Vyhnání Němců coby extrapolace lží Palackého a Masaryka

Tomáš Krystlík

Jak již jsem uvedl dříve, ustálil se v myslích obrozovaného národa následující blud: Původní stav rajské neporušenosti českého světa trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru světla a temnot. Čechové jsou dítkami světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český panteon (odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti). Češi jsou národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně a působí takřka mechanicky, „pokrokem". Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy („lid") se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka „pokrok" přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin.

Extrapolujeme-li, dopídíme se ve stejném smyslu k příčinám vyhnání Němců a českým zvěrstvům vůči nim po 2. světové válce: Vůlí Dějin si zřídili Češi svůj stát, ale Dohoda jim jejich menšiny nevystěhovala, takže cizinci parazitovali na rozkvětu státu miláčků Dějin a zpupně žádali pro sebe čím dál více práv. Zradili republiku, připojili její části k jiným státům, chtěli dítka světla fyzicky vyhladit. Dějiny dopřály spojencům vítězství nad silami Zla. A tu mírumilovný český národ povstal a zúčtoval spravedlivě s cizáky za tři staletí národní poroby a za hrůzy okupace.

Z výše uvedeného je patrné, kam vede pojetí českých dějin zloduchů Palackého a Masaryka. Nejhorší na tom je, že dodnes Češi tyto lži neprohlédli a jejich chování z nich vychází.

Axiom. č. 5 - Obrozenectví způsobilo minimálně stoleté zpoždění v civilizačním vývoji Čechů

Tomáš Krystlík

Na rozdíl od dnešních českých představ byla němčina staletí před bitvou na Bílé hoře, řečí obchodu, řemesel a dorozumívací řečí v celém Království českém. V roce 1615 vydali čeští stavové nařízení, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky, protože jen tak získají z dědictví po rodičích nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. (Srovnejte s českými zákony o nabývání nemovitostí z 21. století.) S okamžitou platností nesměl být žádný cizozemec přijat do země dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi již usedlé. Bylo to nařízení naprosto neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? V čele rebelujících českých stavů byli jazykově Němci ve většině, což se dnes zamlčuje.

Dokud vyšší školství bylo latinské, nebyly rozdíly mezi živými jazyky na první pohled příliš patrné. Zavádění živých jazyků coby vyučovacích i na univerzitách se začalo prosazovat ke konci 18. století a postupovalo ze severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Německé jednojazyčné slovníky začaly vycházet ještě před koncem 18. století. Češi mají v této oblasti obrovské manko jednojazyčné univerzální výkladové slovníky (obsahují celou slovní zásobu včetně cizích slov a výrazů z hovorové řeči) dodnes nemají. Slovník spisovné češtiny, pomineme-li Jungmannovo dílo, začal vycházet až za protektorátu, ale stále je to pouze slovník spisovného jazyka. Od doby velmi kvalitního Ottova naučného slovníku nemají Češi pořádnou nezastaralou encyklopedii

V roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk jazyk živý – němčina. V češtině a němčině se napříště vyučovala jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby, přičemž fakulta bohoslovecká a lékařská si zachovala i nadále latinu jako vyučovací jazyk. Proč jen němčina a ne i čeština? Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, obsahovala i názvosloví odborné, byla již kodifikována, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století. I další aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu.

Vznikla diskuse vyvolaná Hubertem Gordonem Schauerem, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování pocitu češství (obdobně jako Irové mluví anglicky) a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch vlasteneckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě, jiné zdroje uvádějí jako příčinu jeho smrti tuberkulózu. Národní potenciál se vyčerpával ve vytváření v podstatě umělého jazyka, ve kterém zpočátku nebylo již možné napsat ani kuchyňský recept pro chybějící názvy ingrediencí a postupů. Kulturně-civilizační povznesení českého národa bylo přes všechno úsilí zanedbáváno, vytvoření umělého jazyka a jeho osvojování vyčerpalo síly českých myslitelů, kteří se vyjadřovali v němčině.

Na pražské univerzitě se ale přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze – zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů a v roce 1855 jen tři. Pražská technika se rozdělila v roce 1869 a v roce 1882 se čeština prosadila na pražská univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou.

Kulturně vývojové nedostatky jsou dnes umně zamaskovány, takže nejsou na první pohled znatelné. Češi neměli a v podstatě nemají román, v době otevření Národního divadla neměli čím vlastním ho ozvučit - jedna opera byla Škroupova, dvě Smetanovy. Kdo dnes ví, že státní technické normy zavedla z moci úřední až protektorátní vláda v roce 1940?

Jak dalece tehdy, v době rozdělení vysokých učení na české a německé části, český jazyk odpovídal alespoň terminologicky jednotlivým studijním oborům lze usoudit i podle dnešního stavu názvosloví. Vhled do nedostatečnosti češtiny si člověk zjedná překlady, kdy zjistí, že češtině všude, kam se člověk podívá, chybí odborné výrazivo. Z mé praxe například od tkaní a pletení látek, přes stavebnictví, sklářství až po stavbu varhan, kde jen několik málo součástek, na prstech spočítat, má vůbec nějaký český název.

Axiom č. 4 a 14 aneb Národní zloduch František Palacký

Tomáš Krystlík

Tvrzení, že země Českého království patří jen jazykovým Čechům, bylo účelově vylháno právě Palackým s předchozí podporou Josefa Jungmanna.

