Poskytl jsem rozhovor Sputniku

 

 

 

 

Drancování Sibiře. Tomáš Krystlík promluvil o neblahém podnikání československých legií v Rusku

Vladimír Franta

 

Desítky firem a závody s tisíci pracovníky. Co všechno víme o působení československých legií v ruské Sibiři a jaký přínos pro Čechy ve skutečnosti znamenalo? O vytvoření legendy o hrdinných legionářích jsme mluvili s česko-německým spisovatelem a žurnalistou Tomášem Krystlíkem.

 

Doc. Lozoviuk (ZČU) měl v Ruském středisku vědy a kultury v Praze přednášku o tom, že během 2. světové války skupina německých expertů, provázená akademiky z pražské univerzity, došla k závěru, že Češi si jsou kulturně a příbuzensky s Němci blízcí. Proč tedy Čechoslováci během 1. světové války přebíhali k Rusům?

 

Tomáš Krystlík: Zodpovězme nejdřív otázku příbuznosti s Němci. Genetické výzkumy posledních desetiletí se týkají jen mužů, neboť jsou dány chromozomem Y, který je děděn z otce na syna. Mateřské rodové linie rozlišovací znaky příslušných haploskupin nemohou ovlivnit.

 

Germánská haploskupina R1b je rozšířena převážně v západní Evropě. V českém prostředí se nazývá germánsko-keltská, protože na začátku letopočtu žili v českých zemích Germáni, kteří s původním keltským obyvatelstvem splynuli. Němečtí muži ale mají germánskou haploskupinu R1b jen ze 44,5 % (jiné zdroje udávají 43 %), což vynikne ve srovnání s Francouzi, kde 58,5 % francouzských mužů má gen R1b, a s 69 % mužů španělských. Francouzi a Španělé jsou tedy z větší části romanizovaní Germáni. V severní a západní Anglii, ve Walesu, v Irsku tvoří muži-Germáni až 90% většinu.

 

V populaci ČR není žádná výrazně převládající genetická skupina zastoupena, slovanské prapředky, haploskupinu R1a, má 33,8 % mužů (jiný zdroj: 36,8 %), přičemž přibližně srovnatelně početnou skupinu 23,6 % tvoří muži (podle jiných zdrojů 25,6 nebo 28 % nebo 35,6 %) s genem R1b, tzv. germánským (germánsko-keltským). Rozdílné výsledky jsou zřejmě dány výběrem vzorku z obyvatelstva ke genetické analýze. Zbytek české populace má původ ve Skandinávii, Středomoří, ale také třeba i v Mezopotámii. Vysoký podíl haploskupiny R1b nám říká, že Slované po příchodu do českých zemí původní germánské obyvatelstvo nevytlačili a nenahradili, nýbrž s ním splynuli, a vylučuje hypotézu o příchodu mírumilovných slovanských zemědělských kmenů odněkud z východu nebo z jihovýchodu. Došlo jen k výměně elit a původní obyvatelstvo budoucího království Regnum Bohemiæ bylo poslovanštěno skupinkami přišedších slovanských bojovníků. Pro srovnání: germánskou haploskupinu R1b má jen 16,4 % polských mužů a 13,3 % Maďarů.

 

Rod Přemyslovců si zcela vymyslel a nazval jej Přemyslovci František Palacký v 19. století, Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou (slovanskou) panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že měl germánskou haploskupinu R1b, tedy že byl Germán. Buď se matka Spytihněva spustila s nějakým Němcem, nebo všechna předchozí přemyslovská knížata před Spytihněvem do jednoho byla Germány-Němci. To natolik otřáslo českými historiky, že se od té doby nepokusili prokázat genetický původ žádného z dalších panovníků. Přemyslovský rod panovníků od Spytihněva I. až po jejich vymření je tedy 100 % německý, chcete-li germánský, ledaže by nějaká z jejich manželek podvrhla syna se Slovanem jako kukačka. Všichni čeští dějepisci též dobře vědí – i bez genetických zkoušek, ale nezmiňují se o tom – že ani jeden z dalších panovníků Regnum Bohemiæ po Přemyslovcích neměl většinu české krve, všichni byli cizinci nebo z větší části Nečeši – jedinou výjimkou byl Jiří z Poděbrad.

