Tomáš Krystlík
Naprostou raritou bylo, že až na zcela zanedbatelný počet
několika desítek jedinců neměl nikdo z obyvatelstva budoucího státu
o snahách československých exulantů T. G. Masaryka (podle cestovního pasu
Rakušana, pak dvakrát po sobě Srba a nakonec Brita), E. Beneše a Francouze M.
R. Štefánika tušení. Češi po celou dobu války toužili, stejně jako před ní, po
větší míře národní autonomie v rámci Rakouského císařství, po něčem obdobném,
co si vynutili v roce 1867 Uhři, ne po samostatném státě. Neporovnatelně vyšší
počet Čechů, než československých legionářů bojoval za války v řadách
rakousko-uherské armády. I syn Masaryka, Jan, vyznamenaný za statečnost
rakouským císařem.
Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války
britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát od roku
1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu
válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky česko-slovenské… Většina
států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je
dítětem propagandy.“ A jak známo, propaganda se skládá ze zamlčování
důležitých skutečností, z pomluv a lží.
Vznik samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody
připouštět teprve v roce 1918, v posledních týdnech války. Dovršila to
americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve osm týdnů
před vznikem ČSR!), kde jako poslední po Francii a Velké Británii nejen uznala
Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých v Paříži
(Conseil National des Pays Tchèque) za vládu dosud neexistujícího státu.
Československé dobrovolnické legie, složené z Čechů
a z velmi mála Slováků, dislokované ve Francii, Itálii
a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly
Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly,
ačkoliv tvořily pouze dvě promile (!) spojeneckých jednotek. Byly ale
zformovány až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku
o rok dříve. Do legií se nikdo nehrnul. Náborová akce za osobní účasti
Masaryka přímo v Rusku nebyla příliš úspěšná, z českých a slovenských
válečných zajatců rakousko-uherské armády v Rusku souhlasilo
se vstupem do legií pouze necelých devět procent (!) z nich. Metody
českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz
česko-slovenských spolků na Rusi hrozil jim v případě odmítnutí vstupu do
legií místo návratu domů deportací na Sibiř. V Itálii se z dobrovolného
náboru do československých legií rychle staly regulérní odvody doprovázené
výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo odmítne, toho po válce
doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v Itálii souzen
coby zrádce a zběh.
Požadavek samostatného českého státu vyžadoval rozpad
Rakouska-Uherska. Když se státy Dohody v roce 1916 začaly přiklánět k uzavření
míru s Centrálními mocnostmi, museli Masaryk, Beneš a Štefánik nasadit všechny
zákulisní páky, aby státy Dohody odradili od podepsání míru, protože by české
země zůstaly součástí Rakouského císařství a nevznikl by stát, kde první z nich
si sám sebe představoval jako císaře malého středoevropského impéria, což
nepřímo dosvědčují pozdější sochy a obrazy ho zobrazující na koni a v jakési
vojenské polouniformě, a druhý se viděl jako jeho nástupce (raději už bez
koně). O myšlence rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku českého státu se jim
nakonec podařilo přesvědčit francouzské politiky a veřejnost pomocí jimi již
předtím opulentně podpláceného francouzského tisku a sítě spřízněných
francouzských ministeriálních tajemníků, ke kterých jim zjednal na začátku
války přístup Štefánik. Pro ovlivnění mínění států Dohody používali Masaryk s
Benešem většinou nečisté metody: intrikovali, předkládali polopravdy, lži,
pomluvy i zfalšované dokumenty. Vliv Beneše a Masaryka byl zejména na
francouzskou vládu a veřejnost veliký, protože francouzští politici a veřejnost
měli jen matnou představu o vnitropolitických záležitostech v podunajské
monarchii a dále od ní východ, takže Masaryk s Benešem jim byli jakýmisi
poradci pro tyto záležitosti s výsledkem, že Francie jako první ze států Dohody
se začala zaobírat myšlenkou samostatného českého státu vzniklého na troskách
Rakouska-Uherska.
Válka nicméně pokračovala dál ještě dva roky, takže Masaryk
a Beneš jsou významnými spoluviníky, že ve válce zahynuly miliony lidí navíc
zcela zbytečně jen kvůli požadavku vzniku samostatného českého státu! Pouze
spoluviníky jsou proto, že i Italové a Rumuni nedocílili ještě svých
vyhlídnutých územních zisků a byli pro pokračování ve válce a i Francouzi si
pod značným vlivem obou našich exulantů vytkli za svůj nový válečný cíl rozbít
Rakousko-Uhersko. Beneš se k tomu v roce 1928 ve své knize Der Aufstand der
Nationen. Der Weltkrieg und die tschechoslowakische Revolution vydané v
Berlíně, do češtiny nikdy nepřeložené, otevřeně přiznal: „Aby nedošlo
k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme
museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů
s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů,
jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství. Viděno
z mravního hlediska to byla trýznivá situace.“ Jasné doznání
se ke spoluvině na horách mrtvol jen kvůli vzniku samostatného
českého státu! Je libo dnešním Čechům převzít za miliony zbytečně mrtvých kvůli
samostatnému českému státu morální odpovědnost? Pokud tato otázka někoho
popuzuje: Němci tak bez protestů dodnes činí za svůj nacionální socialismus.
