Falešná česká interpretace husitství

Tomáš Krystlík

 

Podle diskusních reakcí k článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pavel-Safr-vyvraci-myty-o-ceskych-dejinach-Treba-o-udatnych-husitech-665201 zastávají Češi vlivem dezinterpretací Palackého, Masaryka, Jiráska a bolševických ideologů dodnes mylné názory na husity a husitství.

 

V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy navzdory tomu, že kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele.

 

Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli i z německých zemí a křížové výpravy pronikaly do Čech většinou z Bavorska, přes jižní Moravu z dnešního Rakouska, přidal se k tomu v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl Čechům prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí.

 

Husitské násilnosti po Husově smrti vykládají tedy čeští historici coby česko-německý boj. Měli k této interpretaci cestu usnadněnu husitským vypalováním klášterů, kostelů, ničením kulturních statků, zabíjením převážně ve městech, tj. v místech s vyšší koncentrací obyvatelstva, což zanechávalo silnější stopy v historickém povědomí než husitský teror na venkově vypalováním jednotlivých statků a usedlostí. Jelikož města v českých zemích byla s výjimkou Tábora a Nového města pražského všechna založena a spravována Němci, tak k falešné interpretaci husitského teroru jako protiněmeckého byl tedy jen krůček.

 

Jana Žižku vylíčil Palacký jako upřímného demokrata opírajícího se o nižší vrstvy městské a venkovské. Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa. Český národ definovaný jazykově podle Palackého jako první v Evropě zahájil boj za svobodu proti absolutismu, ale po dvou staletích byl přemožen a měl být vymazán z dějin lidstva.

 

Bolševický režim pak vytvořil mýtus o husitství jako o všelidovém povstání proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto podle marxistické teorie předem odsouzenou k neúspěchu.

 

Horší bylo, že husity za komunisty pokládal již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk. Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror byl věcí budoucnosti, jsou jeho slova na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český.“

 

Mezi další české bludy patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě.

 

O husitské éře se vyjádřil i Josef Jungmann a to takto: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě.“

 

Masaryk husitství glorifikoval, vytyčil heslo „Tábor jest náš program“ navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků, budovaných pracně po staletí. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili.

 

Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Vypálili stovky klášterů a kostelů. Husitství bylo i vleklou občanskou válkou, spojenou s rozsáhlým ničením a hromadným vyvražďováním. Hmotně i mravně zemi vyčerpalo. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí. Jan Žižka, podle dnešní terminologie masový vrah, se stal národním hrdinou, a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.

 

Palacký a Masaryk vytvořili nimbus Božích bojovníků, který „zastřel duchovní mělkost husitství. Husovská teologie je nevypracovaná, radikálně utopická a rozporná. Je riskantní svou krátkozrakostí. Lehkomyslně vkládá osud církve do rukou světských, vydávajíc jej davové a náčelnické libovůli. Ohrožuje tím pracně dosaženou autonomii moci duchovní a světské, tedy jeden z principů, který učinil Evropu Evropou.“

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Falesna-ceska-interpretace-husitstvi-665264

 

Jedni tvrdí, že Čechoslováci páchali v Rusku zvěrstva, druzí legionáře hájí do krve. Kdo má pravdu?

Lidové noviny píší: „Poprava německých zajatců v Chabarovsku nese českou stopu.“ Ruské lidovky pějí: „Otce zabili zlí Češi, matku zaživa upálili.“ Kontroverze dokresluje zvláštní fotka. Pózují českoslovenští legionáři se zabitými těly Rusů, nebo vzdávají čest umučeným spolubojovníkům?

Pokud TOP 09 srovnává sovětskou okupaci ČSSR s 2. světovou válkou, viz vyjádření Tomia Okamury pro Sputnik, pak je s podivem, proč tito politici nepoloží srovnání také s událostmi let 1918-1922 v Rusku. Připomínáme, že v době vojenské intervence 14 států do sovětského Ruska zde proti bolševikům se zbraní v ruce vystupovali také českoslovenští legionáři. Že i z jejich strany docházelo k věcem, na něž asi pyšný málo kdo bude, nikdo z našich respondentů přímo nepopírá.

Že hrůzy války (války občanské i intervence) odnesli i civilové, o tom dokonce zpívají některé ruské zlidovělé písničky, viz třeba ruská písnička Můj otec venkovským oráčem byl. Našinec a současník by se mohl zamyslet, na základě jakého práva českoslovenští legionáři ovlivňovali ruské vnitropolitické procesy, a to se zbraní v ruce.

Sputnik se na názor ptal historika Jana Rychlíka, publicisty Tomáše Krystlíka. Pár faktů o kontroverzní fotografii, viz níže, nám řekl i Milan Mojžíš, řídící a ekonomický tajemník Československé obce legionářské. Dotyčná fotografie je „zvláštní“ proto, poněvadž jsou nad vyskládanými mrtvolami vojáků vyfoceni legionáři. Takováto konstelace vyvolává naprosto divné asociace.

Československé legie později působily vojensky proti Rudým; dělo se to na pozadí intervence 14 států do sovětského Ruska. Čechoslováci se účastnili bojových operací. Má tato intervence a působení legií v Rusku nějakou legitimitu? Historickou? Právní? Morální?

Jan Rychlík, historik: Sovětský režim, nastolený tzv. (Velkou) říjnovou revolucí v listopadu 1917, byl nelegální a nelegitimní, protože vznikl pučem malé, nikým nevolené skupiny bolševiků proti legální ruské vládě. Ruská bolševická vláda jednostranně porušila závazky Ruska vůči dohodovým spojencům, když uzavřela separátní mír s ústředními mocnostmi. Takovýto čin byl jednoznačně nepřijatelný pro československou osvobozovací akci, protože zřízení československého státu bylo myslitelné jedině za podmínky vítězství Dohody a porážky Německa a Rakouska-Uherska. Nikdo se tedy nemůže divit, jestliže legie byly proti bolševikům naladěny nepřátelsky (byly samozřejmě i tací, kteří přešli na jejich /bolševickou, pozn. aut./ stranu, ale těch bylo relativně málo).

Soudí se, že se legie vměšovaly do vnitřních záležitostí Ruska.

Legie se nejprve nehodlaly vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska, chtěly jen z Ruska odjet na západní frontu do Francie. Nebylo jejich vinou, ale právě vinou bolševiků, že se jim to nepodařilo. Po známém incidentu v Čeljabinsku byli legionáři nuceni probít si cestu do Vladivostoku silou. Dohodové mocnosti ale rozhodly, že lodě do Vladivostoku nepošlou, žádné ani neměly, ale že se pokusí využít legií přímo v Rusku. Cílem bylo bolševiky svrhnout a zřídit v Rusku jinou vládu, která by opět vstoupila do války proti Německu a vytvořila novou protiněmeckou frontu na Volze.

To, že pochodu legionářů využily místní protibolševické síly, aby svrhly sovětský režim, není třeba zastírat. Avšak tyto síly, složené převážně z demokratických sil, které v únorové (březnové) revoluci svrhly cara, nastolily v Rusku skutečnou demokracii, měly nepochybně větší legitimitu než Lenin a jeho rada lidových komisařů. Šlo o tzv. komuč, tj. výbor členů Ústavodárného shromáždění, což byl jakýsi první, relativně demokraticky zvolený parlament, volený už po bolševické revoluci. Proč říkám „relativně demokraticky zvolený“: Do Ústavodárného shromáždění sice mohli volit všichni, poprvé také ženy, ale ne všechny strany mohly kandidovat, protože ty pravicové, jako byli např. konstituční demokraté, už bolševici zakázali.

Když se ukázalo, že bolševici jsou v tomto Ústavodárném shromáždění v menšině (většinu získali Eseři), bylo toto shromáždění rudými námořníky rozehnáno. Vládu komuče, jako vládu skutečného, demokratického Ruska, legionáři vlastně pomáhali ustavit a vojensky ji podporovali. Tak vznikla dočasná ruská vláda sídlící v Ufě a potom v Omsku. Tato ruská vláda (a nikoliv bolševici) uznala jako první československý stát a po jeho skutečném vzniku vyslala do Prahy svého vyslance Valerije Rafalského, který pak v Praze žil až do roku 1945, kdy jej zatkla a pak zabila sovětská kontrarozvědka SMERŠ (oficiálně prý Rafalský při výslechu vyskočil z okna).

Na vystoupení legií se každý může dívat podle svého politického přesvěcení. Já se netajím a nikdy jsem se netajil tím, že komunisty rád nemám; měl jsem a mám rád Rusko a jeho kulturu, ale ne Sovětský svaz a jeho bolševický režim. Lenin rozhodně není mým favoritem: není jím ani admirál Kolčak, jehož sídlo jsem měl možnost při návštěvě Omsku navštívit, ale pořád je mně milejší admirál Kolčak či generál Děnikin než gruzínský bankovní lupič a masový vrah Džugašvili alias Stalin.

Nicméně legie zasahovaly do vnitřních záležitostí jiného státu…

Češi a Slováci se za svou roli při svržení sovětské moci v Povolží a na Sibiři rozhodně nemají za co stydět. Chtěli pomoci ruskému národu osvobodit se od bolševiků, což myslím bylo od nich velmi šlechetné. Však také ve většině míst, kam přišli, je obyvatelstvo (samozřejmě až na bolševiky) nadšeně vítalo. Když byla vláda komuče v listopadu 1918 svržena vojenským převratem a admirál Alexandr Kolčak se stal „vrchním vladařem Ruska“, odmítli se legionáři na dalším boji podílet a omezili se pouze na střežení magistrály.