Postupně začnu zdůvodňovat jednotlivá axiomata českých dějin, pokud nevyžadují rozsáhlé, tudíž i nudné zdůvodnění.

První biskup v Praze byl Germán a ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm „Němců” a deset „Čechů”. Panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně nestálo proti sobě „němectví” a slovanství, nýbrž církev východní a západní. Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl.

Koncem 12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo ze sousedních říší do země, což souviselo jak s přelidněním západní Evropy, tak s expanzí kultury. Vzhledem k zeměpisné blízkosti, byli kolonisté především Germáni. Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával „Němce-cizince”, které neměl rád, od „domácích Němců” (poddaných českého krále). Na vyfabulovaném rozporu mezi domácími obyvateli jazyka českého (dialektu slovanštiny) a přistěhovalci jazyka německého (germánských dialektů) byla Palackým a dalšími zkonstruována mylná filozofie českých dějin.

Touha po národní svébytnosti během obrození uvedla v život nejen odbornou filologii, nýbrž i historiografii. Ujal se jí František Palacký, evangelík, nazývaný později „otec národa“, který nechal své děti vychovávat katolicky a doma zásadně mluvil německy. Byl přesvědčen o příkladném významu husitství pro český národ a o pravosti Rukopisů. Jeho Dějiny národu českého, mylně koncipované jako stýkání a potýkání se Slovanů a Germánů, rezignovaly na historickou pravdu již tehdy dostupnou. Jeho svévolné interpretace a zámlky přešly do povědomí českého národa. Jeho dějiny vyzněly jako chvála historicky nepodložené slovanské mírumilovnosti a lásky ke svobodě. Palackého výklad skončil, zřejmě záměrně, nástupem Habsburků na český trůn, čímž zabránil Čechům, aby si z dalšího historického vývoje vyvodili ponaučení. Palacký též vytyčil tezi, že v zemích svatováclavské koruny jsou doma jen (jazykoví) Češi a Němci jsou zde pouhými hosty, kolonisty. Jungmann před ním ve svém pětidílném slovníku schválně opomněl a nepřeložil výraz böhmisch.

Masaryk na základě Palackého výkladu dějin vnesl do českých dějin mýtus o holubičí povaze českého národa. Tento výmysl se značně nesnáší s faktem, že z českého království do německých zemí směřovalo více válečných a loupežných výprav než opačným směrem (axiom č. 14).

Zvací dopis Frankfurtského národního sněmu nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy jako bratry a spojence: „Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu. Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody... přijměte místo, které vám v našem středu náleží". Palacký účast Čechů ve Frankfurtském sněmu odmítl a dodal: „Pomyslete si říši rakouskou, rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii... pouhá možnost ruské světové nadvlády... má ve mně toho nejodhodlanějšího nepřítele. Ne proto, že by byla ruská, ale proto, že by to byla světová nadvláda.” Dlouho mu tento názor nevydržel, po návratu z moskevské pouti roku 1867 se stal přesvědčeným rusofilem a oddal se mystické víře ve slavný osud Slovanstva.

V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění.

Historik Josef Pekař doložil, že husitství, Jana Husa a Jana Žižku zpopularizovali Němci a vyvrátil Palackého názor takto: „Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, t.j. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní je jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých... vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho, tvoře podle kulturních period svých nové a nové situace a formy, od polního nářadí sedlákova až do myšlenky reformátora náboženského či vůdce politického nebo do vise básníkovy. Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského je nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u otázky, pokud platí tato these o všech národech evropského kruhu kulturního - není jistě žádného, jenž by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda. Na př. o Němcích středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o závislosti Čechů na cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou roli prostřednickou hráli v středověku zejména směrem do Polska... Na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůrazniti, že je to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým faktorem nesmírného dějetvorného účinu je naše geografická poloha mezi národy, v tom především naše poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým; vytkněme z toho to nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž prostřednictvím a v jejichž rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní směrnice Evropy - nezapomínám přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií, Španěly, Nizozemím, ale německé prostředkování i německé vlivy přímé měly nepochybnou převahu. Při tom pro dobu středověkou třeba položiti důraz na to prostředkování - dnes na př. víme na rozdíl od doby Palackého, že ani feudalismus není zjev původem německý nebo germánský, ani že to nebyli Němci, kteří stvořili stav městský se vším, co s tím novotvarem ohromné sociální, hospodářské i kulturní důležitosti souviselo - ale byli to Němci, kteří jej od západu převzali a k nám v německé podobě vnesli. Co dále? Od počátku svých dějin byli jsme závislí na moci německé i politicky - zdatnosti (i vojenské zdatnosti) našeho kmene, chráněné poloze země i dobré politice našich panovníků se sic podařilo zlomiti nebezpečí této závislosti a konečně dáti státu českému přední, privilegovaně postavení v Říši, dáti českým králům v ruce moc císařův římských. Němec... nás nutil k napodobení, závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnosti a moci jeho - i v tom směru měla naše osudová poloha mezi Němci na nás vliv velmi blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé. A třeba říci že víc než výchově: my se během staletí s Němci promísili mnohonásob, přijali mnoho krve německé do svých žil, změnili i rasově podstatně svou povahu: má-li dnes čtvrtina Čechů v Čechách jména německá, je to dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace, ukázkou kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém českoněmeckém zápasišti. I ten fakt působil ovšem nesmírně na naši míru odolnosti vůči Němcům a na naši snahu vyrovnati se jim - Němci se zčásti počeštili jazykově, my poněmčili vlastnostmi a schopnostmi“.

