Degradace české psyché 7

Tomáš Krystlík

 

SHRNUTÍ

 

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce osudově vymstilo.

 

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

 

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

 

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

 

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

 

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. Němci zavedli v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti.

 

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

 

Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic). Navzdory tomu si v roce 2000 vymohli na Německu finanční odškodnění za svoje nucené i za nevynucené pracovní nasazení v Říši vyplácené společně s odškodněním vězňům německých koncentračních táborů a pracovním silám z Východu. Značně neetické, podvodně získané, srovnáme-li podmínky pracovně nasazených z protektorátu s jejich.

 

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

 

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

 

ILUZE V ČESKÝCH MYSLÍCH

 

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

 

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

 

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

 

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

 

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

 

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

 

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

 

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

 

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

 

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

 

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

 

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

 

(Konec)

Degradace české psyché 6

Tomáš Krystlík

 

NENÁVIST VŮČI NĚMCŮM

 

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa.“

 

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, což byly symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.

 

Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se tedy stává česká luza.

 

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsouť poslední mosty mezi námi a Němci strženy… (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění Mnichovské smlouvy.

 

V roce 1944 v brožuře Návrhy na výstavbu republiky sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchati jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ‚hodní‘ – stejní jako nacisti. Nynější Němec jest dobrý pouze tehdy, když jest – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstati nemohou.“ Potud J. Šimek.

 

Když Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu či nacisty, nýbrž pouze jako Němce, tak také snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Československo osvobodí, zatočí.

 

Tomuto trendu není třeba se divit, k vyhnání Němců směřoval celý vývoj českého národa nepře-tržitě od poloviny 19. století. Česko–německý antagonismus se vytvářel od počátku českého nacionalismu v 19. století jeho hlavní součást, vůdčí ideou bylo antiněmectví, a teprve od něj se odvozovalo slovanství českého národa. Obzvláště je to patrné ve srovnání s vývojem ostatních slovanských národů.

 

MECHANISMY PSYCHICKÝCH ZMĚN

 

U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíše s míněním masy představované národem. Při založení Národního souručenství se počítalo s obecnou touhou Čechů po jednotě proti okupantům, což přineslo výborné výsledky při semknutí národa. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku, nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, připustili, aby nabyly vrchu názory ne-vzdělaných vrstev obyvatelstva.

 

Následky hrály po válce velmi neblahou roli. Stávající i následné generace až do konce bolševické éry si zvykly přizpůsobit se systému hodnot, v němž mínění většiny, byť za bolševismu i státem předstírané, bylo automaticky cennější a správnější než jednotlivcovo. Imperativem se stalo tvrzení, že pravda není žádoucí, neslouží-li národu nebo, později za bolševismu, většině obyvatel nebo preferované třídě. Vliv tohoto hodnotového systému je patrný dodnes.

 

Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na východě měl za následek, že podřízení se komunistické totalitě se shledávalo méně špatným než podřízení se německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

 

V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do zahraničí. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci do-sadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Odboj by si vyžádal též oběti na životech, což by vedlo k oslabení národa, a životy se měly šetřit na rozhodující chvíli, kdy národ celý povstane proti okupantům a kdy ztráty na životech budou zanedbatelné.

 

Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro Říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o finančně velmi výhodná místa, o tučně placené přesčasy i o další výhody jim poskytované, a pokud byli svobodní, mohli pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od domova. Sabotáže v jiných oblastech, pokud byly, zase neměly žádoucí dopad.

 

Dokonce ani růst českého hospodářství zapojeného do válečné výroby Říše nebyl pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, posílení postavení svého (sic) národa do budoucnosti. Skutečnost, že česká ekonomika tím významně podporovala německé válečné úsilí a prodlužovala válku, zcela ignorovali.

 

Průmysl českých zemí, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval, protože byl po většinu války mimo dosah akčního radia spojeneckých bombardérů, tudíž z Německa se sem přesunovala nejmodernější výroba strategických celků a komponent. Fronta nakonec přes české země prakticky neprošla. Bezprostředně po skončení války mělo v Evropě jen Švýcarsko modernější a méně válečnými událostmi zničený průmysl. K tomu měly české země v té době i veliký přebytek potravin coby říšských válečných zásob (sic).

 

Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již od poloviny 19. století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním neslovanských národnostních menšin a polské minority ze země. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila msta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.

 

Mnichovský mýtus, jak v myslích Čechů přežívá dodnes, byl podle Jana Tesaře hlavních duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a současně i zdůvodněním prosovětského režimu.

 

Během protektorátu se značně vyhrotily vztahy mezi profesními či velkými sociálními vrstvami českého obyvatelstva. Přispěly k tomu zejména protikladné postoje českého obyvatelstva k atentátu na Heydricha.

 

