Úvaha přednovoroční

Tomáš Krystlík

Jak bývá téměř českým folklórem, tak si všichni stěžují na všechno. Jde o to oddělit, co jsou nářky oprávněné, a které si lidé zavinili sami. Téměř každý si vzpomene na celou řadu příkladů, kdy jsou někteří neoprávněně zvýhodněni a jiným se děje křivda. Pokud si odmyslíme typická česká vysvětlení, k čemu se dopídíme? Srovnávat máme s čím – s minulostí, jejími zvyky a obyčeji.

Souvislost vzdělanosti s úspěchem dnes není tak těsná, jak bývala. Odvíjela se od vzdělanosti kněží, pak farářů k lidem studovaným, v českých poměrech zavrhujících v posledních stoletích víru se úcta transformovala podle objemu absorbovaných vědomostí k lékařům. Rozdíl v mezi postavením lékaře a jiných profesí je v české společnosti dodnes patrné na rozdíl od společností západních. Nová doba též předkládá coby všeobecné měřítko úspěšnosti manažery prosperujících podniků. Jenže, podle tohoto měřítka je úspěšnější ten, kdo zvýší firmě zisky absolutně, ne relativně. Přičemž, jak to obvykle v ekonomice bývá, nelze postihnout příčiny jeho úspěchu coby manažera. Pro to neexistují metody a ani celistvější výčet jednotlivých schopností to způsobujících.

Podle mne jsou dva obory lidské činnosti, které se nedají naučit – žurnalistika a management. Pro obě činnosti chybějí standardizované odhady úspěšnosti adeptů. Jinými slovy: tyto činnosti se nedají cíleně vystudovat. V novinařině je to jasné – buď člověk se na to nějakým způsobem hodí, nebo ne. Otřesná úroveň české novinářské profese to přímo podtrhuje. U manažerů se to takto jednoduše neprojevuje, protože zda bude úspěšný, rozhoduje též dlouhá řada objektivních, na jeho umu nezávislých okolností. Zde se lehce může stát a též se stává, že hloupý manažer je vynášen do nebes a schopný zatracován. Jenže to přineslo 20. století průnikem amerických kritérií úspěšnosti do evropské společnosti.

Specielním fenoménem z přelomu století jsou encyklopedické znalosti rychle dostupné v internetu. Zatímco žurnalistům většinou pomáhají, u manažerů nastávají okamžiky, kdy se musejí rozhodnout ve zlomku sekundy, aniž si zjednají informace z internetu. Zde naopak v rozhodování pomáhá jejich všeobecná vzdělanost a povědomost o souvisejících problémech, která u většiny manažerů je velmi chabá. Tedy všeobecně vzdělaný člověk má předpoklad rozhodnout v takové situaci lépe než vyškolený manažer.

Chceme-li posuzovat morálku, musíme se zabývat českou společností odděleně, protože má specifika jinde neplatící. Českou zásadou dodnes dodržovanou je, že okrást konkrétního bližního se považuje jaksi za nepatřičné. Pokud okradeným je stát, kraj, obec, tak to nikomu nevadí. Obcházet zákony je běžné a považují se za jakýsi kavalírský delikt, pokud nenastoupí závist posuzovatele. Podle všude přítomného rovnostářského přesvědčení české společnosti, která vychází z bludů obrozenectví, je každý, kdo nabyl majetku, vyššího než je obvyklé, nepoctivec. Kdy se tato nastavení české společnosti změní, je ve hvězdách, ale potrvá to jistě několik generací.

Jisté je, že k tomu nepřispívá úpadek parlamentní demokracie vyvolaný prezidentem-diktátorem, který vyšel ze svobodných voleb chytře zmanipulovaných strašidlem nepotrestaných českých zločinů vůči Němcům českých zemí.

Mezinárodní právo a mnichovská dohoda

Tomáš Krystlík

Naveden četbou sudetoněmeckých "revanšistických" publikací, v tomto případě knihou Reinharda Pozorného Wir suchten die Freiheit, k existenci článku 86 versailleské smlouvy, považuji za nutné doplnit o něj mezinárodně právní důvody konání mnichovské konference. 

 První důvod. V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

  

  Druhý důvod. Ve versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem  Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie - USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoce na Itálii.

Třetím právním důvodem byla existence bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva byla součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.

Spojenecké smlouvy s Francií a SSSR teoreticky poskytovaly ochranu před vojenským napadením, ale ne před změnou státních hranic.