Cestovali jsme v roce 1918 s přáteli po Transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Je smutné, že dnešní Rusové nevědí o bojích našich legií buď nic anebo opakují dávno i ruskými historiky vyvrácené lži o „zločinech Běločechů“, kteří upalovali lidi za živa a uloupili ruský státní poklad. Ve skutečnosti se legionáři snažili v době, kdy strážili magistrálu, uzavřít s jednotkami protikolčakovských partyzánů (nebyli to ostatně jen bolševici) místní příměří. Bojovali s nimi jen tehdy, když je tito partyzáni sami napadli.

Ruský státní poklad, který padl do rukou legií v Kazani, byl odevzdán ministerstvu financí prozatímní vlády v Omsku, která jej částečně použila na nákup zbraní a výstroje pro novou ruskou („bílou“) armádu; při evakuaci Omsku byl poklad převezen do Irkutska, a tam po uzavření příměří s bolševiky (9. února 1920) odevzdán velení 5. armády; při převozu se ztratil jen jeden pytlík se zlatými mincemi, který zřejmě rukou společnou a nerozdílnou ukradli legionáři a ruští „bílí“ vojáci. Šlo ale v globálu o zanedbatelnou sumu.

V občanské válce legionáři bojovali proti bolševikům, ale ne proti Rusku. Právě naopak: spolu se skutečnými ruskými vlastenci bojovali za lepší, demokratické a skutečně svobodné Rusko. Jak by vydalo Rusko, kdyby zvítězili „bílí“, to samozřejmě nelze říci. Ale jisté je, že „rudí“, tj. bolševici, nepřinesli Rusku pozitivního nic. Vystoupení legií proti bolševikům proto považuji za morálně i právně plně opodstatněné a hodné úcty.

Pokud legie pomohly vyřešit českou otázku v letech 1918-1920, pak začátek 2. světové války, pokud vás správně chápu, byl paradoxně pro Čechy novou příležitostí, jak dořešit onu českou otázku. Je mi známo, že Beneš po Mnichovu chtěl přesunout Němce z vnitrozemí do Sudet… Všechny tyto procesy měly násilný aspekt. Jak se to jeví všechno z pozice roku 2021?

Vznik tzv. Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 znamenal zničení české státnosti, která existovala v té době už tisíc let. Protektorát nebyl žádným českým státem, ani okupovaným státem. Byl integrální (byť formálně autonomní) součástí Německé říše. S tím žádný Čech nemohl souhlasit. Jenže obnovení československého, nebo alespoň českého státu bylo možné jen za cenu nové války a totální porážky Německa. Proto Češi tuto válku přivítali a odmítli německo-sovětský pakt o neútočení a tím spíše německo-sovětskou smlouvu o přátelství uzavřenou 28. září 1939 po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a SSSR. A proto také uvítali německý útok na SSSR 22. června 1941. Ne proto, že by si přáli porážku Sovětského svazu, ale naopak: protože nyní byl SSSR do války vtažen a nikdo už nepochyboval, že válka skončí porážkou Německa a obnovením Československa.

Pane profesore, díky za rozhovor.

Milan Mojžíš (Československá obec legionářská): Co se týče dolní fotografie ze strany 90 z knihy Československé legie 1914-1920 s názvem: „Bolševiky umučení příslušníci 8. pluku na ussurijské frontě v červenci 1918“, je uložena na kartách VÚA-VHA Praha a v řadě kronik, fotoalb a dalších materiálů.

Fotografie byla pořízena po následném čs. útoku, kdy byli nalezeni na bojišti zanechaní ranění, nebo mrtví legionáři. Jejich druhové je snesli a společně se svými mrtvými bratry se vyfotografovali. Víme, že se skupiny některých „žurnalistů“ snaží vysvětlovat tyto události nepravdivým způsobem, ale existuje mnoho důkazů o tom, že se jednalo o zvěrstva bolševiků a internacionalistů.

Například v kronice Za svobodu je v III. svazku popisek: „Zohavené mrtvoly, bratři 7. roty 8. střel, pluku na nikolsko-usurijské frontě.“ Dále je v kronice na str. 657 k této události další popis: „Jako lvi bránili se hoši 8. pluku přesile bolševiků a padali chrabře teprve po nejhroznějším odporu. Zuřivý nepřítel mstil se za to krutě… mučednickou smrtí zmírali naši ranění… Pro historii zůstane smutným dokumentem protokol mezinárodní komise lékařské, která ohledavši po boji 20 těl zabitých bratří, konstatovala u 17 hyenické zohavení, o němž už nebylo lze zjistiti, zda bylo způsobeno za živa či po smrti… ale u tří nade vši pochybnost shledala známky toho, že došlo k hrozným zvířectvím: vyřezány jazyky, probodány tváře, přelámány ruce a nohy, přičemž k tomu došlo zaživa. Nebojíce se tedy ani smrti mučednické, střetli se hoši 8. pluku s nepřítelem se zoufalým napětím sil — a kde v bitevní vřavě bylo lépe, tam snažili se ohroženým druhům pomoci protiútoky a vysíláním hrstek posil."

O vyšetřování mezinárodní lékařské komise píše také profesor Fic ve čtvrtém díle své studie Československé legie a vznik Československa (II. část, III. kapitola.). Zprávu komise měl dokonce v ruce v archivu v Kanadě: Official Report, zpráva vypracovaná mezinárodní lékařskou komisí, která prozkoumala dvacet mrtvých těl československých vojáků, zraněných a později zabitých v bitvě u Nikolska-Ussurijského ve dnech 3. – 5. července 1918. File 23, svazek 356. G. H. Q. The Canadian Expeditionary Forces, Siberia, 1918-1929, The Public Affairs Archives Canada, Ottawa.

Sputnik požádal o názor také publicistu Tomáše Krystlíka

Tomáš Krystlík, publicista: Československé legie na Rusi byly součástí francouzské armády a Masaryk s Benešem si je přáli z propagandistických důvodů mít na francouzské frontě. Masarykova náborová akce do československých legií v Rusku nebyla příliš úspěšná (Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Mladá fronta, Praha 2006), z přibližně 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých devět procent z nich. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí.

Zajímavé je sledovat postoj jednotlivých aktérů československého odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich a Voska se snažili o pravý opak. (Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002)

Masaryk, dokud byl v Rusku, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci, navrhl spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. (Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919) Dále se situace vyvinula tak, že Masaryk 27. 1. 1918 oznámil ruskému veliteli československého sboru, že československé legie v Rusku jsou částí československého vojska stojícího pod vedením vrchního velitele Francie… Masaryk také ve svém provolání k československému vojsku na Rusi 7. 3. 1918 – ještě před svým odjezdem do USA přes Tokio – zdůraznil nutnost zachovat přísnou neutralitu.

Hodnota carského pokladu, která zůstala pod prsty Čechoslováků, se nedá podle listinných pramenů přesněji určit a prokázat. Legionář, lékař a spisovatel František Langer, napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvorjanov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů a 86 kopějek. Kolik z ruského imperiálního pokladu, případně rumunského uvízlo za nehty Legiobance, československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, – to se zřejmě nedovíme...

Ruští autoři se také zmiňují o desítkách až stovkách mrtvol zbylých po loupeživých výpravách československých legií do okolí železničních tratí, když se jim vlastníci zdráhali vydat, co po nich požadovali. Opět neuvádějí bližší údaje. Konstantin Sacharov (viz Sakharow, Konstantin W.: Die tschechischen Legionen in Sibirien. Hendriock, Berlin 1932), bělogvardějský generál, popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Když se na otázku „Kdo se chce stát Čechem?“ nikdo z nich nepřihlásil, tak je českoslovenští legionáři přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov rovněž zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři, líčí i svědectví zástupce švédského Červeného kříže, jak Češi zacházeli s německými válečnými zajatci, prý úděsným způsobem, porušujícím veškeré konvence nakládání se zajatci.

Vladimír Franta

https://cz.sputniknews.com/20210525/jedni-tvrdi-ze-cechoslovaci-pachali-v-rusku-zverstva-druzi-legionare-haji-do-krve-kdo-ma-pravdu-14617127.html

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (1)

Tomáš Krystlík

Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa. (Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, Welt am Sonntag 13. 11. 1994)

Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve čí později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Podaří-li se Rusku dříve zotavit, než se Evropa sjednotí, je osud Evropy zpečetěn. Budoucí státní forma Ruska je přitom irelevantní. Jakmile se mu naskytne příležitost podřídit si Evropu, využije této možností, ať bude rudé či bílé. (Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi 1923) 

Dějiny moderního českého státu se neodvíjely izolovaně, nýbrž v interakci s evropskými událostmi, zejména s oběma světovými válkami ve 20. století. Značnou roli v tom sehrály i ideologie. V této kapitole pojednáme o období mezi světovými válkami v podstatě až do konce druhé z nich, s cílem přiblížit čtenářům fakta, která jsou jim českou historiografií zčásti nebo zcela odpírána. Na několika málo příkladech ukážeme mechanismy, jak se falšují dějiny, a to tak diletantsky, že podvod je na první pohled patrný i laikovi – pokud se ovšem dostane k potřebným informacím.