Pekař též zdůraznil, že Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k dějinám. Podle Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní, na rozdíl od agresivních Germánů. To implikuje závěr, že Poláci nebo Rusové jsou nebojovní, což je nesmysl.

Takže se český názor na vlastní dějiny ustálil na následujícím. Původní stav rajské neporušenosti - což byl Kollárův a Palackého blud - trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru světla a temnot. Čechové jsou dítkami světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český panteon (odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti). Češi jsou národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně a působí takřka mechanicky, „pokrokem". Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy („lid") se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka „pokrok" přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin.

České reparační podvody

Tomáš Krystlík

Českoslovenští politici bezprostředně po válce (ekonomičtí experti ministerstva zahraničí ještě koncem roku 1946) zastávali názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši. Ke změně názoru došlo v roce 1947, kdy byla ČSR ochotna při řádném odvodu reparací akceptovat rozvoj německého „mírového průmyslu“. Obrat nepřišel sám od sebe, byl vyvolán stále rostoucí nechutí západních velmocí přihlížet rozsáhlým demontážím průmyslových kapacit ve svých zónách a současně i sílícím přesvědčením československých reparačních plánovačů, že k vnitropolitické stabilizaci Německa je zapotřebí alespoň minimální, omezený blahobyt. Kdyby Německo nadále vlivem reparací chudlo, nemuselo by být schopno své reparační závazky plnit.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvojsečné. Stanovily, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“ (celkem 18 států; Polsko a SSSR si měly uhradit reparace ze sovětské zóny), mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení odjinud. Pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl tedy spadat i majetek zanechaný v ČSR sudetskými Němci.

Jestliže se čs. exilová vláda (londýnská) soustředila na restituce, košická se měla zabývat především reparacemi – měla to ostatně ve svém programu – ale k jejich vyčíslení přistupovala laxně. Ještě v půli srpna 1945 byla čs. vláda přesvědčena, že má času habaděj, protože k projednávání reparací dojde až na mírové konferenci. Koncem srpna ale vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón a to byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže, která se konala od 9. 11. 1945. Teprve 31. 8. 1945 byl vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc. Zde se projevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 čs. vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské konference (příloha 6, položka III/5), že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet reparací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“.

Československo oficiálně tvrdilo, že 75 % reparačních nároků se zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Na zasedání vlády 18. 9. 1945 náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis prohlásil, že se meziministerská komise dospěla k „fantastické“ cifře 630 miliard korun (hodnota koruny z roku 1938) reparačních nároků. Zároveň odhadl, že budou asi sníženy na 330 miliard (cca 10 miliard US $) a budou přibližně v poměru 1 : 3 s nároky Francie. Jak se ukázalo, jeho odhad se značně blížil skutečnosti. ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát (pouze ty měly být podle velmocí do reparací zahrnuty) ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní síla vynaložená na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich snížená práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938).

Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci signatářskými státy činila 383 miliard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši cca 11,584 miliardy v celkových reparačních požadavcích byl tedy přibližně tříprocentní. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl na celkovém objemu reparací, tedy na německém majetku, který bude do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z celkových reparací této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména „výrobky běžné výroby a zásoby“, tedy zboží a suroviny, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity.

Byl to úspěch, protože vyjednávací pozice ČSR nebyla příliš silná; velmoci se již na konferenci v Jaltě dohodly, že reparace mají především připadnout zemím, které „nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem“. Tomu Československo vyhovovalo jen velmi omezeně. Válečné dění postihlo jeho území málo, téměř vůbec, jeho účast na frontách, srovnána s celkových rozsahem bojů, byla spíše symbolická. Československu ale zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským nákladům se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, i mobilizační náklady z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být konfiskovaný majetek sudetských Němců považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanování reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně, se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ sudetskými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a karpatských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto zcela logického závěru se Beneš držel po dobu války i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného majetku sudetských Němců uspokojovat reparační nároky ostatních spojeneckých států. Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.

Prvním opatřením bylo stažení konfiskačního dekretu prezidenta republiky – oficiálně pro formální nedostatky – aby mohla být vypuštěna pasáž v paragrafu 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním; nové, opravené znění dekretu již takový výklad neumožňovalo. Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské reparační konferenci, že pokud by se měl majetek sudetských Němců započíst na účet reparací, tak československá strana hodlá použít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard US $ (1938), které vznikly za okupace, a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. Těmi byly míněny protihodnota za říšské marky zanechané na území ČSR, za aktiva Československé státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky a za německé pokladniční poukázky v držení čs. bank. Úmysl byl jasný, Československo se výměnou za konkrétní sudetoněmecký majetek vzdávalo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by reparační náhradu tak jako tak nedostalo. Třetím opatřením československé vlády bylo, že v memorandu pařížské reparační konferenci pod položkou „německý zahraniční majetek na československém území“ nebyl konfiskovaný majetek Němců v ČSR vůbec zahrnut.

Beneš ale ve své řeči na ustavující schůzi Národního shromáždění 28. 10. 1945, jen několik dní před zahájením pařížské konference, zopakoval svou nikdy neopuštěnou tezi o zkonfiskovaném majetku československých Němců jako o „záloze na čs. reparace“. Druhý den na zasedání vlády Clementis upozornil, že formulace prezidenta neodpovídá „přesně“ stanovisku vlády a může „značně ztížit“ pozici čs. delegace na pařížské reparační konferenci. Vláda se pak pokusila zcenzurovat text prezidentovy řeči ještě před jejím zveřejněním. Patrně z časových důvodů se jí to nepodařilo. Západní velmoci si Benešovy řeči povšimly.

