceno ve svých nárocích i dalších 17 států.

Celkem bylo z našeho území odsunuto na tři miliony Němců. Odsun byl částečně řízen i Američany z jejich okupační zóny. Jak se díváte na to, že se Německo stalo tak rychle členským státem NATO?

Může za to podle mého sovětská blokáda západních sektorů Berlína (červen 1948 až květen 1949), kdy se letecky do Berlína muselo vozit i uhlí. Kdyby se SRN stala neutrálním státem, tak SSSR blokádou Berlína názorně předvedl, co by si z německé neutrality asi tak dělal.

Rozumím. Vysídlením většiny německého obyvatelstva mělo skončit tisícileté sousedské soužití Čechů a Němců. Pak se ale daly dějiny znovu do pohybu a s Němci nyní obýváme EU. Jak se situace má dnes? To je má závěrečná otázka. Má smysl se ptát nyní, kdo komu více ublížil?

Počítat mrtvé a podle toho usuzovat míru viny je nesmyslné. Němci ale dodnes svou vinu za nacionálně socialistický teror přiznávají, Češi za poválečný teror na Němcích nikoliv. Je na Češích, aby uznali svou vinu, nejen vyslovili politování za výstřelky (excesy) při transferu. Pokud by Benešovy dekrety byly zrušeny ex nunc, nic by se pro Čechy nestalo. Pokud by se ovšem zrušily ex tunc, pak by sudetští Němci měli nárok na restituci majetku.

Panu Krystlíkovi zatím poděkujeme a zeptáme se dále. Sputnik položil stejnou otázku zástupcům hnutí Svoboda a přímá demokracie – předsedovi Tomio Okamurovi, europoslanci Ivanu Davidovi a poslanci Jiřímu Kohoutkovi: Opravdu hrozí České republice, že budou prolomeny tzv. Benešovy dekrety a Češi budou vracet Němcům majetky?

Ivan David: Prolomení dekretů s velkou pravděpodobností hrozí, protože v letošním roce, a sice 28. ledna, v Petičním výboru Evropského parlamentu byl projednán případ dvou maďarských petentů, kteří se dožadují majetku zabaveného jejich maďarským předkům na Slovensku. Na těch pozemcích nyní stojí kruhový objezd dálnice. Jednalo se o to, že se k této věci vyjadřovala celá řada přítomných poslanců v Petičním výboru. Všichni s výjimkou polského poslance trvali na tom, že Benešovy dekrety je třeba zrušit, protože porušují lidská práva tím, že staví na uplatnění kolektivní viny. Takto se vyjádřil i zástupce Evropské komise s tím, že Petiční výbor rozhodl, že vyšle na Slovensko delegaci, která bude zjišťovat skutečnou situaci, která se týká žádosti oněch petentů. Čili na základě tohoto podnětu se chystá EU zcela vážně začít projednávat nulitu neboli zrušení Benešových dekretů, což bude mít dopad i na ČR… To by mělo naprosto zásadní důsledky. Není to žádná nahodilá záležitost. Není to ani poprvé, co se o tom hovoří. Pokud se to bude nyní posuzovat dle lidských práv, jak je chápeme dnes, lze předpokládat, že to bude mít zásadní politické důsledky během krátké doby, třeba dvou či tří let. Ani jeden poslanec za ČR není členem Petičního výboru. Jen, abyste věděli. Ostatně, snad by se mělo poradit USA, aby vyklidily kontinent a rehabilitovaly původní obyvatele. Některé věci prostě už jsou nyní historicky dané. Nedá se nic dělat. Smiřme se s vysídlením Němců z našeho teritoria…

Tomio Okamura: Odsun Němců bylo rozhodnutí vítězných mocností a šlo o reakci na zvěrstva Němců, kteří vyvolali válku. Sudetští Němci se v drtivé většině případů podíleli na rozbití ČSR a byli významnou součástí represivního aparátu v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Některé politické strany v čele s KDU-ČSL, TOP09 a ČSSD by proti prolomení Benešových dekretů asi nic neměly, takže to hrozí. My v SPD se budeme všemi silami bránit proti prolomení Benešových dekretů a je pro nás zásadní záležitost, aby Benešovy dekrety nebyly prolomeny.

Jiří Kohoutek: Odsun Němců z ČSR po 2. světové válce byl naprosto oprávněnou a spravedlivou reakcí na hrůzy a zločiny, které tzv. sudetští Němci napáchali na českém národě za války i před ní. Navíc šlo o opatření plně odsouhlasené vítěznými spojeneckými mocnostmi. Sudetští Němci před válkou z 90 % volili nacistickou stranu SdP (Sudetoněmecká strana) a podporovali Adolfa Hitlera. Dobrovolně si zvolili německé říšské občanství, v roce 1945 tedy nebyli ani občany Československa. Odsun Němců navíc zabránil velkému krveprolití a možné občanské válce. Byl to klíčový čin v rámci bezpečnosti a budoucnosti našeho státu. Prolomení Benešových dekretů, což jsou zákony se statusem „dekrety prezidenta republiky“, hrozí pouze v případě, že by ústavní většinu v obou komorách českého Parlamentu získali proněmecké protinárodní síly okolo tzv. Demokratického bloku, tj. hlavně Pirátská strana, STAN, lidovci a TOP09. Česko-německá deklarace je politickým, nikoli právním dokumentem, na rozdíl od odsunu Němců a německých válečných reparací, které jsou podloženy normami vnitrostátního i mezinárodního práva. Ale je fakt, že jde o dokument nadbytečný a přespříliš vůči Německu servilní, jelikož de facto staví na roveň viníka a oběť, což je nepřijatelné.

Všem zúčastněným respondentům moc děkujeme za obsáhlý rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210513/benes-chtel-odsun-nemcu-pred-valkou-po-ni-byli-nemci-vyhnani-prolomi-se-benesovy-dekrety-14475031.html


čtvrtek 6. května 2021

Publicista: Před zveřejněním „Vrbětic“ byla na proruských sítích silná aktivita. Klausova návštěva Zemana před jeho projevem? Nabývá na významu, protože...

Oldřich Szaban

 

„Češi, pokud se jich netýkalo rasové pronásledování, tj. nebyli židé ani cikáni, přežili válku bez velké úhony, vyrábějíce pilně pro říši, opulentně za to odměňováni, takže jen čekali, až budou jinými osvobozeni. Zemědělské usedlosti, statky se rapidně během protektorátu oddlužily, česká kultura vzkvétala, bylo natočeno nejvíce filmů v historii, porodnost jako v jediné zemi Evropy extrémně vzrostla, postavil se nebo byl dokončen velký počet rodinných domů. Povstání na konci války měla za následek zbytečná krveprolití, z vojenského hlediska byl jejich význam pramalý,“ konstatuje publicista Tomáš Krystlík.

 

V květnu si připomínáme konec druhé světové války. Kdo se dle vás nejvíce zasloužil o vítězství nad německým nacismem a jeho spojenci? Co bylo klíčové?

 

První klíčovou událostí vedoucí k porážce národně socialistického Německa bylo odmítnutí asi dvou tuctů Hitlerových návrhů od října 1939 do května 1941 na uzavření míru s Velkou Británií, předávaných různými cestami a způsoby s těmito závazky: Restituce všech (!) Německem okupovaných států s výjimkou českých zemí a části Polska zabrané Sovětským svazem, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu. Německo jim uhradí škody způsobené během záboru a stáhne své ozbrojené síly. Všechny útočné zbraně budou zničeny, vojenské síly redukovány. Německu budou vráceny jeho bývalé kolonie, přičemž Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována, Německo zaplatí za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918 a vykoupí nemovitý majetek od osadníků, kteří si budou přát odejít.