Po skončení bojů první světové války se v Paříži od ledna 1919 do ledna 1920 konala s přestávkami mírová konference, jejímž výsledkem byly mírové smlouvy z pařížských předměstí, z nichž nejznámější byla podle místa podpisu Versailleská mírová smlouva s Německem, které obsahovaly i stanovy nově založené Společnosti národů se sídlem v Ženevě. Jako mocnosti pro účely Společnosti národů byly označeny váleční spojenci: USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko. USA uzavřené mírové smlouvy kvůli přemrštěným požadavkům Francie a faktu, že do nich byly začleněny stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Americký prezident Thomas Woodrow Wilson, který zdůvodňoval vstup USA do války tím, že se svět po ní stane bezpečnějším, požadoval, aby vítězové a poražení měli na mírové konferenci stejná práva. K tomu nedošlo – mírové smlouvy byly tvrdým a krutým diktátem vítězů poraženým státům.

Světová válka předurčila způsobem mírového řešení – okleštěním Německa, nereálně vysokými reparacemi, rozpadem Rakouska-Uherska – druhou světovou válku. Západní historikové proto často hovoří o tzv. třicetileté válce 1914–1945. Termín la guerre de trente ans de notre si?cle (třicetiletá válka našeho století) vyslovil v roce 1944 Charles de Gaulle, použil jej v dopise Stalinovi z 27. 2 1944 i Winston Churchill („Považuji tuto válku proti německému napadení venkoncem jako třicetiletou od roku 1914“), z vysokých politiků jej zopakoval naposledy britský ministerský předseda John Major. 

PŘEDEHRA K PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE, THE MILNER GROUP

Ještě v první polovině 19. století bylo britské impérium nikým neohroženým pánem moří, což si vůči hlavním konkurentům, Španělsku a Francii, vynutilo silou svého válečného loďstva. Francie byla nejsilnější evropská kontinentální velmoc, Německo coby stát ještě neexistovalo. 

V druhé polovině 19. století se rozložení sil v Evropě mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Ottona von Bismarck se po porážce Francie ve válce 1870–1871 spojily německé státy a státečky do jednoho útvaru, Německé říše. Pruský král Wilhelm I. se prohlašuje 18. 1. 1871 německým císařem právě ve Versailles, kde se o půl století později zpečetí osud posledního německého císaře a v první světové válce poraženého Německa. V roce 1871 tak vzniká ve střední Evropě stát, který se brzy stává hospodářskou mocností a rivalem Velké Británie. 

Porážka od Pruska ve válce 1870–1871 a vznik Německé říše těžce zasáhly francouzskou hrdost, protože Francie dosud na východ od své hranice dobyla vše, co si usmyslila. Francouze bolestně zasáhlo, že museli odstoupit Německu Alsasko a Lotrinsko, současně se ale nemínili vzdát svého výsadního postavení na kontinentu, a to porážce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal vojenský střet s Německem slovy, že „vypuknutí války je Den, na který čekáme“.

Nepřátelsky vůči Německu reagovala zejména Velká Británie. V londýnském týdeníku The Saturday Review se 24. 8. 1895 objevuje pod titulkem Our True Foreign Policy (Naše oprávněná zahraniční politika) následující: „Hlavní náš konkurent v obchodu a námořní přepravě není dnes Francie, nýbrž Německo. Ve válce s Německem bychom vyhráli vše a neztratili nic.“ Dva roky poté, 11. 9. 1897, stejné periodikum nezakrytě požaduje: Germaniam esse delendam (z latiny: Německo musí být zničeno). 

Britové se oprávněně obávali o svůj monopol v mezinárodním obchodu. Příjmy z německého exportu dosáhly po přelomu století částky 1,045 miliardy britských liber, z britského jen o málo více: 1,075 miliardy, rozdíl tedy činil 3 %, přičemž bezprostředně po vzniku Německa v roce 1871 v podstatě jen pár plachetnic pod jeho vlajkou brázdilo Baltské moře, aby v roce 1900 přes čtyři tisíce německých obchodních lodí rozváželo zboží po celém světě, dováželo jiné a rejdařství Hamburg-Amerika-Linie (HAPAG) se stalo největším na světě. V britských průmyslových kruzích bylo hned od počátku německé exportní expanze veřejným tajemstvím, že německé výrobky zejména v oboru organické chemie a elektrotechniky jsou značně kvalitnější než britské. Tak se tedy v roce 1887 ve Velké Británii zavedlo zákonem povinné označení všech dovážených německých výrobků nápisem Made in Germany, aby se snadněji rozlišily podle panujícího britského přesvědčení kvalitní britské výrobky od německých nekvalitních, což se záhy změnilo v opak – v označení vysoké německé jakosti. 

Mezi lety 1871 a 1906 dokázalo Německo zečtyřnásobit svou těžbu uhlí, zvýšit produkci oceli z půl milionu tun v roce 1871 na více než 12 milionů v roce 1907 a začalo svou ocel vyvážet na trhy, kterým do té doby dominovaly britské firmy, zejména do Austrálie, Jižní Ameriky a Číny. Dá se říci, že se Velké Británii vymstilo, že průmyslová revoluce tam začala mnohem dříve než v Německu, protože používané technologie v Británii byly na přelomu století 19. a 20. již zastaralé. Finance na potřebné inovace chyběly, protože dosavadní zisky britští průmyslníci raději zaparkovávali ve výnosných akciových portofoliích a zahraničních cenných papírech, než aby je vraceli do výroby ve formě technologických inovací. Na britský trh kromě německého začalo přicházet i konkurenční zboží z USA a Japonska. 

Britská elita ale nehodlala akceptovat úspěch Němců plynoucí hlavně z investic do vzdělání a nových technologií, zejména měla obavy z růstu německého obchodního loďstva, což britských představách naznačovalo, že německá koloniální politika bude expanzivní, že Německo bude žádat pro sebe další kolonie, přičemž vhodných území pro kolonizaci dosud nezabraných byl nedostatek, dále z německých investic do těžby ropy v Haliči, v Rumunsku a ze stavby chybějících částí železničního spojení mezi Berlínem a Mosulem (dnes v Iráku), protože si byla vědoma strategického významu ropy ve válce, zejména pro lodní motory. Toužila i po zachování světové nadvlády Velké Británie, případně po dominanci anglosaského světa (společně s USA), hlavně bez významnější konkurence. Nehodlala mladému německému státu nic ze své moci přepustit, a to ani v obchodní oblasti. 

Nicméně se Velká Británie vlivem britské královny Victorie a jejího vnuka německého císaře Wilhelma II. (Viléma II.) po odstoupení kancléře Bismarcka v roce 1890, který se snažil dohodnout s Ruskem, začala politicky sbližovat s Německem. Francie a Rusko v roce 1894 uzavřely spojeneckou smlouvu evidentně zaměřenou proti Německu. Britsko-německé sbližování ale skončilo kvůli diplomatické podpoře německého císaře Wilhelma II. Transvaalu, protivníku britského impéria v búrských válkách 1899–1902. 

Zásadní rozkol mezi oběma zeměmi dokonala nejen pokračující výstavba německého obchodního loďstva, což si Britové vykládali tím, že Německo by mohlo chtít získat další kolonie, hlavně však nový německý program budování válečného loďstva, který potencionálně ohrožoval britskou politiku světové námořní převahy. Aby císař Wilhelm II. mohl financovat stavbu válečných lodí, uvalil v Německu v roce 1902 20% prodejní daň na sekt a další šumivá vína. Daň přežila obě světové války bez úhony do dnešních dnů a obnáší dnes stanovena pevnou částkou 1,36 € z litru.

Od nástupu královny Victorie na trůn v roce 1837 neprožila Velká Británie za jejího panování ani jeden rok bez války, britské vojenské síly byly nasazeny ve všech koutech světa ve více než stovce ozbrojených konfliktů. 

Exkurs. Britská královna Victoria byla Němka kvůli personální unii s Hannoverským královstvím. Nebyla prvním Němcem na britském trůně, všichni britští panovníci byli od roku 1714 Němci (sic), někteří i málo znalí angličtiny. To se teprve v roce 1917, za první světové války, zamaskovalo tím, že se britská královská rodina z domu Saxe-Coburg and Gotha (Haus Sachsen-Coburg und Gotha) přejmenovala na rod Windsor. (Manžel dnešní britské královny Elisabeth II. Philip je podle původu taktéž Němec, narozený však na řeckém Korfu.) 

Síla Velké Británie však spočívala v mohutném válečném loďstvu, ne v armádě. Začínalo být jasné, že když Británie bude muset vojensky vystoupit proti Německu na evropském kontinentě, aby je vojensky a hlavně hospodářsky zničila, že na to sama stačit nebude, že bude k tomu potřebovat spojence na kontinentu se silnými pozemními armádami, Francii a Rusko. Jenže britsko–francouzské vztahy byly v té době značně nepřátelské, v roce 1895 kvůli Suezskému průplavu došlo málem k válce mezi oběma zeměmi, obě země si konkurovaly v Africe a s Ruskem se Británie přetahovala o vliv v Asii, zejména ve Střední.  

