Axiom č. 11 - Němci Čechy z odstoupených území nevyháněli

Tomáš Krystlík

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebylo plánováno a organizováno vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily všemi prostředky stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: „Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." A vraceni také – proti své vůli, alespoň zpočátku, pod policejní eskortou byli.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické, hospodářské, kulturní“ (30,91 %), „obavy před potížemi politickými, hospodářskými, kulturními“ (35,62 %), „touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (14,39 %), „touhu žít v ČSR“ (8,43 %), zbytek (10,65 %) důvod neuvedl nebo uvedl nedostatečně - všimněte si, nikdo neuvedl jako důvod násilí. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí jako konflikty a pronásledování ze strany Němců pouze(!) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl“ (Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945)

Důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva  z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již čs. stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že jejich (a čs. státu) předchozí chování nebylo v pořádku. Šíma to nepřímo svými statistikami potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici, předáci a funkcionáři Sokola a menšinářských (rozuměj: českých) organizací, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich vlivem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ.

Podle smlouvy s Německem se říšskoněmeckým státním příslušníkem stal bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost československý státní občan, který měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska. Říšskoněmeckou příslušnost získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se hlásil k německé nebo slezské národnosti, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost se pokládala principiálně za německou). Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení jasně plyne, že ani optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo.

Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se ovšem nejednalo o arizovaný (židovský) majetek.

Za války žilo v územích odstoupených Německu o hodně více Čechů než před rokem 1938. Ale to už je jiná kapitola.

Měla se ČSR v roce 1938 bránit?

Tuto otázku vícekrát nastolil v diskusi k jiným článkům pseudonym Radola Gajda. Máte možnost zde o tom diskutovat.

Důkaz české hlouposti

Tomáš Krystlík

Protože se v diskusi v mém blogu rozvinul spor o národní blbost, cítím potřebu zasáhnout potřebným důkazem.

Je mi ponecháno na výběr, čím to budu dokazovat, takže pars pro toto vybírám věc jednoznačnou, danou zákonem a hlavně všem srozumitelnou. V zákoně o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., v tzv. silničním zákoně se praví v § 27, odst. 2: „V době od 5.00 do 19,00 hodin je zakázáno stání tam, kde by nezůstal mezi vozidlem a nejbližší tramvajovou kolejnicí volný jízdní pruh široký nejméně 3,5 m.“

Pohled do ulic v Praze a v dalších městech s tramvajovou dopravou ukazuje, že se to nedodržuje. V Praze zákonný předpis porušují samy obvodní úřady zónami pro parkování místních rezidentů a vyhrazenými parkovišti pro krátkodobé parkování. Zákon tedy není směrodatný ani pro orgány státní správy.

Silniční zákon navrhli právníci a experti ministerstva dopravy a museli jej rozeslat řadě organizací, mj. i policii, k připomínkám. Jelikož onen paragraf je dnes v zákoně, plyne z toho, že policie ani nikdo jiný vůči němu neměl námitky, což znamená, že u Policie ČR se nevyskytl nikdo dostatečně chytrý, který by na nesmyslnost znění paragrafu 27, odst. 2 poukázal. Chce snad někdo tvrdit, že Policie ČR proti jeho znění protestovala a parlament to pak ignoroval, když nesmyslnost zákonného znění musí být každému na první pohled zřejmá? Pro hnidopichy uvádím, že tramvaje mají nejkratší interval kolem 8 minut a neexistuje žádný racionální důvod, proč by v mezičase nemohla i po kolejích jezdit auta. Jako po 19. hodině.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, pokud je mi známo, nikdo proti znění paragrafu 27, odst. 2 neprotestoval - navzdory tomu, že všichni poslanci a senátoři, jelikož v Praze zasedají, jsou denně s nesmyslností takového paragrafu konfrontováni. Sněmovna zákon schválila, po ní též Senát Parlamentu České republiky a prezident zákon podepsal. Vyjdeme-li z předpokladu, že poslanci a senátoři prezentují obyvatelstvo a měli by svými intelektovými schopnostmi průměrné obyvatelstvo předčít, tak jakou měrou hlouposti se asi vyznačuje české obyvatelstvo?

Je zcela ostudné, že Policie ČR proti onomu nesmyslu v silničním zákoně - a to není jediný - ani po měsících praktických zkušeností neprotestovala.

Chce snad někdo vážně tvrdit, že když jsou ministerští úředníci, policie, parlament hlupáci, kterým ujde takový jednoduchý nesmysl v zákoně, takže je obyvatelstvo země chytřejší? Q. E. D.

Typický omyl českých národovců

Tomáš Krystlík

Pane Krystlíku, proč tak milujete Němce? (David, 18. 04. 2013 v diskusi v tomto blogu)

Je pochopitelné, že takto na národovecké čtenáře i na mnohé nonnacionalistické, ale líné nebo neschopné přemýšlet, působím. Na počátku pohádek o české minulosti stáli Herder, Fichte, obrodiči, Palacký, Masaryk, Jirásek, Nejedlý, na konci škola, čeští historici, příbuzenstvo:

1. Stát je nejvyšší metou kmenového života, kmenových zvyků, tedy i jazyka, který používá. Původce této teze, Němec Johannes Gottfried Herder je v Česku pečlivě zamlčován.
2. Nejcennějším na národě je jazyk. Opět zamlčován je další Němec, Johann Gottlieb Fichte coby autor.
3. Český národ se formoval neustálým stýkáním a potýkáním se s Němci. Z Palackého teze se zdůrazňuje „potýkání“.
4. Že „Němci jsou agresivní, krutí“ vzniklo vyzdvižením husitství. Křižácké výpravy se dostávaly do českých zemí přes dnešní Německo a Rakousko - v rozporu se skutečností jsou tedy křižáci v českých myslích Němci. Proti nim stál holubičí a čistotný český národ, jak předstírali obrozenci, který přece nemohl být stejně agresivní a krutý!
5. „Kde mohl český národ být, kdyby jej z cesty pokroku a z pozice vůdčího národa Evropy nestrhávali zlí cizáci“ (rozuměj: Němci), je blud vyplývající z obrozeneckých lží, šířený Palackým, Masarykem, Jiráskem, implicitně i explicitně.

