Za co udělil Zeman Řád bílého lva Winstonu Churchillovi?

Tomáš Krystlík

Churchill dostával po léta vysoké částky od Edvarda Beneše, respektive z tajných fondů Ministerstva zahraničí ČSR, stejně jako pár desítek členů Focusu (původně British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaný na The Focus for the Defence of Freedom and Peace) 2000 £ ročně (přibližná dnešní hodnota asi 60 000 €, tehdejší nejvyšší hrubý plat dělníka činil asi 22 £/měsíc) za budoucí svržení vlády Baldwinovy, pak Chamberlainovy a za nastolení britské vlády s ostřejším protiněmeckým kursem, tedy i s příznivějším vztahem k politice ČSR. Tento záměr ale Benešovi nevyšel včas. Kromě toho Beneš přes vyslance v Londýně Jana Masaryka sanoval přímo, tj. bez okliky přes Focus, i Churchillovy obrovské dluhy.

V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností“.

V roce 1936 sdělil Churchill generálu Robertu E. Woodovi: „Německo se stává příliš silné, musíme je zničit.“

V roce 1938 napsal něco podobného: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno“.

V den vypovězení války Německu, 3. 9. 1939 a v rozhlasovém projevu v listopadu 1939 prohlásil: „Tato válka je britská a jejím cílem je zničení Německa.“ Podle Churchilla tedy nebylo cílem Velké Británie zničení nacionálně socialistického režimu v Německu, nýbrž Německa jako takového.

Později, jak zaznamenal Emrys Hughes, Churchill prohlásil: „Musíte si uvědomit, že tato válka není vedena proti Hitlerovi nebo nacionálnímu socialismu, ale proti síle německého lidu, která musí být navždy rozdrcena, bez ohledu na to, zdali je moc v rukou Hitlera a nebo páterů-jezuitů“.

Churchill se ke konci války snažil v rozporu s pravdou dokázat, že se distancoval od plošného (kobercového) leteckého bombardování německého civilního obyvatelstva, jenže z opaku jej usvědčují jeho vlastní slova z protokolu ze schůzky se Stalinem 12. 8. 1941 v Moskvě: „Co se týče (německého) civilního obyvatelstva, nahlížíme na jeho morálku jako na vojenský cíl… žádné slitování neprojevíme“.

Churchill popřel Atlantickou chartu, jím podepsanou 24. 8. 1941, její bod druhý, kde se praví: „Velká Británie a USA „si přejí, aby nedošlo k žádným územním změnám, které nebudou v souladu se svobodně vyjádřenou vůlí národů, jichž se budou týkat“, neboť o půl roku později, 7. 3. 1942 Rooseveltovi napsal: „Rostoucí tíže války, ve mně vyvolala pocit, že zásady Atlantické charty by se neměly chápat tak, že odpírají Rusku hranice, které drželo, když je Německo napadlo." To znamenalo Besarábii, Bukovinu na úkor Rumunska, velkou část Polska a Finska, celou Litvu, celé Lotyšsko a Estonsko.

28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba." Churchill, tedy i celá britská vláda hodili svého spojence, kvůli němuž šla Velká Británie do války, přes palubu, neochránili jej před svým dalším spojencem! Přitom britská vláda věděla od ledna 1941 od polské, jelikož se jí oficiálně dotázala, že posunutí polských hranic na Odru a Nisu je jedním z válečných cílů Polska, stejně i požadavek vrácení východních polských území zabraných Sovětským svazem v roce 1939.

Churchill (též Roosevelt) selhal v únoru 1945 na jaltské konferenci, kdy porušil znova Atlantickou chartu a článek 5 britsko–sovětské spojenecké smlouvy z 26. 5. 1942: „Oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států“, když Stalin za slib, že do dvou tří měsíců po kapitulaci Německa vstoupí SSSR do války proti Japonsku, žádal uznání sovětského nároku na Vnější Mongolsko (na úkor Číny, přibližně dnešní stát Mongolsko), na Jižní Sachalin a přilehlé ostrovy (na úkor Japonska), poskytnutí mezinárodního statutu Panamskému průplavu se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, pronájem čínského území s přístavem Port Arthur Sovětskému svazu jako vojenské základny, právo využívat a spravovat společně s Číňany čínskou Východní železnici a Jižní mandžuskou dráhu (vše na území Číny) opět se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, anexi Kurilských ostrovů (na úkor Japonska). Roosevelt ani Churchill námitky neměli. Čína, která byla takto Sovětským svazem poškozena, účastníkem jaltské konference nebyla a dověděla se o tom až po půl roce, 14. 8. 1945, v den vypovězení války Japonsku Sovětským svazem (SSSR vypověděl válku Japonsku čtyři hodiny po japonském rozhodnutí bezpodmínečně kapitulovat), kdy se tyto podmínky z jaltské konference silně poškozující Čínu staly nezvratnou realitou.