Když královna Victoria v roce 1901 umírala, dlel u jejího lože až do posledního vydechnutí i její nejoblíbenější vnuk, německý císař Wilhelm II. Je jasné, že za života Victorie by válka s Německem myslitelná nebyla, jenže její nástupce na trůnu, syn Edward VII., strýc Wilhelma II., nenáviděl Německo přibližně srovnatelnou měrou, jakou Německo měla ráda jeho matka Victoria. Měl totiž za manželku dánskou princeznu Alexandru, u které se vlivem nuceného odstoupení do té doby dánského Šlesvicka a Holštýnska Němcům v roce 1864 vyvinula zcela paranoidní nenávist vůči všemu německému a později i vůči Německu jako státu. Wilhelm II. a Edward VII. se každoročně minimálně jednou vídávali na regatě v Cowes (Isle of Wight), ale jejich vztahy byly narušeny nenávistí Edwardovy ženy, kterou zčásti převzal i její manžel, sám po matce i otci Němec (sic). Německý císař Wilhelm II. byl mimo jiné i admirálem britského válečného loďstva, a to i po celou dobu první světové války (sic), ale po jejím začátku si již nikdy britskou admirálskou uniformu na sebe nevzal.

Po smrti Victorie stál před jejím synem a nástupcem na trůně, Edwardem VII. nesnadný úkol usmířit si Francii a naklonit si Rusko, což dokázal pomocí obratné vládní diplomacie, kdy sám vystupoval účinněji než britský ministr zahraničních věcí, během šesti let. Nastala též potřeba naočkovat touhu po zničení Německa širší britské politické scéně, ne pouze politikům ve vládě, protože vlády nejen přicházejí, nýbrž i odcházejí. Za tím účelem vytvořil ministerský předseda Arthur Balfour v roce 1902 Committee of Imperial Defence (Výbor obrany impéria). 8. 4. 1904 byla podepsána tzv. Entente cordiale (Srdečná dohoda) mezi Velkou Británií s Francií, kterou si rozdělily zájmové oblasti v Africe, ale v tajné doložce se zavázaly k vojenskému spojenectví vůči Německu. Vztahy s Ruskem pak narovnala 31. 8. 1907 Sankt-Petěrburská (Petrohradská) britsko–ruská smlouva vymezující zájmové sféry obou zemí ve Střední Asii – Persie (dnes Írán) byla rozdělena do tří zón (severní ruské, jihovýchodní britské a neutrální mezi oběma těmito zónami), Afghánistán byl uznán za de facto britský protektorát. Rusku za spojenectví ve válce proti Německu slíbila Británie ovládnutí úžin v Bosporu a v Dardanelách, které potřebovalo Rusko k neomezenému proplouvání černomořského loďstva do Středozemního moře. V případě mezinárodního napětí, válečného konfliktu a po následném uzavření úžin by Rusku její flotila v Černém moři byla prakticky k ničemu. Jak dokládají skotští historici G. Docherty a J. Macgregor vytvořil britský král Edward VII., byť již v roce 1910 zemřel, coby člen britské tajné elity pro Británii největší měrou předpoklady k rozpoutání světové války, což po jejím skončení Britové zcela zatušovali. 

Tajná britská elita pomalu docílila pomocí spřátelených redaktorů ve vlivných britských denících tisku a politiků v parlamentu opakováním tvrzení, že přežití britského národa je ohroženo, snížit toleranci a důvěru obyvatelstva k cizincům, což se projevilo též v pogromech vůči ruským a polským uprchlíkům v prvních létech 20. století. Kontroly při vjezdu do země byly zpřísněny a ve společnosti zakotvil strach vůči Nebritům, tedy hlavně i vůči Němcům.

V roce 1891 se v Londýně ustavila neformální, později velmi mocná skupina z bohatých a vlivných mužů, která se považovala se za tajnou elitu Velké Británie, snažila o uchování moci impéria, o jeho nadvládu nad světem. Kvůli získání kontroly nad transvaalskými doly na zlato vyvolala první dvě války, búrské, mezi lety 1899 až 1902. Jejími hlavními členy byli ministerský předseda vlády Jižní Afriky Cecil John Rhodes, vlivný žurnalista William Thomas Stead, lord Esher (Reginald Baliol Brett, 2nd Viscount Esher), bankéř lord Nathaniel Rothschild a Alfred Milner (oba poslední pocházeli z Německa). Po smrti Rhodese se stal neformálním vedoucím skupiny Milner. Obzvláště silné zastoupení měla skupina v britském ministerstvu zahraničí a v úřadu pro kolonie, později získala vliv v ministerstvu války a v nejvyšším velení ozbrojených sil. Stranická příslušnost nerozhodovala, hlavní roli hrálo přesvědčení o nadřazenosti britské rasy (dnes bychom řekli Britů). Skupina byla s to zasahovat do dění zejména ve Francii, v Rusku, na Balkáně a v Jižní Africe přes vrcholné tamní státní úředníky a politiky, snila o ovládnutí celého světa britským impériem, kdyby se to nepodařilo, tak ve spojení s USA. Vlivný její člen, podnikatel a politik Cecil John Rhodes, přesvědčený, že Britové jsou „nejskvělejší rasou světa“, byl až do své smrti v roce 1902 přesvědčen o angloamerickém sjednocení pod jedinou imperiální vládou. 

Ona mocná skupina se nijak nenazývala, později se pro ni vžil název The Milner Group (Milnerova skupina) podle svého neoficiálního šéfa po smrti Cecila Rhodese, Alfreda Milnera, brilantního koloniálního úředníka z Jižní Afriky a velkého přítele prezidenta USA Herberta Hoovera. Skupina se postupně rozšiřovala, přibyli například vydavatel deníku The Times Alfred Charles William Harmsworth, 1. Viscount Northcliffe, budoucí britští ministerští předsedové Arthur Balfour a Herbert Asquith, budoucí ministr zahraničí Edward Grey a budoucí britský král Edward VII., Rudyard Kipling a další. Nejpozději v roce 1902 se stalo hlavním naléhavým úkolem skupiny se zbavit největšího konkurenta Británie Německa a to nejlépe jeho hospodářským zničením válkou. 

https://www.historieblog.cz/2021/05/tricetileta-valka-1914-1945-1/ 

KOMPENZACE NÁRODNÍHO KOMPLEXU MÉNĚCENNOSTI

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (5)

Tomáš Krystlík

  Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro „českou kulturu“ jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla i klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti.

  Český národ se prodíral k životu pomocí berliček mnoha mýtů, iluzí, lží a mystifikací, česká psychika z nich vychází a v různých okamžicích – a nemusejí to být pouze okamžiky krizové – se k nim Češi rádi uchylují i dnes. To dokazuje, že český národ má dodnes značný komplex méněcennosti. Typickými příznaky jeho (pře)kompenzace jsou výroky typu: „Čeština je nejpřesnější jazyk na světě!“, „Naše pivo (jogurty, kyselé okurky, uzeniny, chléb, česká kuchyně, děvčata, dosaďte si cokoliv ad libitum) je (jsou) nejlepší na světě!“ Mimoděk vyzrazují národní komplex méněcennosti například i titulky hlavních zpráv na prvních stranách novin. Příklady: Ve dvou po sobě následujících vydáních Lidových novin v souvislosti s odzbrojováním jednotek UÇK v Makedonii: „České jednotky dorazily do Makedonie jako první“, a následující den ve stejných novinách: „Brity zklamalo, že Češi byli v Makedonii první.“ Američané si vyžádali českou rotu chemické obrany, která před lety za svého nasazení ve válce v Perském zálivu jako jediná zjistila velmi nízkou koncentraci bojových plynů ve vzduchu. Lidové noviny stvořily o tom 3. 11. 2001 titulek: „Češi budou nasazeni v místech, odkud předtím všichni utečou.“  

  Nejpodstatnější z toho všeho je, že si Češi za ona téměř dvě staletí na národní lži – i když je vyvraceli Češi jazyka německého a ojediněle i českého – zvykli, a nedokáží je odlišit od pravdy. Mystifikace si ostatně vytvářejí dodnes. Co jiného než mystifikace jsou divadelní hry o českém polyhistoru Járovi da Cimrmanovi, dokazování keltského původu Čechů, nebo že George W. Bush (Jiří W. Buš v pohotové transliteraci deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung) je potomkem českého krále Vratislava II. a knížat Bořivoje I., Boleslava I. a II., Vratislava I., Oldřicha a Břetislava I.? Nověji byli obdařeni stejným původem prezidentský kandidát John McCain a prezident Barack Obama (sic). Jaký obrázek si o Češích musí vytvořit západní veřejnost, pokud ji Češi vůbec zajímají, je jasné.

    Ve 20. století se vymstila i národně buditelská představa o egalitářství členů českého národa. Výstižně to popisuje historik Pavel Kosatík: „Masaryk… zariskoval a uvěřil, že rovnostářská společnost se rozčlení a vytvoří odpovědnou elitu dřív, než dojde k případnému mezinárodnímu konfliktu, na jehož řešení by společnost bez struktury nestačila. Tak je asi třeba rozumět jeho později tak často opakovaným slovům, že republika, když už vznikla, potřebuje dvacet, třicet, nebo dokonce padesát let klidného vývoje, aby vnitřně dozrála. Tento klidný vývoj jí naneštěstí nebyl dopřán, česká společenská struktura se nezrodila a neexistuje dodnes. Neexistence oné struktury se ukázala skoro vzápětí po Masarykově smrti. Téměř jako výsměch českým dějinám se zdá, že k ní nakonec nepatřil dokonce ani Masarykův největší favorit Edvard Beneš, který hned dvakrát v klíčové situaci, kdy šlo o odpovědnost za všechno (1938 a 1948), neobstál. A to, že ani Češi v žádném z těch let neobstáli, je těžké vysvětlit jinak, než že všechny ty absolutní a světové úkoly, které na ně Masaryk naložil, prostě nepřijali. Nakonec se ukázalo, že jim stačí život v prapůvodním, pouze jazykovém klidu.“ 

  

(KONEC SERIÁLU)

  

Beneš chtěl odsun Němců před válkou, po ní byli Němci vyhnáni. Prolomí se Benešovy dekrety?