Citujme pars pro toto z denní zprávy Sicherheitsdienstu (SD) z 25. 6. 1942: „Probíhající zveřejňování rozsudků stanných soudů (v protektorátním rozhlasu a denním tisku) se míjí stejně jako předtím s účinkem (sic). Jelikož zastřelení většinou přináleželi k vrstvě české inteligence, panuje právě v těchto kruzích určitý strach z dalšího vlastního osudu. Z nižších vrstev českého obyvatelstva se v této souvislosti stále častěji ozývají hlasy, které poukazují, že v budoucnu bude nutné se ještě více než doposud odvrátit od (české) inteligence, protože ona je za vše, co se v poslední době událo, odpovědná. Takto se vyjadřovali dělníci z kraje plzeňského oberlandrata (Oberlandratsbezirk Pilsen, doslova: Kraj vrchního zemského rady Plzeň; Oberlandrat odpovídá přibližně dnešnímu kraj-skému hejtmanovi, přičemž tehdy všude existovaly jako nižší územní celky okresy mající v čele landraty, zemské rady): ‚Nemůžeme přece za to, vinna je vždy naše inteligence.‘ Charakteristické pro české venkovské obyvatelstvo, které zaujímá podobný postoj, je následující vyjádření jednoho sedláka taktéž z Oberladratsbezirku Pilsen: ‚Vinu na celém utrpení má naše inteligence, obzvláště naši důstojníci (profesionální vojáci z rozpuštěné československé armády pracující v protektorátní správě). Zde se pochybilo. Tito pánové, kteří nejsou jinak k ničemu, by se museli povolat do armády, aby jim bylo možno přidělit alespoň podřadné práce. Dnes sedí tato sebranka v úřadech, ujídá nám a určuje nám tresty. Když to tak půjde dál, pak Němci tyto pány už nebudou muset zneškodňovat, neboť je již dříve (čeští) sedláci zabijí.‘“ Dokument je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu: Amt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, sg. 114–308–4. K české inteligenci se řadilo i učitelstvo. Je snad zbytečné se zmiňovat, že čeští historici se takovým dokumentům obloukem vyhýbají, protože nejen narušují tradovaný mýtus o statečném odboji Čechů proti okupantům, nýbrž i en passant ukazují, jaká asi byla vzdělanostní úroveň československého důstojnického sboru.

 

(pokračování)

Degradace české psyché 5

Tomáš Krystlík

 

KULTURA ZA PROTEKTORÁTU

 

Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Není čemu se divit, literární kritik Bedřich Václavek tehdy napsal, že kulturní život je „nejvyšší formou národního života, která nám dnes zbyla a kterou se může národ projevovati.“

 

Za existenci protektorátu bylo natočeno 114 českých celovečerních filmů, jeden vznikl v průměru za tři týdny (sic).

 

Všeobecně panoval u Čechů romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě všeho druhu, ke žhavému citovému nacionalismu, k rousseauovsko-herderovskému kultu lidu (kmene), k národním mýtům, do nichž se promítaly i panslavistické ideje, k historii, coby zdůvodnění národní existence, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v myslích Čechů přítomny již po celou dobu první re-publiky.

 

Za protektorátu se silně rozvinul kult domova, vlasti, velebení české krajiny, společenský zpěv vlasteneckých písní, pro básníka Josefa Horu je vlast zemí, kde se střídají články věčného řetězce mrtvých, živých a nezrozených. Současně s kultem domova se dostává do popředí pro Čechy dosud nezvyklá věc, regionalismus zdůvodněný jakýmsi „návratem“ z kosmopolitních výbojů. Za okupace velmi vzrostla popularita lidového umění – lidové slovesnosti, písní, tanců, obyčejů a výtvarných projevů, takže příklon k němu nebyl produktem až bolševické éry. Je to zvláštní, protože za meziválečné republiky bylo již české lidové umění téměř mrtvo, dožívalo v několika málo etnografických oblastech, které se vesměs nalézaly, geograficky a ideově, na okraji českého etnika, folklór sloužil k politické manifestaci vydělování se z českého národního celku. Kult lidového umění za okupace je tedy vědomým, záměrným a zcela umělým obratem v české kultuře, který zdůrazňoval lid coby tvůrce národních hodnot a nejspolehlivější sílu, která zachránila národní existenci.

 

Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná, avšak nereálná víra v brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných. Nejpozději do Vánoc každého roku. Po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Byli přesvědčeni o brzkém vnitřním zhroucení Německé říše, dokonce v to věřil i Beneš, ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. Na něj si Češi tak zvykli, že poválečné řízené hospodářství bez protestů akceptovali.

Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu svéráz, stylizací z kyjovského. V něm byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše a Pattona v Praze a západočeských městech. Jako všenárodní symbol měl uměle vytvořený kroj stejnou funkci jako havlíčkovské čamary ve století předcházejícím.

 

ČESKÁ PORODNOST A NASAZENÍ V ŘÍŠI

 

Česká porodnost od počátku války enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupal počet českých obyvatel – bez ohledu na nacistickou perzekuci se za celou dobu jeho existence zvýšil počet jeho obyvatel o 236 tisíc osob (sic) – což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita.

 

Zčásti v tom sehrála roli všeobecná pracovní povinnost zavedená od 18. 12. 1940 pro muže do 45 a ženy do 35 let, a protože protektorát byl součástí Německé říše, tedy i možné pracovní nasazení v Říši. V době jejího vyhlášení pracovalo v Německu minimálně 120 tisíc Čechů a Češek naprosto dobrovolně. Dříve velmi vyhledávaná lukrativní pracovní místa v Říši se pomalu stávala existencí kobercových bombardování německých měst riskantními, mladí lidé se jim i přes zavedenou pracovní povinnost začali vyhýbat, přestože byla ve srovnání se mzdami v protektorátu skvěle placena.

 

Od července 1942 měl protektorát dodávat do Říše 10 000 pracovních sil měsíčně po dobu 10 měsíců. Protektorátní ministerstvo hospodářství a práce vzhledem k výši těmto kvót určilo pro nasazení v Říši celé ročníky 1921 a 1922. Od toho byli osvobozeni zdravotně nezpůsobilí, ženatí, zemědělci, horníci, zaměstnanci pošty a železnic, dělníci v důležitých podnicích z hlediska zbrojní výroby. Ani tak jejich počet nestačil, takže se přikročilo k nasazení ročníků 1918, 1920, 1923 a 1924.

 

Nejběžnějším způsobem vyhnutí se nasazení v Německé říši bylo se oženit, vdát se. Rapidně rostl i počet nově narozených dětí. Osvobozeny od nasazení v Říši byly též vdané ženy. V květnu 1943 bylo tempo nasazování pracovních sil do Říše zmírněno na 6000, na podzim 1943 na 3000 měsíčně a to kvůli přesunům klíčové zbrojní výroby ze staré Říše vyvolaných bombardováním do protektorátu.

