PROSBA

Nemá někdo z čtenářů mého blogu k dispozici text sborníku Zwischen Prag und Nikolsburg. Jüdisches Leben in den böhmischen Ländern v PDF a neposkytl by mi ho k přečtení?

tkrystlik@yahoo.de

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (6)

Tomáš Krystlík

 

OKRÁDÁNÍ BLIŽNÍHO SVÉHO

 

Český blud z druhé poloviny 19. století o oslabování rakouského císařství kradením a ničením obecního majetku, ignorováním a porušováním předpisů („vždyť jsou to zákony nám cizího státu!“) konvertoval po druhé světové válce do nebývalého okrádání nejen vlastního státu, nýbrž i bližních, zejména kdy kradoucí nezná okrádaného osobně. Za bolševické éry byly předpisy a zákony Čechy více než v minulosti ignorovány, protože stát nestačil jejich porušování postihovat. To se ještě zhoršilo po pádu bolševismu.

Kdo by chtěl protestovat, nechť najde a jmenuje v ČR pohostinství, kde se hostům dostává správné míry čepovaného piva! Česká, minimálně od poloviny 20. století již dědičná genetická česká vlastnost velí Čechům okrádat bližního svého, pokud ho člověk nezná osobně, tedy i šenkýřům okrádat hosty na míře čepovaného piva. Musejí takto okrádat i osoby, ke kterým mají přátelský vztah, aby si někdo z hostů nevšiml rozdílných měr. Reklamovat míru piva se v Česku nevyplácí, protože pak vám mohou přinést pivo dolité zvětralými zbytky, z nádobky zachycující odkapané tekutiny nebo zušlechtěné plivancem pana výčepního či jeho močí.

Metoda známá z bolševické éry, namáčení salámů a šunek přes noc do vody, aby druhý den více vážily, a tak prodávat i vodu z vodovodu jako masný výrobek, je dnes při šíři prodávaného sortimentu relativně pracná a nevyskytuje se už tak často.

Pečivo se ale i nadále vesele nedopéká – ušetří se tím hodně na energii a Češi si na nekvalitní pečivo zvykli, ba je nedopečené vyžadují, zaměňujíce jeho měkkost za čerstvost. 

Co zmizelo zcela vlivem moderních vah v prodejnách, je okrádání na váze a následně i na nesprávně vypočítané ceně, neb váha sama cenu spočte a vytiskne. Čtenářům se nechává na vůli, aby na další obdobné případy nepoctivosti přišli sami.   

Míra porušování zákonů v postkomunistické éře, jak výše poznamenáno, oproti bolševické značně zesílila, úřady, policie a justice nejsou s to zjednat pořádek a zavést poměry blízké západoevropským. Pro návštěvníky z ciziny je nepřehlédnutelná a nápadná symbióza ignorování předpisů českými řidiči a současně vyžadování jejich dodržování týmiž po jiných. Tedy neignorují předpisy všichni řidiči jako například v jižní Itálii, takže jízda po českých silnicích je velmi nebezpečná. O rozsahu a způsobech kradení v Česku varují baedekry i cizojazyčné vývěsky v prostředcích veřejné dopravy ČR. Varování v češtině chybějí, jsou zbytná, protože každý Čech si pravidlo „co Čech, to zloděj“ uvědomuje, i když to veřejně většinou popírá.

 

NÁRODNÍ OCHOTNICTVÍ            

 

Existuje i další ryze česká specialita. Historik Jan Tesař píše: „V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech, a v tom je začátek veškerých kvazi.“ [Tesař 2000]

Češi si přehrávají ve formě například lapidária bitvy u Lipan, dioramy boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě a různými divadelními inscenacemi nebo happeningy dějinné události, které jim coby důležité, klíčové vsugerovali čeští buditelé, historici, a tím se utvrzují v mýtech o vlastní historii. Dalším důsledkem téhož jsou velmi oblíbené úvahy nad smyslem života pronášené herci, spisovateli, což jinde v Evropě mimo satirická kabaretní vystoupení prakticky neexistuje.

To vše má pro české počínání závažné důsledky. Například, proč bojovat s druhou vlnou covidu-19, když Češi již své vítězství nad ním odehráli v první vlně před objektivy televizních kamer a stali se best in covid minimálně alespoň v Evropě? Podle všeobecného mínění Čechů, se národ sice k obdobnému vzepětí proti epidemii jako v první vlně může snadno vrátit, ale převládá názor, že český národ již světu ukázal, že když chce, tak to dokáže, a tudíž právě proto už chtít nemusí. „Proč se snažit, když po první vlně epidemie k nám celý svět tak obdivně vzhlíží? Když jsme se sami prohlásili po první vlně best in covid na celém světě, tak u toho zůstaňme a skutečnost, že v druhé vlně jsme worst in covid na celém světě, ignorujme!“

Obdobně předtím v mnichovské krizi 1938 Češi celému světu podle svého vlastního přesvědčení jasně ukázali, že byli odhodláni bojovat, ale byli spojenci zrazeni, a tak se tedy šlechetně obětovali pro zachování míru v Evropě. Následkem toho klást odpor okupantům jako v jiných obsazených zemích Evropy již nemusejí, stačí jim jen vyčkat, až jim jiné státy vybojují svobodu.