 

Genetická příbuznost s Germány (Němci) neměla na přebíhání Čechů k Rusům za 1. světové války vůbec žádný vliv. Přebíhání zavinil panslavismus, což je pohádková, zcela smyšlená představa o mohutné slovanské říši všech slovanských národů pod vládou ruského cara. Potíž byla v tom, že kromě Čechů, Srbů a přirozeně i Rusů se žádný slovanský národ touto představou neopájel. Češi jako nejzápadnější Slované začali v 19. století nelibě vnímat převahu Němců ve středoevropském prostoru a národní buditelé přišli na nápad, že sloučením všech Slovanů do jedné říše by se mohlo Němcům snadněji čelit. Ten vtiskli prostému lidu ve formě poetické představy mohutného ruského slovanského dubiska na východě, o které se budou moci opřít, až bude českému národu nejhůře. Srbové vycházeli z něčeho jiného – byli s Rusy spřízněni stejným pravoslavným vyznáním. Vlivem oné panslavistické pohádky a Palackého lživé tezi o agresivních Germánech ohrožujících Slovany pak Češi coby rakouští vojáci přebíhali na frontě k ruským jednotkám.

 

V sovětské historiografii se na československé legionáře pohlíží jako na činitel, který měl podíl na vzniku občanské války v Rusku. Nakolik se vměšovali do vnitřních záležitostí Ruska?

 

Masaryk jakékoli vměšování do vnitroruských poměrů Československému vojsku na Rusi (legiím) zakázal, jako radikální socialista ruské bolševiky podporoval, nazýval je spolurevolucionáři a takže často byl mimo Rusko považován přímo za ministra bolševické ruské vlády!

 

S Trockým byl dohodnut přesun legií na francouzskou frontu přes Vladivostok. Na Trockého rozkaz se pak pokusily bolševické jednotky československé legie na několik místech odzbrojit a legie se pochopitelně bránily. Pak si občas vynucovaly průjezd vlakem se zbraní v ruce. Horší to bylo s tzv. zaopatřovacími výpady. Legionáři měli rozkaz zabavit a odvézt vše potřebné pro republiku. Takže vyráželi i několik desítek kilometrů od Transsibiřské magistrály například pro domácí šicí stroje. Chodili od domu k domu, ptali se po šicích strojích. Kdo ho zapřel a oni ho u něj doma nalezli, byl jimi zastřelen. Nelze to však věrohodně dokázat, protože čeští dějepisci o tom mlčí a ruské prameny jsou zcela nespolehlivé.

Konstantin Sacharov, bělogvardějský generál v německém exilu, popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Když se na otázku: „Kdo se chce stát Čechem?“ nikdo nepřihlásil, tak je českoslovenští legionáři přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov také zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři a cituje svědectví zástupce švédského Červeného kříže, že Češi zacházeli s německými válečnými zajatci úděsným způsobem porušujícím veškeré mezinárodní konvence.

 

Proč se v ČR uděluje taková pozornost prioritně legionářům? Představovali 10 % všech československých rekrutů. Ostatní vojáci, kteří nepřeběhli, rovněž byli (třeba statečnými) vojáky, navíc nezradili přísahu, nepřeběhli k Rusům. Ještě na začátku roku 1918 u nás nebyly takové nálady, že by bylo jasné, že vznikne ČSR.

 

Protože Češi nemají žádnou slavnou minulost. Tedy mají, ale pod Rakouskem, například v bitvě národů proti Napoleonovi u Lipska v osobě knížete Schwarzenberga nebo později v osobě maršála Radeckého. To se ale nehodilo, neb Rakousko bylo „žalářem národů“, což je další český výmysl, takže glorifikovali husity a z dnešního hlediska masového vraha Jana Žižku, kteří svým počínáním vrhli střední Evropu kulturně o dvě staletí zpět. A v roce 1918 si Češi přece nemohli přiznat, že republiku získali pouze propagandou, intrikami a lžemi Masaryka a Beneše, tak si museli vymyslet slavné bojovníky – legionáře, kteří tvořili čtyři promile spojeneckých vojsk a neměli tudíž žádný vojenský význam.

 

Existuje legenda o tom, že legionáři se zmocnili carského zlatého pokladu. Další stopa pokladu mizí. Kde končí mýtus a kde je díl pravdy? Legionáři dle zjištění novináře a spisovatele Stanislava Motla pro ČT dovezli sice z působení na Sibiři velké bohatství, asi 32 milionů dolarů ve zlatě, jednalo se ale údajně především o výnosy z „podnikání“. Legionáři v centrálním Rusku měli vlastnit i řadu dolů. Je možné, aby vojáci během války podnikali? Dá se k tomu něco říct?