 

Část z nich prošla, zejména ročník 1924, v Říši dvouměsíčními rekvalifikačními kursy a vrátili se do protektorátního leteckého průmyslu coby kvalifikovaní odborníci. Zpráva SD z 20. 6. 1944 konstatovala: „Poskytování pracovních sil ostatním územím Říše a tím také do Sudet je v zásadě zastaveno a bude prováděno jen ve zvláštních případech, inteligence je přitom zcela vyloučena.“

 

STUDIUM NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

 

Po uzavření českých vysokých škol s přibližně sedmi tisíci studenty, původně na tři roky, se začala vynořovat potíž s nedostatkem vysokoškolských absolventů, protože o některá místa se podle zákona nesměli ucházet lidé bez úplného vysokoškolského vzdělání. Protektorátu hrozil brzký nedostatek lékařů, inženýrů a lesníků české národnosti, současně vznikaly obavy, že nemožnost studia by mohla motivovat mladé lidi k emigraci mimo Říši, kde by se z těchto studií chtivých Čechů mohly tvořit skupiny Německu nepřátelské.

 

Reichsprotektor Konstantin von Neurath navrhl tedy v září 1940 Hitlerovi, aby Čechům, byť v omezeném počtu, bylo umožněno studovat na německých vysokých školách. Šéf Hitlerovy kanceláře Hans Heinrich Lammers, ministr bez portefeuille, si k tomu vyžádal i stanovisko státního sekretáře K. H. Franka. Ten souhlasil za následujících podmínek: (1) student musí být z rasového hlediska i z hlediska svých postojů schopný budoucího přenárodnění, (2) čeští studenti musejí být na německých vysokých školách dostatečně rozptýleni, (3) ze seznamu vysokých škol se předem vyloučí vysoké školy v blízkosti hranic Říše, (4) studenti budou pod nenápadným dozorem svých německých kolegů ovládajících češtinu, (5) vše bude organizováno z jednoho místa protektorátu, nikoliv z Berlína, (6) nepřípustné pro Čechy je studium práva. Koncem listopadu 1940 padlo rozhodnutí o vybrání 50 studentů medicíny a technických oborů do letního semestru 1941 (od 24. 4.), coby pro pilotní projekt.

 

Již v lednu 1941 se apelovalo v českém vysílání BBC z Londýna ve Zprávách z domova na české studenty, aby nestudovali v Říši, a slibovalo se jim, že semestry ztracené vlivem zavření českých vysokých škol budou moci dohnat po válce.

 

2. 3. 1941 vyšlo v protektorátním tisku oznámení, že bývalým posluchačům lékařství a technických vysokých škol bude povoleno pokračovat ve studiu na některé vysoké škole na území Velkoněmecké říše. Předpokladem je znalost němčiny slovem a písmem, árijský původ, naprosté zdraví a alespoň dva započtené semestry příslušného studia.

 

Tématu se propagandisticky zmocnilo československé vysílání BBC z Londýna, a tudíž se hbitě vyrojila šeptanda, že požadavek znalosti němčiny znamená, že po příchodu do Říše budou studenti germanizováni, a zjišťování jejich zdravotního stavu je pro potřeby Wehrmachtu, kam budou po příjezdu do Říše neprodleně odvedeni, dále že po konci války, kdy Německo bude poraženo, nebudou absolventům německých univerzit jejich vzdělání a tituly uznány. 5. 3. 1941 v českém vysílání z Londýna lživě zaznělo, že čeští studenti budou v Německu úmyslně rozmístěni do měst, která jsou nejvíce bombardována (sic).

 

Mělo to kýžený účinek. Ačkoliv si studenti vyzvedli 1350 k tomu určených formulářů, přihlásil se jich ke studiu jen 221 (podle jiného zdroje 233), z toho 50 absolventů vysokých škol, kteří chtěli složit pouze závěrečnou státní zkoušku, kterou nutně potřebovali k výkonu povolání. Ti, kteří přihlášky podali, byli svým okolím nazýváni zrádci národa a uráženi. Na poslední chvíli odřekli i další studenti. Po rasovém zkoumání a zkouškách z němčiny bylo vybráno 70 studentů a z nich 36 přijato – dvě třetiny ke studiu lékařství, jedna třetina ke studiu technických oborů.

 

23. 10. 1942 bylo v protektorátním tisku oznámeno, že „čeští studenti smějí studovati na říšských vysokých školách“ bez omezení počtu. Současně bylo zdůrazněno, že mohou studovat i zcela nemajetní, kterým bude poskytnuto stipendium. Studenti byli stipendiálně též podporováni studentskou nadací Emila Háchy, do které byly převedeny prostředky nadace Hlávkovy. Pro studijní rok 1942/1943 bylo z 3500 zájemců vybráno 380.

 

K. H. Frank by jich nechal studovat mnohem větší množství, ale po jejich uvolnění pro studium by hrozily potíže s chodem válečné výroby v protektorátu. S ohledem na chod válečné výroby za-stával Frank názor, že každoročně je i tak třeba poslat minimálně 800 českých studentů na univerzity do Říše. Pro zimní semestr 1943/1944 si Berlín kladl za cíl získat pro studium ve staré Říši 1000 českých studentů.

 

Koncem roku 1943 studovalo v Říši ale jen 600 Čechů. Studijní výsledky měli lepší než studenti němečtí. Gebhart s Kuklíkem odhadují, že za války prošlo vysokými školami v Říši asi 3000 českých studentů. Československý stát jim roky studia, případně ukončené vzdělání s diplomy a tituly, po válce neuznal.

