Pan Zdeněk Zbořil neříká pravdu

Tomáš Krystlík

V článku s názvem Zbořil vytáhl na sudetské Němce starou dohodu, kterou se Československo vzdalo velkých sum zařazeném do rubriky Nejčtenější (www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Zboril-vytahl-na-sudetske-Nemce-starou-dohodu-kterou-se-Ceskoslovensko-vzdalo-velkych-sum-A-k-Ukrajine-pravil-322439) říká: „,Mluví jen o jakési vině jakéhosi Beneše, nikoli prezidenta republiky, ačkoli dekrety byly později schváleny prozatímním a pak řádně zvoleným Národním shromážděním. Ale že tedy nemluví o tom, jak kompenzovat válečné škody Československa, kterých se republika vzdala Pařížskými dohodami v prosinci 1945 na základě dohody se spojenci, že kompenzační nároky za válečné škody budou nahraženy tou konfiskací majetku říšských Němců, tedy těch, kteří se přihlásili k říšskému občanství, což bylo 90 procent,´vytýká politolog vystoupení Emilie Müller.“  Pasus pana Zbořila o reparaci válečných škod Československu a o přihlašování se k říšskému občanství je zcela nepravdivý.

ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát – pouze ty směly být do reparací zahrnuty – ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938). K tomu ještě vyčíslila a předložila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938). Nemateriální škody Československu pařížská reparační konference (od 9. 11. 1945) podle zásad vytyčených ještě před jejím konáním neuznala. Vznesení požadavku na úhradu nemateriálních škod bylo přímo dětinské.

Do uspokojování reparačních nároků jednotlivých států byl zahrnut „německý zahraniční majetek“, ne však „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem“. Tedy do reparací nebyl majetek Němců českých zemí (sudetských Němců, československých Němců) vůbec zahrnut! Kdyby tomu tak nebylo, tak by jejich obrovský zanechaný majetek ČSR přetvořil do role reparačního dlužníka a Československo by po boku Německa hradilo reparace dalším 17 válkou poškozeným státům!

Němci českých zemí se se k „říšskému občanství nepřihlašovali“, protože je dostali automaticky přiděleno, Hlučíňané automaticky vráceno. Těšíňané v polském záboru buď dostali po připojení k říši plnohodnotnou říšskou státní příslušnost, nebo říšskou státní příslušnost na odvolání s lhůtou 10 let (zde byla jen jediná podmínka: nemuseli znát ani slovo německy, ale nesměli být členy polských politických organizací). Karpatští Němci německou státní příslušnost nenabývali, zůstala jim slovenská s výjimkou usedlého obyvatelstva Petržalky a Devína. Němci českých zemí, kterým byla přidělena říšská státní příslušnost, nesměli optovat pro ČSR, tj. vzít si zpět československé občanství. To směly jen osoby neněmecké národnosti v územích odstoupených v roce 1938 Německu, protože i jazykoví Češi žijící v odstoupených územích, kteří se tam narodili (nebo jejich předci), dostali německé občanství přiděleno z moci úřední automaticky, aniž se jich kdo ptal.

Pochybuji, že panu Zbořilovi nejsou tato fakta známa. Nezodpovězeno zůstává, proč veřejnost dezinformuje.

Kdo se hodlá o těchto věcech podrobněji informovat, tomu doporučuji:

Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah–Arendt–Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005

Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938. Monatshefte für Auswärtige Politik 5 (1938); česky: č. 300/1938 Sb. z. a n.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Pan-Zdenek-Zboril-nerika-pravdu-322549

Pohledy na vyhnání

Tomáš Krystlík

Češi zastávají názor, že odsunutí Němců českých zemí bylo následkem předchozích příkoří německé okupace. Nebylo. Byla to výslednice téměř staleté nacionalistické tužby českého národa definovaného jazykově, když Palacký v roce 1848 prohlásil, že nárok na české země mají pouze jazykoví Češi, a další, byť tam žijí dlouhá staletí, nikoliv. Příčinná souvislost s terorem okupace zde není. Co zavinila německá nacionálně socialistická státní moc, případně jednotlivci, nesmí být vztaženo na všechny spoluobčany pouze proto, že mluvili německy.

Prohlašují-li Němci českých zemí a jejich potomci, že vyhnání z ČSR byla genocida, mají pravdu. Všem známým definicím genocidy vyhnání z ČSR vyhovuje.

Vyhánění z ČSR bylo plně a okamžitě od počátku pod vedením československých státních orgánů, vlády, armády a policie, i když čeští historikové hovoří o výsledku vzedmutého hněvu českého civilního obyvatelstva minimálně do konce roku 1945. To je vyslovená lež, protože civilní obyvatelstvo nezorganizuje, ani kdyby chtělo, odsun milionu osob – jen do září 1945 kolem tři čtvrtě milionu. To vyžaduje velké množství logistiky – hlavně zajištění lokomotiv a vagonů pro vlakové transporty.

Odsun Němců z ČSR nebyl spojenci předem ani poté schválen, postupimská konference nevyplodila nic, co by i vzdáleně připomínalo mezinárodní smlouvu. Spojenci tam jen „uznali“, že odsun má být dokončen. Tedy, že již byl někým započat – československou vládou.