Clementis měl pravdu, vyhlídky ČSR na reparační konferenci se tím zhoršily. Návrhy, především americké delegace, mířily k širšímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nakonec konference dospěla, ze zcela jiných důvodů než těch československých, k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci... a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Za vehementní podpory čs. vyjednavačů, ne však kvůli jejich iniciativě, se objevil v reparační dohodě pasus, že při výše uvedeném „majetek, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací“.

V Praze vypukl jásot. Problém tím ale zcela odstraněn nebyl. V následujících obdobích se vracel v různých podobách, protože pařížská reparační konference sice odlišila majetek československých Němců od německého nepřátelského zahraničního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty. Československá strana hodlala v lednu 1947 v Londýně na konferenci náměstků ministrů zahraničí prosadit zakotvení definice německého nepřátelského majetku v budoucí mírové smlouvě tak, aby se nevztahoval na majetek „bývalých čs. státních příslušníků německé národnosti“. Motivy byly dva. Aby mírová konference nepřijala reparační řešení pro ČSR nevýhodnější než ono z reparační konference a aby se získal majetek československých Němců mimo ČSR, který některé spojenecké státy se zdráhaly Československu vydat. Argumentovaly tím, že majetek čs. Němců je vyloučen z vyúčtování na konto reparací jen tehdy, nalézá-li se na území ČSR. Na majetek čs. Němců pod jejich pravomocí nahlížely jako na německý zahraniční nepřátelský majetek. Koncem roku 1947 se Československu konečně zdařilo docílit vynětí zahraničního majetku čs. Němců z nepřátelského německého majetku u Mezispojenecké reparační agentury IARA (Inter-Allied Reparation Agency). Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Československa pasu o nezapočítávání místního majetku menšin na účet reparací jen jeden stát – Jugoslávie. Majetek zanechaný na jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily čs. analýzy o problému konfiskovaného majetku československých Němců, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku sudetských Němců, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí československého státu“. Celá problematika zanechaného majetku československých Němců není tedy právně dostatečně podložena. Stav setrvává dodnes.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly převážně z tzv. kategorie B. Námořní lodě patřící do této kategorie se rychle rozdělily, ČSR na ně nárok nevznesla, zajímala se o říční lodě, ale Spojenecká kontrolní rada na jaře 1946 rozhodla, že tuto otázku vyřídí v rámci restitucí, což znamenalo časový odklad. Zbyla jen položka průmyslových demontáží. Demontovat se mělo zařízení z celkem 1650 závodů, v prvním kole ČSR dostala přiděleno 11 závodů, tj. více, než by jí nominálně příslušelo, byla ale zvýhodněna, protože nepožadovala námořní lodi, v dalším kole (do března 1947) bylo dáno k rozdělení celkem 80 závodů, rozděleno 55. Od srpna 1947 se měly demontáže omezit jen na závody zbrojního průmyslu.

Složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B. Reparace z běžné produkce totiž zároveň předpokládaly zachování německých průmyslových kapacit, což byla situace, která ostře odporovala představám Prahy o oslabení hospodářského postavení Německa. O hotové zboží nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale ty nebylo reálné od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami zboží, surovin a služeb odmítaly.

Reparace se zastavily v roce 1962 a Československo dostalo celkem majetek za 14,574 milionu US $ (1938) v těchto položkách:

kategorie A celkem                                                                       6 519 645

z toho

německý zahraniční majetek v ČSR                                         4 938 965

vzájemné sovětské dodávky                                                        42 851

německý majetek v neutrálních státech (ve Španělsku, Švédsku,

Švýcarsku, Tangeru, Thajsku a Portugalsku)

                                                                                                          1 135 258

německý majetek ve státech nepřátelských (v Itálii a Japonsku)

230 225

devizy nalezené v Německu                                                         60 820

československé cenné papíry nalezené v Německu             111 526

kategorie B celkem                                                                       8 053 984

celková suma                                                                                 14 573 629

  

 V reparační kategorii B obdržela ČSR místo 4,57 % z celku jen 4,23 %, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 %, tedy 65 % slíbeného podílu. Ve výše uvedeném výčtu čs. vlády z roku 1962 je však velice problematická suma 4,939 mil. US $ (1938) za německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech značně nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 13,8 milionu US $ (1938) nebo Nizozemsko 31,7 milionu US $ (1938). Tento údaj je téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť pro účely pařížské reparační konference vyčíslila vláda na podzim 1945 německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného československými Němci) cifrou 80,247 mil. US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší.

I tato suma byla záměrně nižší, neboť příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Čs. státní banky dostali direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co nejníže. Výslednou částku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí čs. delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 koeficientem 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočítávací koeficient 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (německého zahraničního majetku v ČSR). Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tuto manipulaci s čísly „reparační soutěží“.

Pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo Československo v několika krocích hodnotu zanechaného říšskoněmeckého majetku v Československu k sumě 4,939 mil. US $ (1938), čili, vyjdeme-li z tvrzení Hajdů, na sotva šest promile(!) ze zanechaného německého zahraničního majetku v ČSR. A to ještě Československu zbyl veškerý majetek sudetoněmecký, který nebyl na vrub reparací vůbec započten.

