OSUD DĚTÍ Z LIDIC

Tomáš Krystlík

Čeští dějepisci unisono tvrdí, že 82 z 98 lidických dětí bylo s největší pravděpodobností zavražděno v KZ Kulmhof (koncentrační tábor Chełmno nad Nerem), v každém případě, že zahynuly. Níže uvedené skutečnosti sice nepřinášejí jasno v jejich osudu, ale tvrzení českých historiků notně zpochybňují.

13. 6. 1942 byly lidické děti odděleny v Kladně od matek, tři děti byly ještě v Kladně vybrány coby poněmčení schopné, šest těhotných žen dopraveno do Prahy, kde později porodily. Oněch šest dětí (nejsou započteny v celkovém počtu lidických 98 dětí) obdrželo rovnou německá jména a příjmení, aby se zastřel jejich původ kvůli adopci říšskoněmeckými rodinami a administrativně byly svěřeny Hlavnímu rasovému a osidlovacímu úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamts der SS, RuSHA). Dva kojenci zemřeli ještě v roce 1942 a dva v roce 1943. Další dítě porodila paní Horníková z Lidic v KZ Ravensbrück, protože jejího těhotenství si tehdy nikdo nevšiml. Dítě bylo od matky odděleno, jeho další osud není znám. Čeští historici je do celkového počtu dětí z Lidic nezapočítávají.

Sedm dětí mladších jednoho roku odebraných 13. 6. lidickým matkám v Kladně bylo přemístěno do pražské nemocnice na Karlově náměstí, později do ústavu v Praze-Krči. Jedno z nich v Krči zemřelo. Tři z nich odpovídaly rasovým kritériím poněmčitelnosti a byly nabídnuty k adopci především do rodin členů SS. Jedno z těchto dětí uznané za schopné poněmčení, Dagmar Veselá, bylo z neznámých důvodů prohlášeno opět za poněmčení neschopné a předáno do migračního střediska Umwandererzentrale Posen, Dienststelle Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41 (Migrační centrála Poznań, pracoviště Łódź), kde stopy po ní mizí. Čeští historici onu dívku ale připočítávají k dětem údajně odvezeným do KZ Kulmhof, osudy dalších tří kojenců nevhodných k poněmčení ignorují.

RuSHA poslal zbylých 88 dětí (98 – 3 – 7 = 88) ještě v červnu 1942 do stejného migračního střediska v Litzmannstadtu, kojenci zůstali v Praze. Jeho vedoucí SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey se vícekrát písemně obrátil na referát IV B 4 v Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který podléhal Adolfu Eichmannovi, s tím, zda ony lidické děti podléhají Sonderbehandlungu (zvláštnímu zacházení) nebo ne. Eichmann mu nikdy neodpověděl. Po válce se obecně přijímala ničím nepodložená domněnka, že Eichmann na Krumeyovy dálnopisné depeše přece jen reagoval a zabití lidických dětí nařídil. Jenže právě z tohoto trestného činu izraelský soud Eichmanna v roce 1961 osvobodil. Kromě toho tentýž izraelský soud došel k závěru, že z použití výrazu Sonderbehandlung (zvláštní zacházení) nelze usuzovat na smrt dětí [Schicha – Metzing]. Obdobné pochyby vyjádřil i uteklý Häftling z KZ Auschwitz Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) slovy: „Proto se ptáme, zda Sonderbehandlung vždy znamenalo smrt v plynových komorách nebo zda nemělo i jiný význam“ [Lanzmann].

V Litzmannstadtu bylo vybráno dalších sedm lidických dětí coby schopných poněmčení a předány do říšských dětských domovů k pozdější adopci. Zbývající 82 děti zmizely beze stopy (čeští historici k nim připočítávají k nim i kojence Dagmar Veselou, podle nich tedy 88 – 7 + 1 = 82). Poslední korespondenční lístky jimi poslané příbuzným v protektorátu s odesílací adresou Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41, jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942 byly lidické děti ještě vedeny v hlášení o stavu osob v migračním středisku v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod).

Po válce hledalo Československo v Německu 890 dětí unesených za německé okupace, včetně dětí z Lidic, především veřejnými výzvami. Bylo to velmi obtížné, Německo bylo rozdělené do okupačních zón, plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, z nichž mnozí neovládali němčinu. Německé úřady, které se podílely na exekuci Lidic, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta i po dříve okupovaných zemích nebo zničena. Muselo se také předpokládat, že děti byly nabídnuty adoptivním rodičům i jako děti německého původu s německými jmény, tedy bez jakéhokoli vztahu k Čechám, a též, že adoptivní rodiče je asi nebudou chtít vydat.

V prosinci 1945 byli nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti [Schicha – Metzing]. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že 17 dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v Prienu u Chiemsee cestu do vlasti [Neue Zeitung München, 14. 4. 1947].

