čtvrtek 16. září 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (15)

Tomáš Krystlík

VPÁD DO SOVĚTSKÉHO SVAZU

Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem rostlo pro Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche pro nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, pro docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování a pro nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování, v čase, kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Až do ztroskotání Heßovy mise v květnu 1941 se Hitler usilovně snažil s Velkou Británií uzavřít mír, odstranit nebo omezit velkorysými kompenzačními nabídkami státům okupovaným Německem a vichystické Francii nepřátelské postoje vůči Německu.

Stalin v té době připravoval Sovětský svaz na jinou válku. Dne 14. 10. 1940 definitivně schválil Úvahy o základech strategické přípravy ozbrojených sil Sovětského svazu na západě a na východě. Šlo o plán preventivního úderu proti Evropě, žádné obranné úkoly si nekladl. Podle něho se pak realizovalo veškeré sovětské válečné plánování do 22. 6. 1941. 

Od 2. do 6. a od 8. do 11. 1. 1941 se v sovětském generálním štábu uskutečnily dvě štábní operativně strategické hry. Rozehrávala se při nich mohutná invaze Rudé armády do Evropy, nacvičovaly se hluboké ofenzívní operace: v první hře ve Východním Prusku (severozápadní směr), v druhé v jižním Polsku, Maďarsku a Rumunsku (jihozápadní směr). Jihozápadní směr se ukázal pro sovětskou agresi vůči Evropě jako mnohem perspektivnější. 

Dne 8. 3. 1941 schválila Rada lidových komisařů usnesení o tajné mobilizaci více než 900 tisíc osob pod záminkou hromadných školení. Během května a na počátku června bylo utajeně do ozbrojených sil povoláno 805 tisíc mužů. Měla-li Rudá armáda v roce 1937 1,433 milionu mužů ve zbrani, pak v lednu 1941 to již bylo 4,2 milionu a v červnu 1941 pět milionů (sic).

Nová varianta Úvah o základech strategické přípravy byla zhotovena 11. 3. 1941 a počítala již s hlavním výpadem jihozápadním směrem. Z tohoto plánu vyšel i rozkaz generálporučíka Nikolaje F. Vatutina: „Ofenzívu zahájit 12. června“, což mohl učinit pouze na základě instrukcí Žukova, Timošenka a Stalina. Avšak nízká průjezdnost sovětských železnic nedovolila provést útok v plánovaném termínu. 

Dne 15. 3. nařídil Timošenko zásobit vojska k 1. 5. 1941 úmrtními kovovými štítky na krk s osobními evidenčními údaji vojáků. V dubnu začalo v západních vojenských okruzích soustředění 247 sovětských divizi (více než 80 % veškerého stavu), které po mobilizaci měly mít přes 6 milionů mužů, okolo 70 000 děl a minometů, více než 15 000 tanků a přibližně 12 000 letadel. Na vpád do Evropy měla být připravena vůbec největší armáda na světě. Obranná zařízení na sovětské hranici byla stržena, válečné letectvo bylo na počátku června 1941 přemístěno na letiště poblíž hranic.

V dubnu 1941 podepsal SSSR smlouvu s Japonskem o neutralitě v případě útoku na jednu ze smluvních stran. Tuto dohodu dodrželo Japonsko ze své strany až do konce druhé světové války.

Při veškerém utajení vojensko-technických příprav na ofenzívní akce nemohla být příprava veřejného mínění zcela neveřejná. Z rozhlasu hřměly pochodové písně, například: „Když zítra v pochod půjdem, když přijde války den, buď ještě dnes na pochod připraven!“

Historik Werner Maser dokládá tyto záměry kopií ruského originálu plánu soustředění vojsk, adresovaným lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi, datovavým „květen 1941“ a existujícím od počátku pouze v jednom jediném rukou psaném (sic) exempláři, ve kterém se mimo jiné uvádí: 

„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině: 

   1. Tajnou mobilizaci vojenských oddílů je nutno provést, jako by šlo o cvičení vojáků v záloze.

   2. Pod pláštíkem narukování do výcvikových táborů je nutno tajně stahovat vojenské oddíly v blízkosti západní hranice; přednostně musejí být stahovány všechny armády jako záloha vrchního velení.