Kultura se nešíří geografickými skoky, nepřeskakuje území. Češi byli tedy civilizováni prostřednictvím Němců, kteří sami byli civilizováni nejdříve z území dnešní severní Francie, pak dvakrát z dnešní severní Itálie. Češi sice hovoří slovanským jazykem, ale kulturně patří k německému okruhu - rozdíly mezi Němci a Čechy jsou menší než mezi Čechy a jiným slovanskými národy, ve zvycích, vlastnostech, v mentalitě atd. Kdo vzpomene blízkost Slováků, nechť se zamyslí nad jejich zcela odlišnou mentalitou, o čemž zpravidla nemá potuchy. Od Němců z Německa se Češi liší obdobně jako Rakušané (alpští Němci). Češi a Rakušané jsou až na jazyk stejní, de facto jsou jeden národ s ne většími rozdíly než jsou mezi Němci z DDR a z BRD v dnešním Německu. Odlišnosti mezi Čechy a Němci jsou asi jen dvě: Němci pracují i bez dozoru, Češi nemají zábrany v kradení ze státního, obecního, podnikového majetku.

Každému národovci při jakémkoliv mém odhalení prohřešků Čechů v minulosti se vlivem shora uvedených „národních pravd“ zatmí před očima, a pokud nezačne hned kriticky myslet, dojde promptně k mylnému závěru, že nenávidím Čechy, miluji Němce, nebo že mě za protičeské štvaní platí Sudetoněmecké krajanské sdružení. Jenže, někdo Čechům pravdu o jejich minulosti zjevit musí, jinak budou považováni ještě po hodně generací za zcela nepředvídatelně se chovající Evropany, se kterými je velmi obtížné jakékoliv jednání. Představy etnických příslušníků o sobě samých a jejich zvyky určují chování. Výše uvedené je však vyjádření diplomatické, Češi jsou považováni za hlupáky Evropy. Ke své škodě.

Axiom č. 10 - Většina Sudetoněmců až do poslední chvíle chtěla autonomii v rámci ČSR, ne odtržení

Tomáš Krystlík

Čs. politik, pozdější ministr, Hubert Ripka již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany... Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem... Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců... Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer... Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce... Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu... Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“ Ripkovo svědectví je o to zajímavější, protože se stal později němcožroutem a jedním ze strůjců vyhnání neslovanského obyvatelstva.

Ačkoliv se po anšlusu Rakouska spekulovalo se začleněním německých sídelních území v ČSR do říše, nenašel se dodnes ani jeden dokument, který by to plánoval. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie. Existuje i svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže... dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.“

Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimáta 21. 9. 1938 československou vládou, tedy odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu podle obou historiků zahájil teprve 22. 9. 1938.

Česká hloupost promítnutá do silničního zákona

Tomáš Krystlík

Veškeré působení na prohřešující se řidiče spočívá v ČR pouze v represi. To není důsledkem jen bolševické éry, nýbrž i vliv sklonu Čechů k pozitivistickému výkladu práva, jejich záliby trestat a opojného pocitu úředně přidělené moci nad ostatními. Něco má kořeny ještě ve starém Rakousku, další se vyvinulo v samostatném čs. státě po roce 1918 soužitím s menšinami, na které musela být podle českých představ velká přísnost, aby vše bylo utvrzeno poměry hned po druhé světové válce. Komunistická éra tyto sklony udržovala.

Český silniční zákon je místy slátanina, ve svých důsledcích i dost nebezpečná. Už v základu se zásadně liší od západoevropských silničních předpisů. Řídit bez řidičského oprávnění je na Západě trestný čin, v ČR nikoliv. Podle českých předpisů nesmí vlastník (provozovatel) vozidla svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti, což je povinnost hodná totalitního státu. V civilizovaných státech je předání vozu omezeno zákonem pouze na kontrolu, zda dotyčná osoba vlastní příslušné řidičské oprávnění, a odhad majitele, zda nevykazuje zjevné znaky opilosti nebo požití drog. Český předpis vůbec neřeší situaci, že jednomu člověku půjčím vůz a ten ho třeba další den půjčí jinému.

V českém silničním zákoně chybí jednoznačný katalog pokut, pokuty na místě (blokové) jsou několikanásobně nižší než ve správním řízení. Proč musí řidič eventuálně platit o hodně více, je-li přesvědčen o tom, že pokutu na místě po něm chtějí policajti neoprávněně? Ne, že by výše pokut nebyla stanovena, ale na rozdíl jediné pevné částky za daný přestupek třeba v německém sazebníku, jsou české pokuty stanoveny minimem a maximem, řídí se uvážením policajtů, kteří mohou též pokutu odpustit. Že zákonodárce tak záměrně mínil usnadnit korupci policistů?

Povinné vození čehokoliv jiného v autě než lékárničky a výstražného trojúhelníku nedává smysl, zejména ne náhradních žárovek. Ty u moderních vozů nejsou jen tak lehce vyměnitelné pro nedostatek prostoru. Příklad. Výměna žárovky v předním reflektoru v ne úplně nejnovějším modelu Honda Jazz: vyndat zvedák, odmontovat přední kolo, sundat podběh, zespoda sundat kryt světla, vyměnit žárovku...