 

To není legenda, nýbrž pravda. Legionáři se carského pokladu v Kazani, kde byla uložena větší část ruského imperiálního pokladu, proti rozkazu svých českých velitelů zakazujícího jim postup do Kazaně zmocnili, nicméně jej pak odevzdali ruské vládě v Samaře (otázkou je, jak velkou část), pak ho od Kolčaka převzali, aby ho odevzdali u Irkutsku revolučnímu komitétu výměnou za odjezd do Vladivostoku. Mezitím se z něj od Samary po Irkutsk ztrácelo zlato, ba i celé vagony. Něco z pokladu použil Kolčak coby zálohu japonským a americkým bankám na dodávky výzbroje a výstroje pro svou armádu, něco Češi odcizili pro stát nebo zcela soukromě rozkradli. Z 80 až 120 vagonů v Samaře jich Češi odevzdali za Irkutskem 18. A bez kontroly obsahu.

 

K podnikání Čechů na Sibiři. Pro představu, co si všechno československé legie musely samy pro sebe zajistit, aby mohly fungovat, poslouží výčet jimi zorganizovaných dílen a provozů ještě na povolžské frontě: v Omsku pro ně pracovaly dílny krejčovská, obuvnická, zámečnická, továrna na makarony a továrna na vazelínu a mazání zbraní, v Petropavlovsku to byla dílna obuvnická a mýdlárna, v Kurganu zřídily legie pivovar s výstavem 3600 věder piva týdně, v Novonikolajevsku byla v provozu chemická laboratoř a zámečnická dílna, na vícero místech byly zřízeny sýrárny a tři mlýny. Paralelně s tím zprostředkovávali Češi též ve sporech dělnictva s vedením uralských podniků, zřizovaly se obchodní a živnostenské komory, např. Rusko-československá obchodně průmyslová komora v Omsku a v Jekatěrinburgu.

 

Železnice byly v Rusku v problematickém stavu a fungující železniční doprava byla pro legie nutností. V druhé polovině července 1918 bylo rozkazem zřízeno Technické oddělení československého vojska (TECHOD) s devíti odbory: strojním, stavebním, báňským, chemickým železničním, obchodně statistickým, sociálním a hospodářským a politicko-hospodářským. Podle rozkazu se mělo starat o pravidelnou výrobu v ruských podnicích, družstvech a dalších organizacích vedoucích k logistické podpoře československého vojska a obnovování železniční dopravy. TECHOD ovládal na Sibiři 95 velkých firem a 150 závodů majících dohromady 30 000 lidí. Čeští odborníci z řad legionářů zaváděli do ruských podniků nové výrobní postupy a budovali odvětví, která v oblasti dosud nebyla zastoupena, například výrobu nafty, benzínu, skla, léčiv, různých chemikálií, válcování trubek, dřevěného uhlí, dehtu, dřevného lihu, kyseliny octové, Češi zahájili i těžení rašeliny.

 

Kde se vzal termín legionáři? V Rusku si takto původně říkali dobrovolci. Bojovali na straně bílých, ale přitom vydali bílého generála Kolčaka, který se projevil diktátorsky, legionáři vyznávali demokratické principy… Proč tedy vydali Kolčaka, posloužil ideologický rozpor jako záminka? Komu tímto legionáři vlastně prospěli více? Rudým či bílým? Čili: lze stručně shrnout roli, význam a přínos československých legionářů?

 

Abych se přiznal, nevím, odkud se vzal název legionáři. Inspirace slavnými římskými legiemi? V Rusku usedlí Češi (cca 100 tisíc, podle jiného zdroje jen 60 tisíc) vytvořili prapor s názvem Družina (později přejmenovaný na Československý střelecký pluk) o 1 200 vojácích (podle jiných zdrojů jich bylo jen 800), k čemuž museli být poddanými cara, tj. mít ruskou státní příslušnost. Kromě výjimek jim veleli ruští důstojníci a poddůstojníci, byl to útvar ruské armády. V roce 1915 již stačilo, aby si o poddanství cara jen zažádali, což ale bez výjimky znamenalo předem přijmout pravoslaví. V roce 1917 začal nábor mezi rakouskými zajatci. Z přibližně 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých devět procent z nich. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí, k 15. 3. 1918 cca 42 000 mužů. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil válečným zajatcům v případě odmítnutí vstupu do legií deportací na Sibiř.

