středa 21. dubna 2021

SYMBOLY ČEŠSTVÍ

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (3)

Tomáš Krystlík


  Obrozenci, aby doložili svůj českoslovanský nárok na české země, vydávali Bóje za potomky Slovanů. To vyvrátil František Palacký. Na druhé straně tvrdil sám Palacký nesmysly, například že Přemyslovci byli jazykoví Češi a že v Čechách do 16. století neexistovalo nevolnictví. Existovalo. Jan Kollár psal ve Staroitalii slavjanské, že množství holubů v Benátkách je dokladem slovanských vlivů v této oblasti, protože holubi jsou u Slovanů oblíbení jako symbol čisté lásky. Také tvrdil, že Etruskové, Latinové, Rhétové, Umbrové a další kmeny v Itálii jsou v podstatě kmeny slovanské. Podle podoby dochovaných názvů a nápisů se se snažil dokazovat příbuznost se slovanskými jazyky. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti, což naprosto odporuje agresivnímu chování holubů mezi sebou. V Niederleho Životě starých Slovanů se píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastu.“

  

  Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí „med“ a „včely“ coby další symboly slovanství, jako u dubu jsou to „žaludy“ a „kanci“ coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu sladký – hořký, včela a kanec symbolizují protiklad Slovana a Němce jako tvůrce a uživatele hodnot, tedy protiklad pracovitost – poživačnost. „Pověz, nepadá-li z lípy med sladčeji než žalud do žaludka?“, nebo: „Žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely.“

  

  Proti mužskému, německému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti a holubičí povahy – v němčině je ale dub, Eiche, femininum. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v symbolické rovině dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozenými z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat.

  

  Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinskosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; česká kultura byla vlastně contradictio in adiecto. 



PADĚLKY


  V atmosféře, kdy se pravda přizpůsobovala momentálním potřebám a v podstatě nic neznamenala, kdy převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 ve Dvoře Králové „nachází“ objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. 

  

  V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí František Antonín hrabě Kolowrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9.–10. století. 

  

  V roce 1819 „nachází“ scriptor univerzitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu, připisovaného Václavovi I. 

  

  V roce 1827 „objevuje“ za Hankovy asistence lexikograf Eberhardt Gottlieb Graff české glosy v Mater verborum. 

  

  O rok později sám Hanka „nachází“ meziřádkový překlad svatojanského evangelia. 

  

  Ve stejný rok vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v muzejním glosovaném žaltáři. 

  

  Tyto podvrhy nebyly jediné. Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých létech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje neexistující básnířku Žofii Jandovou, pod jejímž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Josefu Vlastimilu Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá.

  

  Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhající akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil „některé naše české“ a hodlá je „vydávati za německé“. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů – zmnožoval tím počet českých básníků. 

  

  I Karel Havlíček se uchyluje k podobným praktikám – posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, „že to opravdu ženská napsala“. 

  

  Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských. 

  

  Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé.

  

  Příjmení se počešťovala, vytvářela se křestní jména, která byla projekcí osoby příjemce do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím, kterými jsou například pravda (Prav/d/omil), krása (Krasoslav), dobro (Dobromil), slovanství (Slavomil, Slavoj), vlast (Vlastislav, Vlastimil), národ (Čechomil, Rodomil), zpěv (Zpěvomil), statečnost (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), mírnost (Mirovít, Myslimír) a podobně.

  

  Používání češtiny se tehdy potýkalo se značnými problémy. Pokud byla na dopisu uvedena adresa v češtině, ohrožovalo to doručení zásilky; oslovení osoby česky mimo vlastenecký kruh se považovalo za faux pas. Čeština byla považována za mimokulturní jazyk, nevhodný pro vyšší sociální funkce. Ale vlastencům šlo o to, aby byla co nejrychleji přijata navzdory tomu, že byla teprve dotvářena, a to v podobě naprosto umělé. Nutně se stala jazykem pouze několika vyvolených. Jedna z Tylových figurek to popisuje příznačně: „Chtějí ubohé staré češtině na nohy pomoci, přitom ale takovým jazykem mluvějí a takovým jazykem píší, že jim živá duše nerozumí.“ Hovořit a psát česky bylo věcí volby, a mnoho nejvýznamnějších představitelů vlastenecké společnosti se přiznalo k malé počáteční znalosti češtiny – od Josefa Jungmanna a Pavla Josefa Šafaříka až po Karla Havlíčka. Bedřich Smetana se česky do smrti pořádně nenaučil. A co více: hluboko do druhé poloviny 19. století hodně jazykově českých národnostně uvědomělých vzdělanců neovládalo pořádně češtinu, zejména psaní.