Degradace české psyché 4

Tomáš Krystlík

 

FAŠISTICKÁ USKUPENÍ, ZÍSKÁVÁNÍ KONFIDENTŮ

 

U Vlajky (oficiální název: Český národní sociální tábor) hrál velkou roli motiv rasový, byla velmi šovinistická a antisemitská; v podstatě to byla organizace městská. Před okupací se orientovala na italský fašismus, po ní usilovala o převzetí programu NSDAP. Ze všech českých fašistických uskupení měla nejblíže ideologii nacionálního socialismu. Do své vlajky zabudovala svastiku, ale nebyly jí cizí panslavistické ideje. Překvapuje vysoký podíl inteligentních lidí v ní, vzdělanců, zejména lékařů a právníků. Jedním z vůdčích duchů Vlajky byl rektor University Karlovy František Mareš, velký odpůrce Masarykův, který jako fyziolog vycházel ze sociálního darwinismu a vitalismu. Vliv Vlajky posléze upadal, zadlužila se, její členové si pak zhusta žádali o německou národnost a tím i o německou státní příslušnost.

 

Národní obec fašistická (NOF) se blížila fašismu italskému, byla ale vypjatě nacionální. Její šéf Radola Gajda (původně Rudolf Geidl) tvrdě požadoval hned v roce 1939 od protektorátní vlády „řešení židovské otázky na podkladě rasovém“. Gajda se později z politiky zcela stáhl. Pro okupační moc nebyli přijatelní pro výhradně pročeskou, tj. implicitně protiněmeckou orientaci.

Strana zeleného hákového kříže (Nacionálně socialistická česká dělnicko-rolnická strana) a jiné moravské venkovské fašistické skupiny jako např. Národopisná Morava vycházely z doktríny Blut und Boden (krev a půda).

 

Árijská pracovní fronta z východních Čech oslovovala především řemeslníky a dělníky, ze kterých se rekrutovali ochotní agenti Němců.

 

Místní fašistické organizace byly ve srovnání s jinými oblastmi v protektorátu nejrozšířenější na Moravském Slovácku a některé z nich požadovaly připojení ke Slovensku. Odbojové aktivity byly zde tudíž nejslabší.

 

Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž i běžným Čechům. Před pohřbem na Slavíně, konaném 7. 5. 1939, byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic, které připadly Německu, podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro údajnou německou formu rýmu v česky napsaném Máji.

 

Byl rozšířen antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně, se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby židé zase nemohli býti tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“ Ostudné.

 

Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli pak svému okolí velmi nebezpeční.

 

Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně s cílem je odstranit. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo i smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by Gestapo a SD zmohly jen málo.

 

Podle historika Jaroslava Pospíšila pocházelo 90 % všech udání od Čechů. Je to logické, Němci v protektorátu tvořili malou menšinu, cca 4%. Pro srovnání: Gestapo a SD měly asi 60 000 špiclů, československá policie za první republiky 175 000. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD nebo se spasili vstupem do KSČ.

 

Počet udání Gestapu od českého obyvatelstva není znám, dokumenty o tom jsou zničeny nebo nejsou k nalezení, ale lze si učinit obrázek z odhadu Vojty Beneše, bratra prezidenta, který na základě údajů o odložených případech a osvobozeních obviněných v rámci poválečné retribuce odhadl, že na 240 tisíc Čechů bylo svými spoluobčany po skončení války obviněno za činy během okupace neprávem (sic). Tento odhad nepodchycuje celkový počet udání za protektorátu, ale naznačuje, jak asi tehdy bylo udávání rozšířené. Plechové smaltované tabule pro úřady s dvojjazyčným nápisem Hier werden Anzeigen eingereicht – Zde se podávají udání se jistě nezhotovovaly k podchycení jen několika udání – k vidění v nabídce internetových burz po zadání české části nápisu do vyhledávače. Odhad počtu udání Čechů německým a protektorátním úřadům dodnes chybí, počet udání od Francouzů se odhaduje na tři až pět milionů.

Zajímavým fenoménem je, jak se zmiňuje Völker Zimmermann v knize Sudetští Němci v nacistickém státě, že Češi žijící v územích odstoupených Německu udávali mnohem méně než Češi v protektorátu. O vysvětlení tohoto jevu se nikdo zatím nepokusil.

 

VÍRA V SOVĚTSKÉ RUSKO

 

17. října 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

 

Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda ale podnikla protiopatření, omezila demonstrace k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala říšskému protektoru a nechtěla demonstracemi na vícero místech zbytečně dráždit.

 

Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze, podle německých hlášení, „Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby.“ Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv hymny SSSR, Internacionály.

 

To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop–Molotov! Německo–sovětská smlouva nebyla paradoxně Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR se dohodne s Německem a zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Tím se osvobození od Němců stávalo reálnější a a časově bližší včetně zvěstí o brzkém návratu Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to jasný projev komplexu méněcennosti národa, který si navykl, že za něj jiní tahají kaštany z ohně a očekávajícího osvobození bez vlastního přispění, z vnějšku.

 

Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová.

 

Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Potvrzují to i depeše domácího odboje československému exilu. Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ‚Raději s bolševikem než pod Německem ztratiti vlastní národ.‘ ‚Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘ a.t.p. Dík těmto nadějím vybředl náš lid do určité míry ze své skleslosti a beznaděje (po červnové porážce Francie)“.

 

V jedné zprávě do Londýna z října 1940 se pravilo: „Dají-li se Sověty na pochod… budou vítány částí jednou a přijatí částí druhou. Dnes hovoří se velmi mnoho a často v lidu o zestátnění, vlastně znárodnění dolů, nové pozemkové reformě, omezení velkého a těžkého průmyslu, postátnění bank a pod. Proniká to do národa, ať už jest to komu příjemné či nikoliv, ale jest tomu tak.“ To všechno ještě v době, kdy sovětská propaganda nemohla být v protektorátu účinná, jak by bylo potřeba, kvůli přátelským vztahům SSSR s úhlavním nepřítelem Čechů, národně socialistickým Německem.

