Tomáš Krystlík
NENÁVIST VŮČI NĚMCŮM
Historik Jan Tesař uvádí, že během
protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele
okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě
jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím
zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny
představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem
humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence
českého národa.“
Českým básníkům, například
Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše,
brouky, pavouky, jindy vampýry, což byly symboly pro onu dobu obvyklé. Češi
považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je
všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny
Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům
živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro
milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.
Štítivý odpor vůči Němcům měl z
české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl
účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece
musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho
nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku
protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to
fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům,
aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím
přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se tedy stává česká luza.
V posledním čísle ze září 1941 (č.
3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsouť poslední
mosty mezi námi a Němci strženy… (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu
nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu
budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“.
Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat
budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala
do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala
redakce jednoduše jako odčinění Mnichovské smlouvy.
V roce 1944 v brožuře Návrhy na
výstavbu republiky sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného
rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a
Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem
následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a
zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou,
že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty
znásilněni a museli poslouchati jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás
ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ‚hodní‘ – stejní
jako nacisti. Nynější Němec jest dobrý pouze tehdy, když jest – mrtvý. Jestliže
pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše
vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstati
nemohou.“ Potud J. Šimek.
Když Češi začali nenávidět Němce
ne jako představitele okupantského režimu či nacisty, nýbrž pouze jako Němce,
tak také snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Československo
osvobodí, zatočí.
Tomuto trendu není třeba se divit,
k vyhnání Němců směřoval celý vývoj českého národa nepře-tržitě od poloviny 19.
století. Česko–německý antagonismus se vytvářel od počátku českého nacionalismu
v 19. století jeho hlavní součást, vůdčí ideou bylo antiněmectví, a teprve od
něj se odvozovalo slovanství českého národa. Obzvláště je to patrné ve srovnání
s vývojem ostatních slovanských národů.
MECHANISMY PSYCHICKÝCH ZMĚN
U Čechů se už hned v roce 1939
vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíše s
míněním masy představované národem. Při založení Národního souručenství se
počítalo s obecnou touhou Čechů po jednotě proti okupantům, což přineslo
výborné výsledky při semknutí národa. Mínění národní většiny se pociťovalo
automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv.
napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil
autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku, nebo
nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, připustili,
aby nabyly vrchu názory ne-vzdělaných vrstev obyvatelstva.
Následky hrály po válce velmi
neblahou roli. Stávající i následné generace až do konce bolševické éry si
zvykly přizpůsobit se systému hodnot, v němž mínění většiny, byť za bolševismu
i státem předstírané, bylo automaticky cennější a správnější než jednotlivcovo.
Imperativem se stalo tvrzení, že pravda není žádoucí, neslouží-li národu nebo,
později za bolševismu, většině obyvatel nebo preferované třídě. Vliv tohoto
hodnotového systému je patrný dodnes.
Preference národa nebo jiné velké
sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody.
Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého
utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na východě měl za následek, že
podřízení se komunistické totalitě se shledávalo méně špatným než podřízení se
německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost ke své velké
škodě zcela ignorovala za protektorátu zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské
moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.
V protektorátu nebylo
významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na
Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak
nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do
zahraničí. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za
následek omezení autonomie, nebo že by Němci do-sadili svou vlastní správu, což
by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Odboj by si vyžádal též
oběti na životech, což by vedlo k oslabení národa, a životy se měly šetřit na
rozhodující chvíli, kdy národ celý povstane proti okupantům a kdy ztráty na
životech budou zanedbatelné.
Ani později sabotáže nepřekročily
pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících
pro Říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby
výrobu účinně sabotovali, přišli by o finančně velmi výhodná místa, o tučně
placené přesčasy i o další výhody jim poskytované, a pokud byli svobodní, mohli
pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od domova. Sabotáže v jiných oblastech,
pokud byly, zase neměly žádoucí dopad.
