Tomáš Krystlík
Rakouská monarchie nikdy nezavedla pojem menšin, žádný
národ tedy nebyl menšinový. Cislajtánie (země mocnářství bez Uher) též nikdy neměla
úřední (státní) jazyk, úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi
sebou jednat a korespondovat. Vnějšně byly vázány obecním jazykem. Teprve uprostřed I.
světové války musely pouze cislajtánské soudy z moci úřední přejít vnitřně na němčinu,
tj. komunikovat v tomto jazyce mezi sebou. V Translajtánii (v Uhersku) určoval
úřední řeč župan a to jen pro daný komitát (stolici), mnohdy ve výčtu úředních
řečí komitátu chyběla maďarština. ČSR po svém vzniku zavedla promptně státní
jazyk, který se stal silným prostředkem pro diskriminaci menšin.
Obcovací (obecní) řeč,
tj. řeč úředních úkonů a řeč pro styk s obyvatelstvem, určovala v českých zemích a v
celé Cislajtánii pro katastr obce zastupitelstva jednotlivých obcí podle svého
vlastního rozhodnutí, vyšší státní orgány jim neměly do toho vůbec co mluvit.
Taktéž obce rozhodovaly o místních názvech. V ČSR vše určovalo a povolovalo centrálně
ministerstvo vnitra a to i pro sebemenší obec, osadu.
Za monarchie byla
snaha, aby jinojazyčné skupiny nemohly být přehlasovány, ale začalo se s tím
pozdě a před 1. světovou válkou se toho docílilo podle shodného postupu,
navrženého rakouskou sociální demokracií, nejdříve na Moravě a ve Slezsku, tzv.
Moravským vyrovnáním 1905, pak v Bukovině, připravené vyrovnání v Haliči zmařila
světová válka. V Čechách se pro odpor šovinistických Čechů tzv. národnostní
katastry z Moravského vyrovnání prosadit do konce monarchie nepodařilo. Princip
byl následující. Volební kraje (tzv. národnostní katastry) na Moravě a ve
Slezsku kopírovaly etnografické (jazykové) hranice, a kde to pro smíšenost obyvatelstva
nebylo možné, volilo se do paralelních orgánů podle jazyka. Jednojazykové
orgány vyšlé z voleb rozhodovaly samostatně a v zájmu pouze své jazykové
skupiny. Pro rozhodování na vyšších úrovních státu (země, monarchie) bylo
vyčleněno jen velmi málo resortů. Takto bylo zabráněno přehlasovávání početně
slabší jazykové skupiny. ČSR dělala pravý opak - státotvorný národ
přehlasovával hladce menšiny a to už často na obecní nebo okresní úrovni, na
vyšší úrovni vždy. Agenda, ve které rozhodovaly za monarchie obce, byla
přenesena na ministerstvo vnitra - touto cestou státotvorný národ vnucoval mocí
úřední svou vůli menšinám i v nejzapadlejší obci.
Státní zaměstnanci,
tedy ne úředníci, nýbrž železničáři, poštovní úředníci atd., museli v ČSR pod trestem mezi sebou
mluvit státním jazykem, byť všichni třeba Němci, nesměli rozumět dotazům
položeným v jiném než státním jazyce a odpovídat museli i sudetskému Němci v
jazyce státním bez ohledu na to, zda rozuměl. V Praze primátor zakázat pod
trestem zpívat po hospodách německé písně a německé nápisy na domech a v ulicích města - francouzské,
anglické, italské a podobně však byly povoleny. Podniky se sídlem ve vnitrozemí,
musely ve svých afiliacích třeba v německých sídelních oblastech udržovat
jazykové poměry v místě sídla, což znamenalo v případě sídla podniku v Praze
vyházet z pobočky v pohraničí sudetoněmecké zaměstnance, ponechat si jich jen 5
% podle jejich podílu v obyvatelstvu Prahy, nahradit je Čechy. Veřejné zakázky
dostávaly zejména národnostně české firmy a firmy s výraznou převahou českých
zaměstnanců. To vedlo k dalšímu propouštění Němců a nabírání Čechů. Berní úřady
využívaly své rozhodovací pravomoci a německým podnikům vyměřovaly vyšší daně
než českým. Podíl přidělené půdy Němcům z pozemkové reformy byl hluboko pod
jedním procentem.
Žádné komentáře:
Okomentovat