 

Podplukovník Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, jest většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši In-grovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnoviti svou samostatnost.“

 

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý maje-tek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

 

Jestliže zahraniční vysílání do protektorátu občas přiznávalo i neúspěchy ve válce proti Němec-ku, tak pro český protektorátní ilegální tisk spojenecké porážky jako by neexistovaly, později zejména ne na východní frontě (sic).

 

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického od-boje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.

 

Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda jest přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila. Jsou vyslovovány rovněž obavy z dalšího trvání smlouvy mezi Velkou Británií a SSSR. Víra v Sovětský svaz jest mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení, ačkoli komunismus jest mnohdy odmítán.“

 

Ivo Ducháček zdůvodnil příklon k SSSR takto: „Sovětský vstup do druhé světové války, jeho působivá vítězství i postup a později jeho propaganda odsuzující neexistenci druhé fronty obrátily české naděje a obdiv od Velké Británie k Rusku.“

 

A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším československým obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnycje.

 

(pokračování)

Postupná sovětizace ČSR (3)

 Tomáš Krystlík

 

Česká lhostejnost

 

V českých archivech, přes všechny policejní výslechy těch, kteří přišli ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní podrobnější materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých let minulého století, nebo odkaz k němu. Proč také, když jeden ze dvou nejvyšších československých zpravodajců pplk. František Moravec, který to měl pak na starosti, viděl v komunistické ideologii pouze nepříjemný prvek zpravodajské spolupráce ČSR a SSSR, ale nedohlédl, že tato ideologie zásadním způsobem ohrožuje svobodu světa! Jaký názor pak museli mít méně informovaní lidé?

 

Pro koncepci politických námluv Československa se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná. Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům v SSSR vystupovat, což nestačilo. Na Západě i jinde v Evropě probíhal veřejný diskurs (!) o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech nucených prací a teroru vůči vlastním obyvatelům. Československá veřejnost toho zůstala, ke své škodě, ušetřena.

 

Nikdo také nechtěl vidět, že Československo směřuje do slepé uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy světovládné ambice komunistické ideologie minimálně stejně nebezpečné jako nacismus. Nebyl zájem vyvracet prosovětskou propagandu, svědectví o sovětské skutečnosti zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.

 

 

Poslední možnosti pro změnu názoru

 

Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad reportážní knihy Rossija v konclagere (Rusko v koncentračním táboře) bývalého sovětského novináře Ivana Lukjanoviče Soloněviče a dočkala se v témže roce druhého a třetího českého vydání. Soloněvičova dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem. O příšerných poměrech života v SSSR svědčí tato krátká citace z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž jest tábor mnohem horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem a svobodou a jsou lidé… pro něž tábor jest lepší, než svoboda. Nebo, chcete-li, svoboda jest horší, než život v táboře. A to jsou ti, kteří posílají… zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na svobodu.“ Otřesná kvintesence bolševického režimu.

 

Česká veřejnost ale opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající se Sovětského svazu. Potvrzovali to i političtí hlupáci typu spisovatele Karla Čapka, autora známé eseje Proč nejsem komunistou (1924), který v létech 1931-32 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, postavil se do čela a zavedl diktaturu, stavy fašismus jako v Itálii. Tentýž Karel Čapek pak při příležitosti nové sovětské ústavy 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“

 

Též Hubert Ripka, novinář a později vysoký činitel exilové vlády v Londýně v témže roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším ideálům lidstva stále vyšší a vyšší.“

 

V lednu 1938 se zpožděním „pouhých“ sedmi let „objevil“ konečně československý tisk 21 Čechů odsouzených jako skupina špionů a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů, kteří si odpykávali trest v GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality sovětského komunistického režimu nechtěla československá veřejnost uvěřit. Proč také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka Masaryka Karel Čapek považoval režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!

 

 

Rejdy sovětských tajných služeb za války

 

Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady v protektorátu pořízeny seznamy všech osob emigrovavších z bývalého Ruska, zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala. Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími v protektorátu včetně seznamu a adres uprchlíků z SSSR byly předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení podplukovníka generálního štábu Moravce“ 5. 1. 1941 na nejmenovaném místě v Londýně „zástupci SSSR“ s krycím jménem Mr. Dorn. Předávající štábní kapitán Josef Tauer o jednání se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy, a že to uvidíme při mírovém jednání.“

 

Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později po příchodu Rudé armády byli představitelé ruské, ukrajinské a běloruské emigrace dostiženi, zabiti nebo odvezeni do SSSR. Je pravděpodobné, že NKVD dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské centrály Gestapa. Československá exilová vláda v Londýně vydala na pospas ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigraci, aby nemohla ohrozit její prosovětské zájmy. Na druhé straně se nacistické Německo obávalo spojení zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo se bývalé ruské emigranty separovat. Nezodpovězenou zůstává otázkou, zda Ruská emigrantská ústředna nebyla agenty NKVD v pražském Gestapu vlastně vybudována pro potřebu sovětských tajných služeb. Nevíme, vyberte si, archivy Ruské federace jsou nepřístupné.

 

 

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 ministru obrany Sergěji Ingrovi do Londýna: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

 

Nekomunistický ilegální časopis Český kurýr psal začátkem roku 1942: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze Československa k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.

 

Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků, jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese ve smolenské oblasti v Rusku nedaleko Katyně, bylo zavražděno NKVD. Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci 1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnycji.

 

Za protektorátu uspořádala německá okupační moc několik názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu a o Rudé armádě. Byly zveřejněny a vyšly tiskem i knižně zatajované zprávy československých misí v SSSR z doby první republiky o poměrech v Sovětském svazu. Nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda pravdoucí.