https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-3-symboly-cesstvi/



  


úterý 13. dubna 2021

ZMATENÍ ČEŠTINY PO BABYLONSKÉM ZPŮSOBU

Tomáš Krystlík

Od začátku 19. století byly z cizích jazyků do češtiny záměrně vynechávány celé pasáže a překládány některé termíny tak, aby překládaný celek vyzníval ku prospěchu Čechům, coby příslušníkům národa definovaného českým jazykem. Dalším skrytým úmyslem buditelů národa-překladatelů bylo, aby Češi neporozuměli bez znalosti cizích jazyků mimočeskému světu. Proč? Protože by mohli rozpoznat svou tehdejší kulturní a civilizační zaostalost oproti obyvatelstvu západní Evropy, což by je mohlo odrazovat od snahy dosáhnout vyšší kulturní úrovně, a taktéž, aby mohli být udržováni v iluzi o skvělé české národní výjimečnosti a o údajné převaze češství ve všem možném nad jiným jazykem mluvícími sousedy. Domov, vlast byly romanticky představovány a líčeny jako kvetoucí a sličná zahrádka, protože ta bývá na rozdíl od svého okolí upravená, často oplocená, kdežto vně bývá nepořádek, plevel a býlí. Čechům se i tímto způsobem sugerovalo, že vše české je hodné následování a skvělé.

O zmatení pojmů obdobnému biblickému příběhu o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže se zasloužili po roce 1806 zejména Josef Jungmann svou definicí českého národa na jazykové bázi a chybným překladem několika výrazů z němčiny a pak František Palacký prostřednictvím českého vydání prvního dílu Dějin národu českého v Čechách a na Moravě v roce 1848, čímž jeho Dějiny byly s dvanáctiletým zpožděním zpřístupněny i čtenářům neznajícím řádně německy.

Latinské natio, původně znamenající místo narození, přibralo v novověku i význam veškerého usedlého obyvatelstva státního útvaru, které v tehdejším pojetí tvořilo národ. Tímto způsobem chápal národ i prezident USA Thomas W. Wilson v roce 1918, když požadoval ve svých 14 bodech „právo na sebeurčení národů v Rakousku-Uhersku“, čímž nemínil jejich právo na státní samostatnost, jak vykládají čeští historici a politici, nýbrž pouze na autonomii Čechů v rámci stávajícího státu, tj. Königreich Böhmen a rakouského císařství.

Josef Jungmann v první třetině 19. století ve svém slovníku záměrně přeložil Volk z němčiny do češtiny jako lid a současně i jako národ, i když němčina měla již tehdy a má dodnes pro národ výraz Nation. Vynikne to též u anglického substantiva nationality a francouzského nationalité, které mají význam státní příslušnost a to navzdory tomu, že podle slovníku znamenají v češtině i národnost. Němčina si pro tento účel rovnou vytvořila pojem Staatsangehörigkeit.

Jungmannovi pak již stačilo nerozlišit přídavná jména či příslovce böhmisch a tschechisch, pro které nalezl v obou případech pouze jeden výraz a to český nebo česky, aby zmatení významů pojmů bylo dokonáno a přetrvalo dodnes. Následkem toho je jeden ze dvou českých termínů zákonitě naprostý nesmysl: buď Čech (coby příslušník národa definovaného jazykově), nebo Království české.

To vše umožnilo národním buditelům po roce 1848 relativně velmi rychle vlivem českého vydání prvního i dalších dílů Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, respektive v nich obsažených polopravd a lží, imprimovat do českých myslí blud, že výhradně Češi, tj. obyvatelé Königreich Böhmen s mateřským jazykem českým, mají nárok na celé království, kdežto německy mluvící obyvatelé téhož království jsou v něm jen přistěhovalci, kolonisty, přivandrovalci, nepůvodními obyvateli.

Dalším, již pozdějším důsledkem bylo, že fašistická česká hnutí za první republiky a v protektorátu vykazovala silný český nacionalismus a šovinismus navzdory tomu, že nacionalismus byl u fašistických hnutí protimluv. Ne, že by fašistická hnutí mimo ČSR nepoužívala pojem národ, ale pouze ve smyslu veškerého usedlého obyvatelstva jednoho státu.