Zůstává otázkou, nakolik si nestabilitu českého státu Češi uvědomovali. Lze celkem lehce nahlédnout, že tyto okolnosti jim již tehdy byly sdělovacími prostředky zatajovány a dodnes jsou českými historiky zamlčovány. Stačí si jen pročíst příslušná historická pojednání o první republice. Podle všeho si tyto skutečnosti neuvědomovala naprostá většina meziválečných politiků a ostatní z nich o tom mlčeli. Jedinými z politiků, kteří své obavy dali najevo, byli ministerští předsedové Vlastimil Tusar a Milan Hodža. Hodža nikdy nebyl přesvědčen o životaschopnosti Československa jako samostatného státu, Tusar připomínal možné budoucí obtíže, nebude-li soužití s menšinami ve státě vyhovovat. O omezeních československého státu mezinárodními smlouvami museli vědět minimálně i vysocí úředníci ministerstva zahraničí, Beneš a Masaryk. Jenže ti mlčeli.

Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta Francii a Velké Británii nótami z 21. 9. 1938 večer, nová československá vláda sice pak 25. 9. protestovala proti znění badgodersberských požadavků, ale původní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci byla zbytná, byť Chamberlain na ní dvakrát trval, ale ostatní zúčastněné země ji zamítly.

Nestabilita československých hranic vyplývající z mezinárodních smluv je dodnes jednou z nejvíce utajovaných skutečností z historie novodobého českého státu. Má to svou logiku. Kdyby to bylo všeobecně známo, tak by se již pátá generace Čechů musela ptát, čím byla způsobena ona mimořádná hloupost meziválečných českých politiků, a proč tyto hrozby neeliminovali slušným zacházením s menšinami v československém státě.

Německé hospodářství a zbrojení

Tomáš Krystlík

Všeobecně rozšířený názor, že Hitler přípravami na válku by bez jejího vypuknutí Německo hospodářsky zničil, protože by si nemohl v okupovaných státech opatřit suroviny a prostředky na další zbrojení, nesdílím. Vyzbrojování Německa nebylo před válkou nijak závratné, o čemž svědčí tato tabulka vztažená ke stavu zbrojení v roce 1943 (100 %)

1933                        2 %

1934                        2 %

1935                        4 %

1936                        6 %

1937                        9 %

1938                        20 %

1939                        25 %

stavu z roku 1943

Pro někoho jsou tato čísla překvapením. Hitler se dostal k moci 30. 1. 1933 a čeští i západní historici tvrdí, že neprodleně začal se zbrojením. To není pravda. Německo svůj závazek odzbrojit z versailleské smlouvy (maximálně 100 000 mužů ve zbrani) v roce 1927 splnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum, což předepisovaly mírové smlouvy, neměly. David Lloyd George v dolní sněmovně britského parlamentu 29. 11. 1934 prohlásil: „Signatářské velmoci versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie své válečné vyzbrojování zvýšily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, kterými vybudovaly mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“

Německo usilovalo až do roku 1935 o snížení stavu ozbrojených sil a to hlavně u okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Hitler navrhl totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak zavedení maximálního počtu 200 000 mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Odmítnuto. Následoval další návrh na 300 000 muži ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Zamítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně omezení počtu všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním též odmítnutým německým návrhem byla demontáž zařízení na vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků (podle tehdejších kritérií), omezení leteckých sil. Jakmile Francie prodloužila vojenskou službu od 15. 3. 1935 na dva roky, zavedlo Německo o den později, 16. 3. 1935 všeobecnou vojenskou povinnost.

Tedy okolní státy zbrojily vyšším tempem a nezhroutily se. Protože Německo nesmělo podle versailleské smlouvy vlastnit devizy a i za éry nacionálního socialismu jich mělo minimum, vymyslel Hjalmar Schacht barterový obchod se státy Jižní Ameriky a balkánskými státy. Německo se zavázalo odebírat ze států Balkánu, pro ČSR byly z toho nejdůležitější Jugoslávie a Rumunsko, přebytek zemědělských produktů za předem dohodnuté ceny, které hradilo svými průmyslovými výrobky. Obdobným způsobem zavázalo smluvně Rumunsko, že od něj odebere veškerou ropu určenou na export. To bylo důležité, protože těžba ropy v okolí Mosulu v Iráku – těžební licence od tureckého sultána držela Deutsche Bank za financování dostavby železniční tratě Berlín-Bagdád v úseku z města Konya v Anatolii – byla ohrožena ze strany Velké Británie. Takovou nabídku hospodářské spolupráce nemohla ČSR Jugoslávie a Rumunsku coby členům Malé dohody nabídnout, už jen z důvodu silné české zemědělské lobby. Znamenalo to automatický konec Malé dohody. (Pro představu, jak byla ona lobby silná: Z první železniční stanice na Podkarpatské Rusi byla cena za nákladní dopravu do vnitra Československa dvakrát dražší než z poslední stanice na slovenském území. Tím se vyloučila podkarpatskoruská konkurence v těžbě dřeva.)