Tomuto člověku udělil Zeman nejvyšší státní vyznamenání? Neznají snad jeho poradci a česká vláda historii? (Tedy ne lži, které se vydávají v Česku za dějepis.)

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Za-co-udelil-Zeman-Rad-bileho-lva-Winstonu-Churchillovi-343617

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Historik-Krystlik-se-rozcilil-Lzi-se-vydavaji-za-dejepis-a-agresor-Churchill-dostava-vyznamenani-343674

Doplněk k článku o 28. říjnu

Tomáš Krystlík

K přínosnému a zajímavému článku http://nassmer.blogspot.cz/2014/10/proc-slavit-svatek-neexistujiciho-statu.html#more bude asi většině čtenářů třeba více informací, protože v dílech českých historiků je nenajdou, nebo jen roztroušeny a skryty v záplavě slov.

Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto, že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1. ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje, že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku 1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19. století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu, kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém. Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.

Zamáčknutí slzy nad „historickým jazykem moravským“ je u moravského autora jev předvídatelný. K tomu je pro čtenáře třeba podniknout menší exkurs. Když se jedinci, byť různých jazyků, dohodnou, že si pro sebe vytvoří státní útvar – příkladem budiž Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Belgie, USA – vznikne národ politický či smluvní, tedy lid zorganizovaný pod jednou ústavou (Velká Británie však ústavu nemá), pod jednou státní svrchovaností, stát je vytvořen obyvatelstvem, které se dobrovolně spojí do národa. Jazyk a kmenové zvyky zde nejsou pro národ určující. To nebyl případ ČSR,  ani předtím Království českého 19. a začátku 20. století. Protikladem ke smluvnímu je Herderovo kmenové pojetí národa. Německý filozof Johann Gottfried Herder je tedy ideovým otcem nacionalismu, komunismu a… českého národa na jazykovém základě, staví celek nad jedince a podle něj jsou nejcennějším na kmeni (národě) jeho zvyky a jazyk. Vývojová linie je dána řetězcem rodina – z rodin kmen – z kmene národ. Národ předchází stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Jazyk a kmenové zvyky jsou hlavními určujícími znaky pro národ. Hranici mezi oběma pojetími národa a státu, smluvním, politickým na straně jedné a kmenovým, jazykovým, organickým na straně druhé je v Evropě Rýn.

František Palacký v revolučním roce 1848 vytyčil tezi, že na Čechy (české země) mají nárok pouze jazykoví Češi (což z českých historiků uvádí pouze Antonín Klimek) a Barbara Pankel, později Božena Němcová již v roce 1850 napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Je to jeden z prvních požadavků na vyhnání Němců českých zemí.

Použitý termín „historické země Koruny Bohemiae“ je chybný, protože existuje jen koruna svatováclavská, ne koruna česká a už vůbec ne Koruna Bohemiae. Ve spojitosti s latinským názvem Čech, zemí českých, protože čeština si záměrně nevytvořila odlišný název pro zemi a národ (obyvatelstvo) ji obývající, se vyskytuje pouze REGNUM BOHEMIÆ, německy Königreich Böhmen, česky Království české.

Husitský mýtus

Tomáš Krystlík

V přístupu k Janu Husovi a k husitství se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy. Kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj jakéhosi českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Komunisté uměle vytvořili mýtus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto odsouzenou k neúspěchu. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl další blud, tentokrát nacionalistický, o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí. Navíc křížové výpravy byly poskládány z různých národností, nejen z německy hovořících. Do stejné kategorie bludů patří i české nacionalistické tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě – v době, kdy o demokracii neměl ještě nikdo ani tušení. Za komunisty pokládal husity již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk. Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror nenastal, jsou jeho slova velmi na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český".

O husitské éře se vyjádřil Josef Jungmann kriticky: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě“. Masaryk ale husitství glorifikoval, vytyčil heslo „Tábor je náš program“ navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků budovaných pracně po staletí. Odhaduje se, že husité vrhli dotyčné země v jejich vývoji asi o dvě století zpět. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili.

Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, přičemž ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Celkem jimi bylo v Čechách vypáleno přibližně 170 klášterů a několik stovek kostelů. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí, kde se chovali mnohdy ještě hůře než v českých zemích. Jan Žižka, podle dnešní terminologie masový vrah, se stal národním hrdinou a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.

Projížděje Deggendorfem, přístavním městem na Dunaji v podhůří Bavorského lesa (Šumavy), byl jsem jednou spolucestujícím upozorněn, že město husité vypálili a to třikrát. Ještě za dob bolševických jsme si s kolegou odskočili ze služební cesty na prohlídku kláštera ve Zlaté Koruně poblíž Českého Krumlova a průvodce vykládal a vykládal, ale o vypálení kláštera husity se nezmínil. Kolega, který se zajímal o českou historii, se ho na to přímo zeptal a on to připustil. Po prohlídce nám sdělil, že se o tom nesmí ve svém výkladu zmiňovat. Takto český stát prostřednictvím svých historiků dezinterpretuje dějiny.

Churchill v žoldu Beneše a ČSR

Tomáš Krystlík

Německá odposlouchávací služba zachytila v druhé polovině září 1938 telefonát francouzského ministra pro kolonie Georgese Mandela, který patřil k jestřábům ve vládě, s Benešem, ve kterém ho nabádal k ozbrojenému odporu proti Německu. Také odposlechla z telefonních linek vedoucích přes Německo telefonáty československého ministerstva zahraničí s československými vyslanci v Paříži a v Londýně, že se musí získat čas, než opozice ve Francii a ve Velké Británii svrhne vlády Daladiera a Chamberlaina. Hitler následkem toho v jednáních s Chamberlainem od 22. 9. v Bad Godesbergu přitvrdil ve svých požadavcích, protože věděl, že výměnou vlád by se dosud přijatelné riziko vypuknutí evropské války značně zvýšilo. Počítal totiž jen s lokální válkou, jeho cílem bylo pouze Československo vojensky zničit.

Byly pády oněch vlád přičiněním Benešovým reálné? Byly.

Beneš již po delší čas se snažil cíleně pomocí značných peněžních částek svrhnout britskou vládu, nastolit místo ní vládu s ostřejším protiněmeckým kursem a tudíž, podle jeho představ, více „pročeskoslovenskou“. O obdobnou výměnu vlád se snažil i ve Francii.

ANC (Anti-Nazi Council, Antinacistická rada, někdy se uvádí i název Non-Sectarian Anti-Nazi League) založená v roce 1934 v New Yorku v reakci na brutální potlačování německých odborů nacisty, byla pestrou směsicí odborářů, průmyslníků, bankéřů, komunisticky, socialisticky i konzervativně smýšlejících osob z celého politického spektra, jejichž společnými hesly se staly: „Nacistické Německo je nepřítelem každé civilizace!“ a „Zpěčujte se obchodovat s nepřítelem!“ Ve Velké Británii byla v roce 1935 založena její odnož British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaná na The Focus for the Defence of Freedom and Peace, zjednodušeně The Focus Group.

Po obsazení Porýní Hitlerem 7. 3. 1936 svolala ANC na dny 19. a 20. 3. 1936 do Londýna naléhavou konferenci, kde se členové ANC shodli, že příštím cílem nacistického Německa bude Rakousko a Československo a že je třeba něco proti tomu podniknout. Logicky se začal hledat někdo, kdo by britskou vládu přeorientoval a zasadil se o její vyhraněnější a ostřejší protinacistickou politiku, nejlépe výměnou vládního kabinetu. V té době se stal mluvčím Antinacistické rady (ANC) pozdější předseda celého Focusu, bývalý vydavatel The Times Henry Wickham Steed, který byl již druhé desetiletí (!) v československém žoldu. Například jen během let 1923–1924 dostal z tajných fondů Benešova ministerstva zahraničí 23 000 £, což odpovídá dnešním přibližně čtvrt milionu liber sterlingů, a tok peněz z Československa od skončení první světové války neustával.

