ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (3)

Tomáš Krystlík

 

 EGALITÁŘSTVÍ, ZÁVIST, POVÝŠENOST

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu zvyku, bontonu. Vysvětluje se to svárem pocitu malosti, případně (pod)průměrnosti, s touhou se těmto poměrům vymanit. Češi podle národních buditelů vyšli z chudinkých poměrů z malých chaloupek. Důsledkem je, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá.

Horší bylo, že prezident Masaryk Karlu Čapkovi řekl a ten to reprodukoval v Hovorech s T. G. Masarykem: „Jsme společnost bez tradic, skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme čas se zformovati... vždyť my Češi jsme se začali poměšťovati před teprve několika málo desítkami let.“ [Čapek 2013] Ze způsobu, jakým Masaryk století po Jungmannovi stále z národa vylučoval šlechtu a měšťanstvo existující v království před obrozením, musí přímo mrazit.

Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti. Autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho ne uznávat, nýbrž rovnou zbožňovat, viz kult osobnosti TGM, Václava Havla), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají, a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi. Ivan Vágner to po-psal takto: „Tak jsem tuhle poslouchal (televizní) diskusní klub Netopýr o fenoménu zvaném česká národní povaha. O tom, o čem již uvažovali Čapek, Černý, Šalda, Peroutka a další. O našem národ-ním podučitelství, o té stísněnosti regionální i myšlenkové, o velkolepě omlouvané průměrnosti, vtipem obcházené morální konfekci a ztrátě nadhledu, o tom všem, co z nás činilo a dosud nepřiznaně činí – skansen blbů v srdci Evropy.“ [Holý]

České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem pro českou pospolitost může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi. Protože národní majorita neudrží krok s úspěšnou menšinou, musejí být úspěšní a výjimeční jedinci staženi na průměrnou úroveň většiny, aby se udrželo zdání rovnosti mezi členy českého národa.

Karel Kryl tuto tendenci popsal slovy: „Jak je něco čisté, tak to co nejvíc pošpinit… Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho s sebou dolů.“ [Holý]

„Češi… jsou závistiví a nepřející až hanba, dokáží druhému závidět i čistý štít.“ [Moserová]

V praxi se to též projevuje závistí. Typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň, podle zásady: „Soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!“. To se dá uskutečnit všelijak, nejsnadnější cestou je souseda vhodně udat.

Rovnostářství a strach z budoucího německého nebezpečí byly hlavní důvody, proč jediní Češi zu evropských národů si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty, stranu s největší vazbou k sovětskému Rusku, která jim přes sovětského spojence, využívajíc podvědomé tendence k panslavismu, nabízela vizi ochrany proti Němcům a slibovala egalitářskou, tedy podle českých představ i spravedlivější společnost.

Generalizace o národním charakteru nejsou již dnes předmětem zájmu badatelů, ale zůstaly součástí lidového diskursu. Češi, vedle obvyklého přisuzování charakteristických vlastností cizím národům, by se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z předválečné německé typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé, k čemuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989. Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [Rataj]. Příslušnou rozvahu nechť si každý učiní sám.

Závist coby atribut Čechů lze doložit i nepřímo, jazykem. Zatímco v jinojazyčných textech převládají co do četnosti výskytu výrazy nenávist, nenávidět nad závistí a závidět, je v češtině tomu naopak [Eisner]. Máme tedy indicii, že Češi častěji než ostatní národy závidí, než nenávidí (sic), což se shoduje s realitou.

Němci českých zemí přirovnávali Čechy k cyklistům: „směrem nahoru se hrbí a směrem dolů šlapou“. K zákazům, příkazům, k nadřazenosti úřednictva, policie, k ostentativnímu dávání najevo propůjčené moci (i zdánlivé), poučování i v silničním provozu mají Češi nezřízený sklon dodnes.

Ony české vlastnosti existovaly již ve století devatenáctém, tedy vyvinuly se již dříve, protože již Jan Neruda překládal v souvislosti s Čechy Shakespearovu sentenci every inch a king jako každým coulem posluha.

Václav Černý zase podotýkal, opakuje po hraběti Františku Antonínu Thunovi-Hohensteinovi, místodržícím v Praze: „Čech líbá ruku, nebo je hulvát.“ [Černý 1983]

Jiří Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu píše již v roce 1914: „Čech buď líbá ruku, nebo se chová hrubě… Nejednou slyšíme stesky a vzdechy, jak docela jinak se slouží pod šéfem Němcem než Čechem, který jakožto představený jen pase po příležitosti, kterak by podřízenému dal najevo svoji povýšenost… Domůže-li se který Čech zámožnosti, stává se často nadutým a směšným všemu světu.“ [Landergott].

SEBEHODNOCENÍ

Podle průzkumu z roku 1992 bylo z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, 76 % výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist, jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28 % respondentů, nepřiměřená konformita (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %), lenost (8 %). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17 %), zručnost a smysl pro humor (po 8 %) [Holý].

Na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „99 % Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Ale současně se ani jeden z nich nedomníval, že by do této kategorie patřil (sic). Jako jakési shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům a chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti [Holý].

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž zcela smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci nebo zrádci. I v odborných historických pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o výmysl, o blud neodpovídající pravdě. Petr Příhoda ukázal, že první republika byla autokraticky a nedemokraticky řízena předáky politických stran a prezidentem, že ani česká společnost 19. století nebyla demokratická. Dalším všeobecně tradovaným a nepravdivým nesmyslem je představa, že český národ byl vždy veden vzdělanci [Podiven].

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě vždy zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa již od doby husitské (sic), v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty na světě, na což jsou přehnaně hrdi, byť vše z toho je nesmysl, blud. Že sebe přitom vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí.

Ale svoji kulturnost a vzdělanost považují za vyšší než u všech okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu.

Češi tedy žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, který se ale snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v nejbližším psychiatrickém ústavu. Následkem toho se rádi vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo sdělení, že se zvýšila její kursovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji zlezli, taktéž „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se v novinách objeví titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“.

Jan Hýsek napsal ve Fóru 44/1990: „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím… nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“

V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality… Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“

 

(pokračování)