České národní bludy pana Lebedy

Tomáš Krystlík

Je nezbytné neustále vyvracet opakující se české národní bludy, tentokrát se vyskytnuvší v podání pana Pavla Lebedy (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Pavel-Lebeda-Troji-chucpe-z-Nemecka-545282). Pokud si je Češi uchovají, budou i nadále v Evropě považováni za exoty, což dobře vystihl současný ně­mecký historik Arnulf Baring výrokem, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kte­rou neznáme u žádného sousedního státu“. Vlivem svých národních bludů se Češi budou i nadále považovat za něco výjimečného, vystupovat protievropsky a usilovat o odchod země z EU minimálně s následkem obrovského poklesu své životní úrovně.

Navzdory tomu, že pan Lebeda obhajuje dekrety presidenta republiky, tzv. Benešovy dekrety, je nevyvratitelné, že ony dekrety opravdu „nepatří do Evropy“. Jsou v rozporu s československou ústavou z roku 1920, která byla platná v době jejich vzniku, protože ústava instituci prezidentských dekretů vůbec neznala. Jednoduše jsou protiústavní a pozdější ratihabice parlamentem na tomto faktu nic nemění. Podle mezinárodního práva platného v roce 1945 bylo nepřípustné zbavovat obyvatele státu státní příslušnosti nebo zabavovat jim majetek bez náhrady. A československé občanství Němci českých zemí měli od dob před odstoupením území nepřetržitě až do 2. 8. 1945, kdy byli s československými Maďary dekretem presidenta republiky občanství en bloc zbaveni. Náhrada za jim zabavený majetek nebyla nikde zmíněna.

Pokud se pan Lebeda pozastavuje nad tím, že „další sudetoněmecký sraz by mohl být v některém z českých měst“, tak jen připomeňme, že z větších měst v českých zemích těsně před první světovou válkou měla jen tři (!) nadpoloviční většinu českého obyvatelstva - Budějovice, Plzeň a Praha. A to necháváme stranou, že až na výjimky byla všechna města v Království českém založena Němci podle německých právních norem. Bezprostředně po první světové válce žilo v okresech připadlých do pozdější říšské župy Sudety, tedy i s venkovskými oblastmi, necelých 5 % jazykově českého obyvatelstva. Takže jaká česká města? Česká jen tím, že byla v Království českém, nikoli podle obyvatelstva.

Neblahou péčí Jungmanna a hlavně Palackého byl u česky mluvících vzbuzen dojem, že na Království české (název nemající s jazykovými Čechy co dělat) mají výhradní právo česky mluvící obyvatelé (tvořící 2/3 obyvatel země), kdežto německy mluvící (1/3 obyvatel), byť v zemi jsou usedlí několik století (některé rody již od 12. století), nikoliv. Kulturně byli německy mluvící nadřazeni česky mluvícím, protože kultura, řemesla, dovednosti, znalosti a obchod se šířily nejdříve z dnešní severní Francie, pak ze severní Itálie a byly vždy česky mluvícím zprostředkovávány německy mluvícími, protože kultura a vzdělanost nepřeskakuje geograficky území. Nejdříve je civilizováno obyvatelstvo nejblíže k civilizačnímu centru, tedy směrem na východ a sever Němci, kteří pak předávali osvojené svým bezprostředním sousedům. To je názorně vidět na Rusech, kteří byli od takových center nejdále (například Kreml jim postavili Italové, medicínské obory jim vybudovali Němci).

Českoslovenští Němci neměli mezi válkami (a ostatní národnostní skupiny ve státě) všechna občanská práva, zcela chyběla demokracie pro velké skupiny. Konkrétně: Němci, Maďaři, Poláci, jihomoravští Charváti, Rusíni, Rumuni a Židé byli v parlamentu vždy přehlasováváni státním národem československým. Žádná obrana proti tomu neexistovala, ústava byla zformulována pouze Čechy, dokonce i bez Slováků v Revolučním národním shromáždění.