   3. Z odlehlých vojenských okruhů mají být tajně soustřeďovány letecké ozbrojené síly na polní letiště; ihned se má rovněž začít s vybavováním pomocných služeb pro letecké ozbrojené síly.“

Plán byl podepsán lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády Georgijem K. Žukovem.

Žukov podle tohoto Stalinem schváleného plánu vydal 13. 5. 1941 rozkaz vojenským okruhům a armádám k přesunu k západní hranici. Od poloviny května bylo cizincům a sovětským občanům nemajícím bydliště v západním pohraničí zakázáno tam cestovat. 27. 5. bylo pohraničním okruhům přikázáno zřídit a zaujmout frontové bojové pozice, mezi 12. a 15. 6. převést divize z týlu k západní hranici. 19. 6. se k nim měly začít přesouvat štáby fronty a ve stejný den se měla letadla rozptýlit po ploše letišť, zamaskovat se měla letiště, vojenské jednotky, skladiště a další vojenské objekty. Z mostů, nádražních objektů a jiných důležitých staveb v pásmu u hranic byly odstraněny trhaviny, které tam byly z obranných důvodů předtím uloženy, zlikvidovány byly i tisíce kilometrů záseků – ochranných překážek proti útočníkům z ostnatého drátu – protože by vadily Rudé armádě v útoku proti Evropě. Ze stejného důvodu se od 20. 6. začala vyklízet minová obranná pole u západní hranice. Rozšířená domněnka, že útok SSSR proti Německu a Evropě se měl uskutečnit až v roce 1942, ignoruje zcela fakt, že by pak ruské ozbrojené síly u západních hranic musely přezimovat v poli (sic).

V polovině června 1941 bylo podle Andreje Zubova při západní hranici SSSR pod širým nebem připraveno 14 400 vagonů munice a 4300 vagonů zbraní a materiálu. Generální štáb Rudé armády měl přesunout tamtéž ještě 100 tisíc tun pohonných hmot. 

Výzvědná služba Wehrmachtu podle historika Tomana Broda sovětské přípravy k válečnému přepadu Německa včas podchytila, což vyplývá z raportů představitelů vrchního velitelství branné moci Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, které zaslali 11. a 20. 6. 1941 vládě a ministerstvu zahraničí v Berlíně. Keitel uváděl, že původní stav sovětských ozbrojených sil v západním pohraničí, jenž k 1. 9. 1939 činil všehovšudy 65 divizí, stoupl k 1. 5. 1941 na 118 střeleckých divizí z celkového počtu 170 divizí, jimiž Sověti disponovali, na 20 jezdeckých divizí z celkových 33,5 a na 40 motorizovaných a pancéřových brigád z úhrnného počtu 46 (stav ještě před schválením květnového sovětského plánu na výpad proti Německu a Evropě). Jodl hlásil dislokaci téměř dvou tisíc sovětských letadel na letištích severně od pripjatských bažin. Byl s Keitelem zajedno, že uskupení Rudé armády má vysloveně ofenzívní charakter, přičemž soudil, že směr hlavního úderu by mohl být veden proti Východnímu Prusku a oblastem severně od Varšavy. Keitelův rozbor končil slovy: „Všechny tyto skutečnosti spolu s vůlí pěstovanou v ruské branné moci zničit Německo, nevyhnutelně nutí k závěru, že Sovětský svaz se připravuje, aby ve chvíli, která se mu bude zdát vhodnou, nastoupil k útoku proti Velkoněmecké říši.“ Jodl ve své zprávě psal: „Bezpečnost Říše žádá, aby toto ohrožování neprodleně bylo odstraněno“. 

Podrobně se o Stalinově úmyslu přepadnout západní Evropu rozepisuje ruský historik Viktor Suvorov, vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun, ve svých dvou stěžejních dílech Den „M“ a Poslední republika. Hitler jen předešel Stalinův útok vůči Evropě a nedokončená přeměna uskupení sovětských ozbrojených složek z obrany na útok pak spoluzavinila počáteční vysoké sovětské ztráty. Kromě jím uváděných důkazů a indicií dokládá německý historik Werner Maser, že byla sovětským důstojníkům od 29. 5. 1941 rozdávána „Malá rusko–německá vojenská konverzační příručka“, aby se alespoň trochu mohli domluvit. S kým je jasné a podle příkazů uvedených v německém překladu je i zřejmé proč – byly to příkazy ke vzdání se a k dirigování německých zajatců.