Český silniční zákon předepisuje rozsvícení zadních mlhovek vždy při dešti, sněžení a mlze a dostává se tím do ostré kolize hned s předpisem německým, rakouským a dalšími, kdy je dovoleno rozsvítit zadní mlhovky pouze(!) při mlze a to ještě jen tehdy, když je viditelnost nižší než 50 m. Má to opodstatnění - zadní červené mlhovky značně oslňují. Současně je předepsáno jet při rozsvícených zadních mlhovkách nejvýše 50 km/h! Když jedu v noci po dálnici Regensburg - Hof a mírně prší, vidím na kilometry daleko, který řidič přede mnou je z Česka a porušuje německé předpisy.

Český silniční zákon nepředepisuje definované minimální odstupy od vpředu jedoucích vozidel. Malý odstup v kombinaci s reakční dobou může být při vyšší rychlosti velmi nebezpečný. Proto všude u německých dálnic visí varovné tabule s nápisem „Odstup: alespoň polovina číselného údaje tachometru v metrech!“ Např. při 200 km/h by to mělo být 100 m. Policie odstupňovaně pokutuje nedodržení požadovaného odstupu, ale teprve od 80 km/h, v praxi při rychlostech vyšších. Z německých autoškol řidiči vědí to, o čem v ČR nemají zdání ani učitelé autoškoly, policajti a novináři motoristických časopisů,  že v kontinentální Evropě jsou patníky s odrazkami na pravé krajnici umístěny vždy 25 m od sebe, na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla 50 m, a kolik činí brzdná dráha průměrného osobního vozu při průměrné reakční době z libovolné rychlosti a to na suchu, mokru a sněhu. Pro zajímavost, tipněte si takovou brzdnou dráhu ze 100 km/h na suchu a na mokru! Hlavně, že čeští řidiči při zkouškách musí vědět, jak nejvíce smí být blikač umístěn od hrany karosérie a jiné pitomosti!

Též nebezpečné je míjení na českých dálnici v souvislých kolonách, nesprávně nazývané předjíždění vpravo, omezené pouze maximální rychlostí na dálnici, tedy 130 km/h. Míjet se v souvislých kolonách na dálnicích se smí v západní Evropě pouze do 80 km/h.

V nájezdových pruzích na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla smí být najíždějící vozidlo rychlejší než projíždějící jedině tehdy, je-li přerušovaná čára dvojnásob tlustá. V Česku takové omezení neplatí.

„Skvělý“ je také český předpis automatické maximální rychlosti 80 km/h na dálnici v uzavřené osadě nebo zákaz zastavení a stání na městských okruzích. Návštěvník z ciziny o tom nic netuší, ba ani tušit nemůže, protože na západ od Šumavy se takové věci řídí přikazujícími značkami.

Smí se stát, nejde-li o jednosměrnou ulici, jen tehdy, jsou-li k protějšímu chodníku alespoň volné dva jízdní pruhy, tj. 2 x 3 m = 6 m. Další český předpis se stará o minimální vzdálenost 3,5 m mezi stojícím vozidlem a tramvajovou kolejí od 5 do 19 h. Rozhlédneme-li se po českých městech a hledáme-li, kolik ulic tento požadavek splňuje, zjistíme, že většina aut parkuje proti předpisům.

K praxi českých řidičů. Pravidlo zdrhovadla (zipu) nedodržuje skoro nikdo, řadí se do jednoho pruhu již 500-800 m před překážkou, velké potíže Čechům dělají kruhové objezdy. 

Když jedu v Německu městem, ve kterém se nevyznám, čtyřproudou vozovkou, tedy dvouproudovou v jednom směru, mohu si být jist, že na nejbližší křižovatce slouží levý pruh pro jízdu rovně a odbočení vlevo, pravý pro jízdu rovně a odbočení vpravo. Teprve při třech a více pruzích lze očekávat, že krajní pruh(-y) bude(-ou) sloužit pouze k odbočování. V Česku na obdobných městských komunikacích se musí řidič po 300-400 m řadit před každou křižovatkou jinak, protože jeden ze dvou pruhů slouží velmi často pouze k odbočení. Který to na příští křižovatce bude, není předvídatelné. I takto se dá uměle zvyšovat nehodovost.

Proč se Češi tak lehce přiklonili k vlastnímu nacionálně socialistickému zřízení a pak ke komunismu

Tomáš Krystlík

Neslavný konec první republiky a německá okupace vyvolala u Čechů podstatné a nevratné změny ve způsobu myšlení, které pozorujeme dodnes. Postupovali podle následujícího schématu. Když proklamovaná demokracie první republiky nedokázala ochránit československý stát před rozpadem, je nutné hledat jiný model státního zřízení než parlamentní demokracii s množstvím politických stran. Kdo nás v budoucnu ochrání proti Němcům, když Francie s Anglií selhaly? Jakým způsobem nejlépe čelit okupaci?