Kupodivu, Němci přes svou velký sklon k tezím filozofa Johanna G. Herdera jako Češi, tj. rozlišování a definování národa podle tradičních kmenových zvyků a společného jazyka, přistoupili hned od počátku, tj. v okamžiku vzniku Německé říše v roce 1871, k dodnes platné definici, že „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, která je s učením J. G. Herdera v naprostém rozporu.

Horší je, že Češi vůbec netuší, že takto zneužiti národními buditeli jsou až do dnešních dnů jejich nohsledy z řad politiků a dějepisců zneužíváni a podřizují zcela nevědomky z onoho českého názvosloví vyplývajícím mýtům a bludům své činy. A pak se diví, že jim civilizovaný svět nerozuměl a nerozumí – jestliže okolí mluví a píše o voze, tak Češi o koze.

středa 7. dubna 2021

ZBOŽNĚNÍ ČESKÉHO JAZYKA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (2)

Tomáš Krystlík

  Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.

  Ideologie zasáhla i do pravopisu. Pravopisné úpravy z první poloviny 19. století (český pravopis byl však kodifikován až v roce 1902!), kdy se nahradilo německé w latinským v a německé au českým ou, j a g nahradilo i a j, se zdůvodňovaly tím, že tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby „podali ruku ostatním západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším osvíceným národům“. I takových nelogičností byli Češi schopni – v češtině šlo o latinku, kterou Řekové nikdy nepoužívali! Jednotlivé vlastenecké skupiny se podle názorů na pravopis již od prvních desetiletí 19. století dělily na iotisty (odstranění psaní ypsilonu po c, s a z), ypsilonisty, wisty, ouáky, auáky apod. Filologické skupinkaření tehdy nahrazovalo nerozvinuté třídění politické a je s politickými důsledky nejednou spojováno.

  Na krásu češtiny se pěly pajány: „V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám.“ „Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest.“ „Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky.“ „Jazyk český jest libý a zvučný, zatímco němčina jest jazyk chrochtavý a štěkavý.“ „Jest hudebnější než němčina.“ „Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může.“ „Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým.“ „Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.“ Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu, se zdánlivě vytvářel z češtiny nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština.

  Hodnocení jazyků nebylo neměnné, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly přece nástrojem germanizace v českých zemích a maďarizace na Slovensku. Ohebnost českého jazyka se dnes přetransformovala do rozšířeného mýtu, že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající, viz například dvojí, trojí i čtverý zápor ve větách: „nikdo nevyhrál“, „nikdo nic nevyhrál“, „nikdo nikdy nic nevyhrál“. V běžné řeči, nenavozující pochyby o vyústění popisovaného děje v kladném nebo záporném smyslu, několikanásobný zápor většinou nevadí. Ze složitých souvětí právnických textů tato jistota často nevyplývá a nastávají potíže s výkladem.

  Módní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů, danou historickým Tacitovým svědectvím (DE ORIGINE SITU MORIBUS AC POPULIS GERMANORUM LIBER). Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypotézy o příbuznosti česko–latinské a česko–řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko–keltské.

  Etymologie pomohla Čechům (či Slovanům) si přivlastnit mnoho významných osobností neslovanského světa: Sámo – Samoslav, Lessing – Lesník, Gutenberg – Kutnohorský. Podle stejného principu: Bakchos – bog. Slované si též přisvojovali území: „Není téměř ani čtverhranné míle po celé bývalé německé říši, kde by se patrná stopa Slovanstva nebyla posud zachovala. Stopuješ Slovany po Evropě – objeď ji prstem a nalezneš hranice Slavie.“ Slovansky se vykládají nesčetná zeměpisná jména: Dardanely – Gardanely (od slovanského grad), Siberia – Severie, Korutany – Horytany atd. Vyvolával se tak obraz slovanského (českého) území přesahujícího stávající hranice, který pak přispěl nemalou měrou k výronům agresivního českého nacionalismu. K městům v zahraničí byly konstruovány české názvy, aby se navodil nikdy neexistující rozsah českého osídlení, tedy českého státu in spe. Příkladem budiž Bělák (Villach), Štýrský Hradec (Graz), Pětikostelí (Pécs) a podobně.

https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-2-zbozneni-ceskeho-jazyka/#more-5114


sobota 3. dubna 2021

Historik Krystlík: EU se za pandemie projevila kladně. Kdybychom vakcíny objednávali sami, jsme na tom daleko hůř

Oldřich Szaban

 

„Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, to je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes,“ vysvětluje ParlamentnímListům.cz spisovatel a publicista Tomáš Krystlík.