Dokonce ani růst českého
hospodářství zapojeného do válečné výroby Říše nebyl pro Čechy samoúčelný –
spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, posílení postavení svého (sic) národa
do budoucnosti. Skutečnost, že česká ekonomika tím významně podporovala německé
válečné úsilí a prodlužovala válku, zcela ignorovali.
Průmysl českých zemí, před válkou
nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval,
protože byl po většinu války mimo dosah akčního radia spojeneckých bombardérů,
tudíž z Německa se sem přesunovala nejmodernější výroba strategických celků a
komponent. Fronta nakonec přes české země prakticky neprošla. Bezprostředně po
skončení války mělo v Evropě jen Švýcarsko modernější a méně válečnými
událostmi zničený průmysl. K tomu měly české země v té době i veliký přebytek
potravin coby říšských válečných zásob (sic).
Mnichovské trauma a zážitek
okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení
postupně sílila již od poloviny 19. století: menšinový problém měl být po válce
vyřešen odstraněním neslovanských národnostních menšin a polské minority ze
země. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a
právo. Nastoupila msta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.
Mnichovský mýtus, jak v myslích
Čechů přežívá dodnes, byl podle Jana Tesaře hlavních duchovním nástrojem k
satelizaci a sovětizaci Československa a současně i zdůvodněním prosovětského
režimu.
Během protektorátu se značně
vyhrotily vztahy mezi profesními či velkými sociálními vrstvami českého
obyvatelstva. Přispěly k tomu zejména protikladné postoje českého obyvatelstva
k atentátu na Heydricha.
Citujme pars pro toto z denní
zprávy Sicherheitsdienstu (SD) z 25. 6. 1942: „Probíhající zveřejňování
rozsudků stanných soudů (v protektorátním rozhlasu a denním tisku) se míjí
stejně jako předtím s účinkem (sic). Jelikož zastřelení většinou přináleželi k
vrstvě české inteligence, panuje právě v těchto kruzích určitý strach z dalšího
vlastního osudu. Z nižších vrstev českého obyvatelstva se v této souvislosti
stále častěji ozývají hlasy, které poukazují, že v budoucnu bude nutné se ještě
více než doposud odvrátit od (české) inteligence, protože ona je za vše, co se
v poslední době událo, odpovědná. Takto se vyjadřovali dělníci z kraje
plzeňského oberlandrata (Oberlandratsbezirk Pilsen, doslova: Kraj vrchního
zemského rady Plzeň; Oberlandrat odpovídá přibližně dnešnímu kraj-skému
hejtmanovi, přičemž tehdy všude existovaly jako nižší územní celky okresy
mající v čele landraty, zemské rady): ‚Nemůžeme přece za to, vinna je vždy naše
inteligence.‘ Charakteristické pro české venkovské obyvatelstvo, které zaujímá
podobný postoj, je následující vyjádření jednoho sedláka taktéž z
Oberladratsbezirku Pilsen: ‚Vinu na celém utrpení má naše inteligence,
obzvláště naši důstojníci (profesionální vojáci z rozpuštěné československé
armády pracující v protektorátní správě). Zde se pochybilo. Tito pánové, kteří nejsou
jinak k ničemu, by se museli povolat do armády, aby jim bylo možno přidělit
alespoň podřadné práce. Dnes sedí tato sebranka v úřadech, ujídá nám a určuje
nám tresty. Když to tak půjde dál, pak Němci tyto pány už nebudou muset
zneškodňovat, neboť je již dříve (čeští) sedláci zabijí.‘“ Dokument je uložen v
Národním archivu v Praze ve fondu: Amt des Reichsprotektors in Böhmen und
Mähren, sg. 114–308–4. K české inteligenci se řadilo i učitelstvo. Je snad
zbytečné se zmiňovat, že čeští historici se takovým dokumentům obloukem
vyhýbají, protože nejen narušují tradovaný mýtus o statečném odboji Čechů proti
okupantům, nýbrž i en passant ukazují, jaká asi byla vzdělanostní úroveň
československého důstojnického sboru.