Další důvod není v historiografické literatuře příliš zastoupen, ale mnohé zdůvodňuje nebo podporuje: Stalin byl oklamán Hitlerem ve vzájemné korespondenci a věřil mu, že proti SSSR nezaútočí. Pro tuto hypotézu skóruje Stalinovo chování bezprostředně po vpádu Wehrmachtu do Sovětského svazu připomínající reakci hluboce zklamaného člověka, kterého někdo podvedl – stažení se na několik dní do soukromí a pak způsob jeho opožděného rozhlasového projevu k obyvatelstvu. 

Německá Luftwaffe před vpádem do SSSR způsobila 324 incidentů při průzkumných letech porušením sovětského vzdušného prostoru, které řešila společná německo–sovětská komise; na Stalinův pokyn sovětská protivzdušná obrana v takových incidentech nezasahovala. Podle toho, jak Stalin reagoval na docházející hlášení o hrozícím německém vpádu z mnoha zahraničních informačních zdrojů coby na provokace, lze soudit, že jeho chování bylo buď následkem jeho extrémní podezřívavosti, nebo sednutím na lep Hitlerovu ujišťování ve vzájemné korespondenci, že SSSR nenapadne. 

Georgij K. Žukov v roce 1966 potvrdil, že někdy na počátku června 1941 předložili společně s lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem Stalinovi mapy se zakreslenými dislokacemi německých vojsk u hranic s SSSR. Za několik dní byl Žukov Stalinem opět předvolán. Vrátil se k předchozímu Žukovovu referátu o dislokaci německých vojsk, vytáhl několik archů papíru a podal je Žukovovi, aby si je přečetl. Šlo o dopis Stalina Hitlerovi, ve kterém vyjadřoval obavy z rozmístění Wehrmachtu u hranic s SSSR a Hitlerovu odpověď. Přesný text dopisů není znám, Hitler nechal krátce před svou smrtí zničit svou soukromou korespondenci s hlavami států a archívy Ruské federace jsou nepřístupné. 

V roce 1997 byl v Rusku vydán román Igora Buniče Hrůza, kde se o této korespondenci hovoří poměrně detailně a uvádějí se výňatky. Podle Buniče „od října 1940 do května 1941 poslal Hitler Stalinovi šest osobních dopisů. Nalezeny byly pouze dva, jeden z 3. 12. 1940 a druhý ze 14. 5. 1941.“ Odpovědi Stalina podle autora románu nalezeny nebyly. Ve svém prosincovém dopise Hitler Stalinovi oznamuje, že se bude snažit „nejpozději následujícího léta“ vyřešit britský problém, a to „obsazením a podrobením centra Britského impéria – Britských ostrovů“. Přitom odkazuje na některý ze svých předchozích dopisů, kde sdělil, že německé vojenské jednotky jsou koncentrovány v prostorech nedosažitelných britským letectvem, aby se reorganizovaly a prodělaly další výcvik. Uznává, že tyto přesuny musely u Stalina vzbudit „pochopitelnou úzkost“. Dále Hitler prý v něm uvádí, že „některé pověsti o přípravách německého útoku na Sovětský svaz záměrně šíří německé zdroje“ jako efektivní způsob, jak „držet Churchilla a jeho kruhy v úplné nevědomosti o našich přesných plánech“. Hitler navrhoval Stalinovi osobní schůzku někdy na přelomu června a července 1941.

