Český Kocourkov v praxi 2

http://echo24.cz/a/wJAX3/urad-prace-propusti-1100-lidi-podcenil-sluzebni-zakon

Bez komentáře.

Český Kocourkov v praxi

http://byznys.lidovky.cz/nemci-se-zlobi-na-skodu-nestiha-vagony-a-jeji-masina-k-nam-nesmi-pb6-/doprava.aspx?c=A151027_153100_ln-doprava_pave

Bez komentáře.

Příklad, jak čeští poslanci balamutí veřejnost

Tomáš Krystlík

V článku www.ceskenoviny.cz/zpravy/ministerstvo-chce-zvysit-pokutu-za-vysoke-prekroceni-rychlosti/1273752 se vyznamenal poslanec PČR František Laudát, podle něhož „v Německu můžete jet velmi rychle, ale v okamžiku, kdy způsobíte nehodu, nesete všechny následky".

To není pravda. Na silnicích mimo obec a na silnicích pro motorová vozidla (doufejme, že pan Laudát nemínit též velmi rychlou jízdu v obci) je v Německu předepsána maximální rychlost 100 km/h. Zejména druhý případ je od Česka značně odlišný. Na dálnicích rychlost není omezena. Dojde-li tam k nehodě dvou vozů, když jeden z nich ji jednoznačně, tj. ze 100 % zavinil, třeba vybočením do levějšího pruhu, kde do něj narazilo rychleji jedoucí vozidlo, které ani brzděním střetu zabránit nestačilo, rozhoduje při posuzování míry zavinění i rozdíl jejich rychlostí, pokud rychlejší vozidlo jelo prokazatelně výrazně rychleji než doporučenou rychlostí, tj. 130 km/h. Míra spoluzavinění rychlejšího řidiče na nehodě kolísá podle soudních rozsudků od soudu k soudu, obvykle se pohybuje při rychlosti 180 až 190 km/h kolem 20% podílu spoluzavinění. Záleží též na rychlosti pomalejšího vozidla, které nehodu vyvolalo. Tedy rychlejší vozidlo nenese při havárii všechny následky, jak se snaží čtenářům namluvit František Laudát.

Menšinová politika českého meziválečného státu

Tomáš Krystlík

Češi chápali nový československý stát oprávněně jako svůj výtvor, avšak již neoprávněně jako své výlučné vlastnictví. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ To přijalo jednomyslně prohlášení, v němž potvrdilo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně dodalo: „…vše to při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka“.

 

Na žádost států Dohody s nimi ČSR, stejně jako další nástupnické státy, Polsko a Království SHS (Jugoslávie), ze stávajících zemí Rumunsko a Řecko, podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva občanů náležejících „k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým“ a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Kdyby Polsko, ČSR a Království SHS nepodepsaly, jako státy by nevznikly – tak velký význam přikládaly mocnosti oněm smlouvám. Ochrana menšin v poražených státech byla integrována do mírových smluv, u dalších nových států (Finsko, baltské republiky, Albánie) se to řešilo písemným závazkem jednat a o rozsahu a aplikaci mezinárodních závazků k ochraně menšin při přihlášce země do Společnosti národů. 

Smlouva měla mít přednost před zákony vnitrostátními včetně ústavních, jak v jejím textu bylo stanoveno, ale ČSR to ignorovala a československé soudy vnitrostátní závaznost menšinové smlouvy odmítaly. Smlouva sice chránila jinojazyčné menšiny v ČSR před útlakem, ne ale před přenárodňováním a nátlakem. Například československý nejvyšší správní soud stanovil v březnu 1919 hranici 50 % cizojazyčného obyvatelstva pro používání menšinového jazyka. Později byla pro jeho používání stanovena hranice 20 %. 

Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly u Společnosti národů v Ženevě na denním pořádku, ale jelikož Beneš oficiálně a Československo neoficiálně měli ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. „Je zajímavé“, píše historik René Petráš, „jak už roku 1921 měla ČSR rozvětvenou síť informátorů v kruzích takové oficiálně idealistické organizace jako Společnost národů, a to i v těch nejvyšších“. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál, Rumunsko např. nehodlalo poskytnout občanství svým židovským obyvatelům. Polsko vypovědělo 13. 9. 1934 spolupráci se Společností národů týkající se ochrany menšin podle příslušné smlouvy. Pro představu: mezi válkami bylo doručeno Společnosti národů jen z Polska na 15 000 stížností na zacházení s národnostními menšinami.

 

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu“. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu byl tento pasus vypuštěn a hlavně politicky zcela ignorován, takže nepřinesl pražádný účinek.

Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř germánských kmenů: slezského, hornosaského, fransko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín, který byl použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory, podle jiných již od Chebska, protože ve starověké Ptolemaiově mapě bylo označeno jako Sudeta hyle (Kančí hory). Podle nejnovějšího výzkumu přiřadili vědci města z jeho mapy za pomocí korekce k 94 dnešním evropským městům s přesností deset až dvacet kilometrů, protože Ptolemaios střední Evropu od západu na východ zúžil, zatímco v severojižním směru ji protáhl. Sudeta hyle se podle této korigované projekce nacházejí ve Frankenwaldu. 

Sami Němci českých zemí používali název Sudety nejdříve v ironickém smyslu, ale nejpozději od počátku roku 1919 se toto označení stalo v politickém jazyku Němců českých zemí samozřejmostí. Například výzvu ke generální stávce a manifestacím 4. 3. 1919 podepsaly na plakátech a v tisku „všechny politické strany Sudet“. Československé úřady za první republiky proti názvu Sudety (Sudeten, Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudetendeutschland (Sudetoněmecko) bylo posuzováno jako velezrada.

Nový administrativní systém zavedený v roce 1922 odňal městský status 35 slovenským městům z obav vlivu protivníků československého režimu v jejich samosprávách, takže na východ od Moravy zbyla pouze čtyři města: Bratislava (Pozsony), Košice (Kassa), Užhorod (Ungvár) a Mukačevo (Munkács). Rozloha jižních okresů s maďarsky hovořícími byla protažena severním směrem, aby v nich podíl Maďarů klesl pod 20 %. Tak se stalo, že v bratislavské, košické, nitranské a rimavské župě bylo oficiální užívání maďarštiny v úředním styku s maďarskou menšinou zakázáno.

Volební kraje pro parlamentní volby byly utvořeny s citelným poškozením nečeského obyvatelstva republiky. V parlamentních volbách 1920 byla potřeba v německých volebních krajích v průměru 47 716 hlasů na jeden mandát, v českých 39 957 a v maďarských volebních krajích 109 847 hlasů (sic), což je o 20 a 275 % více. Znevýhodnění se projevovalo i později – v parlamentních volbách roku 1925 (1935) připadalo ve volebních krajích v českých zemích včetně německých sídelních krajů na jeden poslanecký mandát 41 100 (43 800) hlasů, na Slovensku 48 700 (53 300) a na Podkarpatské Rusi 64 200 (78 500). Skandálně nízký počet hlasů na jeden mandát byl stanoven ve Volebním kraji I, v Praze, pouze 21 100. To bylo způsobeno rozdělením republiky na 22 volebních krajů, kterým byl přidělen počet mandátů údajně podle počtu obyvatelstva v nich: od 45 mandátů v Praze (Volební kraj I) do pouze 7 mandátů ve Volebním kraji XIX na jižním Slovensku. Ještě markantnější to bylo u voleb do senátu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo potřeba na jeden senátorský mandát 84 929, na Slovensku již 96 564 a na Podkarpatské Rusi 151 433 hlasů.

