Co se jednou zdraží

Tomáš Krystlík

vlivem daní, nezlevní ani poté, co stát daňové zatížení sníží. Tento jev popisuje článek www.financninoviny.cz/zpravy/taxvision-zavedeni-10procentni-sazby-dph-k-snizeni-cen-nevedlo/1252686?_ga=1.109113869.941672732.1440259213.

Každý racionálně uvažující člověk musí předpokládat, že když stát sníží odvody do státní pokladny, že si výrobci a prodejci uspořenými výdaji budou chtít vylepšit svou finanční bilanci místo toho, aby nižší daň promítli ve prospěch zákazníků. Jak to, že to neví Ministerstvo financí ČR a Parlament ČR, kteří navrhují a schvalují příslušné zákony?

Typickou další ukázkou obdobné chyby v uvažování zákonodárců, které bylo možné předejít, byl způsob inkasování třicetikorunového poplatku za návštěvu lékaře, což logicky vedlo po jejich zrušení k pokračování systému ve formě pololetních a ročních poplatků za návštěvu dané ordinace již státem nenařízené. Když politici přiřkli třicetikorunové poplatky ordinacím a ne nemocenských pokladnám, museli počítat s tím, že lékaři a zdravotnická zařízení si na onen příjem z poplatků zvyknou a nebudou se ho pak chtít vzdát. To nikdo z českých politických velikánů nebyl schopen předvídat? Cesta z toho existuje, ale je namáhavá – zdravotní pojišťovny by pod sankcí měly vybírání poplatků ordinacím zakázat. Ale jak znám českou vynalézavost, zmnožila by se najednou vyšetření, která nehradí zdravotní pojišťovny, které by lékaři svým pacientům mecímermo nutili. Džin byl vypuštěn z láhve a těžce poškodil české zdravotnictví. V Německu, kde se čtvrtletní poplatky pro ordinaci též zrušily (na rozdíl od ČR s převodkou další poplatky v jiných ordinacích odpadaly), je celé odváděla zdravotnická zařízení nemocenským pokladnám.

Že výrobci a prodejci využijí zavedení nižšího DPH pro sebe, mohli úředníci MF ČR a poslanci PČR předpokládat již před zavedením nové daně z přidané hodnoty u vybraných výrobků. Jedině tam, kde byl obrat ohrožen vyšší daní – prodej knih – se dalo počítat se sebezáchovnými opatřeními a tudíž s jistým promítnutím nižší sazby DPH ve prospěch zákazníka.

Problémem ČR jsou neuvážené kroky legislativy, která není schopna domýšlet důsledky svých činů. Je nutné se stále ptát, zda Češi jsou schopni si vůbec vládnout.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Co-se-jednou-zdrazi-nezlevni-397292?nocache=1

Mýtus o roku 1968 v Československu

Tomáš Krystlík

Dodnes není zcela jasno o příčinách vývoje v Československu v létech 1967 a 1968. Převládá přesvědčení, že si lid v Československu udělil svobodu a pokusil se o reformu komunismu. To ale v žádném případě nebyla prapůvodní příčina vyvolavší událostí shrnované pod název pražské jaro 1968.

VÝCHOZÍ PŘEDPOKLADY

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa sousedícího s Rakouskem a SRN. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám a Západ by byl tak předem varován. Vyvstala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky Rusům třikrát odmítl.

Jak k tomu došlo? Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba 150 000 mužů, a to již bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně až 10 % mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy, tedy SSSR vytrvale odmítal, ale byl ochoten souhlasit s nižším podílem československé účastí ve Varšavské smlouvě, pokud ovšem bude ČSSR souhlasit s dislokací sovětských ozbrojených sil na svém území.

V jednom však musela československá vláda ustoupit, a to v otázce raketových nosičů jaderných zbraní a poté i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády Československa, Maďarska a Polska operačně-taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, s doletem 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A, v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly. Ony raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv, taktéž ne na použití jaderných hlavic.

Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měl paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a maďarské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizi přes šumavské hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi operace měli být přeživší českoslovenští vojáci vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády postupujícími za první vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964.

Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky" přivezeny do Československa jaderné hlavice uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.

Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování třech skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raketám hlavicemi na tři hodiny. Podle stavebních plánů oněch třech objektů pro odpalování raket SCUD A a skladů jaderných hlavic byl každý z nich opatřen budovami pro ubytování cca 170 vojáků (tedy celkově i s důstojníky by jich bylo na československém území kolem 600). Výstavba oněch třech objektů, kterou zcela financovala československá strana, měla být dokončena do konce roku 1967, což se nestihlo – depa byla předána sovětským jednotkám až během roku 1969.

