Tomáš
Krystlík
Neslavný
konec první republiky a německá okupace vyvolala u Čechů podstatné a nevratné
změny ve způsobu myšlení, které pozorujeme dodnes. Postupovali podle
následujícího schématu. Když proklamovaná demokracie první republiky nedokázala
ochránit československý stát před rozpadem, je nutné hledat jiný model státního
zřízení než parlamentní demokracii s množstvím politických stran. Kdo nás v budoucnu
ochrání proti Němcům, když Francie s Anglií selhaly? Jakým způsobem nejlépe
čelit okupaci?
Výchozí
české bludy o postavení Čechů v Evropě obsahuje údajný Benešův dopis Karlu
Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské krizi a uváděný v několika odlišných
verzích. S nejvyšší pravděpodobností je to podvrh napsaný neznámým autorem na
podzim roku 1938. V dokumentu, který koloval po celé druhé republice, se
vycházelo z myšlenky, že prostý český člověk pochopí, jaké síly způsobily
rozvrat státu. „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a
vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím
demokracie", dokonce „přerostli jsme... svým pokrokem i demokracie
západní, tzv. přátelské". A tak se prý Československa západní vládci báli,
zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice. Beneš nemohl opustit
orientaci na Francii, ale v zářijové krizi roku 1938 se mohl „opřít o lidové
masy i věrné vojáky". Československu však hrozil osud Španělska. Beneš
musel jednat jako státník, a ne jako univerzitní profesor – budoucnost psance
mu byla jasná od okamžiku, kdy poznal, „jak daleká je cesta od Bergsona k
Marxovi". Chtěl prý do smrti pracovat „jako politik a vůdce určité části
československého národa", která mu k tomu „dala svůj akreditiv. Přijdou
doby velmi zlé... Ale já (Beneš) jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v
život r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali, neskončí
v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce
povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíce práv... Nemohu tedy říci, že
hodlám pracovat pro celý československý národ. Chci a budu pracovat pro onu
část národa, v jejíž budoucnost věřím a která ve spojení s obdobnými vrstvami
ostatní Evropy bude mít dosti síly, aby se ujala vlády nad zasněnou Evropou.
Chci pracovat na přestavbě, jejíž problémy se mi v poslední chvíli nezvykle
ujasnily." Britský historik Zbyněk Zeman uvádí, že Beneš by nikdy nepoužil
výraz „zasněná Evropa“ a nevyslovil domněnku, že proletariát, maje nejvíce povinností,
si proto zaslouží nejvíce práv.
Po
okupaci českých zemí se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům,
proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. Národně
obranná opatření zejména české protektorátní vlády byla eo ipso
protidemokratická a totalizační. Do vytvořeného Národního souručenství,
náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo v Čechách 99,2 %, na Moravě
98,4 % mužů s volebním právem, tj. od 21 let, zajisté, že ne všichni
dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a
podřízení se zájmům národa nutně způsobily prudký odklon od demokratického
cítění, pokud nějaké Češi vůbec měli, stali se zcela lhostejní k porušování
demokracie. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat
jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující
politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu
republiky - vypjatý český šovinismus,
který byl militantnější než německý – si Češi odmítali a dodnes odmítají
přiznat.
Zklamání
ze selhání české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému
parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických
stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizuje právě tento
odpor proti stranickému uspořádání. Nikdo se nehodlal vrátit k politickému
systému první republiky. Všichni si přáli žít ve státě v omezenou demokracií, tedy ve státě nedemokratickém.
První
měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké
Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní
osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi
ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o
národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku po mnichovské dohodě. Po
začátku války Češi vzali s výhradami západní mocnosti na milost. Zato k Sovětskému
svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského
zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na
manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé
brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s
kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla
Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s
tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s
pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Do popředí
pronikla stará česká tendence opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko. Z
druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na
vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční,
tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání
vnitřního.
V
českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba
protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe
a pocit národní výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost
k evropskému a světovému dění co se týká reakcí na dění v českých zemích, avšak
s naprostou preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle
důležitosti předcházely domácí – i málo významné – před zahraničními. Trend je
jasně patrný i dnes.