 

I Rudolf Heß letěl do Skotska s konkrétním návrhem míru, hlavním účelem jeho mise bylo mír s Velkou Británií okamžitě na místě a bez zpětných konzultací s Německem (!) uzavřít. Oprávnění k tomu měl, byl druhým nejvyšším představitelem Německé říše. Britská vláda jednala pod panickou obavou, že se o německých mírových návrzích doví anglosaská veřejnost a že Spojené státy ji přinutí s Německem uzavřít mír, protože všechny německé návrhy byly akceptovatelné. Pak by byli Churchill a jeho vláda zřejmě postaveni před britský soud a obviněni, že způsobili obrovské a zbytečné britské lidské oběti a ekonomické ztráty tím, že s Německem nejednali o jeho mírových nabídkách, ba ani se o to nepokusili. Proto se osvětlená přistávací letištní plocha pro německého emisara ponořila do naprosté tmy hned poté, co Britové zřejmě z pilotova přihlášení se rádiem rozpoznali, že přilétá druhý nejvyšší představitel Německa, jistě zplnomocněný okamžitě za Německo vše na místě podepsat, a že tudíž pravděpodobnost prozrazení existence předchozích návrhů Německa na uzavření míru hrozivě stouplo. Odmlčeli se i rádiem, Heß vylétal zbytek benzínu a vyskočil padákem. Byl Brity chycen, prohlášen za nepříčetného, izolován, ačkoliv dle Ženevských konvencí měl být s psychiatrickou diagnózou neprodleně propuštěn ze zajetí (byl v uniformě poručíka Luftwaffe) a přes Švýcarsko předán Německu. Materiály, které Heß vezl s sebou, se ztratily a pak archiv SOE, kde byly uloženy, koncem války údajně vyhořel.

 

Churchill a britská vláda se snažili všemi prostředky zatáhnout USA do války, protože sama Velká Británie nebyla s to zrušit německou nadvládu nad kontinentální Evropou bez USA. Invaze přes kanál La Manche nebyla v roce 1940 a 1941 pro Německo ani pro Británii technicky realizovatelná. Bylo celkem předvídatelné, že nejpozději v roce 1942 nebo 1943 bude Německo muset ve válce čelit Británii a USA na jedné straně a SSSR na straně druhé. Nabízelo se tedy časové okno, ve kterém by se alespoň jeden soupeř mohl odstranit, aby Německo v budoucnu nemuselo válčit na dvou frontách. A musel to být Sovětský svaz, protože pro invazi do Británie by i za rok dva chyběly vyloďovací plavidla, válečné lodě a letadla k vynucení si naprosté převahy na moři a ve vzduchu v místě invaze, aby se invaze nezměnila v krvavou lázeň.

 

Další klíčovou příčinou německé porážky byl mizerný stav železničních tratí v SSSR, které prakticky od konce světové války neudržovány neunesly po bleskové změně rozchodu kolejnic těžší německé lokomotivy, takže postup Wehrmachtu se značně zpomalil; Wehrmacht musel přejít na zásobování po mizerných ruských, většinou nezpevněných silnicích. A denní potřeba munice, zásob a pohonných hmot představovala 72 plně naložených vlaků denně! Problém se nedal v potřebné době odstranit, protože v celém evropském Rusku se vhodný kámen pro štěrkové podloží železničních svršků nachází až na Uralu.

 

Dalším důvodem byl Hitlerův rozkaz dobýt z prestižních důvodů město se Stalinovým jménem místo toho, aby Stalingrad byl ponechán svému osudu a armáda se rychle probila k původně určeným cílům, k ropným polím na Kavkazu a u Kaspického moře.

 

Naprosto nejzávažnějším důvodem německé prohry byl však vstup největší ekonomické mocnosti světa USA do války a její Lend-Lease Act (Zákon o půjčce a pronájmu), protože bez amerických dodávek válečného materiálu, jídla, ošacení Sovětskému svazu (též i Velké Británii), by Rudá armáda musela s jistotou vyklidit evropskou část SSSR a Sovětský svaz by se rozpadl. A nakonec k porážce Německa přispěl i fakt, že k potlačení jedné totalitární moci se demokratický svět spřáhl s druhým totalitárním státem, se Sovětským svazem.

 

Jak tomu bylo u nás na území dnešní České republiky?

 

Češi, pokud se jich netýkalo rasové pronásledování, tj. nebyli židé ani cikáni, přežili válku bez velké úhony, vyrábějíce pilně pro říši, opulentně za to odměňováni, takže jen čekali, až budou jinými osvobozeni. Zemědělské usedlosti, statky se rapidně během protektorátu oddlužily, česká kultura vzkvétala, bylo natočeno nejvíce filmů v historii, porodnost jako v jediné zemi Evropy extrémně vzrostla, postavil se nebo byl dokončen velký počet rodinných domů. Povstání na konci války měla za následek zbytečná krveprolití, z vojenského hlediska byl jejich význam pramalý.

 

Loni jsme na toto téma měli také rozhovor, kde jste souhlasil s výrokem Mirka Topolánka, že v květnu většinu našeho území osvobodila Rudá armáda, ale osvobození byl náš subjektivní pocit, protože Stalin neosvobozoval, ale dobýval a na svobodu jsme čekali dalších 44 let, tedy do roku 1989. Byla by situace jiná, kdyby Prahu osvobodili Američané, kam to neměli z Plzně daleko?

 

Na to je čistě hypotetická odpověď, protože SSSR další postup Američanů připustit nechtěl a Američané měli důvody dále nepostupovat. Osvobození pouze Prahy a okolí Američany by rozhodující zvrat pro ČSR přinést mohlo, ale také nemuselo. Američané však mohli proniknout do Prahy celkem bez problémů, protože nebyl nikdo, kdo by je zadržel. Skupina příslušníků americké armády s několika tanky a osobními automobily vjela za Pražského povstání bez problémů do Prahy, navštívila Českou národní radu a odjela k německému veliteli v Čechách maršálu Ferdinandu Schörnerovi v Lázních Velichovky vezouc s sebou i jednoho vyslance Dönitzovy vlády, který mu měl doručit rozkaz německé vlády ke kapitulaci.

 

Rozhodující zvrat by nastal teprve tehdy, kdyby Američané osvobodili většinu území Čech, což by mělo za následek, že by českoslovenští Němci nebyli vyhnáni a zbaveni majetku jen kvůli tomu, že měli německou národnost. Na Moravě žilo méně Němců než v Čechách a jejich vyhnání z ČSR by se neprosadilo ani vlivem jejího obsazení Rudou armádou – vlakové transporty s Němci z Moravy by pak musely projíždět do ruské okupační zóny v Německu českým územím obsazeným Američany, nebo původně německým územím, obsazeným již Poláky.

 

Česká veřejnost dodnes netuší, že Američané v roce 1945 nejen nedovolili tzv. divoké odsuny, mimochodem organizované československou vládou a armádou nikoliv rozhořčeným českým lidem, z jimi obsazených českých území, nýbrž do vnitrozemí důsledně vraceli i všechny vyháněné československé Němce! Přijímali bez omezení jen Němce bez domova z východních území říše a denně maximálně 2000 Němců přistěhovavších se během protektorátu do československých území ze staré říše. A v americkém tisku se objevovala rozhořčená provolávání, že „Američané přece neosvobozovali Československo kvůli tomu, aby si Češi mohli zbudovávat nové Buchenwaldy.“

 

Osvobození a obsazení Prahy Američany by možná, osvobození většiny Čech již určitě by vedlo k následujícímu vývoji. Beneš slíbil ještě za války v Londýně za sebe a exilovou československou vládu vládě Velké Británie a USA, že bezprostředně po návratu do vlasti československá vláda demituje, on vypíše volby a následně abdikuje. Kdyby byli Američané ve většině Čech, tak by Beneš byl donucen splnit své sliby, což v sobě skrývalo pro něj a stát jistá úskalí. Z vypsaných voleb by nemusel vyjít jako prezident a jemu se tak na československém trůnu líbilo! Národnostní skupiny v československém státě, protože Američané na takové věci nezapomínali, by určitě dostaly ve volbách příležitost se rozhodnout, zda chtějí žít s Čechy v jednom státě, nebo ne.