Výchozí české bludy o postavení Čechů v Evropě obsahuje údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské krizi a uváděný v několika odlišných verzích. S nejvyšší pravděpodobností je to podvrh napsaný neznámým autorem na podzim roku 1938. V dokumentu, který koloval po celé druhé republice, se vycházelo z myšlenky, že prostý český člověk pochopí, jaké síly způsobily rozvrat státu. „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím demokracie", dokonce „přerostli jsme... svým pokrokem i demokracie západní, tzv. přátelské". A tak se prý Československa západní vládci báli, zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice. Beneš nemohl opustit orientaci na Francii, ale v zářijové krizi roku 1938 se mohl „opřít o lidové masy i věrné vojáky". Československu však hrozil osud Španělska. Beneš musel jednat jako státník, a ne jako univerzitní profesor – budoucnost psance mu byla jasná od okamžiku, kdy poznal, „jak daleká je cesta od Bergsona k Marxovi". Chtěl prý do smrti pracovat „jako politik a vůdce určité části československého národa", která mu k tomu „dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé... Ale já (Beneš) jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali, neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíce práv... Nemohu tedy říci, že hodlám pracovat pro celý československý národ. Chci a budu pracovat pro onu část národa, v jejíž budoucnost věřím a která ve spojení s obdobnými vrstvami ostatní Evropy bude mít dosti síly, aby se ujala vlády nad zasněnou Evropou. Chci pracovat na přestavbě, jejíž problémy se mi v poslední chvíli nezvykle ujasnily." Britský historik Zbyněk Zeman uvádí, že Beneš by nikdy nepoužil výraz „zasněná Evropa“ a nevyslovil domněnku, že proletariát, maje nejvíce povinností, si proto zaslouží nejvíce práv.

Po okupaci českých zemí se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. Národně obranná opatření zejména české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalizační. Do vytvořeného Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo v Čechách 99,2 %, na Moravě 98,4 % mužů s volebním právem, tj. od 21 let, zajisté, že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily prudký odklon od demokratického cítění, pokud nějaké Češi vůbec měli, stali se zcela lhostejní k porušování demokracie. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu republiky  - vypjatý český šovinismus, který byl militantnější než německý – si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizuje právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky. Všichni si přáli žít ve státě v omezenou demokracií, tedy ve státě nedemokratickém.

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku po mnichovské dohodě. Po začátku války Češi vzali s výhradami západní mocnosti na milost. Zato k Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Do popředí pronikla stará česká tendence opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního.

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost k evropskému a světovému dění co se týká reakcí na dění v českých zemích, avšak s naprostou preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle důležitosti předcházely domácí – i málo významné – před zahraničními. Trend je jasně patrný i dnes.

Češi sami sebe přesvědčili, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. To obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem čs. státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. To bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“, byla v kontrastu se skutečnou pozicí čs. věci na mezinárodním fóru iluze značně drastická a byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, někdy i velmi nemorální.

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat s představou, že kdyby spojenci znova „zradili“, ještě více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni těšili. Představoval i si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR a Německo okamžitě kapituluje a v případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi.

Myšlení českého obyvatelstva bylo za protektorátu naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit" Mnichov.

Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná „drahocenná“ národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než to, které postihlo ostatní.

Češi se na počátku protektorátu domnívali, a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního prezidenta, což za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský historik Zbyněk Zeman „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků“.

Každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.

K odboji panoval vztah vyjádřený slovy: „My, kteří v roce 1938 nesměli anebo nedokázali pozvednout zbraň, nyní nemůžeme. Není ostatně povinností velmocí, jež nás v Mnichově zaprodaly, aby nám opět svobodu vrátily?“ Odboj, zejména vojenská skupina Obrana národa usiloval o zvrat, o probuzení aktivního odporu obyvatelstva, ale podstatněji národní mysl neovlivnil. Koncem roku 1943 si ilegální Rudé právo stěžovalo: „Mladé Čechoslováky, kteří tělesně a duševně vyrůstali už ne za republiky, ale za okupace, podařilo se nacistům a jejich českým pomahačům... podmanit svému vlivu.“

Rasové a šovinistické motivy se Čechům vůbec nevyhýbaly. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (Litoměřice připadly Německu), podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“

Nejzhoubnější byla však víra v sovětské Rusko. 17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla... předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

Demonstrace 28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv Internacionály, tehdejší hymny SSSR.

To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov. Německo-sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém návratu Beneše. Byl to projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Potvrzují to i depeše domácího odboje čs. exilu. Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ,Raději s bolševikem než pod Německem ztratit vlastní národ.` ,Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci` atp. Dík těmto nadějím vybředl náš lid určité míry ze své skleslosti a beznaděje“ (po červnové porážce Francie). V jedné zprávě do Londýna z října 1940 se pravilo: „Dají-li se Sověty na pochod, nevznikne u našeho obyvatelstva žádné reálné hnutí odporu, budou vítáni částí jednou a přijatí částí druhou. Dnes hovoří se velmi mnoho a často v lidu o zestátnění, vlastně znárodnění dolů, nové pozemkové reformě, omezení velkého a těžkého průmyslu, postátnění bank apod. Proniká to do národa, ať už je to komu příjemné či nikoliv, ale je tomu tak. Částečně je to ovšem ovoce propagandy z východu." To všechno v době, kdy sovětská propaganda nemohla být účinná pro přátelské vztahy SSSR s úhlavním nepřítelem Čechů, nacistickým Německem!

Pplk. Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, je většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc... Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnovit svou samostatnost.“

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen“.

Jestliže zahraniční vysílání do protektorátu občas přiznávala i neúspěchy ve válce proti Německu, tak pro český protektorátní ilegální tisk spojenecké porážky jako by neexistovaly, zejména ne na východní frontě.

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického odboje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvodit z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu byla tedy ideologicky zdůvodněna.

Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR... Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR... Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila. Jsou vyslovovány rovněž obavy z dalšího trvání smlouvy mezi Velkou Británií a SSSR. Víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení, ačkoli komunismus je mnohdy odmítán.“

Ivo Ducháček zdůvodnil příklon k SSSR takto: „Sovětský vstup do druhé světové války, jeho působívá vítězství i postup a později jeho propaganda odsuzující neexistenci druhé fronty obrátily české naděje a obdiv od Velké Británie k Rusku.“

A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnyce.