Pátralo se dále. Zjistilo se, že z Litzmannstadtu je gestapo odvezlo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházel vyhlazovací KZ Kulmhof (Chełmno nad Nerem), předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Jeden svědek, zahradník z Kulmhofu v prosinci 1947 dosvědčil, že viděl někdy v létě 1942, jak byly do koncentračního tábora nákladními auty přivezeny nějaké děti. Podle jeho výpovědi se po válce v onom koncentračním táboře našly i české mince a knihy. Též se nalezla stvrzenka potvrzující zaplacení nájmu nákladního vozu na 2. 7. 1942 litzmannským gestapem i s uvedením jeho poznávací značky, který podle českých historiků 82 (81) lidické děti z migračního střediska v Gneisenaustr. 41 prý vyzvedlo (2. 7. odvezeny, ale den poté, 3. 7., byly ještě ve stavu v Gneisenaustraße!). Vícero potvrzení o přibytí nákladního vozu s touto poznávací značkou do KZ Kulmhof existuje též, ale všechna mají jiný, k předchozím datům se nehodící datum. Výpověď zahradníka nestačí k dokázání, že tam byly lidické děti přivezeny a zavražděny. V KZ Kulmhof byli za války umístěni čeští Židé, mezi nimi i děti, takže z tamního nálezu českých mincí a knih nelze smrt lidických dětí vyvozovat. Kromě toho existuje i výpověď jedné zdravotní sestry z RuSHA, která údajně doprovázela lidické děti až do konce. Jenže o ony děti se prokazatelně nikdo takto nestaral [Schicha – Metzing].

Čeští historici se sjednotili na 17 navrácených dětech z Lidic (ale 98 – 17 = 81, což neodpovídá 82 dětem). Též pominuli, že jen 12 z nich bylo vybráno k poněmčení coby vhodné k adopci, kdežto ostatní podle nich k likvidaci. Takže pět lidických dětí nebo jedenáct, použijeme-li údaje shromážděné Kerstin Schichovou a Frankem Metzingem po válce nalezených v Německu a vrácených do ČSR pocházelo z oné 82členné skupiny, která byla podle nich určena k likvidaci, údajně odvezena do blízkého KZ Kulmhof, kde byla, opět údajně, usmrcena. S vysvětlením se neobtěžují. To mimochodem dokazuje, že i část dětí ze skupiny z Litzmannstadtu přežila, adoptována německými rodinami.

Jinak je udávaný podíl lidických dětí vhodných k poněmčení nepravděpodobně nízký, protože podle šetření Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (RuSHA) od září 1943 do února 1945 bylo 31,2 % české populace uznáno za „žádoucí, respektive únosný přírůstek obyvatelstva", tedy k okamžitému poněmčení, a dalších 58 % české populace bylo vhodných pro „proces opětovného poněmčení". Ze šetření vyplynulo, že jen 10,8 % Čechů bylo rasově nevhodných [Küpper]. A Lidice nebyla obec vybočující nápadně z protektorátního průměru.

Kdybychom přijali tezi o smrti lidických dětí v KZ Kulmhof, tak je naprostou záhadou, proč o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 čilá korespondence mezi německými úřady, jeden rok až dva roky po jejich údajné smrti! Ještě 14. 6. 1944 (!) psal osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu SS-Standartenführer Robert Gies: „65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je jednotně ubytováno – 46 z nich v (českém, nikoliv německém) internačním táboře ve Svatobořicích a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně z bývalých vsí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora… Bylo navrženo jejich odtransportování na východ. Jejich odtransportování dnes již není možné“ [Eindeutschung der Kinder von Lidice, Schicha – Metzing]. Proč všichni historici zabývající se exekucí v Lidicích tuto korespondenci ignorovali, bychom se mohli jen dohadovat, kdyby neexistoval nepřímý důkaz, proč tak činili.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) má v Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Z toho lze soudit, že StB z korespondence mezi německými úřady v létech 1943–1944 věděla, že alespoň většina lidických dětí odvezených gestapem z Litzmannstadtu začátkem července 1942 byla ještě v červnu 1944 naživu a v protektorátu, takže s přihlédnutím k okolnostem uvedeným ve výše uvedeném Gieseho dopisu se dalo předpokládat, že válku mohly přežít. Za těchto okolností lze českým historikům již připsat motiv: falšování dějin na státní objednávku nebo nacionalistické poblouznění. Ostudné.

P. S. V památníku v Lidicích je sousoší 82 zahynulých dětí, kde prý každé z nich má v něm svou podobiznu – zhmotnělý český mýtus.