Dá se téměř s jistotou předpokládat, že by se od ČSR znova odtrhlo Slovensko, dále by se od republiky oddělila přibližně ve svém předchozím rozsahu i československá území odstoupená Německu v roce 1938, z nichž by se zřejmě vytvořil samostatný německý stát, takže hranice poválečného českého státu by v podstatě kopírovaly protektorátní hranice. Jediné území dnešní ČR, o kterém nevíme, jak by se jeho obyvatelé rozhodli, zda pro Polsko, ČSR nebo pro samostatný stát, je Těšínsko, tedy jeho meziválečná československá část.

 

Proč se tak nestalo?

 

Sovětské dělostřelectvo v Německu se před koncem války snažilo sestřelovat americká vojenská letadla, která se po skončení svého bojového úkolu otáčela nad územím obsazeným Rudou armádou. Pokoušeli se o to i vojáci z ručních palných zbraní. Omyly v identifikaci letadel to nebyly. Jak by to vypadalo při fyzickém kontaktu obou armád, si lze snadno představit. Když americké vojenské velení oznámilo začátkem května svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe a sovětské velení to zamítlo, tak vrchní velitel spojeneckých vojsk Eisenhower 5. 5. 1945, tři dny před koncem války, uzavřel se sovětským vojenským velením dohodu o demarkační linii, která nakonec vedla po linii Chemnitz–Karlovy Vary–Rokycany–Písek–Český Krumlov–Linec. Jako další příčina podepsání dohody o demarkaci a jejího dodržování se uvádí, že USA potřebovaly pomoc při poražení Japonska a SSSR se na konferenci v Jaltě zavázal vypovědět Japonsku do tří měsíců po skončení bojů v Evropě válku. Dobývání Japonska z moře by podle odhadu stálo asi milion amerických životů.

 

Faktem je, že po roce 1945 jsme skončili v sovětské sféře vlivu jako vazal Sovětského svazu. Největším nepřítelem byly Spojené státy, odkud podle tehdejší propagandy přicházelo největší zlo. Každé srovnávání kulhá a je nepřesné – přesto z hlediska novodobých propagandistů to dnes zase vypadá, že největším zlem je Rusko, odkud přichází vše špatné. Není to trochu podobné. Co si o tom myslíte?

 

Není to podobné. Po válce to byla sovětská propaganda, která označovala za prapůvod všeho zla USA. Dnešní tvrzení, že největším zlem je Ruská federace, je jen z malé a nevýznamné části protiruská propaganda. K získání relevantních informací stačí pohled za hranici Ruské federace, aby člověk zjistil, jak místní obyvatele, a to i Nerusy v Ruské federaci (!), trápí ztráta moci ruského či sovětského impéria, jak si vroucně přejí obnovení moci a prestiže ruské velkoříše. Podívejte se též v YouTube na jejich dnešní vojenské přehlídky!

 

K pocitu velmoci patří nejen vojenská moc nebo její zdání, nýbrž i velikost území, přičemž vazalské státy kolem Sovětského svazu po druhé světové válce nebyly již připojeny jako dříve carské gubernie, nýbrž proměněny v pás satelitních států podél hranic, kde si Rusové mohli v podstatě dělat, co chtěli. Proto se dnes snaží vrbětickou kauzu zlehčit, dezinterpretovat, protože jim nejen škodí na mezinárodním fóru, ale hlavně jejich snaze si obdobný pás vazalských států opět zřídit.

 

V posledních dnech jsme svědky na politické a mediální scéně značně vyostřených protiruských nálad na základě kauzy Vrbětice. Kdo jen trošku zapochybuje o věrohodnosti předkládané verze, je vlastizrádce a ruský agent. Je toto v pořádku?

 

Že pochybovači o české oficiální verzi jsou paušálně označováni jako vlastizrádci nebo ruští agenti správné není, ale v mnoha případech to není daleko od pravdy. Je veřejným tajemstvím, že autoři fake news v ČR, pokud tak nečiní z vlastní hlouposti, jsou zhusta placeni z ruských peněz.

 

Myslíte, že se tu projevuje fakt, že máme v Česku před volbami, nebo jsou tu zahraničně-politické vlivy – například exprezident Klaus uvedl, že kdyby v USA vyhrál opět Trump, kauza Vrbětice by nenastala?

 

Podzimní české parlamentní volby nemají s vrbětickou aférou co do činění, protože v ČR neexistuje politická strana primárně promoskevská s cílem připojit ČR k RF, které by ruská propaganda mohla pomoci, nebo naopak protiruská propaganda snížit její volební šance. Ať máme jakékoli pochyby o oficiální české interpretaci výbuchů ve Vrběticích, tak je nesporné, že ČR nemohla vypustit onen příběh do světa, kdyby neměla přesvědčivé důkazy. To už by se státy NATO i EU ozvaly se svou zničující kritikou. Ale o důkazech se veřejnost nic bližšího nedoví, protože nebudou odtajněny. Nedá se přece nepříteli napovídat a ukazovat, v čem ve své diverzi pochybil, aby se příště takových chyb mohl vyvarovat!

 

Zajímavé je, že na internetu před zveřejněním vrbětického případu českou stranou bylo možno zaznamenat silnou aktivitu v proruských sociálních sítích, frekvenci dezinformací a dezinterpretací faktů. Rusko se tedy preventivně připravovalo proti následkům zveřejnění českou stranou. To také cosi vypovídá. Protože prezident republiky Zeman oznámil, že své stanovisko k vrbětické aféře pronese se zpožděním jednoho týdne, nabývá na významu Klausova návštěva prezidenta předcházející jeho projevu. To otevírá pole pro spekulaci, zda Zemana při této příležitosti neinstruoval, co má říkat.

 

Mnoho takzvaně normálních lidí si klade otázku a kladu si ji i já: Je nutné v každé době stále hledat nějakého nepřítele? Nešlo by mít rozumné vztahy se zeměmi, ať už leží směrem na západ, východ, sever či jih?

 

Vždy se vyskytne mezi státy nějaký, který by chtěl větší podíl moci, území, bohatství a podobně. Většinou se to nedá opatřit jinak než na úkor ostatních států. Je-li onen stát podstatně silnější, mocnější, nebo když vytvoří s několika dalšími státy proti vám alianci, která již silnější bude, pak nelze k němu udržet neutrální vztah. Mít rozumné vztahy se všemi je proto spíše iluzorní povahy.

 

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Publicista-Pred-zverejnenim-Vrbetic-byla-na-proruskych-sitich-silna-aktivita-Klausova-navsteva-Zemana-pred-jeho-projevem-Nabyva-na-vyznamu-protoze-663088


středa 5. května 2021

NÁRODNÍ MÝTY A IDEA STŘEDU

 NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (4)

Tomáš Krystlík

  Pojem národa až do začátku 19. století byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Usedlý obyvatel Königreich Böhmen (Slovan, Germán, kdokoliv, podmínkou bylo být v něm usedlý) mohl být libovolně označen jako Bohemus (Čech) s poukazem na příslušnost ke Regnum Bohemi?, nebo Germanus (Němec), s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého. Pro výslovné označení slovansky (česky) mluvícího etnika v českých zemích se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus.

  Na přelomu 18. a 19. století začalo ve střední Evropě krystalizovat jazykově etnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa coby nepodstatnou. Pojem národ ztratil ve střední Evropě neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa: „Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, kteří svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou.“ (Kollár) Zatím vše v rámci mýtu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mýtus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti.