Pokud je v době epidemie libo humanitární sbírku, děkovný koncert, tak takové věci Češi nemají problém zorganizovat, ale k pár týdnů trvající racionální spolupráci, která je skutečným politickým výkonem společenství, k tomu se již neodhodlají. SARS-CoV-2 je jinde v Evropě společný nepřítel, který spojuje. Ne tak v Česku.

Pro Čechy je snadnější uspořádat pouliční kostýmované představení dobývání budovy rozhlasu v Praze za Pražského povstání 1945, repliky historických bitev proti Prusům 1866 nebo potyček z druhé světové války s příslušnými zbraněmi a bojovou technikou, národní oslavy sportovních vítězství či mohutné výroční připomínky událostí listopadu 1989 na Národní třídě v Praze než přistoupit k nějakému rozumově zdůvodněnému a hlavně potřebnému společnému úkonu. Po skončení první vlny epidemie Covidu-19 byli schopni uspořádat jen slavnostní žrací tabuli pro několik set lidí na Karlově mostě. Všechny výše uvedené činy a postoje jsou typické projevy nevyzrálosti, infantility českého národa. Bohužel.

 

ČAS PRO ZMĚNU ZÁSTAVY?

Češi odcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny předválečné, nikoliv z mnohem vyšší současné. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou). Češi v protektorátu vykrádali byty židů dříve, než stačili dojít na roh ulice a dostavit se na shromaždiště k transportu do Terezína. Arizovaný majetek Češi židům po válce nevrátili a většinu z nich vyhnali ze země i s domácími Němci. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a Maďary, vyhnali je a jejich majetek z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Znárodnění 1945 proběhlo formálně za úhradu, jejíž výše ale nebyla nikdy stanovena, natož vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek české šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili i naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních sedmnácti válkou poškozených států. Obírali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj připravili zcela. Okradli o majetek církve. Pak si důsledně přivlastňovali ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku hmotné statky emigrantů, v době normalizace pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku. Po roce 1989 se někteří zmocnili majetku z kuponové privatizace skupováním podílů od obyvatelstva, posléze i tunelováním. Češi inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních nasazených na práci měli stejná práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou plus dny navíc na cestu za rodinou, na rozdíl od Němců dostávali odlučné a nemuseli odvádět příspěvky německým organizacím.

Češi dovedou krást přímo skvěle. A okradou kdekoho. Z uvědomění si výše vylíčených fakt vyvěrá zákonitě i obava z toho, že by museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Nastal tudíž nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

 

(konec)

 

 

 

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (5)

Tomáš Krystlík

 

NACIONALISMUS, NEÚCTA K VLASTNÍMU STÁTU, ČESKÁ JEDINEČNOST

Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se ale odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi, k regionu bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti, pohrdání, vyvyšování se vůči národnostně a etnicky cizím, je to nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.

Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest. Poměry na českých silnicích vycházejí z téhož. Tento nešvar má své kořeny již v rakouské monarchii. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla velmi nepříznivý další důsledek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný rakouský stát, byť své požadavky, splnitelné nebo ne, vznášeli vůči němu neustále. Státní règlement prostě bojkotovali, protože vlivem obrození si vypěstovali neúctu ke svému, rakouskému státu, nepovažovali Předlitavsko za vlastní stát a začali jej mít za nepřátelský, k čemuž se dopracovali přes definici národa na jazykovém základě Jungmannem, přes vyloučení šlechty a vzdělanců z českého národa taktéž Jungmannem a přes dezinterpretaci dějin Palackým.

Zákony a předpisy nepřátelského cizího státu se tudíž mohou porušovat, je společensky únosné takovému státu škodit bojkotováním, nakonec i ničením a kradením státního, obecního majetku. Že tím okrádají i sebe samy, že na to přispěli i ze svého, si neuvědomovali. Tento zvyk v Češích zakořenil, takže za mocnářství přezdívali Čechům v rakouských zemích die böhmischen Zirkel, česká kružítka, protože vše ve svém dosahu otočili, shrábli (němčina má obdobný výraz entwenden pro ukrást; wenden = otočit). Neblahého návyku se nezbavili ani za první, druhé a třetí republiky – jen za protektorátu se to kvůli riskantnosti drželo v mezích – aby onen národní obyčej dále rozkvetl za bolševické éry a přetrval dodnes. V souvislosti s ním se během času vytvořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Češi posílají i zcela bezvýznamné poštovní zásilky doporučeně a proč razil Masaryk pro Čechy heslo „nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice? To první kvůli tomu, že dobře znají své soukmenovce, jde o prevenci krádeže. Obvykle to vynikne až ve srovnání s extrémně nízkým podílem doporučených zásilek v jiných státech.