 

Z náboru mezi zajatci pochází jejich pojímání sebe samých jako dobrovolníků. To mělo ale značné nevýhody – každý rozkaz musel být odsouhlasen mužstvem až do posledního vojína, a když se usnesli, že jej nesplní, tak jej nesplnili. To byl důvod, proč se zastřelil Josef Švec. Z bojového hlediska se československé legie na Rusi k ničemu nehodily, snad byly schopny jen hlídat Transsibiřskou magistrálu, a to jen kvůli tomu, že to byla jejich ústupová cesta do republiky.

 

V Irkutsku smíšený revoluční výbor z bolševiků a eserů nechal zaminovat tunely u Bajkalu a požadoval vydání Kolčaka, kterého měly legie chránit. Ty ho a zbytek carského pokladu pod vidinou zhaceného odjezdu do vlasti vydaly.

 

Československé vojsko na Rusi (legie) bylo ozbrojenou vojenskou složkou, která od čeljabinského sjezdu legií v květnu 1918 nebyla bojeschopná, protože rozkazy muselo vždy schválit mužstvo, ale dokázalo udržet v různých obdobích různé úseky Transsibiřské magistrály pro možný přesun invazních jednotek spojenců z Vladivostoku. Hlavním přínosem ruských legií pro Čechy bylo drancování Sibiře, odcizení části carského pokladu a vytvoření hrdinné legendy o bojujících Češích na správné straně. Podrobnosti přesahují rámec tohoto rozhovoru.

 

Děkujeme za vyčerpávající rozhovor.

 

https://cz.sputniknews.com/nazory/2021012913119223-drancovani-sibire-tomas-krystlik-promluvil-o-neblahem-podnikani-ceskoslovenskych-legii-v-rusku/

PRAŽSKÁ UNIVERZITA VYNUCENÁ KRÁLEM

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (9)

Tomáš Krystlík

 

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

 

Kulturní pokrok si žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni zabránili králi Václavovi II. založit v Praze univerzitu, protože povolávání učenců z ciziny vede vždy k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, na úkor jejich moci, světských pánů. Pražská univerzita založená císařem Svaté říše římské Karlem IV., českým králem Karlem I., se nevyvinula jako ostatní již stávající univerzity, například pařížská, boloňská, oxfordská z vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací, z institucí daných potřebou místa, kraje a země, nýbrž neobvykle pouze na příkaz panovníka, dle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí. Karel IV. (I.) přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo Království českého s existencí univerzity vyrovná. Univerzita byla sice první ve střední Evropě, avšak vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury.

 

Na středověkých univerzitách se vyskytovaly tzv. univerzitní národy s právem hlasovacím, což nebyly národy v dnešním slova smyslu, ani obyvatelé tehdejších politických celků, po nichž byly pojmenovány. Studenti z Království českého bez ohledu na jazyk a studenti z německých zemí se na pařížské univerzitě počítali k Angličanům, aby po rozkvětu anglických univerzit, které odlákaly pařížské univerzitě mnoho studentů zejména z Anglie, tvořili většinu pařížského anglického univerzitního národa. Na pražské univerzitě byli studenti i profesoři rozděleni do čtyř univerzitních národů: českého, polského, bavorského a saského, nazvaných podle politických celků v okolí univerzity, nikoliv podle jazyka nebo jejich bydliště – univerzitní řečí byla stejně latina.

 

Do českého univerzitního národa patřili studenti a profesoři z Čech se Žitavskem (dnes v Německu a v Polsku) a Kladskem (dnes v Polsku), z Moravy, Uher a Sedmihradska (poslední dnes v Rumunsku). Do polského univerzitního národa se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice (dnes v Německu, menší část v Polsku), Míšeňska, ze Slezska (dnes převážně v Polsku, menší část v Česku a v Německu) a Horního Saska. K univerzitnímu národu saskému patřili příchozí z dnešního severního Německa, Dánska, Švédska, Finska a Livonska (dnes Lotyšsko a Estonsko); k bavorskému univerzitnímu národu studenti z Bavor, z Franků (dnes v Bavorsku), ze Švábska (dnes v Bavorsku a Bádensku-Württembersku), z Rakous, Korutan (dnes v Rakousku a Slovinsku, malá část v Itálii), z Kraňska (dnes ve Slovinsku), Tyrolska (dnes v Rakousku a v Itálii), ze Švýcarska, z Hesenska, Porýní, Vestfálska, z části Hannoverska a z Nizozemí.