První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy s prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy přál Sovětský svaz.

Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného v čele KSČ. Novotného z postu prezidenta KSČ formálně odvolat nemohla, takže se po lednu 1968 uvolnila cenzura, aby měl tzv. hněv pracujícího lidu vůči Novotnému volný průchod ve sdělovacích prostředcích a tím se usnadnila cesta k jeho odvolání z funkce prezidenta ČSSR. Jednou zastavené cenzurní zásahy již pak nešly bez použití represí znovu nastolit.

Politické uvolnění za Novotného vlády v Československu, zejména pak po jeho svržení, bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky Sovětským svazem nekontrolovatelné.

AGENT SELHAL

Brežněv nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat a vést svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk. Následně prodlužovala svůj pobyt v Československu i sovětská armáda dlící tam na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy, čekajíc, až si to Dubček rozmyslí. Ten k tomu nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na pár týdnů zemi opustit.

Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média nebo cenzuru znova nastolit a tak Moskva s ním začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil. V dubnu 1968 se československá rozvědka dověděla prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě o sovětském plánu umístit své jednotky v Československu i bez československého souhlasu. Dubček byl o tom záměru neprodleně informován. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 000 až 12 000 vojáků Varšavského paktu (sovětské armády) na československém území. Saša byl přitom vždy pravý sovětčík oddaný Moskvě a kovaný bolševik – na 13. sjezdu KSČ v roce 1966 pronesl silně protizápadní řeč a dožadoval se „nepřetržité bolševizace“ KSČ v duchu Klementa Gottwalda, již před létem 1968 podepsal tajnou direktivu pro zřizování koncentračních táborů pro politické odpůrce KSČ. Kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska), postarala by se KSČ o likvidaci svých politických odpůrců sama, jen o několik měsíců později. Reformovat komunismus je stejně nemožné jako vyřešit kvadraturu kruhu.

Pražské jaro 1968 bylo tedy jen vedlejším produktem snahy umístit sovětská vojska v Československu, jejichž dislokace měla vytvářet jakousi kouřovou clonu pro útok vůči západní Evropě. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu z SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb protivníka. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily větší pozornost.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Mytus-o-roku-1968-v-Ceskoslovensku-395982?nocache=1

 

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu

Tomáš Krystlík

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview http://nazory.aktualne.cz/rozhovory/jiri-padevet-agentem-gestapa-mohl-byt-i-kaja-marik/r~56f3ad6e39d311e5a705002590604f2e/

o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Protože je známo, že Reichsführer SS Himmler prohrál na přelomu roku 1944/45 svůj déletrvající boj s Martinem Bormannem, který Hitlera přesvědčil, aby Himmlera v lednu 1945 odvelel na východní frontu coby velitele vojskové skupiny Weichsel, vzbudil ve mně dubnový Himmlerův příkaz pochyby. Jak Bormann očekával, tak se Himmler na frontě coby velitel zcela znemožnil, takže byl v březnu odvolán a převelen na západní frontu. Není jisté, zda při ztrátě svého renomé mohl shora uvedený rozkaz vůbec vydat.

Na co však máme internetové vyhledávače, takže jsem Himmlerův pokyn „kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen (žádný vězeň z koncentračních táborů nesmí padnout živý do rukou nepřítele)“ do něj zadal a z nalezeného se začaly vynořovat obrysy značně pravděpodobného podvodu českých historiků. Nelze to ovšem dokázat, protože jakým způsobem stoprocentně prokážete, že výmysl, něco, co se nestalo, není pravda? Jak jsem postupoval, může si každý čtenář bez velkého hledání ověřit, budou to skoky po různých websites, které obsahují onen Himmlerův výrok.

Hned z první nalezené stránky s oním Himmlerovým výrokem https://books.google.cz/books?id=J73yCQAAQBAJ&pg=PA895&lpg=PA895&dq=kein+H%C3%A4ftling+darf+lebend+in+die+H%C3%A4nde+des+Feindes+fallen&source=bl&ots=rVgY80On0g&sig=yNP3LAXo7QwBfF8iP0c6C1wMGX0&hl=de&sa=X&ved=0CCAQ6AEwAGoVChMIq7C7gKOmxwIVgjkaCh1LjgXR#v=onepage&q=kein%20H%C3%A4ftling%20darf%20lebend%20in%20die%20H%C3%A4nde%20des%20Feindes%20fallen&f=false se dovídáme, že příkaz platil pro koncentrační tábory Flossenbürg, Dachau a Mauthausen v americkém operačním prostoru a že byl vydán asi 14. 4. 1945. Jistá jeho existence není, sice po osvobození KZ Dachau padl Himmlerův příkaz US-Army do rukou, byl odevzdán War Crimes Investigation Board, ale dodnes není k nalezení (sic). Historici nejsou schopni doložit, ani zda onen Himmlerův příkaz existoval, ani zda byl rozeslán velitelům stávajících koncentračních táborů.