Na rozdíl od toho byla a je mnichovská dohoda mezinárodní smlouvou. Její neplatnost od samého počátku dodnes neuznala Velká Británie a SRN. Stejný postoj jako Britové zaujaly USA.

V srpnu 1950 se Němci českých zemí vzdali pomsty a odplaty, za to, co se jim po válce stalo, zavázali se usilovat o sjednocenou Evropu. Od té doby se mnozí sudetoněmečtí činitelé a politici mnohokrát omluvili za příkoří učiněná českému obyvatelstvu během okupace, ale z české strany to byli pouze dva: Lev Prchala a Václav Havel, který pak svou omluvu odvolal. Ke slovům politování v česko–německé deklaraci z roku 1997, které tam nejsou z upřímné pokory české strany, nýbrž jen proto, aby deklarace mohla být vůbec podepsána, se nikdo z české veřejnosti nepřipojil.

Čeští historici vyčítají sudetoněmecké straně, že dějiny příkoří na nich v jejich interpretaci začínají v podstatě až rokem 1945 a neobsahují zločiny německých okupantů na českém národě. K tomu nutno dodat, jak vzpomenuto výše, že ony zločiny nemají příčinnou souvislost s jejich vyhnáním. Sudetoněmci by mohli vzpomenout příkoří činěná jim státotvorným československým národem za první republiky, ale nečiní tak.

Češi navíc vůbec nerozumějí sudetoněmeckému požadavku práva na vlast, domnívají se, že chtějí pro sebe přinejmenším celé Sudety. Vůbec nevědí, že pojem vlasti je v německém pojetí mnohem užší – určité okolí, údolí, shluk obcí, určitá obec nebo její část, ba i jedna ulice. A pod právem na vlast si představují českým státem přiznané právo tam žít.

Šoky z překračování hranic do ČR

Tomáš Krystlík

Kolem roku 1997 jsem překračoval přechod Rittsteig – Svatá Kateřina u Nýrska, maje s sebou v autě mladého Rakušana bydlícího v Bavorsku, který v Česku ještě nikdy nebyl. Když jsme projížděli obcí Svatá Kateřina mezi opuštěnými a zdevastovanými kravíny postavenými za bolševismu – před válkou měla obec kolem 600 obyvatel, dnes 14 (!) domů, ostatní srovnány se zemí – spadla mu čelist, měl pocit, že se ocitl v nějaké velmi zanedbané části Balkánu. Já již jsem byl na tento pohled zvyklý, takže mne stav vesnic v pohraničí nevyváděl z míry.

Oproti jiným obcím již tehdy dávalo množství satelitních antén na nýrských domech vzdálených asi 8 km od Svaté Katřiny unisono zaměřených jedním směrem, na 19,2° východně tušit, že televizní diváci se zřejmě přiučili němčině a dívají se na německé programy. Oproti dalším obcím směrem do vnitrozemí Čech, Plzni a Praze, mají nýrské domy často květiny v okenních truhlících, jasný příznak, že kulturní vliv a zvyky se nešíří přeskakováním území. Až téměř do Plzně je patrné, že tráva, lebeda a kopřivy v silničních příkopech jsou na rozdíl od přilehlých pozemků sekány. Za Plzní ku Praze nastává obrat: příkopy nesekány, plné umělohmotných pytlíků a láhví, zejména patrné na dálnici do Prahy.

Trasa přes Nýrsko a Klatovy do Prahy je dost výjimečná – hranice protektorátu a českého živlu probíhala jen pár kilometrů před téměř prakticky zcela německým Nýrskem. Jinde v pohraničí, v čistě německých bývalých sídelních územích relativně vzdálených od bývalých hranic protektorátu je situace nesrovnatelně tristnější.

Úplný šok mi loni přivedl příjezd do ČR ze Selbu do Aše, kudy jsem vjížděl republiky poprvé v životě. Blíže se k přechodu, dávaly domy na německé straně tušit, že se blížím k městu, které kdysi mělo v dolní části svého náměstí státní hranici. I když jsem věděl, že bolševici náměstí srovnali zcela se zemí, bylo překročení hranice šok a nedůstojnost sama: kasina, bordely, benzínové pumpy – nic jiného.

Dnes vnímám jaksi pouze koutkem oka rozdíly před německou (rakouskou) hranicí a za ní. Letos jsem byl překvapen stavem silniček a čistotou lesů na německé straně Šumavy, protože bezprostředně před přejezdem ze Strážného (Kunžvartu) do Philippsreutu a pokračováním na Haidmühle jsem projížděl její českou částí přes České Žleby (před válkou cca 1800 obyvatel, dnes 59).

Moji předci kdysi přede mnou coby malým hochem utrousili, že mezi válkami byly německé a české vesnice od sebe k rozeznání na první pohled – podle panujícího (ne)pořádku. Zajímavé je, že v ryze českých územích, kde rodiny žijí již po staletí, například ve východních Čechách směrem k Litomyšli, je například patrná péče o předzahrádky mezi chodníkem a silnicí, o které pečují majitelé přilehlých stavení, aniž by to byly jejich a v obcích je čisto. Inu, obyvatelstvo je zde většinou původní, nepřistěhovavší se.

Uvědomují si Češi, že vylidnění pohraničí po druhé světové válce vyhnáním Němců českých zemí bylo největší v Evropě? Že překonalo vylidnění nejvíce postižených polských, jugoslávských a sovětských území následkem války?