Výňatky z dopisu ze 14. 5. 1941 ukazují, že Hitler znovu vysvětloval uskupení německých vojsk podél sovětských hranic jako ochranu před britským bombardováním, i když Britové podněcovali pověsti o konfliktu „mezi námi“. Hitler Stalina ujistil, že tyto zvěsti může naprosto ignorovat. Šeptandu „šíří britští agenti“, tvrdil a připouštěl, že při takové koncentraci vojenských jednotek u státní hranice by ovšem mohl vypuknout konflikt, „aniž bychom si to přáli“. Hitler též vyslovil obavy, že „někteří z mých generálů by byli schopni vědomě takový konflikt rozpoutat, aby zachránili Velkou Británii a zhatili mé plány“. Hitler nakonec v tomto dopise Stalina upozornil, že „někdy mezi 15. a 20. 6. 1941 míním zahájit masivní přesun vojsk směrem na západ od Vašich hranic“. Zároveň žádal Stalina, aby „případně nereagoval na provokace způsobené některými mými generály, kteří by zapomněli na své povinnosti. Samozřejmě by bylo dobré nezavdat jim příčinu. Pokud nebude možné vyhnout se provokaci některých mých generálů, žádám Vás o zdrženlivost, nereagujte na to, ale rychle se se mnou spojte prostřednictvím Vám známého kanálu.“ Potud Igor Bunič, který se nepochybně k těmto dopisům uloženým v ruských archivech nějakým neoficiálním způsobem dostal.

Timošenko, Žukov a další generálové obeznámení s koncentrací německých jednotek u hranic a se zprávami vojenské rozvědky potvrzujícími připravovaný německý útok jistě věděli, že jakékoliv útočné akce na frontě o šířce více než tisíc kilometrů nemohou být nikdy provokací několika disidentských generálů, ale Stalinův postoj změnit nedokázali. Alexandr Solženicyn měl zřejmě pravdu, když o Stalinovi napsal, že „nedůvěřoval nikomu, ale ve skutečnosti věřil Adolfu Hitlerovi“.

Ještě jeden aspekt Hitlerova květnového dopisu v Buničově románu stojí za pozornost. Téměř na jeho konci jsou Hitlerovy věty: „Děkuji, že jste se mnou souhlasil ve Vám známé otázce a prosím omluvte způsob, který jsem zvolil pro co nejrychlejší doručení tohoto dopisu.“ Je totiž možné, že „způsob doručení dopisu“ se týká mimořádného letu dopravního letounu Junkers Ju 52 do Moskvy 15. 5. 1941. V Buničově románu se praví, že dopis byl Stalinovi poslán kurýrním letounem. V každém případě ten den Ju 52 s německou imatrikulací bez ohlášení pronikl do sovětského vzdušného prostoru, byl odhalen 29 km za hranicí, nedonucen k přistání, až dosedl na ústředním moskevském letišti. Nejenže zde směl přistát, ale i doplnit si pohonné hmoty. A dostal i povolení opustit sovětský vzdušný prostor, vše zřejmě na základě Stalinova rozkazu. 

Náčelník štábu vojenského letectva generálmajor Pavel S. Volodin a náčelník 1. oddělení štábu generálmajor Vladimir D. Grendal byli včas informováni, že ono letadlo neoprávněně vniklo do sovětského vzdušného prostoru. Oba přikázali jednotkám protivzdušné obrany, aby letoun navedly na přistání na moskevském letišti. Volodin a pár dalších byli zatčeni 27. 6., pět dní po německém vpádu, 7. 6. 1941 byl uvězněn i generálplukovník Grigorij M. Štern, náčelník Hlavní správy protivzdušné obrany. Všichni byli 28. 10. 1941 zastřeleni bez soudního procesu. Stalin zřejmě nemohl připustit, aby na veřejnost někdy prosáklo, jak naivně věřil Hitlerovi.

V den začátku německo–sovětské války, 22. 6. 1941, měl Sovětský svaz mnohonásobnou převahu ve zbraních. Podle německého historika Wernera Masera a článku v německém týdeníku Focus 10/2001 mělo Německo 3648 tanků, SSSR 24 tisíc, 2510 bojových letounů, kdežto SSSR 23 245, 7148 děl a granátometů, SSSR dokonce 146 600. Co do počtu vojáků nebyla sovětská převaha tak hrozivá: 3,6 milionu vojáků Wehrmachtu versus 5 mil. rudoarmějců. K tomu měl Sovětský svaz 200krát více vojenských parašutistů než všechny ostatní země světa dohromady (sic), vycvičených jich byl cca jeden milion. 