Prochází s covidem jistou transformací celý svět? Tedy z doby fyzické do doby on-line?

Ano, protože si pandemie vyžádala jistá dalekosáhlá opatření a omezení. Přestup do doby on-line byl velmi podpořen přechodem na home office. Přestup do věku internetu se usnadnil též výrobou, šířením a rozmnožováním fake news, obecně dezinformacemi všeho druhu. Taktéž i z důvodu oblíbenosti vysvětlení příčin negativních dějů spiknutími, která se nyní bez omezení mohou vymýšlet a čtenáře pomocí internetu najdou.

Covid ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí naopak své majetky rozšířilo. Může i toto přispět k jakémusi třídnímu rozkolu ve společnosti? Co bude jeho důsledkem?

Spíše to odnesla nejen střední třída, nýbrž odnesou to i ti chudší. Ekonomický dopad se projevuje na střední třídě nejdříve, protože nemá rezervy jako superbohatí ustát ekonomické obtíže vyvolané omezujícími podmínkami v souvislosti s covidem-19. Superbohatí jsou svázáni se svými podniky volněji přes akciové společnosti, což samo o sobě zvyšuje objem finančních rezerv na překlenutí krize. A na některých obchodech se dá i za pandemie zbohatnout.

Chudší lidé pod úrovní střední třídy jsou zatím drženi nad vodou kurzarbeitem, nemocenskou a dalšími opatřeními, takže přežívají snadněji na rozdíl od střední třídy, která má podniky zavřené a musí neustále platit odvody, nájmy, část mzdy zaměstnancům, aniž většinou cokoli produkuje. Situace se v budoucnu velmi ztíží při návratu do normálních běžných poměrů pro všechny v zaměstnaneckém poměru, tedy i pro chudší, protože zjistí, že jejich pracovní místa mezitím většinou zmizela bez náhrady.

Jak vidíte úlohu Číny v budoucím vývoji? Vybudovala si za poslední rok proti Evropě pozici, ze které nás může ekonomicky zválcovat?

Jak se bude vyvíjet kontinentální Čína, je stále nejasné, byť prognózy jsou většinou optimistické. Doby, kdy Čína vyráběla nekvalitní věci a platila dělníkům velmi nízké mzdy, jsou pryč. Asi před dvěma desetiletími se pustil německým státem dotovaný spotřebitelský měsíčník Stiftung Warentest (obdoba v ČR: d-Test, pozn. redakce) do srovnání čínského a německého elektrického nářadí na německém trhu, hledajíc odpověď na otázku, nakolik jsou čínské vrtačky, pneumatická kladiva, brusky, pily a podobně horší než obdobné německé provenience, když jsou několikanásobně levnější.

Výsledek byl uveřejněn pouze souhrnný: německé a čínské elektrické nářadí si bylo kvalitativně víceméně rovnocenné, v některých případech německé vykazovalo vyšší životnost, která v žádném případě neospravedlňovala tak vysoké rozdíly v ceně.

Čína je technologická velmoc, která využívá bez skrupulí odcizených postupů a nápadů z jiných zemí, jejíž ekonomika stále roste velkým tempem. Mezitím si pracující v Číně vymohli vyšší mzdy, takže výhoda bezkonkurenčně nízkých mezd přešla dnes na státy indického subkontinentu. Číně ale k růstu stále značně pomáhá bezohlednost k vlastnímu životnímu prostředí, jehož zamořenost se v relativně blízké budoucnosti může stát mocnou brzdou čínské ekonomiky. Ale jen může, protože Čína se svou tradicí teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu se nebude rozpakovat potlačit násilím jakékoli ekologické hnutí, které by vadilo jejímu ekonomickému rozvoji.

Dnes si Čína chytře zajišťuje pro sebe suroviny v rozvojových zemích, hlavně v Africe, stavbou příslušných závodů a dotováním infrastruktur místních států, u Afrického rohu čínské válečné námořnictvo celoročně chrání obchodní lodě z celého světa proti nájezdům námořních pirátů. Čína neměla v roce 1988 ani jediný kilometr dálnic, dnes jich má 135 tisíc a ročně postaví 8 500 km nových. Polsku stavějí dálnice především čínské firmy. Čína je na počátku budování nové železniční hedvábné stezky do Evropy a druhé linie po zemi a moři, které mají sloužit jejímu exportu do Evropy.