I na takové lži spočívá moderní  český stát.

Proti těžbě zlata loužením

Marie Dubanová

V České republice vypukla po 18 letech opět zlatá horečka. Týká se i Příbramska. Prospektoři zamýšlejí „rozebrat“ Petráškovu horu u Hvožďan a těžit zlato kyanidovým loužením. Autorka před lety, v první vlně zlaté horečky, iniciovala sdružení Čechy nad zlato.

30. 9. 1994 vypsal Karel Dyba, tehdejší ministr hospodářství, takzvané „výběrové řízení" na průzkum zlata v České republice, jehož cílem bylo získání soukromých investorů geologických prací na průzkum zlatých ložisek v celé republice. Předmětem nabídky k těžbě zlata bylo celé území ČR. A účastníkem tohoto řízení se mohl stát každý, kdo prokázal zaplacení účastnického poplatku ve výši 40 tisíc korun, nebo 1380 USD na účet č. 63934 – 011/100 u Komerční banky Praha 1, a to od 17. 1. 1994 do 31. 3. 1994. Zajímavé na tom bylo, že byl dříve otevřen účet a určena výše poplatku, aby teprve za půl roku bylo vypsáno výběrové řízení již bez možnosti složit přihlašovací poplatek.

Pan ministr Dyba se činil, povolil hledání zlata na 19 místech ČR – ohrozil těžbou zlata pomocí kyanidového loužení 87 obcí, tedy rozsáhle i Českou republiku, která má asi 1 procento rozlohy Austrálie a 0,7 procenta Kanady, kde se tento postup používá - a považoval to za samozřejmost. Poskytl časopisu Ekonom (týdeníku HN č.43) v listopadu 1995 rozhovor, kde se vyjádřil v tom smyslu, že „těžbu zlata musíme chápat jako jakoukoliv jinou podnikatelskou činnost" a že těžba neznamená jen přínos pro stát, nýbrž hlavně pro obyvatele v dotčených oblastích!

Jak vypadá taková oblast, kde se těží zlato pomocí kyanidového loužení? Jako pustina s obrovským objemem jedovatého odpadu v nádržích. Pokud se taková kyanidová nádrž protrhne, dostane se odpad do okolí a nastane destrukce krajiny ve velkém.

Protože tyto informace starostové tehdy ohrožených měst a obcí znali, bránili se. Bránili se i lidé po celé republice. Psali petice a starostové podpořeni velkým odporem obyvatelstva založili sdružení měst a obcí s názvem Čechy nad zlato. A před 18 lety vyhráli nad státem - nakonec se zlato netěžilo. Ale nyní začali těžaři znovu řinčet svými těžebními nástroji, za velké podpory ministra průmyslu pana Kuby, který se domnívá, že pomocí vytěženého zlata se státu podaří získat 400 miliard a tím zcela zlikvidovat finanční krizi v České republice.

Nejsme pane ministře Kubo, rozvojová země, ač možná máte ten dojem. A domnívám se, že tento pokus o těžbu zlata pomocí kyanidového loužení je cosi podobného pokusu o obecné ohrožení. A ve svém důsledku vaše zneužití pravomoci veřejného činitele.

Jak vrátit ukradené

Tomáš Krystlík

Sice ukradené se má vracet, ale u sudetoněmeckého majetku to bude velmi obtížné, neboť tomu brání Lastenausgleichsgesetz a Fremdenrentengesetz, v rámci kterých byl SRN vyhnaným restituován zástupně za cs-stát jimi v ČSR zanechaný majetek a Československem si ponechané příspěvky na důchodové pojištění. Kdyby ČR obé Sudetoněmcům restituovala, museli by vše, co dostali od německého státu za movitý, nemovitý majetek, firmy, úspory a pod. vrátit s příslušným úrokem od roku 1952. Zejména by se jich dotklo značné zkrácení starobních důchodů, které by český důchod pokryl jen nepatrně kvůli způsobu jeho vypočítávání.

Proti vracení ukradeného nemovitého majetku stojí i právo vydržení dalších majitelů, čímž se situace značně komplikuje. Je pravdou, že by se mohly vrátit majetky ve státních a komunálních rukách. Těch, kteří by restituce in natura přijali, lze kvůli výše uvedenému odhadnout na nejvýše několik stovek nebo málo tisíců lidí. Zde ovšem vyvstává otázka restituce majetku těm, kterým zanechaný majetek nelze vydat a kteří podle principu rovnosti by měli dostat finanční odškodnění. Obávám se, že finanční restituci tak velkých majetků - o malé by se nejednalo kvůli komplikacím s vyplaceným odškodněním v SRN - by český stát neunesl. Navíc tu jsou Sudetoněmci odsunutí do Rakouska a do sovětské okupační zóny v Německu, kteří vyrovnání za zanechaný majetek v ČSR nedostali a o ukradený majetek by se téměř s jistotou přihlásili. Do starobních důchodů jim léta odpracovaná v ČSR (v protektorátu) započtena byla.

Je zde však maďarský příklad. Začátkem 90. let minulého století nabídl maďarský stát vyhnaným Němcům symbolickou paušální restituci - pokud mne paměť nešálí, bylo to v přepočtu přes  10 000 DM - a/nebo maďarský cestovní pas, tedy maďarské občanství zpět a to i pro jejich děti, vnoučata a jejich manžele. Výsledek? Symbolickou peněžní restituci si až na výjimky nikdo nevzal kvůli výše uvedeným důvodům (všichni podunajští Švábové byli odsunuti do západního Německa), ale o maďarské pasy byl dle předpokladu značný zájem. Německý stát upustil od toho, aby od Maďarska požadoval byť částečnou úhradu za vyplacené vyrovnání.