Na sovětských tratích se ten den nalézalo na 47 tisíc (sic) železničních vagonů s vojenským materiálem s cíly ležícími u západní hranice (sic). Žádná ze sovětských tankových divizí neměla ženisty pro vyhazování mostů do povětří při eventuálním ústupu, ale všechny měly pontonové prapory pro překonávání vodních toků při postupu vpřed. Ve výzbroji Rudé armády byly i tanky s dodatkem avtostradnyj, dálniční, které po najetí na dálnici se zbavily pásů a jely pak mnohem vyšším tempem po kolech, s maximální rychlostí podle typu od 73 až do 90 km/h. Jejich vývoj začal již v první polovině 30. let. Protože dálnice v SSSR neexistovaly, byly tedy nutně určeny pro dálnice německé, teoreticky i italské – v jiných evropských zemích dálnice nebyly. Kompletní nástup Rudé armády do výchozích pozic u hranic k útoku proti Německu a Evropě byl stanoven na 10. 7. 1941. 

Po vstupu USA do války bylo otázkou času, kdy Německo válku v Evropě prohraje kvůli ekonomické mohutnosti USA a přijatému zákonu o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), byť na průběhu války se též značně podepsal způsob německého tažení do Ruska. Zde pravděpodobné příčiny jeho nezdaru bez ohledu na úplnost:

1. Wehrmacht se v plánovaném nástupu proti SSSR zpozdil o několik týdnů, kdy musel od 6. 4. 1941 vypomáhat prohrávající italské armádě v boji s Řeky. K tomu přistoupil i rozmar počasí. Obrovské pripjaťské bažiny byly po nezvykle velkých sněhových srážkách minulé zimy kvůli nadměrnému množství nevsáklé vody ještě neprostupné. Oněch pár týdnů pak chybělo před nástupem tuhých mrazů pro psychologický zlom – dobytí Moskvy.

2. Němečtí ženisté chybně odhadli technický stav a skutečnou nosnost sovětských železničních svršků – těžší německé lokomotivy je po změně rozchodu na evropský silně deformovaly. Nutno ale podotknout, že kolejnice byly opotřebované a společně s podložím a pražci byly hodně za dobou své životnosti, Sověti jejich údržbu zanedbali, některé železniční trati nebyly opravovány od vypuknutí první světové války. Denní potřeba munice, zásob a pohonných hmot představovala 72 plně naložených vlaků. Někde se muselo se přejít na náhradní zásobování nákladními auty, které mělo mnohem menší přepravní kapacitu než železniční. Zde svou roli sehrál i mizerný stav silnic zbudovaných na nedostatečně vysokém štěrkovém podkladu, protože v Rusku panoval všeobecný nedostatek kamene, který se musel vozit z Uralu a z Kavkazu a to za chronického sovětského nedostatku lokomotiv a vagonů.

3. Třetí příčinou bylo Hitlerovo diletantské zasahování do vedení války. Hitler se totiž v roce 1936 prosadil při obsazování demilitarizovaného Porýní proti vůli armády. Tehdy měl lepší odhad než celý generální štáb, který varoval před pravděpodobnou válkou. Od té doby stouplo Hitlerovi sebevědomí a podřídil armádu svému diktátu. Připojení Rakouska, československých území s převážně německým obyvatelstvem a obsazením zbytku českých zemí dopadlo z hlediska zachování míru opět dobře. Nejvyšší velení Wehrmachtu bylo připraveno v případě vojenského střetu s ČSR provést vojenský převrat, německá generalita také tvrdila, že Německo není na válku dostatečně vyzbrojeno. Přepadení Polska však již válku vyvolalo. Pro tažení proti SSSR bylo závažnou chybou i Hitlerovo tvrdošíjné lpění na doktríně bleskové války – nepočítal se statičtější válkou, nevytvářel pro ni dostatečné rezervy. Válka měla podle něj skončit do 1. 8. 1941 kapitulací SSSR (sic). Hitler se pak 24. 9. 1941 vyjádřil následovně: „Generální štáb mi neustále bránil dělat to, co jsem považoval za nutné. Generální štáb byl proti zbrojení, obsazení Porýní, anexi Rakouska, obsazení Československa a nakonec dokonce proti válce s Polskem. Generální štáb mě odrazoval od ofenzívního postupu vůči Francii.“ Hitler prostě v určitých klíčových vojenských rozhodnutích chyboval. Nedovedl například opustit vedlejší bojiště a dobrovolně se vzdát dobytých území ve prospěch nutného přeskupení vojsk. Do kategorie jeho chyb patří i to, že Hitler nevěřil generálu Heinzi Guderianovi, který v roce 1937 ve své knize Achtung – Panzer! (Pozor – tanky!) nejrealističtěji ze všech odhadl počet sovětských tanků na 17 tisíc, byť z podnětu náčelníka generálního štábu vojska Ludwiga Becka v knize uvedl, že SSSR disponuje jen 10 tisíci tanky. Hitler později v rozhovoru s generálem Guderianem řekl: „Kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize, skutečně souhlasí, pak si myslím, že bych tuto válku nebyl začínal.“ 