    Na místo ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil opět umělý konstrukt národa malého, českého (ve smyslu jazykovém), a místo svazků slovansko–indických a slovansko–antických nabyly vrchu vztahy k jednotlivým malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy cikána nositele tragédie národa, jenž pozbyl svou vlast, tragédie s výraznými rysy českými.

    Zobrazení české národní situace jako tragédie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: „Co jest malounké, bývá hezounké.“ Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci ve vlastnosti jako jsou národní skromnost, národní mírnost, Josef Kajetán Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni, národní neokázalost, národní niternost, srdečnost, demokratičnost a lidovost národa. Samozřejmě že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: velikost dějinného úkolu, věhlasu, velikost budoucnosti. Všechny uvedené mýty pak po generace formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji dodnes.

    Dalším českým mýtem, jehož důsledky se promítají i do dnešních dnů, je Herderův filozofický pojem středu. Je to „šťastný střed“, „zlatý úděl prostřednosti“, coby pozitivní hodnota vylučující všechny extrémy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Johanna Gottfrieda Herdera je Země „hvězda mezi hvězdami“, připoutaná ke „svému středu“, ke Slunci; člověk je „tvorem středu“, v němž se sbíhá „většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných“, a v němž bylo sloučeno „vše, co bylo možno sloučiti“. V rámci lidstva pak existují národy „krásné postavy“, obývající „střední pásmo zemské“.

    Pomocí představy středu Češi začali poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s pozitivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed – zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Několik citátů pro ilustraci. Z programového prohlášení časopisu Krok: „Naše položení mezi ostatními národy, příběhové rodu našeho a dosud získaná vzdělanost nám dokazují, že naše povolání jest sloužiti na převod vzdělanosti evropejské k jiným vzdělaným rodu našeho“ (tj. ostatním Slovanům). V časopise Květy č. 10/1837 se psalo: „A ta naše česká, kulatá, horami olemovaná země – jak zřejmě co něžná růžinka na srdci Europinu spočívá.“ Nebo: „Čechie, ono ztepilé, v srdci Europy tkvící poupě, zvláště se hodí býti středištěm literní výměny, ano snad jádrem velikého, veškerou Europou rozsvětněného kmene vzdělanosti. Zde tažen první poledník, velikou oblohu literatury na dva listy, na dvě polokoule dělící.“ (Antonín Jaroslav Vrťátko) Prostě, bez Čechů by Evropa asi nemohla existovat.

    Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin, zformulovaného Františkem Palackým. Podle něj situování Čech do „středu a srdce Evropy“ učinilo „český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novoeuropejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se.“ I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: „Zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati.“ (Kollár) 

    Herdera teorie středu byla takto zmanipulována pro potřeby rodícího se českého politického myšlení. Vliv měla i v Německu například u Friedricha Ludwiga Jahna, který charakterizoval německý národ jako „das alte ehrwürdige Mittelvolk Europas, starý ctihodný národ středu Evropy“, výrok, který s velikášskými ambicemi českých představ nemohl soupeřit. Takzvaná střední Evropa je též produkt Herderovy ideje středu, za jejíž součást se Češi dodnes pokládají. Jen, proboha, nebýt přiřazeni ke kraji, k Evropě východní! 

    Z ideje středu vznikl také výrok podsunutý Ottonu von Bismarck pravděpodobně historikem Ernestem Denisem: „Kdo vládne Čechám, ovládá Evropu.“ To však Bismarck nikdy nevyslovil ani nenapsal – viz relativně nedávná marná výzva historika Jiřího Kořalky v tisku, aby mu kdokoli tento výrok doložil. Střízlivěji vyložil české národní poslání Augustin Smetana: „Naše vlast jest ze všech slovanských zemí posunuta nejdál do německého území a už z toho důvodu jest nepopiratelně určena k tomu převzíti německou kulturu, která předcházela kulturu slovanskou stejně jako klasická německou, a předati ji východním kmenům slovanským.“ František Palacký v úvodu Dějin národu českého píše, že českému národu připadla „úloha sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě vůbec“. Tato symbolika přetrvává dodnes, ač východnější Slované se o tento „most“ nikdy nezajímali.

  Dodnes Češi zaměňují dějiny a mýty národa za dějiny státu či země. Názory Josefa Jungmanna („Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života“) a Františka Palackého („Dějiny, řeč a literatura ten nejdražší poklad jsou, který jsme po předcích zdědili“) je v tom jen utvrzovaly. Kvintesencí přeceňování vlastního národa a zbytnělého nacionalismu jsou slova Jana Erazima Vocela z roku 1847: „Ano, tvrditi se může, že se v historii křesťanské doby nenalézá národa, který by, na tak skrovné prostoře země jako náš český obývaje, tak statně vystoupil v dějinách, a duševní i hmotné síly své tak mohutně k vykonání slavných činů napínal.“

  Václav Hanka se za svoje podvržené Rukopisy nakonec stal „démonem“, „mystifikátorem“, „falzifikátorem české minulosti“. Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mýty, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že „vyrůstá z pravdy“. Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat – podvrh nepodvrh – z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Václava Hájka z Libočan, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než nepravda. Vraťme se k Václavu Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mýtus.

  Tak vznikaly a tříbily se komplexní české mýty, zjednodušené konstrukce pravd, polopravd i smyšlenek, které měly ospravedlnit české počínání, vznikaly příběhy umožňující Čechům porozumět sobě samým, pokud se nechtěli vydat cestou zdlouhavou, ale pravdivější. A to nechtěli a dodnes nechtějí. Zde podle Petra Příhody (píšícího pod společným pseudonymem Podiven) jeden z hlavních národních mýtů: „Původní stav rajské neporušenosti, což byla Kollárova a Palackého praslovanská idyla, trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru Světla a Temnot. Čechové jsou dítkami Světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český pantheon. Odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti. Češi... jsou však národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně. Působí takřka mechanicky, ‚pokrokem‘. Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy (‚lid‘) se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka ‚pokrok‘ přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin.“

https://www.historieblog.cz/2021/05/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-4-narodni-myty-a-idea-stredu/


středa 21. dubna 2021

SYMBOLY ČEŠSTVÍ

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (3)

Tomáš Krystlík


  Obrozenci, aby doložili svůj českoslovanský nárok na české země, vydávali Bóje za potomky Slovanů. To vyvrátil František Palacký. Na druhé straně tvrdil sám Palacký nesmysly, například že Přemyslovci byli jazykoví Češi a že v Čechách do 16. století neexistovalo nevolnictví. Existovalo. Jan Kollár psal ve Staroitalii slavjanské, že množství holubů v Benátkách je dokladem slovanských vlivů v této oblasti, protože holubi jsou u Slovanů oblíbení jako symbol čisté lásky. Také tvrdil, že Etruskové, Latinové, Rhétové, Umbrové a další kmeny v Itálii jsou v podstatě kmeny slovanské. Podle podoby dochovaných názvů a nápisů se se snažil dokazovat příbuznost se slovanskými jazyky. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti, což naprosto odporuje agresivnímu chování holubů mezi sebou. V Niederleho Životě starých Slovanů se píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastu.“

  

  Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí „med“ a „včely“ coby další symboly slovanství, jako u dubu jsou to „žaludy“ a „kanci“ coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu sladký – hořký, včela a kanec symbolizují protiklad Slovana a Němce jako tvůrce a uživatele hodnot, tedy protiklad pracovitost – poživačnost. „Pověz, nepadá-li z lípy med sladčeji než žalud do žaludka?“, nebo: „Žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely.“

  

  Proti mužskému, německému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti a holubičí povahy – v němčině je ale dub, Eiche, femininum. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v symbolické rovině dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozenými z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat.

