Tomáš Krystlík
Jak bývá téměř českým folklórem, tak si všichni stěžují na
všechno. Jde o to oddělit, co jsou nářky oprávněné, a které si lidé zavinili
sami. Téměř každý si vzpomene na celou řadu příkladů, kdy jsou někteří
neoprávněně zvýhodněni a jiným se děje křivda. Pokud si odmyslíme typická česká
vysvětlení, k čemu se dopídíme? Srovnávat máme s čím – s minulostí, jejími
zvyky a obyčeji.
Souvislost vzdělanosti s úspěchem dnes není tak těsná, jak
bývala. Odvíjela se od vzdělanosti kněží, pak farářů k lidem studovaným, v
českých poměrech zavrhujících v posledních stoletích víru se úcta transformovala
podle objemu absorbovaných vědomostí k lékařům. Rozdíl v mezi postavením lékaře
a jiných profesí je v české společnosti dodnes patrné na rozdíl od společností
západních. Nová doba též předkládá coby všeobecné měřítko úspěšnosti manažery prosperujících
podniků. Jenže, podle tohoto měřítka je úspěšnější ten, kdo zvýší firmě zisky
absolutně, ne relativně. Přičemž, jak to obvykle v ekonomice bývá, nelze postihnout
příčiny jeho úspěchu coby manažera. Pro to neexistují metody a ani celistvější
výčet jednotlivých schopností to způsobujících.
Podle mne jsou dva obory lidské činnosti, které se nedají naučit
– žurnalistika a management. Pro obě činnosti chybějí standardizované odhady úspěšnosti
adeptů. Jinými slovy: tyto činnosti se nedají cíleně vystudovat. V novinařině
je to jasné – buď člověk se na to nějakým způsobem hodí, nebo ne. Otřesná
úroveň české novinářské profese to přímo podtrhuje. U manažerů se to takto
jednoduše neprojevuje, protože zda bude úspěšný, rozhoduje též dlouhá řada
objektivních, na jeho umu nezávislých okolností. Zde se lehce může stát a též
se stává, že hloupý manažer je vynášen do nebes a schopný zatracován. Jenže to
přineslo 20. století průnikem amerických kritérií úspěšnosti do evropské
společnosti.
Specielním fenoménem z přelomu století jsou encyklopedické znalosti
rychle dostupné v internetu. Zatímco žurnalistům většinou pomáhají, u manažerů
nastávají okamžiky, kdy se musejí rozhodnout ve zlomku sekundy, aniž si
zjednají informace z internetu. Zde naopak v rozhodování pomáhá jejich
všeobecná vzdělanost a povědomost o souvisejících problémech, která u většiny manažerů
je velmi chabá. Tedy všeobecně vzdělaný člověk má předpoklad rozhodnout v
takové situaci lépe než vyškolený manažer.
Chceme-li posuzovat morálku, musíme se zabývat českou
společností odděleně, protože má specifika jinde neplatící. Českou zásadou dodnes
dodržovanou je, že okrást konkrétního bližního se považuje jaksi za nepatřičné.
Pokud okradeným je stát, kraj, obec, tak to nikomu nevadí. Obcházet zákony je
běžné a považují se za jakýsi kavalírský delikt, pokud nenastoupí závist
posuzovatele. Podle všude přítomného rovnostářského přesvědčení české
společnosti, která vychází z bludů obrozenectví, je každý, kdo nabyl majetku,
vyššího než je obvyklé, nepoctivec. Kdy se tato nastavení české společnosti
změní, je ve hvězdách, ale potrvá to jistě několik generací.
Jisté je, že k tomu nepřispívá úpadek parlamentní demokracie
vyvolaný prezidentem-diktátorem, který vyšel ze svobodných voleb chytře zmanipulovaných
strašidlem nepotrestaných českých zločinů vůči Němcům českých zemí.