Zdroje:

Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech, Aktuálně.cz, 8. 6. 2012, http://tinyurl.com/nofsdsn

Eindeutschung der Kinder von Lidice, 1943. Bundesarchiv Koblenz, NS 19/375, S. 9 ff

Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012

Lanzmann, Claude: Shoa. DTV Deutscher Taschenbuch, München 1993

Schicha, Kerstin, Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. Frankfurt am Main, 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995

 (vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy, 10. 6. 2012, http://tinyurl.com/powdl9u

Češi si nedají pokoj – zase velkolepě lžou o své historii

Tomáš Krystlík

„Pomník Čechům i dalším občanům Československa, kteří museli na podzim roku 1938 utéci před Němci z pohraničí, vyroste do roka na okraji Plzně. V pátek (26. 9. 2014) byl na někdejší hranici okleštěné republiky slavnostně odhalen základní kámen.

,Tady bude stát do roka pomník vyhnaným Čechům… Bude to první památník svého druhu v České republice,´ řekl Právu Stanislav Bukovský z plzeňské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Akci inicioval Kruh občanů vyhnaných z pohraničí v roce 1938…

Kromě nápisu připomínajícího vyhnání Čechů na něm bude i reliéf českých zemí před mnichovskou dohodou a po ní. Cena díla by neměla převýšit šest set tisíc korun a potřebné finance už přislíbil kraj, pozemek poskytlo město…

,Ze zhruba osmi set tisíc Čechů jich bylo v roce 1938 vyhnáno nebo ze strachu odešlo 122 tisíc, s nimi také patnáct tisíc Židů a osmnáct tisíc německých odpůrců nacismu,´ řekl Bukovský.

Miroslavu Mimrovi, který se zúčastnil pátečního slavnostního aktu, bylo tehdy šest let. Tenkrát bydlel v Jindřichově Hradci. ,Sudetskou linii jsme měli dvě stě metrů od baráku. Viděl jsem, jak Čechy vyháněli, měli dvě hodiny na to, dát se k Němcům, nebo opustit vesnici. Utečenci táhli kolem nás, vozík, na něm pár věcí a peřina, na které sedělo malé děcko. Víc neměli,´ zavzpomínal. (www.novinky.cz/domaci/348868-cesi-vyhnani-z-pohranici-budou-mit-pomnik.html)

Skvělé! 76 po dané události Češi o své historii lžou a co je horší: jsou podporováni státem, neuvažujícími žurnalisty, historiky a hlupáky. Nikdo z Čechů nemusel „na podzim roku 1938 utéci před Němci z pohraničí“, s použitím originální dikce v článku. V této souvislosti by mne zajímalo, čím si pan Bukovský vysvětluje, že bylo „vyhnáno nebo odešlo ze strachu“ tak málo Čechů a naprostá většina z nich zůstala? Nemuseli se ničeho obávat a mít strach? Nebylo to snad tím, že Německo nikoho z Čechů z odstoupených území, až na 41 jedinců, které požádalo, aby se vystěhovali do vnitrozemí, nevyhánělo?

Pan Miroslav Mimr je ještě horší exemplář nepřemýšlivce: „(Češi) měli dvě hodiny na to, dát se k Němcům, nebo opustit vesnici.“ To je kardinální lež. Češi-starousedlíci (kritérium: narozen v odstoupených územích před rokem 1910 a bydliště v odstoupeném území nebo Hlučíňan) a dále v pokolení přímém až po své vnuky dostali říšskou státní příslušnost (občanství) automaticky přidělenu, Hlučíňané vrácenu. Češi přistěhovavší se do odstoupených území mezi válkami ji nedostali a museli o ni, pokud měli zájem, žádat. U nich pak německé úřady zkoumaly vhodnost změny československé národnosti na německou, včetně předpokladů rasových, což se vyřizovalo měsíce a ne během dvou hodin, jak uvádí Mimr.



www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-zase-velkolepe-lzou-o-sve-historii-336944