(pokračování)
Demagogie jako vždy. Atentát na Heydricha provedli Čech a Slovák, ne Britové. Bez aktivní pomocí českého odboje by nezvládli nic. A usuzovat na celou náladu ve společnosti dle výpovědi jednoho! sedláka, notabene z války německým úřadům, to už je čirá fantazie. Ale tak co čekat od člověka, co ve zdrojích běžné udává usvedceneho popírace holokaustu Irvinga. Kniha pane Tesařova není zlá, ale urazena ješitnost člověka, který byl z ČSSR vypuzen do Francie z ní trčí na všechny strany, takže je potřeba ji brát jako subjektivní hledisko jednoho člověka. Nic víc..
OdpovědětVymazatVy zrejme moc chytry nejste.
VymazatKrystlik pise, ze atentat na Heydricha provedli "formalne" bricti vojaci. Vite vy vubec jaky je rozdil mezi "formalne" a "aktualne"?
Vase intelektualni vybava vam neprislusi hodnotit odbornost a prehled intelektuala jakym je Krystlik.
No a pak Krystlik zavolal pucfleka Kapistu a ten se hned do toho nasral. Formalne nebo neformalne
VymazatHele ty kapistovy pometlo, kdo te sem zval abys tu strasil?
VymazatKapisto,zase jsi se prihlasil, na tebe je vzdy spolehnuti
VymazatKrystlik je DEMAGOG a proto tyhle nesmysly pise!
OdpovědětVymazatKdyz Krystlik pise nesmysly, tak proc je ctete? Proc radsi nectete Zapotockyho " Ruda zare nad Kladnem", vy magori.
VymazatNa internetu je vlasteneckych prikraslovani ceske historie vice nez dost, tak si je ctete a neotravujte tady.
Za komousu se vydavalo spousta proletarske literatury, ja z toho necetl ani toho povinneho Jiraska, co Nejedly propagoval jako skvost ceske literatury.
Máte plnou hubu komousu, ale sám tady vyhlašujete, co si kde mám číst a co kde a jak mám psát. Že jste nic nečetl Vám věřím, je to dost znát.
VymazatPokud o nekom napisete, ze pise nesmysly, pak vas nikdo nenuti to cist.
VymazatKdyz je Krystlik demagog, pak jeste vetsi demagog je ten, kdo ty nesmysly cte.
VymazatKapisto nuti Te nekdo tady odepisovat?
VymazatTak proc to ctes Kapisto?
OdpovědětVymazatSkribent Krystlík, který pohrdá českým odbojem napsal:,,V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do zahraničí.“
OdpovědětVymazatJe třeba psát pravdu. Jan Kubiš, který zabil Heydricha, nebyl formálně britský voják, ale příslušník naší zahraniční armády. Ano, domácí odboj se intenzivně věnoval zpravodajství pro Londýn a v letech 1940-1941 byl ze všech okupovaných zemí v této oblasti na prvním místě. Další systematickou činností v letech 1939-1940 bylo převádění osob přes hranice, dále vydávání nelegálních tiskovin, v letech 1939-1941 bylo vydáno v protektorátu na 1 000 nejrůznějších typů odbojových letáků. Určitě se sluší připomenout protiokupační demonstraci 28. října 1939 v Praze s účastí na cca 100 000 osob nebo fakt, že český odboj zaútočil výbušninami v Berlíně - 15. září 1939 na budovu Policejního ředitelství a Ministerstvo lutfwaffe, 30. prosince 1940 na anhaltské nádraží. Další bombové útoky proběhly v Mnichově na nádraží a v Lipsku.