 

Dekret kutnohorský, vydaný 18. 1. 1409, přiděloval nadproporční počet hlasů českému univerzitnímu národu na úkor dalších tří, a v podstatě učinil z říšské univerzity univerzitu lokální. Byl to ze strany krále Václava IV. výměnný obchod, protože potřeboval podporu univerzity na koncilu v Pise, který jej měl jmenovat císařem Svaté říše římské [Holý].

 

Ještě rektor univerzity Johannes Jessenius (též uváděn jako Ján Jesenský, zde je patrná snaha českých historiků jej vydávat za Slovana), sám Němec z Uher, který česky neuměl, si více než dvě stě let po Dekretu kutnohorském stěžoval, než byl popraven jako český pán na Staroměstském náměstí, na utlačování univerzity od německých cizinců, ne nikoliv od domácích Němců.

 

Interpretace univerzitních národů je krátký, ale velmi spolehlivý test objektivity díla každého českého historika. Kdo nezdůrazní při výkladu Dekretu kutnohorského, kdo všechno do kterého univerzitního národa patřil, vykládá české dějiny eo ipso záměrně zkresleně, nacionalisticky.

 

Od Dekretu kutnohorského to pak šlo s pražskou univerzitou s kopce. Skončilo to ztrátou věhlasu, neúctou veřejnosti a obdobím, kdy profesorů bývalo více než studentů. V roce 1419 zanikla fakulta teologická, roku 1436 právnická. Zmizela i lékařská fakulta, zůstala jen fakulta filozofická, jak se tehdy říkalo, artistická. Světovost univerzity, úkol šířit nová poznání do celého světa, byl opuštěn. Cizina univerzitu neuznala, koncil ji prohlásil za zavřenou od roku 1416 [Rádl]. Působila nicméně dále jako utrakvistická, ale její stav upadl během zbytku 15. století na ještě nižší, zpustlou a chaotickou úroveň. Roku 1556 byla v Praze založena jezuitská kolej Klementinum, která během několika let dosáhla univerzitní úrovně. V listopadu 1622 podřídil král zbytky pražské univerzity pod správu jezuitského Klementina, a roku 1654 byla jezuitská fakulta teologická a filozofická s nyní restaurovanými a rekatolizovanými světskými fakultami spojena v jednu universitu Karlo-Ferdinandovu. Během druhé poloviny 18. století pronikala do světských fakult stále silněji jako učební a vědecký jazyk němčina na úkor do té doby výhradní latiny. Od roku 1848 se pozvolna prosazovala i ve vyšším školství čeština, po reformě Polytechnische Anstalt (Polytechnického ústavu) v Praze v roce 1863 se v něm používala čeština jako rovnoprávný vyučovací jazyk. Pražská polytechnika se rozpadla v roce 1868 na část německou (Deutsche Technische Hochschule Prag) a českou (Český polytechnický ústav). Ale až v roce 1882 došlo k rozdělení pražské univerzity na českou a německou část, přičemž obě dohromady i nadále tvořily Karlo-Ferdinandovu universitu (Universitas Carolo-Ferdinandea).

 

Zajímavé je, že Němci českých zemí navrhovali v českém zemském sněmu její rozdělení již v roce 1866, jenže nebylo ještě v českých silách této příležitosti využít. Zřízení kýžené české univerzity „spotřebovalo spoustu mravenčí práce organizační a zejména jazykové. Všechny obory musely pojednou disponovat úplným českým názvoslovím. Nebylo sil na nějaké koncepční inovace a nebylo ani osobností. Česká alma mater měla co dělat, aby vůbec jakž takž obstála ve srovnání s ostatními provinčními universitami Cislajtánie. Většinu učitelského sboru tvořili lidé prostředního formátu, snaživí sice, ale nedosti tvořiví. Po desetiletích duchovní stagnace nebylo možno očekávat více. Zavládl tam proto vrchnostenský duch, jak bylo tehdy zvykem; namnoze pak přetrvával ještě hluboko do příštího století.“ [Podiven]. Nicméně se Češi hned po rozdělení pražské univerzity začali nesmyslně bránit zcela rozumnému požadavku, aby absolventi české právnické fakulty, kteří měli zaujmout postavení ve správním aparátu mocnářství, ovládali dokonale němčinu.

 

V nové republice byla česká část univerzity, přejmenována na Universitu Karlovu, stanovena za jedinou pokračovatelku tradice tohoto učení, přičemž německá část jako Karl-Ferdinands-Universität existovala v Praze až do roku 1945, kdy byla zrušena.