Vladimír Franta 

Za 2. světovou válku může Německo, ale je pravdou, že po válce to Češi svým německým spoluobčanům pěkně spočítali. V dnešních časech naopak slyšíme, že by mohlo dojít k prolomení Benešových dekretů, Václav Havel se v 90. letech Němcům dokonce omluvil za odsun. O názor jsme poprosili česko-německého publicistu Tomáše Krystlíka a zástupce SPD.

13. května 1945 měl prezident Edvard Beneš projev k Brňanům, kde mluvil o nutnosti vyřešení německé problematiky: „… Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek ve městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás…“

V knize Úděl česko-německého sousedství autor publikace Jiří Otter píše, že odsun Němců byl Benešem promýšlen už po Mnichovu: Existoval plán, aby se německé obyvatelstvo z vnitrozemí ČSR přesídlilo do pohraničí, které mělo být postoupeno Německu. Na tento záměr před válkou nedošlo. Na konci války pak byl transfer Němců z našeho území znovu oficiálně naplánován, ale, jak Otter uvádí, „násilná opatření byla organizována skupinami (Národní odpor, Rudé gardy), složenými z dobrodružných živlů, které byly často označeny i českými občany za ‚rabovací gardy‘“. Autor vysvětluje, že Beneš v exilových projevech (i pozdějších dekretech) vyzýval ještě za války k povstání proti Němcům, že je to jedinečná historická šance, která se nesmí propást.

Tomáš Krystlík: Vyhnání Němců bylo důsledkem Jungmannovy definice českého národa, Palackého dezinterpretace dějin a stalo se přáním Čechů v druhé polovině 19. století. Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexandru von Bachovi se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Po 1. světové válce se Němce českých zemí vystěhovat za hranice nepodařilo, Češi tedy museli čekat na další příležitost. Lákavou představou byly přitom nemovitosti v německých rukách, které by zde v každém případě zanechali.

15. 9. 1938, tedy zhruba dva týdny před mnichovskou konferencí, posílá E. Beneš ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící mezi nimi a stávající státní hranicí: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Jeseník, Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Benešovou podmínkou bylo, že Německo území o rozloze 4 000 až 6 000 km2 převezme celkem se 1,5 až 2 miliony Němců z českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích nebylo, jen 800 až 900 tisíc, tak se měli (zčásti) přesídlit i Němci z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Pravděpodobně byl Beneš již tehdy přesvědčen, že pohraniční okresy Československo nedokáže udržet.

Beneš vyzval k povstání proti Němcům jen jednou, a to hned po pár měsících existence protektorátu. František Moravec 8. 9. 1939 kvůli požadavku britské tajné služby MI6 vydal po předchozí důkladné poradě s Benešem směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil radiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937. Heslo k zahájení povstání zaznělo v československém vysílání BBC 17. 9. 1939, Beneš současně vystoupil tamtéž s projevem, ve kterém apeloval na obyvatelstvo doma slovy: „Jsme dnes všichni povinni obětovati i svůj život své vlasti a cti… dnes se už násilnickému režimu neustupuje.“ A nestalo se vůbec nic, nikdo nepovstal, nikdo nehnul prstem! O tomto debaklu domácího odboje se zmiňují jen historik Jiří Šolc a Gebhart s Kuklíkem. Posléze vydal generál Sergěj Ingr směrnici novou, podle níž měla být Obrana národa připravena zahájit povstání a sabotáže teprve v době rozhodující bitvy na Západě.

Pan Otter se mýlí, tvrdí-li: „násilná opatření (při vyhánění Němců) byla organizována skupinami složenými z dobrodružných živlů.“ Bezprostředně po konci války, již 9. 5. 1945, začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, převážně však na pokyn československé armády nebo bezpečnostních složek, národních výborů a ve spolupráci s nimi, vyhánět Němce přes hranice do sovětských okupačních zón a do území nově připadlých Polsku. Bez jakýchkoliv právních norem jen prostřednictvím vyhlášek nebo ústně či telefonicky předávanými příkazy. Tuto fázi vyhánění (do konce roku 1945) nelze označovat za divokou, tj. za neorganizovanou, protože historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg prokázali, že byla řízena československým ministerstvem národní obrany a vnitra takovým způsobem, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Ústní pokyny přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody i od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Václava Noska samého. O tom, že odsun nebyl v žádném případě neorganizovaný, to jest divoký, svědčí i skutečnost, že přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 – celkem vyhnáno kolem 700 tisíc – bylo vysídleno jednotkami československé armády. Vyhnat takový vysoký počet lidí za hranice je možné pouze naložením do vlaků, pěšky a auty jich tolik vyhnat za tak krátkou dobu nelze. A vlaky patřily ČSD, státnímu podniku. To je důkaz, že divoký odsun byl organizován a řízen československým státem, stát musel vlaky dát k dispozici i se železničáři, upravit jízdní řády a podobně. Mimochodem Američané na jimi obsazených českých územích divoké odsuny nepovolovali. 

Odpověď na Vaši otázku „Proč je toto téma tak nepopulární v našich médiích ještě dnes?“ zní: „Protože by Češi museli doznat, že Němci je zabíjeli v letech 1939-1945 (bez Slováků, Rusínů, Židů, cikánů) podstatně pomaleji, než pak Češi Němce v letech 1945-1947.

V knize Edgara Snowa s názvem Američan se dívá na Sovětský svaz se lze dočíst, že když němečtí zajatci šli Tverskou ulicí v Moskvě, místní obyvatelé jim neubližovali. Dokonce si Snow vybavuje, že je i litovali, pokud třeba šli bez bot. Po válce se v Rusku lidé chodili dívat na trofejní německé muzikály, které se těšily velké oblibě. Naše země nebyly tak válkou poškozeny jako Rusko, přesto se naše obyvatelstvo chovalo vůči Němcům o poznání nenávistněji. Jak to? Otter: „Často docházelo k nekontrolovanému teroru, nuceným pracím, mučení, až i k zabíjení…“

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa“.

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi se od začátku protektorátu dívali na všechny Němce, i domácí, s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejméně vzdělaného, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se stává česká lůza.

Otter udává, že se transfer Němců zvrhl v živelné vyhánění, akce se opírala o exilové dekrety československé vlády, kde se hovoří o „bezprávnosti Němců po prohrané válce“. Současná Česká republika si v těchto letech vzpomněla, že chce po německé straně válečné reparace. Jak byste to komentoval?

Dekrety prezidenta republiky se týkaly osob německé a maďarské národnosti – které měly československé občanství – dále jejich majetku, který byl zabaven. Že pak tento asi jen z poloviny připadl československému státu, protože zbytek byl Čechy rozkraden, to už je věc jiná.

Blud o nezaplacených reparacích Československu se objevuje stále dokolečka. Ve zkratce tomu bylo takto. Československá strana vznesla nesmyslně vysoký reparační požadavek proti Německu, který neodpovídal skutečnosti, byl mocně zfalšován ministerskými úředníky. Reparační konference v Paříži sečetla vznesené reparační nároky 18 států vůči Německu, i ten nadsazený československý, což vzala jako 100 %, a vypočetla procentní podíly jednotlivých zemí z reparačního majetku podle vznesených návrhů. V celkem dvou reparačních kategoriích (více jich nebylo) připadlo pro ČSR asi 4,57 %. Majetek určený k reparaci se rozděloval podle onoho klíče z pařížské reparační konference, než západní mocnosti v roce 1962 reparace ukončily. ČSR dostalo o něco méně, než bylo stanoveno. Obdobným způsobem bylo zkráceno ve svých nárocích i dalších 17 států.

Celkem bylo z našeho území odsunuto na tři miliony Němců. Odsun byl částečně řízen i Američany z jejich okupační zóny. Jak se díváte na to, že se Německo stalo tak rychle členským státem NATO?

Může za to podle mého sovětská blokáda západních sektorů Berlína (červen 1948 až květen 1949), kdy se letecky do Berlína muselo vozit i uhlí. Kdyby se SRN stala neutrálním státem, tak SSSR blokádou Berlína názorně předvedl, co by si z německé neutrality asi tak dělal.

Rozumím. Vysídlením většiny německého obyvatelstva mělo skončit tisícileté sousedské soužití Čechů a Němců. Pak se ale daly dějiny znovu do pohybu a s Němci nyní obýváme EU. Jak se situace má dnes? To je má závěrečná otázka. Má smysl se ptát nyní, kdo komu více ublížil?

Počítat mrtvé a podle toho usuzovat míru viny je nesmyslné. Němci ale dodnes svou vinu za nacionálně socialistický teror přiznávají, Češi za poválečný teror na Němcích nikoliv. Je na Češích, aby uznali svou vinu, nejen vyslovili politování za výstřelky (excesy) při transferu. Pokud by Benešovy dekrety byly zrušeny ex nunc, nic by se pro Čechy nestalo. Pokud by se ovšem zrušily ex tunc, pak by sudetští Němci měli nárok na restituci majetku.