Československý státní příslušník směl volit jen tehdy, byl-li ve volebním kraji minimálně tři měsíce před volbami policejně hlášen. To však neplatilo pro vojáky i v základní službě, ti mohli volit v místě, kde byli kratší čas dislokováni nebo dokonce v ten den se v něm zdržovali na služební cestě, což se uplatňovalo od prvních československých parlamentních voleb v roce 1920, kde byly do německých sídelních oblastí přemisťovány k volebním urnám celé prapory a pluky.

Legionáři měli v poslanecké sněmovně vyhrazeny čtyři mandáty, které nesměla obsadit žádná politická strana. Ve volbách roku 1935 bylo kvůli posílení českých politických stran hlavně v německých sídelních územích zavedeno pravidlo, že politická strana získá mandát i tehdy, když v jednom volebním kraji prohraje (sic), ale získá tam alespoň 20 000 hlasů (do senátu 35 000), přičemž celostátně obdrží alespoň 120 000 hlasů.

Během roku 1920 více než 100 000 Maďarů opustilo ČSR. Mnozí byli donuceni emigrovat, protože odmítli složit přísahu věrnosti republice, tedy někdejší úředníci, četníci, železničáři a další státní zaměstnanci, aristokraté. Emigrace pokračovala i později, během let 1922–1927 získalo více než 8000 Maďarů pasy přesídlenců a opustilo ČSR. Během prvních třech let republiky vzrostlo české obyvatelstvo na Slovensku ze 7500 v roce 1918 na 71 000 v roce 1921. Později přibyli na Slovensko další Češi v rámci pozemkové reformy. Mnozí přesídlenci byli čeští legionáři. Odhady počtu trvale usedlých maďarské národnosti, kterým úřady nepřidělily československé občanství, silně kolísají, od cca 45 000 po vzniku republiky, přes 20 000 – 30 000 v roce 1928 k asi 80 000 v roce 1937.

Obdobně si vedení státu počínalo na Podkarpatské Rusi, která byla připojena k ČSR plebiscitem amerických Rusínů a smlouvou ze Scrantonu. Podmínka ve smlouvě o národnostních menšinách uzavřená po válce hovořila v případě Podkarpatské Rusi o „nejširší samosprávě slučitelné s jednotností státu československého“, tedy výslovně ne o autonomii nebo federalizaci státu. V mírové smlouvě ale stálo o statutu Podkarpatské Rusi i toto: „Území Rusínů bude mít samosprávný sněm… Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatel onoho území“. Pražská vláda rozhodla sama za Rusíny, že jim sněmu netřeba, vymluvila se, že veřejný život tam nebyl dosud zorganizován, protože se obávala, že by sněm mohl vznést požadavek začlenění země do Maďarska. Masaryk ani Beneš příslušný pasus mírové smlouvy o Podkarpatské Rusi dodržet nehodlali, a tak až do konce února 1922 panoval na Podkarpatské Rusi výjimečný stav (stanné právo), země byla řízena armádou. Češi tam potlačovali převažující řeckokatolickou církev podobně jako později po druhé světové válce komunisté s tím, že podporovali pravoslavnou menšinu při následujícím poměru věřících: 373 000 řeckých katolíků proti 539 pravoslavným (slovy: pěti stům třiceti devíti!). Němci a Maďaři tam žijící byli diskriminováni. Vůdce amerických Rusínů Hryhoryj Žatkovič, vida, že proti vůli Prahy nic nezmůže, opustil Podkarpatskou Rus a odcestoval zpět do USA. Beneš prohlašoval, že „dokud si Rusíni budou plést slova autonomie a automobil, nemůže býti o nějaké samosprávě vůbec řeč“.

Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podniků vyšší daně než českým.

Jednoduše řečeno se Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se svým největším národnostním menšinám – Němcům a Slovákům – ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich.