Češi
sami sebe přesvědčili, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě
česká otázka. To obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které
nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi, nyní budou muset samy bez Čechů
vést boj vyvolaný pádem čs. státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně
rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu
nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli
boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně
omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. To
bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému odboji po celou dobu okupace.
Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“, byla v kontrastu se skutečnou pozicí
čs. věci na mezinárodním fóru iluze značně drastická a byla spojena se snahou
zajistit národu co největší výhody, někdy i velmi nemorální.
Z
představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat
o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit
síly pro budoucí převrat s představou, že kdyby spojenci znova „zradili“, ještě
více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české
autonomie v rámci protektorátu. Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila
válce vyhnout, Češi se na ni těšili. Představoval i si, že ke zkrušení Hitlera
postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR a Německo okamžitě kapituluje a v
případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez
účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně
rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Když válka vypukla,
věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc
každého roku. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z
dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce,
a to v nejkratší možné době, jako Češi.
Myšlení
českého obyvatelstva bylo za protektorátu naplněno národní malostí, skrývanou
nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země
je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k
protektorům a nacvičovanou servilitou k budoucím osvoboditelům. Válku si
toužebně přál i Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka
Německa může „odčinit" Mnichov.
Po
německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná
„drahocenná“ národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se,
přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen
utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním
všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako
mnohem menší zlo, než to, které postihlo ostatní.
Češi
se na počátku protektorátu domnívali, a protektorátní vláda s nimi, že
zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim
Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po
rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii
a vlastního prezidenta, což za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský
historik Zbyněk Zeman „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy
dostalo od Habsburků“.
Každý
Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde
byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly
rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým
rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti
Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti
těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s
náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní
úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do
zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným
obyvatelstvem.
K
odboji panoval vztah vyjádřený slovy: „My, kteří v roce 1938 nesměli anebo nedokázali pozvednout zbraň, nyní
nemůžeme. Není ostatně povinností velmocí, jež nás v Mnichově zaprodaly, aby
nám opět svobodu vrátily?“ Odboj, zejména vojenská skupina Obrana národa
usiloval o zvrat, o probuzení aktivního odporu obyvatelstva, ale podstatněji národní
mysl neovlivnil. Koncem roku 1943 si ilegální Rudé právo stěžovalo: „Mladé Čechoslováky, kteří tělesně a duševně
vyrůstali už ne za republiky, ale za okupace, podařilo se nacistům a jejich
českým pomahačům... podmanit svému vlivu.“
Rasové
a šovinistické motivy se Čechům vůbec nevyhýbaly. Před pohřbem na Slavíně byly
Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (Litoměřice připadly Německu), podrobeny
antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha
patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že
tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro německou formu rýmu v
česky napsaném Máji. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní
odbojové organizace exilové vládě v Londýně se praví: „Antisemitismus bude
pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme…
většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že
věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce
tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i
částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup
proti veřejnému mínění.“
Nejzhoubnější
byla však víra v sovětské Rusko. 17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní
jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se
lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá
armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla...
předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu
Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“
Demonstrace
28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla
opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té
době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na
více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou
důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije
Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde
domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv Internacionály, tehdejší hymny SSSR.
To
vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov. Německo-sovětská smlouva
nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k
Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme
protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal
onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém
návratu Beneše. Byl to projev komplexu národa, který si po jedno století navykl
očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku
roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše,
nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona
slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září
1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech
chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista.
Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře
překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé
politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“
Potvrzují
to i depeše domácího odboje čs. exilu. Ze zprávy domácího odboje z července
1940: „Svoje sympatie k Sovětům
projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském
světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ,Raději s bolševikem než
pod Německem ztratit vlastní národ.` ,Ať si to všechno, co mám, vezmou
bolševici, jen když to nedostanou Němci` atp. Dík těmto nadějím vybředl náš lid
určité míry ze své skleslosti a beznaděje“ (po červnové porážce Francie). V
jedné zprávě do Londýna z října 1940 se pravilo: „Dají-li se Sověty na pochod,
nevznikne u našeho obyvatelstva žádné reálné hnutí odporu, budou vítáni částí
jednou a přijatí částí druhou. Dnes hovoří se velmi mnoho a často v lidu o
zestátnění, vlastně znárodnění dolů, nové pozemkové reformě, omezení velkého a
těžkého průmyslu, postátnění bank apod. Proniká to do národa, ať už je to komu
příjemné či nikoliv, ale je tomu tak. Částečně je to ovšem ovoce propagandy z
východu." To všechno v době, kdy sovětská propaganda nemohla být účinná
pro přátelské vztahy SSSR s úhlavním nepřítelem Čechů, nacistickým Německem!