Záměrně byla vyvolávána a pěstována nenávist proti Němcům jako národu. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, a to fyzickým vyhubením Němců.

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody.

V roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „„Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku... Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ,hodní´ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ,hodné´ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ,hodní´ - stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je - mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila... avšak na našem území zůstat nemohou“.

Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Čechy osvobodí, zatočí.

Mechanismus psychických změn byl následující. U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu s míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, následky hrály po válce velmi neblahou roli.

Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na Východě měl za následek, že se méně špatným, ba žádoucím, shledávalo podřízení se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost si nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

V protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti ve srovnání s ostatními okupovanými státy doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a mohli by pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od svých rodin.

Dokonce ani růst českého hospodářství za okupace nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa. Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali. Český průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval. Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již jedno století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním menšiny. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila pomsta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války. Etabloval se český totalitní nacionálně socialistický stát, přeměněný bez velkých protestů v únoru 1948 na bolševický. Jak také, když se české obyvatelstvo touto myšlenkou za války indoktrinovalo a v parlamentních volbách v roce 1946 zvítězila KSČ?

Axiom č. 13 - Třetí republika byl nacionálně socialistický nedemokratický stát, směřování Čechů k totalitnímu státu překazili bolševici v únoru 1948

Tomáš Krystlík

Pro "potěšení" českých národovců přednostně zveřejňuji axiom č. 13, aby seznali, že 2. republika nebyl pouze ojedinělý exces českých myslí, že Češi jsou bytostně národně socialističtí a upřednostňují nacionálně socialistický totalitní stát, což potvrzuje 3. republika a nakonec v mírnější formě i komunistické období - KSČ posilovala a KSČM podporuje dodnes zcela revizionisticky české antiněmecké resentimenty na bázi národního socialismu - a postkomunistické období, protože se v českém parlamentu dosud neobjevila strana, která by nebyla svou reálnou politikou nacionálně socialistického typu.

Existovaly tři rozdíly mezi německým (1933-45) a českým národně socialistickým (1945-48) státem: (1) Cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli v ČSR židé a cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) formálně existovalo v ČSR více politických stran než jedna, (3) v ČSR se v roce 1945 uskutečnila pozemková reforma a znárodnění bez náhrady i přes zákonem slibované odškodnění.

Koncentrační tábory se promptně zřídily, bylo jich kolem 1200, jako předtím v nacionálně socialistickém Německu, etablovalo se bezpráví, krutosti, mučení a zabíjení nevinných lidí pouze kvůli národnosti; územní nároky na úkor cizích států byly vzneseny. Čs. konečné řešení, termín běžně používaný úřady ČSR, nespočívalo v úplném vyhlazení, nýbrž v plošném vyhánění čs. občanů, kteří byli dekretem zbaveni státní příslušnosti a majetku za hranice i v rámci státu a v jejich zabíjení.

Nejdůležitější odchylky od čs. předválečného vládního systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořili předseda vlády a pět jeho náměstků, zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací. Předsednictvo bylo koncipováno jako výkonný orgán vlády, především však jako vrcholný politický orgán státu. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu a via facti stálo nad parlamentem.

Druhou změnou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Zřízená Národní fronta sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit.

Vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě, teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády. Tím byla demokracie zcela suspendována.

Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je úředně nařízené nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patřila příprava a vyhánění československých Němců, Maďarů, jihomoravských Chorvatů a cikánů mimo stát i v jeho rámci, jejich okradení, pozemková reforma a znárodňování majetku bez náhrady. Třetí republika byla stát totalitní z vlastní české národní vůle, obdobně jako druhá republika i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický. Nikdo se nepokusil vysvětlit, kde se takový vytrvalý sklon k nedemokratickému nacionálně socialistickém totalitnímu státu v Češích bere, snahy o takový stát jsou patrné i dnes. Může snad být třetí republika označena podle českých historiků za demokratickou, když v ní nesměla vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice? Český nacistický stát zlikvidovali v únoru 1948 komunisté a přidali ke stávající národně socialistické totalitě svou vlastní - integrovali do internacionálního socialismu nacionální, protože se jim to hodilo.

Axiom 9 - Druhá republika byla pokusem o totalitní stát z vlastních ideových zdrojů, což Čechům překazili Němci okupací

Tomáš Krystlík

Již 14. 10. 1938(!) vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující, „aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána židy“. To nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky a čtyři dny po předání území Německu. Profesorský sbor lékařské fakulty Univerzity Karlovy hned poté iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po nejbližší dva semestry byli ke studiu přijati posluchači židovského původu. Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, musely v českých myslích vězet desetiletí. V čem se lišil německý a český vztah k židovské otázce? Existencí norimberských zákonů? I to se Češi snažili dohnat mílovými kroky.

13. 1. 1939 byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli vykonávat svá povolání, jejich maximální podíl mezi advokáty nesměl překročit 1,3 %. 27. 1. přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně penzionovány, střední poslány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli jejich nadřízení pokusit o jejich „dobrovolný“ odchod.

V prvních měsících roku 1939 se mělo začít se soupisem všech židů v Česko-Slovensku spojeným s následným vyřazením z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu, rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povoláních měl být pro ně uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich občanství, popřípadě jeho odnětí, židé měli být přinuceni prokázat, jakým způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského obyvatelstva od židů. Požadovalo se, aby židé nesměli nabývat nemovitostí a pozemků. Židovský majetek měl být obstaven, aby při případné emigraci nemohl ze země uniknout.