Ekonomicky je nutné s Čínou počítat. Otázka je, jak k Číně přistupovat. Ryze česká řešení není radno v tomto případě používat, protože Čína je ekonomicky nesrovnatelně mohutnější než ČR, vhodnější je postupovat koordinovaně s větším a mocnějším celkem, tj. s EU. Ruská federace je dnes proti Číně příliš lehká váha a takovou zůstane i v budoucnu.

Jsou Číňané o tolik semknutější a pracovitější, že nás ekonomicky pohltí? Nebo i Čína dospěje k problémům prvního světa, jako je stárnutí populace, lenost, nárokovost a jiné „nemoci z blahobytu“?

Čína již před lety ztratila výhodu velmi nízkých mezd, protože Číňané si sami vynutili vyšší. Časem nastane i tam vzestup životní úrovně, hlavně mimo města, již vyvolávající věci, na které se tážete. Zajímavou zvláštností známou z reklamací u čínských výrobců je obava jednotlivců z tzv. ztráty tváře.

Číňan, obecně Asiat, nesmí připustit, že se mýlil nebo něco nevěděl, což kdysi bylo málem na sebevraždu a dodnes to představuje pro něj společenské ponížení. V praxi se to projevuje třeba i tím, že zeptáte-li se Číňana na cestu, pošle vás třeba úplně jiným směrem, než aby připustil, že neví. Co to způsobí, až se Číňané ve větším množství než dnes dostanou na vyšší rozhodovací úroveň, mimo dnešní direktivní státní hospodářství, kdy se začne ve větším rozsahu projevovat uvedený jev v ekonomice, nevíme.

Leccos se může v čínském vývoji ve srovnání se západní civilizací zvrtnout, protože dodnes Číňané nezvládají descartesovský systém, tj. chápání souřadnicového systému o dvou nebo třech osách. Nedokážou tedy číst mapy, což zvládá každý Evropan bez problémů, Číňané, aby to dovedli, potřebují k tomu absolvovat pro ně dost náročný kurz. Též nejsou schopni odhadovat vzdálenosti v délkových mírách, třeba v počtu kilometrů nebo v jakékoli libovolné délkové jednotce. Když odbočí řidiči na semaforem řízené křižovatce například doprava, je ze stejného důvodu nad jejich síly si uvědomit, že zelenou mají i tam přecházející chodci.

Další brzdou ekonomického rozvoje je obrovské množství dialektů čínštiny, způsobující, že o 50, 100 km dále Číňan Číňanovi nerozumí – rozdíly mezi jednotlivými čínštinami jsou obrovské jako například mezi češtinou a maďarštinou. A spisovnou čínštinu mandarin ovládá málo lidí. S hospodářským růstem dojde k fluktuaci pracovních sil a dorozumívání může způsobit dost velký problém, protože obvyklé rozmlouvání vzájemným si malováním čínských znaků na dlaň ruky není zrovna pro moderní výzkumné pracoviště nebo továrnu optimální. Písmo a ozbrojená státní moc jsou vlastně jedinými pojítky, které drží Čínu pohromadě.

Zajisté. A následně výrazně zbrzdit její hospodářský růst, který může dokonce přerůst i do záporných hodnot.

Pokud se podíváme na EU, ukázala se během pandemie jako životaschopnější projekt, neboť v ní státy držely pohromadě, nebo naopak ztroskotala unijní jednota, například na vyjednávání o vakcínách?

EU se projevila kladně, jen příliš důvěřovala uzavřeným smlouvám o dodávkách vakcín a výrobci se zachovali nečestně. Kdyby ČR usilovala o získání vakcín sama o sobě, a ne společně přes EU, byla by v daleko horší situaci, ledaže by je velmi výrazně přeplatila jako Izrael.

Zvažovaný covid pas, který má usnadnit cestování, bývá kritizován jakožto předvoj dalšího sledování a omezování práv občanů a jako nakročení k systémům, které fungují v Číně. Je důvod se takového vývoje v Evropě obávat? Nebo je covid pas logickým vyústěním epidemiologické situace?