Jaké výhody Československá republika jazykovým Čechům
vlastně přinesla? Ostatní národnosti ve státě (Němci, Poláci, Jihomoravští
Charváti, Maďaři, Rusínové, Rumuni, židé se mohli hlásit ke kterékoli
národnosti včetně nově vytvořené židovské, Slováci byli sloučeni s Čechy do
uměle vytvořeného národa československého), byly sice chráněni uzavřenou
mezinárodní smlouvou vymezující práva občanů náležejících k menšinám
etnickým, náboženským nebo jazykovým před zjevným útlakem, ne však před
přenárodňováním a skrytým nátlakem.
Hlavním kritériem demokratičnosti každého státu v novodobých
dějinách je zejména to, jak se v něm zachází s minoritami.
Tvořit stát pro jeden národ v prostoru, kde žijí různé národy, případně
velké skupiny definované náboženstvím nebo antropologicky, nemá velkou naději
na trvalejší úspěch a nakládá na bedra národa „státního” úkol téměř
nadlidský – neodstrkovat zejména ostatní národy, národnosti od organizace
státu. Není divu, že se Češi tohoto úkolu nezhostili, selhali
a přivedli stát po dvou desetiletích ke krachu. Vyjdeme-li z klasické
definice demokracie od Abrahama Lincolna: „Jde o vládu většiny lidu
v zájmu všeho lidu“, tak v meziválečném Československu demokracie
nebyla.
V Předlitavsku, tj, v Rakouském císařství, v části
dvojmonarchie bez Zemí koruny svatoštěpánské (bez Uher), nebyl zaveden až do
konce jeho existence v roce 1918 úřední jazyk (!), úřadům a soudům bylo
ponecháno na libovůli, v jakém jazyce budou mezi sebou jednat a korespondovat.
Podání úřadu nebo soudu se zásadně vyřizovalo v jazyce podání. V Rakouském
císařství neexistovaly národnostní menšiny, pouze národy, které byly sobě
rovnocenné. České tvrzení, že Rakouské císařství bylo „žalářem národů“ je zcela
jednoduše lež. V nové ČSR byl promptně zaveden úřední (státní) jazyk
československý, v pomocném jazyku se příslušník tzv. kvalifikované menšiny
(alespoň 20%) mohl obracet k úřadům a soudům jen v okresu, kde takto
kvalifikovaná menšina žila a on tam měl bydliště. Například žid, který se
hlásil k židovské národnosti (tedy Žid), se v takovém okresu s kvalifikovanou
německou menšinou obracet k úřadům německy nesměl, byť jinak než německy,
nedovedl! Právě kvůli tomu byla v meziválečné republice zřízena národnost
židovská – k oslabení příslušných národnostních menšin. Totéž platilo například
pro Maďara ze Slovenska bydlícího v Liberci, který znal kromě maďarštiny jen
německy. Jeden i druhý se museli se obracet k úřadům jen ve státní jazyce
československém, byť ho neovládali.
Za Rakouska měly obce rozsáhlé pravomoci, které jim v ČSR
byly promptně odňaty. Téměř o všem pak rozhodovaly centrální orgány v hlavním
městě, například jak se má jmenovat nový parčík v zapadlé obci v německém
sídelním území, určovalo pouze Ministerstvo vnitra ČSR v Praze! Nad úrovní
obce, někdy i okresu, nebyla instance, kde by bylo možné pro jinojazyčné
obyvatelstvo zjednat případnou nápravu, protože všude, včetně parlamentu, byly
národnostní menšiny přehlasovávány státním národem československým, nebo jejich
odvolání proti rozhodnutí centrálních úřadů byla šmahem smetávána se stolu.
Národnostní menšiny byly tedy Čechům vydány napospas, své oprávněné zájmy
prosadit nikde nemohly. Ve Společnosti národů, která měla jejich stížnosti
projednávat, měl E. Beneš takový neoficiální vliv, že ani nebyly připuštěny k
projednávání.