 

 

Literatura:

 

Holý, Ladislav: The Little Czech and the Great Czech Nation. (National indentity and post-communist social transformation.) Press Syndicate of the University Cambidge, Cambridge 1996; česky: Malý český člověk, skvělý český národ. Sociologické nakladatelství, Praha 2001

Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848–1939). Academia, Praha 2003

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

 

https://www.historieblog.cz/2021/01/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-9/ 

ZAKLÁDÁNÍ MĚST

 NA CO ČEŠTÍ HISTORICI S OBLIBOU ZAPOMÍNAJÍ (8.)

TOMÁŠ KRYSTLÍK

V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy často kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem a právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním (sic), obyvatelé měst podle německých právních předpisů odevzdávali daně králi, ne šlechtě. Výměnou za to města a jejich obyvatelé podléhali přímo králi. Čeští historici se snaží zastřít rozhodující roli německých městských práv při zakládání středověkých měst v českých zemích a v celé Evropě, město chybně definují, spíše zamaskovávají jeho vnějšími atributy: městskými hradbami, náměstím, kostelem (klášterem), radnicí, hospodou (krčmou) a podobně.

Jako první získal statut města v českých zemích v roce 1213 a to podle magdeburského práva Freudenthal (Vallis Gaudiorum, dnes Bruntál), ve stejném roce se stala městem, rovněž podle magdeburského práva, i Mährisch Neustadt (dnes Uničov). Jiné zdroje udávají pro Bruntál a Uničov i rok 1223, případně pro Uničov 1223 s tím, že Bruntál v té době již statut města měl.

Města záhy vystřídala již existující sídliště předměstského typu. Města se zakládala buď zcela nově nebo poblíž sídlišť se slovanským obyvatelstvem, která pak rychle pozbývala na významu, až postupně s německými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo se stávající povinností již usedlého obyvatelstva odvádět daně zemské šlechtě, které by další daňové odvody králi neuneslo. Města se zakládala a spravovala dle jednotlivých jihoněmeckých městských práv, dále podle městského práva magdeburského, hlubčického (podle německého města Leobschütz, dnes Głubczyce), vídeňského a enžského (Enns v Rakousku), například Brno, vlámského, např. Freiwaldau (Frývaldov, dnes Jeseník, Vlámsko /Flandry/ byla tehdy německým dialektem mluvící země). Založená města (bez nevolníků s právem tržním, berním, celním, soudním, mincovním atd.) odváděla daně přímo králům, kterým se ve středověku neustále nedostávalo finančních prostředků. Později vznikala i města, která nepřevzala německá městská práva přímo z původních německých měst, nýbrž z jiného města, které je již používalo.

I šlechta a církev mohly s povolením panovníka zakládat města. Jenže jejich zájmem nebylo zřizování autonomních měst se svobodnými obyvateli (bez jim poddaných), takže zřizovali sídliště, která se pak stávala součástí panství šlechtice-zakladatele nebo příslušného biskupství. Tak se stalo, že téměř všechna města v Česku kromě Tábora a několika málo pozdějších výjimek byla založena podle německých městských práv samotnými německy mluvícími nebo podle německých městských práv českými panovníky.

Založením města byl pověřen lokátor. Ten měl za úkol vybrat místo pro zřízení města a po schválení panovníkem je vyměřit, dále najít a tam usídlit přišedší obyvatelstvo, tedy zajistit faktickou i právní existenci nového města. Nově vzniklé město bylo pak na město, odkud pocházela jím převzatá městská práva, po právní stránce vázáno a soud „mateřského“ města sloužil jako nadřízená soudní instance, ke které směřovala odvolání od soudu v novém městě. Později, po zákazu krále Václava IV. se obracet na městské soudy v cizině, se našly bližší odvolací instance: města založená podle magdeburského práva se pak odvolávala místo do Magdeburku k soudu do Litoměřic nebo do Olomouce, pro města s jihoněmeckými městskými právy se staly odvolacími městské soudy ve Starém Městě pražském a v Brně. Civilizační dosah přebírání urbánních systémů z německy mluvících zemí vysvitne, uvědomíme-li si, že i tak vzdálená města jako Kyjev, Minsk, Vilnius a Kaunas byla založena podle magdeburského městského práva.