Je nutné se takových i obdobných opatření obávat. Dělí to společnost podobně jako za éry německého národního socialismu na Židy a Nežidy, abych uvedl příklad. A každým státem budou pak covidové pasy zneužitelné, kdykoliv si usmyslí. Přitom covidové pasy budou k ničemu, bude-li pandemie SARS-CoV-2 potlačena stejně, jako tomu bylo u španělské chřipky po první světové válce.

Dnes je zřejmé, že prodělaný covid-19 starším generacím poskytuje ochranu před opakovanou nákazou asi jen ze 47 %, takže bude asi nutné jejich přeočkovávání obdobně jako u chřipky. Mimochodem, covidové pasy již všichni máme, přesněji každý máme k tomu již hardware: RFID-čip v deskách pasu (Radio Frequency Identification). Takže stačí se jen mezinárodně dohodnout, v jaké formě do něj nahrát informaci o očkování proti covidu nebo o jeho prodělání.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost?

Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, jako učitelé, dějepisci a politici již vychovali nebo ovlivnili další generace, kterým imprimovali své levicové představy. To je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes.

Jako antidotum pár skutečností právě z ekologie. Je faktem, že v Grónsku se ještě ve 14. století sklízelo obilí. Logicky z toho plyne, že dnešní oteplování planety z převážné části nesouvisí s lidskou činností produkující skleníkové plyny zejména za poslední dvě století. Dále. Jedinou obnovitelnou energií bez negativních následků pro životní prostředí jsou vodní elektrárny, protože u větrných nevíme, jak ekologicky po době životnosti likvidovat vrtule zabíjející ptáky a vyvíjející škodlivý infrazvuk. Fotovoltaika enormně znečisťuje životní prostředí již při výrobě panelů, což platí i pro výrobu akumulátorů pro elektroauta.

Možné bezvětří vyžaduje neustálé zálohování větrných elektráren tepelnými, začleněnými do elektrické rozvodné sítě a jedoucích na 50 % výkonu, a teprve za bezvětří ho zvyšujícího na 100 %. A jak známo, je účinnost tepelných elektráren při nižším výkonu menší než při plném, takže zálohující tepelné elektrárny jedoucí na 50 % znečišťují na jednotku jimi vyrobeného elektrického výkonu více životní prostředí, než kdyby jely na plný výkon.

Všichni včetně výrobců aut vědí, že elektroauta jsou slepou uličkou vývoje už jen nízkým dojezdem či dlouhou dobou nabíjení. (Kdo má zájem jet třeba z Mnichova do Hamburku elektroautem dva až tři dny?) V zásuvce nabíjecího stojanu je elektřina již čistou energií neznečišťující životní prostředí, ale nikdo se neptá, jak byla vyrobena. Určitě z velké části tepelnými elektrárnami. A máme automaticky po představě, že elektroauta neznečišťují ovzduší. 

Jenže autovýrobci nemohou bouchnout do stolu a říci, že je nebudou vyrábět, protože by hned byli zatíženi daněmi a pokutami. A tak je pro ně levnější elektroauta vyvíjet a vyrábět. Jistou nadějí, ve kterou všichni tajně doufají, jsou auta na vodík (a k tomu kyslík ze vzduchu), kde exhalátem je jen zanedbatelné množství vodních par, nebo vyvinout speciální, ekologicky přijatelné a dostatečně levné umělé palivo pro dosavadní zážehové a vznětové motory.

Rozhodující krok byl učiněn před několika málo lety a následně odměněn Nobelovou cenou – vodík lze vázat do formy jakési husté tekutiny, která je naprosto bezpečná a lze ji přepravovat bez velkých úprav původními plynovody. Vadou na kráse je již jen cena vodíku, která je dosud asi desetkrát vyšší než u benzínu nebo nafty na stejnou ujetou vzdálenost. Podle posledních zpráv jedná Německo s Ukrajinou o tamní průmyslové výrobě vodíku, též i z větrných elektráren. Vše by bylo postaveno za německé peníze, vodík by se pak dosavadními plynovody dopravoval do rezervoárů v Německu, kde by z něj a z kyslíku palivové články spojené s generátory vyráběly elektrický proud na stejném principu jako auta na vodík, kde pohánějí přes elektromotor kola.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Historik-Krystlik-EU-se-za-pandemie-projevila-kladne-Kdybychom-vakciny-objednavali-sami-jsme-na-tom-daleko-hur-659276

 

---