Panu Krystlíkovi zatím poděkujeme a zeptáme se dále. Sputnik položil stejnou otázku zástupcům hnutí Svoboda a přímá demokracie – předsedovi Tomio Okamurovi, europoslanci Ivanu Davidovi a poslanci Jiřímu Kohoutkovi: Opravdu hrozí České republice, že budou prolomeny tzv. Benešovy dekrety a Češi budou vracet Němcům majetky?

Ivan David: Prolomení dekretů s velkou pravděpodobností hrozí, protože v letošním roce, a sice 28. ledna, v Petičním výboru Evropského parlamentu byl projednán případ dvou maďarských petentů, kteří se dožadují majetku zabaveného jejich maďarským předkům na Slovensku. Na těch pozemcích nyní stojí kruhový objezd dálnice. Jednalo se o to, že se k této věci vyjadřovala celá řada přítomných poslanců v Petičním výboru. Všichni s výjimkou polského poslance trvali na tom, že Benešovy dekrety je třeba zrušit, protože porušují lidská práva tím, že staví na uplatnění kolektivní viny. Takto se vyjádřil i zástupce Evropské komise s tím, že Petiční výbor rozhodl, že vyšle na Slovensko delegaci, která bude zjišťovat skutečnou situaci, která se týká žádosti oněch petentů. Čili na základě tohoto podnětu se chystá EU zcela vážně začít projednávat nulitu neboli zrušení Benešových dekretů, což bude mít dopad i na ČR… To by mělo naprosto zásadní důsledky. Není to žádná nahodilá záležitost. Není to ani poprvé, co se o tom hovoří. Pokud se to bude nyní posuzovat dle lidských práv, jak je chápeme dnes, lze předpokládat, že to bude mít zásadní politické důsledky během krátké doby, třeba dvou či tří let. Ani jeden poslanec za ČR není členem Petičního výboru. Jen, abyste věděli. Ostatně, snad by se mělo poradit USA, aby vyklidily kontinent a rehabilitovaly původní obyvatele. Některé věci prostě už jsou nyní historicky dané. Nedá se nic dělat. Smiřme se s vysídlením Němců z našeho teritoria…

Tomio Okamura: Odsun Němců bylo rozhodnutí vítězných mocností a šlo o reakci na zvěrstva Němců, kteří vyvolali válku. Sudetští Němci se v drtivé většině případů podíleli na rozbití ČSR a byli významnou součástí represivního aparátu v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Některé politické strany v čele s KDU-ČSL, TOP09 a ČSSD by proti prolomení Benešových dekretů asi nic neměly, takže to hrozí. My v SPD se budeme všemi silami bránit proti prolomení Benešových dekretů a je pro nás zásadní záležitost, aby Benešovy dekrety nebyly prolomeny.

Jiří Kohoutek: Odsun Němců z ČSR po 2. světové válce byl naprosto oprávněnou a spravedlivou reakcí na hrůzy a zločiny, které tzv. sudetští Němci napáchali na českém národě za války i před ní. Navíc šlo o opatření plně odsouhlasené vítěznými spojeneckými mocnostmi. Sudetští Němci před válkou z 90 % volili nacistickou stranu SdP (Sudetoněmecká strana) a podporovali Adolfa Hitlera. Dobrovolně si zvolili německé říšské občanství, v roce 1945 tedy nebyli ani občany Československa. Odsun Němců navíc zabránil velkému krveprolití a možné občanské válce. Byl to klíčový čin v rámci bezpečnosti a budoucnosti našeho státu. Prolomení Benešových dekretů, což jsou zákony se statusem „dekrety prezidenta republiky“, hrozí pouze v případě, že by ústavní většinu v obou komorách českého Parlamentu získali proněmecké protinárodní síly okolo tzv. Demokratického bloku, tj. hlavně Pirátská strana, STAN, lidovci a TOP09. Česko-německá deklarace je politickým, nikoli právním dokumentem, na rozdíl od odsunu Němců a německých válečných reparací, které jsou podloženy normami vnitrostátního i mezinárodního práva. Ale je fakt, že jde o dokument nadbytečný a přespříliš vůči Německu servilní, jelikož de facto staví na roveň viníka a oběť, což je nepřijatelné.

Všem zúčastněným respondentům moc děkujeme za obsáhlý rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210513/benes-chtel-odsun-nemcu-pred-valkou-po-ni-byli-nemci-vyhnani-prolomi-se-benesovy-dekrety-14475031.html

Publicista: Před zveřejněním „Vrbětic“ byla na proruských sítích silná aktivita. Klausova návštěva Zemana před jeho projevem? Nabývá na významu, protože...

Oldřich Szaban

 

„Češi, pokud se jich netýkalo rasové pronásledování, tj. nebyli židé ani cikáni, přežili válku bez velké úhony, vyrábějíce pilně pro říši, opulentně za to odměňováni, takže jen čekali, až budou jinými osvobozeni. Zemědělské usedlosti, statky se rapidně během protektorátu oddlužily, česká kultura vzkvétala, bylo natočeno nejvíce filmů v historii, porodnost jako v jediné zemi Evropy extrémně vzrostla, postavil se nebo byl dokončen velký počet rodinných domů. Povstání na konci války měla za následek zbytečná krveprolití, z vojenského hlediska byl jejich význam pramalý,“ konstatuje publicista Tomáš Krystlík.

 

V květnu si připomínáme konec druhé světové války. Kdo se dle vás nejvíce zasloužil o vítězství nad německým nacismem a jeho spojenci? Co bylo klíčové?

 

První klíčovou událostí vedoucí k porážce národně socialistického Německa bylo odmítnutí asi dvou tuctů Hitlerových návrhů od října 1939 do května 1941 na uzavření míru s Velkou Británií, předávaných různými cestami a způsoby s těmito závazky: Restituce všech (!) Německem okupovaných států s výjimkou českých zemí a části Polska zabrané Sovětským svazem, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu. Německo jim uhradí škody způsobené během záboru a stáhne své ozbrojené síly. Všechny útočné zbraně budou zničeny, vojenské síly redukovány. Německu budou vráceny jeho bývalé kolonie, přičemž Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována, Německo zaplatí za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918 a vykoupí nemovitý majetek od osadníků, kteří si budou přát odejít.

 

I Rudolf Heß letěl do Skotska s konkrétním návrhem míru, hlavním účelem jeho mise bylo mír s Velkou Británií okamžitě na místě a bez zpětných konzultací s Německem (!) uzavřít. Oprávnění k tomu měl, byl druhým nejvyšším představitelem Německé říše. Britská vláda jednala pod panickou obavou, že se o německých mírových návrzích doví anglosaská veřejnost a že Spojené státy ji přinutí s Německem uzavřít mír, protože všechny německé návrhy byly akceptovatelné. Pak by byli Churchill a jeho vláda zřejmě postaveni před britský soud a obviněni, že způsobili obrovské a zbytečné britské lidské oběti a ekonomické ztráty tím, že s Německem nejednali o jeho mírových nabídkách, ba ani se o to nepokusili. Proto se osvětlená přistávací letištní plocha pro německého emisara ponořila do naprosté tmy hned poté, co Britové zřejmě z pilotova přihlášení se rádiem rozpoznali, že přilétá druhý nejvyšší představitel Německa, jistě zplnomocněný okamžitě za Německo vše na místě podepsat, a že tudíž pravděpodobnost prozrazení existence předchozích návrhů Německa na uzavření míru hrozivě stouplo. Odmlčeli se i rádiem, Heß vylétal zbytek benzínu a vyskočil padákem. Byl Brity chycen, prohlášen za nepříčetného, izolován, ačkoliv dle Ženevských konvencí měl být s psychiatrickou diagnózou neprodleně propuštěn ze zajetí (byl v uniformě poručíka Luftwaffe) a přes Švýcarsko předán Německu. Materiály, které Heß vezl s sebou, se ztratily a pak archiv SOE, kde byly uloženy, koncem války údajně vyhořel.

 

Churchill a britská vláda se snažili všemi prostředky zatáhnout USA do války, protože sama Velká Británie nebyla s to zrušit německou nadvládu nad kontinentální Evropou bez USA. Invaze přes kanál La Manche nebyla v roce 1940 a 1941 pro Německo ani pro Británii technicky realizovatelná. Bylo celkem předvídatelné, že nejpozději v roce 1942 nebo 1943 bude Německo muset ve válce čelit Británii a USA na jedné straně a SSSR na straně druhé. Nabízelo se tedy časové okno, ve kterém by se alespoň jeden soupeř mohl odstranit, aby Německo v budoucnu nemuselo válčit na dvou frontách. A musel to být Sovětský svaz, protože pro invazi do Británie by i za rok dva chyběly vyloďovací plavidla, válečné lodě a letadla k vynucení si naprosté převahy na moři a ve vzduchu v místě invaze, aby se invaze nezměnila v krvavou lázeň.