Již v dubnu 1936 oslovila Antinacistická rada v tomto smyslu Winstona Churchilla, kterému, ať dělal, co dělal, se nedařilo snižovat své obrovské dluhy. Churchilla nabídka potěšila, na večeři pořádané na jeho počest 19. 5. 1936 ocenil nestranickost spolku, jeho cíl vystupovat nekompromisně proti německému nacionálnímu socialismu, jeho diktatuře a tak bránit, jak se vyjádřil, svobodu a mír demokratické Evropy. Navrhl, aby se skupina vzdala svého těžkopádného názvu ANC a jako taktiku uplatnila obklíčení bašty nacismu, Německa okolními státy kolem dokola a to včetně komunistického Sovětského svazu, fašistické Itálie (!) a využila proti nacistickému Německu Společnost národů. Zaprodal tedy svou duši podnikatelům a politikům z Focusu (tehdy ještě ANC), který ho až do začátku války financoval a staral se o jeho politický vzestup.

22. 7. 1937 obdržel Focus od předsedy dozorčí rady British Shellu sira Roberta Waley-Cohena první částku na provoz spolku ve výši 50 000 £, což byla tehdy obrovská suma. Další následovaly. 24. 7. 1936 se deset nejdůležitějších členů Antinacistické rady na konspirativním setkání v Morphet Mansions dohodlo na změně názvu z ANC na The Focus.

Winstona Churchilla kromě Focusu finančně podporoval a sanoval jeho dluhy Edvard Beneš a to nejen přes Focus, nýbrž i přes Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně. Za to vše měl Churchill za úkol svrhnout s pomocí opozice britskou vládu, nejdříve Stanleyho Baldwina, později Nevillea Chamberlaina a vytvořit vládní kabinet nepřátelský k národně socialistickému Německu. Churchillovi šlo spíše ale o politickou kariéru, ne o ideje, protože hodlal akceptovat i pouhý post v Chamberlainově kabinetu, což později prozradil jeho syn Randolph sovětskému vyslanci v Londýně Ivanu Majskému. Ale dosazení Winstona Churchilla za britského ministerského předsedu se Benešovi nezdařila včas.

Britský historik David Irving dokládá podle deníku jednoho člena Focusu nalezeného v Mugarově knihovně Bostonské univerzity, že každý z jeho několika desítek členů dostával z československých tajných fondů v kritických létech kolem mnichovské konference ročně 2000 £ coby odměnu za příslib svržení vlády, což byl tehdy velmi vysoký obnos. To též potvrzuje i memorandum Štefana Osuského, tehdejšího československého vyslance ve Francii, z jeho pozůstalosti uložené v Hooverově knihovně v USA, že se o Benešově dlouhodobém financování členů Focusu dověděl až z Benešova telefonátu s ním v září 1938. Tuto skutečnost potvrzují i německé odposlechové protokoly telefonátů, které vedl Beneš s vyslanci Osuským v Paříži a Janem Masarykem v Londýně.

Někteří francouzští politici byli Benešem via československé ministerstvo zahraničí a vyslance Osuského korumpováni obdobně jako britští, nebyli však organizováni v něčem podobném Focusu. Je evidentní, že i Francii si Beneš přál výměnu vlády za kabinet s větší vstřícností k potřebám ČSR a s ostřejším protiněmeckým kursem. Ani zde to Benešovi nevyšlo.

Jelikož konspirace Focusu byla solidní a britské ministerstvo zahraničí utajuje dodnes množství dokumentů z oné doby, není činnost Focusu uspokojivě objasněna. Čeští historici Benešovy aktivity směřující ke svržení vlád Velké Británie a Francie zcela ignorují.

Příspěvek českého státu k nebezpečnosti autoprovozu

Tomáš Krystlík

Český zákon o silničním provozu je nedomyšlený. Namátkově pár příkladů. Řidič z jiného státu nemůže tušit, že na městských okruzích se nesmí zastavit, když na místě chybí to nařizující dopravní značky, že se smí jet na dálnici v uzavřené osadě jen 80 km/h, místo toho, aby to přikazovaly značky, že v najížděcím pruhu na dálnici může být auto rychlejší než projíždějící vozidla, aniž je přerušovaná čára mezi oběma vozidly dvakrát tlustší, že pravidlo o míjení se v souvislých jízdných pruzích platí na českých dálnicích bez rychlostního omezení, že za mlhy, deště, sněžení je povinnost rozsvítit zadní mlhová světla a ne jako v západní Evropě pouze za mlhy a současně za viditelnosti pod 50 m, přičemž po jejich rozsvícení smí vozidlo jet maximálně rychlostí 50 km/h.