Česko couvá II

Tomáš Krystlík

Zpráva o novém vztahu ČR a Bavorska se včera večer dostala mezi nejdůležitější události dne v německé televizi. Prezidentka bavorského parlamentu Barbara Stamm řekla v tv-interview, že se tím otevřelo narovnání vztahů mezi zeměmi v oblasti lidských práv s tím, že vztahy na komunální úrovni jsou již delší dobu na velmi dobré úrovni.

Co z oblasti lidských práv asi zatěžuje vzájemné vztahy? Že je nějaký český pašerák omamných drog nebo zloděj v německé věznici eventuálně krácen ve svých právech? To snad určitě ne. Ať se rozhlížím kolem, jak chci, nic jiného než Benešovy dekrety a zákon č. 115/1946 Sb., tzv. amnestijní, nevidím. Jelikož se takové přeshraniční oficiální návštěvy včetně předmětů jednání a programu připravují měsíce dopředu, je otázkou, zda ministr zahraničí a kandidát na prezidenta Schwarzenberg neprozradil v předvolební kampani, v diskusi v ČT 1, vládní úmysl - zrušit Benešovy dekrety poukazem na jejich kolizi s ústavním zákonem, Listinou lidských práv a svobod.

Podle očekávání Nečas citoval z cz-d-deklarace, vlastně nic jiného ve svém dnešním oficiálním proslovu v bavorském sněmu bez souhlasu parlamentu říci ani nemohl. V zákulisí asi bylo toho řečeno nesrovnatelně více, jinak se nedá vysvětlit nadšení německých politiků nad změnou kurzu Prahy. Takže vlastně jediný hmatatelný důkaz změny v českém postoji je odklon od teze, že cz-vládě je partnerem pouze vláda spolková a že ministerští předsedové obou zemí se budou navštěvovat každý rok bez dosud od Čechů striktně vyžadovaného styku přes spolkovou vládu. A jak vidno, sudeťáci Nečase na včerejší slavnostní večeři pořádané Seehoferem nesežrali.

Česko couvá

Tomáš Krystlík

Že by v Česku ve vysokých politických kruzích převládl rozum, se dá s vysokou pravděpodobností vyloučit, přesto se budou premiéři ČR a Bavorska pravidelně alespoň jednou ročně scházet http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/premieri-ceska-a-bavorska-se-chteji-schazet-kazdy-rok/903976

Po českém neustálém poukazování, že vše vyřešila česko-německá deklarace a kasání se, že jediným partnerem k jednání je spolková vláda a už vůbec ne zemská, je tato zpráva značným překvapením. Večeřet bude dnes Nečas nejen se Seehoferem, nýbrž i se zástupci Sudetoněmců a Seehofer přijede ještě letos do Prahy.

Jelikož Bavorsko bylo vždy pro bilaterální jednání s Českem, je nutno se ptát, kdo nebo co přinutil(-o) českou vládu ke vstřícnému postoji, nebo kdo šlápl Česku na kuří oko. Zvnějšku to připomíná naparování Čechů před odstoupením území Německu v roce 1938: „My jsme děti Jana Žižky, rozbijeme Němcům držky“, aby pak týden před mnichovskou konferencí vláda odsouhlasila vydání pohraničí Německu.

Česká axiomata

Tomáš Krystlík

1. Husité zvrátili vývoj v českých a okolních zemích minimálně o dvě století zpět.

2. Doba pobělohorská byla dobou největšího kulturního rozkvětu českého národa.

3. Kdyby vyhráli bitvu na Bílé hoře čeští stavové, bylo by do dvou třech generací po češtině.

4. Tvrzení, že země Českého království patří jen jazykovým Čechům, bylo účelově vylháno.

5. Obrozenectví způsobilo minimálně stoleté zpoždění v civilizačním vývoji Čechů.

6. Exulantská skupina kolem TGM rozbila rakousko-uherskou monarchii.

7. Potlačování menšin v meziválečné republice bylo mnohem horší než za monarchie.

8. Meziválečná republika nebyla demokratickým, ani právním státem.

9. Druhá republika byla pokusem o totalitní stát z vlastních ideových zdrojů, což Čechům překazili Němci okupací.

10. Většina Sudetoněmců až do poslední chvíle chtěla autonomii v rámci ČSR, ne odtržení.

11. Němci Čechy z odstoupených území nevyháněli.

12.. Němci chtěli Čechy jako jediný národ v jimi okupované Evropě přenárodnit, ne tedy vyhladit - Němce vyhnat nebo vyhladit chtěli Češi zcela zřetelně již v roce 1939 (též v letech 1918-19).

13. Třetí republika byl nacionálně socialistický nedemokratický stát, směřování Čechů k totalitnímu státu překazili bolševici v únoru 1948.