Zelenkův film Ztraceni v Mnichově

Tomáš Krystlík

Redakcí Parlamentních listů jsem byl požádán, abych okomentoval výrok režiséra Petra Zelenky v interview pro DVTV o jeho novém filmu Ztraceni v Mnichově (http://video.aktualne.cz/dvtv/zelenka-mnichovska-zrada-je-to-tragicky-mytus-dohoda-byla-di/r~dbc0849273d811e58f1e002590604f2e/), který má zítra premiéru, že „Mnichov nebyl tragédií a diplomaticky to bylo velké vítězství. Kdybychom to dokázali pochopit tím tvůrčím diplomatickým způsobem, bylo by to velké vítězství“. Nebyl to jediný jeho výrok odporující českým bludům o vlastní historii, padly i další. Spojení k panu Zelenkovi jsem nesehnal, vycházím pouze z jeho výroků v onom rozhovoru.

Nejdříve režisér Zelenka v interview poznamenává, že Beneš za zády československého vyslance ve Francii jednal s Francouzi o možnosti odstoupit československé pohraničí Německu již v květnu 1938. Ano, navrhl tajně Francii a Velké Británii přes svého zvláštního vyslance, ministra Nečase odstoupit část pohraničí Německu s tím, že by k nim Československo přidalo i Němce z vnitrozemí, ale až v polovině září 1938. Beneš dobře věděl, že Američané a Britové souhlasili na mírové konferenci po první světové válce v Paříži s meziválečným územním rozsahem českých zemí teprve tehdy, až svůj požadavek přeformuloval na „dočasné zachování historických hranic“ českých zemí. Nyní toho hodlal využít a zbavit se částí území. Představoval si, že Francie a Velká Británie přijmou onen plán za svůj a vnutí ho Německu.

Dále pan Zelenka uvádí, že se Beneš bál, „aby Československo neprohrálo válku po boku Německa, aby se nepřipojilo k Německu“. Válka v roce 1938 hrozila, ale pouze lokální československo–německá; evropská nebo světová byla v nedohlednu, protože Francie tehdy již několik let signalizovala, že na pomoc nepřijde. Evropský konflikt, kde by se ČSR ocitla ve „válce po boku Německa“ byl v té době nonsens. Nicméně „připojení ČSR k Německu“ představovalo v té době jedno z netradičních řešení, jak čelit tlaku všech sousedů ČSR (s výjimkou Rumunska) na odstoupení území: buď se spojit do federace s Německem a nedat nic Poláků a Maďarům, nebo se spojit do federace s Polskem a Maďarskem a nedat nic Německu.

Dále si Beneš prý myslel, že „československý národ není na takové úrovni, aby pochopil jeho diplomatické bluffování“. Ano, to si mohl myslet, ale ještě zhoubnější bylo Benešovo přesvědčení, že v politice platí zákony stejné jako v přírodních vědách, to jest, když A a současně B, tak C. Benešův fatální omyl.

„Nikdo se“ de facto „bránit nechtěl“. Ano, je to doloženo svědectvími, která čeští historikové pomíjejí, že vojáci demobilizujíce, s úlevou opouštěli své bojové pozice a pevnosti.

Podle pana Zelenky „hrozila“ kvůli počtu Němců českých zemí při ozbrojeném střetu s Německem „občanská válka“. Nehrozila. 80 % Němců českých zemí uposlechlo mobilizačního rozkazu, navíc – dokonce i podle svědectví H. Ripky, pozdějšího němcožrouta, v jeho knize Munich: Before and After – většina z nich do poslední chvíle doufala v nějakou formu autonomie v rámci ČSR. Kniha byla neprodejná, z pochopitelných důvodů do češtiny přeložena nebyla a ještě za války ji kradli z britských veřejných knihoven lidé Františka Moravce, aby si ji nemohl nikdo přečíst.

Že „československý parlament byl proněmecký“, že „by schválil odstoupení území Německu“ není pravděpodobné, protože zástupci národnostních menšin byli v něm svými kolegy ze státotvorného národa po celou dobu existence ČSR hladce přehlasováváni. I to bylo příčinou rozpadu ČSR. A české politické strany byly s výjimkou KSČ agresivně nacionalistické, tedy proti odstoupení posvátného českého území.