Tyto české příspěvky ke snížení bezpečnosti provozu na silnicích nedávno zcela přetrumfla pravidla pro výběr pneumatik zveřejněná v časopise d Test (www.dtest.cz/clanek-2471/jak-vybrat-pneumatiky?utm_source=novinky141020&utm_medium=email&e_id=413319&a_id=1237), kde se doslova píše:

„Rozměry pneumatik použitelných pro váš vůz naleznete ve velkém technickém průkazu. Tyto rozměry byste měli dodržovat, nicméně není vyloučeno, zejména je-li automobil z druhé ruky, že obuté pneumatiky se od těch předepsaných budou lišit. Můžete použít pneumatiky s vyšším hmotnostním indexem (označované jako XL), ovšem nikoliv s nižším. Totéž platí pro rychlostní index, je-li v technickém průkazu (TP) specifikovaný. Obujete-li na vůz pneumatiky větších rozměrů, než je povoleno v TP, vystavujete podvozkové díly větší zátěži a tím snižujete jejich životnost.“

Věta o použití pneumatik se stejným a vyšším rychlostním indexem je nepravdivá, platí jen pro pneumatiky letní, u zimních může být rychlostní index nižší. Jedinou výjimkou je Itálie, kde pro jízdu na zimních pneumatikách mimo zimní sezónu je nyní vyžadován stejný nebo vyšší rychlostní index jako (než) u letních. Svévolná změna rozměru pneumatik a ráfků je v západoevropských zemích zapovězena. Pokud si někdo přeje jiný rozměr pneumatik nebo i ráfků, musí si od výrobce opatřit potvrzení, že s takovým rozměrem a dalšími parametry pneu souhlasí, stejně s typem disku, pak získat od certifikované zkušebny (například TÜV), že nemá námitky, a nakonec si nechat tyto změny zanést do technického průkazu. Jinak vůz neprojde technickou kontrolou. Kromě toho pojišťovny kontrolují při každé pojistné události automaticky rozměry a parametry pneumatik a to i u takových věcí jako je krádež autorádia.

Změnou rozměrů pneumatik mohou disky kol a pneumatiky přijít do styku s podběhy, blatníky, mění se i výška těžiště vozu. To nejsou žádné legrácky, to je významné narušení bezpečnosti auta. Jako příklad nechť poslouží ostuda firmy Mercedes Benz při prvních sériově vyráběných vozech Mercedes A. Švédští automobiloví novináři podrobili zapůjčený vůz tzv. losímu testu, který simuluje situaci, kdy při určité rychlosti stojí před autem uprostřed na silnici statný los, jemuž se vůz musí prudce vyhnout a pokračovat dál v jízdě, pokud možno bez smyku. Mercedes A nejenže dostal smyk, nýbrž při vyhýbacím manévru propéroval levým předním kolem až na doraz. Tím získal vůz pevný bod, kolem kterého se podle zákonů mechaniky převrátil na střechu. Ostuda pro výrobce to byla přenáramná.

Muselo se něco rychle podniknout. Ztvrzení pérování zcela nepomohlo, jen se jím Mercedes A stal i podle německých motoristických novinářů zcela nepohodlným autem s nedostatečným pérováním, a do smyku se při losím testu dostával dál. Tato skutečnost si vynutila zavedení ESP poprvé v této nižší kategorii aut (kombinace ABS a ASR, tedy odbrzďování a přibrzďování kol a regulace krouticího momentu přenášejícího se na kola hnané nápravy při smyku) – předtím se ESP montoval pouze do velmi drahých vozů – takže od roku 2012 je ESP předepsán pro všechna nová osobní auta prodávaná v Německu, v ČR tomu dosud tak není.

Následky návodu d Testu jsou nasnadě. Když se v takové situaci objemově větší kolo auta s českou registrační značkou dostane do styku s podběhem nebo blatníkem, zafunguje to obdobně jako doraz pérování, i když ne s takovou razancí jako dosednutí na jeho doraz, a vůz se může převrátit. Kromě toho se při větších kolech zvýší těžiště vozu, což může mít ještě silnější neblahý účinek v kritických jízdních situacích. Větší kontaktní plocha pneumatik s vozovkou může v kombinaci s nedostatečnou hmotností vozu a vyšší tvrdostí pneumatik snížit adhezi pod kritickou mez.

Chtělo by to jen, kdyby čeští zákonodárci poněkud více racionálně uvažovali, než pustí takový zákon do schvalovacího procesu.