ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (6)

Tomáš Krystlík

 

OKRÁDÁNÍ BLIŽNÍHO SVÉHO

 

Český blud z druhé poloviny 19. století o oslabování rakouského císařství kradením a ničením obecního majetku, ignorováním a porušováním předpisů („vždyť jsou to zákony nám cizího státu!“) konvertoval po druhé světové válce do nebývalého okrádání nejen vlastního státu, nýbrž i bližních, zejména kdy kradoucí nezná okrádaného osobně. Za bolševické éry byly předpisy a zákony Čechy více než v minulosti ignorovány, protože stát nestačil jejich porušování postihovat. To se ještě zhoršilo po pádu bolševismu.

Kdo by chtěl protestovat, nechť najde a jmenuje v ČR pohostinství, kde se hostům dostává správné míry čepovaného piva! Česká, minimálně od poloviny 20. století již dědičná genetická česká vlastnost velí Čechům okrádat bližního svého, pokud ho člověk nezná osobně, tedy i šenkýřům okrádat hosty na míře čepovaného piva. Musejí takto okrádat i osoby, ke kterým mají přátelský vztah, aby si někdo z hostů nevšiml rozdílných měr. Reklamovat míru piva se v Česku nevyplácí, protože pak vám mohou přinést pivo dolité zvětralými zbytky, z nádobky zachycující odkapané tekutiny nebo zušlechtěné plivancem pana výčepního či jeho močí.

Metoda známá z bolševické éry, namáčení salámů a šunek přes noc do vody, aby druhý den více vážily, a tak prodávat i vodu z vodovodu jako masný výrobek, je dnes při šíři prodávaného sortimentu relativně pracná a nevyskytuje se už tak často.

Pečivo se ale i nadále vesele nedopéká – ušetří se tím hodně na energii a Češi si na nekvalitní pečivo zvykli, ba je nedopečené vyžadují, zaměňujíce jeho měkkost za čerstvost. 

Co zmizelo zcela vlivem moderních vah v prodejnách, je okrádání na váze a následně i na nesprávně vypočítané ceně, neb váha sama cenu spočte a vytiskne. Čtenářům se nechává na vůli, aby na další obdobné případy nepoctivosti přišli sami.   

Míra porušování zákonů v postkomunistické éře, jak výše poznamenáno, oproti bolševické značně zesílila, úřady, policie a justice nejsou s to zjednat pořádek a zavést poměry blízké západoevropským. Pro návštěvníky z ciziny je nepřehlédnutelná a nápadná symbióza ignorování předpisů českými řidiči a současně vyžadování jejich dodržování týmiž po jiných. Tedy neignorují předpisy všichni řidiči jako například v jižní Itálii, takže jízda po českých silnicích je velmi nebezpečná. O rozsahu a způsobech kradení v Česku varují baedekry i cizojazyčné vývěsky v prostředcích veřejné dopravy ČR. Varování v češtině chybějí, jsou zbytná, protože každý Čech si pravidlo „co Čech, to zloděj“ uvědomuje, i když to veřejně většinou popírá.

 

NÁRODNÍ OCHOTNICTVÍ            

 

Existuje i další ryze česká specialita. Historik Jan Tesař píše: „V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech, a v tom je začátek veškerých kvazi.“ [Tesař 2000]

Češi si přehrávají ve formě například lapidária bitvy u Lipan, dioramy boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě a různými divadelními inscenacemi nebo happeningy dějinné události, které jim coby důležité, klíčové vsugerovali čeští buditelé, historici, a tím se utvrzují v mýtech o vlastní historii. Dalším důsledkem téhož jsou velmi oblíbené úvahy nad smyslem života pronášené herci, spisovateli, což jinde v Evropě mimo satirická kabaretní vystoupení prakticky neexistuje.

To vše má pro české počínání závažné důsledky. Například, proč bojovat s druhou vlnou covidu-19, když Češi již své vítězství nad ním odehráli v první vlně před objektivy televizních kamer a stali se best in covid minimálně alespoň v Evropě? Podle všeobecného mínění Čechů, se národ sice k obdobnému vzepětí proti epidemii jako v první vlně může snadno vrátit, ale převládá názor, že český národ již světu ukázal, že když chce, tak to dokáže, a tudíž právě proto už chtít nemusí. „Proč se snažit, když po první vlně epidemie k nám celý svět tak obdivně vzhlíží? Když jsme se sami prohlásili po první vlně best in covid na celém světě, tak u toho zůstaňme a skutečnost, že v druhé vlně jsme worst in covid na celém světě, ignorujme!“

Obdobně předtím v mnichovské krizi 1938 Češi celému světu podle svého vlastního přesvědčení jasně ukázali, že byli odhodláni bojovat, ale byli spojenci zrazeni, a tak se tedy šlechetně obětovali pro zachování míru v Evropě. Následkem toho klást odpor okupantům jako v jiných obsazených zemích Evropy již nemusejí, stačí jim jen vyčkat, až jim jiné státy vybojují svobodu.

Pokud je v době epidemie libo humanitární sbírku, děkovný koncert, tak takové věci Češi nemají problém zorganizovat, ale k pár týdnů trvající racionální spolupráci, která je skutečným politickým výkonem společenství, k tomu se již neodhodlají. SARS-CoV-2 je jinde v Evropě společný nepřítel, který spojuje. Ne tak v Česku.

Pro Čechy je snadnější uspořádat pouliční kostýmované představení dobývání budovy rozhlasu v Praze za Pražského povstání 1945, repliky historických bitev proti Prusům 1866 nebo potyček z druhé světové války s příslušnými zbraněmi a bojovou technikou, národní oslavy sportovních vítězství či mohutné výroční připomínky událostí listopadu 1989 na Národní třídě v Praze než přistoupit k nějakému rozumově zdůvodněnému a hlavně potřebnému společnému úkonu. Po skončení první vlny epidemie Covidu-19 byli schopni uspořádat jen slavnostní žrací tabuli pro několik set lidí na Karlově mostě. Všechny výše uvedené činy a postoje jsou typické projevy nevyzrálosti, infantility českého národa. Bohužel.

 

ČAS PRO ZMĚNU ZÁSTAVY?

Češi odcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny předválečné, nikoliv z mnohem vyšší současné. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou). Češi v protektorátu vykrádali byty židů dříve, než stačili dojít na roh ulice a dostavit se na shromaždiště k transportu do Terezína. Arizovaný majetek Češi židům po válce nevrátili a většinu z nich vyhnali ze země i s domácími Němci. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a Maďary, vyhnali je a jejich majetek z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Znárodnění 1945 proběhlo formálně za úhradu, jejíž výše ale nebyla nikdy stanovena, natož vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek české šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili i naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních sedmnácti válkou poškozených států. Obírali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj připravili zcela. Okradli o majetek církve. Pak si důsledně přivlastňovali ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku hmotné statky emigrantů, v době normalizace pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku. Po roce 1989 se někteří zmocnili majetku z kuponové privatizace skupováním podílů od obyvatelstva, posléze i tunelováním. Češi inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních nasazených na práci měli stejná práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou plus dny navíc na cestu za rodinou, na rozdíl od Němců dostávali odlučné a nemuseli odvádět příspěvky německým organizacím.

Češi dovedou krást přímo skvěle. A okradou kdekoho. Z uvědomění si výše vylíčených fakt vyvěrá zákonitě i obava z toho, že by museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Nastal tudíž nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

 

(konec)