Tomáš Krystlík
V druhé světové válce se začalo používat místo ničení
výhradně vojenských cílů mezinárodním právem zakázané bombardování civilního
obyvatelstva, obytných domů. Není mi znám žádný článek přibližující české
veřejnosti strategii kobercových bombardování, takže se do toho musím pustit
sám. Z dalšího textu vysvitne, proč se historici tématu vyhýbají.
První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému
prosazení se je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 :
1. U letectva se toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že
proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Mezi válkami se očekávalo, že
hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva
srovnáno se zemí. Britská vláda v roce 1939 ještě v míru odhadla počet obětí
německého bombardování za první týden po vypuknutí války s Německem vyšší, než
byl jejich skutečný počet za celou dobu trvání druhé světové války!
Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál
Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – podle jeho doktríny
mělo válku rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a
průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského
obyvatelstva vést válku a zničilo základnu pro výrobu dalších zbraní. Následkem
toho se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud
ležela v akčním radiu jeho bombardérů.
28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley
Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde
útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel,
pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož
bombardéry, nemělo, protože plnilo ustanovení Versailleské smlouvy, takže
Baldwinova varovná slova byla namířena proti silnému letectvu francouzskému!
Britská vláda se v rozporu s mezinárodními úmluvami 11. 5.
1940 rozhodla, že bude bombardovat i civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na
17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Noční
bombardování vojenských cílů letadly, která ještě neměla palubní radary, byla
nesmyslná záležitost, pokud neležely mimo obydlená území. V té době Luftwaffe
útočila výhradně na britské vojenské cíle. Nicméně část historiků tvrdí, že
britské bombardování civilního obyvatelstva v Německu začalo až v září 1940 a
snaží se tak zatušovat prvotní britské provinění proti mezinárodním konvencím
posunutím začátků bombardování britského civilního obyvatelstva v Německu až za
incident v londýnském East Endu 24. 8. 1940. Bombardování Berlína se RAF zatím
vyhýbala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna.
24. 8. 1940 přeletěly německé bombardéry vojenský cíl v
Londýně a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v East Endu. Nikdo sice
nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který takový
incident toužebně vyhlížel, hned přikázal RAF (Royal Air Force), aby v nastávající
noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad
Berlínem byla ale pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být
Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou velkou akci dostatečně
reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí,
což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním
civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 jako s odvetným opatřením
začala i Luftwaffe. Hitler učinil naprosto stejnou chybu jako Churchill -
domníval se, že bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor.
Hned po druhém bombardování Berlína na začátku září 1940
vypracoval Winston Churchill s Charlesem Portalem, velitelem bombardovacího
letectva RAF, zničující taktiku. Nejdříve RAF shodí zápalné pumy, pak, až
přijedou na místo hasiči a záchranáři, bude totéž místo bombardovat druhá vlna
letadel bombami tříštivými, aby se museli před bombami ukrýt a plameny ze
zápalných bomb měly čas dokonat své dílo, nebo aby byli zabiti. Ke zvýšení
účinku mělo přispět používání chemických rozbušek u britských, později i u
amerických leteckých bomb s nedefinovatelným zpožděným okamžikem výbuchu po
dopadu pumy. V důsledku nárazu došlo nejdříve k roztříštění ampule s kyselinou,
která pak rozleptává filmový perforovaný celuloidový pásek přidržující přes
péro kontakty rozbušky od sebe, až proleptán praskne. Účelem byl pozdější
výbuch bomby, optimálně až při vyprošťovacích a hasicích pracích, aby bylo
obětí co nejvíce. Německo a SSSR zpožděné chemické rozbušky nepoužívaly. Dodnes
je zneškodňování nevybuchlých anglo-amerických leteckých pum z druhé světové
války v Německu velmi nebezpečná záležitost, protože jejich chemické rozbušky
jsou i po létech funkční a je třeba je v zarezlém pouzdře s nejvyšší opatrností
vyšroubovat z hlavice pumy. Když to nejde, musí se puma přivést k explozi na
místě.
Tato britská taktika a vůbec bombardování civilních cílů se
značně nelíbily podřízeným velitelům britského bombardovacího letectva RAF, ale
neměli vzhledem k postavení Portala jinou možnost než se podřídit. W. Churchill
precizoval svoje strategické úvahy takto: „Stíhačky jsou naše záchrana, ale
bombardéry jsou prostředky k vítězství.“ Churchill byl v otázce bombardování
civilního německého obyvatelstva ovlivněn svým poradcem Frederickem
Lindemannem, prvním vikomtem Cherwellem, vzděláním fyzikem, který argumentoval
následovně. Tuna leteckých bomb zbaví stovku až dvě stovky lidí střechy nad
hlavou, každé bombardovací letadlo má průměrnou životnost 14 náletů, tedy v
průměru svrhne necelých 40 tun bomb. Do poloviny roku 1943 vyrobí Velká
Británie cca 10 tisíc bombardérů a již jen polovina svržených bomb na 58
větších německých měst s více než sto tisíci obyvateli zbaví přibližně třetinu
Němců jejich obydlí. Výzkumy podle interpretace Lindemanna prý ukázaly, že
ztráta vlastního obydlí snižuje vůli vydržet více než úmrtí přátel nebo
příbuzných. Nicméně směrnici, že hlavním cílem bombardování je demoralizace
německého civilního obyvatelstva, dostali velitelé bombardovacích jednotek RAF
oficiálně až 14. 2. 1942. V létě 1942 se k bombardování Německa připojilo i
americké letectvo. Američané se ale snažili bombardovat za dne a pouze cíle
důležité z vojenského hlediska, kdežto Britové nadále bombardovali převážně v
noci a civilní obyvatelstvo.