Různé české nacionální spolky, jako Národní obnova, si kladly za cíl vysídlení všech židů, kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli vysídlit i zastánci židů, dále němečtí emigranté a jejich zastánci. V běžném životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek na neárijské obchody, ordinace, kanceláře „Pozor žid!“ nebo „Židovská křivonoska!“. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu. V Hradci Králové a jeho okolí byli veřejně fotografováni árijci, kteří si „dovolili“ vstoupit do židovských obchodů.

10. 1. 1939 vláda rozhodla o první etapě vystěhování převážně židovských emigrantů ze země. Další nařízení se dotýkala všech německých emigrantů z říše, kteří v předchozí době našli útočiště na území Česko-Slovenské republiky. Dne 1. 2. 1939 vyšlo jednak nařízení o dodatečném přezkoumání československého státního občanství některých osob (hlavně židů), jednak doplněk předpisů o pobytu cizinců-emigrantů na území republiky. V jejich důsledku museli opustit zemi všichni, kdo neměli státní občanství a nebyli ani české, ani slovenské národnosti. Úřady jim obvykle povolovaly lhůtu k vystěhování v rozmezí jednoho až šesti měsíců a proti příkazu opustit republiku neexistovalo odvolání. Soudy rozhodnutí správních orgánů nesměly přezkoumávat. Byl-li takový příkaz doručen, zanikala automaticky platnost dosavadního povolení k pobytu. Ve stejný den schválila vláda také nařízení o domovní evidenci obyvatelstva a další opatření, která ztěžovala volný pohyb a pobyt obyvatelstva.

Druhá republika byla budována jako stát jednostranného technického a ekonomického rozvoje, preferovaly se technické a přírodní vědy. Zvyšovala se úloha vojáků a vojenské kázně při organizaci civilní společnosti. Některá seskupení požadovala, aby poslední rok výuky na různých typech škol probíhal v pracovních táborech, kde by byli učitelé se svými žáky soustředěni, aby si osvojili úctu k fyzické práci a ukáznili se. Budovatelský nimbus byl kombinován s výhrůžkami: „Kdo nejde s námi – jde proti nám, je zrádcem vlasti a národa!“

Vládním nařízením č. 223/1938 Sb. z. a n. ze dne 11. 10. 1938 se zavedlo zřizování pracovních útvarů „k dočasnému hospodářskému zajištění nezaměstnaných osob a k využití jejich pracovních schopností pro všeobecně prospěšné úkony“. Do pracovních útvarů, které byly „organizovány podle zásad branné moci“, povolávaly okresní úřady všechny přihlášené nezaměstnané, československé státní občany, kteří dovršili 18 let. Za neuposlechnutí povolávacího rozkazu mohl následovat trest až šest měsíců vězení. V polovině února 1939 již existovalo 19 pracovních praporů o 72 rotách a přibližně 12 tisících osobách. Další zpřísňující opatření, dotýkající se svobody na trhu práce, přijala vláda 2. 3. 1939, kdy vydala nařízení o zřizování kárných pracovních táborů, což jsou ony dnes známé „cikánské koncentráky“, kam měly být umisťovány „osoby práce se štítící, které dovršily 18. rok věku a nemohou prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnu obživu“ a také „příslušníci pracovních útvarů... kteří jsou hrubě neukázněni nebo úkoly jim uložené vykonávají úmyslně nedbale“.

16. 11: 1938 navrhla vláda Syrového zákon o změně „ústavy Republiky československé a mimořádné moci nařizovací“, který se odhlasoval v poslanecké sněmovně až 14. 12. (č. 330/1938 Sb. z. a n.). Podle něho se prezident republiky zmocňuje měnit dekretem ústavu a ústavní zákony na jednomyslný návrh vlády schválený většinou vlády slovenské, což se vztahuje i na zmocnění centrální vlády. 148 poslanců hlasovalo pro a jen 16 proti. Skončilo neustálé prodlužování zmocňovacího zákona z roku 1933.

Ve veřejnosti se udržoval dojem, že totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád, a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v Česko-Slovensku směřuje, ironií je, že to správně vystihl Berliner Lokalanzeiger, který napsal, že česko-slovenské obyvatelstvo si vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah.

Platnost nařízení vlády ze 17. 9. 1938 o tříměsíčním omezení a zrušení „svobod zaručených § 113 ústavní listiny“, zejména práv shromažďovacích, spolkových a svobody tisku“ prodloužila Beranova vláda 12. 12. 1938 o další tři měsíce (vládní nařízení č. 317/1938 Sb. z. a n.). Důraz byl kladen především na kontrolu tisku, od začátku roku do 15. 3. 1939 bylo zastaveno z moci úřední vydávání přibližně devatenácti set(!) novin a časopisů.

Vyhnání židů z ČSR po 2. světové válce

Tomáš Krystlík

Snad každý Čech ví cosi o vyhnání Němců po 2. světové válce z Československa, možná i o Maďarech, ale zcela určitě ne o vyhnání židů, pokud nedovedli dobře česky a současně se nehlásili k nějaké slovanské nebo k židovské národnosti. Ať vyhnaným nebo nevyhnaným židům dosud nebyl československým státem vrácen Němci arizovaný jejich majetek. Výjimku tvořili čs. židé nabyvší občanství USA, kterým v některých případech arizovaný majetek za bolševické éry alespoň částečně finančně restituovalo čs. ministerstvo zahraničí. Příčinu to mělo ve vleklém mezistátním sporu o náhradu za znárodněný majetek Američanů v roce 1945 trvajícím až do vrácení čs. měnového zlata v roce 1982.