Skribent Krystlík napsal ,,V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům." Je třeba psát pravdu. Ukázka významnějších sabotážních akcí v protektorátu:
OdpovědětVymazat- leden 1940 Vlašim – výbuchem zničena muniční továrna, tzv. ládovna
- srpen 1940 Praha - požárem v prvním patře továrny Waldes – došlo ke zničení drahé automaty na kulometné pásy
- podzim 1940 Ostrava – bombový útok v továrně na dusíkaté látky, benzolka jámy František
- 1940 Kralupy – požár v rafinérii olejů
- 20. července 1941 - Kukleny u Hradce Králové - požár skladu (pro 30 vagónů) lnu v továrně, 75 % materiálu zničeno
- červenec 1941 - na železniční trati v Jincích shořelo několik vagonů vezoucí křídla letadel, určených pro německá vojska bojující v Rusku.
- srpen 1941 Kladno – výbuch kotle v Poldi Kladno
- srpen 1941 zapáleny a zničeny dva cisternové vlaky (u České Třebové a u Hulína)
- 29. srpna 1941 Praha - bombový útok v letecké továrně
- 31. srpna 1941 Náchod - požár uskladněného benzínu – zničení 476 sudů
- 10. září 1941 Pardubice – rozbití 16 vojenských zařízení na železničním transportu
- v noci z 20. na 21. září 1941 hotel Lamplota v Letovicích u Brna - bombový atentát na ubytovnu Hitlerjugend
- 22. září 1941 zapálení cisternového vlaku – na trati Německý Brod – Kolín
- 26. září 1941 srážka dvou vojenských vlaků na trati Tábor – České Budějovice
- 28. září 1941 Strážnice poblíž Police nad Metují - velký požár uskladněného lnu
- 29. září 1941 vykolejen dělostřelecký vlak na trati Praha – Dlouhá Třebová
- 20. října 1941 Bílá voda, okrs. Jičín velký požár v německých papírnách Menzel
- říjen 1941 přeřezání stožáru elektrického vedení 60 000 V
- 11. dubna 1942 – Brno – požár tkalcovny Weiss a Haník – škoda 7 milionů
- 23. dubna 1942 Praha – zničení odtahovacího diamantovaného zařízení firmy Junkers
- 30. července 1942 - výbuchem v muniční továrně Vlašim zničeno 690 000 roznětek a 230 000 rozbušek
- 8. srpna 1942 Vsetín – bombový útok na sloup vysokého napětí u tamní zbrojovky
- 29. srpna 1942 - koksovna dolu František v Ostravě - silný výbuch plynového potrubí
- v noci ze 4. na 5. března 1943 - výbuchem v muniční továrně Vlašim zničeno 2 050 roznětek
- 9. března 1943 Benátecká Vrutice poblíž Lysé nad Labem – zapálen sklad munice a válečného materiálu
- 17. května 1943 Moravská Ostrava – požár na pracovním úřadu
- 10. června 1943 – Březové Hory – bombový útok na stožár lanové dráhy
- 1. červenec 1943 Ostrava – požár šamotárny ve Vítkovických železárnách, výroba žáruvzdorného materiálu pro vysoké a ocelářské pece přerušena
- červenec 1943 u Mýta, okres Plzeň – bombový útok na vedení vysokého napětí
- 5. srpna 1943 – Protivín Zdice na 89 km rozšroubovány v zatáčce koleje, lokomotiva vykolejila
- 8. srpna 1943 Praha – Beroun, u stanice Srbsko - výbuch nálože na trati, vytrhány kusy kolejí
- 13. srpna 1943 na trati Plzeň – Podivín výbuch vagónu s municí na nádraží ve Štokách
- 22. srpna 1943 – obec Cheznovice u Plzně – trhavinou poškozen stožár vysokého napětí
- 25. srpna 1943 požár vagonů okres Hradec Králové – výbuch vyrazil vrata vagonů
- 1. září 1943 u Lískovce – výbuch nálože pod projíždějícím vlakem, poškozena lokomotiva, osm vagonů vykolejilo
- 11. října 1943 mezi stanicemi Veselí nad Lužnicí a Ševětíně, okres České Budějovice – požár vagonu vojenského vlakového transportu z Berlína do Lince. Zničeno 300 litrů benzinu a 10 litrů oleje
- 8. listopadu 1943 Bohumín – Ostrava, stanice Hrušov, výbuch nálože pod vlakem, poškozena lokomotiva a kolejnice
- 5. prosince 1943 Ostrava – bombový útokem zničen stožár vysokého napětí
- prosinec 1943 sabotáž vyřadila v jednom zbrojařském závodě na Moravě z provozu speciální zařízení, takže nastal výpadek ve výrobě ve výši asi 100 leteckých motorů.