Praha coby příklad. Na přelomu tisíciletí vzniká v Poříčí (dnes mezi ulicí Na poříčí, Revoluční třídou, řekou a Těšnovem) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Kloster Strohhof (Strahovský klášter), okolo roku 1230 zakládá lokátor Eberhard s jihoněmeckými přistěhovalci německé město Stadt des Heiligen Gallus (další názvy: Nova civitas circa sanctum Gallum /Nové město kolem svatého Havla/, Gallusstadt, Havelské město, Město svatého Havla, Město u kostela svatého Havla). Pak teprve, někdy mezi lety 1235 až 1245 vzniká Prager Altstadt (Altstadt, Pragensis civitas, Pražské město, Staré Město pražské, Staré Město). Město svatého Havla si zachovává do roku 1287 samostatnost, pak se připojuje ke Starému Městu. Přemysl Otakar II. povolává Němce ze severního Německa a ti s lokátorem Pitrolfem zakládají Kleinseite (další názvy: Nova civitas sub castro Pragensi /Nové město pod Pražským hradem/, Civitas Minor Pragensis /Malé Město pražské/, Malá Strana), která dostává statut města v roce 1257. V roce 1320 na území dnešní Prahy vznikají Hradčany (Burgstadt /Hradní město/, Hradschin) ne coby město, nýbrž jako sídliště a součást panství purkrabího Berky z Dubé. Tím bylo až do roku 1598, kdy bylo Rudolfem II. vyhlášeno královským městem, za vlády Karla VI. bylo rozšířeno a vzato pod městské hradby Malé Strany. Všechna města na území Prahy byla spravována podle norimberského, švábského – Staré Město a Nové Město pražské (Prager Neustadt, Nova Civitas, Nova Locis, Nové Město, městem od roku 1348), a magdeburského městského práva – Malá Strana. Nové Město pražské nebylo ale založeno příchozími Němci, nýbrž českým králem Karlem I., současně císařem Svaté říše římské Karlem IV., který ze slovanských sídlišť před hradbami a příkopy Starého Města (jeden takový hraniční příkop, též pro pomalu odtékající splašky, vedl dnešními ulicemi Na příkopě, pak Národní třídou až k Vltavě) vytvořil královské město, takže jako jediné z tehdejších měst mělo výraznější část česky mluvících obyvatel.

Praha jako taková vzniká sloučením několika samostatných měst. Její název je asi odvozen od říčního prahu, tj. brodu, který se nacházel někde u Karlova mostu, možná přímo pod ním. Nejdříve byly v roce 1518 sjednoceny Staré a Nové Město, aby se o deset let později zase rozdělily, spojit města na území Prahy se podařilo až v roce 1784 za Josefa II. ze Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan coby součásti Malé Strany. Převaha německých příjmení v Čechách a na Moravě je doložitelná od druhé poloviny 16. století [Müller 1943–2]. Sice tím nelze s jistotou prokázat převahu obyvatelstva německy hovořícího, nicméně je to silná indicie, že jazykoví Češi neměli v Království většinu a z příčin uvedených výše už vůbec ne ve městech. Až do druhé poloviny 19. století byla Praha podle převažujícího podílu německy mluvících německé město, protože ještě při sčítání lidu v roce 1856 se hlásilo 73 tisíc obyvatel Prahy k obcovací řeči německé a 40 tisíc k české [Groulík, Jaksch 1990]. V pozdější době postupným připojováním okolních obcí k Praze, v nichž žilo a do nichž se houfně přistěhovávalo především česky mluvící obyvatelstvo, se tento poměr zvrátil ve prospěch česky mluvících, takže v roce 1869 žilo v Praze již 123 tisíc Čechů a 30 tisíc Němců [Heimann], aby v roce 1900 bylo v Praze 91 % obyvatel českého jazyka a už jen 9 % německého [Pernes 2006]. Stejného postupu k docílení převahy českého obyvatelstva v některých převážně německých městech se použilo hned po první světové válce – příkladem budiž Brno nebo Olomouc.

Mýtus o Praze coby slovanském městě pochází od Aloise Jiráska, z Libušiny věšťby o slávě Prahy: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati. Tam v lese jest místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ [Jirásek]

Literatura:

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994

Heimann, Mary: Czechoslovakia: The State That Failed. Yale University Press, Yale 2011; česky Československo. Stát, který zklamal. Petrkov, Havlíčkův Brod 2020

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Jirásek, Alois: Staré pověsti české. Cesty, Praha 1999

Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2

Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006

http://www.historieblog.cz/2021/01/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-8/

Byla plánována etnická čistka nebo ne?

