Degradace české psyché 7

Tomáš Krystlík

 

SHRNUTÍ

 

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce osudově vymstilo.

 

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

 

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

 

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

 

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

 

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. Němci zavedli v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti.

 

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

 

Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic). Navzdory tomu si v roce 2000 vymohli na Německu finanční odškodnění za svoje nucené i za nevynucené pracovní nasazení v Říši vyplácené společně s odškodněním vězňům německých koncentračních táborů a pracovním silám z Východu. Značně neetické, podvodně získané, srovnáme-li podmínky pracovně nasazených z protektorátu s jejich.

 

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

 

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

 

ILUZE V ČESKÝCH MYSLÍCH

 

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

 

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

 

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

 

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

 

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

 

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

 

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

 

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

 

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

 

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

 

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

 

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

 

(Konec)