Konrad Henlein byl napůl Čech, bankovní úředník a činitel Turnvereinu, ne učitel tělocviku. Výrok, že v roce „1937 se sudeťáci otevřeně přihlašují k Hitlerovu nacionálfašismu“ je nepravdivý: fašismus nemá s německým nacionálním socialismem pranic společného, otevřený příklon k Říši se datuje až po 15. 9. 1938, kdy vůbec poprvé zaznělo heslo Heim ins Reich! Tedy onen požadavek byl v platnosti pouhé dva týdny. Československou republiku Němci českých zemí nezradili, až do odstoupení území většina doufala, že setrvají v ČSR a dostanou národnostní autonomii, což jim dosvědčuje ve své knize Munich: Before and After i Hubert Ripka. 80 % z nich uposlechlo mobilizačního rozkazu a nastoupilo k obraně ČSR. Kromě toho neměli po odstoupení pohraničí možnost se prohlásit za československé občany (optovat), to směly podle československo-německé smlouvy z 20. 11. 1938 jen osoby neněmecké národnosti.

Předhazovat Sudetoněmcům službu v SS nelze, během války do SS rukovali němečtí státní příslušníci jako do normálních vojenských jednotek, tj. bez výběru. Kromě toho ve Wehrmachtu a v SS sloužilo více Čechů (kteří se nikdy nevzdali své národnosti a Němci se o ni také nestarali) než ve všech československých vojenských jednotkách na straně spojenců.

„Vítězné mocnosti v Postupimi rozumně usoudily, že další soužití sudeťáků s většinovým obyvatelstvem poválečného Československa není nadále možné“. Nepravda. Jen „uznaly, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ To znamená, že to vzaly na vědomí, nerozhodly o tom.

„Myšlenku na nucený odsun tzv. sudetských Němců nevymyslel prezident Beneš.“ Zcela naopak - jako první to právě vymyslel Beneš a to již v polovině září roku 1938 v tzv. pátém plánu a ČSR je začala bez jakéhokoli souhlasu spojenců vyhánět hned 9. 5. 1945.

„Veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců přešel do plného vlastnictví Československa jako povinná splátka na reparace za válečné škody, způsobené Němci.“ Nepravda, majetek československých Němců nebyl započten na vrub reparací. Ten byl mimochodem tak obrovský, že kdyby započten byl, tak by válečné reparace dalším 17 státům neplatilo jen Německo, nýbrž po jeho boku svorně i ČSR ze zanechaného sudetoněmeckého majetku.

Další lež pana Lebedy: „Německo navíc dodnes nezaplatilo jakoukoli náhradu za tyto (válečné) škody“. Uhradilo, ne však v plné výši přiřčené reparační konferencí, Československu stejně jako ostatním 17 zemím, západní spojenci zastavili reparace v roce 1962.

Pan Lebeda pokládá za drzý i výrok „Pro vyhnání Němců po válce nebyl ani morální ani politický důvod“. Pak ovšem musí zdůvodnit, proč státy jako Dánsko, Holandsko (pomineme-li jen 2,7 % vyhnaných tamějších Němců), Belgie, Francie, Itálie a Rumunsko své německé menšiny nevyhnaly, kdežto Československo, Polsko a Jugoslávie ano, Maďarsko vyhnalo jen jednu třetinu z nich, dvě třetiny si vyvzdorovalo na sovětské okupační správě.

Divím se, že pan Lebeda uvádí i údajný projev Beneše z května 1947, který je evidentní podvrh z 90. let minulého století z dílny republikánů pana Sládka, což českými sdělovacími prostředky bylo již několikráte zmiňováno.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ceske-narodni-bludy-pana-Lebedy-545593?nocache=1

Německé reparace Československu

Tomáš Krystlík

Vyzván panem Jiřím Baťou (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Bata-Krystlikova-prevypravena-historie-o-odsunu-Nemcu-z-Ceskoslovenska-544896) objasňuji, jak to bylo s německými reparacemi a restitucemi Československu po druhé světové válce.

Reparace od poraženého Německa sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být podle českých představ též nástrojem k osla­bení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti. Restituce měly za úkol navrátit majetek in natura do státu, ze kterého byl Německem odcizen. Československo zastávalo názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa, a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvousečné. Stanovily, že reparační ná­­roky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“, celkem 18 států, mají být uspokojeny ze západních oku­­pačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Další dvě země, Polsko a SSSR, si měly uhradit reparace ze sovětské zóny, přesněji řečeno: „Sovětský svaz uspokojí reparační nároky Polska ze svého vlastního podílu na reparacích.“ Kromě toho SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení z oku­­pačních zón západních států. Pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl tedy spadat i majetek zanechaný v ČSR su­det­­skými Němci poté, co byli dekretem prezidenta republiky 2. 8. 1945 zbaveni československého občanství.