14. Z českého státu směrem ven směřovalo v historii více vojenských výbojů než z okolních států dovnitř.

Lastenausgleichsgesetz

Tomáš Krystlík

Západoněmecký zákon o vyrovnání břemena (Lastenausgleichsgesetz – LAG) platí od roku 1952 dodnes a jeho výhod mohli a mohou využít ve SRN poškození druhou světovou válkou, němečtí vyhnanci z jiných států, etničtí Němci vracející se do Německa ze zbolševizované Evropy, i z kontinentální Číny, občané ze sovětské okupační zóny, později z NDR, pronásledovaní německým nacionálním socialismem kvůli rase. Z fondu se poskytovaly těmto osobám i půjčky. Do fondu platili všichni daňoví poplatníci, kterým majetek zůstal zachován, zejména nemovitosti a to ve formě splátek po dobu 30 let, kdy museli odvést do fondu 50 % (1,67 % ročně) hodnoty svého majetku k 21. 6. 1948. Inflace jejich zatížení snižovala. V 80. létech, kdy tyto splátky začaly vysychat, začala být do fondu převáděna část z vybraných daní z příjmu.

Podle tohoto zákona se platilo těmto osobám, tedy i vyhnaným Němcům z Československa odškodnění za zanechaný majetek, tj. za pozemky, nemovitosti, firmy, továrny, kde ověřování a rozhodování trvalo často několik let, za nábytek, za zařízení kuchyně, za prádlo, za nádobí, což se naopak vyřizovalo velmi rychle. Odškodnění patřilo i za ztráty na úsporách způsobené nevýhodným směněčným kurzem měnové reformy. Do roku 1982 se z fondu Lastenausgleichu vyplatilo celkem 115 miliard DM. Vyplácely se i náhrady za úspory, coby zabezpečení pro stáří, a kapitálové životní pojistky, byť podle jiného zákona. Byly hrazeny příspěvky do důchodového zabezpečení podle zákona o zahraničních důchodech (Fremdenrentengesetz).

Německý stát vyplácel odškodnění vyhnaným, zástupně za stát, který je vyhnal, nebo ze kterého se vystěhovali nebo utekli, pokud měli německý původ - a též židům pronásledovaným německým nacionálním socialismem - tedy také za Československo, které si ponechalo vše: jejich movitý a nemovitý majetek, kapitálové životní pojištění, úspory i starobní důchody a příspěvky do důchodového pojištění. Německo příchozím zaplatilo za léta odpracovaná v ČSR (ČSSR) každému měsíční průměrný odvod do důchodu podle povolání a léta pojištění, jako kdyby pracoval v té době v Německu. Vše bylo vázáno podmínkou, že dotyční si nevezmou od státu, ze kterého byli vyhnáni (odešli, utekli) restituci in natura nebo i finanční. V tom případě jsou povinni vrátit odškodnění v celé výši i s úroky za desítky let. Kdo dostal důchod podle Fremdenrentegesetzu, se nesměl vystěhovat ze SRN - jinak mu léta započtená v Německu škrtli a on přišel zpravidla o větší část důchodu. To se od podepsání smlouvy o sociálním zabezpečení mezi SRN a ČR začalo přechodnými ustanoveními měnit a dnes se, když do důchodu nastupují již poválečné ročníky, v případě ČR přešlo na prostou výplatu důchodů z obou států.

Náhoda?

Tomáš Krystlík

Vede se spor, zda odpovědi Karla Schwarzenberga v předvolební televizní diskusi o problematice sudetských Němců byly způsobeny jeho nepřipraveností nebo neobratností vyjádření se k tématu tak ožehavému pro českou společnost. Způsobily jeho porážku v druhém kole.

Nedomnívám se, že pana Schwarzenberga jeho tým poradců na takovou otázku a další tematicky podobné nepřipravil. Podle mne se pan Schwarzenberg vědomě rozhodl, že Čechům nalije čistého vína, zjeví jim pravdu. Prohlásil, že dekrety prezidenta republiky (tzv. Benešovy) zrušila Listina lidských práv a svobod a kdyby se odsun sudetských Němců konal ke konci století, tak by se Beneš a čs. vláda octli před mezinárodním trestním tribunálem v Den Haagu, kde by se zodpovídali za své činy.

Přes všechny námitky historiků a právníků měl pravdu. ČR recipovala Listinu coby ústavní zákon a ty jsou nadřazeny zákonům ostatním, tedy i Benešovým dekretům. Když jsou s onou Listinou lidských práv a svobod v rozporu, jsou všechny jí odporující části neplatné. Ne však od počátku, nýbrž od okamžiku včlenění Listiny do české sbírky zákonů. Námitky právníků, že se Schwarzenberg ohledně vlivu Listiny na dekrety mýlí, jsou pochopitelné - české soudy podle Benešových dekretů rozhodují dodnes restituční spory! Gauneři z ústavního soudu svým skandálním nálezem, že o restitucích se smějí soudy rozhodovat pouze podle restitučních zákonů, odstranili jejich noční můru - určovací žaloby (rozhodování soudů, komu majetek patří).

Zbývá ještě posoudit, zda Schwarzenbergova zmínka o Benešovi v Den Haagu má nebo nemá souvislost s mým textem. V Zamlčených dějinách 2 jsem mj. napsal: „Prezident Beneš se snažil z utilitaristických důvodů plnit požadavky českého národa. Tím se vmanévroval do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtäter) typu Adolfa Eichmanna, Slobodana Miloševiće a Radovana Karađiće. Osobně nikoho nezabil, ale svým jednáním zabíjení, mučení a nelidské zacházení umožnil a podpořil. Mohl se do věci vložit a rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy vyhánění značně přiostřoval a svými podpisy (dekretů prezidenta republiky) legalizoval bezpráví. Učinit tak o půl století později, byl by postaven se svou vládou před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, jako je onen v Den Haagu včetně nejvyšších velitelů ministerstva obrany a vnitra. Česko mu ale, celému světu navzdory, staví pomníky.“

Oba díly Zamlčených dějin dostal i Karel Schwarzenberg.