  

  Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinskosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; česká kultura byla vlastně contradictio in adiecto. 



PADĚLKY


  V atmosféře, kdy se pravda přizpůsobovala momentálním potřebám a v podstatě nic neznamenala, kdy převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 ve Dvoře Králové „nachází“ objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. 

  

  V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí František Antonín hrabě Kolowrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9.–10. století. 

  

  V roce 1819 „nachází“ scriptor univerzitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu, připisovaného Václavovi I. 

  

  V roce 1827 „objevuje“ za Hankovy asistence lexikograf Eberhardt Gottlieb Graff české glosy v Mater verborum. 

  

  O rok později sám Hanka „nachází“ meziřádkový překlad svatojanského evangelia. 

  

  Ve stejný rok vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v muzejním glosovaném žaltáři. 

  

  Tyto podvrhy nebyly jediné. Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých létech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje neexistující básnířku Žofii Jandovou, pod jejímž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Josefu Vlastimilu Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá.

  

  Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhající akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil „některé naše české“ a hodlá je „vydávati za německé“. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů – zmnožoval tím počet českých básníků. 

  

  I Karel Havlíček se uchyluje k podobným praktikám – posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, „že to opravdu ženská napsala“. 

  

  Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských. 

  

  Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé.

  

  Příjmení se počešťovala, vytvářela se křestní jména, která byla projekcí osoby příjemce do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím, kterými jsou například pravda (Prav/d/omil), krása (Krasoslav), dobro (Dobromil), slovanství (Slavomil, Slavoj), vlast (Vlastislav, Vlastimil), národ (Čechomil, Rodomil), zpěv (Zpěvomil), statečnost (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), mírnost (Mirovít, Myslimír) a podobně.

  

  Používání češtiny se tehdy potýkalo se značnými problémy. Pokud byla na dopisu uvedena adresa v češtině, ohrožovalo to doručení zásilky; oslovení osoby česky mimo vlastenecký kruh se považovalo za faux pas. Čeština byla považována za mimokulturní jazyk, nevhodný pro vyšší sociální funkce. Ale vlastencům šlo o to, aby byla co nejrychleji přijata navzdory tomu, že byla teprve dotvářena, a to v podobě naprosto umělé. Nutně se stala jazykem pouze několika vyvolených. Jedna z Tylových figurek to popisuje příznačně: „Chtějí ubohé staré češtině na nohy pomoci, přitom ale takovým jazykem mluvějí a takovým jazykem píší, že jim živá duše nerozumí.“ Hovořit a psát česky bylo věcí volby, a mnoho nejvýznamnějších představitelů vlastenecké společnosti se přiznalo k malé počáteční znalosti češtiny – od Josefa Jungmanna a Pavla Josefa Šafaříka až po Karla Havlíčka. Bedřich Smetana se česky do smrti pořádně nenaučil. A co více: hluboko do druhé poloviny 19. století hodně jazykově českých národnostně uvědomělých vzdělanců neovládalo pořádně češtinu, zejména psaní.


https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-3-symboly-cesstvi/



  


úterý 13. dubna 2021

ZMATENÍ ČEŠTINY PO BABYLONSKÉM ZPŮSOBU

Tomáš Krystlík

Od začátku 19. století byly z cizích jazyků do češtiny záměrně vynechávány celé pasáže a překládány některé termíny tak, aby překládaný celek vyzníval ku prospěchu Čechům, coby příslušníkům národa definovaného českým jazykem. Dalším skrytým úmyslem buditelů národa-překladatelů bylo, aby Češi neporozuměli bez znalosti cizích jazyků mimočeskému světu. Proč? Protože by mohli rozpoznat svou tehdejší kulturní a civilizační zaostalost oproti obyvatelstvu západní Evropy, což by je mohlo odrazovat od snahy dosáhnout vyšší kulturní úrovně, a taktéž, aby mohli být udržováni v iluzi o skvělé české národní výjimečnosti a o údajné převaze češství ve všem možném nad jiným jazykem mluvícími sousedy. Domov, vlast byly romanticky představovány a líčeny jako kvetoucí a sličná zahrádka, protože ta bývá na rozdíl od svého okolí upravená, často oplocená, kdežto vně bývá nepořádek, plevel a býlí. Čechům se i tímto způsobem sugerovalo, že vše české je hodné následování a skvělé.

O zmatení pojmů obdobnému biblickému příběhu o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže se zasloužili po roce 1806 zejména Josef Jungmann svou definicí českého národa na jazykové bázi a chybným překladem několika výrazů z němčiny a pak František Palacký prostřednictvím českého vydání prvního dílu Dějin národu českého v Čechách a na Moravě v roce 1848, čímž jeho Dějiny byly s dvanáctiletým zpožděním zpřístupněny i čtenářům neznajícím řádně německy.

Latinské natio, původně znamenající místo narození, přibralo v novověku i význam veškerého usedlého obyvatelstva státního útvaru, které v tehdejším pojetí tvořilo národ. Tímto způsobem chápal národ i prezident USA Thomas W. Wilson v roce 1918, když požadoval ve svých 14 bodech „právo na sebeurčení národů v Rakousku-Uhersku“, čímž nemínil jejich právo na státní samostatnost, jak vykládají čeští historici a politici, nýbrž pouze na autonomii Čechů v rámci stávajícího státu, tj. Königreich Böhmen a rakouského císařství.

Josef Jungmann v první třetině 19. století ve svém slovníku záměrně přeložil Volk z němčiny do češtiny jako lid a současně i jako národ, i když němčina měla již tehdy a má dodnes pro národ výraz Nation. Vynikne to též u anglického substantiva nationality a francouzského nationalité, které mají význam státní příslušnost a to navzdory tomu, že podle slovníku znamenají v češtině i národnost. Němčina si pro tento účel rovnou vytvořila pojem Staatsangehörigkeit.

Jungmannovi pak již stačilo nerozlišit přídavná jména či příslovce böhmisch a tschechisch, pro které nalezl v obou případech pouze jeden výraz a to český nebo česky, aby zmatení významů pojmů bylo dokonáno a přetrvalo dodnes. Následkem toho je jeden ze dvou českých termínů zákonitě naprostý nesmysl: buď Čech (coby příslušník národa definovaného jazykově), nebo Království české.

To vše umožnilo národním buditelům po roce 1848 relativně velmi rychle vlivem českého vydání prvního i dalších dílů Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, respektive v nich obsažených polopravd a lží, imprimovat do českých myslí blud, že výhradně Češi, tj. obyvatelé Königreich Böhmen s mateřským jazykem českým, mají nárok na celé království, kdežto německy mluvící obyvatelé téhož království jsou v něm jen přistěhovalci, kolonisty, přivandrovalci, nepůvodními obyvateli.

Dalším, již pozdějším důsledkem bylo, že fašistická česká hnutí za první republiky a v protektorátu vykazovala silný český nacionalismus a šovinismus navzdory tomu, že nacionalismus byl u fašistických hnutí protimluv. Ne, že by fašistická hnutí mimo ČSR nepoužívala pojem národ, ale pouze ve smyslu veškerého usedlého obyvatelstva jednoho státu.

Kupodivu, Němci přes svou velký sklon k tezím filozofa Johanna G. Herdera jako Češi, tj. rozlišování a definování národa podle tradičních kmenových zvyků a společného jazyka, přistoupili hned od počátku, tj. v okamžiku vzniku Německé říše v roce 1871, k dodnes platné definici, že „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, která je s učením J. G. Herdera v naprostém rozporu.