Kon­­cem srpna 1945 vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón, což byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši, a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže naplánované od 9. 11. 1945. Nicméně teprve 31. 8. 1945 byl vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování vá­­lečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc. Zde se pro­­jevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 československá vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské kon­­ference (příloha 6, položka III/5), že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet re­­parací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“. Takový rozsáhlý úkol vyžadoval začít s vyčíslo­vá­ním ihned.

Československo oficiálně tvrdilo, že přibližně 75 % reparačních nároků zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečno­sti tomu bylo naopak. Vzneslo oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát (pouze ty měly být podle velmocí do reparací zahrnuty) ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práce­schopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938). Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci signatářskými státy činila 383 mi­liard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši cca 11,584 miliardy v celkových reparačních požadavcích byl tedy 3,3%. Pařížská re­pa­rač­ní konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu reparací z německého majet­ku, který bude do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní ob­­chodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této ka­­tegorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zá­­soby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. Československu zřetelně vylepšila po­zici klauzule, že k vojenským výlohám se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit ná­hradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, a k tomu též mobilizační výlohy z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být konfiskovaný majetek sudetských Němců považován za součást odčinění vá­­lečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanaci reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vy­­padalo na jeho započtení, českoslovenští Němci byli v té době dekretem již zbaveni československého občanství. Navíc v tzv. deseti­bo­dovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně, se hovořilo o tom, že ČSR využije ma­­jetek „zanechaný“ sudetskými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a kar­­patských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto zcela logického závěru se Beneš držel po dobu vál­ky i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Hro­zilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného ma­­jetku sudetských Němců uspokojovat po boku Německa reparační nároky ostatních 17 spojeneckých států. Tomu ale chtě­­la pražská vláda stůj co stůj zabránit.

Prvním opatřením bylo stažení konfiskačního dekretu prezidenta republiky – oficiálně pro formální nedostatky – aby mo­hla být vypuštěna pasáž v paragrafu 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním; nové, opra­­ve­né znění dekretu již takový výklad neumožňovalo. Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské re­pa­rač­­ní konferenci, že pokud by se měl majetek sudetských Němců započíst na účet reparací, tak československá strana hodlá po­­užít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard US $ (1938), které vznikly za okupace, a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. Těmi byly míněny protihodnota za říšské marky zanechané na úze­­mí ČSR, za aktiva Československé státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky, a za německé pokladniční po­ukáz­­ky v držení československých bank. Úmysl byl jasný, Československo se výměnou za konkrétní sudetoněmecký maje­tek vzdá­­valo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by reparační náhradu tak jako tak nedosta­lo. Tře­­tím opatřením československé vlády bylo, že v memorandu pařížské reparační konferenci pod položkou „německý za­hra­nič­­ní majetek na československém území“ nebyl konfiskovaný majetek československých Němců vůbec zahrnut.

Návrhy, především americké delegace, mířily k šir­­šímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nakonec konference dospěla, ze zcela jiných důvodů než těch československých, k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pra­­vomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Za vehementní podpory československých vyjednavačů, ne však kvůli jejich iniciativě, se objevil v reparační dohodě i pasus, že při výše uvedeném „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na účet re­­parací“. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že je nepřípustné hradit reparační požadavky vůči německému státu z ně­­meckého soukromého majetku. V Praze vypukl jásot. Problém tím ale zcela odstraněn nebyl. V následujících obdobích se vracel v různých podobách, pro­­tože pařížská reparační konference sice odlišila majetek československých Němců od německého nepřátelského za­hra­nič­­­ního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty. Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Českosloven­ska pasu o nezapočítávání místního majetku menšin na účet reparací jen jeden další stát – Jugoslávie. Majetek zanechaný na jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily československé analýzy o problému konfiskovaného majetku čes­­koslovenských Němců, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku sudetských Něm­ců, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí československého státu“. Celá pro­­­blematika zanechaného majetku československých Němců není tedy dodnes právně dostatečně podložena.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly převážně z tzv. kategorie B. Složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B. O hotové zboží nemělo Čes­­ko­slovensko zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žá­dalo re­parační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění re­pa­ra­cí dodáv­kami zboží, surovin a služeb odmítaly. Reparace se zastavily v roce 1962 a Československo dostalo celkem majetek za 14 573 629 US $ (1938).