 

Další klíčovou příčinou německé porážky byl mizerný stav železničních tratí v SSSR, které prakticky od konce světové války neudržovány neunesly po bleskové změně rozchodu kolejnic těžší německé lokomotivy, takže postup Wehrmachtu se značně zpomalil; Wehrmacht musel přejít na zásobování po mizerných ruských, většinou nezpevněných silnicích. A denní potřeba munice, zásob a pohonných hmot představovala 72 plně naložených vlaků denně! Problém se nedal v potřebné době odstranit, protože v celém evropském Rusku se vhodný kámen pro štěrkové podloží železničních svršků nachází až na Uralu.

 

Dalším důvodem byl Hitlerův rozkaz dobýt z prestižních důvodů město se Stalinovým jménem místo toho, aby Stalingrad byl ponechán svému osudu a armáda se rychle probila k původně určeným cílům, k ropným polím na Kavkazu a u Kaspického moře.

 

Naprosto nejzávažnějším důvodem německé prohry byl však vstup největší ekonomické mocnosti světa USA do války a její Lend-Lease Act (Zákon o půjčce a pronájmu), protože bez amerických dodávek válečného materiálu, jídla, ošacení Sovětskému svazu (též i Velké Británii), by Rudá armáda musela s jistotou vyklidit evropskou část SSSR a Sovětský svaz by se rozpadl. A nakonec k porážce Německa přispěl i fakt, že k potlačení jedné totalitární moci se demokratický svět spřáhl s druhým totalitárním státem, se Sovětským svazem.

 

Jak tomu bylo u nás na území dnešní České republiky?

 

Češi, pokud se jich netýkalo rasové pronásledování, tj. nebyli židé ani cikáni, přežili válku bez velké úhony, vyrábějíce pilně pro říši, opulentně za to odměňováni, takže jen čekali, až budou jinými osvobozeni. Zemědělské usedlosti, statky se rapidně během protektorátu oddlužily, česká kultura vzkvétala, bylo natočeno nejvíce filmů v historii, porodnost jako v jediné zemi Evropy extrémně vzrostla, postavil se nebo byl dokončen velký počet rodinných domů. Povstání na konci války měla za následek zbytečná krveprolití, z vojenského hlediska byl jejich význam pramalý.

 

Loni jsme na toto téma měli také rozhovor, kde jste souhlasil s výrokem Mirka Topolánka, že v květnu většinu našeho území osvobodila Rudá armáda, ale osvobození byl náš subjektivní pocit, protože Stalin neosvobozoval, ale dobýval a na svobodu jsme čekali dalších 44 let, tedy do roku 1989. Byla by situace jiná, kdyby Prahu osvobodili Američané, kam to neměli z Plzně daleko?

 

Na to je čistě hypotetická odpověď, protože SSSR další postup Američanů připustit nechtěl a Američané měli důvody dále nepostupovat. Osvobození pouze Prahy a okolí Američany by rozhodující zvrat pro ČSR přinést mohlo, ale také nemuselo. Američané však mohli proniknout do Prahy celkem bez problémů, protože nebyl nikdo, kdo by je zadržel. Skupina příslušníků americké armády s několika tanky a osobními automobily vjela za Pražského povstání bez problémů do Prahy, navštívila Českou národní radu a odjela k německému veliteli v Čechách maršálu Ferdinandu Schörnerovi v Lázních Velichovky vezouc s sebou i jednoho vyslance Dönitzovy vlády, který mu měl doručit rozkaz německé vlády ke kapitulaci.

 

Rozhodující zvrat by nastal teprve tehdy, kdyby Američané osvobodili většinu území Čech, což by mělo za následek, že by českoslovenští Němci nebyli vyhnáni a zbaveni majetku jen kvůli tomu, že měli německou národnost. Na Moravě žilo méně Němců než v Čechách a jejich vyhnání z ČSR by se neprosadilo ani vlivem jejího obsazení Rudou armádou – vlakové transporty s Němci z Moravy by pak musely projíždět do ruské okupační zóny v Německu českým územím obsazeným Američany, nebo původně německým územím, obsazeným již Poláky.

 

Česká veřejnost dodnes netuší, že Američané v roce 1945 nejen nedovolili tzv. divoké odsuny, mimochodem organizované československou vládou a armádou nikoliv rozhořčeným českým lidem, z jimi obsazených českých území, nýbrž do vnitrozemí důsledně vraceli i všechny vyháněné československé Němce! Přijímali bez omezení jen Němce bez domova z východních území říše a denně maximálně 2000 Němců přistěhovavších se během protektorátu do československých území ze staré říše. A v americkém tisku se objevovala rozhořčená provolávání, že „Američané přece neosvobozovali Československo kvůli tomu, aby si Češi mohli zbudovávat nové Buchenwaldy.“

 

Osvobození a obsazení Prahy Američany by možná, osvobození většiny Čech již určitě by vedlo k následujícímu vývoji. Beneš slíbil ještě za války v Londýně za sebe a exilovou československou vládu vládě Velké Británie a USA, že bezprostředně po návratu do vlasti československá vláda demituje, on vypíše volby a následně abdikuje. Kdyby byli Američané ve většině Čech, tak by Beneš byl donucen splnit své sliby, což v sobě skrývalo pro něj a stát jistá úskalí. Z vypsaných voleb by nemusel vyjít jako prezident a jemu se tak na československém trůnu líbilo! Národnostní skupiny v československém státě, protože Američané na takové věci nezapomínali, by určitě dostaly ve volbách příležitost se rozhodnout, zda chtějí žít s Čechy v jednom státě, nebo ne.

Dá se téměř s jistotou předpokládat, že by se od ČSR znova odtrhlo Slovensko, dále by se od republiky oddělila přibližně ve svém předchozím rozsahu i československá území odstoupená Německu v roce 1938, z nichž by se zřejmě vytvořil samostatný německý stát, takže hranice poválečného českého státu by v podstatě kopírovaly protektorátní hranice. Jediné území dnešní ČR, o kterém nevíme, jak by se jeho obyvatelé rozhodli, zda pro Polsko, ČSR nebo pro samostatný stát, je Těšínsko, tedy jeho meziválečná československá část.

 

Proč se tak nestalo?

 

Sovětské dělostřelectvo v Německu se před koncem války snažilo sestřelovat americká vojenská letadla, která se po skončení svého bojového úkolu otáčela nad územím obsazeným Rudou armádou. Pokoušeli se o to i vojáci z ručních palných zbraní. Omyly v identifikaci letadel to nebyly. Jak by to vypadalo při fyzickém kontaktu obou armád, si lze snadno představit. Když americké vojenské velení oznámilo začátkem května svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe a sovětské velení to zamítlo, tak vrchní velitel spojeneckých vojsk Eisenhower 5. 5. 1945, tři dny před koncem války, uzavřel se sovětským vojenským velením dohodu o demarkační linii, která nakonec vedla po linii Chemnitz–Karlovy Vary–Rokycany–Písek–Český Krumlov–Linec. Jako další příčina podepsání dohody o demarkaci a jejího dodržování se uvádí, že USA potřebovaly pomoc při poražení Japonska a SSSR se na konferenci v Jaltě zavázal vypovědět Japonsku do tří měsíců po skončení bojů v Evropě válku. Dobývání Japonska z moře by podle odhadu stálo asi milion amerických životů.

 

Faktem je, že po roce 1945 jsme skončili v sovětské sféře vlivu jako vazal Sovětského svazu. Největším nepřítelem byly Spojené státy, odkud podle tehdejší propagandy přicházelo největší zlo. Každé srovnávání kulhá a je nepřesné – přesto z hlediska novodobých propagandistů to dnes zase vypadá, že největším zlem je Rusko, odkud přichází vše špatné. Není to trochu podobné. Co si o tom myslíte?

 

Není to podobné. Po válce to byla sovětská propaganda, která označovala za prapůvod všeho zla USA. Dnešní tvrzení, že největším zlem je Ruská federace, je jen z malé a nevýznamné části protiruská propaganda. K získání relevantních informací stačí pohled za hranici Ruské federace, aby člověk zjistil, jak místní obyvatele, a to i Nerusy v Ruské federaci (!), trápí ztráta moci ruského či sovětského impéria, jak si vroucně přejí obnovení moci a prestiže ruské velkoříše. Podívejte se též v YouTube na jejich dnešní vojenské přehlídky!

 

K pocitu velmoci patří nejen vojenská moc nebo její zdání, nýbrž i velikost území, přičemž vazalské státy kolem Sovětského svazu po druhé světové válce nebyly již připojeny jako dříve carské gubernie, nýbrž proměněny v pás satelitních států podél hranic, kde si Rusové mohli v podstatě dělat, co chtěli. Proto se dnes snaží vrbětickou kauzu zlehčit, dezinterpretovat, protože jim nejen škodí na mezinárodním fóru, ale hlavně jejich snaze si obdobný pás vazalských států opět zřídit.

 

V posledních dnech jsme svědky na politické a mediální scéně značně vyostřených protiruských nálad na základě kauzy Vrbětice. Kdo jen trošku zapochybuje o věrohodnosti předkládané verze, je vlastizrádce a ruský agent. Je toto v pořádku?

 

Že pochybovači o české oficiální verzi jsou paušálně označováni jako vlastizrádci nebo ruští agenti správné není, ale v mnoha případech to není daleko od pravdy. Je veřejným tajemstvím, že autoři fake news v ČR, pokud tak nečiní z vlastní hlouposti, jsou zhusta placeni z ruských peněz.