Jelikož Německu zahraniční peněžní ústavy z obavy z jeho hospodářské dominance nepůjčovaly – Německo před první světovou válkou za 40 let své existence mělo obrat světového obchodu jen o 3 % nižší než Velká Británie při nesrovnatelně nižší přepravní kapacitě loďstva – a německé banky neměly devizy, hrozila Německu do války jen inflace, ne státní bankrot. A tu drželo ve snesitelných mezích.

Přebytek nekvalitně vzdělaných

Tomáš Krystlík

V Hospodářských novinách, v článku http://zpravy.ihned.cz/cesko-skolstvi/c1-61468500-vysokoskolaci-budou-za-nekolik-let-brat-i-delnicke-pozice se praví, že vysokoškoláci se v budoucnu budou v Česku ucházet i o dělnická místa. Způsobuje to přebytek absolventů českých vysokých škol, mnohdy značně obskurních, které vyrostly po cinkání klíči jako houby po dešti.

Takové školy trpí nedostatkem kvalifikovaných přednášejících, protože ti se nenamnožili v takovém rozsahu jako vysokoškolská učiliště. Důsledkem je, že jeden přednášející má pracovní úvazek běžně na vícero vysokých školách, mnozí i na dvou desítkách. Jak kvalitní je pak výuka, si každý může domyslit.

České školy chrlí přebytek absolventů, pro které chybějí odpovídající místa. V dobách Rakouska-Uherska se společenský statut odvozoval z míry dosaženého formálního vzdělání, čemuž též odpovídalo postavení ve státní správě. Podmínka určitého stupně vzdělání a délky praxe pro výkon úřadu nebyla za první republiky dodržena – bylo potřeba doplnit úřednický stav o vyhozené úředníky, takže se na posty dostali lidé bez potřebného vzdělání, hlavně že mluvili česky. O to více, bojíce se o svá privilegia, zdůrazňovali svá postavení, moc a své tituly vyplývající ze zastávaného úřadu. Co bylo předmětem obdivu a úcty již za mocnářství se ještě více vžilo - dodnes jsou tituly, které se udělují po absolutoriu, hlavním motorem pro vystudování vysoké školy.

Na druhé straně je pociťován značný úbytek řemeslníků, protože v honbě po vzdělání ze strany rodičů, ale i českého státu, který rád vidí zvyšující se počet lidí s maturitou v populaci, se zavedly učňovské školy zakončené maturitou. Jenže k čemu řemeslník s maturitou, když nedovede to či ono, co patří k jeho métier?

Formálně se stupeň dosaženého vzdělání v populaci ČR za dvě desetiletí posunul výše, ovšem za cenu málo vzdělaných vysokoškoláků a již se projevujícího nedostatku řemeslníků.

Když ostuda, tak ostuda 2

http://debatniklub.webnode.cz/debaty/kriticky-klub/

Důsledky nedávné devalvace měny

Tomáš Krystlík

Česká národní banka nechala natisknout bankovky a za ně nakupovala eura, aby srazila hodnotu české koruny na cca 27 CZK za 1 EUR. To se podařilo a ČNB vyhlásila, že si takový kurs přeje po dobu alespoň 1,5 roku.

Důsledek 1: Banky mají po tomto zásahu přebytek českých korun a málo eur, tedy se logicky budou snažit mít dostatečnou zásobu peněz v eurech. To povede k dalšímu oslabení koruny, pravděpodobně na 28 CZK/EUR.

Důsledek 2 nastane v budoucnosti a bude pro českou měnu značně nebezpečný. Spekulanti začnou před uplynutím 18 měsíců od devalvace ve velkém nakupovat české koruny, protože budou očekávat její zhodnocení, tedy zisk. Spekulativní nákupy korun povedou ke zhodnocování koruny. Jak vysoké bude ono zhodnocení koruny, je ve hvězdách. Je zcela možné, že ČNB bude muset intervenovat, aby koruna se nezhodnotila více než před devalvací, tj. vrhne na trh eura ze svých devizových zásob. Zde se skrývá značné riziko, že jí na to nebudou zásoby eur stačit, a to nejen ty při devalvaci nakoupené, nýbrž i z devizových rezerv státu. Vytisknout si je jako koruny nemůže. A hodnota koruny může být vyšší než před devalvací, což je stav, který si ČNB zcela určitě nepřeje.

Důsledek 3: Tato minimálně 1,5roční nestabilita kursu bude do budoucnosti znamenat, že ČR nesplní podmínky pro přijetí eura – předepsáno je kolísání kursu vůči euru v intervalu maximálně 5 % - a tak se může reálně stát, že ČR bude poslední ze zemí EU, které přijmou euro.