V dalších publikacích (podle websites) nacházíme, co se týká odkazu k Himmlerově výroku a jeho dataci, odkazy výhradně na jednu publikaci českého historika Stanislava Zámečníka, který přišel do KZ Dachau jako 17letý a po válce vystudoval historii. Ve website https://books.google.cz/books?id=uTZ-Ap3iyjYC&pg=PA84&lpg=PA84&dq=kein+H%C3%A4ftling+darf+lebend+in+die+H%C3%A4nde+des+Feindes+fallen&source=bl&ots=8tCfRSOxfn&sig=BUt78tjR1AtScXAa36JlA8SqcIs&hl=de&sa=X&ved=0CB8Q6AEwADgKahUKEwiYusGVsKbHAhWDtBoKHRtwAdo#v=onepage&q=kein%20H%C3%A4ftling%20darf%20lebend%20in%20die%20H%C3%A4nde%20des%20Feindes%20fallen&f=false se tvrdí, že podle Zámečníka našli čeští vězni 25. 4. 1945 v KZ Dachau v klubovně SS v šálku od kávy útržky papíru, které po sestavení údajně tvořily Himmlerův rozkaz ze 14. 4. 1945 pro KZ Flossenbürg tohoto znění: „Předání nepřichází v úvahu. Tábor se musí okamžitě evakuovat. Žádný vězeň koncentračního tábora nesmí padnout živý do rukou nepřítele. Koncentráčničtí vězni se hrůzně chovali k civilnímu obyvatelstvu v Buchenwaldu. Podepsán: Heinrich Himmler, Reichsführer SS.“

Shrňme. Nedochoval se ani jeden exemplář z mnoha takových Himmlerových příkazů – koncentračních táborů bylo v provozu ještě hodně. Jediný exemplář, který padl do rukou Američanům v Dachau, navíc platící jen pro KZ Flossenbürg, je potvrzen pouze jediným českým historikem a není dodnes k nalezení. To vypadá na český podvod.

Vraťme se k výše uvedeným tvrzením Jiřího Padevěta o cílené likvidaci vězňů útrapami přesunu. Kdyby Himmler vydal rozkaz, že nesmějí padnout do rukou nepřítele, tak by je strážní oddíly SS beze svědků postřílely na nějaké samotě v blízkosti koncentračního tábora. To by bylo spojeno s pozitivním efektem pro Wehrmacht, které chyběli ke konci války zoufale vojáci – strážci z koncentračních táborů by pak mohli být posláni na frontu. Nepřímo si protiřečí i sám Padevět, uvádí-li, že některé transporty smrti skončily propuštěním zbývajících vězňů.

Za nekvalitní potraviny v Česku nemohou pouze kupující

Tomáš Krystlík

Dovolil jsem si poněkud parafrázovat název článku www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Ziegler-Za-spatne-potraviny-mohou-ti-co-je-kupuji-392667/diskuse. Pan Ziegler má pravdu, leč co uvádí, není toho jedinou příčinou.

Rozšíření kvalitních výrobků brání nejen neochota českého obyvatelstva vydávat za vyšší kvalitu i více peněz, nýbrž i fakt, že na tzv. farmářských trzích u většiny prodejců, jak vícekrát v českém tisku popsáno, nepocházejí prodávané potraviny z vlastní produkce. První příčina se projevuje zejména při nákupech v kamenných obchodech. Ty jsou si dobře vědomy, že české obyvatelstvo upřednostňuje kvantitu a láci před kvalitou, a snaží se, seč jim síly stačí, vyhovět. Zdůrazněme, že tak činí především český management prodejních řetězců – podniky stejného jména jako v cizině byly v ČR založeny zahraničním kapitálem s maximálně několika málo členy managementu z ciziny, kteří nemají na výběr prodávaného zboží rozhodující vliv. Český management tak pomáhá petrifikovat neblahé české stravovací návyky. I ty patří ke kultuře a tak se Češi čím dál více vzdalují civilizované západní Evropě.

Příklady. V regálech se objevily levnější štrasburské párky od německého producenta donuceného k jejich výrobě českým LIDLem a to viditelně horší kvality než vídeňské párky téhož výrobce, přičemž štrasburské párky (v německém LIDLu nejsou) navíc nikdo v Evropě nezná ani jako typ, jen vídeňské, debrecínské, frankfurtské. Kefírový jogurt od totožného bavorského výrobce je v českém LIDLu zahuštěn levnější želatinou, prodáván však za cenu vyšší než v německém, přičemž zde je zahuštěn dražším sušeným mlékem. Rozdíl v chuti je markantní a v neprospěch výrobku na českém trhu.