Horší je, že Češi vůbec netuší, že takto zneužiti národními buditeli jsou až do dnešních dnů jejich nohsledy z řad politiků a dějepisců zneužíváni a podřizují zcela nevědomky z onoho českého názvosloví vyplývajícím mýtům a bludům své činy. A pak se diví, že jim civilizovaný svět nerozuměl a nerozumí – jestliže okolí mluví a píše o voze, tak Češi o koze.

středa 7. dubna 2021

ZBOŽNĚNÍ ČESKÉHO JAZYKA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (2)

Tomáš Krystlík

  Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.

  Ideologie zasáhla i do pravopisu. Pravopisné úpravy z první poloviny 19. století (český pravopis byl však kodifikován až v roce 1902!), kdy se nahradilo německé w latinským v a německé au českým ou, j a g nahradilo i a j, se zdůvodňovaly tím, že tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby „podali ruku ostatním západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším osvíceným národům“. I takových nelogičností byli Češi schopni – v češtině šlo o latinku, kterou Řekové nikdy nepoužívali! Jednotlivé vlastenecké skupiny se podle názorů na pravopis již od prvních desetiletí 19. století dělily na iotisty (odstranění psaní ypsilonu po c, s a z), ypsilonisty, wisty, ouáky, auáky apod. Filologické skupinkaření tehdy nahrazovalo nerozvinuté třídění politické a je s politickými důsledky nejednou spojováno.

  Na krásu češtiny se pěly pajány: „V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám.“ „Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest.“ „Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky.“ „Jazyk český jest libý a zvučný, zatímco němčina jest jazyk chrochtavý a štěkavý.“ „Jest hudebnější než němčina.“ „Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může.“ „Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým.“ „Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.“ Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu, se zdánlivě vytvářel z češtiny nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština.

  Hodnocení jazyků nebylo neměnné, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly přece nástrojem germanizace v českých zemích a maďarizace na Slovensku. Ohebnost českého jazyka se dnes přetransformovala do rozšířeného mýtu, že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající, viz například dvojí, trojí i čtverý zápor ve větách: „nikdo nevyhrál“, „nikdo nic nevyhrál“, „nikdo nikdy nic nevyhrál“. V běžné řeči, nenavozující pochyby o vyústění popisovaného děje v kladném nebo záporném smyslu, několikanásobný zápor většinou nevadí. Ze složitých souvětí právnických textů tato jistota často nevyplývá a nastávají potíže s výkladem.

  Módní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů, danou historickým Tacitovým svědectvím (DE ORIGINE SITU MORIBUS AC POPULIS GERMANORUM LIBER). Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypotézy o příbuznosti česko–latinské a česko–řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko–keltské.

  Etymologie pomohla Čechům (či Slovanům) si přivlastnit mnoho významných osobností neslovanského světa: Sámo – Samoslav, Lessing – Lesník, Gutenberg – Kutnohorský. Podle stejného principu: Bakchos – bog. Slované si též přisvojovali území: „Není téměř ani čtverhranné míle po celé bývalé německé říši, kde by se patrná stopa Slovanstva nebyla posud zachovala. Stopuješ Slovany po Evropě – objeď ji prstem a nalezneš hranice Slavie.“ Slovansky se vykládají nesčetná zeměpisná jména: Dardanely – Gardanely (od slovanského grad), Siberia – Severie, Korutany – Horytany atd. Vyvolával se tak obraz slovanského (českého) území přesahujícího stávající hranice, který pak přispěl nemalou měrou k výronům agresivního českého nacionalismu. K městům v zahraničí byly konstruovány české názvy, aby se navodil nikdy neexistující rozsah českého osídlení, tedy českého státu in spe. Příkladem budiž Bělák (Villach), Štýrský Hradec (Graz), Pětikostelí (Pécs) a podobně.

https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-2-zbozneni-ceskeho-jazyka/#more-5114


sobota 3. dubna 2021

Historik Krystlík: EU se za pandemie projevila kladně. Kdybychom vakcíny objednávali sami, jsme na tom daleko hůř

Oldřich Szaban

 

„Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, to je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes,“ vysvětluje ParlamentnímListům.cz spisovatel a publicista Tomáš Krystlík.

Prochází s covidem jistou transformací celý svět? Tedy z doby fyzické do doby on-line?

Ano, protože si pandemie vyžádala jistá dalekosáhlá opatření a omezení. Přestup do doby on-line byl velmi podpořen přechodem na home office. Přestup do věku internetu se usnadnil též výrobou, šířením a rozmnožováním fake news, obecně dezinformacemi všeho druhu. Taktéž i z důvodu oblíbenosti vysvětlení příčin negativních dějů spiknutími, která se nyní bez omezení mohou vymýšlet a čtenáře pomocí internetu najdou.

Covid ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí naopak své majetky rozšířilo. Může i toto přispět k jakémusi třídnímu rozkolu ve společnosti? Co bude jeho důsledkem?

Spíše to odnesla nejen střední třída, nýbrž odnesou to i ti chudší. Ekonomický dopad se projevuje na střední třídě nejdříve, protože nemá rezervy jako superbohatí ustát ekonomické obtíže vyvolané omezujícími podmínkami v souvislosti s covidem-19. Superbohatí jsou svázáni se svými podniky volněji přes akciové společnosti, což samo o sobě zvyšuje objem finančních rezerv na překlenutí krize. A na některých obchodech se dá i za pandemie zbohatnout.

Chudší lidé pod úrovní střední třídy jsou zatím drženi nad vodou kurzarbeitem, nemocenskou a dalšími opatřeními, takže přežívají snadněji na rozdíl od střední třídy, která má podniky zavřené a musí neustále platit odvody, nájmy, část mzdy zaměstnancům, aniž většinou cokoli produkuje. Situace se v budoucnu velmi ztíží při návratu do normálních běžných poměrů pro všechny v zaměstnaneckém poměru, tedy i pro chudší, protože zjistí, že jejich pracovní místa mezitím většinou zmizela bez náhrady.

Jak vidíte úlohu Číny v budoucím vývoji? Vybudovala si za poslední rok proti Evropě pozici, ze které nás může ekonomicky zválcovat?

Jak se bude vyvíjet kontinentální Čína, je stále nejasné, byť prognózy jsou většinou optimistické. Doby, kdy Čína vyráběla nekvalitní věci a platila dělníkům velmi nízké mzdy, jsou pryč. Asi před dvěma desetiletími se pustil německým státem dotovaný spotřebitelský měsíčník Stiftung Warentest (obdoba v ČR: d-Test, pozn. redakce) do srovnání čínského a německého elektrického nářadí na německém trhu, hledajíc odpověď na otázku, nakolik jsou čínské vrtačky, pneumatická kladiva, brusky, pily a podobně horší než obdobné německé provenience, když jsou několikanásobně levnější.

Výsledek byl uveřejněn pouze souhrnný: německé a čínské elektrické nářadí si bylo kvalitativně víceméně rovnocenné, v některých případech německé vykazovalo vyšší životnost, která v žádném případě neospravedlňovala tak vysoké rozdíly v ceně.

Čína je technologická velmoc, která využívá bez skrupulí odcizených postupů a nápadů z jiných zemí, jejíž ekonomika stále roste velkým tempem. Mezitím si pracující v Číně vymohli vyšší mzdy, takže výhoda bezkonkurenčně nízkých mezd přešla dnes na státy indického subkontinentu. Číně ale k růstu stále značně pomáhá bezohlednost k vlastnímu životnímu prostředí, jehož zamořenost se v relativně blízké budoucnosti může stát mocnou brzdou čínské ekonomiky. Ale jen může, protože Čína se svou tradicí teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu se nebude rozpakovat potlačit násilím jakékoli ekologické hnutí, které by vadilo jejímu ekonomickému rozvoji.