 

Těsně před koncem války nechápala ani naprostá většina českých manželek bývalých ruských, běloruských a ukrajinských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel z dosahu sovětské moci do materiální bídy v tehdejším Německu. Kdo tak učinil, zachránil si život.

 

Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ a zatýkaly československé občany. SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkány a deportovány do sovětských trestních táborů byly vedle „třídních nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, kteří odmítali komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa a včlenění do Sovětského svazu. Neznáme, a to ani přibližně, kolik lidí, československých občanů bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do sovětských trestních táborů nebo zavražděno.

 

Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD a SMĚRŠ pokračovaly a do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských fašistických organizací byly deportovány i zcela svévolně vybírané celé skupiny civilního obyvatelstva především z malých měst a z venkova. Například z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně odtransportováni do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé strany pouze kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory nucených prací, vyprázdněné povoláním části vězňů do Rudé armády. Počet Slováků takto odvlečených do GULAGu se odhaduje mezi 60 000 až 120 000. Někteří dějepisci podávají nižší odhady. Sovětská metoda takového sbírání pracovních sil pro SSSR na Slovensku je ale potvrzena. Vyberte si.

 

Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce nad obyvatelstvem spojeneckého státu (neboť podle uzavřené dohody v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu) nikdy neprotestovala.

 

Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945–1948 několikrát jednalo se sovětskými diplomaty o repatriaci československých občanů zavlečených do SSSR, v podstatě jen Slováků, ne už Rusínů, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných.

 

I sdělovací prostředky tzv. demokratických stran třetí republiky (1945–1948) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Všichni zavírali oči před dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nechtěli nic vědět o řádění SMĚRŠ a NKGB, svévolně zasahujících do jejich životů.

 

Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států. Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů byl Sovětský svaz především zemí osvoboditelů a naději přinášejících hrdinů. V SSSR spatřovali spolehlivého garanta zachování existence českého národa, kdyby jej začali zase ohrožovat zlí Němci.

 

Že informace o krutých sovětských zločinech, byť šířené za války antibolševickou propagandou, byly pravdivé, si Češi vlivem svého šovinismu a poblouznění Sovětským svazem, slovanstvím ani po válce nepřipustili. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali představit, že proroctví z proslulého protektorátního plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varováním „Zachvátí-li tě, zahyneš!“, se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na pravou míru také přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich hlas však zůstal zcela oslyšen. Cesta k únoru 1948 byla urovnána.

 

Podle oficiálních údajů Sovětského svazu z roku 1946 bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR v průběhu druhé světové války vězněno 72 010 československých státních příslušníků, z toho 69 224 vojenských zajatců a 2786 ostatních. 9889 osob z nich bylo roku 1944 převedeno do československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Propuštěny a předány do Československa byly 54 644 osoby. Tyto údaje jsou evidentně záměrně minimalizované. Z ruských emigrantů předtím uprchlých do ČSR se vrátil každý dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly nebo jsou nezvěstní.

 

Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR, hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky odvlečeni, jako českoslovenští občané byli vráceni i ti Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, kteří neměli československé občanství, velmi dobře věděli, že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo v SSSR by znamenalo okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku nebo vězení, tentokrát československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský nápravně pracovní tábor byl tím nejvlídnějším a nejskvělejším místem na světě nebo mlčet. Ne všichni se směli vrátit do vlasti. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich takto „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti se vrátit, o tom neexistuje ani jeden údaj.

 

Poznámka na závěr. Dnes se už po více než tři desetiletí může psát o bolševické expanzi do Evropy a Československa hned po první světové válce, ale čeští profesionální dějepisci tak nečiní. Proč? Mají obavu, že by na světlo pronikla nějaká další ostuda obdobná postoji Karla Čapka k bolševickému Rusku v roce 1936, nebo že by museli poukázat na disgustující a zcela chybné uvažování českého obyvatelstva? Ano, v jedna ostuda zde číhá. České obyvatelstvo se natolik zhlédlo v protektorátním totalitním systému a v odporu k demokratickému systému, že poválečná třetí republika 1945-48 se jen v nepodstatných detailech lišila od nacionálně socialistického Německa! Odvahu to říkat veřejně má jen jediný český historik – Vít Smetana, ostatní, byť to taktéž vědí, mlčí.

 

(Konec)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-3-684206?nocache=1

 

Postupná sovětizace ČSR (2)

Tomáš Krystlík

 

Rusové se po první světové válce dostali do ČSR většinou s Ruskou dobrovolnickou armádou (Russkaja dobrovolčeskaja armija), která vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence a z kozáků. Její zápas s bolševiky trval tři roky. V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym a odjely do Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko před bolševiky přes milion osob. Ruská mládež zamířila v ČSR na vysoké školy, jen na ČVUT (České vysoké učení technické) v Praze studovalo v každém semestru v létech 1922–1927 kolem 1300 ruských studentů. Československo pozvalo k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou fakultu. Školilo i ruské emigranty pro uplatnění v zemědělství a u železnic. (Zajímavé je, kdo to hradil a z jakého důvodu, leč to je jiná otázka.) Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR asi 25 tisíc Rusů.

 

Po likvidaci ukrajinské státnosti moskevskými bolševiky se v Československu ocitlo asi 20 tisíc ukrajinských emigrantů. Vláda ČSR jim poskytla značnou finanční pomoc, obdobně jako ruským běžencům. V Praze bylo založeno mnoho ukrajinských občanských organizací, vědeckých a kulturně vzdělávacích institucí, spolků a vydavatelství. České hlavní město se proměnilo na intelektuální a vědecké centrum ukrajinské emigrace v Evropě. Běloruští běženci byli v meziválečném Československu zastoupeni početně slaběji, v Praze jich bylo kolem tří set, sumární údaje pro celou ČSR nejsou k dispozici.