V reparační kategorii B obdržela ČSR místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační kon­­­ferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % slíbeného podílu. Obdobně se vedlo i ostatním 17 státům, nedá se tedy tvrdit, že ČSR byla vůči ostatním státům poškozena. Ve závěrečném výčtu československé vlá­­­dy z roku 1962 je ale velice problematická suma 4 938 965 US $ (1938) týkající se německého zahraničního majetku v ČSR, neboť je v po­­­rovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech nebývale nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 13,8 mil. US $ (1938), Nizozemsko 31,7 mil. US $ (1938). Tento údaj byl téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť pro úče­­­ly pařížské reparační konference vyčíslila vláda na podzim 1945 německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného čes­ko-slovenskými Němci) cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší! I tato suma ve výši 80 milionů byla záměrně nižší než skutečnost, neboť příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Čes­­koslovenské státní banky dostali direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejniž­­ší. Výslednou částku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferen­ci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: mi­ni­sterstvo zahraničí přepočetlo sumu na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 koeficientem 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u vá­lečných škod se používal přepočítávací koeficient 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Další podvodné zvýhodnění ČSR. Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že část­­ka nahlášená pařížské reparační konferenci představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (němec­­kého zahraničního majetku v ČSR). Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tyto podvody „repa­rační sou­těží“.

Pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo Československo v několika krocích hodnotu zanechaného německého za­­­hraničního majetku v Československu na sumu 4 938 965 US $ (1938), čili, vyjdeme-li z tvrzení Hajdů o stlačení jeho hodno­ty na 1/10, tak na sotva šest promile (!) z německého zahraničního majetku zanechaného v ČSR. Češi tak svými podvody prostě a jednoduše okradli dalších 17 států Německem poškozených. A to ještě Československu zbyl veškerý majetek sudetoněmecký a majetek karpatských Němců, který nebyl na vrub reparací vůbec započten.

Již během války se spojenci shodli na principu restituce majetku, který byl Němci zabaven, tj. na jeho vrácení in natura. V de­kla­­raci z 5. 1. 1943 si státy protihitlerovské koalice vymínily právo „vyhlásit za neplatné všechny převody a dispozice vztahují­cí se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na územích okupovaných, nebo přímo či ne­­přímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží či náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech“. V dal­­ším průběhu války bylo jasné, že při rozsahu válečného ničení bude nutné přinejmenším částečně tento majetek nahradit ve formě reparací.

Do začátku roku 1948 podalo Československo u západních okupačních úřadů v Německu 2743 restitučních přihlášek, z nichž bylo vyřízeno 683 v celkové hodnotě 4 500 000 US $ (1938), restituované předměty byly vydány do 1. 10. 1947. Česko­slovenské restituované komodity se nacházely i v sovětské zóně Německa. Zde z 581 podané restituční přihlášky jich bylo vyří­­zeno jen devět. Československé úřady tušily, že podstatnou část československého majetku odvezla Rudá armáda jako vá­lečnou kořist ještě předtím, než ho mohly identifikovat.

Podané československé restituční nároky měly hodnotu 1,4 miliardy US $ (1938), přičemž z 80 % se jednalo o bývalý čes­­koslovenský předválečný vojenský materiál, jehož fyzická restituce byla spíše teoretické povahy. Hodnota vydaného majet­­ku byla 76 809 000 US $ (1938). Necháme-li stranou vojenský materiál, který byl spotřebován, tedy byl nevratitelný, restituovalo Československo asi 27 % toho, co požadovalo. Finanční výše restituovaného majetku tak, jak ji prezentovala českoslo­venská vláda na reparační konferenci v Paříži na podzim roku 1945, byla naplněna z 0,47 %.

Zvláštním a odděleným případem byla restituce zlatého pokladu. Podle pařížské reparační smlouvy mělo být veškeré Ně­mec­kem ukořistěné měnové zlato, nacházející se kdekoliv na světě, vloženo do společného fondu, a postižené země si ho měly rozdělit „v poměru svých příslušných ztrát zlata, jež utrpěly uloupením nebo bezprávným odvlečením do Německa“. Čes­koslovensko, které doložilo ztrátu 45 008 kg, mělo obdržet 24 507 kg ze zajištěného německého zlata. Jako zálohu dosta­lo v roce 1948 6074 kg. Proti vydání zbytku se postavily USA, které svůj souhlas podmínily vyplacením odškodného za zná­rod­­něný americký majetek v ČSR. Zbytek zlata po různých peripetiích byl vydán Spojenými státy až v roce 1982.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Nemecke-reparace-Ceskoslovensku-545049