Spor o komentář Adama Drdy

Tomáš Krystlík

Štěpán Kotrba (dříve Blisty) udal svého žurnalistického kolegu Adama Drdu, že jeho článek www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Adam-Drda-Schwarzenberg-Zeman-atd-Nadejne-vyhlidky-259579 nepatří do veřejnoprávních médií.

Jednotlivé odvysílané literární útvary veřejněprávním médiem, včetně i holých zpráv nemohou být nikdy objektivní, natož vyvážené, protože jsou formovány kognitivními strukturami pisatele - stručně řečeno se v nich vždy uplatňuje hodnotový systém každého pisatele-tvůrce pořadu, jeho žebříček hodnot. Vyžadovat od žurnalistů objektivitu je zcela iluzorní. Tzv. vyváženost v podávaných informacích veřejněprávními prostředky se vztahuje z tohoto důvodu na celé médium, ne na jednotlivé odvysílané útvary.

Existují i horší věci ve veřejnoprávních médiích. Dvě z nich jsou zásadního charakteru. Moravcovy diskuse jsou jakýmsi poskytováním prostoru pro politiky, ne pořadem, kde by se člověk mohl dovědět něco podstatného z české politiky. Na to je Moravec příliš servilní moderátor. Vzorem neservilnosti vůči politikům je - v oblasti, kde Čech rozumí bez znalosti cizích jazyků - nechť poslouží TA3. V Moravcově pořadu vystupující političtí paňácové to berou jako odměnu, neřeknou nic podstatného, nakonec říci pravdu nemohou, musejí opakovat jen partajní floskule a věci konformní s politickým programem partaje. Stejné je to i v diskusích u cz-soukromých TV-stanic. To, jak vidno, veřejnosti nevadí. Nikdo takové ohlupování neodmítá, nikdo nežádá diskusi se zahraničními dopisovateli v ČR, kteří by zprostředkovali názor na domácí a světové problémy nezkreslený českou zaprděností.

Kdybych mohl rozhodovat o programové skladbě ČT, nařídil bych, že všechny zpravodajská relace nesmějí přesáhnout 15 minut i se sportem a předpovědí počasí. Vymýtil bych český styl reportování z místa, kdy se divákům nepodává zpráva, nýbrž rovnou i komentář k události. Pro komentáře aktuálních událostí bych zřídil zvláštní pořad. Taktéž bych učinil s bulvárními událostmi. Kdyby by si nějaká opravdu důležitá událost - ze světového hlediska, ne z česky zaprděného - vyžadovala více vysílacího času, zařadil bych po zprávách speciál tomu se věnující.

Jak čeští redaktoři a politici nedokáží uvažovat

Tomáš Krystlík

Dnes vydala ČTK zprávu http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/zeman-v-prvnim-tydnu-uradovani-vyvolal-uvahy-o-sjednoceni-levice/899441, v níž se píše: „Úvahy o možném splynutí levicových stran se objevily po pondělní návštěvě místopředsedkyně ČSSD Marie Benešové v Zemanově hradčanské kanceláři. Politička po schůzce uvedla, že podle Zemana budoucnost levice spočívá v koalici levicových stran. Vzorem by podle ní mělo být Slovensko. Zeman dnes v rozhovoru pro deník Právo připustil, že levice by sice měla po volbách spolupracovat, před nimi by ale měla každá strana kandidovat za sebe. ,Slovenský model je model, kde velmi silná a charismatická osobnost Roberta Fica přirozeně působila jako integrátor slovenské levice. Analogickou osobnost levicového charakteru zatím v ČR nevidím,´ řekl Zeman.“

Dočetli jste až sem. Úvahy o sjednocení levice jsou jasně nereálné, slovenský vzor sice existuje, ale nedá se v Česku aplikovat. Zkuste si tipnout proč.

Pokud jste neuspěli, nic si z toho nedělejte, nejste profesionální politici, není vaším métier činit takové úvahy. Jenže u politiků a žurnalistů by to měl být denní chléb. Slovenský model není použitelný kvůli absenci české charismatické osobnosti levicového ražení, nýbrž proto, že slovenská komunistická strana je velmi slabá, kdežto KSČM je silná politická strana. Sjednocením levice v ČR by se uskupení vychýlilo směrem k extrémní  levici, v tomto bloku by KSČM byla druhá nejsilnější.

Ptejte se nyní, proč v těchto úvahách chybuje nastávající prezident republiky, levicoví politici, proč to papouškují bez komentáře žurnalisté.

Pak už se ani nedivme, že si nejsou vědomi ani jiných věcí. Pár jednovětných příkladů. Bez ohledu na psaný politický program tvoří ČSSD nikoliv sociální demokraté, nýbrž národní socialisté. ODS je nominálně pravicová strana, ale politiku dělá nejvýše sociálně demokratickou, jak je běžné v západní Evropě, většinou ale prosazuje politiku nacionálně socialistickou. Zemanova vláda se chovala pravicověji než Klausova, vzpomeňte jen likvidaci tzv. bankovního socialismu. Takovým malým státním tajemstvím je, že Zeman nebyl nikdy levičák. V euforii Pražského jara vstoupil jako mnozí do KSČ, aby v následných prověrkách z ní vyletěl. Po cinkání klíči na něj jiná strana než ČSSD nezbyla.