Tomáš Krystlík
Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany
nebylo plánováno a organizováno vysídlení neněmeckého obyvatelstva z
pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo
spontánně. Čs. centrální úřady naléhavě žádaly své podřízené úřady v
odstupovaných územích, aby zabránily všemi prostředky stěhování civilního
obyvatelstva do vnitrozemí. Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou
šířila Československá tisková kancelář: „Zemský
úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště,
ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí.
Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." A vraceni také
– proti své vůli, alespoň zpočátku, pod policejní eskortou byli.
Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli
dotázaní české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické, hospodářské, kulturní“ (30,91 %), „obavy před potížemi politickými,
hospodářskými, kulturními“ (35,62 %), „touhu
žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (14,39 %), „touhu žít v ČSR“ (8,43 %), zbytek (10,65
%) důvod neuvedl nebo uvedl nedostatečně - všimněte si, nikdo neuvedl jako
důvod násilí. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí jako konflikty a
pronásledování ze strany Němců pouze(!) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“
„Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v
národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna
okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli
zatýkáni, pak jsem utekl“ (Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v
letech 1938-1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče.
Societas, Praha 1945)
Důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině
případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již
čs. stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že
jejich (a čs. státu) předchozí chování nebylo v pořádku. Šíma to nepřímo svými
statistikami potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali
zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici, předáci
a funkcionáři Sokola a menšinářských (rozuměj: českých) organizací, příslušníci
svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich
vlivem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování, u dělníků též
obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických
stranách a v KSČ.
Podle smlouvy s Německem se říšskoněmeckým státním
příslušníkem stal bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost
československý státní občan, který měl 10. 10. 1938 bydliště v novém
říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten,
(b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se
týkal obyvatel Hlučínska. Říšskoněmeckou příslušnost získaly také manželky
dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou
(československou) národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována.
Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její
manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou
říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro
československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se hlásil k německé
nebo slezské národnosti, optovat pro československou státní příslušnost nesměl
(slezská národnost se pokládala principiálně za německou). Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní
příslušnost byla jen obnovena. Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda
může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se
po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím,
že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení jasně plyne,
že ani optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo.
Nová německá státní moc majetek Čechů
nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo
většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v
důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního nebo vyplývajícího z jejich
postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy
nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s
sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li
se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci
úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu,
pokud se ovšem nejednalo o arizovaný (židovský) majetek.
Za války žilo v územích odstoupených Německu o
hodně více Čechů než před rokem 1938. Ale to už je jiná kapitola.
Žádné komentáře:
Okomentovat