Tomáš Krystlík
Čs. politik,
pozdější ministr, Hubert Ripka již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and
After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public
(Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn.
Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v
souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které
mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv
povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny
sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika
místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy
Sudetoněmecké, Henleinovy strany... Většina sudetských Němců nesympatizovala s
národním revolučním socialismem... Protinacistické živly vždy tvořily nejméně
jednu třetinu sudetských Němců... Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských
Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za
svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti,
povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze
menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro
pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer...
Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl
spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi
ně vznesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s
Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce... Jakmile bylo
vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se
předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli
radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost
Československu... Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý
sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilizační vyhlášku, se dopouští
velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na
sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli
mobilizační rozkaz bez váhání.“ Ripkovo svědectví je o to zajímavější,
protože se stal později němcožroutem a jedním ze strůjců vyhnání neslovanského
obyvatelstva.
Ačkoliv se po anšlusu
Rakouska spekulovalo se začleněním německých sídelních území v ČSR do říše,
nenašel se dodnes ani jeden dokument, který by to plánoval. K. H. Frank uvedl
po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za
možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie. Existuje i
svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže...
dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.“
Kromě dopisu
Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který
by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu
nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře
přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimáta 21. 9. 1938
československou vládou, tedy odstoupení okresů s více než 50 % německého
obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k
tomu podle obou historiků zahájil teprve 22. 9. 1938.
Žádné komentáře:
Okomentovat