4. Němečtí velitelé si sice osvojili moderní formu války, ale v jedné věci často selhávali – z prestižních důvodů považovali za nutné dobýt nějaké významné místo, většinou město, aby se mohli ozdobit vavříny přemožitele. To ale zdržovalo potřebný postup armády – dnes se města a opevněné body obcházejí bez boje, ponechávají se pouze relativně slabé oddíly, aby obránci byli odříznuti od zásobování a nemohli uniknout, a pak se čeká, až se vzdají nebo se jejich odpor zlomí později, v příhodný okamžik (například způsob doporučený americkými poradci chorvatské armády při osvobozování republiky Srpska krajina, tj. srbských území v Chorvatsku po rozpadu Jugoslávie). Generálporučík Friedrich Paulus měl za úkol ve Stalingradu zničit průmyslové závody bombardováním, město dobývat neměl, a pak měl velením naplánováno táhnout na jih k ropným polím a cestou se spojit s tankovými jednotkami mířícími za stejným účelem ke Kavkazu. Hitler na základě zpráv, že sovětská obrana Stalingradu je slabá, se rozhodl město nesoucí Stalinovo jméno z prestižních důvodů dobýt. Paulus musel poslechnout. 

https://www.historieblog.cz/2021/09/tricetileta-valka-1914-1945-15/


čtvrtek 2. září 2021

Dodnes se opakují nepravdy o příčinách druhé světové války

Tomáš Krystlík 

Příkladem nechť poslouží článek Přemysla Votavy https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Premysl-Votava-Zakaleny-pohled-na-dejiny-675503

Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se zpravidla nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německého ozbrojeného konfliktu. A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku proti Polsku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí přičinění B. Mussoliniho uspokojivého smírného řešení.

Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním a k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve pokud by se oba státy nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti.

Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce poté, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Zde byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo v reakci na polskou částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.

Poláci si, stejně jako Češi rok předtím, odmítli uvědomit, že jejich západní hranice s Německem stanovené Versailleskou smlouvou nejsou neměnitelné, protože stanovy Společnosti národů obsažené v pařížských mírových smlouvách, tedy i ve Versailleské, připouštěly v článku 19 změnu všech mezinárodních smluv a ustanovení, které by ohrožovaly mír, pokud k tomuto názoru dojde Společnost národů. Protože mírové smlouvy stanovovaly průběh nejen československých, nýbrž i polsko–německých hranic, tak tím dovolovaly i jejich případnou revizi.

Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig jako německé území byl svěřen do správy Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. Nikdo z historiků se dosud nepokusil tento frapantní nedostatek kritického myšlení u polských politiků objasnit. Podle všeho se Poláci domnívali, že jsou velmoc, navzdory tomu, že polský stát byl obnoven z vůle Dohody (Entente) po první světové válce.

Týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, 31. 3. 1939, došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské a francouzské vlády vládě polské, když britský ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ 

Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé diplomatická vyjednávání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou. Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem a britskou vládou svěřeno do rukou Polákům. Poprvé v historii tak svěřila britská vláda i za vládu francouzskou rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci a tím významně spoluzavinila německo–polský vojenský střet, válku evropskou a světovou.

Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934, který zavazoval signatáře, že nepodniknou proti sobě agresivní akt.

Poláci i nadále, podpořeni prohlášením britské a francouzské vlády, že půjdou s nimi do války a navíc jimi povzbuzováni, aby Němcům v ničem neustupovali, odmítali jednat s Německem o sporných otázkách navzdory bilaterální arbitrážní smlouvě s Německem z Locarna podepsané v roce 1925. Jenže v roce 1924 Společnost národů definovala jako agresora i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání o sporných otázkách.