Dnes si Čína chytře zajišťuje pro sebe suroviny v rozvojových zemích, hlavně v Africe, stavbou příslušných závodů a dotováním infrastruktur místních států, u Afrického rohu čínské válečné námořnictvo celoročně chrání obchodní lodě z celého světa proti nájezdům námořních pirátů. Čína neměla v roce 1988 ani jediný kilometr dálnic, dnes jich má 135 tisíc a ročně postaví 8 500 km nových. Polsku stavějí dálnice především čínské firmy. Čína je na počátku budování nové železniční hedvábné stezky do Evropy a druhé linie po zemi a moři, které mají sloužit jejímu exportu do Evropy.

Ekonomicky je nutné s Čínou počítat. Otázka je, jak k Číně přistupovat. Ryze česká řešení není radno v tomto případě používat, protože Čína je ekonomicky nesrovnatelně mohutnější než ČR, vhodnější je postupovat koordinovaně s větším a mocnějším celkem, tj. s EU. Ruská federace je dnes proti Číně příliš lehká váha a takovou zůstane i v budoucnu.

Jsou Číňané o tolik semknutější a pracovitější, že nás ekonomicky pohltí? Nebo i Čína dospěje k problémům prvního světa, jako je stárnutí populace, lenost, nárokovost a jiné „nemoci z blahobytu“?

Čína již před lety ztratila výhodu velmi nízkých mezd, protože Číňané si sami vynutili vyšší. Časem nastane i tam vzestup životní úrovně, hlavně mimo města, již vyvolávající věci, na které se tážete. Zajímavou zvláštností známou z reklamací u čínských výrobců je obava jednotlivců z tzv. ztráty tváře.

Číňan, obecně Asiat, nesmí připustit, že se mýlil nebo něco nevěděl, což kdysi bylo málem na sebevraždu a dodnes to představuje pro něj společenské ponížení. V praxi se to projevuje třeba i tím, že zeptáte-li se Číňana na cestu, pošle vás třeba úplně jiným směrem, než aby připustil, že neví. Co to způsobí, až se Číňané ve větším množství než dnes dostanou na vyšší rozhodovací úroveň, mimo dnešní direktivní státní hospodářství, kdy se začne ve větším rozsahu projevovat uvedený jev v ekonomice, nevíme.

Leccos se může v čínském vývoji ve srovnání se západní civilizací zvrtnout, protože dodnes Číňané nezvládají descartesovský systém, tj. chápání souřadnicového systému o dvou nebo třech osách. Nedokážou tedy číst mapy, což zvládá každý Evropan bez problémů, Číňané, aby to dovedli, potřebují k tomu absolvovat pro ně dost náročný kurz. Též nejsou schopni odhadovat vzdálenosti v délkových mírách, třeba v počtu kilometrů nebo v jakékoli libovolné délkové jednotce. Když odbočí řidiči na semaforem řízené křižovatce například doprava, je ze stejného důvodu nad jejich síly si uvědomit, že zelenou mají i tam přecházející chodci.

Další brzdou ekonomického rozvoje je obrovské množství dialektů čínštiny, způsobující, že o 50, 100 km dále Číňan Číňanovi nerozumí – rozdíly mezi jednotlivými čínštinami jsou obrovské jako například mezi češtinou a maďarštinou. A spisovnou čínštinu mandarin ovládá málo lidí. S hospodářským růstem dojde k fluktuaci pracovních sil a dorozumívání může způsobit dost velký problém, protože obvyklé rozmlouvání vzájemným si malováním čínských znaků na dlaň ruky není zrovna pro moderní výzkumné pracoviště nebo továrnu optimální. Písmo a ozbrojená státní moc jsou vlastně jedinými pojítky, které drží Čínu pohromadě.

Zajisté. A následně výrazně zbrzdit její hospodářský růst, který může dokonce přerůst i do záporných hodnot.

Pokud se podíváme na EU, ukázala se během pandemie jako životaschopnější projekt, neboť v ní státy držely pohromadě, nebo naopak ztroskotala unijní jednota, například na vyjednávání o vakcínách?

EU se projevila kladně, jen příliš důvěřovala uzavřeným smlouvám o dodávkách vakcín a výrobci se zachovali nečestně. Kdyby ČR usilovala o získání vakcín sama o sobě, a ne společně přes EU, byla by v daleko horší situaci, ledaže by je velmi výrazně přeplatila jako Izrael.

Zvažovaný covid pas, který má usnadnit cestování, bývá kritizován jakožto předvoj dalšího sledování a omezování práv občanů a jako nakročení k systémům, které fungují v Číně. Je důvod se takového vývoje v Evropě obávat? Nebo je covid pas logickým vyústěním epidemiologické situace?

Je nutné se takových i obdobných opatření obávat. Dělí to společnost podobně jako za éry německého národního socialismu na Židy a Nežidy, abych uvedl příklad. A každým státem budou pak covidové pasy zneužitelné, kdykoliv si usmyslí. Přitom covidové pasy budou k ničemu, bude-li pandemie SARS-CoV-2 potlačena stejně, jako tomu bylo u španělské chřipky po první světové válce.

Dnes je zřejmé, že prodělaný covid-19 starším generacím poskytuje ochranu před opakovanou nákazou asi jen ze 47 %, takže bude asi nutné jejich přeočkovávání obdobně jako u chřipky. Mimochodem, covidové pasy již všichni máme, přesněji každý máme k tomu již hardware: RFID-čip v deskách pasu (Radio Frequency Identification). Takže stačí se jen mezinárodně dohodnout, v jaké formě do něj nahrát informaci o očkování proti covidu nebo o jeho prodělání.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost?

Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, jako učitelé, dějepisci a politici již vychovali nebo ovlivnili další generace, kterým imprimovali své levicové představy. To je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes.

Jako antidotum pár skutečností právě z ekologie. Je faktem, že v Grónsku se ještě ve 14. století sklízelo obilí. Logicky z toho plyne, že dnešní oteplování planety z převážné části nesouvisí s lidskou činností produkující skleníkové plyny zejména za poslední dvě století. Dále. Jedinou obnovitelnou energií bez negativních následků pro životní prostředí jsou vodní elektrárny, protože u větrných nevíme, jak ekologicky po době životnosti likvidovat vrtule zabíjející ptáky a vyvíjející škodlivý infrazvuk. Fotovoltaika enormně znečisťuje životní prostředí již při výrobě panelů, což platí i pro výrobu akumulátorů pro elektroauta.

Možné bezvětří vyžaduje neustálé zálohování větrných elektráren tepelnými, začleněnými do elektrické rozvodné sítě a jedoucích na 50 % výkonu, a teprve za bezvětří ho zvyšujícího na 100 %. A jak známo, je účinnost tepelných elektráren při nižším výkonu menší než při plném, takže zálohující tepelné elektrárny jedoucí na 50 % znečišťují na jednotku jimi vyrobeného elektrického výkonu více životní prostředí, než kdyby jely na plný výkon.

Všichni včetně výrobců aut vědí, že elektroauta jsou slepou uličkou vývoje už jen nízkým dojezdem či dlouhou dobou nabíjení. (Kdo má zájem jet třeba z Mnichova do Hamburku elektroautem dva až tři dny?) V zásuvce nabíjecího stojanu je elektřina již čistou energií neznečišťující životní prostředí, ale nikdo se neptá, jak byla vyrobena. Určitě z velké části tepelnými elektrárnami. A máme automaticky po představě, že elektroauta neznečišťují ovzduší. 

Jenže autovýrobci nemohou bouchnout do stolu a říci, že je nebudou vyrábět, protože by hned byli zatíženi daněmi a pokutami. A tak je pro ně levnější elektroauta vyvíjet a vyrábět. Jistou nadějí, ve kterou všichni tajně doufají, jsou auta na vodík (a k tomu kyslík ze vzduchu), kde exhalátem je jen zanedbatelné množství vodních par, nebo vyvinout speciální, ekologicky přijatelné a dostatečně levné umělé palivo pro dosavadní zážehové a vznětové motory.