Nikým nevolený československý parlament bez poslanců
národnostních menšin (!), dokonce i bez Slováků, které zastupoval například
Edvard Beneš, Alice Masaryková (!) a pár Slováků žijících v Praze, přijal do
prvních parlamentních voleb v roce 1920 celkem 1180 (!) zákonů a vládních
nařízení včetně ústavy ČSR. Poté po dobu přibližně jednoho roku bylo
Československo demokratickým státem pro jednotlivce, než se v roce 1921
vytvořila tzv. Pětka z předsedů vládnoucích koaličních (číslice-název se pak
měnila podle počtu stran ve vládě) – od této chvíle bylo demokratické zřízení
opět zcela deklasováno až do zániku republiky v roce 1939. Původním účelem
Pětky bylo zajistit si nemravné financování svých politických stran pomocí
podílů na zisku ze státních zakázek přidělovaných podnikatelům-straníkům.
Předsedové vládních, tj. koaličních stran se v Pětce nejdříve dohodli sami mezi
sebou a svá rozhodnutí vnutili poslancům svých stran v parlamentu. Poslanci
podle zavedené zásady tzv. vázaných mandátů museli po svém zvolení do
parlamentu podepsat nedatované prohlášení, že se vzdávají svého poslaneckého
mandátu, a odevzdat ho předsednictvu své strany. Když nehlasovali v parlamentu
podle přání předsedů koaličních stran v Pětce, Šestce, Osmičce a podobně,
doplnila jejich strana do jejich prohlášení datum a byli zbaveni poslaneckého
mandátu. Většina poslanců parlamentu byla tedy tímto způsobem zcela vyšachována
z rozhodování, poslanci koaličních stran neměli do rozhodnutí svých předsedů co
mluvit až do konce československého státu.
Nicméně demokracii ničily i přijímané zákony. Zákon na
ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. byl zaměřen hlavně proti
komunistům a národnostním menšinám, popíral demokracii, protože byl
navržen nikoliv jako dočasný právní předpis, nýbrž coby trvalá součást právního
řádu, o čemž svědčí použité formulace v jeho textu. Neúměrně
zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě,
bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím
zcela suspendována demokracie, neboť stát na jeho základě zřídil pro zvlášť
těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení
periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho
činitelů nebo porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho
ustanovení byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou
ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka
prezidenta se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě
zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že „ČSR je vazalem
Francie“ či že „císař pán byl lepší vládce než Masaryk“. Onen zákon umožňoval
úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství byly odstraněny z veřejných
prostranství. Když komunistický poslanec Josef Haken postavil v parlamentu
před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou československou
vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se nedopatřením
převrátila a rozbila, byl vydán podle zákona na ochranu republiky
k trestnímu stíhání za hanobení státních symbolů!
I další přijímané zákony popíraly zásady demokracie. Zde jen
pár příkladů. 10. 6. 1933 začal platit zákon o mimořádné moci nařizovací
č. 95/1933 Sb. z. a n. (tzv. zmocňovací zákon), kterým vláda byla zmocněna
do 15. 11. 1933 vydávat nařízení s pravomocí zákona bez
předchozího schválení parlamentem! Jeho účinnost byla novelami několikrát
prodloužena, takže místo pěti měsíců byl v platnosti čtyři roky. Tím byl
parlament po čtyři roky zcela – i po formální stránce – zcela vyšachován z
rozhodování. I pak vcházely v platnost nové zmocňovací zákony, takže od
poloviny roku 1933 až do konce republiky v březnu 1939 se republika bez nich
obešla jen pár měsíců.
V červnu 1933 byl přijat zákon o ochraně cti č.
108/1933 Sb. z. a n. se značně ostrými sankcemi. V pozici chráněných
subjektů se podle zákona vedle fyzických osob (i zemřelých!) ocitly zákonodárné
sbory, jejich předsednictva, výbory a komise, vláda, soudy, úřady
a sbory příslušné k výkonu veřejné správy, branná moc, četnictvo,
policie.
Z 12. 7. 1933 pochází zákon a změnách řádu volení
v obcích č. 122/1933 Sb. z. a n., který zavedl schvalování (!)
zvolených starostů zemskými úřady, u okresních měst už přímo ministerstvem
vnitra. Tedy výsledky voleb podléhaly rozhodnutí státu! Koho země, stát
neschválil(-a), nesměl zaujmout funkci, do které byl zvolen!
Zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. z 25. 10. 1933
umožňoval rozsáhlé zákroky proti jakékoliv politické straně, jako bylo
zabavování jejího majetku, zastavení jejího tisku, zásahy proti s ní
svázaným spolkům, obchodním společnostem či družstvům. Hned v prvním
odstavci se uvádělo: „Byla-li činností politické strany zvýšenou měrou
ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko
republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, může vláda další
činnost takové strany zastaviti nebo ji rozpustiti.“ Takové vágní vymezení
umožňovalo státní zvůli. Další ustanovení tohoto zákona umožňovala vládě
a úřadům zbavovat občany politických a občanských práv bez soudu,
dokonce jen za příslušnost ke straně, jejíž činnost byla úředně zastavena.