Zemský národní výbor (ZNV) v Brně s pravomocí pro Moravu a Slezsko navrhl 2. 6. 1945, že vysídlení mají podléhat všichni Němci a Maďaři bez rozdílu a dokonce i židé, kteří nebyli nacisty pro své smýšlení a chování pronásledováni. Pokud byli perzekuováni jen kvůli své rase, podléhali odsunu bez výjimky.

ZNV v Praze s působností pro celé Čechy zpracoval k 12. 6. 1945 pokyny, kdo se má nebo nemá zařazovat do odsunu. Tyto pokyny ale neobsahovaly žádnou výjimku vynětí z odsunu pro židy německého jazyka a pro národnostně smíšené rodiny. V předchozí debatě rady ZNV, konané 7. 6. bylo řečeno, že „se židy, pokud o nich nebylo spolehlivě zjištěno, že jsou antifašisty (správně: antinacisty), se má zacházet jako s ostatními Němci“.

Protože většina židů v českých zemích mluvila pouze německy a zavřením do německých koncentračních táborů se zamezilo, aby je okupační moc pronásledovala za odpor proti ní, za jejich smýšlení a chování, byli nemilosrdně odsunuti mimo ČSR, sotva se vrátili z německých koncentráků. Na Slovensku by s nimi bylo naloženo stejně, ale Maďarsko si tehdy vynutilo s podporou SSSR princip výměny slovenských Maďarů za maďarské Slováky systémem kus za kus. A tak ti slovenští židé tíhnoucí ke kultuře maďarské byli většinou, stejně jako většina slovenských Maďarů, odsunu ušetřeni. Slovenští židé tíhnoucí k německému kulturnímu okruhu ale odsunuti byli.

Na čs. židy usídlivší se ve SRN nebo v Izraeli se vztahoval německý Lastenausgleichsgesetz a Fremdenrentengesetz stejně jako na vyhnance německé národnosti, tj. dostali uhrazen svůj majetek a příspěvky do německého důchodového pojištění za léta pojištění v ČSR. Ti, kteří se usadili ve SRN, obdrželi okamžitě německé občanství.

Restituce majetku vyhnaných Němců

Tomáš Krystlík

Článku Manfreda Maurera Zbytečné obavy v http://nassmer.blogspot.cz chybí zamyšlení nad důsledky takové restituce pro srbský (obecně jakýkoliv tehdy Němce vyhánějící) stát. Princip je správný - co bylo ukradeno, má být navráceno - jenže jen část ukradeného je dnes v rukou státu, obcí, řada ukradených věcí patří soukromníkům a často má již x-tého majitele.

Nemovitosti ze státní nebo komunální držby se dají restituovat v principu relativně nejjednodušeji, ale ukradené nemovitosti, které jsou dnes v rukách dalšího majitele než původního-zlodějského restituovat in natura dost dobře nelze. Přesněji řečeno lze, ale vede k tomu velmi trnitá cesta. Nastupuje tedy restituce finanční. A co ti, kterým byly zcizeny věci movité, např. sbírky cenných obrazů nebo uspořené obnosy v bankách? Věci ze sbírek mohou být zhusta v rukou státu, v muzeích a podobně, ale jiné věci movité?

Srbský restituční zákon jsem v internetu nenalezl, ale jde o riskantní počin, pokud hodlá poskytnout finanční restituci za nemovitosti, které nelze vrátit, protože není zcela jasné, kolik to může celé stát. V roce 1940 bylo v Jugoslávii kolem 550 000 podunajských Švábů, ve válce jich zahynulo kolem 120 tisíc a cca 57 tisíc v Jugoslávii zůstalo. Odhadněme, že asi polovina z nich byla vyhnána ze Srbska. Kolem 3/4 z nich se uchytilo v západním Německu.

Vyhnanci usídlení ve SRN požívali výhod Lastenausgleichsgesetzu - německý stát jim nahradil v DM zanechaný majetek, poskytl jim velmi výhodné půjčky s tím, že v případě restituce jejich majetku mu onen Ausgleich (vyrovnání) za zanechaný majetek v zemi, odkud byli vyhnáni, vrátí. Dá se tedy předpokládat, že restituci od srbského státu žádat nebudou. Tomu tak nebylo v Rakousku, takže podunajští Švábové tam usedlí - podle výše uvedených počtů asi nejvýše 50 tisíc osob bezprostředně po 2. světové válce - si mohou zažádat o restituce. Restituční nároky oněch vyhnaných do Rakous, včetně tehdejších nezletilců, týkající se nemovitostí by srbský stát zřejmě unesl. Obdobný postup  pro ČR nepřichází kvůli mnohem vyššímu počtu vyhnaných v úvahu - jen do sovětské okupační zóny a do Rakouska bylo vyhnáno přes milion československých Němců včetně dětí, kteří nedostali vyrovnání za zanechaný majetek a mohli by si v takovém případě, spíše jejich potomci, zažádat o restituci.

Požadovat majetek zpět by mohli s poukazem na rovné zacházení i ti, kteří přišli o majetek movitý. Tím vyvstává značné riziko, že stát nebude s to restituce zaplatit. Proto se jeví jako nejschůdnější cesta maďarská ze začátku 90. let: symbolické finanční odškodnění a maďarské občanství pro vyhnané, pro jejich děti a vnoučata a jejich manžele.

 

Výchovný rozhovor

pro české národovce s Janem Rychlíkem http://www.youtube.com/watch?v=eUDGDI-wjE4.

Ale i on šíří chybné informace: neměnné hranice Českého království tisíc let nebo že se reparace neuskutečnily.