Už za první republiky si Češi heslo „nebát se a nekrást“ také zkrátili na přiléhavější a výstižnější „nebát se a krást“, což přetrvalo dodnes. Zpívávalo se podle Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“

Petr Příhoda napsal: „Česká demokratičnost, dodnes velmi vyzdvihovaná, jako by přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez skrupulí přijalo. Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě politiky v rozměrnějším, ale pevněji vy-mezeném rámci státním, a nemohla probouzet ani státnickou odpovědnost.“ [Podiven]

Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům, že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Kdysi za tím stála potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence (obnova jazyka nedostačujícího požadavkům doby je stála století zpoždění v civilizačním rozvoji, ale to je jiná kapitola), dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“, „dějiny“. Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé“, v případě národa „co tomu řekne cizina“. Jako dítě, které se řídí tím, co tomu řeknou dospělí. Infantilitou Čechů se vyvinul zcela mylný pocit, národní blud, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje.

To se upevnilo zejména za druhé republiky a za protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně tak učinili s vědomím národní výlučnosti a znamenitosti českého národa. To vyvolávalo v Češích mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovně hledali zahraniční reakce k událostem v českých zemích – i takové, kte-ré se jen s největším sebezapřením mohly za takové považovat. Vedlo to k tomu, že domácí událos-ti byly vždy zásadně preferovány na úkor zahraničních. Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za druhé republiky a protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otáz-ka, protože podle domácích, českých událostí se řídí celý svět. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.

Obdobná překompenzace se projevila také v českém pohledu na události kolem pražského jara 1968 a v jeho hodnocení („jedinečnost a převratnost jeho idejí“) i v prezentaci jeho konce coby málem světové katastrofy. A ona představa o důležitosti domácího dění pro celý svět přetrvává dodnes.

Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum „český“: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, „Čeští vědci objasňují mužskou neplodnost“, „Češi našli zub mamutího mláděte“, „České ovoce hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené za-hrady berou cizincům dech“, „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila…“ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že k Čechům s obdivem vzhlížejí ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se zahraniční zkušeností, z nich zdaleka ne všichni.

O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza – líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí. V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii, zatímco všude v zahraničí jako satira na typického Čecha.

Představa o české jedinečnosti se škodlivě projevuje i jinak. „Každý a pokaždé chce u nás být znovu jediný a první, stát se začátkem světa, jako by myšlení zahajoval on, Stvořitel. Nový a n-tý důkaz udýchaností a nezralostí naší svobodomyslné kulturní tradice, neschopné vědomí své dějinné kontinuity, a právě proto tak sebou samou nejisté a brzo kapitulantské,“ poznamenal ve svých pamětech Václav Černý.

Potřeba ukázat, že Češi přece patří mezi nejvyspělejší národy, vedl podle něj k dalším absurditám: „Roku 1918 bychom byli jistě stačili na to, obsadit na nejvyšší vědecké úrovni university dvě, ale byly by se musily snažit vychovat intensivním pěstěním talentů do deseti roků další vědecké sbory, a třebas pro universit pět. Rázem tři vysoké školy místo dosavadní chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního chvastounství a vymstil se brzo. Do Brna, do Bratislavy šli na některé obory lidé vědeckých rozměrů o málo nadstředoškolských, počestní pílníci, jejichž jedinou jiskrou byla snaživost, bystře se chápající příležitostí… konec války (druhé světové), a s ním nová vlna československé kulturní hochštapleřiny či domýšlivého gründerství, na jejich vodách především komické zakládání nových vysokých škol, a tedy spousta nových příležitostí a nových míst. To byl hon, panebože! Začalo to obnovováním university v Olomouci… a končilo to za pár let tím, že každé krajské město chtělo mít svou universitu, nebo alespoň nějakou její fakultu, a rozhodně dostalo alespoň fakultu pedagogickou, na universitní fakulty povýšeny totiž bývalé středoškolské ústavy, ale to pak na takovou pedagogickou fakultu vzneslo nárok í leckteré město okresní a často byl nárok splněn; a učitelé z venkovských měšťanek se rozsedli do křesel universitních profesorů, udíleli grady a nejvíc ze všeho si zamilovali taláry, barety a slavnostní promoce, jak teď říkali maturitám… Zavedeny nové vědní obory,… stěží uvěřitelné… žurnalistiky… a dokonce zvláštní fakulta loutkařská.“ [Černý 1983]

Dnešní mizení učňovského školství a jeho nahrazování učňovskými obory s maturitou je vlastně projevem téhož. Hypertrofie českého vysokého školství v roce 2016: akreditováno sedm a půl tisíce studijních oborů (sic), například studijní obor mediální komunikace a geografie pro veřejnou správu. V ČR je 43 soukromých vysokých škol.

Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Zde se často projevuje představa o české výjimečnosti, transformovaná do přesvědčení, že český obecně přijímaný výklad čehokoliv je jediný správný. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení; ve filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o absenci účinné skepse. V praktické rovině se to projevuje buď nekritickým přejímáním, nebo odmítáním vzorů, protiněmectvím a latentním protizápadnictvím.

(pokračování)