 

Myslíte, že se tu projevuje fakt, že máme v Česku před volbami, nebo jsou tu zahraničně-politické vlivy – například exprezident Klaus uvedl, že kdyby v USA vyhrál opět Trump, kauza Vrbětice by nenastala?

 

Podzimní české parlamentní volby nemají s vrbětickou aférou co do činění, protože v ČR neexistuje politická strana primárně promoskevská s cílem připojit ČR k RF, které by ruská propaganda mohla pomoci, nebo naopak protiruská propaganda snížit její volební šance. Ať máme jakékoli pochyby o oficiální české interpretaci výbuchů ve Vrběticích, tak je nesporné, že ČR nemohla vypustit onen příběh do světa, kdyby neměla přesvědčivé důkazy. To už by se státy NATO i EU ozvaly se svou zničující kritikou. Ale o důkazech se veřejnost nic bližšího nedoví, protože nebudou odtajněny. Nedá se přece nepříteli napovídat a ukazovat, v čem ve své diverzi pochybil, aby se příště takových chyb mohl vyvarovat!

 

Zajímavé je, že na internetu před zveřejněním vrbětického případu českou stranou bylo možno zaznamenat silnou aktivitu v proruských sociálních sítích, frekvenci dezinformací a dezinterpretací faktů. Rusko se tedy preventivně připravovalo proti následkům zveřejnění českou stranou. To také cosi vypovídá. Protože prezident republiky Zeman oznámil, že své stanovisko k vrbětické aféře pronese se zpožděním jednoho týdne, nabývá na významu Klausova návštěva prezidenta předcházející jeho projevu. To otevírá pole pro spekulaci, zda Zemana při této příležitosti neinstruoval, co má říkat.

 

Mnoho takzvaně normálních lidí si klade otázku a kladu si ji i já: Je nutné v každé době stále hledat nějakého nepřítele? Nešlo by mít rozumné vztahy se zeměmi, ať už leží směrem na západ, východ, sever či jih?

 

Vždy se vyskytne mezi státy nějaký, který by chtěl větší podíl moci, území, bohatství a podobně. Většinou se to nedá opatřit jinak než na úkor ostatních států. Je-li onen stát podstatně silnější, mocnější, nebo když vytvoří s několika dalšími státy proti vám alianci, která již silnější bude, pak nelze k němu udržet neutrální vztah. Mít rozumné vztahy se všemi je proto spíše iluzorní povahy.

 

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Publicista-Pred-zverejnenim-Vrbetic-byla-na-proruskych-sitich-silna-aktivita-Klausova-navsteva-Zemana-pred-jeho-projevem-Nabyva-na-vyznamu-protoze-663088

NÁRODNÍ MÝTY A IDEA STŘEDU

 NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (4)

Tomáš Krystlík

  Pojem národa až do začátku 19. století byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Usedlý obyvatel Königreich Böhmen (Slovan, Germán, kdokoliv, podmínkou bylo být v něm usedlý) mohl být libovolně označen jako Bohemus (Čech) s poukazem na příslušnost ke Regnum Bohemi?, nebo Germanus (Němec), s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého. Pro výslovné označení slovansky (česky) mluvícího etnika v českých zemích se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus.

  Na přelomu 18. a 19. století začalo ve střední Evropě krystalizovat jazykově etnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa coby nepodstatnou. Pojem národ ztratil ve střední Evropě neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa: „Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, kteří svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou.“ (Kollár) Zatím vše v rámci mýtu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mýtus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti.

    Na místo ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil opět umělý konstrukt národa malého, českého (ve smyslu jazykovém), a místo svazků slovansko–indických a slovansko–antických nabyly vrchu vztahy k jednotlivým malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy cikána nositele tragédie národa, jenž pozbyl svou vlast, tragédie s výraznými rysy českými.

    Zobrazení české národní situace jako tragédie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: „Co jest malounké, bývá hezounké.“ Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci ve vlastnosti jako jsou národní skromnost, národní mírnost, Josef Kajetán Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni, národní neokázalost, národní niternost, srdečnost, demokratičnost a lidovost národa. Samozřejmě že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: velikost dějinného úkolu, věhlasu, velikost budoucnosti. Všechny uvedené mýty pak po generace formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji dodnes.

    Dalším českým mýtem, jehož důsledky se promítají i do dnešních dnů, je Herderův filozofický pojem středu. Je to „šťastný střed“, „zlatý úděl prostřednosti“, coby pozitivní hodnota vylučující všechny extrémy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Johanna Gottfrieda Herdera je Země „hvězda mezi hvězdami“, připoutaná ke „svému středu“, ke Slunci; člověk je „tvorem středu“, v němž se sbíhá „většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných“, a v němž bylo sloučeno „vše, co bylo možno sloučiti“. V rámci lidstva pak existují národy „krásné postavy“, obývající „střední pásmo zemské“.

    Pomocí představy středu Češi začali poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s pozitivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed – zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Několik citátů pro ilustraci. Z programového prohlášení časopisu Krok: „Naše položení mezi ostatními národy, příběhové rodu našeho a dosud získaná vzdělanost nám dokazují, že naše povolání jest sloužiti na převod vzdělanosti evropejské k jiným vzdělaným rodu našeho“ (tj. ostatním Slovanům). V časopise Květy č. 10/1837 se psalo: „A ta naše česká, kulatá, horami olemovaná země – jak zřejmě co něžná růžinka na srdci Europinu spočívá.“ Nebo: „Čechie, ono ztepilé, v srdci Europy tkvící poupě, zvláště se hodí býti středištěm literní výměny, ano snad jádrem velikého, veškerou Europou rozsvětněného kmene vzdělanosti. Zde tažen první poledník, velikou oblohu literatury na dva listy, na dvě polokoule dělící.“ (Antonín Jaroslav Vrťátko) Prostě, bez Čechů by Evropa asi nemohla existovat.

    Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin, zformulovaného Františkem Palackým. Podle něj situování Čech do „středu a srdce Evropy“ učinilo „český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novoeuropejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se.“ I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: „Zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati.“ (Kollár) 

    Herdera teorie středu byla takto zmanipulována pro potřeby rodícího se českého politického myšlení. Vliv měla i v Německu například u Friedricha Ludwiga Jahna, který charakterizoval německý národ jako „das alte ehrwürdige Mittelvolk Europas, starý ctihodný národ středu Evropy“, výrok, který s velikášskými ambicemi českých představ nemohl soupeřit. Takzvaná střední Evropa je též produkt Herderovy ideje středu, za jejíž součást se Češi dodnes pokládají. Jen, proboha, nebýt přiřazeni ke kraji, k Evropě východní! 

    Z ideje středu vznikl také výrok podsunutý Ottonu von Bismarck pravděpodobně historikem Ernestem Denisem: „Kdo vládne Čechám, ovládá Evropu.“ To však Bismarck nikdy nevyslovil ani nenapsal – viz relativně nedávná marná výzva historika Jiřího Kořalky v tisku, aby mu kdokoli tento výrok doložil. Střízlivěji vyložil české národní poslání Augustin Smetana: „Naše vlast jest ze všech slovanských zemí posunuta nejdál do německého území a už z toho důvodu jest nepopiratelně určena k tomu převzíti německou kulturu, která předcházela kulturu slovanskou stejně jako klasická německou, a předati ji východním kmenům slovanským.“ František Palacký v úvodu Dějin národu českého píše, že českému národu připadla „úloha sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě vůbec“. Tato symbolika přetrvává dodnes, ač východnější Slované se o tento „most“ nikdy nezajímali.

  Dodnes Češi zaměňují dějiny a mýty národa za dějiny státu či země. Názory Josefa Jungmanna („Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života“) a Františka Palackého („Dějiny, řeč a literatura ten nejdražší poklad jsou, který jsme po předcích zdědili“) je v tom jen utvrzovaly. Kvintesencí přeceňování vlastního národa a zbytnělého nacionalismu jsou slova Jana Erazima Vocela z roku 1847: „Ano, tvrditi se může, že se v historii křesťanské doby nenalézá národa, který by, na tak skrovné prostoře země jako náš český obývaje, tak statně vystoupil v dějinách, a duševní i hmotné síly své tak mohutně k vykonání slavných činů napínal.“

  Václav Hanka se za svoje podvržené Rukopisy nakonec stal „démonem“, „mystifikátorem“, „falzifikátorem české minulosti“. Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mýty, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že „vyrůstá z pravdy“. Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat – podvrh nepodvrh – z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Václava Hájka z Libočan, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než nepravda. Vraťme se k Václavu Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mýtus.

  Tak vznikaly a tříbily se komplexní české mýty, zjednodušené konstrukce pravd, polopravd i smyšlenek, které měly ospravedlnit české počínání, vznikaly příběhy umožňující Čechům porozumět sobě samým, pokud se nechtěli vydat cestou zdlouhavou, ale pravdivější. A to nechtěli a dodnes nechtějí. Zde podle Petra Příhody (píšícího pod společným pseudonymem Podiven) jeden z hlavních národních mýtů: „Původní stav rajské neporušenosti, což byla Kollárova a Palackého praslovanská idyla, trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru Světla a Temnot. Čechové jsou dítkami Světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český pantheon. Odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti. Češi... jsou však národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně. Působí takřka mechanicky, ‚pokrokem‘. Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy (‚lid‘) se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka ‚pokrok‘ přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin.“

https://www.historieblog.cz/2021/05/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-4-narodni-myty-a-idea-stredu/