Řetězce používají i kartelové triky, které český antimonopolní úřad ani neregistruje, natož aby zasáhl. Opět v neprospěch zákazníka. Příklady. Jak je možné, že vejce od slepic z českých slepičích koncentráků jsou dražší než německá od slepic ve volném výběhu? (V Německu je klecový chov již několik let zakázán.) Co brání českým řetězcům dovézt z Německa ona levnější vejce? Evidentní příčinou je kartelová dohoda mezi řetězci a českými producenty vajec, korupce je nasnadě. Dalším příkladem budiž v Česku předražené sladkokyselé okurky. Přesně tatáž láhev od stejného výrobce a stejné velikosti stojící v LIDLu v Německu 69 ct., byla v českém LIDLu k mání za 24,90 CZK. V českém Kauflandu se projevil tlak českého řetězcového kartelu udržet všude prodejní cenu láhve obyčejných sladkokyselých okurek nad 24 CZK tím, že ze sortimentu zmizely okurky za 17,90 CZK (v německém Kauflandu naprosto totožné k mání za 0,69 €). To je názorný příklad, jak se řetězcový kartel zbavuje nežádoucí konkurence z vlastních řad v neprospěch spotřebitele.

Filozofií českého řetězcového kartelu je obrat zákazníka. V Německu si to řetězce nedovolí, vzájemně se střeží jinak – sotva jeden z nich sníží cenu jedné položky třeba o dva centy, tak okamžitě, tj. do hodiny dvou, následují všechny ostatní. Z toho plyne, že se jednotlivé řetězce bojí cokoliv zdražit, jedině když je to absolutně nezbytné. Společně na základě kartelové dohody se tak učinit se neodvažují, na to reagují německé antimonopolní úřady agilně a ostře. Podle občasných průzkumů německé veřejnoprávní televize nákupem stejných vzorků zboží o stejné hmotnosti ze čtyř nejznámějších německých řetězců vychází cena všech nákupů většinou na cent (!) stejná. Rozdíly jsou jen v době potřebné k nalezení oněch výrobků v prodejnách a v době potřebné k odbavení u pokladny.

Dále bychom mohli vyprávět o náhradě kravského tuku levnějším palmovým olejem ve zmrzlinách Magnum pro ČR, kdy výrobce (Algida) v Česku testoval, zda to české obyvatelstvo pozná. Pojídači odporných polárkových dortů samozřejmě nic nepoznali. I takové ošizené Magnum je v Česku dražší než neošizené v Německu. Jak prozradil českému tisku manažer Aholdu, může dát ráno na pult půl kila nakrájené vysoce kvalitní šunky (ne vysoce kvalitní pouze deklarací českého výrobce), aby večer z ní zbylo ještě 400 g. Zato má Albert několik druhů špekáčků a gothajský salám, které český zákazník vyžaduje a které jdou na odbyt. Připomeňme staletý německý potravinářský zákon, že do salámů a vuřtů smí přijít jen maso, sůl a koření. Český LIDL opatrně a jen občas uvádí ve svých reklamních prospektech u zahraničních uzenin např. „100 g tohoto výrobku je vyrobeno ze 120 g masa.“ (Jak by asi v prospektu v kontrastu vypadalo, kdyby u českého vuřta bylo uvedeno, že „100 g tohoto masného výrobku je vyrobeno z 55 % masa“?) České obyvatelstvo ani po čtvrt století není schopno se samo sebe zeptat: „Když kupuji vuřt za 60 CZK/kg a kilogram masa přijde minimálně na cca stokorunu, tak co asi, když musím připočítat náklady na uzení, koření, opracování, v nich asi může být?

Shrňme. Na jedné straně jsou příčinou nekvalitních potravin neblahé české stravovací zvyklosti: množství a láce upřednostňované před kvalitou, na straně druhé bezuzdné řádění českého managementu prodejních řetězců.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Za-nekvalitni-potraviny-v-Cesku-nemohou-pouze-kupujici-394813

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Tomas-Krystlik-se-vam-vysmal-za-to-co-kupujete-a-jite-To-by-v-Nemecku-nikdo-nejedl-394821

www.prozeny.cz/magazin/zdravi-a-zivotni-styl/testy/34676-test-nanuku-s-cokoladou-co-odhalil
www.magnumicecream.com/Products/almond-ice-cream-bar/default.aspx