Po rozpuštění strany ztráceli mandát členové za ni zvolení ve všech
zastupitelských sborech včetně parlamentu, nemohli ani za ně nastoupit
náhradníci. Poslanci, kteří pozbyli svého mandátu, nebo jiní členové strany,
kteří přišli o některou veřejnou funkci, „nejsou po dobu tří let
od rozpuštění strany volitelní do zákonodárného sboru a do všech
sborů a institucí, uvedených v § 10, a nemohou po tuto dobu ani
jmenováním, ani jinak nabýti těchto funkcí.“ Důsledkem bylo, že voliči
rozpuštěné strany ztratili zastoupení až do příštích voleb, což bylo skutečně
mimořádným omezením demokracie!
Mýtem též je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších
států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě,
podle databáze Maddison Project při univerzitě v nizozemském Groningenu na
19. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země,
dokonce i poražené Německo a Rakousko, s výjimkou Itálie
a Finska. Výše národního důchodu na obyvatele řadila Československo mezi
státy Evropy – tedy nikoliv světa – na 13. místo.
Zato v roce 1932 byla ČSR výší cen vůbec nejdražším
státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913, přepočtené
na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco
v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za
určitý obnos vyjádřený ve zlatě bylo v ČSR ke koupi méně zboží
než v zahraničí.
Domácí výroba byla drahá vlivem nevhodně vysokého kursu
koruny zavedeného v raných 20. letech ekonomickým diletantem A. Rašínem, coby
ministrem financí ČSR, což s nedostatečnou technickou úrovní výrobků
podlamovalo export. O „technologické vyspělosti“ ČSR svědčí i to, že
v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém
exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně (!) převyšoval. Tomuto
údaji se přestanete divit, uvědomíte-li si, že meziválečná republika za
celou svou existenci nezvládla výrobu kuličkových ložisek (!), ani licenční (!)
výrobu celokovových letadel z Francie a SSSR, přičemž to druhé de facto
vyžadovalo pouze dodržení výrobních postupů.
Poválečná republika (1945–1948) se hned od 9. 5. 1945
koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu
režimu v Německu jen tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle
národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské
národnostní menšiny, (2) nacionální socialismus prosazovala navzdory tomu, co
stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých
politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní
socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Politické
strany podle pravidel Národní fronty (NF) musely táhnout za jeden provaz, pod
hrozbou automatického rozpuštění nesměly přejít do opozice. Jak známo, byly
zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní
frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Je
nutné s povděkem kvitovat, že sedm desetiletí poté první český
profesionální historik Vít Smetana vyšel na veřejnost s podobným názorem:
„Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly
předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany
SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí
demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů
příliš nezadal s nacistickým.“
Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich
kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím.
Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční
politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost
prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala
parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím
funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla
demokracie zcela popřena, i když čeští historici tvrdí opak.
Když Beneš v únoru 1948 dodatečně na přání Gottwalda
zprostil funkce i ministry Tymeše a Majera (tak to zní v protokolu, tedy
neabdikovali), nastala konečně kýžená situace, kdy odstoupila nebo byla zbavena
funkce nadpoloviční část vlády, a tudíž celá československá vláda měla za
povinnost podle ústavy odstoupit. Benešovou povinností bylo celou vládu
rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními
a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb,
nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády
o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946
porušuje ústavu, kterou prostě a jednoduše ignoroval. Nejednalo se tedy o
převzetí moci pučem, nýbrž o umožnění převzetí moci komunisty samotným E.
Benešem. Proč tak učinil, není dodnes známo.
Shrňme. Rakouské císařství (bez Uherského království) bylo
mnohem demokratičtějším státem než poté Československá republika a nynější
Česká republika. Císařství národnostní menšiny neutiskovalo, dokonce ani pojem
národnostní menšiny neznalo, což se nelze říci o ČSR. Demokratický přínos
republiky oproti monarchii spočíval snad jen v zavedení všeobecného volebního
práva pro ženy omezeného pouze nejnižší věkovou hranicí. Zcela nedemokratickým
státem ČSR byla do prvních parlamentních voleb v roce 1920 (nevolené Revoluční
národní shromáždění tvořilo zákony) a znova se stala nedemokratickou v okamžiku
vzniku vládnoucí Pětky v roce 1921. Od zániku československého státu v roce
1939 v Československu po dlouhých pět desetiletí demokracie nebyla. Český stát
od roku 1993 papírově demokratickým státem již je, ale k tomu, aby byl ve
skutečnosti demokratickým, by musel být právním státem, protože prosaditelnost
práva je nezbytně nutnou podmínkou demokratického státu. A právním státem Česká
republika není, tím bylo naposledy v českých zemích Rakouské císařství. Bylo
tedy zapotřebí ho rozbíjet?
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Co-prinesla-republika-601232?nocache=1