Cesta k mnichovské smlouvě

Tomáš Krystlík

Článek s názvem Komu posloužila „Mnichovská dohoda“? (http://nassmer.blogspot.cz/2014/09/komu-poslouzila-mnichovska-dohoda.html#more) se hezky čte, ale uvedené argumenty nejsou těmi hlavními, rozhodujícími. Hypotéza, že mnichovská dohoda znamenala pro Velkou Británii kýžený odklad pro její vyzbrojení, je pravdivá jen omezeně a to jen pro letectvo, což má zcela jiné příčiny nemající s mnichovskou dohodou nic společného. Začátkem 20. let spatřila světlo světa nová doktrína, že válku by mělo rozhodnout letectvo bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní. Touto doktrínou se ale každý stát stal pro danou zemi potenciálním ohrožením, pokud ležela v dosahu akčního radiu jeho bombardérů. 28. 2. 1932 (!) pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, pozdější britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit“. Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo a Baldwinova slova byla namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému. Velká Británie se od té doby soustředila na budování bombardovacího letectva. Pro zajímavost: Němci se touto doktrínou neřídili, měli bombardovací letouny pouze k podpoře pozemního vojska, a tak v Bitvě o Anglii musela Luftwaffe hodně improvizovat. Kdyby hypotéza o mnichovské dohodě coby odkladu války pro britské zbrojení byla pravdivá, tak by po porážce britského expedičního sboru u Dunkerque začátkem června 1940 nenastal zoufalý nedostatek ručních palných zbraní ve Velké Británii, takový, že král otevřel své zbrojnice a poskytl i své lovecké zbraně. Dále kdyby Velká Británie potřebovala čas na vyzbrojení, nepronesl by britský ministerský předseda Neville Chamberlain 31. 3. 1939, po první polské mobilizaci proti Německu, řeč, ve které naprosto hloupě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ Tím přenesl rozhodnutí o válce z vlastní vlády na polskou!

Hlavní příčiny mnichovské dohody a odstoupení oblastí osídlených nečeskými menšinami je nutné hledat jinde. Na začátku byla na jedné straně česká snaha uchvátit pro svůj stát co největší území bez ohledu na nečeské obyvatelstvo, které v daných územích žilo, na straně druhé francouzská snaha zamezit „zvýhodnění“ Německa připojením německých sídelních oblastí v českých zemích k německému státu, na straně třetí francouzská představa o ČSR coby francouzském četníkovi hlídajícím Německo z východu. Poslední trend naznačoval, že Československo by nemělo navazovat s Německem přátelské vztahy. Jenže jak se záhy ukázalo, představoval československý export do Německa jeho největší položku.

Benešův slib daný na mírové konferenci v Paříži, že československý systém se bude podobat švýcarskému, nebyl právním závazkem, sloužil jen k ukonejšení svědomí států Dohody. Nabízel se tu model Rennerův vtělený do Moravského vyrovnání 1905, který dobře nastoloval národnostní smír v daném území, ale nebyl použit. Češi se nehodlali vzdát postavení vůdčího národa ve státě, ve kterém netvořili ani polovinu obyvatelstva. Aniž bychom zacházeli do podrobností, poukažme na rozdíly mezi Rakouským císařstvím a ČSR:

1. V mocnářství neexistovaly národnostní menšiny, v ČSR ano.

2. Mocnářství nemělo úřední (státní) jazyk, ČSR ano.

3. V mocnářství si obce samy odhlasovávaly obcovací jazyk, v ČSR připouštělo tzv. pomocný jazyk menšiny v daném okrese svým rozhodnutím ministerstvo vnitra (za podmínky alespoň 20 % obyvatelstva dané menšiny).

4. Za mocnářství si obce určovaly místní názvy samy, v ČSR muselo každý místní název (ulice, parčíku) i v nejzapadlejší vsi schvalovat ministerstvo vnitra.

5. Za mocnářství se zaměstnanci veřejné správy rekrutovali z místního obyvatelstva, úředníci většinou také, za ČSR byli dosazováni centrálně a cíleně proti převažujícímu místnímu obyvatelstvu v duchu „čechizace nám urvaných a zněmčených území“.

6. Berní úřady v ČSR vybíraly daně nerovnoměrně, znevýhodňovala se určitá území a to nejen výší daňové sazby. Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech [Petráš]. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podniků vyšší daně než českým [Rádl].

7. Státní (veřejné) zakázky dostávaly jen české (slovenské) podniky nebo podniky, které prokázaly, že většina zaměstnanců jsou Češi nebo Slováci.

8. Při překonávání následků hospodářské krize v 30. letech minulého století, podporoval československý stát jen české a slovenské podniky.

9. Podle jazykového zákona nesměl například průvodčí ve vlaku v čistě německém sídelním území např. Liberec-Děčín rozumět dotazu cestujícího, nebyl-li položen ve státním jazyku československém. Odpovídat musel výhradně ve stejném jazyku. Taktéž vám nesměli prodat na nádraží jízdenku např. v Chebu, požádal-li jste o ni německy.

Pokusům o autonomii Němců českých zemí v rámci ČSR Češi po dvě desetiletí odolali. Německo se začalo účinně zastávat německých menšin za hranicemi, Hitler předsunul záměr vojensky rozbít Československo z roku 1943 na říjen 1938, mocnosti Společnosti národů a pařížských mírových smluv – Velká Británie, Francie, Itálie (USA mírové smlouvy neratifikovaly) – použily ustanovení mírových smluv k napravení své chyby při stanovení územního rozsahu ČSR k odnětí sídelních oblastí cizojazyčnými menšinami a jejich přičlenění k okolním státům na mnichovské konferenci a vídeňské arbitráži.

Zdroje:

Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993