Pplk.
Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost
bolševismu před současným stavem, je většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v
další depeši Ingrovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět
probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc... Všeobecně se
věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám
podaří obnovit svou samostatnost.“
Generál
Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi:
„Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala
do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme
neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří
prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než
trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B.
obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ,
kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen“.
Jestliže
zahraniční vysílání do protektorátu občas přiznávala i neúspěchy ve válce proti
Německu, tak pro český protektorátní ilegální tisk spojenecké porážky jako by
neexistovaly, zejména ne na východní frontě.
Začátkem
roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se
dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického odboje: „Český národ
musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvodit z
rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto
slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si
nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální
principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze
k bolševismu byla tedy ideologicky zdůvodněna.
Příklon
Čechů k SSSR potvrzuje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945:
„Národ se doma přímo přiklání k
SSSR... Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž
SSSR... Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo
zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často
se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila. Jsou vyslovovány
rovněž obavy z dalšího trvání smlouvy mezi Velkou Británií a SSSR. Víra v
Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení,
ačkoli komunismus je mnohdy odmítán.“
Ivo Ducháček
zdůvodnil příklon k SSSR takto: „Sovětský vstup do druhé světové války, jeho
působívá vítězství i postup a později jeho propaganda odsuzující neexistenci
druhé fronty obrátily české naděje a obdiv od Velké Británie k Rusku.“
A
to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a
diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících
tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory
putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v
Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské
Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnyce.
Záměrně
byla vyvolávána a pěstována nenávist proti Němcům jako národu. Češi považovali
domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi
prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s
pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům
živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro
milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům
měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy.
Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece
musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho
nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku
protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, a to
fyzickým vyhubením Němců.
V
posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsou poslední mosty
mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu
nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu
budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“.
Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat
budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala
do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala
redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody.
V
roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného
rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a
Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským
obyvatelstvem následovně: „„Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z
našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku... Snad
někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ,hodní´ Němci a Maďaři, kteří
byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že
nechceme u nás ani ty ,hodné´ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito
,hodní´ - stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je -
mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme
námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila... avšak na
našem území zůstat nemohou“.
Češi
začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako
utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce, a
snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Čechy osvobodí, zatočí.
Mechanismus
psychických změn byl následující. U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk
konformismu s míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se
pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo
se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se
tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku
nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky,
následky hrály po válce velmi neblahou roli.
Preference
národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením
individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký
blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na
Východě měl za následek, že se méně špatným, ba žádoucím, shledávalo podřízení
se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká
společnost si nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela
ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili,
že by to mohla být pravda. A pravda to byla.
V
protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti
nacistům. Odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na
předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece sloužil národu a bylo
jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci
dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní
tragédie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly,
protože dělníci v závodech vyrábějících pro říši byli po příchodu Heydricha i
po jeho smrti ve srovnání s ostatními okupovanými státy doslova hýčkáni. Kdyby
výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody
jim poskytované a mohli by pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od svých rodin.
Dokonce
ani růst českého hospodářství za okupace nebyl v té době pro Čechy samoúčelný –
spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa.
Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali.
Český průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během
války velmi zmodernizoval. Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily
vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již
jedno století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním menšiny.
Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo.
Nastoupila pomsta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.
Etabloval se český totalitní nacionálně socialistický stát, přeměněný bez
velkých protestů v únoru 1948 na bolševický. Jak také, když se české
obyvatelstvo touto myšlenkou za války indoktrinovalo a v parlamentních volbách
v roce 1946 zvítězila KSČ?
Žádné komentáře:
Okomentovat