 Tomáš Krystlík

Rozhořčené a agresivní reakce českých političek a politiků na adventní projev B. Posselta, kde tento obrat použil v souvislosti s československými Němci, lze lehce vyvrátit následujícími fakty.

Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. 

Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 rakouskému ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“

Jaroslav Vrchlický v r. 1879 ve sbírce Mythy oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ 

Edvard Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě říká, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi.“ 

Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se poprvé v konkrétní formě objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území o 4000–6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců z ČSR. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá, že zbytek by se musel donutit k vystěhování z území neodstupovaných. 

Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu (!), se říkalo, že představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální“. Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá býti obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek.“

Adolf Hoffmeister v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávati tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“ 

V květnu 1939 hlásil americký diplomat George F. Kennan z Prahy: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašná bude pomsta Čechů.“

V článku Josefa Grni Nerozumíme si z 5. 9. 1946 v Peroutkově Dnešku č. 24/1946 nacházíme, že plán vyhnání Němců z ČSR a zabavení jejich majetku vznikl bezprostředně po vzniku protektorátu, tedy nikoliv vlivem represálií režimu německého národního socialismu, jak se s oblibou dodnes tvrdí: „Když se po 15. březnu 1939 začínal odboj organisovati a uvažovati o svém programu a cílech, byl jako první požadavek formulován úplný odsun Němců. Nebylo to žádné umělé, propagací vyvolané přání – byl to živelný požadavek všeho lidu, pociťovaný jakožto nezbytná, přímo osudová nutnost a závazek naší generace ke všem generacím potomků. Nebylo jediné vážné námitky proti oprávněnosti tohoto požadavku, i když z počátku snad byly některé názorové rozdíly o dosahu žádaného odsunu… Viděli jsme také, že naše přání narazí na mezinárodní potíže a počítali jsme se silným odporem Západu. Proto si vytkl náš domácí odboj za svůj úkol rozřešiti mezi jiným i tuto otázku revolučně. A tak na př. organisace ‚Obrana národa‘, největší a nejvýznamnější odbojová organisace, kolik jich u nás existovalo, měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personal pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců.“

Historik Johann Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země či vybít.

Československý vojenský a letecký atašé v Londýně podplukovník Josef Kalla v memorandu z 18. 1. 1940 sice považoval za bláhovou naději, „že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR dříve, nežli my se vrátíme do vlasti“, a navrhoval: „A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí býti tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“

Dva dny před Heydrichovým skonem, 2. 6. 1942, domácí odboj do Londýna podle amerického historika Benjamina Frommera hlásil, že každý Čech v Praze má vytipovanou nějakou osobu, kterou po osvobození zlikviduje. Zabíjení začne dětmi, aby se z nich nemohli rekrutovat noví nacisté!

Z Benešova poselství k domovu na vlnách BBC, 27. 10. 1943: „Mluvím k vám, přátelé, důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás psán krví. Bude se u nás bojovati jako všude jinde na evropském kontinentu a bude se vraceti Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od roku 1938 v našich zemích napáchali. Celý národ bude zapjat v tomto boji, nebude Čechoslováka, který by nepřiložil ruky k dílu, a nebude vlastence, který by nevzal spravedlivé odplaty za prožité utrpení národa.“ 

16. 7. 1944 Beneš instruoval přes BBC obyvatele republiky: „Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by všichni, více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbaviti jen z části, snad maximálně asi dvou milionů a nemůžeme tedy spoléhati a vyčkávati mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti brániti a klásti odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí býti připraven celý národ.“

3. 11. 1944 z BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.”

Ve Výzvě československé vlády k lidu českých zemí se 17. 4. 1945 z Košic pravilo: „Čechové a Češky!… Dejte vyvříti ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům. Vzpomeňte na všechna hrozná muka během šesti let německé okupace a uvědomte si, že nyní přišla chvíle odplaty za krvavé popravy Heydrichovy, Daluegovy a Frankovy, za smrt popravených a umučených, za utrpení vězněných, za ponížení zotročených, za slzy a žal tolika nešťastných rodin našeho národa. Jděte účtovati s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!“

V květnu 1945, po svém příjezdu do Prahy, vyzývá Beneš rozhlasem: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“

Že by etnická čistka na československých Němcích nebyla plánována? Ts, ts, ts!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Byla-planovana-etnicka-cistka-nebo-ne-648968