Rozhodující krok byl učiněn před několika málo lety a následně odměněn Nobelovou cenou – vodík lze vázat do formy jakési husté tekutiny, která je naprosto bezpečná a lze ji přepravovat bez velkých úprav původními plynovody. Vadou na kráse je již jen cena vodíku, která je dosud asi desetkrát vyšší než u benzínu nebo nafty na stejnou ujetou vzdálenost. Podle posledních zpráv jedná Německo s Ukrajinou o tamní průmyslové výrobě vodíku, též i z větrných elektráren. Vše by bylo postaveno za německé peníze, vodík by se pak dosavadními plynovody dopravoval do rezervoárů v Německu, kde by z něj a z kyslíku palivové články spojené s generátory vyráběly elektrický proud na stejném principu jako auta na vodík, kde pohánějí přes elektromotor kola.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Historik-Krystlik-EU-se-za-pandemie-projevila-kladne-Kdybychom-vakciny-objednavali-sami-jsme-na-tom-daleko-hur-659276

 

---

 

 

 

 

 

úterý 23. března 2021

LHANÍ VE JMÉNU JAZYKOVĚ ČESKÉHO NÁRODA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)

Tomáš Krystlík 

 

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

 

Národní obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem, který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém národě.

 

Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození. Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku a počínání Čechů.

 

Obrozenecká módní romantická symbolika květin a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo „pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný, soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo i účelem oné konstrukce zahrady.

 

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace „štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat, že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj. za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu: stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné, je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních dnů.

 

Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

 

Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu, fakta a logičnost.

 

A to nejen v této oblasti. V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom spatřovali přínos pro blaho českého národa.

 

Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování, přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné, proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

 

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky, kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.

 

Etymologický exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi, sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je nazývali „němými“, „Němci“.

 

Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“ Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

 

Historik Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci.“

 

Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“, v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované. V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“. Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy) namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“. Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.

 

Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.

 

Josef Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově. Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus) a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes nedovedl česky a že text v češtině k litografiím a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka – němčiny.

 

Vrcholem Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí. Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano, ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké, ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“ popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek jím nalezených ve všech koutech země.

 

Existence novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.

 

 

https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112

 

 

 

 


čtvrtek 18. března 2021

Protestující proti výroku paní Pekarové-Adamové lžou

Tomáš Krystlík 

Václav Klaus jr.: „16. března 1939 byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Podle předsedkyně TOP 09, paní Pekarové, byl protektorát autonomní. Paní poslankyně Pekarová: A) cíleně lže, B) nezná význam slova autonomní, C) nezná českou historii, D) popírá nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Ten status byste měla smazat a omluvit se. Váš výrok je naprosto nepřijatelný a urážlivý vůči obětem německé okupace.“

Vznikem útvaru zvaného Protektorat Böhmen und Mähren, pane Klausi mladší, říšská vláda převzala jen resorty zahraničních věcí, financí, hospodářství a obrany. Všechny ostatní resorty zůstaly protektorátní české vládě a českým úřadům a to včetně rasové perzekuce! Autonomie v protektorátu byla rozsáhlejší než měli Češi za monarchie. To si uvědomovali i Hitler s Háchou, kteří dlouhá léta prožili ve Vídni. Říšský protektor Konstantin von Neurath zasáhl do kompetence české protektorátní vlády pouze v české definici žida tak, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zamezit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu (připojení) Rakouska. Říše se snažila prosadit své cíle i neoficiálně – zákulisními tlaky vůči protektorátní vládě. Vystěhovávání židů z bytů, zabavování jejich majetku (výtěžek šel do říšské pokladny), organizaci transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům na území protektorátu měly na starosti pouze české úřady, přičemž obzvlášť iniciativně, tedy v důsledku krutěji vůči perzekvovaným, si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Češi ale židy nezabíjeli. Na deportace z židovského ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů na východě české úřady již vliv neměly. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první publikace mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení a z moci úřední židy v protektorátu utiskovat, zabavovat jim majetek, vystěhovávat je z bytů, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, způsobovat jim újmu z moci úřední, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost a volných pracovních míst bylo mnoho. A byli by na tom o hodně lépe, protože živobytí se postupem války zdražovalo a platy úředníků jako jediné se nezvyšovaly. Korunu tomu, pane Klausi jr., nasazujte tvrzením, že předsedkyně TOP 09 popírá tvrzením o autonomii nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Jakou souvislost mají nacistickými zločiny s autonomií?

Politolog Michal Bok v souvislosti s výroky paní Pekarové zase uvádí, „že to byli Němci, kteří nám nejprve poté, co nás v Mnichově zradila Francie a opustila Británie, zabrali kus území, které k našemu státu patřilo stovky a v mnohých případech i více než tisíc let... Hned v preambuli (vyhlášení vzniku protektorátu) se přitom dočteme: ,Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.´“

Francie ČSR nezradila, pane Boku, československá vláda se 21. 9. 1938 (více než týden před mnichovskou konferencí) sama uvolila odstoupit území s více než 50 % Němců Německé říši a tento souhlas nikdy neodvolala. Mnichovská dohoda pak stanovila jen organizační a časový rámec odstupování pohraničních okresů. K poslední větě vašeho výroku jen toto: Od roku 805 musela česká a moravská knížata platit Franské říši roční tribut za zachování míru, jejich území se stala pohraniční markou říše Franské. To trvalo až do vzniku Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen, Království českého v roce 1085, které nikdy od svého vzniku až do počátku republiky v roce 1918 nebylo zcela nezávislé a samostatné (!). Nejdříve bylo součástí Říše franské, pak od roku 843 Říše východofranské, nazývané též Království německé, pak po staletí patřilo ke Svaté říši římské, od roku 1512 ke Svaté říši římské národa německého, aby po jejím rozpadu v roce 1806 bylo až do roku 1918 součástí Rakouského císařství a mezi lety 1815 až 1866 též Německého spolku. Tedy od 9. století nepřetržitě až do roku 1918 patřily české země do německého prostoru, vždy byly součástí vyššího státního útvaru zřízeného pro Němce.

Další nonsens pana Michala Boka: „Pokud by snad Německo zvítězilo ve druhé světové válce, čekalo by Čechy ,konečné řešení české otázky´. V rámci něho by část obyvatelstva byla germanizována a část vysídlena, tedy naložena do dobytčáků a odvezena někam do oblastí na východě. Samozřejmě že tohle ,řešení´ by se týkalo jen těch, kteří by nebyli nacisty před tím nebo v průběhu zavražděni.“

To je nepravda. Pouze 0,015 % Čechům, tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (!) teoreticky hrozilo vystěhování do Generalgouvernement nebo dále na východ. Ostatní měli být přenárodněni nebo ponecháni nepřenárodněni na místě – k nalezení v knize Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015.

Pavel Skácel upozorňuje, že „mladší rychle zapomněli na ztrátu 360 000 lidí příslušníků našeho národa,“ což je oblíbený český mýtus. Počet zahynulých Čechů čítá odhadem nejvýše 43 249 osob, židé a cikáni nezapočteni.

Tvrdíte také, pane Skácele, že „Němci sami nemají nárok žádat jejich zrušení“ (Benešových dekretů). Kdo jiný má ale právo žádat napravení bezpráví než poškození? Ti, kteří se na úkor vyhnaných obohatili? Ts, ts, ts!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Protestujici-proti-vyroku-pani-Pekarove-Adamove-lzou-657659

Výše uvedený text přežvýkaný redaktorem Parlamentních listů  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Zidy-do-Terezina-transportovali-Cesi-Cesko-nemecky-spisovatel-se-postavil-za-Pekarovou-A-pak-napadl-Benesovy-dekrety-657695