F. D. Roosevelt záměrně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy, 24. 8. 1939. Obdobně tak neučinily ani vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky ke smlouvě.

Když Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, tak Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko–ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za přímý akt agrese a zahájení formálně nevypovězené války. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Británie mobilizovala své loďstvo, Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo vůbec. Podle kritéria, že mobilizace je agresivní válečný akt, vyvolalo evropskou válku Polsko.

Smlouva o vzájemné obraně s Polskem byla Británií uzavřena 25. 8. 1939 a obsahovala tajnou doložku dodnes nezveřejněnou, že Velká Británie přispěchá Polsku na pomoc jedině při vojenském konfliktu s Německem.

Slovenská republika v součinnosti s Wehrmachtem přepadla 1. 9. 1939 Polsko z jihu, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci z 2. 9. Válka se jejím vyhlášením Německu zeměmi British Commonwealthu společně s Británií a Francií rozrostla 3. 9. ve světovou 

Proč slovenská armáda po boku Wehrmachtu přepadla Polsko? Pomineme-li spojeneckou smlouvu Slovenska s Německem, tak hlavním důvodem bylo získání zpět slovenských území odstoupených ČSR po mnichovské konferenci Polsku (oblast kolem Skalitého, Javoriny a Lesnice). Ty Německo Slovensku po skončení polského tažení 21. 11. 1939 kompletně vrátilo, navíc za odměnu dostala Slovenská republika dvě mnohem větší území, která byla po první světové válce polská: severovýchodní Oravsko a severozápadní Spišsko (vráceny Polsku 20. 5. 1945). 

Nikdo dodnes nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt francouzská a britská vláda nevarovali Poláky, že je při pokračování jejich neústupnosti vůči Německu s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východní části Polska ve prospěch SSSR. 

V případě invaze do Polska se Hitler s nejvyšší pravděpodobností domníval, jako rok předtím u Československa, že vojenské napadení druhého státu vyvolá maximálně válku lokální, tj. že v případě dělení si Polska mezi Německo a SSSR, což bylo předmětem tajné doložky Ribbentrop-Molotovovy smlouvy z 23. 8. 1939, Velká Británie a Francie nevypovědí kvůli tomu SSSR a Německu válku. Nepřímo to dokazují skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje, munice a nakonec – v době vpádu do Polska nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle jiného odhadu bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku jen proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce.

Stalin Hitlera jednoduše obehrál, svou invazi do Polska podle německo–sovětské smlouvy pozdržel, takže Černý Petr za útok proti Polsku zůstal Hitlerovi. Kdyby SSSR vpadl do Polska synchronně s Německem, o čemž byl Hitler přesvědčen, že tak nastane, tak by Velká Británie válku Německu a Sovětskému svazu podle tajného dodatku k britsko-polské spojenecké smlouvě nevyhlásila, o to méně Francie, která s Polskem spojeneckou smlouvu uzavřenu neměla, jen nezávazný vojenský protokol, a evropská, pak světová válka by nevznikla. Z tohoto hlediska rozpoutal světovou válku svým trikem Stalin. Nakonec to nepřímo dosvědčují i asi dva tucty mírových návrhů, které Německo pak učinilo Velké Británii až do napadení SSSR, snažíc se nastolit mírový stav. 

Ministerstvo zahraničí Ruské federace označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války, protože dvakrát mobilizovalo a odmítlo jednat o sporných otázkách.

 Dvě mezinárodní smlouvy, německo–sovětská a polsko–britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy. 

Druhá světová válka byla v prvé řadě zosnována a uvedena ve skutečnost Stalinem s velkým přičiněním Velké Británie ponoukající Polsko k neústupnosti vůči Německu, Německem, Francií a Slovenskou republikou, zatímco Hitler byl do ní podle názoru stále se zvětšující skupiny nečeských historiků vmanipulován, protože mají za to za to, že kdyby s Německem do Polska vpadl současně i Sovětský svaz, tak by Velká Británie a Francie oběma agresorům – Německu a SSSR – válku nevyhlásily. 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Dodnes-se-opakuji-nepravdy-o-pricinach-druhe-svetove-valky-675586