Zbývá páně Zelenkův výrok uvedený na začátku. Tím, že se konala, zabránila mnichovská konference vojenskému rozbití ČSR a velkým ztrátám na životech. Za to je nutné poděkovat Benitu Mussolinimu, který se z titulu Itálie coby mocnosti Společnosti národů do věci ve smyslu jejích stanov vložil.

Otázkou je, jak bude páně Zelenkův režisérský počin přijat českými diváky, zejména ona část filmu, která se přímo zabývá okolnostmi kolem mnichovské konference. Kdo si podržel v paměti český národní blud, že nás mocnosti v Mnichově zradily, bude přinejmenším v rozpacích, národovci budou zuřit. (Francie s Velkou Británií nezradily, protože odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva odsouhlasila sama československá vláda již týden předtím, 21. 9. 1938.) Blud vznikl vinou českých politiků, později historiků, kteří zamlčeli obyvatelstvu „dočasnost hranic československého státu“ a sugerovali mu dojem, že Češi jsou „miláčky států Dohody, která nedopustí, aby se jim a jejich státu něco stalo“. Záměrně pomlčeli o článku versailleské smlouvy, podle kterého čelné mocnosti Společnosti národů, tj. Francie, USA, Velká Británie a Itálie (USA však pařížské mírové smlouvy neratifikovaly) mohou v zájmu menšin v ČSR zasahovat do vnitrostátních záležitostí včetně secese československého území. 

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Bludy-o-mnichovske-zrade-se-hrouti-ocenuje-historik-Krystlik-novy-film-Konecne-se-priznava-ze-vojaci-opousteli-pevnosti-s-ulevou-A-ze-sudetsti-Nemci-zustali-CSR-verni-404499

Čeští historici opět lžou

Tomáš Krystlík

V článku www.novinky.cz/domaci/382650-odbojare-rozezlily-pozadavky-dedice-czerninu.html zase čeští historici nehorázně lžou. Například: „,Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety,´ upozornil člen Historicko-dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli.“

Pomiňme, zda území bylo „uloupené“ a nalistujme ve smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 (č. 300/1938 Sb.) § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže

a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo

b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo

c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo

d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).“

Kde je, prosím, něco o nabývání německé státní příslušnosti osobami německé národnosti na žádost? Prostě všichni bez ohledu na národnost (!), pokud splnili výše uvedené podmínky, se stali na základě této smlouvy řískoněmeckými státními příslušníky, tedy Němci. I Češi!

V protektorátu tomu bylo jinak. Zde úřady rozesílaly osobám, u nichž předpokládaly německou národnost, dotazníky pro získání německé státní příslušnosti, ale jak popisuje Detlef Brandes ve své knize Germanizovat a vysídlit, z 234 919 osob vytipovaných úřady jako etničtí Němci se do německých řad za 14 měsíců do 1. 6. 1940 nepřihlásilo 22 709. Historik Jan Boris Uhlíř ve výše uvedeném článku ale tvrdí: „Po pravdě jsem se nesetkal s případem, že by nějaký Němec chtěl získat pouze protektorátní občanství a stal se tak občanem druhé kategorie.“ Že by o tom soudní znalec a historik J. B. Uhlíř nevěděl? K tvrzení o „občanství druhé kategorie“ by panu „historikovi“ mělo být známo, že příděly Němců a Čechů v protektorátu srovnal na stejnou úroveň R. Heydrich a K. H. Frank potom dbal, aby se s oběma etniky jednalo vždy stejně. (Například i v takových detailech, jako když se odstraňovalo z rozhlasových přijímačů zařízení pro příjem krátkých vln, byli tomuto opatření podrobeni i všichni protektorátní Němci.) Češi nemuseli přispívat na různé říšské „dobrovolné“ sbírky, sloužit v ozbrojených silách a byli ve srovnání s Němci v protektorátu více hýčkáni různými výhodami ozdravných pobytů, kulturních akcí zdarma a podobně.