 

 

Zapouštění kořenů v ČSR

 

V třicátých letech 20. století se Československo stalo nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě, protože v Československu nebyl problém nechat sovětského agenta „zarůst“ do československého prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou přijatelnou pro zbytek Evropy nebo světa.

 

V roce 1932 zorganizovalo GPU NKVD (většinou se uvádí jen jako GPU, Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije Narodnogo komissariata vnutrennich děl, Státní politická správa Lidového komisariátu vnitra – názvy sovětských tajných služeb a policií se během let často měnily) vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde se v té době nacházela kopie souhrnné zprávy československé státní policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si tímto způsobem přálo odhalit prameny a informátory československé policie. Při vloupání se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých, ještě nevyplněných československých cestovních pasů! Tak se staly cestovní pasy ČSR vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934 a vraždě jugoslávského krále Aleksandara I. a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua v Marseille, kam atentátníci přijeli na československé cestovní pasy, vyvolávalo v Evropě vlastnictví takového pasu samo o sobě okamžitě podezření hostitelského státu. Ale ne všichni sovětští agenti je měli z onoho chomutovského policejního ředitelství. Asi dvě stovky agentů NKVD, cestujících ze SSSR do Španělska na podporu republikánů, mělo od vojenské zpravodajské služby, přes podplukovníka Františka Moravce, tedy od československého státu, v kapse pravé, neukradené československé cestovní pasy legálně vydané československými úřady.

 

Sovětské tajné služby, vojenská GRU (Glavnoje razvedyvatěl'noje upravlenije General'nogo štaba Vooružjonnych sil SSSR, Hlavní správa rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR) i civilní, byly v Evropě aktivní zejména v Německu. V mezinárodním procesu s nacistickými zločinci před mezinárodním vojenským soudním tribunálem v Norimberku podal německý průmyslník Arnold Rechberg svědectví o tom, že 24 tisíc německých komunistů (!) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit v letech 1930–1932 do SA a SS a vybudovat si v nich kariéru. Peníze na to, v hodnotě 40 milionů zlatých marek, poskytla Moskva.

 

Sovětští agenti v hnědých košilích byli také ve všech říšských ministerstvech, dostali se dokonce i do protikomunistických oddělení samotného Gestapa. V mnoha případech byly obětovány celé podzemní organizace Komunistické strany Německa jen proto, aby si infiltrovaný agent mohl vybudovat u Gestapa důvěryhodnou pověst. Hodně německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např. i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi přišli, vydávajíce se za pronásledované nacismem, i agenti Gestapa, NKVD a GRU.

 

V době meziválečného budování Baťových závodů na Slovensku se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli pak v baťovském systému po léta profesně úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně efektivně najednou řídily demontáž celých Baťových továren a jejich odvoz do SSSR! Československé úřady jen bezmocně přihlížely.

 

Československá státní policie měla za první republiky na starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu, tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Sovětští agenti byli i v četnictvu. Někteří ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce 1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy s uměle vytvořenou skupinou v KSČ kolem Rudolfa Slánského a přivedl její členy s výjimkou dvou na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení prvorepublikové státní policie a předválečný sovětský agent.

 

Kdo měl mezi německými komunisty, kteří emigrovali do ČSR, pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesů a vůdčí úloze sovětských bolševiků, se mohl octnout v soukromém stranickém vězení NKVD v Praze! Na vězení upozornil československou policii v roce 1936 jeden německý emigrant, a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla šest cel tajného sovětského stranického vězení i s uvězněnými emigranty, které osvobodila. Důsledky z toho československá strana nevyvodila žádné.

 

Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem nepohodlným sovětské politice, byla průvodním jevem sovětských tajných služeb. Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé bývali obětováni v nesčíslných operacích sovětských tajných služeb, mnohdy jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost“, kdo se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu, oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu atd. a byla učiněna, a to okamžitě, opatření k jeho fyzické likvidaci.

 

V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich likvidaci používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili sovětským tajným službám, byli vyřazováni pomocí Gestapa. Sovětští agenti v Komunistické straně Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy lidí z nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres, kde se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. V protektorátu se stejným způsobem činila ilegální KSČ. Vynálezcem tohoto účinného likvidačního systému byl Walter Ulbricht, dlící tehdy v Moskvě. Tím si zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let. Řada lidí byla udána Gestapu přímo poté, co NKVD poskytla proti nim důkazy.

 

Když se NKVD za války nepodařilo přesvědčit plukovníka Františka Moravce v Londýně, aby dal Sovětům k dispozici své spojovací cesty do protektorátu bez další kontroly ze strany československé exilové vlády, pokusili se o to sami. Náhle celé protektorátní komunistické podzemí, které do té doby odmítalo jakoukoli spolupráci, ba ani vytvoření koncepce odboje s nebolševickými odbojovými složkami, se hodlalo napojit na nekomunistické a spolupracovat. Ostražitostí českého nekomunistického podzemí, spíše tím, že bylo zcela neakceschopné, neb totálně zničené údery Gestapa, se tato infiltrace nezdařila. A tak se sovětská rozvědka i zde uchýlila ke své staré hře, k vyřazování nekomunistických odbojářů udáváním Gestapu. Mezi starými komunisty, kteří zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli i takoví, kteří si pamatovali nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako byl ten, že v případě, narazí-li na parašutistu exilové vlády z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak s parašutistou naložit. Existují svědectví českých komunistů, kteří dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele nekomunistického domácího odboje anonymně Gestapu.