-7. ledna 1944 Semtím – továrna na výbušniny Explozia - výbuch ve dvou objektech, další dva objekty vyhořely – zničeno asi 48 tun puškového destičkového střelného prachu
OdpovědětVymazat- leden 1944 Josefův důl, okrs. Mladá Boleslav – poškozených na 100 nosných ploch letadel, resp. poškození benzínových nádrží zakrytými řezy a tím vyřazené z používání
- 16. února 1944 Místek – bombovým útokem na telefonní vedení přerušeno 150 dálnopisných vedení mezi Vídní a Varšavou
- únor 1944 Poldi Kladno byla provedena sabotáž na elektrické peci, oprava trvala celých 5 týdnů
- 18. března 1944 bombový útok na trati Vratimov – Kunčice
- 26. dubna 1944 Benátská Vrutice (sklad) a milovický výcvikový prostor - založení požáru s velkým množstvím válečného materiálu
- 1. května 1944 bombový útok na trati Černá za Bory – Dačice
- 10. května 1944 Bojkovice - výbuchem 5 budov skladu zničena munice pro 70-100 vagónů
- 13. května 1944 Velká okres Hranice na Moravě bombovým útokem zničen sloup vysokého napětí
- 10. a 11. června 1944 Ostrava - bombovým útokem zničeny 3 sloupy vysokého napětí
- 1. července 1944 Brno výbuchem transformátoru přerušena dodávka proudu do továren
- 14. července 1944 bombový útok na trati Brno – Česká Třebová
- 25. července 1944 Slezská Ostrava – bombový výbuch pod vlakem na důlní trati
- 26. července 1944 – 4 bombové výbuchy na tratích na Moravě
- 28. července 1944 bombový útok na trati Moravičany-Loštice
- 30. července 1944 Ostrava bombový útok na transportní vlak wehrmachtu
- 2. srpen 1944 mezi Přerovem a Olomoucí bombový útok na 2 sloupy vysokého napětí
- 9. srpna 1944 Velký Týnec - bombový útok na sloup vysokého napětí
- 9. srpna 1944 Olomouc - bombový útok na budovu krajského vedení NSDAP
- 14. srpna 1944 - bombový útok na železniční trati Olomouc – Krnov
- 17. srpna 1944 - 2 bombové výbuchy na tratích na Moravě
- 20. srpna 1944 - bombový útok na trati Česká Třebová – Olomouc
- 25. srpna - bombový útok na trati Olomouc – Kostelec na Hané
- 28. srpna 1944 - bombový útok na 2 stožáry vysokého napětí vedoucí do továrny Sigmund – Chema Lutín
- 29. srpna 1944 - bombový útok na trati Prostějov – Olomouc
- 7. září 1944 bombový útok na trati Česká Třebová - Ústí nad Orlicí
- 17. září 1944 bombový útok na trati Pardubice – Česká Třebová
- 22. září 1944 bombový útok na trati Brno – Česká Třebová
- Samotná hlášení okupačních úřadů na Moravě zaznamenala v období mezi říjnem 1944 až dubnem 1945 celkem 281 diverzních akcí na železničních tratích a mnoho dalších bojových či destrukčních činností.