Redigovat se musí

Tomáš Krystlík

V http://nassmer.blogspot.cz v upoutávce na druhé pokračování článku Alfreda Oberwandlinga Kulturní kraj Sudety (2.) se to v jednom odstavci hemží chybami:

„Trvalo právě půlku století, než magistr univerzity Jan Hus, fanatický zástupce českého nacionalismu, z náboženských, sociálních a v neposlední řadě nacionálních důvodů v roce 1409 od Václava IV. obdržel souhlas ke Kutnohorskému ediktu, v důsledku čehož byla změnou hlasovacího práva umožněna čechizace. Václav, který byl už roku 1400 sesazen jako německý král, vešel do dějin jako Václav Líný. Následkem tohoto ediktu byl odchod německých studentů a profesorů. V později sepsané Cosmography líčí autor: Do zogen mehr denn zwey tausent gelehrte Doctores und teutscher Studenten von Prag nach Leiptzig (Tu odešlo více než dva tisíce učených profesorů a německých studentů z Prahy do Lipska), a protože mezitím v Německu vznikly jiné univerzity, také do Vídně, Tübingenu a Heidelbergu. Tím se rozpadla první německá univerzita, bašta německého duchovního života na východě Říše.“

Jan Hus byl reformátorem církve, v žádném případě „zástupce českého nacionalismu“. Český národ v moderním pojetí 19. století tehdy neexistoval, tehdy národem byli všichni obyvatelé Království českého, tedy i Němci mnohem později známí pod souhrnným názvem sudetští, kteří byli i husity. Národní důvody neexistovaly, sociální taktéž ne - to vše připsal Husovi až nacionalismus 19. a 20. století.

Hus neobdržel „souhlas s Dekretem kutnohorským“, nýbrž onen edikt vydal panovník.

Dekret neumožnil čechizaci ve smyslu národa nebo jazyka, protože univerzitní národ český se nekryl s českým národem v jakémkoliv smyslu. Patřili do něj obyvatelé Čech se Žitavskem (dnes v Německu a Polsku) a Kladskem (v Polsku), Moravy, Uher a Sedmihradska (v Rumunsku). Do „polského národa” se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice (v Německu a Polsku), Míšeňska (v Německu), ze Slezska (dnes převážně v Polsku, ale i v Česku a malá část v Německu) a Horního Saska. K „národu saskému” patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko a Livonsko (Lotyšsko a Estonsko). K „bavorskému národu” patřily kromě Bavor také Franky, Švábsko, Rakousy, Korutany (v Rakousku, Slovinsku, malá část v Itálii), Kraňsko (ve Slovinsku), Tyrolsko (v Rakousku a Itálii), Švýcarsko, Hesensko, Porýní, Vestfálsko, část Hannoverska a Nizozemí.

Pražská univerzita nebyla „první německá“, nýbrž první říšská ve střední Evropě (Svatá říše římská - Sacrum Romanum Imperium byla zřízena pro v dnešním smyslu Francouze a Němce, od roku 1474 se nazývala Svatá říše římská národa německého - Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ). Národ v jejím názvu ale nemá ale co činit s dnešním pojetím národa.

Odbočka. Karel IV. coby český král, byl toho jména první, tedy Karel I. Jako císař Svaté říše římské byl Karel IV. Používané spojení „český král Karel IV.“ je tedy nesmyslné. Václav IV., jeho syn, byl český král toho jména čtvrtý. Další taková kolize se vyskytuje u Karla I, posledního rakouského císaře, českého krále Karla III.

Redaktor by měl takové chyby korigovat. Otázkou je pouze, jak. Prostou opravou, doplněním o redakční poznámku nebo vypuštěním příslušného pasu.

Axiom 8 - Meziválečná republika nebyla demokratickým, ani právním státem

Tomáš Krystlík

Podle klasické definice Abrahama Lincolna je demokracie „vláda většiny lidu v zájmu všeho lidu“. To v meziválečné ČSR splněno nebylo, zásadně z toho vybočovaly menšiny i mnohé ze schválených zákonů.

Dvouleté (do roku 1920) legislativní řádění nikým nezvoleného parlamentu, Revolučního národního shromáždění, kde nebyly vůbec zastoupeny menšiny, ba ani Slováci - až na pár výjimek je zastupovali Češi (např. Edvard Beneš a Alice Masaryková) - přineslo plejádu zákonů a ústavu zvýhodňující jeden národ, které by za účasti menšin v této formě odhlasovány nebyly.

V roce 1923 vstoupil v platnost zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.), který byl zejména zaměřen proti menšinám a navíc koncipován jako stálá součást právního řádu. Znamenal definitivní konec demokratického zřízení a to po celou trvání meziválečné republiky. Cosi, co z formálního hlediska bylo lze označit jako demokratické zřízení, trvalo pouze od prvních parlamentních voleb (nekonaných v Těšínsku a na Podkarpatské Rusi) do vydání zákona na ochranu republiky je likvidujícího.

Zákony, pokud se by se mohly i vzdáleně týkat cizojazyčných menšin, byly schvalovány záměrně s „gumovými“ paragrafy, navíc v praxi ohýbány, jak se dalo. Soudy prakticky vždy šly na ruku státotvornému národu, úřady taktéž, zákony byly od toho, aby se, když se to hodilo, obcházely.

Od roku 1933 až do konce 1. republiky byla demokracie přímo ukázkově a pro každého zcela srozumitelně suspendována zmocňovacím zákonem (stejně jako několik měsíců předtím v nacionálně socialistickém Německu), sice časově omezeným, ale neustále prodlužovaným, který dovoloval vládě ignorovat parlament.