 

Skupina tří československých parašutistů z Velké Británie byla vysazena v listopadu 1942 do protektorátu s úkolem navázat spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je lstí odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Tito komunisté buď byli Gestapu známi, anebo, což je mnohem pravděpodobnější, pro ně přímo pracovali. V každém případě se jejich přímým přičiněním parašutisté včetně dopisů, šifrovacích tabulek a výstroje ocitli v rukou Gestapa.

 

A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, uvádí, že NKGB (Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti, Lidový komisariát státní bezpečnosti, existoval paralelně k NKVD) a NKVD měly své agenty i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali sovětskou zákonnost“. Například přepisování rozsudků smrti vynesených Němci nad komunisty na členy československých nekomunistických stran budoucím československým prezidentem Antonínem Novotným v KZ Mauthausen, pokusy komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci války v KZ Buchenwald, Gusta Fučíková se skupinou komunistických vězeňkyň způsobila v KZ Ravensbrück odepřením potřebné péče smrt Mileny Jesenské.

 

Mechanismus vzniku komunistického teroru v německých koncentračních táborech, nazývaného též sovětskou justicí, vysvětluje Ferdinand Peroutka, sám vězeň v KZ Buchenwald: „V koncentračních táborech… mohl terorizovat… jen ten, kdo měl moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom ji měli komunisti. Poněvadž komunisti ve všech těch táborech vlastně byli nejstarší obyvatelé. A jako nejstarší obyvatelé obsadili všechna administrativní místa, která byla dostupná vězňům. A kdo měl… administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl terorizovat. Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost terorizovat.“ Jak známo, všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy NKVD.

 

Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského Gestapa bývalý německý komunista Willi Leimer. Později převzal vedení odboru boje proti parašutistům, ještě později, svědectví pochází z roku 1951, sloužil v centrále KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti, Výbor státní bezpečnosti, nový název sovětské tajné služby NKGB) v Moskvě v hodnosti plukovníka; oficiálně byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Moskvě údajně popraven, materiály z jeho procesu byly prý při požáru archivu zničeny. Byl pověstný svou krutostí vůči zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem, vrhá na celou činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. I Britové měli v pražském Gestapu svého muže, Wilhelma Schultze, jenže ten se nevyznačoval mučením vězňů a služební horlivostí; český domácí odboj disponoval kriminálním tajemníkem Gestapa Ottonem Gallem.

 

Leimer dokázal přesvědčit pro spolupráci s Gestapem desítky českých komunistů, využíval zkušeností nabytých v KPD. Mnozí z komunistů se stali aktivistickými novináři, vyzývajícími ke spolupráci s Německou říší. Kolaboranti s nacismem byli jednoduše převerbováni do NKGB (následník NKVD) a všichni se spasili vstupem do KSČ. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů likvidoval příslušníky odboje. Z tzv. komunistického odboje přežili nacistickou okupaci jen ti, kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce obsadili rozhodující místa a nervová centra československého státu.

 

Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali v protektorátu či v Říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu těchto lidí pak použila NKGB při verbování nových agentů nebo převedení bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti nad hlavou a se zálibou v prosazování totalitní moci se tyto osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské moci proti obyvatelstvu satelitních států, nakonec i proti zájmům vlastních států. Členství v KSČ automaticky vylučovalo vznesení obvinění z kolaborace s nacismem.

 

 

Udržet vše v tajnosti

 

Československé úřady věděly o koncentračních pracovních táborech v SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století. V roce 1922 předseda Československé obchodní mise v Moskvě sděloval do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset československých občanů za politické zločiny, především za špionáž. Seznam československých vězňů z roku 1923 v sovětských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do roku 1938 došlo z československého zastupitelství v Moskvě ministerstvu zahraničních věcí v Praze sedmnáct seznamů československých státních příslušníků vězněných v SSSR. Každý obsahoval několik desítek jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný trest bylo 10 let vězení, vynesený trest smrti byl obvykle měněn na oněch deset let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých táborech se vězni nacházejí. Byl to především komplex táborů Solověcké ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, který měl i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí počet zatčených ve venkovských volostích (volosť, správní jednotka odpovídající přibližně okresu), denně kolem dvou desítek lidí zatčených a odsouzených do GULAGu nebo popravených. Nepřetržitě, po mnohá léta.

 

Tyto a další zprávy československých misí v Sovětském svazu – o hladomorech a teroru na vlastním obyvatelstvu – nebyly československé veřejnosti laskavou péčí Edvarda Beneše známy. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků ministerstva zahraničí. A ti podle pokynu Beneše mlčeli. Zprávy o československých občanech vězněných v SSSR se dále poskytovaly pouze ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo se s nimi jako s tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný domovskou obec, příslušnou zprávu z československých misí nebo zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných! Poskytnout informace československé veřejnosti neoficiálně se nikdo neodvážil. Drastické poměry v SSSR, informace o nucených pracích v sovětských koncentrácích tedy zůstaly československé veřejnosti až do protektorátu utajeny péčí jediného člověka: ministra zahraničních věcí, později prezidenta, Edvarda Beneše.

 

Jako příklad uveďme citaci ze zprávy československého zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí: „Z Moskvy má býti vyhoštěno do konce dubna na 800 000 lidí. V prvé řadě to mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň tři léta a nejsou dělnického původu, nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám byly vzaty potravinové příděly a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám. Tvrdí se, že strach z pasových obtíží (sovětské passporty jsou vnitrostátní průkazy totožnosti, nikoliv cestovní pasy do zahraničí) způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují. Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy, z krajů obývaných německými kolonisty, mám autentické zprávy, že při realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kilogram zrní bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“ Potud zpráva československého zastupitelství v Moskvě z února 1933.

 

(Příště o neochotě Čechů uvěřit zprávám o podstatě sovětského režimu)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178?nocache=1https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178