V celkovém vedení války se ale anglo–americké bombardování
minulo účinkem, protože po většinu války nezabránilo zvyšování objemu německé
výroby. Válku nezkrátilo, natož aby ji rozhodlo. Omezovat německou výrobu se
začalo dařit až na přelomu let 1944/1945, tedy pozdě. Dnes se západní historici
shodují, že kobercové bombardování civilního obyvatelstva Němce zatvrdilo a
válku v Evropě naopak prodloužilo. Podle britských historiků stálo britské
bombardování německých měst a vojenských cílů více, než kolik hodnot se oním
bombardováním v Německu zničilo! Konkrétně zaměstnávalo bombardování 7 %
britských branných sil a spotřebovávalo 25 % nákladů britské válečné výroby.
Obdobně tomu bylo i u amerického letectva.
V únoru 1944 objednal Churchill ze Spojených států čtvrt
milionu antraxových bomb. Měl také 26 tisíc tun yperitu a šest tisíc tun
fosgenu, buď přímo v bombách, nebo ve skladovacích nádobách. Podle jeho slov by
to „stačilo na Berlín, Hamburk, Kolín, Essen, Frankfurt a Kassel dohromady“. Při
zasedání kabinetu 6. 6. 1944 poručil svým podřízeným, aby se připravili, že
„zaplaví“ šest vybraných německých měst otravným plynem. Znamenalo to porušení
všech mezinárodních smluv, zejména ženevských o vedení války, což byly podle
něj „hloupé konvence“, „móda, která střídá jednou krátké sukně a jednou
dlouhé“. Jeho podřízení prokázali velkou statečnost, když se proti němu
postavili, a nakonec prosadili svou vůli, takže antraxové pumy a pumy s
bojovými plyny nasazeny nebyly.
V květnu 1945 nebylo jisté, jak dlouho bude Japonsko
odolávat. Američané odhadli, že dobývání Japonska by je stálo asi milion
vojáků. Na kolena dostaly Japonsko výbuchy dvou atomových pum nad Hirošimou a
Nagasaki. Ne natolik svým účinkem, nýbrž eventualitou dalších nasazení nové ničivé
zbraně (v Hirošimě bylo 70 tisíc mrtvých, v Drážďanech 25 tisíc a 50 tisíc v
Hamburku). Že jiné jaderné bomby nebyly k dispozici, Japonci nevěděli. Nad
Hirošimou bylo dva dny před výbuchem Američany shozeno 720 tisíc letáků se
sdělením v japonštině, že město bude srovnáno se zemí, ale nikdo to nebral
vážně. Nagasaki byl náhradní objekt bombardování v případě nepříznivého počasí
nad původním cílem. Takže paradoxně pouze tyto útoky atomovými pumami na dva
městské cíle v Japonsku měly za druhé světové války kýžený demoralizační účinek
na obyvatelstvo.
A dostáváme se k bombardování Drážďan. Západní historici se
dnes netají s názorem, že britské ničení kulturních památek v Drážďanech bylo
zcela záměrné. 13. 2. 1945 kolem 22. hodiny shodila letadla z předvoje britských
bombardérů světelné zaměřovače (několik desítek minut svítící světlice) a tak
vyznačily cílovou plochu. Oficiálním cílem bylo bombardování drážďanského
nádraží, na něj bezprostředně navazujícího vlakového seřadiště a několika
továren na periférii. Tvrzení, že při prvním náletu způsobila nízká viditelnost
minutí cíle a zasažení městského centra, je nevěrohodné. Ve výšce 900 m totiž
město předtím obletěl a zkontroloval přesnost pozic rozsvícených zaměřovacích
světlic sám velitel nočního náletu podplukovník Maurice Smith a povolil
zahájení akce. Takže vymezovací světlice byly k vidění. Navíc od roku 1943 byla
britská letadla vybavována radary H2S přímo na palubě a na stínítcích palubních
radarů se přesně zobrazovaly budovy a pozemní zařízení, takže nádraží by bylo
jasně rozeznatelné i při nulové viditelnosti.
První vlna 240 britských lancasterů začala bombardovat takto
označenou cílovou plochu z výšky tří až čtyř kilometrů. Zasáhly střed města s
velmi cennými stavebními památkami. Po půlnoci jinou plochu vyznačenou opět ze
vzduchu barevnými dlouho svítícími světlicemi bombardovala druhá vlna 525
britských letadel, tentokrát bylo cílem hlavní shromaždiště přeživších z
prvního bombardování.
14. 2. kolem poledne se objevily coby poslední regulérně
naplánovaná útočná vlna létající pevnosti Američanů, které teprve s úspěchem
zaútočily na válečně zdůvodnitelné cíle: na nádraží, přilehlé železniční
seřadiště a na pár továren pro válečnou výrobu mimo centrum města. Pak ještě
15. 2. opět kolem poledne přiletěly nad Drážďany coby nad náhradní cíl další
americké bombardéry, ale v porovnání s předchozími nálety již srovnatelně velké
škody nenapáchaly.
14. 4. 1945 RAF zopakovala podobnou akci, když 491 britských
letadel vybombardovalo bez jakéhokoli válečného důvodu polovinu budov
postupimského historického centra zřejmě kvůli tomu, že byla sídlem pruských
králů, tedy symbolem pruského státu a Německa.
Malý doplněk. Hned po skončení války v Evropě, bombardovala
9. 5. 1945 a v následujících pár dnech (!) sovětská letadla četná česká města a
o život přišlo asi 1300 lidí z řad civilního obyvatelstva, spíše dvojnásobek.
Používala přitom většinou trofejních německých bomb. Důvody bombardování nejsou
dodnes známy. Pro srovnání: počet obětí leteckých útoků na celém území ČSR
během celé druhé světové války, včetně německých civilních osob, byl kolem
4000.
